8 Tdo 190/2022

8 Tdo 190/2022-1676

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání obviněného J. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 147/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 T 20/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 4 T 20/2021, byl obviněný J. D. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR – Krajská pobočka v XY, se sídlem XY, škodu ve výši 1 788 465 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. D. odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 147/2021, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR – Krajská pobočka v XY, IČ: XY, se sídlem XY, na majetkové škodě částku 1 692 304 Kč.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný J. D. zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že společně s D. D., nar. XY, vedenou samostatně, od přesně nezjištěné doby, nejméně od září 2011 do prosince 2019 v XY a jinde, po vzájemné dohodě a za vzájemné součinnosti, v zištném úmyslu, vedeni záměrem vylákat neoprávněný majetkový prospěch, před úředními osobami a lékaři svým účelovým chováním, podpořeným verbálním projevem, D. D. vědomě předstírala duševní onemocnění, v důsledku čehož jí byl přiznán:

a) příspěvek na péči osobám se zdravotním postižením, závislým na péči jiné osoby, kdy J. D. vyplnil a podepsal tiskopisy Magistrátu města XY, Odboru sociálních věcí, školství, sportu a volnočasových aktivit, určené k podání žádosti o příspěvek na péči a dne 12. 9. 2011 podal žádost o příspěvek na péči o D. D. na Magistrátu města XY, Odboru sociálních věcí, školství, sportu a volnočasových aktivit, na ul. XY, XY, k žádosti doložil také vyplněný a podepsaný tiskopis oznámení o poskytování pomoci J. D., načež po provedeném sociálním šetření pro účely řízení o příspěvku na péči, při kterém J. D. v místě jejich bydliště na ul. XY v XY před sociální pracovnicí úmyslně nepravdivě uvedl, že D. D. komunikuje pouze výjimečně, jednoslovně, není schopna se o sebe postarat, sama za sebe jednat a hospodařit s financemi, není orientovaná v čase, místě a ani osobou, omezení hybnosti nemá, ale psychicky není schopná si připravit stravu, léky, obléknout se, provést hygienu, musí jí krmit, přičemž D. D. ležela v posteli, na přítomnost pracovnice reagovala rozrušeně a bouchala vztekle rukou do postele, odmítala přítomnost jiných osob, se sociální pracovnicí nekomunikovala, a současně na základě posudku o zdravotním stavu, vypracovaného Okresní správou sociálního zabezpečení ze dne 31. 8. 2011 a 8. 2. 2012, z něhož v kontextu s doloženou zdravotní dokumentací vyplývá, že u D. D. byla zjištěna nediferencovaná schizofrenie v terénu lehké mentální retardace, jedná se o zvlášť těžké postižení, v důsledku čehož mělo dojít u D. D. k poklesu pracovní činnosti nejméně o 70 %, byla D. D. uznána osobou závislou na péči jiné osoby v I. stupni (lehká závislost), na jehož základě jí byl rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v XY ze dne 29. 3. 2012, č. j. 16613/2012/OOA, přiznán příspěvek ve výši 800 Kč měsíčně od září 2011 do června 2013,

následně J. D. vyplnil a podepsal tiskopisy Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v XY, určené k podání návrhu na změnu výše přiznaného příspěvku na péči a dne 30. 7. 2013 podal žádost o změnu výše přiznaného příspěvku na péči o D. D. na Úřadu práce ČR s odůvodněním zhoršení jejího zdravotního stavu, načež po provedeném sociálním šetření pro účely řízení o příspěvku na péči, při kterém J. D. v místě jejich bydliště na ul. XY v XY dne 29. 8. 2013 před sociální pracovnicí úmyslně nepravdivě uvedl, že D.

D. nemluví, nevnímá, není schopna samostatnosti, celý den převážně leží, sama ven nevychází, při sezení i chůzi je nutná pomoc, hygienu nezvládá, je inkontinentní, celodenně užívá pleny, sama se nenají, je dezorientovaná, přičemž D. D. na přítomnost pracovnice nijak nereagovala, nekomunikovala, a současně na základě posudku o zdravotním stavu, vypracovaného Okresní správou sociálního zabezpečení ze dne 8. 11. 2013, z něhož v kontextu s doloženou zdravotní dokumentací vyplývá, že D. D. není schopna zvládat 8 z 10 základních životních potřeb a vyžaduje každodenní péči jiné fyzické osoby, byla tato uznána osobou závislou na péči jiné osoby ve III.

stupni (těžká závislost), na jehož základě jí byl rozhodnutím Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v XY, ul. XY ze dne 19. 12. 2013, č. j. MPSV-UP/1989034/13/AIS-SSL, přiznán příspěvek ve výši 8 000Kč měsíčně od července 2013 do července 2016 a od srpna 2016 do března 2017 ve výši 8 800 Kč (na základě změny zákona), načež rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 10. 4. 2017, č. j. 219669/2017/OOI, byl příspěvek na péči ode dne 1. 4. 2017 odejmut,

a následně dne 27. 11. 2017 J. D. podal žádost o příspěvek na péči o D. D. na Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v XY, ul. XY, k žádosti doložil také vyplněný a podepsaný tiskopis oznámení o poskytování pomoci J. D., načež po provedeném sociálním šetření pro účely řízení o příspěvku na péči, při kterém v místě jejich bydliště na ul. XY v XY dne 27. 12. 2017 před sociální pracovnicí úmyslně nepravdivě uvedl, že D. D. nekomunikuje, nemluví, pouze vydává neurčité zvuky, na podněty nereaguje, nezvládá chůzi, pohybuje se na mechanickém invalidním vozíku, nedokáže si sama sednout, nevstane ani s oporou, není orientovaná v čase ani prostoru, stravování nezvládá, oblékání ani hygienu nezvládá, trpí inkontinencí, využívá pleny, přičemž D. D. ležela v posteli, na přítomnost pracovnice nijak nereagovala, ignorovala ji, a současně na základě posudku o zdravotním stavu, vypracovaného Okresní správou sociálního zabezpečení ze dne 2. 2. 2018, z něhož v kontextu s doloženou zdravotní dokumentací vyplývá, že jmenovaná není schopna zvládat žádnou ze základních životních potřeb a vyžaduje každodenní péči jiné fyzické osoby, byla tato uznána osobou závislou na péči jiné osoby ve IV. stupni (úplná závislost), na jehož základě jí byl rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 7. 3. 2018, č. j. 128245/2018/OOI, přiznán příspěvek ve výši 13 200 Kč měsíčně od listopadu 2017 do března 2019 a od dubna 2019 do listopadu 2019 ve výši 19 200 Kč (na základě změny zákona), načež rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 9. 7. 2020, č. j. 319506/2020/OOI, byl příspěvek na péči ode dne 1. 12. 2019 odejmut,

přičemž Úřadem práce ČR bylo D. D. na dávce příspěvku na péči - za období září 2011 – červen 2013 vyplaceno 17 600 Kč, - za období červenec 2013 – červenec 2016 vyplaceno 296 000 Kč, - za období srpen 2016 – březen 2017 vyplaceno 70 400 Kč, - za období listopad 2017 – listopad 2018 vyplaceno 171 600 Kč, - za období prosinec 2018 – březen 2019 vyplaceno 52 800 Kč - za období duben 2019 – červenec 2019 vyplaceno 76 800 Kč - za období srpen 2019 – listopad 2019 vyplaceno 76 800 Kč,

b) dne 12. 2. 2014 J. D. jako zástupce D. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením, kdy na základě posudku o zdravotním stavu, vypracovaného Okresní správou sociálního zabezpečení ze dne 6. 3. 2014, z něhož v kontextu s doloženou zdravotní dokumentací vyplývá, že D. D. je osoba se zvlášť těžkým funkčním nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace, s poruchou autistického spektra, dne 11. 4. 2014 pod č. j. 311633/14/OT jí byl přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením (ZTP/P), a to ode dne 1. 2. 2014 do 26. 9. 2017, následně dne 2. 2. 2018 na základě rozhodnutí Úřadu práce v XY, č. j. 130735/2018/OOI, jí byl přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením (ZTP/P), a to ode dne 1. 2. 2014 trvale a současně téhož dne J. D. jako zástupce D. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o příspěvek na mobilitu, načež rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 25. 4. 2014, č. j. 354873/14/OT, jí byl příspěvek ve výši 400 Kč měsíčně přiznán od 1. 2. 2014 a s účinností ode dne 1. 1. 2018 jí byl navýšen na 550 Kč,

přičemž Úřadem práce ČR bylo D. D. za období únor 2014 – září 2019 vyplaceno na dávce příspěvek na mobilitu celkem 29 950 Kč,

c) dne 25. 6. 2014 J. D. jako zástupce D. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o příspěvek na zvláštní pomůcku, kdy na základě posudku o zdravotním stavu, vypracovaného Okresní správou sociálního zabezpečení ze dne 21. 7. 2014, z něhož v kontextu s doloženou zdravotní dokumentací vyplývá, že D. D. je osoba s těžkou nebo hlubokou mentální retardací, kdy rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 1. 10. 2014, č. j. 757515/14/OT, jí byl přiznán příspěvek na zvláštní pomůcku – motorové vozidlo ve výši 130 000 Kč, přičemž Úřadem práce ČR bylo D. D. vyplaceno na dávce příspěvek na zvláštní pomůcku celkem 130 000 Kč,

d) dne 17. 3. 2014 J. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o příspěvek na živobytí, kdy na základě jím uvedených nepravdivých údajů, týkajících se jeho jako osoby pečující o osobu se zdravotním postižením, závislou na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a D. D. jako osoby se zdravotním postižením, závislé na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a na základě dalších doložených dokumentů, potřebných pro rozhodnutí o dávce, jim byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 10. 4. 2014, č. j. 256618/2014/OOI, přiznána dávka příspěvek na živobytí ve výši 12 430 Kč měsíčně od března 2014 do dubna 2014, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 12. 5. 2014, č. j. 300466/2014/OOI, snížena na 9 014 Kč měsíčně od května 2014, od června 2014 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 11. 6. 2014 dávka zvýšena na 11 576 Kč měsíčně do října 2016, od listopadu 2016 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 21. 11. 2016, č. j. 631392/2016/OOI, dávka zvýšena na 11 866 Kč měsíčně, od prosince 2016 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 9. 12. 2016, č. j. 679250/2016/OOI, dávka snížena na 11 823 Kč měsíčně, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 2. 3. 2017, č. j. 136026/2017/OOI, odejmuta od 1. 1. 2017, přičemž dávka za měsíc prosinec 2016 ve výši 11 823 Kč byla úřadu práce J. D. vrácena,

a následně dne 29. 11. 2017 J. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY na ul. XY v XY, žádost o příspěvek na živobytí, kdy na základě jím uvedených nepravdivých údajů, týkajících se jeho jako osoby pečující o osobu se zdravotním postižením, závislou na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a D. D. jako osoby se zdravotním postižením, závislé na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a na základě dalších doložených dokumentů, potřebných pro rozhodnutí o dávce, jim byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 12. 12. 2017, č. j. 684850/2017/OOI, přiznána dávka příspěvek na živobytí ve výši 12 730 Kč měsíčně od prosince 2017 do února 2018, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 15. 3. 2018, č. j. 148182/2018/OOI, snížena na 11 823 Kč měsíčně od března 2018, přičemž dávku v období od prosince 2017 do dubna 2018 pobírali oprávněně, neboť J. D. byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, od prosince 2018 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 5. 12. 2018 dávka zvýšena na 12 133 Kč měsíčně, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 16. 1. 2019, č. j. 33900/2019/OOI, snížena na 12 070 Kč měsíčně od ledna 2019 do října 2019, od listopadu 2019 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 16. 12. 2019, č. j. 675979/2019/OOI, dávka zvýšena na 12 450 Kč měsíčně do prosince 2019, v období leden a únor 2020 dávku nepobírali a od března 2020 byl J. D. evidován jako uchazeč o zaměstnání, tedy dávku pobírali oprávněně,

přičemž Úřadem práce ČR bylo J. D.

- za období březen 2014 – prosinec 2016 vyplaceno na dávce příspěvek na živobytí celkem 393 287 Kč, - za období květen 2018 – listopad 2018 vyplaceno na dávce příspěvek na živobytí celkem 82 761 Kč - za období prosinec 2018 – červenec 2019 vyplaceno na dávce příspěvek na živobytí celkem 96 623 Kč, - za období srpen 2019 – prosinec 2019 vyplaceno na dávce příspěvek na živobytí celkem 61 110 Kč,

e) dne 17. 3. 2014 J. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, XY, žádost o doplatek na bydlení, kdy na základě jím uvedených nepravdivých údajů, týkajících se jeho jako osoby pečující o osobu se zdravotním postižením, závislou na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a D. D. jako osoby se zdravotním postižením, závislé na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a na základě dalších doložených dokumentů, potřebných pro rozhodnutí o dávce, jim byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 10. 4. 2014, č. j. 256729/2014/OOI, přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 16 386 Kč měsíčně od března 2014 do dubna 2014, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 16. 5. 2014, č. j. 310888/2014/OOI, odejmuta,

následně dne 4. 6. 2014 J. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o doplatek na bydlení, kdy na základě jím uvedených nepravdivých údajů, týkajících se jeho jako osoby pečující o osobu se zdravotním postižením, závislou na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a D. D. jako osoby se zdravotním postižením, závislé na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a na základě dalších doložených dokumentů, potřebných pro rozhodnutí o dávce, jim byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 11. 6. 2014, č. j. 353524/2014/OOI, přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 6 582 Kč měsíčně od června 2014, od července 2014 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 3. 7. 2014 zvýšena na 7 395 Kč měsíčně, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 11. 8. 2014, č. j. 444741/2014/OOI, snížena na 1 269 Kč měsíčně od srpna 2014, od září 2014 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 4. 9. 2014, č. j. 479483/2014/OOI, zvýšena na 5 353 Kč měsíčně do ledna 2015, od února 2015 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 17. 2. 2015, č. j. 96684/2015/OOI, zvýšena na 5 763 Kč měsíčně, od března 2015 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 10. 3. 2015, č. j. 153077/2015/OOI, zvýšena na 6 022 Kč měsíčně do února 2016, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 16. 3. 2016, č. j. 154253/2016/OOI, snížena na 5 779 Kč měsíčně od března 2016 do listopadu 2016, od prosince 2016 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 9. 12. 2016, č. j. 679376/2016/OOI, zvýšena na 5 845 Kč měsíčně, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 2. 3. 2017, č. j. 136153/2017/OOI, odejmuta od 1. 1. 2017, přičemž dávka za měsíc prosinec 2016 ve výši 5 845 Kč byla úřadu práce J. D. vrácena,

a následně dne 29. 11. 2017 J. D. podal na Úřadu práce ČR – Krajské pobočce v XY, ul. XY, žádost o doplatek na bydlení, kdy na základě jím uvedených nepravdivých údajů, týkajících se jeho jako osoby pečující o osobu se zdravotním postižením, závislou na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a D. D. jako osoby se zdravotním postižením, závislé na péči jiné osoby alespoň ve II. stupni a na základě dalších doložených dokumentů, potřebných pro rozhodnutí o dávce, jim byla rozhodnutím Úřadu práce ČR ze dne 12. 12. 2017, č. j. 684967/2017/OOI, přiznána dávka doplatek na bydlení ve výši 19 631 Kč měsíčně od prosince 2017, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 15. 3. 2018, č. j. 148548/2018/OOI, snížena na 14 960 Kč měsíčně od března 2018, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 13. 6. 2018, č. j. 307253/2018/OOI, snížena na 10 245 Kč měsíčně od června 2018, přičemž dávku v období od prosince 2017 do dubna 2018 pobírali oprávněně, neboť J. D. byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 20. 9. 2018, č. j. 485727/2018/OOI, snížena na 7 132 Kč měsíčně od září 2018, od ledna 2019 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 23. 1. 2019, č. j. 53079/2019/OOI, zvýšena na 7 991 Kč měsíčně, od března 2019 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 15. 3. 2019, č. j. 165237/2019/OOI, zvýšena na 8 119 Kč měsíčně, poté byla dávka na základě rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 26. 8. 2019, č. j. 468690/2019/OOI, snížena na 8 065 Kč měsíčně od července 2019, od srpna 2019 byla oznámením Úřadu práce ČR ze dne 26. 8. 2019, č. j. 470893/2019/OOI, zvýšena na 8 598 Kč měsíčně do prosince 2019, v období leden a únor 2020 dávku nepobírali a od března 2020 byl J. D. evidován jako uchazeč o zaměstnání, tedy dávku pobírali oprávněně,

přičemž Úřadem práce ČR bylo J. D.

- za období březen 2014 – duben 2014 vyplaceno na dávce doplatek na bydlení celkem 32 772 Kč, - za období červen 2014 – prosinec 2016 vyplaceno na dávce doplatek na bydlení celkem 177 894 Kč, - za období květen 2018 – listopad 2018 vyplaceno na dávce doplatek na bydlení celkem 67 091 Kč - za období prosinec 2018 – červenec 2019 vyplaceno na dávce doplatek na bydlení celkem 63 655 Kč, - za období srpen 2019 – prosinec 2019 vyplaceno na dávce doplatek na bydlení celkem 42 990 Kč,

a takto J. D. a jeho družka D. D. společně jednali, přestože věděli, že předstíraný duševní stav a uváděné informace k jejímu duševnímu stavu nejsou pravdivé, čímž popsaným úmyslným jednáním způsobili škodu poškozenému Úřadu práce České republiky, IČ: XY, se sídlem XY, v celkové výši 1 940 133 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 147/2021, podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a že rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jakož i porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování presumpce neviny.

5. Porušení práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny obviněný spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů postupovaly tendenčně, prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch a návrhy na provedení důkazů svědčících v jeho prospěch bez dalšího zamítly. Měl za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jeho námitkami a pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které však také nebylo dostatečné. Vytkl, že ve vztahu k pokračující trestné činnosti bylo pouze citováno zákonné ustanovení § 116 tr. zákoníku, nebylo však řádně zdůvodněno jeho užití. Podle jeho názoru se o pokračování nemohlo jednat, neboť chybí blízká souvislost časová a souvislost v předmětu útoku. Soud pominul, že mezi roky 2014 a 2017 nepodával žádné žádosti o dávky, tudíž se jedná o mezeru cca tři roky. Za blízkou souvislost v předmětu útoku podle něj nelze považovat rozdílné druhy dávek, které se přiznávají na základě jiných skutečností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015). Jeho jednání tak mohlo být posouzeno maximálně jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť u jednotlivých skutků nebyla naplněna podmínka značné škody, a to pouze v případě, byla-li by prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, tedy úmysl.

6. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že se nezabýval naplněním společenské škodlivosti jeho jednání, a to především u dávek v hmotné nouzi. Podvod obviněného byl odvolacím soudem spatřován v tom, že namísto evidence na úřadu práce byl poživatelem příspěvku na péči. Kdyby však byl evidován na úřadu práce, byly by mu veškeré dávky v hmotné nouzi vypláceny oprávněně. Upozornil, že byl opakovaně veden na úřadu práce a dávky bral oprávněně, a je tedy nelogické, aby tento svůj legální příjem začal pobírat nelegálně, neboť se tím pro něj nic neměnilo. Vždy jednal na doporučení pracovnic úřadu a neměl žádný úmysl se obohatit protiprávně. V souladu s principem ultima ratio jeho jednání nemůže být trestným činem, když jako cizinec, který neumí číst a psát česky, pouze plnil to, co mu pracovnice úřadu poradily, a jednal v dobré víře ve veřejné instituce. Soud tak rozhodl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, o čemž svědčí i skutečnost, že správní orgán se s obviněným domluvil, že bude část neoprávněně vyplacených dávek splácet, což také obviněný činil. V případě oprávněného pobírání dávek v hmotné nouzi absentuje také subjektivní stránka trestného činu podvodu, jejíž naplnění soud nikterak blíže neodůvodnil. Poznamenal, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Uvedl, že pokud by mu bylo z úřadu práce sděleno, že mu byla dávka odejmuta a je povinen ji vrátit, učinil by tak, jak se ostatně již v minulosti stalo. Poznamenal, že k uvedenému navrhoval výslech sociálních pracovnic, avšak tyto důkazy provedeny nebyly.

7. Dovolatel trval i na nepoužitelnosti důkazů, a to především záznamů telekomunikačního zařízení ve vazební věznici na Slovensku, neboť odvolací soud nerozvedl, v čem je v těchto hovorech podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, aby mohla Vězeňská služba předat záznamy orgánu činnému v trestním řízení. V těchto hovorech, pokud jsou správně přeloženy, jsou zachycené pouze běžné věci, a tudíž žádné oprávnění předat hovory orgánům činným v trestním řízení neexistuje. O jeho vině nemohlo být podle jeho názoru rozhodnuto bez náležitého zjištění zdravotního stavu D. D. Z lékařských zpráv se podával její nepříznivý zdravotní stav, který nebyl vyvrácen, neboť nebylo přistoupeno k důkazu znaleckým posudkem a nebyli vyslechnuti ošetřující lékaři. Znalecký posudek MUDr. Dany Šedivé, vypracovaný v jiné trestní věci, měl za procesně nepoužitelný důkaz.

8. Podle dovolatele odvolací soud pochybil, když v odvolacím řízení umožnil poškozenému opětovně dokládat důvody a výši způsobené škody, protože poškozený měl povinnost tento nárok uplatnit v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Jestliže svou povinnost nesplnil řádně a včas, měl být v celém rozsahu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Závěrem poznamenal, že pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s výše uvedenou argumentací, uložený trest je nepřiměřeně přísný, měl mu být uložen trest odnětí svobody podmíněně odložený.

10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 3 To 147/2021, zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

11. Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedla, že jeho výhrady procesní povahy by se mohly stát předmětem dovolacího přezkumu v tom smyslu, který by odpovídal vadě zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů, určujícími pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů nebo pokud by byly založeny na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásah do dovolatelova práva na spravedlivý proces však sám o sobě nelze prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů namítat. Podle státní zástupkyně nelze v posuzovaném případě dospět k závěru, že by skutkový stav věci, určující pro naplnění znaků uvedeného trestného činu, byl takovými vadami poznamenán a současně že by vykazovaly takovou míru závažnosti, která by opodstatňovala závěr o neudržitelnosti napadeného rozhodnutí.

12. K námitce nepoužitelnosti záznamu telekomunikačního zařízení, vytýkal-li dovolatel, že odvolací soud nerozvedl, v čem spočívalo podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin tak, aby mohly být záznamy předány orgánům

činným v trestním řízení, uvedla, že dovolatel přehlížel odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 24. a násl., v němž se odvolací soud opřel o tam připojenou citaci ustanovení § 43a odst. 3 věty prvé a druhé vyhlášky č. 109/1994 Sb. (řád výkonu vazby) s tím, že realizace tam popsaného způsobu využití oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů je standardním nástrojem kontroly užívání telefonu osobami ve výkonu vazby včetně tam uvedeného postupu v případě podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin.

Jak je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu s odkazem na dále poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, v návaznosti na uvedenou právní úpravu zřejmé, Vězeňská služba je nejen oprávněna zaznamenávat telefonické hovory vězněných osob, ale s ohledem na obecnou oznamovací povinnost (§ 8 odst. 1 tr. ř.) a svoji povinnost zakročit v případě podezření, že vězněná osoby páchá trestný čin [§ 7 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské a justiční stráži České republiky], je též povinna neprodleně oznámit příslušnému policejnímu orgánu podezření z přípravy či páchání trestného činu osobou ve výkonu trestu odnětí svobody či ve vazbě.

Záznamy telefonických hovorů vězněných osob pořízené Vězeňskou službou České republiky na základě zákonného zmocnění jsou použitelné jako důkaz v trestním řízení. Rovněž poskytnutí záznamů telefonických hovorů vězněných osob pořízených Vězeňskou službou orgánům činným v trestním řízení na základě obecné oznamovací povinnosti nebo na základě dožádání podle § 8 odst. 1 tr. ř. nepředstavuje porušení právních předpisů o výkonu vazby či trestu odnětí svobody. Skutečnost, že D. D. svůj nepříznivý zdravotní stav pouze předstírala, vyplývá nejen z tohoto důkazu, ale i ze způsobu chování jmenované ve výkonu vazby na území Slovenské republiky v průběhu let 2018–2019, dále dokumentace o páchání trestné činnosti, pro kterou byla slovenskými justičními orgány odsouzena, záznamy o jejím chování na Letišti XY ze dne 28.

2. 2020, zajištěným videosouborem s jejím facebookovým příspěvkem ze dne 26. 10. 2016 aj. Soudy tak neměly důvod pochybovat o znaleckých závěrech MUDr. Dany Šedivé, figurující jako znalkyně příslušné odbornosti v jiné trestní věci jmenované za stavu, že tento listinný důkaz korespondoval s vypovídací hodnotou dalších v podrobnostech poukazovaných důkazních podkladů, a tedy nebylo v poukazovaném směru důkazně přínosným vypracování dalšího znaleckého posouzení jejího zdravotního stavu (popř. slyšení ošetřujících lékařů, jakož i pracovnic úřadu práce).

Poukázal-li dovolatel v této souvislosti na vadu opomenutých důkazů, pak výše shrnuté výsledky ke skutečným projevům jednání jmenované navenek, kterých by v případě pravdivosti předstíraného psychického onemocnění nebyla vůbec schopna, podle státní zástupkyně nedovolují přijetí závěru, že by v postupu soudu prvního stupně podle § 216 tr. ř. a v přezkumném závěru odvolacího soudu mohla být spatřována vada, konkrétně pak vada takové kvality, že by se mohla odrazit ve správnosti rozhodných skutkových zjištění a v důsledku toho i ve správnosti hmotněprávního posouzení jemu přisouzeného jednání.

13. Státní zástupkyně připomněla, že obviněný namítal nedostatek svého úmyslného zavinění s argumentem, že postupoval na základě doporučení pracovnic úřadu práce a plnil to, co mu poradily, tedy aby namísto evidence na úřadu uvedl, že pečuje o svoji družku. Taková hmotněprávní námitka ani ve spojení s další obecně formulovanou výhradou, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, však podle ní nevychází z těch rozhodných skutkových zjištění, která jsou pro přijetí právního závěru o dovolatelově zavinění v jeho úmyslné formě (dokonce v přímém úmyslu) naprosto určující.

Odvolací soud se již shodnou námitkou zabýval a zabýval se i těmi přisouzenými skutkovými okolnostmi, které se týkají podmínek přiznání dávek v hmotné nouzi ve smyslu zákona č. 111/2006 Sb., o které si obviněný požádal. Postupoval tak na podkladě žádosti, obsahující nepravdivé údaje o své osobě v postavení pečujícího o osobu se zdravotním postižením, kterou měla být D. D. s invaliditou 3. stupně, a to v návaznosti na (již probíhající) neoprávněné čerpání sociálních dávek na podkladě vědomě nepravdivého tvrzení zdravotního stavu jeho družky s tam odůvodněnými potřebami nezbytné celodenní péče o její osobu, jejichž zajišťování mu mělo bránit, aby byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání.

Za okolností shrnutých pod bodem 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu si tedy byl vědom toho, že zákonné podmínky pro výplatu dávek v hmotné nouzi nesplňuje a že nejsou splněny ani podmínky poskytnutí dalších sociálních dávek v souvislosti s přisouzeným účelovým způsobem, jakým příslušné orgány státu úspěšně uváděl v omyl co do klamavého důvodu zdravotního postižení své družky, o který se jím inkasované sociální dávky opíraly. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že při vědomí neoprávněnosti veškerých vyplacených sociálních dávek by jeho přístup k takto způsobenému zásahu do sféry veřejných financí mohl být za podmínek § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku jen stěží pouze lhostejným. Naopak jeho jednání vůči orgánům státu, zajišťujícím jeho úkoly v oblasti sociální politiky, bylo v součinnosti s D. D. zcela cílené. Poukazovaný reparační postup na podkladě vyrozumění úřadu práce o tom, že předmětné dávky byly odejmuty, spadá do období po dokonání podvodného jednání, aniž by mohl jakkoliv ovlivnit zcela správný závěr soudů o jednání dovolatele v úmyslu přímém.

14. Stran namítané absence blízké časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku ve vztahu k posouzení jednání jako pokračování v trestném činu státní zástupkyně poukázala na vypořádání se s touto námitkou soudy obou stupňů, které odmítly neexistenci souvislosti v předmětu útoku, byly-li jím ve všech přisouzených případech stále státní finance bez ohledu na různost podvodně odčerpávaných sociálních dávek. Soudy nižších stupňů nepřisvědčily ani přesvědčení o absenci blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky, pokrývalo-li přisouzené jednání, spočívající v soustavném lákání různých sociálních dávek, dobu více než devíti let a bylo-li založeno na záměrném udržování nastoleného protiprávního stavu, aniž by případné časové přetržky mezi podanými žádostmi mohly ovlivnit správnost právního závěru o pokračující trestné činnosti a tím i o naplnění kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 209 odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku, spojené se způsobením škodlivého následku v rozsahu značné škody. Dovolatelem poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, není podle státní zástupkyně přiléhavé za stavu, kdy judikátem řešené skutkové okolnosti posuzované drogové trestné činnosti obviněného nebylo možno oddělit ani časově ani věcně na samostatné skutky jakožto dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. a v této návaznosti je pak hodnotit z hlediska podmínek § 116 tr.

zákoníku [oproti skutkovým okolnostem dílčích útoků dovolateli přisouzeného jednání pod body a) až e) výroku o jeho vině]. S ohledem na uvedené se státní zástupkyně neztotožnila ani s výtkou chybějící aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

15. Ve vztahu k námitce, že soud pochybil, když v odvolacím řízení umožnil poškozenému opětovně dokládat důvody a výši způsobené škody, státní zástupkyně zdůraznila, že dovolatel neuvedl žádný důvod, který by z hlediska norem hmotného práva v přiznání nároku na náhradu způsobené škody poškozené měl zabránit, omezuje-li se pouze na námitku, že nárok tohoto poškozeného subjektu nebyl uplatněn řádně a včas podle § 43 odst. 3 věta třetí tr. ř. Státní zástupkyně poukázala na to, že dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přehlíží, že s ohledem na platnou procesněprávní úpravu ke dni podání jeho dovolání (tj. ke dni 3. 1. 2022) se z hlediska mimořádných důvodů zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění tento dovolací důvod týká té jejich rozhodné povahy, která je určující pro naplnění znaků trestného činu. Uplatněná námitka je však založena na tvrzení vadného procesního postupu poškozeného subjektu, na který měl soud odvolací reagovat jeho odkázáním s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Státní zástupkyně odmítla také eventualitu dále uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se vztahuje na vady rozhodnutí, spočívající na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu však poznamenala, že adhezní výrok není poznamenán ani extrémním nesouladem mezi právní oporou povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem a skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě byla tato povinnost založena. K tomu připomněla, že poškozený subjekt svoji povinnost řádného připojení k trestnímu řízení splnil v rozsahu celkové vylákané částky na neoprávněně vyplacených dávkách (1 788 465 Kč). Pokud odvolací soud dospěl k závěru o snížení doposud přiznaného adhezního nároku na částku 1 692 304 Kč, stalo se tak v důsledku nápravy pochybení soudu prvního stupně, jenž s přihlédnutím k zákonnému limitu přiznaného nároku na náhradu (neuhrazené) škody nezohlednil pravomocné vyčíslení tzv. přeplatků a vratek odeslaných dávek. O jejich přesném vyčíslení tak bylo nutno vést dokazování postupem podle § 263 odst. 7 tr. ř. tak, aby odvolací soud mohl k jeho výsledkům přihlížet a tuto vadu prvostupňového adhezního výroku ve prospěch obviněného napravit (blíže srov. bod 35. odůvodnění jeho rozsudku). Nepřisvědčila tak názoru, že z hlediska řádného a včasného uplatnění nároku poškozeného subjektu na náhradu škody byl poškozenému na odvolací úrovni poskytnut větší rozsah procesních práv, než mu náleží.

16. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

18. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná, určující pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Obviněný pod uplatněným dovolacím důvodem relevantně namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a také že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a došlo tak k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud však pochybení podřaditelná pod zmíněné vady v projednávané věci neshledal.

20. K námitkám dovolatele, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy, zejména že neopatřily znalecký posudek na duševní stav D. D., nevyslechly sociální pracovnice a ošetřující lékaře, je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

21. Soud prvního stupně skutečně zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechem ošetřujících lékařů a pracovnic úřadu práce, jakož i vypracováním znaleckého posudku na D. D., jeho postup však nelze označit za vadný. V souladu s výše uvedenými kritérii vycházejícími z ustálené judikatury Ústavního soudu předmětné návrhy zamítl pro nadbytečnost usnesením vyhlášeným v hlavním líčení konaném dne 2. 3. 2021 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1300–1307) a pod bodem 5. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že má za to, že skutkový stav byl v hlavním líčení spolehlivě zjištěn.

Stran navrhovaného znaleckého posudku rozvedl, že již v jiné věci vypracovaným znaleckým posudkem MUDr. Dany Šedivé, v této věci provedeným jako listinný důkaz, byl zjištěn duševní stav D. D., který je navíc v souladu s dalšími důkazy. Vypracování dalšího znaleckého posudku považoval nejen za nadbytečné, ale i fakticky nemožné, poněvadž D. D. je aktuálně neznámého pobytu. K navrhovaným výslechům ošetřujících lékařů soud prvního stupně uvedl, že v hlavním líčení byly čteny příslušné lékařské zprávy a hodnocení navazující na obsah zpráv, přičemž příslušné diagnózy neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu.

Bez rozumných pochyb bylo prokázáno, že D. D. svůj nepříznivý stav fingovala, výslech ošetřujících lékařů by byl tedy zcela nadbytečný. Stejně tak by na skutkových zjištěních nemohly ničeho změnit výpovědi pracovnic úřadu práce. Ani odvolací soud námitku obviněného neopomenul a pod bodem 19. na str. 15 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se s nalézacím soudem plně ztotožnil, shledal-li obhajobou navrhované důkazy nadbytečnými a zčásti neproveditelnými. Z uvedeného vyplývá, že nalézací soud dostál požadavkům na neakceptování důkazního návrhu vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu a pochybení spočívajícího v nedůvodném neprovedení navrhovaného důkazu se nedopustil a svůj postup dostatečně a přesvědčivě vysvětlil.

Nedošlo tak ani k porušení zásady presumpce neviny či jiné zásady spravedlivého procesu, na něž dovolatel v tomto směru odkazoval.

22. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani dovolatelem namítaný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ani nezjistil, že by skutková zjištění byla založena na procesně nepoužitelných důkazech. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud s dílčí úpravou tzv. skutkové věty pod písm. d) a e) týkající se zaměněných výší částek vyplacených obviněnému ztotožnil (především str. 10–12, bod 4. rozsudku soudu prvního stupně, str.

15–19, body 20. až 27 rozsudku odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nutno konstatovat, že vina obviněného byla v projednávané věci spolehlivě prokázána. Z dovolací argumentace vyplývá, že podle obviněného nebyl náležitě zjištěn zdravotní stav jeho družky D. D., bez něhož nelze jednoznačně rozhodnout o jeho vině. K uvedenému je třeba poznamenat, že oba soudy nižších stupňů se zdravotním stavem a tudíž námitkou obviněného zopakovanou v dovolání pečlivě zabývaly.

Nelze než konstatovat, že zdravotní stav D. D. byl v projednávané věci bez důvodných pochybností prokázán. Skutečnost, že D. D. svou duševní chorobu simulovala, nevyplýval pouze ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Danou Šedivou v jiné trestní věci (č. l. 148 až 175), který byl v nyní projednávané věci proveden správně jako důkaz listinný, ale z celé řady důkazů, zejména z hodnocení pobytu D. D. ve vazbě na Slovensku, v níž se nacházela v době od 9.

11. 2018 do 20. 8. 2019 (č. l. 489), přičemž z daného hodnocení nevyplynulo, že by byla postižena výraznou duševní poruchou či postižena tělesně, naopak normálně komunikovala, neměla omezení v pohybu, byla soběstačná ve stravování, péči o sebe i hygieně, požádala o zařazení do zaměstnání a vykonávala uklízecí práce, kdy dosahovala dobrých výsledků, chápala, co se od ní v režimu výkonu vazby žádalo, apod. Tyto závěry byly podpořeny záznamy telefonických hovorů učiněných z vazby (CD nosič na č. l.

590), v jejichž rámci D. D. normálně komunikuje, orientuje se, volané úkoluje a informuje o probíhajícím trestním řízení. Dále byl závěr o zdravotním stavu této osoby dokládán i zajištěným videosouborem ze sociální sítě Facebook ze dne 26. 10. 2016 (CD nosič na č. l. 1050), na němž D. D. plynule hovoří na kameru po dobu 16 minut, svůj projev adresuje konkrétním osobám i širšímu publiku, a je tak opět zjevné, že je schopná normální komunikace, soustředěnosti a orientace ve světě. O období pořízení daného kamerového záznamu není pochyb, a to nejen s ohledem na datum jeho zveřejnění, ale i celkový vzhled a aktuální věk D.

D. Pominout nelze ani listiny a kamerové záznamy týkající se zadržení D. D. dne 28. 2. 2020 na Letišti XY v XY (č. l. 1039 až 1049), z nichž je opět zřejmé, že jí nečinila komunikace ani pohyb žádné problémy, že byla orientovaná, když byla schopna označit i svého právního zástupce, byla klidná, nepotřebovala pomoc s pohybem, péčí o sebe, rozuměla pokynům, byla schopna si dojít na WC sama a měla u sebe finanční hotovost ve výši 8 000 Kč.

Ze všech těchto důkazů zřetelně plyne, že D. D. závažnými poruchami na zdraví netrpěla, je osobou bez fyzického postižení, plně se pohybující, komunikující a soběstačnou. Všechny tyto objektivně zjištěné skutečnosti zcela vyvracejí pravdivost tvrzení obviněného, která uváděl sociálním pracovnicím, tedy že se o svou družku musel starat ve všech ohledech, tudíž o její veškerou hygienu, krmení, dále že jeho družka celý den leží, nevnímá, nereaguje, nerozumí hodnotě peněz, používá pleny apod. Pokud jde o lékařské zprávy, které podle dovolatele prokazují opak výše uvedených zjištění, lze jen poznamenat, že lékaři při nich vycházeli zejména z toho, co jim obviněný uvedl, přičemž v nich byla konstatována nespolupráce D.

D. Nelze opomenout, že již psychiatr vyšetřující družku obviněného při hospitalizaci ve Fakultní nemocnici T. v rámci propouštěcí zprávy konstatoval, že nelze vyloučit účelovou simulaci, a to právě z důvodu její nedostatečné spolupráce. Pro závěr o simulaci duševních poruch D. D. před lékaři a sociálními pracovníky jsou relevantní právě kamerové záznamy, záznamy telefonických hovorů, hodnocení jejího chování ve vazbě a záznamy policistů o jejím zadržení z období, kdy měla trpět obviněným uváděnými duševními poruchami, které zcela objektivně vypovídají o zdravotním stavu D.

D. a o jejím chování mimo dosah zdravotníků a sociálních pracovníků a zcela vyvracejí tvrzení obviněného. Přisvědčit nelze ani výtkám dovolatele zaměřeným proti znaleckému posudku vypracovanému MUDr. Danou Šedivou v jiné trestní věci. Soud prvního stupně v tomto kontextu správně zdůraznil, že znalkyně závěr o tom, že jmenovaná nepříznivý zdravotní stav předstírá, nečinila pouze na základě dvacetiminutového osobního sezení s družkou obviněného, ale vycházela z celé řady podkladů, které lékaři dříve družku obviněného ošetřující neměli k dispozici.

23. K otázce procesní nepoužitelnosti obviněným označovaných důkazů, kterou obviněný nastolil v dovolání, je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

24. Dovolatel namítl, že telefonické záznamy D. D. z vazební věznice na Slovensku nebyly v dané věci použitelné. Soudy se omezily toliko na citaci § 43a odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., avšak nerozvedly, v čem bylo v hovorech spatřováno podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, aby mohla Vězeňská služba předat záznamy orgánu činnému v trestním řízení. Poznamenal, že v překladech těchto hovorů jsou zachyceny pouze běžné věci. Dovolací soud názoru dovolatele nemůže přisvědčit.

25. Podle § 13a odst. 5 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 293/1993 Sb.“), je Vězeňská služba oprávněna – s určitými zákonnými výjimkami – seznamovat se formou odposlechu s telefonáty vazebně stíhaných osob a pořizovat jejich záznam. Protože citované ustanovení nezakotvuje žádné zvláštní podmínky provedení odposlechu ve výkonu vazby, zaznamenaný odposlech zmíněných osob je bez dalšího použitelný jako důkaz v trestním řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, na něž poukázal i odvolací soud). Právě v souladu s tímto ustanovením lze při jeho analogické aplikaci jako důkaz použít záznam odposlechu telefonického hovoru D. D. pořízeného ve vazební věznici na Slovensku. Na uvedeném ničeho nemění ani dovolatelem zmiňované znění § 43a odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., podle něhož je oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů realizováno zpravidla kontrolou záznamu telefonátů na záznamovém médiu, výjimečně přímým odposlechem zaměstnancem Vězeňské služby pověřeným ředitelem věznice. Pokud obsah telefonátu zakládá podezření, že je připravován nebo páchán trestný čin, Vězeňská služba předá záznam telefonátu orgánu činnému v trestním řízení, v případě přímého odposlechu hovor přeruší a událost oznámí. Stejně Vězeňská služba postupuje v případě, zjistí-li, že komunikace probíhá s jinou než povolenou osobou, nebo v případě, kdy hovor vede k narušení důvodu vazby. Předmětné ustanovení § 43a odst. 3 vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, tak pouze upravuje způsob, jakým je realizováno oprávnění Vězeňské služby seznamovat se s obsahem telefonátů osob ve výkonu vazby a pořizovat jejich záznam podle § 13a odst. 5 zákona č. 293/1993 Sb. a nad tento rámec ukládá Vězeňské službě povinnost při podezření z páchání či přípravy trestného činu tuto událost oznámit orgánům činným v trestním řízení. Použití předmětného záznamu jako důkaz v trestním řízení však není podmíněno konkrétními skutečnostmi obsaženými v hovoru, které by podezření o přípravě či páchání trestného činu zakládaly.

26. Zcela lichá je rovněž námitka nepoužitelnosti důkazu znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Danou Šedivou v jiné trestní věci na psychický stav D. D. Dovolatel ostatně ani nenamítal, že by předmětný důkaz byl získán procesně nepřípustným způsobem, ale své námitky zaměřil proti skutkovým zjištěním vyplývajícím z posudku s důrazem na absenci znaleckého posudku v tomto trestním řízení. K tomu lze pouze zopakovat, že znalecký posudek vypracovaný MUDr. Danou Šedivou byl v předmětné trestní věci zcela správně proveden jako důkaz listinný, nikoliv jako znalecký posudek, neměl tedy váhu znaleckého posudku jako takového, s čímž k němu také soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů řádně přistupovaly, když jej považovaly pouze za důkaz podpůrný. O zdravotním stavu D. D. a její simulaci duševních chorob však vypovídala celá řada důkazů (jak bylo výše podrobně rozvedeno), proto nebyla shledána potřeba vypracovat v nyní projednávané věci znalecký posudek nový, naopak takový návrh byl správně shledán nadbytečným. Skutečnost, že závěry vyplývající ze znaleckého posudku MUDr. Dany Šedivé neodpovídají obhajobě obviněného a zprávám lékařů, před nimiž družka obviněného předstírala duševní poruchy, nezakládají procesní nepoužitelnost tohoto listinného důkazu, nezakládají pak ani důvod pro shledání tohoto důkazu nevěrohodným, čehož se dovolatel svými námitkami ve své podstatě domáhal, když uvedl, že znalkyně nemohla jednoznačně určit, zda jeho družka chorobu simulovala na základě jednoho krátkého sezení, jelikož tento listinný důkaz koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy.

27. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení presumpce neviny či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

28. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva je pro dovolací soud skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, nebyla-li shledána nutnost zásahu do těchto skutkových zjištění na základě opodstatněných vad uplatněných pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

29. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podstatná otázka, zda obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, především zda naplnil jeho subjektivní stránku ve formě úmyslného zavinění a dále zda bylo možno jeho dílčí útoky posoudit jako pokračování ve zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

30. V obecné rovině je nejprve třeba připomenout, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku], spáchá zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve způsobení značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Právě úmyslné zavinění, tedy zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatel rozporoval.

31. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222). V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

32. Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť v jeho jednání nelze spatřovat naplnění úmyslu, neobstojí právě pro existenci okolností objektivní povahy. Jeho tvrzení, že o dávky žádal v souladu s radami sociálních pracovnic, že on sám neuměl číst a psát česky, a proto celé věci ani nerozuměl, a že v případě, že by mu byly dávky odebrány, by vrátil neoprávněně přijaté finanční prostředky, nelze akceptovat se zřetelem na konkrétně zjištěné okolnosti, za nichž obviněný vůči úřadu práce, sociálním pracovnicím a lékařům ošetřujícím jeho družku jednal.

33. Z tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu. Z napadeného rozsudku se podává, že dovolatel jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, když chtěl porušit zájem na ochraně majetku (viz bod 28.

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomuto závěru dospěl odvolací soud zcela důvodně na základě skutkových zjištění, podle kterých obviněný společně se svou družkou uváděli nepravdivé údaje sociálním pracovnicím a lékařům ošetřujícím jeho družku, aby tak získali nepravdivé podklady o předstíraném nepříznivém zdravotním stavu družky obviněného, a na základě těchto vědomě nepravdivých dokumentů a nepravdivě uváděných údajů obviněný podával žádosti o sociální dávky, které by mu v případě, uvedl-li by údaje správné, nebyly vyplaceny, čehož si byl nepochybně vědom, neboť v opačném případě by neměl žádného důvodu si tyto skutečnosti vymýšlet, plánovitě a soustavně předstírat zdravotní stav družky a nepravdivé informace úřadu práce uvádět.

S ohledem na skutečnost, že obviněný žil se svou družkou a byli v blízkém vztahu, byl si zcela jistě vědom toho, že jím uváděné skutečnosti jsou nepravdivé a záměrně pak uváděl lékaře, sociální pracovnice a úřad práce jako takový v omyl ohledně zdravotního stavu jeho družky a nutnosti o ni pečovat. Skutečnost, že se deklarovaný nepříznivý stav družky obviněného nezakládá na pravdě, potvrdila řada důkazů, jak již bylo uvedeno, zejména hodnocení chování jeho družky ve vazbě, telefonické hovory uskutečněné družkou obviněného, kamerové záznamy, z nichž je evidentní její chování, záznamy o jejím zadržení, jakož i znalecký posudek v jiné trestní věci.

Lze z nich snadno zjistit, že družka obviněného jím tvrzenými tělesnými a duševními poruchami netrpěla a nevyžadovala jeho péči. Obviněný společně se svou družkou udržovali úřad práce v omylu, družka opakovaně nepříznivý zdravotní stav před sociálními pracovnicemi a ošetřujícími lékaři předstírala a obviněný těmto opakovaně uváděl nepravdivé informace o tom, jakým způsobem o svou družku musí pečovat, protože není schopna se o sebe postarat sama. Pro dokreslení situaci je hodné zmínit, že Úřadu práce lživě uváděl i informace o tom, kde se jeho družka vyskytuje, když např. v době, kdy se nacházela ve vazbě, při komunikaci s úřadem práce uváděl, že s družkou jede do zahraničí či že s ní byl v zahraničí.

Z uvedeného je tedy zcela evidentní jeho záměrné a vědomé uvádění úřadu práce v omyl a snaha zabránit zjištění o skutečném zdravotním stavu jeho družky.

Na uvedeném nemůže ničeho změnit, že obviněný činil podání na základě doporučení pracovnic úřadu, neboť ty sice obviněnému doporučovaly, jak má či jak může v konkrétní situaci postupovat, tedy o jaké dávky a s jakými podklady může žádat, avšak činily tak pouze na základě jím lživě uváděných skutečností a vědomě předkládaných nepravdivých podkladů o zdravotním stavu jeho družky. V tomto klamavém jednání lze tedy nejen vysledovat naplnění znaku „uvedení v omyl“ ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ale zároveň zcela zřetelný podvodný úmysl dovolatele, jenž poškozenému subjektu naprosto záměrně a vědomě poskytoval nepravdivé údaje.

Lze proto shrnout, že závěr odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je zcela správný, odůvodněný konkrétními okolnostmi zjištěného skutkového děje. Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání přiléhavě poznamenala, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani obviněným akcentovaný reparační postup po vyrozumění úřadu práce o tom, že předmětné dávky byly odejmuty, poněvadž časově náleží až do období po dokonání podvodného jednání.

34. Pokud jde o výtku zpochybňující správnost závěru o pokračování ve zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ani této dovolací soud nepřisvědčil. Obviněný polemizoval se splněním podmínek pokračování, zejména namítal absenci blízké časové souvislosti a souvislosti v předmětu útoku, neboť mezi roky 2014 a 2017 nepodával žádné žádosti o dávky a navíc se v jednotlivých dílčích útocích jednalo o různé druhy dávek, které se přiznávají na základě jiných skutečností, proto je nelze považovat za stejný předmět útoku. V návaznosti na zpochybnění naplnění podmínek pro posouzení jeho jednání jako jednoho pokračujícího trestného činu vyvozoval, že jeho jednání mohlo být posouzeno maximálně jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť jednotlivými skutky nebyla způsobena značná škoda.

35. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů.

Podle stávající soudní praxe je blízká časová souvislost přerušena zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Existují však výjimky. Půjde-li o majetkovou trestnou činnost, pak – za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 116 tr. zákoníku – lze ohledně tohoto znaku obecně vycházet z toho, že čím delší je celková doba páchání pokračující trestné činnosti, čím větší je počet dílčích útoků během ní spáchaných, čím vyšší je způsobená škoda na cizím majetku a čím vyšší je obohacení pachatele, tím delší může být i doba mezi jednotlivými dílčími útoky.

Na překážku závěru, že se jedná o pokračování, za těchto okolností nemusí být zjištění, že mezi jednotlivými útoky uplynula doba dokonce několika měsíců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.

6. 1995, sp. zn. Tzn 17/95, uveřejněný pod č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Od pokračování v trestném činu je třeba rozlišovat opakování trestného činu. Pachatel při opakování trestného činu také stále znovu opakuje stejnou skutkovou podstatu trestného činu, ale chybí zde některý z výše uvedených dalších znaků pokračování, nejčastěji jednotný záměr nebo blízká souvislost časová. Jde tu pak o dva nebo více trestných činů téže skutkové podstaty na rozdíl od pokračování, kdy jde vždy jen o jeden trestný čin.

Pro pokračování je dále charakteristické, že pachatel napadá týž předmět útoku. Vzhledem k tomu, že však zákon vyžaduje jen souvislost v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. U majetkových deliktů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci (peníze, elektronika, šperky atd.), ani je-li napaden majetek různých osob, jak fyzických, tak i právnických.

36. Námitka obviněného, že se v jednotlivých dílčích útocích jednalo o čerpání různých dávek, a proto nemohla být naplněna souvislost v předmětu útoku, je s ohledem na zákonem vyžadovanou souvislost útoku, nikoliv jeho totožnost, irelevantní, neboť ve všech případech popsaných ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se jednalo o vylákávání sociálních dávek, ať už příspěvku na péči osobám se zdravotním postižením, závislým na péči jiné osoby, příspěvku na mobilitu, příspěvku na zvláštní pomůcku, příspěvku na živobytí či doplatku na bydlení, tedy dávek, jež se poskytují ze státní sociální podpory, jakožto státem organizované solidarity mezi občany sloužící k překonání nepříznivých důsledků sociální události. Mezi předmětnými dávkami, tedy jednotlivými předměty dílčích útoků, jichž se obviněný dopustil, tak existuje zcela zjevná a jednoznačná souvislost postačující k naplnění souvislosti v předmětu útoku ve smyslu § 116 tr. zákoníku.

37. Jde-li o požadavek „blízké souvislosti časové“, dovolací soud k argumentaci dovolatele znovu připomíná, že o blízkou časovou souvislost se jedná, dopustí- li se pachatel dílčích útoků v rozmezí několika dnů či týdnů po sobě, přičemž o přerušení časové souvislosti půjde zpravidla tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Obviněný páchal stejnou trestnou činnost od září 2011 do prosince 2019, kdy před úředními osobami a lékaři předstíral duševní onemocnění své družky a na základě tohoto tvrzeného nepříznivého zdravotního stavu žádal o jednotlivé dávky ze sociálního zabezpečení a tyto dále pobíral.

Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů nemohl pustit ze zřetele, že obviněný lákal různé sociální dávky soustavně po dobu více než 9 let. Není podstatné, že mezi roky 2014 a 2017 nepodával žádné žádosti o dávky, jak zdůraznil ve svém dovolání, neboť i mezi těmito lety mu byly dávky, o které dříve žádal na základě jím uvedených nepravdivých informací a doložených podkladů, pravidelně vypláceny a obviněný o jednotlivé dávky žádal znovu až poté, co mu byla ta která dávka odebrána. Podvodné jednání obviněného nelze spatřovat jen v podání žádosti o jednotlivé dávky, ale také v následném udržování stavu, kdy byly dávky neoprávněně vypláceny na základě jím vyvolaného a udržovaného omylu ohledně zdravotního stavu jeho družky.

Obviněnému byl na základě jeho žádosti přiznán příspěvek na péči, který mu byl vyplácen měsíčně od září 2011 do března 2017 a dále od listopadu 2017 do listopadu 2019, dále příspěvek na mobilitu, který byl vyplácen měsíčně od února 2014 do září 2019, dále příspěvek na zvláštní pomůcku, který byl přiznán dne 1. 10. 2014 na základě žádosti obviněného ze dne 25. 6. 2014, příspěvek na živobytí, který byl vyplácen měsíčně od března 2014 do prosince 2016, následně měsíčně od května 2018 do prosince 2019, a doplatek na bydlení, který mu byl vyplácen rovněž měsíčně od března do dubna 2014, dále od června 2014 do prosince 2016 a od května 2018 do prosince 2019.

Z uvedených dat a skutečnosti, že obviněnému byla od září 2011 do prosince 2019 každý měsíc vyplácena alespoň některá z dávek, vyplývá, že v páchání trestné činnosti nenastala žádná delší časová prodleva, která by mohla přerušit blízkou časovou souvislost mezi jednotlivými dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu.

38. K výtce, že jednotlivými dílčími útoky obviněného nebyla naplněna značná škoda [tj. ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč], a proto se mohlo v jeho případě jednat pouze o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je třeba připomenout, že škody způsobené pokračováním v trestném činu se sčítají (obdobně se sčítá i prospěch), což může být u trestných činů, u nichž znakem skutkové podstaty je škoda na majetku, důležitá skutečnost z hlediska naplnění jak základní skutkové podstaty, tak okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Tuto okolnost v definici pokračování vyjadřuje dikce, podle které „dílčí útoky pachatele musí naplňovat, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu“, a proto není třeba u těch skutkových podstat trestných činů, aby každý dílčí útok naplňoval spodní hranici výše způsobené škody nikoli nepatrné, ale zásadně postačí, aby tuto hranici v souhrnu naplnily jednotlivé škody způsobené dílčími útoky. Stejný princip se použije i u ostatních hranic škody, tj. škody nikoli malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1290).

39. Obviněný způsobil všemi dílčími útoky popsanými pod písmeny a) až e) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu škodu v celkové výši 1 940 133 Kč. Poněvadž byly bezezbytku naplněny požadované znaky tzv. legální definice pokračování v trestném činu uvedené v § 116 tr. zákoníku, skutek byl správně právně kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Irelevantní je odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, podle kterého mělo být celé jednání obviněného posouzeno jako jeden skutek a nikoliv jako pokračující trestný čin složený z více dílčích útoků. V citované věci se jednalo o situaci, kdy nebylo možno přesně vymezit čas ani způsob provedení trestného činu, což v nyní projednávaném případě obviněného problémem nebylo. Ostatně uvedený odkaz ani v dovolání citovaná část uvedeného usnesení nezapadá do celkové argumentace dovolatele, když např. podle obviněného mezi jednotlivými dílčími útoky neexistovala ani dostatečná časová souvislost a souvislost v předmětu útoku, aby došlo k naplnění pokračujícího trestného činu, zcela nelogicky pak argumentuje tím, že stejné útoky měly být posouzeny pouze jako jeden útok a jeden skutek.

40. K aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jíž se obviněný ve svém dovolání dožadoval tvrzením o absenci společenské škodlivosti a porušení principu ultima ratio, je třeba uvést, že jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní apod.).

Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny.

Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, aj.).

41. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr.

zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

42. V daném případě byly splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti. Podstata jednání obviněného, jímž od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že záměrně uvedl úřad práce v omyl ohledně zdravotního stavu družky a nutnosti o ni pečovat, aby získal dávky ze sociálního zabezpečení, které by mu jinak nepříslušely, a tím způsobil poškozenému subjektu škodu ve výši 1 940 133 Kč, tedy škodu značnou, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu [§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku]. Rozhodně nelze pominout ani skutečnost, že se předmětného jednání dopustil několika dílčími útoky, trestné činnosti se dopouštěl plánovitě a soustavně, a to po dobu více než devíti let. Všechny tyto skutečnosti společenskou škodlivost jednání obviněného naopak výrazně zvyšují. Dovolatel svou argumentaci směřoval především k tomu, že společenská škodlivost v jeho případě nebyla naplněna, především pokud se jednalo o dávky v hmotné nouzi, jelikož mu dávky v hmotné nouzi náležely, a kdyby byl evidován na úřadu práce, byly by mu dávky vypláceny oprávněně, jak měl uvést i odvolací soud ve svém rozhodnutí.

Nejprve je třeba uvést, že ani nalézací soud ani soud odvolací takové tvrzení ve svých rozhodnutích neuvedly, naopak zdůraznily, že obviněný zákonné podmínky pro výplatu dávek pomoci v hmotné nouzi nesplňoval (viz bod 6. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 27. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a je tak evidentní, že se předmětnou námitkou obviněného zopakovanou v dovolání již řádně zabývaly. Obviněný nemohl být veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a zároveň zajišťovat celodenní péči o jeho družku a žádat o příspěvek na péči o ni.

Jednotlivé útoky obviněného, jimiž mimo jiné vylákal příspěvek na péči o jinou osobu a zároveň příspěvek v hmotné nouzi, jsou vzájemně propojeny, společenskou škodlivost jednání obviněného proto nemůže snížit skutečnost, že v případě, kdy by nelhal o zdravotním stavu jeho družky a nepožadoval mj. příspěvek na péči o ni, mohl by být uchazečem o zaměstnání a pobírat oprávněně dávky v hmotné nouzi. Tím, že její nepříznivý zdravotní stav předstíral, totiž vylákal mnohem více různých dávek a celkově mnohem vyšší částku, než jakou by vůbec mohl získat oprávněně na dávkách v hmotné nouzi, pokud by pak splňoval podmínky pro jejich přiznání.

Zcela irelevantní je také skutečnost, že v případě, kdy mu byly jednotlivé dávky odebrány, vrátil na žádost úřadu jemu již vyplacenou částku, která byla požadována zpět.

Tato skutečnost nikterak nesnižuje společenskou škodlivost jednání obviněného, nevypovídá ani o absenci úmyslu obviněného k podvodnému jednání, neboť v daném případě bylo jisté, že by úřad vrácení vyplacené částky po obviněném vymáhal a jejich nevrácení by se obviněnému nijak nevyplatilo, neboť pro něj bylo výhodnější předstírat řádnou kooperaci s úřadem a následně o dávky žádat znovu (na základě vyvolaného omylu ohledně duševního onemocnění jeho družky). Aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio tedy nepřichází v úvahu.

43. Přisvědčit nelze ani názoru obviněného, že umožněním doložení důvodů a výše způsobené škody poškozenému v odvolacím řízení bylo porušeno ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř., podle kterého je možné uplatnit nárok na náhradu způsobené škody nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Dovolatel měl za to, že odvolací soud měl poškozeného v celém rozsahu odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Třebaže tyto námitky nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, poněvadž nesměřovaly proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod, nýbrž výhradně vůči procesnímu postupu soudů v adhezním řízení, je namístě uvést následující.

44. Z ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. vyplývá, že poškozený je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§ 175a odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. O těchto právech a povinnostech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.

45. V dané věci je podstatné, že se poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce ČR – Krajskou pobočkou v XY (dále „poškozený“), se svým nárokem na náhradu škody ve výši 1 788 465 řádně a včas připojila k trestnímu řízení. Stalo se tak v souladu s podmínkami § 43 odst. 3 tr. ř. před zahájením dokazování v hlavním líčení jejím procesním úkonem ze dne 30. 9. 2020 (č. l. 56), k čemuž poskytla podklady v podobě vyčíslených přeplatků a vratek, ve svém podání však tyto přeplatky a vratky blíže nespecifikovala a uvedla pouze výslednou částku, které se na náhradě škody domáhala. Soud prvního stupně bez dostatečného přezkumu této částky o uplatněném nároku rozhodl tak, že požadovanou částku podle § 228 odst. 1 tr. ř. v plné výši přiznal. Odvolací soud se však rozhodl dokazování doplnit a požádal poškozeného o bližší specifikaci vyčíslené částky ve vztahu k jednotlivým sociálním dávkám, které obviněný vylákal, a určil mu k tomu lhůtu 4 dnů (viz protokol o veřejném zasedání o odvolání ze dne 20. 5. 2021 na č. l. 1387 až 1388). Poškozený dne 24. 5. 2021 odvolacímu soudu dodal požadované vyčíslení škody ve výši 1 692 304 Kč, a to s řádným doložením důvodu a výše požadované částky ve vztahu k jednotlivým sociálním dávkám (vyčíslení škody včetně příloh na č. l. 1389 až 1398). Odvolací soud pak nově rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozenému na majetkové škodě částku 1 692 304 Kč. Takovému postupu odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, rozhodně nelze přisvědčit dovolateli ohledně porušení ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. z důvodu doplnění dokazování ve vztahu k rozhodnutí o nároku poškozeného. Poškozený se v souladu s citovaným ustanovením řádně a včas připojil k trestnímu řízení, odvolacím soudem mu byla poskytnuta přiměřená lhůta k doplnění podkladů potřebných pro rozhodnutí o jeho nároku, a to zcela v souladu s poslední větou citovaného ustanovení, které takový postup výslovně upravuje a povoluje.

46. Obviněný brojil také proti výroku o trestu, a to konstatováním, že pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s dovolací argumentací, pak je názoru, že mu byl uložen nepřiměřený trest, nebyly naplněny zákonné důvody pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale měl mu být uložen trest podmíněně odložený. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

47. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

48. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

49. Obviněný byl rozsudkem odvolacího soudu shledán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Pokud jde o dovolatelem zmiňované podmínky pro uložení „již nepodmíněného trestu odnětí svobody“, pak je třeba konstatovat, že zákon podmínky pro uložení nepodmíněné formy trestu odnětí svobody upravuje toliko ve vztahu k trestným činům, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, a ve vztahu k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 nebo 2 tr.

zákoníku (viz § 55 odst. 2 tr. zákoníku). Ani jeden z těchto případů se netýká nyní projednávané věci obviněného. Podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve vztahu k jiným trestným činům zákon neupravuje. Ostatně ani sám obviněný v dovolání blíže neuvedl, jaké konkrétní podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody neměly být v jeho případě splněny. Co do dovolatelem vytýkané nepřiměřené přísnosti trestu lze pouze pro úplnost doplnit, že odvolací soud správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, povahu a závažnost činu i poměry pachatele.

Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že společenská škodlivost jednání obviněného je dána v takovém rozsahu, že je na něj nutno působit uložením již represivního nepodmíněného trestu odnětí svobody, a že v případě obviněného nelze shledat žádnou polehčující okolnost. Obviněný neprojevil žádnou sebereflexi či lítost, ani se k trestné činnosti nedoznal. Naopak soudy obou stupňů zdůraznily, že obviněnému přitěžuje skutečnost, že trestnou činnost páchal po delší dobu, dopustil se jí po předchozím uvážení, jednal plánovitě a promyšleně, ze ziskuchtivosti.

V rámci posuzování osoby obviněného, jeho sklonu k páchání trestné činnosti a možnosti jeho nápravy vzal v úvahu také skutečnost, že obviněný se již v minulosti dopustil majetkové trestné činnosti, za niž byl odsouzen Zemským soudem v Salzburku, navíc projednávanou trestnou činnost páchal částečně v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Se soudem prvního stupně se neztotožnil pouze ve stanovení výměry trestu odnětí svobody. Akcentoval, že obviněný svým jednáním sice způsobil škodu dosahující téměř dvojnásobku značné škody, stále se však pohybuje výrazně blíže u dolní hranice jejího zákonem stanoveného rozpětí, což se do určité míry odráží i ve stupni společenské škodlivosti jednání obviněného a mělo by k tomu být přihlédnuto i v délce vyměřeného trestu.

Odvolací soud proto shledal, že trest uložený obviněnému soudem prvního stupně na tři léta a šest měsíců byl trestem nepřiměřeně přísným, proto přistoupil k jeho korekci a uložil trest odnětí svobody v trvání tří let. Nejvyšší soud při zohlednění všech kritérií rozhodných pro stanovení druhu a výměry trestu konstatuje, že trest uložený odvolacím soudem rozhodně nelze označit za trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.

50. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 3. 2022

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu