8 Tdo 164/2025

8 Tdo 164/2025-958

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2025 o dovolání obviněného J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 8 To 178/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 13/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 1 T 13/2024, byl obviněný J. J. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod bodem I. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 13 T 61/2022, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2022, byl odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z výše uvedeného rozhodnutí (tj. trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2022, sp. zn. 13 T 61/2022), jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Městský soud v Praze usnesením ze 3. 9. 2024, sp. zn. 8 To 178/2024, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku dopustil tím, že

I. v období od 1. 9. 2020 do května 2021, v Praze a na dalších místech v České republice a v zahraničí vykonával práci řidiče nákladního vozidla jako zaměstnanec společnosti P., s. r. o., identifikační číslo XY, za což mu byla vyplacena mzda v celkové výši 258 000 Kč, ačkoli věděl, že dne 24. 3. 2020 rozhodla jeho ošetřující lékařka D. O. o jeho dočasné pracovní neschopnosti ve vztahu k pracovní činnosti řidiče, kterou do doby rozhodnutí vykonával jako zaměstnanec společnosti L., s. r. o., identifikační číslo XY,

a na základě rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti mu Česká správa sociálního zabezpečení vyplácela mimo jiné právě v období od 1. 9. 2020 do 7. 4. 2021 dávky nemocenského pojištění v různé měsíční výši, celkově za toto období dávky činily 90 009 Kč, z čehož 76 371 Kč vyplatila obviněnému na účet a 13 638 Kč činily srážky z dávek, přičemž o tom, že totožnou práci vykonává a zjevně tedy je k jejímu výkonu zdravotně způsobilý, obviněný nikoho nevyrozuměl, dávky nadále čerpal a k ukončení pracovní neschopnosti došlo až dne 21. 6. 2021, čímž způsobil poškozené České správě sociálního zabezpečení, identifikační číslo 00006963, škodu ve výši 90 009 Kč,

II. dne 2. 3. 2022 v Praze XY, ve svém bydlišti na adrese XY, přijal po dohodě se Z. M., na bankovní účet číslo XY, vedený na jeho otce J. J., ke kterému měl dispoziční oprávnění, z bankovního účtu číslo XY platbu ve výši 10 200 EUR (v přepočtu 264 231 Kč), která byla podvodně vylákána z poškozené I. S. [trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku vedeno policejním orgánem spadajícím pod Policii České republiky, Krajské ředitelství Ústeckého kraje, pod sp. zn. KRPA-223525/TČ-2022-040981], a takto obdržené prostředky zčásti prostřednictvím internetového bankovnictví odeslal na další bankovní účty a zčásti je použil pro vlastní potřebu,

a takto jednal, přestože jej příslušníci Policie České republiky, M. Ř. a J. O., ve dnech 23. a 24. 2. 2022 telefonicky upozornili, že mu Z. M. v minulosti zaslala peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti, a v případě, že by mu na předmětný bankovní účet byly zaslány další peněžní prostředky z bankovního účtu Z. M. nebo z bankovního účtu třetí osoby, o kterých by Z. M. tvrdila, že jsou její, nemá s nimi nijak nakládat, má o transakci vyrozumět Policii České republiky, nebo má peněžní prostředky sám či prostřednictvím své banky zaslat zpět odesílateli, a že jinak by se mohl dopustit trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti nebo trestného činu zatajení věci.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 8 To 178/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že ve věci existuje extrémní nesoulad rozhodnutí a provedeného dokazování.

5. Konkrétně dovolatel vytkl, že odvolací soud pouze obecně uvedl, že spis přezkoumal, své usnesení však ničím neodůvodnil, nadto v bodě 1.I. odůvodnění svého usnesení nedokončil větu a text nedává smysl. Podle dovolatele pak pochybil, pokud měl za to, že nemůže rozsudek soudu prvního stupně zrušit na základě vlastního hodnocení provedených důkazů jiným způsobem, které by ho vedly k jinému výsledku. Naopak podle něj odvolací soud důkazy hodnotit může a měl by, pokud jsou v přímém rozporu s rozhodnutím soudu prvního stupně. Provedené důkazy totiž podle obviněného netvoří ucelený řetězec. Zdůraznil, že soudy dospěly ke svým závěrům převážně na základě pouze svědky tvrzených skutečností, aniž by jakkoliv vyvrátily jeho obhajobu. Nebyly předloženy důkazy, které by jej spolehlivě usvědčily, že v uvedených termínech vykonával práci řidiče nákladního vozidla v době, kdy pobíral také dávky nemocenského pojištění. Samotné vyplácení dávek tak nemůže být obohacením a podkladem k odsouzení za úmyslný trestný čin a jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin. V obecnosti také vytkl absenci subjektivní stránky trestného činu, aniž by specifikoval, ke kterému z trestných činů, jimiž byl uznán vinným, se tato námitka vztahuje či tento svůj závěr blíže odůvodnil. Obviněný naznačil také porušení pravidla in dubio pro reo.

6. Konkrétně uvedl, že doklady zaslané v kopiích policii společností P., s. r. o., nebyly podepsány obviněným, že jeho návrh na grafologické zkoumání byl policií zamítnut a že digitální karta řidiče nebyla jeho. Soud sám v odůvodnění rozsudku citoval, že z lustrace zaměstnavatelů obviněného plyne, že do dne 22. 3. 2023 nedošlo k oznámení zaměstnání u citovaných společností. To, že tam obviněný pracoval na jiných pozicích, nikdy nebylo vyvráceno. Výpověď Z. M. pak nemůže být podle přesvědčení dovolatele k jeho usvědčení použita. K odsouzení pod bodem II. výroku o vině podle dovolatele došlo na základě neexistujících skutečností či skutečností uváděných pouze svědky. Soud nijak neodůvodnil trestnost ani nevyvrátil tvrzení obviněného, že obdržel finanční prostředky na účet svého otce jako vrácení financí. Ničím nedoložil ani svůj odhad, že v případě půjčení peněz by existovala písemná smlouva. Současně však soud uvedl, že řada úkonů a domluv byla učiněna ústně, v případě hrazení telefonních poplatků se však této skutečnosti a potřebě úhrady zaplacených účtů za Z. M. v odůvodnění zcela vyhnul. Soud nepopsal, že by se obviněný podílel na spáchání podvodu na poškozené I. S. Konstatoval, že soud by neměl své rozhodnutí opřít o to, že obviněnému údajně volali příslušníci Policie České republiky s upozorněním, že pokud přijme další prostředky z účtu Z. M. nebo jejím jménem z účtu třetích osob touto cestou, může se jednat o trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Obviněný byl věřitel Z. M. a nemohl rozhodnout, které prostředky a jaká jejich část případně může pocházet z trestné činnosti, nota bene z jaké činnosti, bez pravomocného odsouzení. Navíc se cesta telefonickým upozorněním jeví dovolateli jako zcela nedostatečná. V takovém případě, kdyby si policie byla jistá svými poznatky, měli příslušníci vyzvat obviněného písemně i se sdělením, nechť jsou takové prostředky ponechány na účtu nebo složeny do deposita, a zaslat kopii konkrétního sdělení o zahájení trestního stíhání Z. M. Nic takového však neučinili. Už jako úplně nevhodný postup se podle něj jeví návod policie, údajně řečený do telefonu, aby prostředky vrátil na účet, ze kterého byly odeslány. Obviněnému dosud nikdo nesdělil, zda v této souvislosti byla Z. M. trestně stíhána za jednání uvedená v obžalobě obviněného (a v napadeném rozsudku) nebo za související a zda byla v této souvislosti dokonce pravomocně odsouzena.

7. Pokud jde o stanovený trest, dovolatel podotkl, že jej považuje za nepřiměřeně přísný vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a relativně dlouhé době, která uplynula od údajného spáchání trestné činnosti. Připomněl svůj špatný zdravotní stav, který doložil lékařskými zprávami.

8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a podle § 265l tr. ř. buď přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10 se závazným právním názorem, který musí prvoinstanční soud respektovat, s tím, aby zároveň nařídil, aby Obvodní soud pro Prahu 10 věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, anebo aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný J. J. buď obžaloby zprošťuje, protože nebylo prokázáno, že se žalovaný skutek (či skutky) staly, anebo proto, že v obžalobě obsažený skutek není trestným činem, nebo proto, že nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu označený skutek (či skutky) spáchal obviněný.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že dovolatel zjevně neuplatnil dovolací důvody správně v souladu s jejich zákonnou úpravou, když chyboval v číselném označení dovolacího důvodu, který spočívá v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Upozornil, že dosavadní hmotněprávní dovolací důvod je nyní vymezený pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zatímco pod písm. g) je vymezen dovolací důvod, v jehož rámci lze z konkrétních důvodů napadat skutková zjištění. Také upozornil

na to, že ačkoliv dovolatel napadal rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, ve svém dovolání výslovně nezmínil dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

10. Bez ohledu na uvedené nepřesnosti státní zástupce s poukazem na § 265a odst. 4 tr. ř. konstatoval, že mimo dovolací důvody lze označit nespokojenost obviněného s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, když dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, když se zjevně nejedná o závažné nedostatky, které by vedly k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Za neopodstatněnou pak označil kritiku části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v níž vyložil z obecného pohledu zákonné meze přezkumné činnosti ve vztahu k možnostem stran hodnocení důkazů.

Připomněl, že platí, že pokud má odvolací soud jiný pohled na skutková zjištění než soud prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení. Jestliže považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu.

K odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenal, že skutečně budí dojem jisté obecnosti, nicméně odvolací soud se v daném případě mohl plně opřít o zcela vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a plně na ně odkázat. Zdůraznil, že výhrady dovolatele stran odůvodnění soudních rozhodnutí ve skutečnosti nesměřují vůči jejich nepřezkoumatelnosti, nýbrž vyjadřují nesouhlas s hodnotícími úvahami soudů jako takovými, jak byly uceleně vyloženy v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Také v otázce viny obsahuje rozhodnutí nalézacího soudu všechny podstatné právní úvahy pokrývající objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty dotčeného trestného činu, přičemž ani odvolací soud neměl v tomto ohledu žádné zásadní výhrady.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel nejenže dovolací důvod neoznačil správně, ani neuvedl, kterou z jeho tří alternativ uplatňoval. Konstatoval, že i přes nesnadnou orientaci v chaotičnosti podaného dovolání dovodil, že obviněný mínil uplatnit námitky ve smyslu zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Podle názoru státního zástupce existence takového rozporu z obsahu jeho výhrad nevyplývá. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení řadu důkazů, ve kterých mají učiněná skutková zjištění potřebnou oporu a zcela logicky z nich vyplývají.

Pokud lze hovořit o nějaké zjevné nelogičnosti, lze tak činit ve vztahu k velmi chabé skutkové verzi předkládané v řízení obviněným. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Přiléhavý tak není ani poukaz na pravidlo in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny. Napadená rozhodnutí podle přesvědčení státního zástupce po skutkové stránce netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Obviněný se ve svém dovolání uchýlil k vlastnímu jinému způsobu hodnocení důkazů pro sebe příznivějším způsobem, kdy také popřel existence jakýchkoliv důkazů svědčících o zpochybňovaných závěrech soudů, což neodpovídá ani reálnému výsledku dokazování, ani obsahu soudních rozhodnutí. Obsahově se pak jednalo o velmi stručné zopakování původní obhajoby, kterou obviněný uplatnil již před soudy nižších stupňů, které se jeho obhajobou již zabývaly a zcela správně jí nepřisvědčily. Obviněný ve svém dovolání pomíjel celou řadu důkazů, z nichž soud prvního stupně vycházel, a bez bližšího upřesnění označil výpověď svědkyně Z.

M. a obsah výpovědí z řad příslušníků Policie České republiky za důkazy nepoužitelné z hlediska výroku o vině, aniž by namítal jejich procesní nepoužitelnost a tuto nějak vyargumentoval.

12. Státní zástupce pak rozvedl, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podotkl, že hranice tohoto hmotněprávního dovolacího důvodu obviněný nerespektoval a předložil jen kusé konstatování, že absentuje subjektivní stránka trestného činu, aniž by toto prohlášení blíže navázal na některý ze dvou trestných činů, jimiž byl rozsudkem uznán vinným. Toto přesvědčení však očividně pouze nekorespondovalo s tím skutkovým zjištěním, jež bylo na podkladě provedeného dokazování prvoinstančním soudem přijato a odvolacím soudem potvrzeno.

Podle státního zástupce konkrétní skutkové okolnosti provázející jednání obviněného dávaly soudům v případech obou skutků dostatečný podklad proto, aby přijaly závěr o jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný byl velice dobře obeznámen se všemi rozhodnými skutečnostmi, přes tuto znalost a zřetelně očekávatelný trestněprávní následek se rozhodl postupovat způsobem vymezeným v tzv. skutkových větách výroků pod body I. a II. rozsudku soudu prvého stupně.

13. V dalším zdůraznil, že ani obecně formulovaná výhrada dovolatele ohledně nepřiměřenosti trestu nevykazuje známky jakéhokoliv z dovolacích důvodů, který v souvislosti s touto námitkou ani obviněný neformuloval. Připomněl, že námitky směřující do výroku o trestu mohou výjimečně naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v jeho alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, např. pokud jde o porušení hmotného práva v otázkách ukládání souhrnného trestu, ohledně případné nezákonnosti, jíž by se soudy dopustily v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu, však dovolatel neargumentoval. Na základě judikatury Ústavního soudu lze sice připustit zásah Nejvyššího soudu, pokud jde o výjimečné případy, věc dovolatele nicméně mezi takové případy podle názoru státního zástupce nespadá. Konstatoval, že obviněnému byl ukládán trest za tři úmyslné trestné činy, a to podle trestní sazby v rozmezí na jeden rok až šest let. Trest byl uložen v této trestní sazbě, tudíž o naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jít nemůže. Obviněný ve svém dovolání fakticky uplatňoval prostou nepřiměřenost uloženého souhrnného trestu, když jedinými jeho konkrétnějšími námitkami bylo to, že soudy nedostatečně přihlédly k době, která uplynula od spáchání činu, jakož i ke zdravotním potížím obviněného. S námitkou dovolatele, že prvoinstanční soud při ukládání trestu tyto skutečnosti nevzal v potaz, nicméně nesouhlasil, když dobu uplynuvší od páchání trestného činu soud výslovně zohlednil, byť tak podle státního zástupce ani činit nemusel, pokud v době rozhodnutí prvoinstančního soudu od jednání obviněného uplynulo jen něco málo přes dva roky. Zdravotní stav obviněného byl ohledně možnosti uložení trestu odnětí svobody posouzen soudem odvolacím. Podle státního zástupce se v případě obviněným předkládaných zdravotních komplikací nejedná o takové potíže, jež by byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody a jež by nebyly ze zdravotního hlediska řešitelné i při výkonu trestu. Jiné argumenty dovolatel k tvrzené nepřiměřenosti trestu nepředložil. Uzavřel, že uložený souhrnný trest odnětí svobody nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe.

14. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv dovolatel podal dovolání dne 22. 11. 2024, výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že ve věci existuje extrémní nesoulad rozhodnutí a provedeného dokazování. Z uvedeného plyne, že dovolatel formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci dovolacích důvodů se lze opodstatněně domnívat, že dovolatel by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínil uplatnit dovolací důvody obsažené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze s jistou dávkou benevolence podřadit ty námitky dovolatele, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním.

18. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor (resp. obviněným namítaný extrémní nesoulad) skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (ke skutku pod bodem I. str. 3–4, body 3.–9. a ke skutku pod bodem II. str. 5–11, body 13.–30.

rozsudku soudu prvního stupně), s jehož závěry se soud odvolací zcela ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil ve svém dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. K obecnosti rozhodnutí odvolacího soudu se lze zcela ztotožnit se závěry, které ve svém vyjádření připomněl státní zástupce.

Odvolacímu soudu pak nelze nic podstatného vytknout, pokud za dané situace po zjevném přezkumu odvolacích námitek obviněného i napadeného rozhodnutí na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkázal s tím, že se s jeho závěry plně ztotožnil. Takový postup odvolacího soudu nelze označit za nepřijatelný. Není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), připouští sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.). Takovému požadavku odvolací soud beze zbytku dostál. Skutečnost, že odvolací soud v bodě

1. I. nedokončil větu, jak dovolatel poukázal, na uvedeném ničeho nemění a rozhodně nezpůsobuje nesmyslnost rozhodnutí či textu. Je zjevné, že odvolací soud se dopustil pouze drobné chyby při kopírování skutkové věty do narativní části svého usnesení, která je však ve správném znění součástí výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, o smyslu textu tak nelze mít ve spojitosti s rozhodnutím soudu prvního stupně pochyb.

19. Dovolatel své výtky proti učiněným skutkovým zjištěním založil zejména na tvrzení, že ani jeden ze souzených skutků nebyl dostatečně prokázán, resp. nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Z jeho argumentace je zjevné, že dovolatel bez bližšího odůvodnění nepovažoval za dostatečné důkazy výpovědi svědků. Ohledně skutku pod bodem I. výroku o vině, měl za to, že nebyly předloženy důkazy, které by dosvědčily, že v uvedených termínech vykonával práci řidiče nákladního vozidla, kdy doklady zaslané v kopiích policii společností P. nebyly podepsány obviněným a soud odmítl návrh na grafologické zkoumání, nad to digitální karta řidiče nebyla jeho. Zdůraznil, že soud v rozsudku citoval, že z lustrace zaměstnavatelů obviněného plyne, že do dne 22. 3. 2023 nedošlo k oznámení zaměstnání u citovaných společností. Ke skutku pod bodem II. výroku o vině bez dalšího uvedl, že výpověď Z. M. nemůže být k usvědčení použita a že soud nevyvrátil tvrzení obviněného, že obdržel finanční prostředky na účet svého otce jako vrácení financí. Za dostatečné nepovažoval ani informování své osoby policejními příslušníky telefonicky ohledně skutečnosti, že peněžní prostředky, které mu byly zaslány, mohou pocházet z trestné činnosti.

20. Námitkám dovolatele však nelze přisvědčit. Pokud jde o skutek pod bodem I., z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že obviněný v době od 24. 3. 2020 do 21. 6. 2021, kdy byl v dočasné pracovní neschopnosti mu vystavené D. O., která se měla vztahovat k profesi řidiče (viz rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na č. l. 716), na základě čehož pobíral dávky nemocenského pojištění a byla mu vyplacena částka reálně v celkové výši 76 371 Kč (viz dokumentace České správy sociálního zabezpečení na č. l. 703), byl zároveň zaměstnán a i fakticky vykonával pozici řidiče nákladní dopravy u společnosti P., s. r. o., jak bylo prokázáno sdělením společnosti P., s. r. o. (č. l. 221) i dohodou o provedení práce (č. l. 226–227). Soudy ověřily i vyplacení odměny touto společností na účet otce obviněného, ke kterému měl obviněný dispoziční oprávnění. Jakékoliv zkoumání podpisu obviněného na dokladech či zkoumání digitální karty by bylo za dané situace zcela nadbytečné, jak správně uzavřel i soud prvního stupně. Tvrzení soudu, že z lustrace zaměstnavatelů obviněného vyplynulo, že do dne 22. 3. 2023 nedošlo k oznámení zaměstnání u společnosti P., s. r. o. České správě sociálního zabezpečení, výše uvedené nijak nerozporuje. V předmětné době totiž nebyla povinnost pro zaměstnavatele evidovat u České správy sociálního zabezpečení zaměstnance na dohodu o provedení práce. Byl to však obviněný, kdo věděl, že má vystavenou dočasnou pracovní neschopnost, jakož i to, že začal na dohodu pracovat na pozici řidiče u společnosti P., s. r. o., a měl tak tuto skutečnost ošetřující lékařce, která dočasnou neschopenku vystavila, a České správě sociálního zabezpečení oznámit.

21. Soud prvního stupně se pak zcela podrobně vypořádal také s obhajobou obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem II. Není jediného důvodu, a ani sám dovolatel žádný neuvedl, proč by nalézací soud nemohl při činění svých závěrů vycházet mj. z výpovědi svědkyně Z. M. Soud samozřejmě musel hodnotit věrohodnost její výpovědi obzvláště pečlivě, to však také učinil. V souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. tuto hodnotil nejen samostatně, ale i v souhrnu ostatních provedených důkazů. Nad to se její výpověď týkala především informací pro shledání viny obviněného ne příliš významných – např. toho, jaké měla s obviněným a jeho přítelkyní vztahy, zda jí půjčovali peníze, že jel obviněný v červnu 2022 (tj. po připsání částky z trestné činnosti svědkyně na účet otce obviněného, k němuž měl obviněný dispoziční právo) na dovolenou.

Jejím tvrzením pak odpovídala výpověď svědka J. H., který bydlí s obviněným a jeho přítelkyní v rodinném domě a společně tam hospodaří, kdy potvrdil, že nikdo neměl žádné vysoké finanční prostředky na půjčení, dále i fotografická dokumentace, z níž vyplynulo, že obviněný byl v červnu 2022 na dovolené ve Spojených arabských emirátech, i sdělení cestovní společnosti ohledně zájezdu, kterého se společně obviněný, jeho přítelkyně i svědek J. H. účastnili. Dovolatel pak stavěl svou obhajobu především na skutečnosti, že mu svědkyně Z.

M. dlužila peníze, proto měl za to, že měl nárok si finanční prostředky, které mu byly z účtu jiné osoby, avšak v souvislosti se Z. M., zaslány, ponechat a hospodařit s nimi jako s vlastními. Nehledě na to, že soudy neuvěřily tvrzení obviněného, že Z. M. půjčil částku ve výši 300 000 Kč, neboť sám byl v exekuci, a pokud by měl takové peníze, jistě by je použil na splacení vlastních dluhů, není tato okolnost ani nijak relevantní. I kdyby totiž obviněný Z. M. danou finanční částku zapůjčil, neměl žádný nárok ponechat si peníze jiných osob, které mu byly na základě trestné činnosti Z.

M. zaslány poškozenými či samotnou Z. M. Důležité pak je, že obviněný byl varován příslušníky policie M. Ř. a J. O., že s finančními prostředky mu zasílanými Z. M. z účtu jiných osob nemá manipulovat, případně je má vrátit na původní účet, neboť mohou pocházet z trestné činnosti. Obviněný pak s těmito policisty ohledně trestné činnosti Z. M. a možnosti, že jsou mu na účet zasílány finanční prostředky pocházející z trestné činnosti jí páchané, komunikoval opakovaně, kdy nejprve spolupracoval a nevyjadřoval žádné pochybnosti o tom, že by komunikoval skutečně s příslušníky Policie České republiky, přičemž nevyžadoval ani žádnou písemnou výzvu.

Policisté o hovorech s obviněným pak sepsali úřední záznam (č. l. 767–768). Soudy nižších stupňů proto správně uzavřely, že obviněný vědomě neoprávněně na sebe převedl a užíval finanční prostředky ve větší hodnotě, ohledně nichž prokazatelně věděl, že zřejmě pochází z trestné činnosti.

22. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př.

rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo či obecně pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

23. Dovolatel sice formálně [byť s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021] uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že skutek byl nesprávně posouzen nebo došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, v odůvodnění dovolacích důvodů k tomu však nevznesl jedinou konkrétní námitku. Pouze v úvodu svého podání zcela neurčitě poznamenal, že z povinných znaků skutkové podstaty (nespecifikovaného) trestného činu, jímž byl uznán vinným, absentuje subjektivní stránka spočívající v úmyslu.

Dovolatel neuvedl, kterého ze dvou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, se tato námitka týká a v čem spočívá její odůvodnění. Dovolací soud však není povinen, ba ani oprávněn, domýšlet si argumentaci dovolatele, proto se jeho takto zcela obecně tvrzenou námitkou nebude v podrobnostech zabývat. Pouze ve stručnosti lze pro úplnost poznamenat, že úmyslné zavinění obviněného bylo v případě obou trestných činů, tedy jak přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, tak zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr.

zákoníku, zcela jednoznačně prokázáno. Pokud se jednalo o trestný čin podvodu (skutek pod bodem I.), pak obviněný věděl, že má vystavenou dočasnou neschopenku na pozici řidiče (ošetřující lékařka mu ji nemohla vystavit bez jeho vyšetření a vědomí), pobíral dávky nemocenského pojištění a zároveň aktivně vykonával práci na pozici řidiče, za niž také dostával zaplaceno, tedy zcela vědomě a záměrně zamlčel takovou podstatnou skutečnost ošetřující lékařce a České správě sociálního zabezpečení, čímž došlo k jeho obohacení.

Pochybnosti o úmyslu obviněného nelze mít ani v případě zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti (skutek pod bodem II.), když jak z výpovědi obviněného, tak z výpovědí policistů M. Ř. a J. O. vyplynulo, že s obviněným ohledně Z. M. komunikovali opakovaně, obviněný nevyjadřoval žádné své pochybnosti o tom, že by skutečně komunikoval s příslušníky Policie České republiky, podle policistů také chápal smysl jejich sdělení. Dovolatel tedy prokazatelně věděl, že peníze, s nimiž se rozhodl manipulovat jako s vlastními, pocházely z trestné činnosti.

V daném smyslu je zcela nevýznamné, zda se na trestné činnosti, z níž prostředky pocházely, podílel i obviněný, soudu proto nelze vyčíst, že se této skutečnosti blíže nevěnoval. Obviněný tak v obou případech jednal úmyslně ve smyslu § 15 tr. zákoníku.

24. Žádnému z uplatněných (ale ani jiných zákonných) dovolacích důvodů neodpovídá námitka dovolatele, že mu byl s ohledem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu, relativně dlouhou dobu, která uběhla od spáchání trestné činnosti, a jeho špatný zdravotní stav, uložen nepřiměřeně přísný trest. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

25. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

26. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

27. Pouze pro úplnost lze doplnit, že odvolací soud se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným pod bodem I. přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem II. zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku. Za to a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.

7. 2022, sp. zn. 13 T 61/2022, který nabyl právní moci dne 5. 8. 2022, byl podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou (podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 24 měsíců). Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku až šesti let či peněžitým trestem.

Soud prvního stupně správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, jakož i povahu a závažnost spáchané trestné činnosti i poměry obviněného a možnosti jeho nápravy (viz jeho úvahy pod body 32.-38. odůvodnění rozsudku). Jako polehčující okolnost vzal v úvahu právě dovolatelem zdůrazňovanou dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i to, že v době spáchání se na obviněného hledělo jako na osobu netrestanou. Jako přitěžující okolnost shledal, že obviněný spáchal více trestných činů a čin spáchal ze ziskuchtivosti.

Soud se pak zabýval i minulostí obviněného a poukázal na opis z evidence přestupků a tři tam uvedené záznamy, dále i majetkové poměry obviněného (na obviněného jsou vedeny exekuce, pobírá invalidní důchod, nevlastní žádný nemovitý majetek a je v insolvenci), pro které bylo vyloučeno uložení peněžitého trestu. Stranou jeho pozornosti nezůstala ani značná společenská škodlivost zejména spáchaného zločinu. Ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl soud prvního stupně omezen tím, že ukládal trest jako trest souhrnný k trestu již uloženému trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.

7. 2022, sp. zn. 13 T 61/2022, tedy k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu se zkušební dobou na 24 měsíců a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na 24 měsíců. Podle § 43 odst. 2 věty třetí tr. zákoníku totiž souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Za daných okolností tak soud pvního stupně navýšil již dříve obviněnému uložený trest za další dva trestné činy, z nichž jeden byl dokonce zločin, o 18 měsíců.

Odvolací soud se zcela ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně co do ukládání trestu, aniž by jeho úvahy nějak doplnil (viz body 20.– 21. odůvodnění napadeného usnesení).

S ohledem na uvedené je třeba konstatovat, že trest uložený obviněnému soudem prvního stupně rozhodně nelze označit za trest nepřiměřený, když mu uložil (vedle trestu zákazu činnosti) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, tedy v dolní polovině trestní sazby stanovené v § 216 odst. 3 tr. zákoníku, a to s ohledem na všechny přitěžující i polehčující okolnosti. Dokonce vzal jako polehčující okolnost v úvahu i dobu, která uplynula od spáchání trestné činnosti, a to přesto, že tato nebyla nijak významná (jednalo se o pouhé tři roky, pokud jde o přečin podvodu, a dva roky, pokud jde o zločin legalizace výnosů z trestné činnosti). Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani zdravotní stav obviněného. Jak správně zmínil odvolací soud, obviněný v případě, že by mu zdravotní stav bránil ve výkonu trestu, může využít některého z institutů vykonávacího řízení (§ 322 a násl. tr. ř.).

28. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 4. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu