8 Tdo 161/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 286/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 13/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. V. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2023, sp. zn. 9 T 13/2023, byl obviněný L. V. uznán vinným přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 27. 11. 2022 v době po 19:00 hod., z blíže nezjištěného místa, v rámci svého živého vysílání, které bylo vysíláno z jeho youtubového profilu „L. V., XY“ na adrese XY, kde mělo již dne 28. 11. 2022 celkem 8.700 zhlédnutí a dne 25. 1. 2023 více než 14.000 zhlédnutí, jakož i z jeho facebookového profilu „XY“ na adrese XY, uvedl v čase záznamu od 26:23 min. do 27:10 min., že „Tak naše vláda velice jasně říká, s kým budeme ve válce. To znamená, naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček. To je to, co chce udělat naše vláda. Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout. Protože jestli todlencto naše vláda udělá, tak ruská strana ten útok bude opětovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku. Takže jestli vám nedochází, o co se snaží paní ministryně Jana Černochová, a nechává vás to klidně sedět na židli, tak seďte na gauči a užijte si těch posledních pár měsíců života. Nevím, jak jinak bych to ještě vysvětlil“, přičemž si byl vědom, že informace o tom, že Vláda České republiky chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček, je smyšlená, protože nevycházela ze žádného jím uváděného, ani jiného relevantního zdroje, a že může vyvolat v blíže neurčeném počtu osob z řad jeho podporovatelů, kteří mu důvěřují, strach z postupu Vlády České republiky vedoucího k podnícení válečného konfliktu s Ruskou federací, navzdory čemuž ji formuloval jako fakt a podporoval opakovanými sděleními o tom, že „vláda rozjíždí válku“, nebo že „pan Fiala, paní ministryně Černochová a pan Rakušan … chtějí rozpoutávat válku“, takže byl s možností vyvolání vážného strachu z úmyslu představitelů Vlády České republiky útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi v důsledku jím šířené smyšlené zprávy burcujícího charakteru i srozuměn.

2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 286/2023, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. jej znovu odsoudil podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výši 10.000 Kč.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jejichž naplnění spatřoval v tom, že soudy nesprávně dovodily zjištěný skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy. Poukázal na předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, zejména zrušující usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 7 To 199/2023, jímž bylo vyhověno odvolání obviněného, neboť bylo vytknuto soudu prvního stupně nedostatečné zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k reakci na některé aspekty obhajoby. Z obsahu tohoto usnesení obviněný poukázal na pokyny a úvahy odvolacího soudu a zdůraznil výtku soudu prvního stupně, že nedostál povinnosti náležitě provést a zhodnotit všechny dostupné právně významné důkazy a důkladně rozvést v odůvodnění rozsudku učiněné úvahy. Obviněný má však za to, že se soud prvního stupně v nyní dovoláním napadeném rozsudku udělenými pokyny neřídil, důkazy podle nich znovu řádně nedoplnil a neprovedl. Nepostačovalo vyžádání zpráv od Úřadu vlády České republiky a Ministerstva obrany, a neprůkazným je i jediný dopis občana sdělující, že jej vysílání obviněného rozrušilo.

5. Odvolací soud podle obviněného pochybil, pokud se s takto neúplným dokazováním při nesplnění pokynů vyjádřených ve zrušujícím rozhodnutí v nyní dovoláním napadeném rozsudku spokojil, a akceptoval, že se soud prvního stupně jeho právním názorem neřídil. Tím totiž nedodržel povinnosti plynoucí z ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. V důsledku tohoto pochybení jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Vady obviněný spatřoval i v právním posouzení věci proto, že soudy učiněné skutkové zjištění nedostačuje pro závěr o naplnění znaků přečinu podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zjištěné prohlášení nebylo způsobilé ohrozit hodnoty chráněné v tomto ustanovení a nemohlo vyvolat v blíže neurčeném počtu osob z řad občanů, jeho podporovatelů, strach z války, neboť osoby, které ho slyšely, si nemohly myslet, že by předseda vlády České republiky mohl rozpoutat jadernou válku. Neztotožnil se s názorem odvolacího soudu (viz bod 15. jeho rozsudku), že by byl jím uvedený výrok míněn jako jednoznačný fakt, když jej pronesl s určitou emotivní nadsázkou, nikoliv jako skutečnost (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 4035/14).

7. Obviněný brojil i proti závěru o úmyslném zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, které je u posuzovaného přečinu vyžadováno a podle obecných zásad musí být prokázáno výsledky provedeného dokazování a logicky z nich vyplývat, což však v posuzované věci splněno nebylo, protože obviněný nevěděl, že by šířil svými výroky zprávu, která musí být nepravdivá a poplašná a nejednal v úmyslu způsobit nebezpečí vážného znepokojení části obyvatelstva.

8. I když vyjádření ve vysílání nebylo chápáno jako humorné, vyjadřoval svůj názor na nákup bojového vybavení pro českou armádu a umocnil jej nadsázkou ad absurdum, proto je kriminalizace tohoto jeho postoje v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost činu mu kladeného za vinu nedosahuje potřebného stupně pro uplatnění trestní represe, i když je obviněný znám jako politický aktivista nezastávající žádnou funkci v exekutivě ani v české armádě. Podle jeho názoru více než jemu za vinu kladené výroky je pro společnost škodlivé, když výkonní představitelé státu užívají výroky o tom, že jsme ve válce, či že se na válku máme připravit. Těmito skutečnostmi se však soudy nezabývaly.

9. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávných skutkových závěrech, přičemž nenaplnil ani znaky přečinu šíření poplašné zprávy, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, sp. zn. 7 To 286/2023, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 8. 2023, sp. zn. 9 T 13/2023, a přikázal soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl, popř. aby napadený rozsudek sám zrušil a obviněného zprostil obžaloby v celém jejím rozsahu. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedlo, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy správně vypořádaly, což je obecně důvodem pro odmítnutí dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

11. K námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že se odvolací soud po uloženém doplnění dokazování již spokojil jen s neúplnými a částečnými důkazy, uvedl, že jde o námitku, jíž nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, a to ani pod jeho první alternativu spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž netvrdí, že by soudy zformulovaný skutkový stav odporoval provedeným důkazům, ani neuvádí, v čem konkrétně by měl onen zjevný rozpor spočívat a jaký skutkový závěr je nesouladný s konkrétním důkazem, a nerozvádí ani, jaké nové jím navržené důkazy nebyly bezdůvodně provedeny. V tomto směru nemůže obstát pouhý odkaz na podané odvolání, a k takovému odkazu přihlížet nelze. Pokud obviněný neprovedenými důkazy mínil videozáznam o jeho vyjádření, ten byl proveden (viz body 22. a 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedených důvodů se tyto námitky rozcházejí s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. S ohledem na obsahovou stránku důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s ním nekorespondují ani výhrady, že učiněný výrok nebyl způsobilý vyvolat strach, nebyl dostatečně společensky škodlivý, protože šlo pouze o nadsázku ve shodě se svobodou projevu, a že absentuje úmyslné zavinění, protože tyto námitky nejsou opodstatněné. Soud prvního stupně správně uzavřel, že obviněným pronesené věty byly vysloveny jako jednoznačný fakt, šlo o tvrzení nepravdivá, která nebyla podložena žádnými objektivními důkazy a skutečnostmi. Naléhavost a důležitost daného sdělení obviněný cíleně zdůraznil právě silně emotivním a dramatickým poukazem na to, že jím tvrzená situace má nastat již velice brzy za „pár měsíců“. Obhajoba, že se obviněný jen vyjadřoval k nákupu letadel F-35, odporuje realitě. Musel počítat s tím, že takto kategoricky budou jeho vyjádření vnímat jak posluchači jeho vysílání, kteří ho sledovali v reálném čase, tak i ti, kteří ho zhlédli ze záznamu. Z komentářů pod obviněným odvysílaným projevem je zřejmé, že část sledujících jím šířené nepravdivé zprávy odsoudila, jiná je podporovala, brala je vážně, či dokonce vyjadřovala obavy o sebe a své rodiny, a proto je patrné, že projev měl na mínění občanů České republiky negativní vliv, u části z nich vyvolal vážné znepokojení, přičemž ve smyslu § 357 tr. zákoníku stačí, že takové znepokojení bezprostředně hrozí.

13. Podle státního zástupce byla naplněna subjektivní stránka uvedeného přečinu, neboť zjištěným skutečnostem plně odpovídá závěr soudů, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že jím šířená zpráva je nepravdivá a s ohledem na obsahovou stránku a aktuální mezinárodní politickou situaci je i poplašná a přinejmenším u části jeho sledovatelů a podporovatelů vzbudí znepokojení, a se vznikem tohoto následku byl srozuměn. I z jeho výpovědi plyne, že si byl vědom, že mu jeho podporovatelé plně důvěřují. Byl schopen si uvědomit, že takovým sdělením může vyvolat vážný strach obyvatel České republiky z úmyslu Vlády České republiky útočit na Ruskou federaci. Nic nesvědčilo o tom, že by hovořil v nadsázce, což je obhajoba, která podle textu posuzovaného sdělení postrádá opodstatnění.

14. Nedůvodným shledal i poukaz na svobodu projevu, která je sice základním lidským právem ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) i čl. 19 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nicméně není absolutní. Nechrání totiž projevy spojené s násilím a podněcováním k násilí, nenávisti či intolerancí, vyvolat strach z válečného konfliktu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 2696/21). Nedůvodnou shledal i námitku o nedodržení zásady subsidiarity trestní represe, protože zjištěné skutečnosti jsou v souladu s koncepcí principu uvedeného v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a jsou společensky škodlivým jednáním, které je třeba kriminalizovat, protože došlo k naplnění všech znaků přečinu šíření poplašené zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku. Stíhaný výrok pronesený dovolatelem jako známým aktivistou měl tedy nepochybně zásadnější dopad na veřejné mínění, než pokud by se ho v soukromí dopustila málo známá osoba.

15. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a současně vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

17. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat.

18. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto v posuzované věci dovoláním napadená rozhodnutí přezkoumával s ohledem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel.

V. K důvodům dovolání

a) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad skutkových okolností, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Posoudí-li se obsah dovolání, obviněný jím s odkazem na citovaný dovolací důvod vytýkal nesprávnost provedeného dokazování. Poukazoval v něm na nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jenž je podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak měl na zřeteli především Městský soud v Praze, jenž usnesením ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. 7 To 199/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v této věci první vydaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2023, sp. zn. 9 T 13/2023, a uložil soudu prvního stupně, aby se věcí znovu zabýval z konkrétně vymezených důvodů a podle daných pokynů, jimiž se soud prvního stupně neřídil.

21. Takto vyjádřené námitky se však zcela rozcházejí s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný nezmínil, která rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků jemu za vinu kladeného přečinu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neuvedl žádný konkrétní důkaz, ani z čeho nesoulad nebo nedostatek s jinými důkazy vyplývá. Významné totiž je, že pro tuto alternativu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje jen obecné sdělení, že se soud neřídil dostatečně pokyny nadřízeného soudu nebo že provedl jen některé důkazy, když v tomto smyslu žádnou skutečnou vadu ani nedostatek neuvedl. Tuto alternativu nelze opírat jen o formální konstatování, že soud prvního stupně nedodržel postupy a nerespektoval pokyny podle § 264 tr. ř., protože uvedené ustanovení určuje pravidla pro postup soudů, nikoliv pro zjišťování skutečného stavu věci z hledisek určujících pro naplnění trestného činu. Obviněný přitom v dovolání neuvedl výhrady, které by naplňovaly kritéria dalších dvou variant tohoto dovolacího důvodu, neboť neuváděl skutečnosti, které by se týkaly nepoužitelnosti důkazů, a nebrojil ani proti tomu, že by některé důkazy, jež by výslovně označil, nebyly provedeny. Je tedy zjevné, že kromě obecné nespokojenosti s postupem soudu prvního stupně po zrušení věci odvolacím soudem nepoukázal na žádné nedostatky ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Vytýkal-li mimo uvedený dovolací důvod pouze nedodržení postupů podle § 264 tr. ř., Nejvyšší soud i přesto nad rámec tohoto dovolacího důvodu posuzoval, zda byly dodrženy zásady a požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Z těchto důvodů Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.).

23. Vzhledem na poukázanou problematiku lze zmínit základní pravidla, která bylo třeba dodržet, pokud došlo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně na základě postupu podle § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř. k vydání nového rozhodnutí. Soud, jemuž byla věc takto vrácena, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí soud odvolací, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil (§ 264 odst. 1 tr. ř.). Přezkoumává-li odvolací soud takové rozhodnutí, je podle § 254 odst. 1 tr.

ř. povinen posuzovat nejen skutečnosti, které jsou v právě přezkoumávaném odvolání vymezeny, ale i to, zda soud prvního stupně respektoval právní názor, který v předcházejícím rozhodnutí vyslovil. Vázanost právním názorem zavazuje soud prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva. Pokud soud prvního stupně při nezměněném skutkovém základu nerespektoval právní názor odvolacího soudu a neprovedl úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, lze v takovém postupu spatřovat vadu, a proto odvolací soud může po zrušení napadeného rozsudku podle § 259 odst. 1 tr.

ř. věc opětovně vrátit soudu prvního stupně (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 To 7/2004, uveřejněné v časopisu Trestněprávní revue, roč. 2004, č. 9, s. 273). Vzhledem k tomu, že odvolací soud může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, je povinen v rámci své další přezkumné činnosti posuzovat, zda byly jeho pokyny ve smyslu § 264 odst. 1 tr. ř. splněny, zejména, zda dokazování, které požadoval provést, bylo realizováno v souladu s jeho požadavky.

V případě, že přezkoumává v takové situaci odvolání obviněného, které směřuje proti výroku o vině, a shledá, že soud prvního stupně jím vyslovený právní názor na rozsah provedeného dokazování nesplnil, a otázka, kterou bylo potřeba prokazovat, objasněna nebyla, jde o vadu řízení, jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Odvolací soud je totiž, pokud je v odvolání opětovně namítána vina, povinen přezkoumat v rámci § 254 odst. 1 tr. ř. i řízení, jež vydání napadeného rozsudku předcházelo, a tedy také to, zda nalézací soud splnil povinnosti vyplývající z ustanovení § 264 odst. 1 tr.

ř., a to bez ohledu na to, zda obviněný v odvolání znovu opakoval tutéž námitku jako v předchozím odvolání. V takovém případě nemůže odvolací soud dospět k závěru, že z důvodu vázanosti rozsahem podaného odvolání nemusí na svém předchozím právním názoru trvat.

24. V projednávané věci jsou nyní přezkoumávaná rozhodnutí již v pořadí druhými, jež vydaly soudy prvního i druhého stupně. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí, jímž je usnesení ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. 7 To 199/2023, shledal nedostatky zejména u subjektivní stránky (srov. body 8., 10. posuzovaného usnesení) a ohledně znaku „znepokojení určité skupiny osob“ a vytýkal, že soudy neověřily a důkazně nepodložily nepravdivost tvrzení obviněného, že česká vláda chce na Ruskou federaci útočit jadernými hlavicemi stíhaček, a že neprovedl důkaz celým zajištěným záznamem vysílání, v němž zazněl stíhaný výrok (viz body 11., 12. tamtéž). Soudu uložil, aby v naznačeném směru doplnil dokazování a vyvaroval se vytknutých pochybení.

25. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodující po uvedeném zrušení svého prvního rozsudku doplnil při hlavním líčení konaném dne 3. 8. 2023 dokazování podle požadavku odvolacího soudu, a to jednak zprávou Úřadu vlády České republiky (č. l. 217) a jednak zprávou Ministerstva obrany (č. l. 221 až 222). Vypořádal se rovněž s požadavkem odvolacího soudu na to, aby byl proveden důkaz celým videozáznamem, když v bodě 23. svého rozsudku poukázal na hlavní líčení konané dne 2. 3. 2023 a zdůraznil s konkrétním odkazem na protokol o tomto hlavním líčení na č. l. 14, že celý uvedený videozáznam, tj. datový nosič, byl stranám předložen postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. k nahlédnutí. Rovněž odkázal na uvedený protokol a postoje stran, které nepožadovaly přehrání celého videozáznamu, ale obviněný žádal jen o určitou část, čemuž soud prvního stupně vyhověl. K tomuto postupu Nejvyšší soud podotýká, že soud prvního stupně uvedeným postupem vysvětlil, za jakých okolností byl předmětný důkaz proveden, a tedy nelze v daných souvislostech shledávat, že by nebyl pokyn odvolacího soudu dodržen, protože soud prvního stupně jej respektoval, zaměřil se na něj a vysvětlil skutečnosti, podle kterých o vytýkaný nedostatek nešlo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000).

26. Nejvyšší soud podle uvedených zjištění a posouzením všech rozhodných skutečností vážících se na jednotlivé znaky skutkové podstaty přečinu podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku neshledal, že by soudy opomněly objasnit některý ze znaků, nebo že by se jimi komplexně nezabývaly, protože především odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně svědčí o opaku. Je zřejmé, že se zabýval pečlivě jak obhajobou obviněného, tak všemi rozhodnými skutečnostmi (srov. body 9. až 32. jeho rozsudku) a důkazy plynoucími z jednotlivých důkazních prostředků v potřebné míře zhodnotil (srov. body 34. až 35. téhož rozsudku). Z těchto důvodů i odvolací soud, když znovu přezkoumával k odvolání obviněného v pořadí druhý rozsudek soudem prvního stupně vydaný, vady ve výroku o vině neshledal. Rovněž je třeba zdůraznit, že nebyly zjištěny vady v tom, že by soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu, ale plně jim dostál.

27. Ze všech takto uvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil extrémní nedostatky při zjišťování skutkového stavu věci, a může proto důvodně uvést, že soudy obou stupňů v přezkoumávané věci respektovaly při zjišťování skutkových okolností, které popsal ve výroku o vině svého rozsudku soud prvního stupně, všechna kritéria spravedlivého procesu a skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech (srov. shora stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Uzavírá, že k porušení pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 odst. 3 Úmluvy) nedošlo. Toto právo totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).

b) k námitkám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný v dovolání vytýkal též nedostatky v právním posouzení, které opíral o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž lze dovolání opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

29. Posoudí-li se ve smyslu uvedených zásad námitky obviněného, je zjevné, že tomuto dovolacímu důvodu dostál po formální stránce, neboť vytýkal vadnost právní kvalifikace jako přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku, kterou opíral o tvrzení, že uvedené prohlášení učinil jen jako nadsázku, a tedy nejednal úmyslně šířit poplašnou zprávu, u níž nešlo ani o takovou závažnost, aby dosahovalo škodlivosti předpokládané u tohoto přečinu. Uvedené výhrady směřující proti vadné právní kvalifikaci jsou založené na hmotněprávních výhradách učiněných v souladu s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval jejich důvodnost, s ohledem na skutkové okolnosti, jak byly soudy zjištěny, z hledisek zákonného vymezení posuzovaného přečinu.

30. Přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa tím, že rozšiřuje poplašnou zprávu, která je nepravdivá. V této základní skutkové podstatě je objektivní stránkou jednání pachatele, který sám rozšiřuje nepravdivou zprávu, jež svým obsahem je poplašná, tzn. že způsobí nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva nějakého místa. Z uvedeného je zjevné, že nejde o jakoukoli nepravdivou zprávu, ale jen takovou, jejímž obsahem a způsobem sdělení (následkem) je způsobení nebezpečí vážného znepokojení, které se týká alespoň části obyvatelstva nějakého místa.

31. Obviněnému nelze přisvědčit, jestliže tvrdil, že nešlo o poplašnou zprávu, neboť způsob, jímž bylo uvedené prohlášení učiněno, nemohl vyvolat v obyvatelstvu ani v jeho části strach z války, protože i jiní představitelé státu upozorňovali v médiích opakovaně, že taková obava hrozí. Nejvyšší soud však považuje za nutné zdůraznit, že poplašnost této zprávy nespočívala v tom, co bylo v dané době známé, tedy že mezi Ukrajinou a Ruskou federací je válečný stav, kde se obě země vzájemně zbraněmi napadají, ale v tom, že obviněný tvrdil, že podle vládních představitelů „naše vláda“ uvádí, že i naše země bude do tohoto válečného stavu zavlečena, když tvrdil, že „velice jasně říká, s kým budeme ve válce“, „chce útočit na Ruskou federaci jadernými hlavicemi ze stíhaček“.

Tedy uváděl zcela konkrétně, že je to právě naše vláda, tedy orgán, jenž má rozhodovací moc ve státě (srov. čl. 67 Ústavy), kdo chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, což zdůraznil i následným prohlášením „To je to, co chce udělat naše vláda“. O tomto obsahu sdělované skutečnosti i o tom, že byla určena divákům, pro něž byl uvedený pořad určen, svědčí i část, „Jestli vás todle nezvedá ze židle, že naše vláda chce útočit na Ruskou federaci jadernými zbraněmi, tak už nevím, co by vás ještě ze židle mohlo zvednout.

Protože jestli todlencto naše vláda udělá, tak ruská strana ten útok bude opětovat a pošle jaderné hlavice na Českou republiku.“ Takto uváděné prohlášení utvrzující v tom, že vláda České republiky chce jaderný válečný konflikt s ruskou stranou, svědčí nepochybně o obsahu a smyslu této zprávy, z níž lze vyčíst i apel na občany, z nějž vyznívá důraznost a naléhavost dané sdělované obavy.

32. Posouzením obsahu těchto sdělení lze dojít k závěru o jeho poplašném a nepravdivém obsahu ve smyslu § 357 odst. 1 tr. zákoníku, protože je z něj patrné, že bylo způsobilé vyvolat obavy z budoucích událostí zasahujících nepříznivě do života alespoň části obyvatelstva nějakého místa např. tak, že by došlo k ohrožení života lidí a jejich majetků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 40/2017). Avizovaná událost svými následky by totiž mohla negativně život lidí ovlivnit nebo omezit, jako je tomu např. u hrozby nebezpečí válečného konfliktu, který je obecně postrachem vedeným z hrůz a utrpení všech lidí, jež válečný konflikt zasahuje. Současně bylo splněno i to, že nebezpečí vyplývající z poplašné zprávy musí hrozit a hrozba musí být relativně bezprostřední, resp. se musí uplatnit v kratším časovém horizontu, aby šlo o zprávu poplašnou; tato bezprostřednost však závisí na tom, jakým nebezpečím se hrozí (např. vznikem požáru, záplavy, tornáda, hromadné havárie, nehody v jaderné elektrárně, teroristického útoku apod.). Účelem poplašné zprávy je tedy snaha vyvolat u obyvatelstva obavy o život, zdraví anebo o osobní majetek, popř. obavy, že budou porušována základní práva a svobody (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4490). Právě všemi těmito znaky uvedená zpráva, kterou obviněný sděloval ve výroku popsaným způsobem, naplňuje plně kritéria poplašné zprávy, jež je současně i burcující, což podtrhává její naléhavost. V daných souvislostech jde o klamavou informaci s použitím mystifikace a lži. Obviněný varoval před údajným nebezpečím ve snaze tuto nepravdivou skutečnost zasadit do skutečných reálií, zde šlo o možnost nákupu letadel F-35, avšak ve zcela smyšleném kontextu.

33. Podle tvrzení, jak je obviněný prohlásil, nelze pochybovat o tom, že uvedená zpráva byla nepravdivá, což potvrdila soudem prvního stupně vyžádaná zpráva české vlády, která sdělila prostřednictvím Mgr. Jana Večeři, ředitele Odboru právního a kontrolního vlády České republiky, že s odkazem na mezinárodní závazky České republiky týkající se nešíření jaderných zbraní, nedisponuje žádnými jadernými zbraněmi (srov. č. l. 217). Ministerstvo obrany prostřednictvím Mgr. Václava Cihly, vedoucího oddělení občanského a správního, sdělilo, že neplánuje v souvislosti s uvažovaným nákupem letounů F-35 útok jadernými zbraněmi na Ruskou federaci (srov. č. l. 221). Tím byla vyvrácena pravdivost obviněným uváděných prohlášení, která neodpovídala žádným objektivním skutečnostem.

34. Při posouzení všech těchto okolností lze v této věci vyloučit, že šlo pouze o subjektivní hodnocení situace zmíněného konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou, který trvá a je stálým předmětem různých komentářů, hodnocení i kritik, protože obviněný nehodnotil situaci stávajícího ozbrojeného konfliktu mezi dvěma válčícími zeměmi, ale uváděl zcela nepravdivé a poplašné sdělení, že to bude Česká republika, která „jadernými zbraněmi zaútočí na Ruskou federaci“, což je skutečnost, jíž podával způsobem, který odpovídá skutkové podstatě přečinu, jímž byl uznán vinným. Oponovat je proto třeba obviněnému, že šlo o vyjádření práva na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1, 2 Listiny. Toto právo zaručuje svobodu projevu a právo na informace, avšak má své limity. Je vymezeno v čl. 17 odst. 1 Listiny tak, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. Podle odstavce 2 má každý právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. V odstavci 4 je však zakotveno omezení těchto práv zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Jde o limitační klauzuli ve vztahu ke svobodě projevu stanovící tři podmínky, kdy omezení musí být stanoveno zákonem, je nezbytné v demokratické společnosti, a za účelem dosažení některých legitimních cílů (srov. v podrobnostech KÜHN, Z., KRATOCHVÍL, J., KMEC, J., KOSAŘ, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 783). Není pochyb o tom, že v této věci to je to trestní zákon, jenž uvádí v ustanovení § 357 tr. zákoníku podmínky, za kterých je svoboda projevu omezena, jsou-li naplněny znaky tohoto přečinu.

35. V posuzované věci jde o trestné jednání dopadající na konkrétní skutkovou podstatu přečinu, jímž je svoboda projevu omezena, protože byla zneužita k šíření poplašné zprávy tak, jak zakotvuje ustanovení § 357 odst. 1 tr. zákoníku. Došlo-li k naplnění znaků tohoto přečinu, dochází ke zneužití této svobody k šíření paniky a manipulace s názorem lidí, což vede k negativním dopadům nejen pro jednotlivce, ale i pro širší veřejnost, a proto v takovém případě o porušení uvedené svobody nejde.

36. Veřejnosti se tato zpráva dostává „rozšiřováním“, jímž se rozumí takové jednání pachatele, které zajistí, že se o ní dozví alespoň část obyvatelstva, tedy větší množství lidí, např. šíření takové zprávy prostřednictvím tisku, rozhlasu či televize, internetu a dalších informačních technologií atd. V posuzované věci šlo o živé vysílání na YouTube profilu, což je sociální síť (platforma You-Tube LLC a Google Inc), určená pro videa, s možností uspořádat živé vysílání, jde o jeden z nejnavštěvovanějších webů na světě, což však neznamená, že by i pro něj neplatily zásady pro respektování a dodržování práv a svobod a dalších ústavně chráněných hodnot, protože mají schopnost ovlivňovat veřejné mínění (včetně schopnosti zásahu do ústavně chráněných zájmů) [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 435/01]. Jsou-li určena širší veřejnosti, je nutné klást důraz na pravdivost poskytovaných informací a respekt k právům druhých (srov. přiměřeně např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. C 264/2019).

37. V posuzované věci bylo prokázáno úmyslné způsobení nebezpečí vážného znepokojení obyvatelstva, protože tím, že obviněný v uvedeném vysílání uvedl opakovaně, že Vláda České republiky chce jadernými zbraněmi útočit proti Ruské federaci, sděloval (vědomě nepravdivě) velice závažné a strach vyvolávající informace o vstoupení České republiky do válečného konfliktu, což je objektivně způsobilé vyvolat hrůzu z válečného utrpení, strach ze smrti, neštěstí, atd., což odpovídá definici vážného znepokojení míněného jako psychický stav s pocity strachu, úzkosti a nejistoty. Koresponduje s tím, že vážným znepokojením ve smyslu § 357 tr. zákoníku může být situace, kdy se obyvatelé na určitém území strachují o své životy, zdraví nebo majetek, a proto činí opatření směřující k tomu, aby takové jimi pociťované ohrožení zmírnili nebo mu zamezili např. útěkem, skrýváním, dále tím, že se stěhují z takto údajně ohroženého území, nebo naopak odmítají vycházet ze svých obydlí, odesílají svůj majetek nebo peníze nebo jejich části na jiná místa, staví kolem svých příbytků bariéry, likvidují svůj dobytek (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4492). Poplašná zpráva ve zkoumané věci byla dostatečně konkretizována a takového charakteru, že byla schopna takové vážné znepokojení vyvolat, i když k němu nemusí dojít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 3 Tdo 40/2017).

38. Na formě poplašné zprávy nezáleží, může být sdělena ústně, telefonicky, prostřednictvím internetu nebo jiného informačního zdroje, důležité ani není, zda jde o krátkou informaci na plakátu, ceduli, transparentu apod. či delší pojednání ve formě spisu, brožury, televizní či rozhlasové reportáže apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 4 Tdo 445/2019, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 2781/19). Rozhodující v této věci je i to, jakou formou byla tato poplašná zpráva šířena, což v daném případě určuje využití právě ve výroku konkretizovaného YouTube profilu obviněného, o němž věděl, že je jeho příznivci, ale i jinými občany sledován, a pro ně je také formou svého vysílání určil. Právě tento charakter použitého média a počet „zhlédnutí“, které přesahovalo počet přesahující 20.000, svědčí o tom, že jím obviněný cílil na větší počet adresátů.

39. Byl naplněn i znak „alespoň části obyvatelstva“, protože zpráva měla dosah po celé České republice, protože válečný konflikt, jak jej obviněný popsal, zahrnoval nejen občany České republiky, resp. nejen její obyvatelstvo, ale mohl mít negativní dopad i pro ty, kteří žijí v zahraničí, neboť v případě YouTube vysílání nejsou dány žádné hranice, jelikož tato platforma se šíří internetovými servery, a tedy je dán povahou této platformy. V dnešní době informačních technologií není ale důležité, zda v tomto místě pachatel jedná, či zda je od tohoto místa vzdálen, vždy však šíření nepravdivé poplašné zprávy musí být provedeno tak, aby se dostala alespoň k části obyvatel, k čemuž v této věci bezesporu došlo.

40. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že prokázané poznatky dokladují naplnění objektivní stránky přečinu podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku.

41. K subjektivní stránce, proti níž obviněný rovněž brojil, je třeba uvést, že se vyžaduje úmysl (srov. § 15 tr. zákoníku), jak vyjadřuje i vlastní text „kdo úmyslně způsobí nebezpečí…“. Pachatel si musí být přinejmenším vědom toho, že zpráva je nepravdivá a poplašná a že jejím rozšiřováním může způsobit následek uvedený v tomto ustanovení, a být s tím srozuměn [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Pachatele zásadně nevyviňuje ani jednání v žertu nebo z recese, byl-li si vědom toho, že nepravdivá poplašná zpráva může vyvolat nebezpečí vážného znepokojení obyvatelstva nějakého místa a s tímto následkem byl alespoň smířen. Pohnutka či motivace pachatele není u tohoto trestného činu složkou subjektivní stránky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 411/2016). V daném případě, byť se obviněný o takovou konstrukci nyní snaží, nešlo ani o ironii ani o žert, o takovém ironickém nebo žertovném kontextu uváděných sdělení jít nemohlo, protože celý pořad, jenž obviněný veřejnosti předkládal, byl reakcí na konkrétní skutečnosti v souvislostech podávaných vážným způsobem bez vtipných nebo jinak zlehčujících konstatování. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému ani v této námitce, která z výsledků provedeného dokazování nevyplynula.

42. Pro závěr o zavinění není rozhodné osobní hledisko pachatele, ale závěr soudu učiněný na podkladě výsledků provedeného dokazování, tedy to, za jakých okolností a jakou formou byl posuzovaný projev pachatele realizován. Nutné je zmínit, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákoníku a v jaké formě (§ 15 a § 16 tr. zákoníku), je závěrem právním, jenž se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu.

Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny další okolnosti naplňující znaky trestného činu. Na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán (srov. rozhodnutí č. 60/1972-II. Sb. rozh. tr.). Proto soudy důvodně závěr o zavinění obviněného opíraly o všechny okolnosti vzešlé z dokazování, jak vysvětlil soud prvního stupně v bodech 37.

až 40. rozsudku, kde rozvedl, že subjektivní stránka [v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] obviněného vyplynula zejména z YouTube nahrávky, ze způsobu, jak svá slova obviněný formuloval a v jakých souvislostech a kontextu uvedené skutečnosti sděloval, z provedených komentářů i z prezentování jeho příznivců v průběhu hlavního líčení. Bylo zjištěno, že mu jeho podporovatelé plně důvěřují. Za podstatnou považoval i povahu platformy, na níž uvedené informace rozšiřoval.

Odvolací soud (viz body 8., 20. jeho rozsudku) uvedené závěry označil za správné a doplnil, že obviněný znal všechny skutkové okolnosti, věděl, že jde o nepravdivou zprávu a jako takovou ji uvedeným způsobem vědomě prezentoval, čímž úmyslně vyvolal strach a obavu z jím oznamovaného nebezpečí.

43. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry ztotožnil a pro úplnost dodává, že o nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který soudy u obviněného shledaly, se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 343).

44. Uvedené úvahy soudů obou stupňů a na ně navazující doplněné skutečnosti Nejvyšším soudem vyvracejí tvrzení obviněného, že nejednal zaviněně ve smyslu přečinu podle § 357 odst. 1 tr. zákoník.

45. Nejvyšší soud se neztotožnil se ani s námitkami obviněného o nedodržení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a předesílá, že obdobnou námitkou se již zabývaly oba soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně v bodě 57. až 59. poukázal na obsah komentářů, který vyplynul právě z povahy a způsobu, jakým byla nepravdivá poplašná zpráva obviněným prezentována s tím, že obviněný využil v této souvislosti své popularity a schopnosti na jiné působit. Tento závěr podpořil i odvolací soud (viz bod 21. jeho rozsudku) s důrazem na povahu posuzovaného trestného jednání, které odpovídalo trestným činům tohoto druhu.

46. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Toliko pro úplnost ke stejným námitkám obviněného uvedeným v dovolání doplňuje, že na čin obviněného je třeba aplikovat normy trestního práva, neboť obviněný pro to, aby mohl působit na co největší množství svých příznivců i dalších lidí, využil k tomu velmi účinného prostředku, tj. vysílání na YouTube, kde věděl, že má své příznivce a že je díky charakteru této internetové platformy dostupné i široké veřejnosti. Využil je k úmyslně klamavému šíření nepravdivé zprávy směřující k oklamání veřejnosti, když v napjaté společenské situaci existujícího válečného konfliktu tvrdil, že se do něj zapojí i Česká republika použitím jaderné zbraně, což je tvrzení, které právě v těchto poměrech a podmínkách, kdy v médiích procházely informace, že se uvažuje o nákupu letadel F-35, byly informace, které vedly k vyvolání strachu a obavám, jež měly logickou návaznost na možné hrůzy války.

47. Z uvedených důvodů se v posuzované věci jedná o společensky škodlivý čin, neboť jím došlo k překročení mezí svobody projevu (viz bod 34. výše) zaručené čl. 17 odst. 1, 2, 4 Listiny, jenž s ohledem na popsané projevy dosahuje závažnosti posuzovaného trestného činu, tzn., že se nejedná o čin, který by nebyl trestným činem, jímž je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

48. Obviněným požadovaný závěr, že jde o případ méně závažného činu, nemá opodstatnění zejména s ohledem na okolnosti, za kterých byl spáchán. Skutečnosti, na něž se obviněný v rámci své obhajoby i v tomto mimořádném opravném prostředku odvolával ve snaze domoci se snížení vlastní trestní odpovědnosti, nebyly prokázány. Z uvedených důvodů jde v posuzovaném jednání o čin škodlivý, u něhož není důvodu, aby byl korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Nepřichází proto do úvahy závěr, že v této trestní věci jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu. Tato zásada se totiž uplatní jen za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Není na místě ani uplatnění principu „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. blíže již citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Princip ultima ratio v této věci není na místě, neboť povaha činu spočívající v tom, že pachatel podněcuje jiného ke spáchání trestného činu, je daná objektem tohoto přečinu, jímž je zájem na ochraně společnosti před veřejnou propagací trestné činnosti a naváděním k jejímu spáchání veřejnou formou, což svědčí o specifické úmyslné alternativě trestné součinnosti, kde ochrana práv není zaručena jinými právními odvětvími, ale právě v daném případě zejména trestním právem. Je to trestní právo, které slouží k ochraně před pácháním trestných činů.

49. Jde o jednání, u něhož jiné právní prostředky ochrany společnosti kromě trestního práva selhávají nebo nejsou efektivní, neboť je třeba mít na paměti i to, že trestní právo je ovládáno zásadou, že žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3113/13).

50. Všechna Nejvyšším soudem posouzená zjištění a právní úvahy vedly k závěru, že soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže v jednání obviněného shledaly naplněnými znaky objektivní i subjektivní stránky přečinu šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1 tr. zákoníku a čin označily za trestné jednání i ve smyslu zásad a principů vyjádřených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

VI. Závěr

51. Vzhledem ke shora vymezeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl jeho důvodnost posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu