8 Tdo 1566/2019-348
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2020 o dovolání
obviněné B. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 18/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné B. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 17 T
18/2019, byla obviněná B. K. uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví
z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byla podle § 147 odst.
2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož
výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
všeho druhu na dobu čtyřiceti osmi měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněné uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní
pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava, Vítkovice, Jeremenkova 161/11,
způsobenou škodu ve výši 395 924 Kč.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně obviněná podala odvolání směřující proti
výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Krajského
soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, byl rozsudek soudu
prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve
výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.,
při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti
podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byla obviněná podle § 147 odst. 2 tr.
zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon
byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho
druhu na dobu třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká
průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustila
tím, že dne 17. 5. 2018 kolem 09:30 hodin řídila na silnici II. třídy č. 605, v
ulici XY, v obci Rudná, okres Praha-západ, ve směru jízdy Loděnice – Praha,
osobní automobil tovární značky Ford S-MAX, registrační značka XY, a v
kilometru 4,067 této komunikace se plně nevěnovala řízení vozidla a nesledovala
situaci v provozu na pozemních komunikacích, načež přední částí vozidla
narazila do zadní části nákladního automobilu tovární značky Man TGS,
registrační značka XY (konstruovaného pro svoz odpadu), řízeného M. Z., který s
nákladním vozidlem zastavoval před domem č. p. XY při pravém okraji komunikace
z důvodu nakládky komunálního odpadu, kdy u nákladního automobilu byl v zadní
části v činnosti maják oranžové barvy, přičemž při tomto nárazu do zadní části
nákladního automobilu narazila i do v té době na levé stupačce stojícího P. J.,
nar. XY, oblečeného do oranžové reflexní vesty, který v důsledku nárazu jejího
vozidla do jeho těla utrpěl devastační poranění nártu pravé dolní končetiny, a
to mnohočetné otevřené zlomeniny nártních kostí s luxací kloubu a silným
zhmožděním měkkých tkání, kdy následně ve Fakultní nemocnici XY mu pravá dolní
končetina musela být amputována v bérci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 10 To
184/2019, podala obviněná B. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Vyjádřila přesvědčení, že nebylo dosaženo řádných skutkových zjištění a že se
odvolací soud nezaobíral její argumentací o spoluvině, v důsledku čehož došlo k
extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a výrokem rozsudku odvolacího
soudu. Trest zákazu činnosti, jehož uložení bylo podle jejího názoru do jisté
míry podmíněno nedostatečnými skutkovými zjištěními a právním hodnocením,
považuje za extrémně přísný a vybočující z jejích práv na spravedlivé řízení.
5. Co se týče výroku o vině, poukázala na argumentaci uplatněnou v řádném
opravném prostředku a spočívající v tvrzení, že za úraz, který poškozený P. J.
utrpěl v důsledku střetu vozidel, by měla nést pouze spoluodpovědnost. Opětovně
uvedla, jakým způsobem jsou podle hodnocení Státního úřadu inspekce práce
zaměstnanci vozů na svoz komunálního odpadu při své činnosti ohroženi, a znovu
konstatovala, že rizika by měl minimalizovat bezpečnostní předpis vypracovaný
podle požadavku uvedeného v nařízení vlády č. 168/2002 Sb., s nímž by měly být
zúčastněné osoby seznámeny a jehož dodržování by mělo být vyžadováno. V těchto
předpisech by mělo být především stanoveno, že pokud stojí osoby na stupačkách,
rychlost jízdy je omezena na 30 km/hod. (u starších vozidel dokonce na 15
km/hod.), používání stupaček je nutno omezit jen k pojíždění, tj. „od domu k
domu“, do vzdálenosti 100 metrů k dalšímu pracovišti, zákaz stání na stupačkách
platí při couvání vozidla, prudkém stoupání a klesání, při projíždění
křižovatky a všude tam, kde by mohla být ohrožena bezpečnost osoby stojící na
stupačce (k tomu je třeba na katastrálních mapkách vyznačit příslušné úseky a
mapky umístit v kabině vozu). Podle názoru obviněné bylo nezbytné zjistit, zda
takový předpis zaměstnavatel poškozeného vydal a zda s ním byli zaměstnanci
seznámeni. Ona sama uvedla – a v směru její výpověď odpovídá vyhodnocení
nákresu a místa, jakož i výpovědi svědkyně Z. H. – že jela za nákladním
vozidlem konstruovaným pro svoz odpadu přibližně 300 metrů, s odstupem 5–7
metrů, a to rychlostí asi 40 km/hod. Pak ovšem toto nákladní vozidlo porušilo
výše uvedená pravidla, ujelo s osobami na stupačkách podstatně delší
vzdálenost, jelo rychleji a projelo i křižovatku. Obviněná je tedy toho mínění,
že nese plnou odpovědnost za havárii, tj. za pomačkané plechy, nikoliv však za
způsobenou újmu. K újmě na zdraví poškozeného P. J. by nedošlo, pokud by se
poškozený přepravoval v souladu s bezpečnostními předpisy, na danou vzdálenost,
při křížení křižovatky a při dané rychlosti vozidla, v kabině vozu. Mezi jejím
porušením právní povinnosti, kterého se dopustila [§ 4 písm. a), b) a § 5 odst.
1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o
změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], a újmou na zdraví na
straně P. J. by neměla být shledána příčinná souvislost; pokud ano, rozhodně ne
výlučná na její straně. Podle názoru obviněné mělo být v řízení zjištěno, zda
provozovatel předmětného nákladního vozu vydal bezpečnostní směrnici a zda s ní
byli zaměstnanci, zejména svědek M. Z. a poškozený P. J., řádně seznámeni. K
posouzení dané problematiky měl být přibrán znalec z oboru bezpečnosti, s
odborností pro posouzení problematiky provozu vozidel svážejících komunální
odpad.
6. Na žádnou z odvolacích námitek soud druhého stupně nereagoval,
respektive pokud ano, tak nesprávně a zcela nelogicky. K jeho argumentaci, že
doplnění dokazování by bylo nadbytečné s ohledem na to, že ani případné
porušení povinností osádkou svozového vozu by se na příčinách nehody a jejích
následcích nikterak nepodílelo, poznamenala, že bezpečnostní předpisy, zejména
postihující pracovněprávní oblast, jsou a byly vydávány především proto, aby
byly dodržovány, přičemž jejich základním účelem je především ochrana zdraví
pracovníků, a že odvolací soud, který by měl ctít pravidlo in dubio pro reo,
sám hodnotil otázky, jejichž zodpovězení by mělo příslušet znalci. Dále vytkla,
že vzhledem k neprovedení rekonstrukce to nelze jednoznačně konstatovat,
nicméně s největší pravděpodobností se lze domnívat, že poškozený nestál oběma
nohama na místě k tomu určeném, nýbrž jednou nohou volně pohyboval. Uvedla, že
se jí nechce věřit, že by se řízení motorového vozidla nevěnovala, když za
nákladním vozidlem pokračovala delší dobu a věděla (minimálně podvědomě), že je
před ní a že se ho nechystá předjet. Podle ní v průběhu řízení vyvstala otázka,
zda u ní nemohlo dojít k záchvatu typu petit mal, a to v důsledku kombinace
předepsaných antidepresiv, blikajícího světla (majáku vozidla) a zřejmě i
nějaké somatické dispozice. Další důležitou okolností celého případu je podle
ní i to, že cesta předmětného popelářského vozu nebyla „klasická“. Klasicky
taková vozidla co 10 nebo 20 metrů vysypávají popelnice. U předmětného vozu to
ale bylo jinak, což dovolatelku mohlo přimět předpokládat, že vozidlo už v
průběhu jízdy nezastaví.
7. Pokud jde o výrok o trestu, zdůraznila, že byť nezpochybňuje svou vinu, je
prvotrestaná, a proto trest zákazu činnosti shledává nepřiměřeně přísným a
postihujícím spíš než ji samotnou její děti, které jsou na ni v plném rozsahu
odkázány. Zopakovala odvolací námitky, podle nichž osobní automobil řídí od
roku 1997, tedy více než dvacet let, ročně najezdí šedesát až sedmdesát tisíc
kilometrů, přičemž nemá žádný záznam v bodovém registru, vozidlo používá v
zaměstnání (je administrativní pracovnicí, částečně pracuje doma a vozidlo
potřebuje k zajištění své zaměstnanecké činnosti) a při péči o nezletilé děti,
dvojčata narozená v roce 2010, která má ve své péči. Otec dětí není zapsán v
jejich rodných listech, obviněná je samoživitelkou, děti jsou ze zdravotních
důvodů nuceny chodit do školy se zvláštní péčí, kde požívají podporu asistenta
– speciálního pedagoga, a vzhledem k tomu, že se tato škola nenachází v místě
jejich trvalého bydliště, je obviněná nucena je do školy denně vozit. S ohledem
na jejich zdravotní potíže je taktéž nucena s nimi každý týden dojíždět ke
speciální psychoterapeutce. Vše uvedené je bez možnosti řízení vozidla naprosto
nezajistitelné. V řízení před soudem prvního stupně připojila k prokázání
tvrzených skutečností řadu listinných důkazů a současně navrhla provést další
důkazy. Soud však všechny návrhy zamítnul, přičemž považoval za zcela adekvátní
omezit ji v řízení motorových vozidel na dobu čtyř let. Byť soud odvolací trest
zákazu činnosti zmírnil na dobu dvou a půl let, přesto se stále jedná o trest
postihující dovolatelčiny nezletilé a zdravotně handicapované děti. Je
přesvědčena, že je to trest uložený jejím dětem.
8. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne
9. 7. 2019, sp. zn. 10 To 184/2019, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému
projednání a rozhodnutí. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. současně požádala předsedu
senátu Nejvyššího soudu, jemuž bude věc předložena, aby před vlastním
rozhodnutím o jí podaném dovolání rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu
rozsudku, proti němuž bylo toto dovolání podáno.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že z obsahu dovolání je patrno,
že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat k odsuzujícímu
rozsudku nalézacího soudu a že usnesení odvolacího soudu chtěla dovolatelka
patrně napadnout s odkazem na písm. l) citovaného ustanovení.
10. Dále poznamenal, že dovolatelka opakuje obhajobu uplatňovanou před soudy
nižších stupňů, existenci extrémního nesouladu blíže nespecifikuje a nesouhlasí
v podstatě jen s uloženým trestem zákazu řízení motorových vozidel. Podle jeho
názoru je proto obtížné zjistit, zda s výrokem o vině nesouhlasí, souhlasí či
souhlasí jen podmíněně – pokud by jí nebyl uložen trest zákazu řízení (spíše se
však přiklání k tomu, že souhlas s vinou je v uvedeném kontextu podmíněný). Za
popsané situace není patrné ani to, zda doslovně citované odvolací námitky
znovu uplatňuje nebo zda jimi jen dokládá průběh předchozího řízení. Dovolání
označil za vnitřně rozporné a poznamenal, že jako celek je nelze vyložit a že
je možno se vyjádřit toliko k jednotlivým tvrzením.
11. Pokud jde o spoluzavinění poškozeného, podotkl, že námitky (s jistou
rezervou) odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť jsou ve své podstatě
hmotněprávní. Byť dovolatelka explicitně neuvádí, jak by se domnělé
spoluzavinění projevilo v právním posouzení skutku, lze předpokládat, že mohla
mít na mysli zmírnění nebo vyloučení užité právní kvalifikace podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle státního zástupce se k uvedené námitce podrobně
vyjádřil odvolací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku, když konstatoval,
že pro průběh nehodového děje byly okolnosti namítané dovolatelkou zcela
nepodstatné, a proto bylo i nadbytečné doplňovat k těmto okolnostem jakékoliv
důkazy. Státní zástupce se s naznačenou argumentací plně ztotožnil, přičemž
dodal, že úvaha, podle níž škodlivý následek vzešlý z dopravní nehody mohl
poškozený spoluzavinit tím, že se v rozhodném okamžiku nacházel na místě, kde
se při dodržení jiného právního předpisu nacházet neměl, resp. tím, že v době
nárazu nebyl v kabině vozidla, je v rozporu se zásadami umělé izolace jevů a
gradace příčinné souvislosti. Konstatoval, že rozhodující trestně právní
příčinou způsobeného následku bylo jednání dovolatelky, nikoliv jednání
poškozeného. Kdyby byl výklad příčinné souvislosti podle argumentace
dovolatelky obecně aplikován, vedl by k absurdním výsledkům. Pokud například
řidič automobilu svou nepozorností zraní chodce na přechodu, nemůže se hájit
tím, že se jednalo o školáka, který byl „za školou“, a správně se tedy měl
nacházet ve své třídě. Nebo že se jednalo o nezletilé dítě, které mělo být
podle pokynu své matky doma, a které tak chůzí po přechodu a pobytem venku
nerespektovalo rodičovskou odpovědnost svých rodičů. Ani tím, že se jednalo o
osobu, která včas nenastoupila výkon trestu odnětí svobody, o zaměstnance,
který porušil stanovenou pracovní dobu tím, že odešel dříve ze svého
pracoviště, nebo o osobu v pracovní neschopnosti, která byla venku mimo dobu
svých vycházek stanovených ošetřujícím lékařem. Jedinou trestněprávní příčinou
sražení chodce by i zde bylo jednání řidiče, nikoliv se samotnou nehodou přímo
nesouvisející porušení různých předpisů či pravidel chodcem. Zdůraznil, že ke
spoluzavinění poškozeného při dopravní nehodě existuje obsáhlá judikatura, z
níž je patrno, že takové spoluzavinění musí spočívat v okolnostech přímo
souvisejících s nehodou, které pachateli zcela znemožní či podstatně ztíží
splnění jeho povinností. V daném kontextu poukázal na rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., podle něhož: „Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí
výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu
do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal
přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za
případnou kolizi.“ Poškozený by tedy dovolatelce musel podstatně ztížit či
znemožnit, aby včas rozpoznala, že před ní zastavuje svozový vůz s mužem na
stupačce.
Podle jeho názoru si takovou situaci lze jen obtížně představit –
muselo by se jednat o černý neosvětlený automobil v úplné tmě se stejně tmavě
oblečeným mužem, přičemž by bylo nutno se vypořádat s tím, že řidič má jet jen
rychlostí odpovídající dosvitu jeho světlometů. Uzavřel, že v posuzované věci
nelze dovodit žádné spoluzavinění poškozeného, a proto označil dovolání v dané
části za zjevně neopodstatněné.
12. Co se týče námitky tzv. extrémního rozporu, tu s odkazem na konstantní
judikaturu považoval z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. za relevantně uplatněnou. Nicméně vyjádřil přesvědčení, že dovolatelka
tvrzením extrémního nesouladu jen mechanicky doplnila text převzatý z
předchozího odvolání a k tomu předložila alternativní skutkové zjištění, že
její náraz do vozidla poškozeného byl vyvolán náhlou ztrátou vědomí – záchvatem
typu petit mal. Ztrátu vědomí dovolatelky ovšem odmítl znalec z obozu
zdravotnictví, odvětví neurologie, odvolací soud se náhlou ztrátou vědomí
dovolatelky podrobně zabýval a takovou okolnost na základě konkrétních a
logických úvah vyloučil (str. 4 a 5 rozsudku), přičemž se opřel zejména o závěr
znalce neurologa. Dovolatelka k tomu nepředložila žádný oponentní důkaz
(takovým důkazem by mohl být zejména jiný znalecký posudek, který by dospěl k
opačným závěrům než přibraní znalci). Státní zástupce podotkl, že za dané
důkazní situace se jako extrémně rozporné jeví alternativní skutkové zjištění
tvrzené dovolatelkou a nikoliv učiněné soudem. I v této části je podle něj
dovolání zjevně neopodstatněné. Žádné porušení pravidla in dubio pro reo
neshledal. Navíc zmínil, že se jedná o pravidlo procesní, nikoliv hmotněprávní,
a že Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo jeho dodržení zkoumáno v
dovolacím řízení. Opět poukázal na konstantní judikaturu a uvedl, že předmětná
námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
13. K výhradě vztahující se k trestu zákazu činnosti poznamenal, že je
skutečnou podstatou a motivem celého dovolání a že dovolatelka v jejím zájmu
dokonce upouští od všech ostatních námitek a jednoznačně doznává svou vinu bez
jakéhokoliv spoluzavinění poškozeného. Konstatoval však, že otázka přiměřenosti
trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z
dovolacích důvodů neodpovídá. Současně ale připustil, že dovolací soud ji může
posoudit mimo dovolací důvody, a to v případech výjimečných svou
nespravedlností – pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou
proporcionality trestních sankcí. V této souvislosti opět upozornil na
judikaturu k dané problematice. Zejména poukázal na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, pojednávající o případu obviněné,
která byla uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1,
odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, tedy s rozpětím trestní sazby trestu odnětí
svobody od 2 let do 8 let. Pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody,
který byl obviněné uložen v trvání tří let, považoval Nejvyšší soud za
rozhodné, že děti měly ke své matce nadále pozitivní vztah, který by byl jejím
pobytem ve věznici narušen, a že pobyt ve věznici by z obviněné neučinil lepší
matku – nezískala by na roli matky potřebný náhled. Státní zástupce doplnil, že
obviněná měla zájem o poskytnutí psychologického poradenství, aby „měla možnost
korigovat své představy o výchově s odborníkem“. Podle jeho mínění pokud
citovaný judikát vymezuje onu jemnou hranici mezi důvody pro uložení
podmíněného či nepodmíněného trestu odnětí svobody, lze ji snad vyjádřit jako
zásadu, že nepodmíněný trest by neměl zmařit reálnou naději na znovuvybudování
či uchování dobrého vztahu mezi rodiči a dětmi. V judikované věci se jednalo o
dvě malé děti s pozitivním vztahem k matce, která byla ochotna na sobě
pracovat, tj. zlepšit své výchovné dovednosti. V tomto ohledu je tedy patrný
výrazný rozdíl mezi věcí dovolatelky a věcí, v níž Nejvyšší soud shledal
porušení zásady proporcionality trestních sankcí, a proto v dovolacím řízení
zasáhl do výroku o trestu. Státní zástupce akcentoval, že dovolatelce nebyl
uložen nepodmíněný trest, čímž pozbývají možnosti uplatnění veškeré argumenty
týkající se narušení jejího rodinného života, zejména její péče o velmi malé
děti. Dovolatelka navíc princip proporcionality ani nezmínila, když její
námitka spočívala pouze v tvrzení o porušení § 39 tr. zákoníku, které by
nemohlo založit žádný z dovolacích důvodů, ani kdyby bylo důvodné. K uloženému
trestu zákazu řízení jen pro úplnost dodal, že podle odstavce 15 odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu má dovolatelka dva záznamy týkající se přestupků z
let 2011 a 2012, přičemž k druhému z nich jako obviněná v přípravném řízení
uvedla, že tehdy zavinila dopravní nehodu, když „na dálnici nedobrzdila v
koloně a zezadu narazila do vozidla“, které bylo před ní.
U hlavního líčení
uváděla, že za svozovým vozidlem jela rychlostí „cca 40 km/h“, a to ve
vzdálenosti „5 – 7 metrů“, přičemž podle obecně známého a užívaného pravidla
„dvou sekund“ činí bezpečná vzdálenost vozidel při takové rychlosti více než 22
metrů. Tuto vzdálenost dovolatelka podle svého vlastního vyjádření zkrátila na
třetinu až čtvrtinu. Státní zástupce uzavřel, že vzhledem k předchozí dopravní
nehodě totožného typu a k projevené absenci potřebných řidičských návyků je
zřejmé, že uložený trest zákazu činnosti je spíše mírný než přísný a že
dovolatelce i jejím dětem by mohlo být více na škodu, pokud dovolatelka řídit
bude, než pokud si nejprve osvojí potřebný náhled na organizaci silničního
provozu a postavení jeho jednotlivých účastníků. To, že takový náhled dosud
nenabyla, je zřejmé i z toho, že v první části svého dovolání zcela popírá své
zavinění, aby pak toto zaviněné stejně bezvýhradně doznala, ovšem jen „pokud se
potom týká trestu“. Uložený zákaz činnosti tedy dovolatelku a její děti spíše
chrání, než aby jim byl na škodu.
14. Protože dovolání dílem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů a dílem se
jedná o opakování námitek uplatněných obviněnou již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již
dostatečně a správně vypořádaly, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
15. Obviněná v reakci na vyjádření státního zástupce uvedla, že se zcela
ztotožňuje s jeho hodnocením, že jediným výrokem, který ve vztahu k její osobě
považuje za extrémně přísný a vybočující z jejích práv na spravedlivé řízení,
je uložený trest zákazu činnosti, neboť ten, jak opětovně zdůraznila,
nezasahuje ani tak ji jako její děti. Je si vědoma, že svou nedbalostí,
pravděpodobně krátkodobým výpadkem pozornosti, zapříčinila poškození vozidla
popelářské služby a maximálně se spolupodílela na těžké zdravotní újmě jiné
osoby. Nebýt trestu zákazu činnosti, proti výroku o vině a trestu by nebrojila,
neboť si je vědoma své viny, resp. maximálně podílu na vině, a sama se s tím
psychicky obtížně vypořádává. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, že se
ztotožňuje se státním zástupcem, že extrémní nesoulad mezi provedeným
dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním je nutno vidět ve zjištění viny,
brojí proti hodnocení viny, a to viny výlučné, nikoliv, jak mělo být zjištěno,
maximálně podílu na vině. Odmítla konstatování, že blíže nespecifikuje, které
konkrétní zjištění je zcela svévolné a příčí se jakékoliv logické úvaze. V
dovolání výslovně uvedla, že si je vědoma své viny, má ovšem za to, že je plně
odpovědna za havárii, tedy za pomačkané plechy, nikoliv za újmu na zdraví
poškozeného P. J. K té by nedošlo, pokud by nejednal v rozporu s bezpečnostními
předpisy a byl v kabině, nikoliv na stupačce. Příklad státního zástupce –
záškolák, kterého řidič z vlastní nedbalosti srazí na přechodu pro chodce –
považuje za zcela absurdní. Vyjádřila přesvědčení, že je nepochybné, že dítě,
které místo toho, aby bylo ve škole, je tzv. „za školou“ a které zcela v
souladu s pravidly silničního provozu přechází ulici po přechodu pro chodce, se
žádného porušení silničního provozu nedopouští. To, že je v danou chvíli
záškolákem, jakkoliv nesouvisí s tím, že zatímco bezpečně a v souladu s
pravidly silničního provozu a bez jejich jakéhokoliv porušení přechází silnici,
je sraženo neopatrným řidičem. Naproti tomu by rovněž mělo být nepochybné, že
soudy nezkoumaly, zda k zapříčinění zranění poškozeného nedošlo rovněž z důvodu
porušení závazných pravidel pro oblast bezpečnosti práce, a to konkrétně ve
vztahu k zaměstnancům obsluhujícím vozidla svážející komunální odpad. Podle
obviněné došlo k porušení právní povinnosti na straně provozovatele či
poškozeného, přičemž to bylo buď rozhodující příčinou, anebo jednou z příčin
vzniku jeho úrazu. Stran extrémního rozporu se plně ztotožňuje s hodnocením
státního zástupce, nesouhlasí však s jeho argumentací týkající se její zcela
hypotetické námitky o možné náhlé ztrátě vědomí. Uvedené vysvětlení předkládala
pouze jako jednu z možností, když sama si příčinu vysvětlit nedovede. Výhrada
vztahující se k pravidlu in dubio pro reo byla toliko dodatkovou, spíše
doplňující, ve vztahu k již namítnutým nedostatkům skutkového zjištění a
konstatování její viny. Je toho mínění, že z vyjádření státního zástupce
vyplývá snaha posuzovat její námitky samostatně, nikoliv v jejich souhrnu, jak
tvoří ucelený komplex.
Souhlasila, že námitka nepřiměřenosti trestu nemůže být
samostatná a může být v dovolání samostatně předložena pouze tehdy, byl-li
uložen trest, který zákon uložit neumožňuje. Odmítla ale závěr, že svou vinu
sice uznává a přijímá trest, nikoliv však trest zákazu činnosti. Zdůraznila, že
je matkou dvou dětí a do konce života v sobě bude nosit, že možná svou
nepozorností ublížila jinému člověku, navíc člověku mladému. Z tohoto důvodu
rovněž konstatovala, že pokud by nebyla omezena v péči o své děti zákazem
činnosti, s uloženým trestem by se vyrovnala a nebrojila by proti výrokům o
vině a trestu. Za dané situace se ale domnívá, že byla chybně uznána vinnou
těžkým ublížením na zdraví poškozeného, když měla být uznána vinnou poškozením
popelářského vozidla, maximálně však mohla být shledána její spoluvina na
těžkém ublížení na zdraví poškozeného.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu
dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně
vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají
tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno
k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované
věci neshledal. Dovolatelka nesouhlasila se způsobem, jakým se soudy vypořádaly
s jejími návrhy na doplnění dokazování o zjištění, zda provozovatel nákladního
vozu tovární značky MAN TSG vydal bezpečnostní směrnici, jak to vyplývá z
požadavku uvedeného v nařízení vlády č. 168/2002 Sb., a pokud ji vydal, zda s
ní byli zaměstnanci, především M. Z. a P. J. seznámeni, na doplňující výslech
svědků M. Z. a P. J. k těmto otázkám a dále též s návrhem na ustanovení znalce
z oboru bezpečnosti práce, s odborností pro posouzení problematiky provozu
vozidel svážejících komunální odpad, k posouzení dané problematiky. Podstata
těchto výhrad byla uplatněna i v odvolacím řízení a odvolací soud se s
výhradami obviněné proti absenci dokazování ve výše uvedeném rozsahu (viz
rekapitulace pod bodem 3 rozsudku odvolacího soudu) zabýval a vyložil, proč jim
nevyhověl a proč provedení označených důkazů shledal nadbytečným (bod 8
rozsudku). V této souvislosti nelze než připomenout, že ani podle judikatury
Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96,
usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen
vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž
provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu
nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů
(např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn.
III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů
ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na
odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze
založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jasně vyplývá,
že tento soud shledal obdobné návrhy na doplnění dokazování nadbytečnými a pro
rozhodnutí ve věci nepotřebnými, neboť ani případné porušení povinností, které
mají být obhajobou zmiňovanými předpisy osádce svozového vozu uloženy, by ke
vzniku nehodového děje nijak nepřispělo, na příčinách nehody a jejích
následcích se totiž nijak nepodílelo a ve svých důsledcích by tedy nemělo vliv
ani na míru trestní odpovědnosti obviněné. Dovolací soud argumentaci odvolacího
soudu shledává správnou a opodstatněnou.
21. V projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů (bod 18, str. 6 rozsudku nalézacího soudu, bod 8, str. 4 a 5
rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při
hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění,
která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného
na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v
odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř.
vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné a proč jí neuvěřily. Není
úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s
jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a
logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s
představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení
pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti
zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Ke konkrétním skutkovým námitkám lze
nicméně poznamenat, že úvaha obviněné, že poškozený P. J. s největší
pravděpodobností nestál oběma nohama na místě k tomu určeném, nýbrž jednou
nohou volně pohyboval, není podpořena žádným v řízení provedeným důkazem, Navíc
je z hlediska průběhu nehodového děje i irelevantní, neboť obviněná narazila do
zadní části svozového vozidla, kde poškozený t. č. stál, tzn. narazila do těla
poškozeného, který v důsledku toho utrpěl zranění. Je vyloučeno, že by tělesná
integrita poškozeného byla výrazně zasažena pouze tehdy, pokud by měl poškozený
jednu nohu mimo místo určené na stání. Co se týče výtky naznačující možný
záchvat typu petit mal, nutno podotknout, že MUDr. Jaroslav Elis, znalec z
oboru zdravotnictví, odvětví neurologie (č. listu 71 – 74), uvedl, že jednání
obviněné zachycené na kamerovém záznamu poskytnutém svědkyní Z. H. a
spočívající v tom, že obviněná k poškozenému poté, co do něj narazila,
přiběhla, o porušení jejího vědomí nesvědčí. Znalec proto uzavřel, že obviněná
v době dopravní nehody netrpěla žádným neurologickým onemocněním.
22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího
důvodu je významnou otázkou, zda jednání obviněné popsané ve výroku o vině v
rozsudku nalézacího soudu bylo příčinou následku uvedeného v § 147 odst. 1 tr.
zákoníku.
23. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr.
zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví
proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Z tzv. právní věty výroku
o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná jinému z
nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou
povinnost uloženou jí podle zákona.
24. Přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti je poruchovým trestným
činem; pro naplnění jeho objektivní stránky je tudíž třeba, aby těžká újma na
zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se vyžaduje nedbalost. Za porušení
důležité povinnosti uložené podle zákona, jímž se zde rozumí zákon č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č.
361/2000 Sb.“), není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti
uložené podle zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má
za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví,
resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např.
rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušením důležité povinnosti při provozu
na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče
motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost
motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle
všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (rozhodnutí č. 33/1972
Sb. rozh. tr.). Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu
musí být příčinná souvislost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 31/1966, č. 5/1962
a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.).
25. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem
objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že
určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek
skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj
k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi
jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele
přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání
pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo.
Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která
bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u trestného činu
podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele, i když
je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou
následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby
(srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
26. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně
důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité
také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr.
zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví spolupůsobilo více příčin (jednání více
pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu
co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro
následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen
jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i
tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov.
rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 16, pod č. T 389., aj.).
27. Zejména u dopravních nehod je každý následek výsledkem mnoha příčin,
přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal.
Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že
mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd.
Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž
by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal
způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
28. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní,
psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat
všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i
příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Trestní zákoník
vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při neexistenci volní složky
pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není. Trestní zákoník rozlišuje
nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti
vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že
může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo
ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové
porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým
osobním poměrům vědět měl a mohl.
29. V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné v obecné rovině uvést, že při
zjišťování zavinění u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
147 tr. zákoníku spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě
je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla o provozu na
pozemních komunikacích stanovená právním předpisem, tj. zákonem č. 361/2000 Sb.
Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné,
zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel
silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím
může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, tj. v
konkrétním případě těžkou újmu na zdraví. Jedině v takovém případě by totiž
bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1
písm. a), b) tr. zákoníku. Lze připomenout, že při určování hranice okolností,
jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících
objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být
určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace,
vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu,
povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými
smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších
subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě
míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel
silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře
opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při
posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti,
zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního
případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně (srov. např. rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
30. Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v zásadě v tom, že
se plně nevěnovala řízení svého vozidla, nesledovala situaci v provozu na
pozemních komunikacích, načež přední částí vozidla narazila do zadní části
vozidla svážejícího komunální odpad, které zastavovalo před domem při pravém
okraji komunikace z důvodu nakládky komunálního odpadu, kdy u svozového vozidla
byl v zadní části v činnosti maják oranžové barvy, přičemž při tomto nárazu do
zadní části svozového vozidla narazila i do v té době na levé stupačce
stojícího poškozeného P. J., oblečeného do oranžové reflexní vesty, který v
důsledku nárazu jejího vozidla do jeho těla utrpěl devastační poranění nártu
pravé dolní končetiny, a to mnohočetné otevřené zlomeniny nártních kostí s
luxací kloubu a silným zhmožděním měkkých tkání, kdy mu pravá dolní končetina
musela být následně amputována v bérci.
31. S ohledem na shora popsané shledává Nejvyšší soud závěr soudů, že primární,
resp. jedinou příčinou následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví, jehož
existenci dovolatelka nikterak nezpochybnila, bylo protiprávní jednání
obviněné, správným.
32. Není sporu o tom, že obviněná, která se plně nevěnovala řízení svého
motorového vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích, a
v důsledku toho narazila do zadní části před sebou pomalu jedoucího svozového
vozidla, porušila povinnosti uložené jí ustanoveními § 4 písm. a), b), § 5
odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. Podle § 4 písm. a) citovaného zákona
při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se
ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek
jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani
neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu
a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám,
situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému
zdravotnímu stavu. Podle písm. b) citovaného ustanovení při účasti na provozu
na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na
pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob
oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a
9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví
zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích. Podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.
řidič je kromě povinností uvedených v § 4 dále povinen věnovat se plně řízení
vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních
komunikacích.
33. Není rovněž sporu o tom, že v důsledku porušení povinností obviněné, tj.
nepřizpůsobení chování situaci v provozu na pozemních komunikacích,
nedostatečného sledování situace v provozu na pozemních komunikacích a absence
adekvátní reakce na zastavování vozidla svážejícího komunální odpad, došlo k
nárazu do zadní části svozového vozidla, a tedy i k nárazu do poškozeného P. J.
stojícího na levé stupačce uvedeného vozidla. Obviněná věděla, že jede za
vozidlem svážejícím komunální odpad, podle svých slov za ním jela delší dobu
(č. listu 265), a vzhledem k tomu, že vnímala, že se na zadních stupačkách
vozidla vyskytují osoby, jejichž úkolem je manipulace s komunálním odpadem,
resp. vysypávání popelnic, které se na místě, kde svozové vozidlo zastavovalo,
nacházely, musela s předmětným a zcela očekávatelným manévrem svozového vozidla
počítat (navíc podle záznamu kamery z automobilu svědkyně Z. H. bylo na střeše
svozového vozidla zapnuto oranžové blikající světlo a vozidlo měla zapnuto i
blikající směrové světlo vpravo, viz č. listu 116 – 118). Nicméně se tak
nestalo, přičemž tím, že porušila výše specifikované důležité povinnosti
uložené jí podle zákona, narazila do zadní část svozového vozidla, a způsobila
tak dopravní nehodu, došlo k těžké újmě na zdraví spočívající v nutnosti
amputace pravé dolní končetiny poškozeného v bérci. Pokud by nebylo jejího
jednání, k popsanému následku by nedošlo. Nedošlo by k nárazu do svozového
vozidla, a v důsledku toho nárazu do poškozeného P. J., poškozený by neutrpěl
devastační poranění nártu pravé dolní končetiny, a těžká újma na zdraví by tedy
nebyla způsobena. V předmětné věci byla existence příčinného vztahu mezi
jednáním obviněné a vznikem následku spolehlivě zjištěna. V jejím jednání,
kterým porušila citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., lze spatřovat
příčinu takto vzniklého následku.
34. Posuzovaný případ nedovoluje učinit jiný závěr, než že porušení konkrétních
povinností, které je třeba označit za povinnosti důležité, bylo v souladu s
principem gradace příčinné souvislosti zásadní a také jedinou příčinou vzniku
následku. V projednávané věci nepůsobilo při vzniku následku více příčin, tj.
vedle jednání obviněné tvrzené neukázněné chování poškozeného, který se měl
podle mínění obviněné přepravovat v dané situaci v kabině řidiče. Dovolací soud
na straně poškozeného neshledává žádné spoluzavinění, neboť ve shodě se státním
zástupcem akcentuje, že spoluzavinění musí spočívat v okolnostech přímo
souvisejících s nehodou, které pachateli zcela znemožní či podstatně ztíží
splnění jeho povinností, a že poškozený by tedy obviněné musel podstatně ztížit
či znemožnit, aby včas rozpoznala, že před ní zastavuje svozový vůz s mužem na
stupačce, k čemuž v předmětném případě nedošlo. Jak bylo výše naznačeno,
obviněná věděla, že jede za vozidlem svážejícím komunální odpad, uvedené se
před ní nevyskytlo zničehonic, neboť za ním jela cca 300 m, a reflektovala
přítomnost na zadní stupačce po celou tuto dobu vyskytujícího se poškozeného, o
čemž svědčí mimo jiné i to, že zaznamenala, že použil kapesník a následně jej
odhodil dovnitř vozu (č. listu 266). Souhlasí rovněž s názorem odvolacího
soudu, že z hlediska průběhu nehodového děje bylo zcela nepodstatné, jak
dlouhou vzdálenost a jakou rychlostí ujel svozový vůz s osádkou na stupačkách,
nebo zda projel křižovatkou. I kdyby totiž osádka svozového vozu porušila
povinnosti, které jí mají být obviněnou zmiňovanými předpisy uloženy, na vznik
nehodového děje by to nemělo žádný vliv. Pro úplnost je vhodné doplnit, že
vozidlo je svým charakterem zbraní způsobilou přivodit zranění či smrt člověka.
S vědomím této skutečnosti by měl řidič přistoupit k plnění svých povinností
stanovených zákonem č. 361/2000 Sb., obzvláště tehdy, vidí-li, že na zadní
části před ním jedoucího vozidla se nachází osoba, jež kolem sebe nemá žádnou
ochrannou bariéru, a jež je tak zcela vydána napospas chování účastníků provozu
na pozemních komunikacích.
35. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy správně zjištěné skutkové okolnosti
vzniku dopravní nehody a jejích následků spolehlivě odůvodňují závěr, že
obviněná svým činem naplnila znaky objektivní stránky přečinu těžkého ublížení
na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tím, že porušila
povinnosti uložené jí ustanoveními § 4 písm. a), b a § 5 odst. 1 písm. b)
zákona č. 361/2000 Sb. a jako řidička motorového vozidla nepřizpůsobila své
chování situaci v provozu na pozemních komunikacích, dostatečně situaci v
provozu na pozemních komunikacích nesledovala a nikterak nereagovala na
zastavování vozidla svážejícího komunální odpad, jinému z nedbalosti způsobila
těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle
zákona. Dovolací soud má za to, že ve věci je dána existence subjektivní
stránky minimálně ve formě nedbalosti nevědomé [§ 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku], kdy obviněná nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu
na ochraně zdraví jiného, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním
poměrům vědět měla a mohla.
36. Co se týče výhrady obviněné vztahující se k výroku o trestu, nutno
připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu
dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud
jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např.
pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný
trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu,
apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku
nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
37. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v
soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním
vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co
do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu nelze jako dovolací
námitku relevantně uplatnit.
38. Obviněná nevytkla, že jí byl trest zákazu činnosti uložen, ačkoliv jeho
uložení zákon nepřipouští, či že byl uložen ve výměře mimo zákonné rozpětí
stanovené trestním zákonem. Měla však za to, že uložení tohoto druhu trestu je
vzhledem k jejím osobním, rodinným poměrům velmi přísnou sankcí. Zásah
dovolacího soudu by za daných okolností přicházel v úvahu toliko výjimečně, a
to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních
sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti
sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé
podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z
principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve
své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže
ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na
případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé
ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může
jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence
odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní
výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s
provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném
nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované
věci nejedná.
39. Odvolací soud, který obviněné jí rozporovaný trest zákazu činnosti zmírnil
ze čtyřiceti osmi měsíců na třicet měsíců, v odůvodnění svého rozhodnutí
přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při jeho ukládání řídil (str. 5 rozsudku
odvolacího soudu). Uvedl, že byť byla příčinou nehody krátkodobá nepozornost
obviněné, je nepochybné, že se jednalo o nepozornost skutečně fatální, jejíž
následky v podobě zranění poškozeného a jeho trvalých následků jsou velice
vážné. I s ohledem na osobnost poškozeného, jak byla posouzena znaleckým
psychiatrickým posudkem, a výpovědi jeho blízkých (matky a babičky) v hlavním
líčení je zřejmé, jak hluboce poškozeného ztráta zaměstnání bez naděje na
návrat do něj zasáhla i po stránce psychické. S ohledem na § 39 odst. 1 tr.
zákoníku se mu trest zákazu činnosti uložený nalézacím soudem jevil nepřiměřeně
přísným, zejména pokud obviněná skutečně projevila snahu poškozenému v jeho
zapojení se do běžného života, jak o tom hovořil její obhájce ve veřejném
zasedání, pomoci. Odvolací soud vzal v potaz, jakým způsobem trest zákazu
činnosti zasáhne do života obviněné, která sama pečuje o své nezletilé děti,
jejichž výchova a vzdělávání vyžadují specifické podmínky, a aniž by jakkoliv
upřednostňoval zájmy obviněné nad ostatními hledisky rozhodnými pro volbu
výměru trestu, po uvážlivém posouzení všech uvedených skutečností napadený
rozsudek ve výroku o trestu zrušil a obviněné uložil vedle shodného trestu
podmíněného poněkud mírnější trest zákazu řízení motorových vozidel. Doplnil,
že vyšší míru benevolence v tomto směru závažnost řidičského pochybení obviněné
a především následků nehody skutečně neumožňuje. Proti takovým závěrům soudu
nelze mít žádných výhrad. Nejvyšší soud považuje jeho argumentaci za přiléhavou
a trest zákazu činnosti v trvání třiceti měsíců za adekvátní. Soud uvážil
všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jeho závěry
jsou vyvážené. Trest, který byl obviněné takto uložen, není trestem extrémně
přísným a zjevně nespravedlivým. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž
není dán žádný důvod.
40. V daných souvislostech je vhodné doplnit, že podle § 73 odst. 1 tr.
zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let,
dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle
odst. 3 citovaného ustanovení trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se
odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání,
povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního
povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Podmínkou pro uložení
trestu zákazu činnosti je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností
dopustil trestného činu. Účel trestu zákazu činnosti spočívá v tom, zabránit
pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci),
která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu. Účelem
tohoto trestu je především zabránit opakování trestného činu, a proto jeho
uložení je plně odůvodněno tehdy, když pachatel trestným činem v dopravě vyvolá
pochybnost o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel.
41. V posuzované věci obviněná jednáním, kdy za denního světla, při ideálních
povětrnostních podmínkách, v důsledku nedostatečného sledování situace v
silničním provozu narazila do svozového vozidla, které před ní delší dobu jelo
a které za účelem plnění svých povinností začalo zastavovat, o čemž také dalo
světelné znamení, a následkem toho srazila i na zadních stupačkách stojícího
poškozeného, jehož existenci před srážkou zaznamenala, vyvolala relevantní
pochybnosti o své spolehlivosti nebo způsobilosti k řízení motorových vozidel.
Svým přístupem, kdy zaujala kritický postoj k chování poškozeného, který se
podle ní v danou chvíli neměl nacházet na stupačkách, nýbrž v kabině řidiče, a
ve snaze vyloučit svou odpovědnost za dopravní nehodu a následky jí způsobené
předkládala v rámci soudního řízení teorie o nedodržování bezpečnostních
předpisů z pracovněprávní oblasti ze strany osádky svozového vozidla, dala
spíše najevo nedostatek sebereflexe, která by v daném případě byla namístě a
která by svědčila o tom, že se ze svého pochybení poučila.
42. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Podané dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné, a
Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak
v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněné, aby předseda senátu před
rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo
dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněná není osobou oprávněnou k
podání takového návrhu, proto bylo její podání hodnoceno jako podnět k takovému
postupu, čemuž nic nebrání. Samosoudkyně soudu prvního stupně však spis s
příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody
pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2020
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu