8 Tdo 228/2026

Judikát 8 Tdo 228/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:08.04.2026

Spisová značka:8 Tdo 228/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.228.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Hodnocení důkazů

Ochranné léčení

Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

8 Tdo 228/2026-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněného R. L., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 392/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 83/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá. O d ů v o d n ě n í:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Obviněný R. L. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 3 T 83/2025, uznán vinným v bodě 1. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2. přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se ve stručnosti dopustil tak, že ad 1. dne 26. 4. 2025, kolem 10.00 h v obci XY, okres XY, když poškozená E. H., vynášela odpadky a vycházela z domu, obviněný na ni z kapsy vytáhl nůž, šel směrem k ní, a ve vzdálenosti asi 2 m s nožem směřujícím proti jejímu břichu jí vyhrožoval „ty kundo, já tě zabiji, rozkuchám“, na což ona reagovala tak, že vzala pepřový sprej umístěný za dveřmi, na to obviněný odešel, avšak jeho jednání v ní vzbudilo strach, že by své výhrůžky uskutečnil, protože se k ní takto choval opakovaně, ad 2.

dne 21. 5. 2025, kolem 8:41 h na stejném místě, když poškozená E. H. nebyla doma, zamaskovaný v kapuci a šátkem na obličeji s tyčí v ruce, přiběhl ke dveřím jejího domu, udeřil do bezpečnostní kamery umístěné nad dveřmi, kterou poškodil, a způsobil škodu 12.887 Kč, což rovněž u poškozené vyvolalo obavu z možného dalšího napadání.

2. Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě, podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení protitoxikomanické v ústavní formě a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku též zabrání věci, a to vzduchové pušky a kapesního sklápěcího vystřelovacího nože. Podle § 104 odst. 1 tr. zákoníku tyto věci připadly státu.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 392/2025, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, o němž znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 353 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, v ostatních částech ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změn.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem výrokům, v němž po rozvedení skutkového děje, své obhajoby a obsahu výpovědí poškozené, svědků M. Ch. a P. P. a obsahu znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Jana Šnelera uvedl, že s tvrzením svědků nesouhlasí. Trval na tom, že poškozená má skutečně doma zbraň po manželovi a na něho ji vytáhla a hrozila mu s ní. Na kameře bylo vidět, že on má jen příborový nůž, nikoliv nůž vystřelovací. Neshody s občany obce má proto, že ho chtějí donutit, aby prodal svůj dům.

5. Poukázal na to, že soudy pochybily, pokud jeho vinu dovodily v celém rozsahu a nepřihlédly k jeho obhajobě ani ke zvláštnostem jeho psychického stavu, zejména, že měl rozpoznávací a ovládací schopnosti sníženy, což má význam i pro vadné uložení ochranného léčení. Soudy nezhodnotily, že u něj nastalo zlepšení a že i ve vazbě již byl psychiatricky léčen. Rovněž vyjmenoval, k čemu všemu soudy z jeho obhajoby, kterou v zásadě zopakoval, nepřihlédly.

6. Vzhledem k přesvědčení, že soudy nevzaly do úvahy všechny skutečnosti významné pro ukládání viny, trestu i ochranného léčení, navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 392/2025, i rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 3 T 83/2025, zrušil a rozhodl, že se věc vrací zpět soudu prvního stupně.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

7. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství poukázal na to, že z porovnání obsahu podaného dovolání a odvolání sepsaného dne 3. 10. 2025, o němž rozhodl již odvolací soud, který se s námitkami obviněného dostatečně vypořádal, je zjevné, že obviněný své výhrady již jen zopakoval. Podle obsahu argumentů v dovolání shledal, že se tvrzení obviněného odvíjí od zpochybňování výpovědi poškozené a od toho, že nebyla jím uváděná obhajoba vyvrácena, a proto jde o námitky, které na označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nedopadají (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1251/2017). Uvedená argumentace nepřekračuje meze běžné polemiky nejen s provedeným dokazováním, ale především se způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Není tudíž namítán rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedeným dokazováním, jež jedině může korespondovat s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen opakována již dříve uváděná obhajoba. Protože žádnou z výhrad vznesenou obviněným nelze pod tento důvod dovolání subsumovat, navrhl, aby podané dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.

ř. odmítl. Vyjádřil rovněž souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

8. Obviněný do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem své písemné stanovisko k tomuto vyjádření nepodal.

IV. Přípustnost dovolání

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání 10.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Pro jejich naplnění nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1.

9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, protože pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat.

Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování.

Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn.

8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

12. Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Obviněný však námitky tohoto druhu neuplatnil.

VI. K obsahu dovolání

13. Podle stanovených hledisek a zásad Nejvyšší soud zkoumal, zda obviněný v posuzované věci dovolání opřel o takové výhrady, s nimiž zákon důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojuje, a shledal, že zákonná hlediska nedodržel, protože skutečnosti, které jsou vytýkány prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou spočívat, jak to učinil obviněný, v pouhé rekapitulaci provedených důkazů ani ve zdůrazňování vlastní obhajoby a popírání verze, která s ní nekoresponduje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2025, sp. zn. 8 Tdo 1088/2025). Takové argumenty nesplňují žádnou z uvedených alternativ, protože obviněný neuváděl takovou skutečnost, podle které by bylo možné dojít k závěru, že pokud soudy nebraly do úvahy jeho obhajobu, existuje ve způsobu tohoto hodnocení a posouzení všech provedených důkazů zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor. Obviněný vůbec nenamítal nepoužitelnost důkazů ani to, že by provedené důkazy trpěly takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat.

Neuváděl ani, že by dokazování bylo neúplné a že by nastala situace odpovídající tzv. opomenutým důkazům, tzn. netvrdil, že soud neprovedl nějaký podstatný důkaz.

14. Jestliže obviněný v této věci prosazoval vlastní verzi skutkového děje, ve které v zásadě ani nereaguje na odůvodnění rozhodnutí soudů, nekoresponduje takové tvrzení s uvedeným důvodem. Dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení; dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, a proto běžná polemika se skutkovým zjištěním je podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. rozhodnutí č. 31/2019 Sb. rozh. tr.).

15. Zjevné je, že obviněný označený důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání výhradami, které rozvedl v dovolání, nenaplnil, protože v podstatě toliko zpochybňoval, že poškozené vyhrožoval a že jí způsobil škodu.

V tomto ohledu se vymezoval proti tomu, jak soudy hodnotily jeho výpověď, a brojil proti závěrům, které z ní byly vyvozeny. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Obviněný v rámci svých námitek soudům nevytýkal, že by ze svědeckých výpovědí vyvodily zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení nevyplývají, ale domáhá se toho, aby soudy jeho vlastní výpověď a tvrzení poškozené hodnotily jiným, pro něho příznivějším způsobem.

Stejně tak předkládá vlastní náhled na to, jak k činu mohlo dojít. Na existenci zjevného rozporu však nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou a slyšenými svědky. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

16. Nejvyšší soud i přes tento závěr, že obviněný výhrady v dovolání užil v rozporu s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za vhodné zmínit, že nepominul povinnost posoudit, resp. vyloučit případný exces z pravidel spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), a posuzovat, zda byly v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky na řádné řízení a objasnění věci (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy (viz § 2 odst. 5 tr. ř.), a že jejich hodnocení nevybočuje ze zásad stanovených v § 2 odst. 6 tr. ř.

17. Rozhodné je, že na objasnění všech podstatných skutečností soudy zaměřily dokazování, při němž zjišťovaly, zda je možné učinit závěr, že obviněný poškozené v bodě 1. vyhrožoval způsobem, jak je popsán v učiněných skutkových zjištěních, a že v bodě 2. jí způsobil škodu tím, že jí poničil kamerové zařízení (viz body 6. až 9. a 14. a 15. rozsudku soudu prvního stupně). Popsal důkazy a důkazní prostředky, z nichž pro své závěry vycházel (viz body 17. až 18.) a vysvětlil, jak se s obsahy těchto důkazů vypořádal, a jak na obhajobu obviněného reagoval. Zabýval se i výhradami obviněného o nevěrohodnosti a nepřesvědčivosti výpovědi poškozené E. H., a zdůvodnil, proč v ní neshledal obviněným tvrzené rozpory, a z jakých důvodů ji považuje za věrohodnou. Zabýval se i duševním stavem obviněného, a to jak pro účely posouzení viny, tak pro uložení ochranného léčení.

Bral do úvahy závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a dospěl k závěru, že obviněný, byť trpí paranoidní schizofrenií s reziduálním defektem a syndromem závislosti na alkoholu, metamfetaminu a cannabisu s komplikacemi deprivačního typu a poruchou osobnosti se sníženou adaptabilitou a poruchou přizpůsobení v emotivitě, byl v době činů příčetný, neboť měl zčásti zachovány jak rozpoznávací i ovládací schopnosti. Lze jenom dodat, že s ohledem na závěry znaleckého zkoumání, povahu činu i minulost obviněného soudy neporušily pravidla stanovená v § 99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, když ochranné opatření je nutným prostředkem k odstranění nebezpečí, které by od obviněného v budoucnu hrozilo zájmům chráněným trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 73/2013 Sb. rozh. tr.).

18. Odvolací soud na obdobné výhrady obviněného reagoval v bodech 5. až 7. přezkoumávaného rozsudku, na nějž pro stručnost postačí jen odkázat, když ani v jeho postupech nebyly zjištěny extrémní nedostatky, a tedy se nejedná ani o existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování ze skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).

VII. Závěr

19. Protože rozhodnutí neobsahují vady, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03), Nejvyšší soud při závěru, že obviněný žádný důvod dovolání nenaplnil, jím podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v § 265b tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu