8 Tdo 194/2024

8 Tdo 194/2024-1030

USNESENÍ

Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym), proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 67 Tmo 18/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 18/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 Tm 18/2021 (dále „soud prvního stupně“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Odsouzen byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.

2. Městský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 67 Tmo 18/2023, z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch mladistvého podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. shora uvedený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mladistvého uznal vinným proviněním těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že dne 25. 1. 2021 kolem 15:30 hodin, ve společnosti nezletilého BBBBB (pseudonym), veřejně a na místě veřejnosti přístupném, v Praze XY, ul. XY u č. p. XY, zapaloval oheň, házel hořící předměty na auta, trávu a stromy a vulgárně nadával kolemjdoucím, poté se snažil rozmlátit lavičku klackem, přičemž za jejich chování je napomenula poškozená M. P., nar. XY, kterou následně mladistvý v afektu fyzicky napadl tak, že ji silně udeřil klackem (o průměru 2,3 až 3,5 cm a délce 76 cm) do hlavy, čímž ho o její hlavu zlomil, následkem čehož poškozená bolestí upadla na kolena a přestala slyšet na jedno ucho, v dalším napadání mu zabránily až na místě přítomné další osoby. Tím jí způsobil převodní poruchu sluchu s perforací levého ušního bubínku, s déle přetrvávající poruchou sluchových funkcí vlevo, krevní podlitiny na levé straně hlavy na tváři a na levém ušním boltci i vzadu, s oděrkami a pohmožděním zde přítomného podkoží, blokádu krční páteře s úrazovým postižením vazivových tkání mezi 5. a 6. obratlem a napřímením krční páteře a přetrvávající svalovou ztuhlostí svalů krku a svalů podél páteře doprovázenou omezenou hybností krku, posttraumatickou stresovou poruchu a akutní zhoršení léčeného vysokého krevního tlaku, s dobou léčení a následnou pracovní neschopností od 26. 1. 2021 do 12. 4. 2021, a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím v nucení na zvracení, motání hlavy, silné bolestivosti zranění, omezení hybnosti krku s nutností fixace krku, omezení sluchových funkcí a pískání v levém uchu, psychických potížích se stavy úzkosti a strachu, nutnosti farmakologické léčby a obtížích se spaním.

3. Za toto provinění mladistvého odsoudil podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozhodl též o náhradě škody.

4. Odvolací soud odvolání mladistvého podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Z dovolání mladistvého

5. Mladistvý proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání. Podle důvodu uvedeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že skutková věta neodpovídá skutkovým zjištěním plynoucím z provedeného dokazování, protože k činu došlo za zcela jiných okolností, než soudy zjistily, čímž bylo porušeno právo mladistvého na soudní a jinou právní ochranu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).

6. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že přezkoumávaný rozsudek je vadný po formální i obsahové stránce, jelikož se odvolací soud nevypořádal s námitkami obhajoby proti závěru o úmyslném provinění podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud podle mladistvého zcela přitakal závěrům soudu prvního stupně uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, že naplnění subjektivní stránky bylo shledáno ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru mladistvého však subjektivní stránka nebyla vůbec prokázána. Soud prvního stupně v bodě 12. rozsudku nedostatečně zdůvodnil skutečnosti, ze kterých dovodil vinu mladistvého ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a odvolací soud tuto argumentaci pouze rozšířil o závěr, že mladistvý byl schopen rozpoznat protiprávnost činu, neboť útok klackem a jeho následky byl schopen pro jeho jednoduchou povahu pochopit.

7. K naplnění subjektivní stránky provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku podle mladistvého nestačí, že jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. V tomto případě nebyly provedeny soudy prvního stupně i druhého stupně žádné důkazy, a tedy nebylo prokázáno úmyslné jednání směřující ke způsobení těžké újmy. Samotné poranění poškozené bylo z hlediska soudního lékařství hodnoceno znalcem jako újma na zdraví, neboť u ní nedošlo k postižení důležitých orgánů ve smyslu těžké újmy na zdraví.

8. Mladistvý poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nějž vyplývá, že trpí Aspergerovým syndromem, který se projevuje zejména tím, že jeho sociální a emoční dovednosti výrazně zaostávají za kognitivním vývojem, má problém porozumět úmyslům, myšlenkám, pocitům a záměrům ostatních, má problém správně přečíst řeč těla. Nedovede potlačit okamžité impulzy, není schopen sebereflexe a monitorování vlastní aktivity, a proto jednání mladistvého bylo projevem tohoto syndromu, nikoli úmyslným jednáním.

Příčinou byla také interpersonální zátěž, spočívající v hádce dospělých týkající se přímo jeho osoby, završená příjezdem městské policie, kterou mladistvý nebyl schopen racionálně vyhodnotit. Shora uvedené argumenty podporuje i konstatování znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jenž jednoznačně konstatuje, že se u posuzovaného může projevit vyšší impulzivita v interpersonální zátěži, což u mladistvého nastalo, neboť byl podroben psychosociální zátěži, která se promítla do agrese vůči poškozené.

Podle znalce v kontextu psychosociální zátěže a potíží v sociálním a emočním vývoji mohl ve stresu reagovat impulzivně agresivně, zejména pokud se cítil být ohrožen nebo zahnán do kouta. Mladistvý ve výsledcích provedeného dokazování neshledal dostatečné podklady pro závěr o jeho úmyslném zavinění, který nevyplývá ani z doplňujících výpovědí znalců MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, ze dne 26. 4. 2023. S ohledem na jejich tvrzení dovodil, že dokazováním nebylo prokázáno zavinění ve formě nedbalosti vědomé ani úmyslu nepřímého, neboť nelze jednoznačně konstatovat, že při útoku klackem věděl, že může způsobit těžkou újmu na zdraví a bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

9. Soudům obou stupňů mladistvý vytkl, že neprovedly důkaz klackem, aby bylo zřejmé, že šlo o suchou větev, která se zlomila i při použití lehké síly, v čemž spatřoval významný nedostatek, který se odrazil ve vadném právním posouzení jemu za vinu kladeného jednání. Soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost důkazům předloženým obhajobou (viz zpráva Nautis z psychologického vyšetření či zpráva z pedopsychologického vyšetření), ani výslechům svědků I. B. a K. T., ze kterých vyplývá, že napadení poškozené nebylo úmyslným činem, nýbrž nekontrolovatelnou reakcí na stresovou situaci se zřetelem na Aspergerův syndrom, jimž trpí. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neodstranil ani při opětovném výslechu rozporná tvrzení, pokud uváděl, že mladistvý „Nedovede potlačit okamžité impulzy, není schopen sebereflexe a monitorování vlastní aktivity“ a současně, že jeho rozumová a mravní vyspělost byla v době spáchání provinění dostatečná, aby mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a byl schopen své jednání ovládat. Nebyla věnována pozornost obhajobě, že znakem Aspergerova syndromu byla neschopnost mladistvého v dané zátěžové situaci zejména své jednání ovládnout, a nebyl ani schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání. Tuto skutečnost potvrdila i znalkyně, která v reakci na výpověď svědkyně K. T. potvrdila, že mladistvý nejednal plánovitě, ale impulzivně, což mělo příčinu právě v nedostatečném emočním vývoji mladistvého. Soudy neporozuměly nemoci Aspergerova syndromu, což se snažila vysvětlit zejména svědkyně K. T. tím, že pokud se lidé mající tuto nemoc dostanou do silné stresové zátěže vlivem okolí, případně zvuků, jednají zkratkovitě s možnou agresí vůči svému okolí (majetek, lidé). V daný okamžik tedy nejsou schopni ovládnout a rozpoznat závažnost svého jednání.

10. Odvolací soud podle mladistvého pochybil, když se nevypořádal s jeho námitkami vznesenými v odvolání a pouze v obecné rovině konstatoval, že u něj s ohledem na závěry znalců a jednoduchou povahu činu byly zachovány ovládací a rozpoznávací schopnosti.

11. Z těchto důvodů mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 67 Tmo 18/2023, v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství včetně reakce mladistvého

12. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že mladistvý výhrady proti skutkovým zjištěním založil na své vlastní, od soudů rozdílné, interpretaci výsledků provedeného dokazování, nicméně soudy, především odvolací soud, hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a nedopustily se jejich deformace ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. Opíral se o závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala, PhD., podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě mladistvý, který popsaným násilným jednáním způsobil poškozené zdravotní obtíže popsané v tzv. skutkové větě, a to těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť v případě poruchy sluchu šlo o delší dobu trvající poruchu zdraví spojenou s poraněním ucha.

13. Odvolací soud, jenž přehodnotil právní závěry o zavinění učiněné soudem prvního stupně, podle státní zástupkyně správně vyhodnotil skutkové okolnosti vztahující se k subjektivní stránce, neboť bral do úvahy okolnosti týkající se vzniku konfliktu, předmětu, kterým došlo k útoku, intenzity samotného útoku i způsobu jeho provedení, a přihlédl i k pohnutce činu. K přesvědčivosti právního posouzení učiněného odvolacím soudem přispěly i doplňující závěry znalců, kteří se při hlavním líčení jasně vyjádřili k tomu, že z hlediska onemocnění Aspergerovým syndromem jsou rozpoznávací i ovládací schopnosti mladistvého sníženy pouze střední měrou a jeho rozumová a mravní vyspělost je dostatečná. Dále uzavřeli, že sám mohl rozpoznat nebezpečnost svého chování a byl schopen své jednání ovládat. Nedovodili, že by útočil proto, že trpěl Aspergerovým syndromem, neboť nejde o duševní poruchu ve smyslu § 26 tr. zákoníku. Intelekt mladistvého shledali v pásmu normy s tím, že důvodem útoku byl vztek, jenž byl určující.

14. K námitce, že u poškozené nenastala těžká újma na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť u ní nedošlo k postižení důležitých orgánů, poukázala na správné závěry soudu prvního stupně, jenž důsledně rozebral, v čem shledal podmínky uvedené v § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, i to, že delší dobu trvající poruchu zdraví spojoval pouze s poraněním ucha, byť nedošlo ke ztrátě sluchu podle § 122 odst. 2 písm. e), případně písm. d) tr. zákoníku.

15. Státní zástupkyně zdůraznila, že se odvolací soud správně vypořádal se zaviněním mladistvého, které důvodně posoudil podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nešlo o nedbalostní provinění, jež v činu mladistvého spatřoval soud prvního stupně. Nenastala komplikovaná situace, kterou by mladistvý nedokázal pochopit a vyhodnotit, přičemž zásadní vliv na tuto schopnost nemělo ani jeho onemocnění Aspergerovým syndromem a ADHD. V dané věci jednal ve zlostném afektu, který v žádném ohledu nemůže být vyviňujícím faktorem, nýbrž jej lze chápat jako hybnou pohnutku. Státní zástupkyně poukázala také na zbraň, jíž mladistvý zaútočil i intenzitu jeho útoku. Odvolací soud správně vyhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, které umožnily uzavřít, že mladistvý musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozené může způsobit těžkou újmu na zdraví.

16. Tvrzení mladistvého, že soud neprovedl důkaz předmětnou větví, nepovažovala státní zástupkyně za opodstatněné s odkazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se touto otázkou výslovně zabýval s odkazem na přílohu úředního záznamu o ohledání místa činu ze dne 25. 1. 2021, kde na fotodokumentaci, kterou soud provedl důkaz, je tato větev zachycena, což bylo dostačující pro závěr, že při útoku takovou větví mohl mladistvý předpokládat vznik závažnějšího následku, ke kterému i došlo. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl.

17. Na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obhájce mladistvého, který poukázal na to, že útoku samotnému předcházela hádka mezi matkou mladistvého a svědkyní D. H., přičemž mladistvý v té době nevěděl, že na něj poškozená zavolala policii, což plyne z provedených důkazů. Proto tvrzení státní zástupkyně, že motivem k útoku mladistvého bylo zavolání policie, je domněnkou, nikoliv skutečností. Dále poukázal na to, že jedinci s Aspergerovým syndromem nejsou schopni se vypořádat se stresovými situacemi, nadměrným hlukem a zátěží, které čin mladistvého ovlivnily. Obhájce se neztotožnil ani s tím, že pro závěr o povaze větve postačil záznam o ohledání místa činu, když předmětná větev je součástí spisového materiálu, a podle něj je zřejmé, že jde o suchý klacek, který nemohl způsobit těžkou újmu na zdraví. Poukázal též na výslech městského policisty, který uvedl, že poškozená odmítala zdravotní ošetření a ke změně jejího postoje došlo až později po příjezdu jejího manžela. Závěrem své repliky setrval na návrhu uvedeném v podaném dovolání.

IV. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. K dovolání obecně

19. V této trestní věci Nejvyšší soud upozorňuje, že rozsah, v jakém může dovolání přezkoumat, je limitován tím, že jde o další dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně v téže trestní věci poté, co bylo předchozí dovolání mladistvého Nejvyšším soudem přezkoumáno. V takovém případě je dovolání omezeno jen na rozsah, v němž Nejvyšší soud shledal dřívější dovolání důvodným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3276). Proto je nutné pro další přezkumnou činnost Nejvyššího soudu poukázat na své usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1169/2022, jímž zrušil rozsudky odvolacího soudu ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 67 Tmo 12/2022, a soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 Tm 18/2021, oba v jejich odsuzujících částech. Zrušil též další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, aby věc znovu projednal a rozhodl. Důvodem tohoto postupu byly vady spočívající v tom, že soudy ve vztahu k závěru o těžké újmě ve smyslu § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku nekonkretizovaly, o jakou formu těžké újmy šlo, u kterého ze všech vzniklých zranění ji dovodily a z jakých důvodů (viz bod 14. a násl. uvedeného usnesení Nejvyššího soudu). Soudy rovněž dostatečně neobjasnily význam a povahu duševního onemocnění mladistvého, a to jak k otázce zmenšené příčetnosti, tak především k subjektivní stránce provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v přímém úmyslu (srov. bod 19. a násl. tamtéž). Zjištěné nedostatky bylo třeba napravit doplněním dokazování se zaměřením na tyto vytknuté nedostatky, a to s ohledem na věk mladistvého, jeho duševní stav v době činu a rozumovou a mravní vyspělost (viz body 37. a 38. tamtéž). V rozsahu těchto důvodů se Nejvyšší soud může nyní podaným dovoláním obviněného zabývat.

20. Mladistvý dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž lze napadat rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (v případě mladistvých provinění), jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se mladistvý neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

21. Dále uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady projevující se v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl mladistvý uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.

22. Nejvyšší soud k obecnému vymezení dovolacích důvodů a rozsahu své přezkumné povinnosti navíc kromě výše uvedeného doplňuje, že pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

23. S ohledem na uvedené zásady je třeba upozornit na zmatečnost části obsahu dovolání (viz část III., body 5. a 6.), nekorespondující s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí, kde mladistvý uvádí, že „odvolací soud zcela přitakal závěrům soudu I. stupně…že naplnění subjektivní stránky bylo shledáno ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku…“, což je v rozporu s tím, že soud prvního stupně mladistvého uznal vinným proviněním těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Ani odkaz na bod 12. rozsudku soudu prvního stupně, v němž podle mladistvého „soud prvního stupně nedostatečně zdůvodnil skutečnosti, ze kterých dovodil vinu obžalovaného ve formě úmyslu nepřímého dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, … a odvolací soud tuto argumentaci pouze rozšířil…“, neodpovídá znění bodu 12. v rozsudku soudu prvního stupně, protože tento bod obsahuje pouze informaci o tom, že byl přečten protokol o výslechu svědka BBBBB. Lze připomenout, že závěr o úmyslu nepřímém na základě vlastních úvah, na rozdíl od tvrzení mladistvého v podaném dovolání, učinil až odvolací soud, který jej uznal vinným proviněním těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku.

24. Tuto část dovolání, která neodpovídá textu přezkoumávaných rozhodnutí, kromě zmíněné výtky o nedůslednosti zpracování dovolání, Nejvyšší soud ponechává stranou svého přezkumu. Zabýval se tak pouze zbývající smysluplnou částí dovolání, v níž mladistvý v kontextu s obsahem výrokové části i odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vytýkal vady v souladu s oběma označenými důvody. Jde o tvrzení o vadném hodnocení znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, neprovedení důkazu použitým klackem, která korespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků provinění, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Brojil-li mladistvý proti provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku tvrzeními, že z důvodu onemocnění nemohl jednat zaviněně ke vzniklému následku, tyto výhrady poukazují na právní nedostatky, pro jejichž nápravu je určen důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto výhrady korespondují i se zásadou, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání [srov. § 265n tr. ř. a rozhodnutí č. 29/2004 Sb. rozh. tr.]. Nejvyšší soud na základě nich tudíž posuzoval důvodnost dovolání, kterým mladistvý vytýká zásadně jen ty nedostatky, které vyplynuly až z doplněného řízení, jež před soudem prvního stupně následovalo po prvním zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, a které svědčí o tom, že soudy obou stupňů dodržely podmínky stanovené v § 265s odst. 1 tr. ř., neboť provedly nařízené úkony, doplnily dokazování, a na základě nových poznatků se podrobněji zabývaly zpochybněnými právními otázkami.

VI. K dovolání mladistvého

25. Nejvyšší soud k námitce mladistvého o rozporech ve znaleckých posudcích znalců MUDr. Aleny Gayové pro obor zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých, a PhDr. Štěpána Vymětala, PhD., pro obor zdravotnictví, specializace klinická a forenzní psychologie dětí a dospělých, školství a kultura, odvětví psychologie (srov. § 58 odst. 1 z. s. m.), poukazuje na obsah těchto znaleckých posudků a výslechů znalců obsažených ve spise (srov. č. l. 311 až 326, 658 až 665 spisu). Jmenované znalce soud prvního stupně na základě pokynů Nejvyššího soudu znovu vyslechl při hlavním líčení konaném ve dnech 26. 4. 2023 a 31. 5. 2023 (č. l. 883 až 889 a 912 až 916 spisu) se zaměřením na otázky, které vyplynuly ze zrušujícího rozhodnutí, a důkladně se zabýval obsahem jejich výpovědí, který popsal v bodech 13. a 14 rozsudku). Jak z obsahu znaleckých nálezů zaznamenaných ve spise, tak i ze způsobu, jak se s jejich závěry vypořádal zejména soud prvního stupně, a v návaznosti na námitky obviněného i odvolací soud (viz body 11. až 12. přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu), nejsou patrné rozpory mezi samostatnými tvrzeními každého ze znalců ani mezi nimi navzájem. Proto Nejvyšší soud k uvedené jen formálně vyjádřené námitce mladistvého pouze stručně poznamenává, že když z ní nelze seznat, o jaké konkrétní rozpory se mělo jednat, a žádné extrémní a očividné rozpory z obsahu těchto důkazů neplynou, jde o výhradu zcela nedůvodnou.

26. Dovolání mladistvého dále směřovalo proti závěrům učiněným těmito znalci, s nimiž se neztotožnil, stejně jako nesouhlasil s tím, jaké právní závěry na základě nich soudy učinily. Nejvyšší soud k této výhradě připomíná, že soudy v předcházejícím řízení věnovaly duševnímu stavu mladistvého zvýšenou pozornost, jak jim bylo Nejvyšším soudem uloženo, a pro své závěry vycházely z výsledků provedeného dokazování, zejména z výše popsaných znaleckých posudků. Svůj závěr o tom, že se u mladistvého nejednalo o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku, soudy dostatečně objasnily a vysvětlily. Nejvyšší soud jen podotýká, že pokud jde o vyloučení nepříčetnosti mladistvého ve smyslu § 26 tr. zákoníku, touto otázkou se zabýval dovolací soud již ve svém předešlém rozhodnutí ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1169/2022, kde v bodě 22. vysvětlil, že „přisvědčil soudům, že o nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku u mladistvého nejde“. Tímto závěrem potvrdil, že mladistvý byl příčetný a pro další řízení vyloučil možnost se znovu touto právní otázkou zabývat, neboť právní závěr ve vztahu k ní již jednoznačně učinil.

27. Podstatným však bylo posouzení zmenšení příčetnosti a subjektivní stránky, což je předmětem přezkumu v současném stadiu trestního řízení, pro který mají význam závěry soudů založené na odborných znalostech znalců MUDr. Aleny Gayové pro obor zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a psychiatrie dospělých, a PhDr. Štěpána Vymětala, PhD., pro obor zdravotnictví, specializace klinická a forenzní psychologie dětí a dospělých, školství a kultura, odvětví psychologie, jimiž se soudy zabývaly, dokazování jimi doplnily, a řádně je vyhodnotily. Na základě takto učiněných zjištění dospěly k závěru, že o zmenšenou příčetnost u mladistvého ve smyslu § 27 tr. zákoníku nešlo.

28. Nejvyšší soud se zřetelem na výsledky provedeného dokazování, zejména jeho doplnění po zrušujícím rozhodnutí, připomíná, že soudy důvodně shledaly, že rozpoznávací a ovládací schopnosti u mladistvého byly sice narušené, nikoliv však podstatnou měrou či vymizelé, což bylo důvodem pro závěr, že se u něj nejednalo ani o zmenšenou příčetnost podle § 27 tr. zákoníku, u které se předpokládá podstatné snížení schopnosti rozpoznat protiprávnost činu nebo ovládat své jednání. Znalci u mladistvého hledali snížení těchto schopností střední měrou, což pro závěr o zmenšení příčetnosti nepostačuje. Uvedený závěr znalců vyplynul i z toho, že mladistvý trpí Aspergerovým syndromem a ADHD, jež se na rozpoznávací a ovládací schopnosti mladistvého nepodílel tak významně, aby v důsledku něho došlo k podstatnému snížení uvedených schopností, jak § 27 tr. zákoníku předpokládá. Uvedené choroby neměly zásadní vliv na jednání mladistvého, jak tvrdil v podaném dovolání, přičemž jejich částečné snížení lze přisoudit i pubertálnímu vývoji, a ne zcela stabilnímu prostředí, kde vyrůstal (stěhování z Ukrajiny, absence biologického otce, změny výchovného prostředí). Dále lze zdůraznit závěr znalců, že Aspergerův syndrom snižoval zejména jeho schopnost empatie a ADHD jeho ovládací schopnost, nicméně převažovala pouhá impulzivita, na níž tyto poruchy v danou chvíli neměly velký vliv, spíše pak ovlivnily (zejména Aspergerův syndrom) vypořádání se mladistvého s incidentem, jak ho zpětně hodnotí, jak dovede emocionálně pochopit jeho dopad. Nicméně v každém případě jde o souhru řady faktorů. To, že mladistvý trpí Aspergerovým syndromem a ADHD, ho tak činí sensitivnějším k některým situacím, nicméně nešlo o jedinou příčinu, která by vyvolala úder klackem. V žádném případě tedy nebylo možné vyslovit závěr, že mladistvý zaútočil proto, že trpí Aspergerovým syndromem (srov. zejména bod 26. rozsudku soudu prvního stupně).

29. Soudy se rovněž zabývaly výhradou mladistvého, že nebraly do úvahy zjištění znalců, že nedovede potlačit okamžité impulzy a není schopen sebereflexe, což souvisí se závěrem, že mladistvý jednal v afektu, jímž se soud prvního stupně zabýval v bodě 25. svého rozsudku, kde přiléhavě reagoval na obdobnou námitku uplatněnou v předchozích fázích trestního řízení s tím, že u mladistvého byl shledán pouze tzv. prostý afekt, při němž došlo k pouhému emocionálnímu prudkému hnutí mysli na základě určitého podnětu, tedy jinak řečeno porušení duševní rovnováhy, což trestní odpovědnost pachatele nijak nevylučuje.

Šlo o náhlou, prudkou emoční reakci na konkrétní zážitek, nepřiměřené intenzity, tedy i podle znalců o pochopitelnou motivaci v rámci níž čin, jenž byl spáchán, byl veden pohnutkou, která vplynula zcela logicky z celé situace, na niž mladistvý reagoval neadekvátně, zlobně a v návalu vzteku. Příčinou afektu byla výtka poškozené a zřejmě i následné volání policie, což v mladistvém z logických důvodů vyvolalo zlobný afekt, v důsledku čehož jednal afektivně, což je stav, jenž též jeho trestní odpovědnost nevylučuje.

Nešlo o situaci, na kterou by mladistvý mentálně nestačil, nechápal ji, či se nemohl ovládnout, ale „pouze“ v důsledku jednání poškozené, které ho rozčílilo, vzal klacek a udeřil ji. Tudíž šlo o jednání nesouvisející s Aspergerovým syndromem ani s ADHD, neboť v tomto věku jde o citlivé období a impulsivita jednání může být poměrně častá.

30. Soud prvního stupně, na nějž navázal i odvolací soud, na základě závěrů znalců posuzoval i otázku rozumové a mravní vyspělosti mladistvého (§ 5 odst. 1 z. s. m.) a jejího dopadu na závěry o jeho trestní odpovědnosti (srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně), a to z hlediska schopnosti vnímat následky svého jednání. Soudy uzavřely, že ani tento obecný znak podstatný pro trestní odpovědnost mladistvých nebyl ovlivněn jeho duševním onemocněním. Znalci vycházeli z toho, že výchova mladistvého v rodině není nijak defektní, byl celkově dobře vychován, nebyly zjištěny informace o nějakém jeho závadovém chování a ví, jak se má správně chovat. Komunikace s učiteli probíhala na dobré úrovni, pouze v komunikaci se spolužáky se projevila horší verbální komunikace. Až v 6. třídě začalo docházet k poměrně častým konfliktům se spolužáky, přestoupil na jinou školu, kde se dobře adaptoval a výuku zvládal bez problémů. Jeho intelekt se nachází v pásmu průměru, z čehož dovodili dostatečnou rozumovou a mravní vyspělost. Na základě tohoto zjištění a na podkladě dalších ve věci provedených důkazů soud prvního stupně dospěl k závěru, že byť u mladistvého byla emočně sociální inteligence na nižší úrovni, byl dostatečně rozumově a mravně vyspělý k tomu, aby posoudil v zásadě primitivní chování spočívající v tom, že v návalu vzteku předmětem, který měl v ruce, praštil osobu, která byla příčinou této jeho emoce. Jde o reakci, jíž si i velmi malé dítě (podle MUDr. Aleny Gayové a PhDr. Štěpána Vymětala již od pěti let věku) dokáže uvědomit a posoudit, že takové jednání není správné. Stejně tak dokáže takové dítě zhodnotit i to, že úder použitým předmětem (klackem) do hlavy, může jinému vážně ublížit. Proto soud shledal, že dovolatel mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a byl schopen své jednání ovládat a plně si ho uvědomit i z hlediska své rozumové a mravní vyspělosti.

31. Nejvyšší soud se s těmito závěry zejména soudu prvního stupně ztotožnil, protože po doplnění dokazování byly objasněny všechny rozhodné skutečnosti mající vztah k posouzení toho, za jakých emočních, rozumových a psychických okolností mladistvý jednal, co bylo příčinou jeho agresivního chování, i toho, jak se na něm podílelo jeho onemocnění a nízký věk. Na základě shora uvedených úvah lze konstatovat, že byly vyjasněny všechny rozhodné otázky a bylo vyloučeno i to, že by u mladistvého šlo o zmenšenou příčetnost ve smyslu § 27 tr. zákoníku. Byl též trestně odpovědným z hlediska věku, neboť v době provinění mu bylo patnáct let, a dosáhl též dostatečné rozumové a mravní vyspělosti (§ 5 odst. 1 z. s. m.). Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně akceptoval (srov. bod 11. rozsudku odvolacího soudu) a pro své, i když odlišné právní závěry o zavinění mladistvého, z nich rovněž vycházel.

32. Mladistvý své dovolání dále zaměřil proti úmyslnému zavinění, neboť se neztotožnil s odvolacím soudem, že ke způsobenému následku jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1písm b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy že spáchal provinění podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí mladistvý pachatel, jenž jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

33. Je nutné podotknout, že soudy obou stupňů se shodly v tom, že jednáním mladistvého poškozené M. P. byla způsobena těžká újma na zdraví, odlišovaly se pouze v názoru na formu zavinění, v níž mladistvý jednal, a proto je vhodné nejprve reagovat na námitku mladistvého, že poškozené těžká újma nebyla způsobena. Této otázce se soudy obou stupňů podrobně věnovaly a dostatečně vysvětlily, u kterého ze vzniklých následků na zdraví poškozené tento závěr učinily.

34. Po přezkoumávaní závěrů soudů obou stupňů Nejvyšší soud shledal, že ve stávajícím řízení bylo objasněno a vysvětleno (srov. bod 29. rozsudku soudu prvního stupně), že újma ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je spojována toliko s poraněním ucha poškozené, neboť došlo k perforaci jejího levého ušního bubínku s déle přetrvávající poruchou sluchových funkcí vlevo, což představovalo změněný zdravotní stav poškozené, který nastal v důsledku jednání mladistvého a projevoval se nikoli jen nepodstatným zhoršením tělesných funkcí. Soud konstatoval, že u poškozené docházelo k přetrvávajícím poruchám sluchu (výrazně zhoršené slyšení na levé ucho, šumění v uchu), přičemž poškozené tento stav překážel jak ve výkonu povolání (neslyšela klientky), tak v obvyklém způsobu života (bolesti hlavy, motání hlavy, nevolnosti, omezení manželského života, omezení koníčků). Jednalo se rovněž o delší dobu trvající poruchu zdraví, neboť se poškozená nacházela v pracovní neschopnosti v trvání dvou měsíců a patnácti dnů, a tato porucha u ní přetrvává již více než dva roky.

35. Pokud jde o další zdravotní problémy poškozené, které rovněž souvisely s činem mladistvého, stejný závěr ve vztahu k nim soud prvního stupně neučinil, byť byla dána příčinná souvislost mezi jejich vznikem a popisovaným jednáním, avšak nedosahovaly takové závažnosti, aby byla naplněna kritéria těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Proto, když poškozená utrpěla blokádu krční páteře, která měla vliv na omezenou hybnost krku, případně u ní došlo ke zvýšení krevního tlaku jako důsledku posttraumatické stresové poruchy, šlo o zranění, která mají pouze povahu újmy na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto závěry potvrdil i odvolací soud (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu), a Nejvyšší soud v nich neshledal nedostatky, protože podrobně rozvedené úvahy soudů korespondují s hledisky § 122 odst. 1, odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.

36. Závěr o tom, zda jde o těžkou újmu podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, a o formě podle písmen a) až i) tr. zákoníku, je závěrem právním, který soudy posuzovaly a utvářely na základě všech rozhodných hledisek a provedených důkazů. Po komplexním posouzení všech okolností dospěly k závěru, že jde o újmu představující delší dobu trvající poruchu zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Výhrady mladistvého byly vyvráceny závěry a úvahami soudů, neboť ty kladly důraz na to, že znalec prof. MUDr. Ivan Boušek u poškozené zjistil, že mladistvý jí způsobil krevní podlitiny na levé straně hlavy a na tváři a na levém ušním boltci i vzadu s oděrky a pohmožděním podkoží. Podstatné bylo poranění ucha, které vedlo k poruše sluchových funkcí. Právě léčba poranění sluchového aparátu je dlouhodobá, samotné hojení perforace ušního bubínku trvá asi jeden měsíc, úprava převodní sluchové poruchy může přetrvávat i několik měsíců. Pracovní neschopnost na ORL trvala od 26. 1. 2021 do 15. 2. 2021, a následně na ortopedii od 15. 2. 2021 do 12. 4. 2021, což souvisí s poraněním, resp. blokádou krční páteře vzniklé v důsledku útoku na hlavu a s úrazovým postižením vazivových tkání mezi pátým a šestým obratlem (viz bod 17. rozsudku soudu prvního stupně).

37. Shora uvedená zjištění svědčí pro závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť byly naplněny kumulativní podmínky stanovené zákonem, a to existence vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění, která musí zároveň (současně) odpovídat alespoň jedné z taxativně uvedených alternativ vymezených v § 122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezuje způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1710).

38. Závěr, že u poškozené úderem klackem do hlavy vznikla shora popsaná újma na zdraví, má rovněž význam pro závěr o zavinění mladistvého a použité právní kvalifikaci, vůči níž mladistvý v dovolání brojil výhradami, že nejednal s úmyslem takovou újmu způsobit. Nejvyšší soud, jak již bylo výše rozvedeno, z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí s ohledem na učiněná skutková zjištění, zejména na to, za jakých okolností k činu došlo, a v důsledku jakého mechanizmu u poškozené vzniklo utrpěné zranění, považuje za správné, pokud odvolací soud shledal zavinění v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 12. rozsudku odvolacího soudu).

39. Nejvyšší soud připomíná, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, které se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice zavinění (§ 15, 16 tr.

zákoníku). Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Při právním posuzování jednání pachatele zločinu těžkého ublížení na zdraví, jímž útočí proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného může být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.

Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1139/2016).

40. Subjektivní stránka je tedy z velké části představována zaviněním, jež je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů ve smyslových orgánech člověka, jakož i předmětů a jevů, a na složce vůle zahrnující chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, není tu žádný volní vztah. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností.

Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné, i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím (srov. např. SOLNAŘ, V.

Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 209). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327, marg. č. 2).

41. U provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože provinění těžkého ublížení na zdraví je proviněním úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Postačí však, že věděl o možnosti jejího způsobení, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Úmysl způsobit uvedený následek je třeba zjišťovat, a usuzovat na něj lze z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností mladistvého, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

42. U nepřímého či eventuálního úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (povědomost pachatele o riziku), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Musí tedy existovat přinejmenším dvě varianty, aby se mohlo uplatnit in eventum, přičemž stupeň pravděpodobnosti jejich nastoupení z hlediska pachatele není podstatný (srov. rozhodnutí č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).

43. Vzhledem ke zjištěním a závěrům učiněným shora (srov. body 26. až 32. shora), a s odkazem na správné úvahy odvolacího soudu vyjádřené zejména v bodě 12. jeho rozsudku, lze jen pro úplnost připomenout, že mladistvý se zřetelem ke svému nízkému věku i ke svým onemocněním, věděl, že úder dřevěným klackem zezadu do hlavy stojícího člověka, může vést k vážným zraněním. Byl schopen si představit, a to i se zřetelem na dobrou sociální výchovu, že klacek – větev stromu, jíž je udeřeno velkou silou, může způsobit různá poranění na hlavě, krku, očích apod. Pro jednoduchost a primitivnost tohoto nástroje, avšak současně i jeho údernost, byl schopen k takovému úsudku dojít. Byl způsobilý domyslet účinky svého jednání, neboť i malým dětem je obecně známo, že udeřit někoho do hlavy tvrdým předmětem je nebezpečné, protože může dojít k jeho omráčení, pádu apod., což přináší vážná zranění, která jsou bezprostředně spojena s ohrožením zdraví, životně důležitých orgánů, orgánů smyslového ústrojí, příp. života.

44. Po posouzení všech výše rozebraných okolností objektivní povahy bylo možné uzavřít, že soud druhého stupně nepochybil, jestliže konstatoval u mladistvého zavinění v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože mladistvý věděl, že svým jednáním může způsobit těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění usuzoval zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména, že šlo o intenzivní úder klackem do hlavy člověka). Zdůraznil i to, že z provedeného dokazování vyplynulo, že mladistvý v útoku na poškozenou sám nepřestal, ale muselo mu v něm být na místě přítomnými svědky zabráněno. Za rozhodnou považoval pro uvedený závěr i intenzitu, s níž útok vedl, neboť poškozenou udeřil velkou silou (viz bod 15 znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného prof. MUDr. Ivanem Bouškou, CSc., č. l. 299 spisu), o čemž kromě vlastní povahy nástroje svědčí zejména následky (viz popis skutku a zranění poškozené shora), které na těle poškozené (především hlavě a krku) nastaly. O vysoké intenzitě úderu proto nevznikají pochybnosti. Je tudíž důvodný i závěr, že mladistvý musel být minimálně srozuměn s tím, že poškozené může způsobit těžkou újmu na zdraví, kterou si i přes svůj věk byl schopen představit a domyslet.

45. V této souvislosti je třeba odmítnout námitky mladistvého o nedostatečném objasnění povahy klacku, jímž byl úder uskutečněn, protože odvolací soud se i s touto výhradou již vypořádal, a vyloučil, že by v době útoku šlo o uschlou větev, která by se zlomila i při vynaložení malé síly, a odůvodnil, proč tuto konkrétní věc nepředložil jako důkaz. Tvrzenému názoru mladistvého odporuje především povaha vzniklých zranění na těle poškozené, které vznikly právě v příčinné souvislosti s úderem tímto klackem, který se zlomil v důsledku intenzity úderu, nikoliv jeho vetchosti. Odvolací soud důvodně odkázal na přílohu úředního záznamu o ohledání místa přestupku ze dne 25. 1. 2021, jehož součástí je i fotodokumentace (č. l. 10 až 14 spisu), na které je předmětná větev zachycena v době činu, o její povaze svědčí i její podrobný popis ve výroku o vině napadeného rozsudku. Z ničeho neplyne, že šlo o suchý klacek, jak se mladistvý ve své obhajobě snažil naznačit. Nebylo třeba provádět důkaz přímo tímto předmětem (viz protokol o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2022, podle něhož byl stranám podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen k nahlédnutí uvedený úřední záznam, k němuž se obhajoba nevyjadřovala, č. l. 677 a násl. spisu). O povaze a charakteru této zbraně není žádných pochybností, neboť jej soudy dostatečně objasnily.

46. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů shledal, že námitky mladistvého směřující proti nesprávnému závěru o zavinění nejsou důvodné. Lze jen zmínit, že odvolací soud přesvědčivým způsobem vyložil, podle jakých úvah neshledal v činu obviněného nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proč dovodil úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1556/2016).

47. Z přezkoumávaného rozsudku rovněž plyne, že odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, protože neignoroval stěžejní výhrady vůči úvahám, na něž nalézací soud odkazoval jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry, a vysvětlil, proč nevyhověl mladistvému v jeho požadavcích a naopak přisvědčil státnímu zástupci, který odvolání podal v neprospěch mladistvého (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Rovněž dostatečně objasnil důvody vztahující se k právním závěrům a všemi důležitými otázkami se skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1). Uvedené rozhodnutí netrpí mladistvým vytýkanými nedostatky.

VII. Závěr

48. Nejvyšší soud ze shora popsaných důvodů neshledal námitky mladistvého důvodnými, protože jím v dovolání zmiňované vady rozsudku odvolacího soudu toto přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje. Naopak ze závěrů plynoucích z rozsudků soudů nižších stupňů dovodil, že napravily dříve zjištěné nedostatky a objasnily a vysvětlily své úvahy v souladu s pokyny Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1169/2022. Odvolací soud dostatečným způsobem odůvodnil, že mladistvý naplnil všechny znaky skutkové podstaty provinění těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní při dodržení všech procesních i hmotněprávních zásad. V postupech soudů nižších stupňů dovolací soud neshledal ani vady, jež by svědčily o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, příp. článků 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a které by mohly vést ke zrušení odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu.

49. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání mladistvého jako celek posoudil jako nedůvodné, přičemž tento závěr učinil na základě obsahu napadeného rozhodnutí a příslušného spisu, protože soudy nižších stupňů se se všemi rozhodnými skutečnostmi důsledně vypořádaly, a tudíž bylo možné na ně odkázat. Dovolání mladistvého proto odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu