6 Tdo 1251/2017

1. Obviněný J. D. (dále jen “obviněný D.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím

přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1

tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil

jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině citovaného rozsudku. Pod body II.

až VI. rozsudku prvého stupně byl uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr.

zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a

podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl

odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1

tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně

odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a §

68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému D. uložen peněžitý trest ve výměře

200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle § 69

odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý

trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

2. Obviněný V. H. (dále jen “obviněný H.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím

zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem X. výroku o vině citovaného

rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody

v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku

byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému

H. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové

výměře 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve

stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí

svobody v trvání jednoho roku.

3. Obviněná D. J. (dále jen “obviněná J.”) byla rozsudkem Městského

soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou

pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §

240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem XIV. a pokračujícím

zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c)

tr. zákoníku pod bodem XV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst.

2 tr. zákoníku byla za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu

odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst.

1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání čtyř let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku

byl obviněné J. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1.000 Kč,

tj. v celkové výměře 200.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro

případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

4. Obviněná M. M. (dále jen “obviněná M.”) byla rozsudkem Městského

soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznána vinnou

pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §

240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, kterého se dopustila jednáním popsaným pod bodem VI. výroku o vině

citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku byla odsouzena k trestu

odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst.

1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v

trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku

byl obviněné M. uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500 Kč,

tj. v celkové výměře 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ,

že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest

odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

5. Obviněný J. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným zločinem zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr.

zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil

jednáním popsaným pod bodem IV. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240

odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto

trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1

tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen peněžitý

trest ve výměře 100 denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl

peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř

měsíců.

6. Obviněný K. M. (dále jen “obviněný M.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím

zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

§ 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem VII. výroku o

vině citovaného rozsudku a dále byl uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným

zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1,

2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle § 24 odst. 1

písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body VIII. až

XIII. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za

užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 56 odst. 2 písm. b)

tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §

67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému M. uložen

peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2.500 Kč, tj. v celkové výměře

500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené

lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v

trvání jednoho roku a tří měsíců.

7. Obviněný M. O. (dále jen “obviněný O.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím

přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1

tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil

jednáním popsaným pod bodem XIX. výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240

odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let.

Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto

trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1

tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému O. uložen peněžitý

trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj. v celkové výměře 100.000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl

peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti

měsíců.

8. Obviněný J. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznán vinným pokračujícím

přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1

tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se dopustil

jednáním popsaným pod bodem XX. A) a dále přečinem zkrácení daně a podobné

povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku pod bodem XX. B) výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240

odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný odsouzen k

úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 tr.

zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen

na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst.

1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních

sazeb po 750 Kč, tj. v celkové výměře 150.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán,

stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

9. Obviněný M. P. (dále jen “obviněný P.”) byl rozsudkem Městského soudu

v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, uznám vinným pokračujícím

zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle

§ 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23

tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod body I. až XXVIII.

výroku o vině citovaného rozsudku. Podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku byl

obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst.

2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s

ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl

obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb po 10.000 Kč,

tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro

případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven

náhradní trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu

výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních

společností a družstev na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

a to věcí vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.

10. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni

dovolatelé (rovněž i další obvinění, kteří již dovolání nepodali) odvolání, o

kterých odvolací soud rozhodl následovně. Ohledně odvolání obviněných M. a P.

rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015,

ve výroku pod bodem I. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.

zrušil ohledně uvedených obviněných celý výrok o uloženém trestu a podle § 259

odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, odsoudil

obviněného P. podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání

šesti let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu

zařazen do věznice s dozorem. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2

tr. zákoníku byl obviněnému P. uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních

sazeb po 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 3.000.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl

stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 73

odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti

spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního

orgánu obchodních společností a družstev na dobu deseti let. Podle § 70 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to věcí

vyjmenovaných ve výroku o vině shora uvedeného rozsudku.

11. Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem dále podle § 259 odst.

3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, č. j. 43 T 8/2013-8765, uložil

obviněnému M. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 3 tr.

zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100

denních sazeb po 300 Kč, tj. v celkové výměře 30.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.

zákoníku byl obviněnému M. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý

trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

12. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala

odvolání také obviněná J., o němž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9.

2016, sp. zn. 3 To 62/2015, ve výroku pod bodem II. rozhodl tak, že podle § 258

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 257 odst. 1 písm.

c) tr. ř. částečně zrušil ohledně uvedené obviněné rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku o vině pod bodem XIV. rozsudku, dále v celém výroku o trestu,

a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině

pod bodem XV. rozsudku soudu prvého stupně obviněné J. uložil podle § 240 odst.

2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku samostatný peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, tj.

v celkové výměře 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že

by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest

odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu

uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. per analogiam soud druhého stupně

zastavil trestní stíhání obviněné J. pro skutek popsaný pod bodem II. – 1)

rozsudku soudu druhého stupně, v němž byl spatřován pokračující zločin zkrácení

daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr.

zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

13. Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To

62/2015, ve výroku pod bodem V. tohoto rozsudku zamítl podle § 256 tr. ř. mj.

odvolání obviněných D., H., M., M., O. a P.

Dovolání a vyjádření se k němu

14. Obviněný D. podal proti rozhodnutí soudů obou stupňů dovolání, ve

kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stěžejním argumentem, podporujícím tvrzení obviněného o nesprávném

hmotněprávním posouzení jeho jednání je podle mínění dovolatele absence

subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť při jednání, které činil jako jednatel

společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o., nebyl veden úmyslem zkrátit daň. Na

podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že smlouvy mezi společností

MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. a PROTOTYPE TEAM LTD. byly uzavírané výhradně za

účelem poskytování reklamních služeb společnosti MORAVIA-MANIPUL, s. r. o.,

přičemž o jejich reálném plnění ze strany obou dotčených společností nemůže být

pochyb, neboť společnost MORAVIA-MANIPUL, s. r. o. obdržela zprávu auditora a

fotografie, kdy ze zprávy a fotografií vyplývalo, v jakém rozsahu byla reklama

provedena. Obviněný rovněž zdůraznil dobu uzavírání předmětných smluv, tedy

období zahájení motoristické sez?ny, jakož i dlouholetý přátelský vztah mezi

ním a spoluobviněným P., odůvodňující výběr společnosti PROTOTYPE TEAM LTD. Ve

vztahu k dalšímu trestnému činu, kterým byl obviněný D. uznán vinným, a sice

trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240

odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1

písm. c) tr. zákoníku, uvedl, že i v tomto případě absentuje jeho úmysl umožnit

nebo usnadnit spáchání předmětného trestného činu dalším spoluobviněným.

Stěžejním důvodem pro zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE

TEAM LTD., byla výhradně pomoc jeho dlouholetému příteli, spoluobviněnému P. V

této souvislosti obviněný D. má rovněž za to, že pouhým zprostředkováním služeb

společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., či předáváním souvisejících dokladů a

informací nemohl být tento trestný čin spáchán. V této souvislosti rovněž

namítl neuvedení konkrétního (v rozsudcích) jednání jeho osoby, v kterém ono

zprostředkování reklamních služeb společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., spočívalo. S

ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k

odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze

ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal

Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

15. Obviněný H. uplatnil ve svém dovolání proti rozhodnutí soudů nižších

stupňů rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na

podporu zvoleného dovolacího důvodu obviněný rozsáhle rozvedl skutkové

okolnosti, které podle jeho mínění vyvrací závěr soudů nižších stupňů o jeho

vině. V dovolání nejprve zdůraznil existenci dlouholeté přátelské i profesní

vazby na spoluobviněného M. a společnost D-SYSTEM, s. r. o., a naopak absolutní

neznalost osoby spoluobviněného P. včetně společností PROTOTYPE TEAM LTD., či

P. a partner s. r. o., což bylo důvodem, že obchodním partnerem společnosti 5 P

Agency s. r. o. v oblasti poskytování reklamy byla společnost D-SYSTEM, s. r.

o. a nikoliv společnost PROTOTYPE TEAM LTD., či P. a partner s. r. o., a což

bylo také důvodem, proč obviněný H. reálné plnění smlouvy o poskytování reklamy

nikterak nekontroloval. Obviněný rovněž nesouhlasí s tvrzením (uvedeným v

odůvodnění rozsudku), že reklamní plnění objednané společností 5 P Agency s. r.

o. na rok 2009 bylo pouze fiktivního charakteru, neboť logo společnosti 5 P

Agency s. r. o. bylo obviněným H. na výrobu reklamních polepů posláno a

následně přeposláno spoluobviněným M. až zhruba v polovině roku 2010.

Skutečnost, že předmětné logo měla společnost D-SYSTEM, s. r. o. k dispozici

již při uzavření smlouvy na konci roku 2008, prokazuje protokol o předání CD

nosiče s logem společnosti 5 P Agency s. r. o. Ve vztahu k existenci

subjektivní stránky předmětného trestného činu obviněný argumentoval tím, že s

ohledem na skutečnost, že nebyly provedeny žádné důkazy prokazující zpětnou

výplatu finančních prostředků zaplacených společností 5 P Agency s. r. o. za

poskytnuté reklamní plnění a dále nelogičností za vinu mu kladeného jednání, a

sice že zaplacení téměř třímiliónové částky za reklamu za účelem získání slevy

na dani v hodnotě pěti set tisíc, jakož i sjednaní provize pro spoluobviněného

M., se jeví úvahy o jeho vině jako zcela postrádající smysl. Obviněný H. rovněž

odmítl argument soudů nižších stupňů vztahující se k faktické nepotřebnosti

reklamy typu a rozsahu, jaká měla být poskytnuta v konkrétním případě. Z výše

uvedených důvodů zpochybnil postup soudů nižších stupňů v souladu s § 2 odst. 5

a 6 tr. ř. Z obsahu dovolání dále podle něj vyplynulo, že společnost 5 P Agency

s. r. o. na základě šetření finančního úřadu zaplatila částku, o kterou měla

zkrátit daň a to včetně penále. Obviněný H. je proto přesvědčen, že uznáním

jeho osoby vinným byla porušena zásada „ne bis in idem“. Závěrem svého dovolání

obviněný H. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil

rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož

i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, v

částech které se týkají jeho osoby a aby dále postupoval podle § 265l tr. ř.

16. Obviněná J. napadla rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě. Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněné,

uplatněné dovolací důvody jsou podle ní naplněny především absencí subjektivní

a objektivní stránky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku či

jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku

spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, kterým

byla uznána vinnou (dovolání podala do odsuzujícího výroku – viz bod XV. rozsudku nalézacího soudu), jakož i existencí extrémního nesouladu, neboť

skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní a

objektivní stránky předmětného trestného činu postrádají obsahovou spojitost s

důkazy v tomto trestním řízení provedenými. Ve vztahu k subjektivní stránce

konkrétního trestného činu obviněná zdůraznila především absenci důkazů

prokazujících její vědomí a údajné fiktivnosti plnění a zpětnou výplatu

finančních prostředků, kdy má za to, že s ohledem na uzavírání smluv v ústní

formě a až jejich následnou transformaci do písemné podoby, jakož i její

neznalost jakékoliv protiprávní činnosti spoluobviněného P. ve spojení s

dalšími osobami a z toho plynoucí její důvěru v řádný výkon smluvených plnění

tímto spoluobviněným, pak o neexistenci subjektivní stránky nemůže být pochyb. Obviněná v tomto směru dále doplnila svoje úvahy ohledně jejího odsouzení pouze

na podkladě tzv. kolektivní viny, kdy má za to, že byla soudy uznána vinou

pouze na základě skutkových zjištění vztahujících se k jiným spoluobviněným,

kteří fiktivnost plnění doznali. Ohledně objektivní stránky předmětného

trestného činu uvedla, že z provedeného dokazování nevyplynulo, jak konkrétně

měla ona zprostředkovat prvotní kontakt mezi spoluobviněným M. a P., či jak

měla domluvit vystavení fiktivních faktur, včetně jejich přebírání a předávání

spoluobviněnému M., když z provedeného dokazování, konkrétně přímo z její

výpovědi a výpovědí spoluobviněného M. a P. vyplývá skutečnost zcela opačná, a

to, že spoluobviněný M. a P. spolu vzájemně spolupracovali bez soudy uvedeného

přispění obviněné J., a dokonce již předtím, než se o jejich spolupráci

dověděla samotná obviněná. V tomto kontextu je pak podle obviněné rovněž

zpochybněno uskutečnění předmětného trestného činu formou pomoci podle § 24

odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná sice připustila odeslání jednoho emailu

spoluobviněnému P., který se týkal spoluobviněného M., nicméně s ohledem na

výše uvedené skutečnosti, jakož i na skutečnost, že konečné znění smlouvy

uzavřené mezi těmito spoluobviněnými bylo od toho emailu navrhovaného obviněnou

odlišné v částce, na které se obviněný P. s obviněným M. domluvili sami, nemůže

být v takovém jednání u ní spatřována forma pomoci. Z obsahu dovolání dále

vyplývá, že podle názoru obviněné jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou nižších

stupňů podle § 125 tr. ř. nedostatečná, jakož i poukazuje na skutečnost

týkající se deformace důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení.

Závěrem svého dovolání proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1

tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3

To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a dále podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rozhodl o

zrušení i všech rozhodnutí, které na zrušená rozhodnutí obsahově navazují,

pokud by vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením pozbyla podkladu, a sám

rozhodl tak, že podle § 265m odst. 1 věta prvá tr. ř. se z důvodu podle 226

písm. b) tr. ř. obviněná J. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně Městského

státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV 160/2012,

neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že by k

takovému rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal všechny předpoklady, navrhla, aby

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v

Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského

soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby podle

ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Obviněná M. uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.

Stěžejním argumentem obviněné vztahujícím se k uplatněným dovolacím důvodům je

absolutní neúčinnost některých důkazů. V tomto směru obviněná zpochybnila

zejména použitelnost emailové komunikace, která byla zajištěna na základě

příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a

odst. 1 tr. ř., který byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14.

11. 2011, sp. zn. Nt 5604/2011. Obviněná vyjádřila svůj nesouhlas s odůvodněním

rozsudku soudu prvního stupně, kdy tento výše zmíněnou vadu považoval pouze za

vadu formálního charakteru, nezakládající nepřípustnost takto opatřeného

důkazu. Dále upozornila na absenci protokolu podle § 88 odst. 6 tr. ř. Dalšími

argumenty, které mají podporovat tvrzení obviněné o nepřípustnosti předmětného

důkazu bylo zejména získání obsahu emailových zpráv od společnosti Seznam

nikoliv vlastní činností policejního orgánu. Poukázala na rozdílnost charakteru

údajů získávaných na základě příkazu podle § 88 odst. 1 tr. ř. a § 88a tr. ř.,

[rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 63/2012], jakož

i poskytnutí provozních a lokalizačních údajů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4

písm. b) vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů,

době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněných k

jejich využívání ze strany konkrétní společnosti, ačkoliv k tomu nebyla

oprávněna. Obviněná rovněž zpochybnila zákonnost domovní prohlídky u

spoluobviněného P. provedené na základě příkazů soudkyně Obvodního soudu pro

Prahu 3 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 3107/2011, neboť v nich nebylo

specifikováno, který orgán měl předmětné domovní prohlídky provést. Obviněná

proto z uvedeného důvodu považuje důkazy získané na základě takto provedené

domovní prohlídky za absolutně neúčinné. Dále poukázala i na další pochybení

soudů nižších stupňů, a sice nedostatečnou aplikaci zásady in dubio pro reo.

Závěrem svého dovolání označila za nezákonný také ten postup soudu prvního

stupně, kdy byl nejprve vyhlášen odsuzující rozsudek proti obviněným, přičemž v

bodech XVI., XVIII. a XXI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně bylo

uvedeno, že trestní stíhání spoluobviněných H., H. a R. bylo zastaveno, a to

ačkoli usnesení o zastavení trestního stíhání těchto spoluobviněných bylo

vyhlášeno až po odsuzujícím výroku. Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.

9. 2016, sp. zn. 3 To 62/2015 ve výroku o vině pod bodem V., jakož i rozsudek

Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 42 T 8/2013 zrušil, a aby

podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na svých závěrech (shora

uvedených) setrvala i ve své replice k vyjádření státní zástupkyně.

18. Obviněný M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž těžiště jeho dovolací argumentace spočívá

v tvrzení, že skutek, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, nebyl prokázán a

dále v námitce porušení zásady in dubio pro reo. V rámci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítl nepřípustnost jeho trestního

stíhání s ohledem na zásadu ne bis in idem, neboť podle jeho názoru díky

doměření daňového penále ve správním řízení, již nemůže být dále sankcionován v

rámci trestního stíhání. Po vydání pravomocného rozhodnutí v daňovém řízení je

tedy nutno zastavit případně souběžně nebo následně vedené trestní řízení.

Poukazuje mj. také na to, že ani Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 1.

2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, se nezabýval otázkou zásady ne bis in idem z

pohledu, že tentýž trestný čin byl spáchaný právnickou osobou v systému pravé

trestní odpovědnosti a osobou fyzickou, jednající v rámci této právnické osoby

v její prospěch nebo jejím jménem. Vzhledem k tomu, že právnická osoba byla již

za tentýž skutek potrestána, nemůže být v předmětném trestním stíhání odsouzen

také obviněný jako fyzická osoba. V další části svého dovolání poukazuje na to,

že jeho trestní stíhání mělo být shodně jako v případě jiných pachatelů podle §

172 odst. 2 písm. c) tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. zastaveno. Podle

mínění obviněného rovněž při rozhodování o trestu nebylo dostatečně přihlédnuto

k polehčujícím okolnostem. Závěrem svého dovolání obviněný M. navrhl, aby

Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí

Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a přikázal

příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na

svých závěrech (výše uvedených ve svém dovolání) setrval obviněný i ve své

replice k vyjádření státní zástupkyně.

19. Obviněný M. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že “krácení daně z příjmu v daných

případech nebylo prokázáno”. Toto své tvrzení obviněný blíže rozvedl ve vztahu

k jednotlivým bodům obžaloby (jak sám uvádí v podaném dovolání), jimiž byl

uznán vinným soudem prvního stupně. Konkrétně k bodu VII. obžaloby uvedl, že

faktury, které on osobně vkládal do účetnictví společnosti D-SYSTEM s. r. o.

byly faktury související s konkrétními zakázkami, které byly vystavovány v

celém průběhu zdaňovacího období, a to vždy v reakci na služby objednané před

jejich samotným započetím, jak ostatně vyplývá z emailové komunikace. Rovněž

zdůraznil, že pro realizaci uvedených služeb nebyl v dané době na území České

republiky žádný jiný poskytovatel, který by mohl být smluvním zadavatelem pro

Českou poštu, a proto je i nadále v přesvědčení, že se jednalo o služby

poskytované ze zahraničí. Soudům nižších stupňů rovněž vytkl nedostatečné

respektování závěrů finančních šetření, která reálnou existenci poskytovaných

plnění prokázala. Obviněný M. rovněž poměrně rozsáhle vyjádřil svůj nesouhlas

stran argumentace soudů nižších stupňů, že plnění bylo poskytováno ze strany

samotných obviněných či s nimi spojených společností, a to již se zmiňovaným

odkazem na Českou poštu jako jediného možného poskytovatele předmětných plnění.

V každém případě se podle obviněného jednalo o plnění, které sebou nese určité

náklady a je tak lichý závěr soudů nižších stupňů o jeho fiktivnosti. V této

souvislosti rovněž zpochybnil prokázání porušení daňové povinnosti a v

návaznosti na to, tímto jednáním způsobení škody. Ve vztahu k jednáním

vymezeným pod body VIII., IX., XI., XII., XIII. „obžaloby“ namítl, že hodnocení

důkazů odporuje zásadě in dubio pro reo, neboť s ohledem na prokázané

skutečnosti nemohl být vytvořen závěr o jeho postavení coby zprostředkovatele.

I v tomto případě na základě podrobného zdůvodnění dospěl obviněný k názoru, že

se na krácení DPH nikterak nepodílel. Ve vztahu k výše uvedenému poukázal na

existenci „evropských judikátů“ týkajících se nemožnosti zahájení trestního

stíhání v případě, kdy bylo v téže věci pravomocně ukončeno daňové řízení (bez

odkazu na konkrétní rozhodnutí). Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek týkající se výroku,

kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a věc vrátil tomuto soudu k novému

projednání a rozhodnutí, rovněž požádal o odklad vykonatelnosti pravomocného

rozsudku.

20. Obviněný O. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)

tr. zákoníku v jeho druhé variantě. Uplatněné dovolací důvody podpořil

argumentací absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a poukázal přitom na

extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť nebylo

nikterak prokázáno povědomí obviněného o fiktivnosti plnění poskytovaného

spoluobviněným P.. Obviněný následně rozsáhle zdůvodnil svoji nevědomost o

jakékoliv možné fiktivnosti předmětného plnění a rovněž odmítl argumentaci

soudů nižších stupňů týkající se ekonomické nelogičnosti údajně existujícího

obchodního závazku. Neexistující důkazy obviněný O. zmínil také ve vztahu k

zpětnému vyplacení peněžních prostředků spoluobviněným P. Rovněž odmítl

existenci tzv. kolektivní vinny, kdy na základě viny ostatních spoluobviněných

je také odvozena vina jeho. Rovněž zdůraznil dezinterpretaci obsahu emailové

komunikace mezi ním a spoluobviněným P.. V této souvislosti dále poukázal na

to, že v praxi je zcela obvyklé, že plnění probíhá na základě předem uzavřené

ústní dohody a až následně je uzavřena písemná smlouva na tuto ústní dohodu,

což v předmětné trestní věci je mj. potvrzováno i výpovědí spoluobviněného P..

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1

tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp.

zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015,

sp. zn. 42 T 8/2013 a dále podle § 265k odst. 2 tr. ř. věta druhá zrušil také

další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265m odst. 1 tr. ř.

věta prvá rozhodl, že se obviněný O. zprošťuje obžaloby státní zástupkyně

Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 1 KZV

160/2012, neboť v obžalobě označený skutek není trestným činem. Pro případ, že

by Nejvyšší soud nerozhodl výše uvedeným způsobem navrhl, aby Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze

dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v

Praze ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013, a aby podle ustanovení § 265l

odst. 1 tr. ř. přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

21. Obviněný P. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítl, že skutkový děj popsaný ve výroku

rozsudku ve vztahu k jeho osobě neměl být podřazen pod ustanovení § 240 odst. 1

písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, neboť obdobnými skutky se zabývaly i jiné

soudy v trestním řízení, přičemž v těchto věcech nebyl ani obžalován, ani

obviněn z jakéhokoliv trestného činu, a proto měly soudy rozhodující o jeho

vině v předmětné trestní věci respektovat zásadu in dubio pro reo. Podle jeho

názoru nebyl v předmětné trestní věci předložen žádný relevantní důkaz o tom,

že by kterákoliv jím vyhotovená faktura jménem mandátní společnosti PROTYPE

TEAM LTD., byla ponechána ze strany tohoto mandanta bez dodávky obchodního

plnění v adekvátní hodnotě, neboť na fotografiích některých závodních vozidel

byla reklama zachycena, přičemž i kdyby se tak stalo, jednalo by se z hlediska

zákona o nesplnění vlastních jejích existujících obchodních závazků, za něž

však on osobně nenese žádnou trestněprávní odpovědnost. Dále poukázal na to, že

existovala celá řada svědků, kteří potvrdili, že sjednaná plnění proběhla, a

skutečnost, že neovládal mandátní společnost byla prokázána výpovědí svědka G.

K.. Obdobné námitky uplatnil také v doplňku svého dovolání, kde mj. také

konstatoval, že také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství

připustila zjevnou disproporci mezi předmětnou trestní věcí a jimi zmiňovanými

trestními věcmi, kde nebyl trestně stíhán. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší

soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního

soudu v Praze ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 62/2015 a v souladu s

ustanovením § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že v plném rozsahu zprošťuje

obviněného obžaloby, případně podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve spojení s

§ 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc příslušnému

soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil podnět k tomu, „aby

předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah tohoto podání před vlastním

rozhodnutím o dovolání v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vydal

usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody..“ Tento

svůj podnět v několika navazujících podáních urgoval mj. s argumentací, že

nesprávnost rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá i z vyjádření, které bylo

zasláno Nejvyšším státním zastupitelstvím.

22. Obviněný P. napadl rozhodnutí soudů nižších stupňů prostřednictvím

dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť má za to, že

právní kvalifikace jednání, kterým byl uznán vinným je v extrémním nesouladu s

provedeným dokazováním. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že za nelogický

považuje závěr soudů nižších stupňů o zpětném uzavření smlouvy se

spoluobviněným P. učiněný na základě emailové komunikace mezi ním a

spoluobviněným P., jakož i skutečnost, že nesoulad v účetní evidenci

společnosti GASTROFROM, s. r. o., ve které obviněný P. vystupoval na pozici

jednatele, byl dán, jak prokazuje znalecký posudek předložený obviněným

Prostředním, systémovou chybou v účetnictví a nikoliv jakýmkoliv trestněprávním

jednáním. Rovněž podle jeho mínění nebylo prokázáno, že by on jakkoliv do

účetnictví společnosti GASTROFROM, s. r. o. zasahoval. S ohledem na uvedené

skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, v

části týkající se jeho osoby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9.

2016, sp. zn. 3 To 62/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.

3. 2015, sp. zn. 43 T 8/2013 a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také

další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1

tr. ř. pak má (podle obviněného) Nejvyšší soud přikázat Městskému soudu v

Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

23. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila

svého práva a k dovolání obviněných se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření

nejprve shrnula obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i obsah dovolání

uplatněných konkrétními obviněnými. Po stručném shrnutí obsahového vymezení

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se státní zástupkyně

vyjádřila k uplatněné námitce extrémního nesouladu skutkových zjištění s

provedenými důkazy obviněné J., M. a obviněného M., O. a P., a to tak, že

ačkoliv tito obvinění vznesli výše uvedenou námitku, neuvedli žádnou

skutečnost, která by takový závěr mohla odůvodnit. Vyjma obviněného D. a

obviněné J., má státní zástupkyně za to, že nebyla uplatněna žádná námitka

podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ať

už samostatně nebo prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétní obvinění tak vznesli námitky skutkové či procesní, které

pod uvedený dovolací důvod nespadají. Státní zástupkyně blíže uvedla, že

stěžejní námitkou všech obviněných, je námitka skutkového charakteru týkající

se reálného plnění smluv souvisejících s poskytováním reklamy uzavíraných se

společností PROTOTYPE TEAM LTD., v zastoupení mandatářem P. a partner s. r. o. Uvedené tvrzení obviněných je však podle státní zástupkyně spolehlivě

vyvráceno, a to zejména na základě svědeckých výpovědí, které prokazují absenci

realizace smluveného reklamního plnění, stejně tak jako z účelového číslování

faktur vystavených společností P. a partner s. r. o., umožňujících zpětné

vystavení faktur na základě požadavku konkrétního klienta či z emailové

komunikace svědčící o zájmu konkrétních klientů o poskytování reklamy, jakož i

o zpětném uzavírání předmětných smluv. Na tomto závěru nemůže nic zvrátit ani

tvrzení o legálnosti předmětného jednání v případě, kdy deklarované plnění

vykonala jiná společnost, než jaká k tomu byla na základě smluvního ujednání

povinna, a to za předpokladu, že toto plnění bylo realizováno jiným subjektem,

neboť v konkrétním případě nebyla realizace jiným subjektem jakkoliv prokázána. Ve vztahu k dovolání obviněného D. státní zástupkyně uvedla, [který uplatnil

také námitku absence subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku

a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku

ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], že o existenci

přímého úmyslu v konkrétním případě svědčí emailová komunikace obviněného se

spoluobviněným M. P., jakož i povaha faktur, na jejichž základě byla daň

zkrácena. K námitce obviněné J. týkající se nenaplnění zákonných znaků pomoci

podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku státní zástupkyně uvedla, že

spoluobviněný M. byl partnerem obviněné J., přičemž ze zjištění soudů nižších

stupňů vyplynulo, že obviněná J. poradila spoluobviněnému M. způsob, jakým je

možné snížit daňový základ, což prokazuje předmětná emailová komunikace mezi ní

a spoluobviněným P.. Uvedeným jednáním proto byly naplněny znaky pomoci tak,

jak jsou formulovány v příslušném zákonném ustanovení.

Ve vztahu k námitce

obviněné M. týkající se procesní použitelnosti emailové komunikace stání

zástupkyně uvedla, že použití emailové komunikace na základě souhlasu soudu

uděleného podle § 88a odst. 1 tr. ř. a nikoliv podle § 158d odst. 3 tr. ř. je

toliko procesním pochybením, které není způsobilé založit nepoužitelnost takto

získaných důkazů. Obdobně se vyjádřila také ve vztahu k namítané neurčitosti

příkazů k domovním prohlídkám, neboť, jak vyplývá ze soudem vydaných příkazů,

domovní prohlídky vykonal k tomu určený policejní orgán. K dovolací námitce

obviněného H. týkající se porušení zásady ne bis in idem uvedla, že tuto

námitku měl uplatnit v rámci jiného dovolacího důvodu, a to důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž i přesto tato námitka není důvodná. Penále v

rámci daňového řízení bylo uloženo společnosti 5P Agency, s. r. o., jako sankce

spojená s doměřením daně související s kontrolními mechanismy správce daně. Oproti tomu trestní sankcí byl postižen obviněný H. jako jednatel uvedené

obchodní společnosti, který jednal se záměrem neoprávněného snížení daňové

povinnosti u daně z příjmu právnických osob. Tato rozdílnost subjektů vylučuje

možnost uplatnění okolností stanovených v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Se

stejným odůvodněním se státní zástupkyně vypořádala s totožnou námitkou

obviněného M. týkající nepřípustnosti trestního stíhání vůči jeho osobě s

ohledem na zásadu ne bis in idem. Dále uvedla, že v rámci dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl žádnou právně relevantní námitku. K námitce obviněného M., že se nemohl dopustit trestné činnosti především s

ohledem na závěry daňové kontroly, poukázala na to, že rozhodnutím finančního

orgánu nejsou vázány soudy obou stupňů, přičemž tyto závěry hodnotily stejně

jako každý jiný důkaz a dospěly k závěru, že k poskytnutí žádného inzerovaného

plnění nedošlo, a že předmětné fiktivní plnění bylo takového charakteru, aby

výsledek předmětného plnění nemohl být správcem daně přezkoumatelný, přičemž

pokud bylo takové plnění realizováno, je důležité, že jej mohla realizovat sama

společnost D-SYSTEM, s. r. o., kdy právě obviněný M. předstíral, že takto

činila prostřednictvím subdodávek od společnosti PROTOTYE TEAM LTD. K námitkám

obviněných O. a P. uvedla, že žádný z nich neuplatnil k dovolacímu důvodu podle

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitky. K námitce obviněného

P. ohledně porušení zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí uvedla, že tato

problematika nezapadá do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále poukázala na to, že veškeré provedené důkazy

poskytují komplexní pohled na trestnou činnost obviněného, který za úplatu

umožňoval snížení daňové povinnosti jak právnickým, tak podnikajícím fyzickým

osobám. Z komunikace mezi spolupachateli a účastníky trestné činnosti, avšak i

z dalších důkazů, vyplynula zřejmá účelovost jednání všech zúčastněných. S

ohledem na shora uvedené státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního

zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P., M., O. a P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.

b) tr. ř. a dovolání obviněných D., H., J.,

M. a M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby

Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.],

byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm.

b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (až na dovolání obviněné J. viz níže bod

60) a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovují

obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi

uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně

nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Všichni obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. (obvinění J., M., O. a P. prostřednictvím dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě). Obviněný M.

uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

27. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném

hmotně právním posouzení. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní

stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody, pro které je trestní

stíhání nepřípustné jsou uvedeny v § 11 tr. ř. V mezích tohoto dovolacího

důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně

kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o

trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve

skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že

Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v

předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení

jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným

skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp.

zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS

449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které

směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,

kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora

uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem

určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v

jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak

hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech

okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je

zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení

nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle

§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se

zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající

se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.

nemají povahu právně relevantních námitek.

28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.

1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně

uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových

zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi

provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem

prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen

soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263

odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout

přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu

č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na

přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a

úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není

oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle

zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má

přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

Důvodnost dovolání

29. S ohledem na námitky obviněných M., O., P., jakož i obviněné M., byť

nepřímo prostřednictvím námitky týkající se absolutní neúčinnosti vybraných

důkazů, týkající se existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud

za vhodné nejprve v rámci teoretických úvah uvést, že extrémní nesoulad není

dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto

skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud

např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do

pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak pouze za

situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole

na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však

konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů.

Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená

rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v

souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z

něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování

obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou

vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu

(např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09,

usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s

uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na

rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska

ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají

dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci

nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i

ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda

soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný,

koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem

interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně

zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených

právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami

spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též

je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna

(srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak

již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do

skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci

extrémní rozpor shledán nebyl.

30. Vzhledem k tomu, že v dovolání obvinění uplatňují námitky obsahově

shodné s námitkami, které již se staly předmětem přezkumu soudy nižších stupňů,

což je např. patrno z argumentace obviněného P. ve vztahu k nerespektování

zásady in dubio pro reo, tvrzení, že neovládal zahraniční společnost, že nebylo

prokázáno, že plnění ze smluv neproběhla a byla fiktivní atd., považuje

Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obsahově shodné námitky zazněly již před

soudem prvního stupně (viz str. 53-43), případně v rámci řízení o řádném

opravném prostředku (viz str. 38-44 rozsudku soudu druhého stupně) a zmíněné

soudy se s těmito námitkami vypořádaly (viz např. str. 61 rozsudku soudu

prvního stupně, kdy se vyjadřovali někteří ze svědků k tomu, že smlouvy byly

uzavírány s obviněným P. zpětně s daty, aby je bylo možno vložit do účetnictví

za předchozí zdaňovací období, str. 58 - kde svědek H. uvedl, že na závodech na

vozidlech reklamní loga nebyla, tyto lepil na vozidla v objektu obviněného P. v

R., atd.), případně z rozsudku soudu druhého stupně (viz např. str. 67, kde

soud druhého stupně zmiňuje nejen výpověď již zmíněného svědka H., ale rovněž

výpověď svědka P.). Obsahová shoda námitek uplatněných obviněnými v mimořádném

opravném prostředku s námitkami uplatněnými před soudem prvního či druhého

stupně je zřejmá nejen z rozhodnutí soudů nižších stupňů, ale také jimi

(obviněnými) podaných opravných prostředků. Obviněný D. v odvolání mj. poukazoval na to, že i on se stal obětí podvodného jednání ze strany

společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., že nebyl zprostředkovatelem služeb, neexistuje

důkaz o jeho vědomé účasti na páchané trestné činnosti (viz str. 44-45 rozsudku

soudu druhého stupně). Obviněný H. např. v odvolání namítal nesprávná skutková

zjištění, nesouhlasí s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně ohledně

zpětnosti uzavření kontraktu, nejednalo se o fiktivní plnění (neměl tušení, že

logo k výrobě reklamy je zasíláno až dodatečně atd. (viz str. 47-48 rozsudku

odvolacího soudu). Obviněná M. v odvolání zpochybnila relevantnost důkazů

získaných na základě domovní prohlídky u obviněného P., stejně jako

relevantnost důkazů získaných z emailové korespondence (viz str. 54-55 rozsudku

odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nezákonnost a neúplnost skutkových

zjištění, vybudování závěrů o jeho vině na procesně nepoužitelných důkazech,

nepřihlédnutí soudu prvního stupně k důkazu o ústním jednání se správcem daně z

roku 2012, poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k otázce

daňového penále a porušení zásady ne bis in idem (např. str. 56 rozsudku

odvolacího soudu). Obviněný M. namítal nepřesvědčivost rozhodnutí, neexistenci

logické provázanosti mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu,

poukázal na závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně

povahy penále – jako sankce bránící trestnímu stíhání, dále např. vytýkal soudu

prvního stupně, že nebral v úvahu závěry správce daně (str. 58-59 rozsudku

odvolacího soudu). Obviněný O.

uváděl, že soudem prvního stupně byly ignorovány

důkazy svědčící v jeho prospěch, smlouvy nebyly uzavírány zpětně, nebyly mu

vráceny poskytnuté finanční prostředky, nebyla mu prokázána vědomost o

fiktivnosti uzavíraných reklamních smluv (str. 61 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný P. v odvolání argumentoval tím, že s obviněným P. nejednal, jediným

důkazem o jeho vině měla být emailová komunikace, neměl důvod primitivním

způsobem krátit daň a získat zanedbatelnou částku (str. 62 rozsudku odvolacího

soudu). Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s

námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého

stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo

86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky

uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s

kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o

dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Je

však dále nutno uvést, že odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, pokud obviněnými uplatněné námitky lze z

pohledu jimi zvoleného dovolacího důvodu označit za právně relevantní. V

případě, že námitky směřují pouze proti hodnocení důkazů a zpochybnění

zjištěného skutkového stavu na základě jimi tvrzeného nesprávného hodnocení

důkazů, či neprovedení všech navržených důkazů, pak jde o námitky irelevantní a

je nutno taková dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

31. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky všech obviněných týkající

se nesprávného hodnocení důkazů, nepravdivosti provedených důkazů, nesprávného

způsobu prokázání výše škody, nerespektování procesních zásad stanovených v § 2

odst. 5, 6 tr. ř., porušení zásady presumpce nevinny, nedodržení principu in

dubio pro reo, nesprávného postupu soudu prvního stupně při vyhlašování jeho

rozhodnutí, nerespektování nebo nesprávného vycházení ze závěrů provedených

správních řízení, jakož i nesprávného skutkové zjištění a hmotněprávního

posouzení, zejména ve vztahu subjektivní stránce předmětných trestných činů či

k hodnocení fiktivního charakteru předmětných plnění atd., lze označit za

námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním

posouzení jednání obviněných. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou

námitkami nepodřaditelnými pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. [a to i za předpokladu jeho uplatnění prostřednictvím

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

32. V souvislosti s odkazem obviněných na nerespektování principu in

dubio pro reo (na který poukazují např. obvinění P., M., M.) je potřebné uvést,

že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení

obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a

důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je

zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly

obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl

dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo

naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je

namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v

podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání

trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o

vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením

stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001,

sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru

trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro

reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k

závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový

stav.

33. K otázce skutkového stavu věci musí Nejvyšší soud uvést, že soudy

hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem

dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení], a to v rozsahu, který

je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak

vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat

určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska

práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého

odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134

odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp.

zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Jak již bylo Nejvyšším soudem zmíněno shora (k

otázce extrémního nesouladu-práva na spravedlivý proces), odůvodnění rozhodnutí

soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle.

34. Vzhledem k tomu, že primární podstatou námitek obviněných [M., O.,

P., P.] jsou výhrady procesní, výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně

zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám

obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňují hodnocení provedených důkazů,

případně neprovedení jimi navržených důkazů, musí Nejvyšší soud konstatovat, že

uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného

dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Na tomto místě je proto

možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj.

vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není

možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na

rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je

„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní

všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními

principy. Na situaci, kdy je v dovolání odkazováno na naplnění podmínek

dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože pravou podstatou

takových námitek je pouze zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, lze

aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005,

kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v

ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je

povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod

lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích

důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného

dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i

rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V

neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 1337/17, kde mj. Ústavní soud uvedl, že institut dovolání nezakládá

právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších

stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.

35. Zcela nad rámec své přezkumné činnosti považuje Nejvyšší soud za

vhodné vyjádřit se ke skutkovým námitkám obviněných týkajících se

nedostatečného prokázání jejich viny a z toho plynoucí neexistenci zdanitelných

plnění. V předmětné trestní věci bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že

obviněný P. byl vůdčí osobou v předmětné trestné činnosti, která spočívala v

inscenování poskytnutí vyfakturovaného plnění, které bylo vedeno jediným

účelem, a to snížením daňové povinnosti u jednotlivých subjektů. Předmětem

sjednaného plnění bylo především poskytování reklamních služeb v rámci

automobilových závodů. Absenci realizace předmětných plnění prokazují výpovědi

svědků jako již zmíněného svědka H., který závodní vozidla obviněného P.

připravoval, svědka P.– výrobce reklamních polepů, stejně jako svědka G. K.,

který přestože byl ředitelem společnosti PROTOTYPE TEAM LTD. uvedl, že neměl

žádné informace o předmětu podnikání zmíněné společnosti, jeho pozice ve

společnosti mu předem byla oznámena jako formální. Stejně tak je závěr o

fiktivnosti plnění dovozován z obsahu listinných důkazů, zejména bankovních

výpisů či číslování faktur umožňujících jejich zpětné vystavení podle

případného pokynu daňového subjektu. Skutečností podporující uvedený závěr je

dále i fakt, že společnost PROTOTYPE TEAM LTD., zastoupená mandatářem P. a

parter, s. r. o., nebyla s ohledem na své sídlo a předmět činnosti schopna

sjednané plnění poskytnout. Vědomost obviněných o výše uvedených skutečnostech

a v návaznosti s nimi spojenou existenci subjektivní stránky předmětných

skutkových podstat trestných činů lze pak nepochybně dovodit mj. také z obsahu

emailové komunikace mezi jednotlivými obviněnými, stejného způsobu jednání

těchto obviněných (kteří svoji vinu popírají) s jednáním dalších osob, které v

předmětné trestní věci vystupovaly v postavení svědků, kteří právě popsali

uvedený způsob jednání jako prostředek, jímž na základě fiktivních faktur si

snižovali v daňových přiznáních daňový základ. Pro závěr o vině obviněných

svědčí také ekonomická výhodnost, resp. nevýhodnost poskytovaných reklamních

služeb, s ohledem na jejich rozsah, četnost nebo místo údajného výkonu takto

poskytnutých služeb v poměru k ceně, za kterou měly být tyto služby údajně

dotčeným subjektům údajně poskytovány. Investovaná zaplacená částka za

reklamní plnění tak mohla být odečtena jako výdaj vynaložený na dosažení,

zajištění a udržení příjmů, ale navíc tyto finanční prostředky, po odečtení

určité provize, bylo možné vyvést z účetnictví, případně z podnikání, aniž by

musely být zdaněny např. jako příjem fyzických osob, popř. jako provize

poskytnutá obviněným, kteří působili jako zprostředkovatelé mezi obviněným P. a

ostatními obviněnými.

36. Nejvyšší soud rovněž považuje za vhodné podrobněji se vyjádřit k

námitce obviněné M., (tato námitka byla rovněž zmíněna např. obviněným P.)

týkající se procesní nepoužitelnosti důkazů získaných z emailové komunikace,

neboť tato komunikace nebyla údajně zjištěna v souladu se zákonem. Nejvyšší

soud k této dovolací námitce zdůrazňuje, že rozsah zajištěných údajů o

telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu do práva obviněné

M. na soukromí, je v předmětné trestní věci třeba z níže v podrobnostech

rozvedených důvodů považovat za přiměřený.

37. Emailová komunikace je v souladu s § 2 písm. b) zákona č. 480/2003

Sb., o některých službách informačních společností a o změně některých zákonů,

ve znění pozdějších předpisů, tzv. elektronickou poštou. Stejne? jako zpra?vy

SMS nebo MMS jsou i emailove? zpra?vy mezi odesi?latelem a pr?i?jemcem pr?ena?s

?eny v si?ti?ch elektronicky?ch komunikaci? a s ohledem na jejich obdobny?

charakter jim musi? prospi?vat u?stavni? ochrana v souladu s c?la?nkem 7 odst.

1, c?la?nkem 10 odst. 1, 2, 3 a c?la?nkem 13 Listiny za?kladni?ch pra?v a

svobod a c?la?nkem 8 odst. 1 U?mluvy ochrane? lidsky?ch pra?v a za?kladni?ch

svobod, prolomitelna? jen na za?klade? za?kona. V emailove? schra?nce se

pr?itom mohou nacha?zet zpra?vy uz?ivatelem odeslane?, rozepsane? a doruc?ene?,

a to jiz? pr?ec?tene?, ale i nepr?ec?tene?, vc?etne? jejich pr?i?loh. Rovne?z?

i zpra?vy odstrane?ne? do tzv. kos?e, ale neodstrane?ne? trvale. Obsah

emailove? schra?nky uz?ivatele je pr?itom odvisly? vy?luc?ne? od vu?le

uz?ivatele. Sama emailova? schra?nka ma? fakticky charakter virtua?lni?ho

soukrome?ho prostoru a jeji? provoz je realizova?n v souladu se smluvni?mi

podmi?nkami mezi uz?ivatelem a poskytovatelem te?to sluz?by (viz vy?kladove?

stanovisko por?. c?. 1/2015 Sb. v. s. Nejvys?s?i?ho sta?tni?ho zastupitelstvi?).

38. Další skutečností, kterou je třeba v souvislosti s rozebíranou

problematikou uvést, je rozdíl mezi příkazem k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu vydaného na základě § 88 tr. ř. a o zjišťování údajů

o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. ve vztahu k okamžiku

uskutečnění předmětnými příkazy zjišťovaných informací, a to ve skutečnosti, že

příkaz vydaný na základě § 88 tr. ř. směřuje do budoucna, zatímco příkaz podle

§ 88a tr. ř. se týká telekomunikačního provozu již uskutečněného. Pokud tedy

bude orga?n c?inny? v trestni?m r?i?zeni? pr?edpokla?dat, z?e by se v dobe? po

zajis?te?ni? určitého technicke?ho zar?i?zeni?, kterým se rozumí v konkrétním

případě i emailová schránka, uskutečnila pro objasne?ni? ve?ci du?kazne?

vy?znamna? elektronicka? komunikace, se kterou ale nebude mi?t pr?i?jemce moz?

nost se sezna?mit, bude pro její zajištění muset by?t vyda?n soudni? pr?i?kaz k

odposlechu a za?znamu telekomunikac?ni?ho provozu podle § 88 tr. r?.

39. V konkrétní věci bylo zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním

provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř., nařízeno na základě příkazu, který byl

vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt

5604/2011. Z obsahu tohoto nařízení je zřejmé, že na jeho základě měl být mimo

jiné zjištěn obsah elektronické pošty z emailové schránky od nejzazšího možného

termínu, až do okamžiku vydání tohoto příkazu. Jinými slovy řečeno na základě

výše zmíněného příkazu měl být zjištěn obsah zpráv v emailové schránce již

uložených. Naproti tomu, k zjištění obsahu zpráv, které se elektronickou poštou

měly stát až v budoucnosti byl vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 3 dne

11. 11. 2011 podle § 88 odst. 1 a 2 tr. ř. příkaz k odposlechu a záznamu

telekomunikačního provozu.

40. S ohledem na shora uvedené informace tak nelze přisvědčit

argumentaci obviněné M. vztahující se ke skutečnosti, že zjištění obsahu v

emailové schránce již uložené komunikace mělo být uskutečněno prostřednictvím

příkazu podle § 88 tr. ř.

41. Nejvyšší soud ovšem pro úplnost dále doplňuje, že zjištění

předmětných informací nelze zajistit ani pomocí příkazu podle § 88a tr. ř.,

neboť podle tohoto ustanovení zjistitelne? u?daje o telekomunikac?ni?m provozu,

ktere? jsou pr?edme?tem telekomunikac?ni?ho tajemstvi? anebo na ne?z? se

vztahuje ochrana osobni?ch a zprostr?edkovaci?ch dat, se týkají jen provozni?ch a lokalizac?ni?ch u?dajů podle za?kona c?.

127/2005 Sb., o elektronicky?ch komunikaci?ch a o zme?ne? ne?ktery?ch

souviseji?ci?ch za?konu?, ve zne?ni? pozde?js?i?ch pr?edpisu?. Uvedený závěr ve

svém usnesení ze dne 3. 10. 2013 sp. zn. III. U?S 3812/2012 podpořil také

Ústavní soud. V předmětném usnesení Ústavní soud uvedl, že pokud jde o data na

sledovaných počítačích již uložená, lze por?i?zeni? otisku elektronicky?ch dat

povolit postupem podle § 158d odst. 3 tr. r?. Ústavní soud tak připustil

možnost povoleni? sledova?ni? osob a ve?ci? soudem podle § 158d odst. 1, 3 tr.

r?. ke zjis?te?ni? aktua?lni?ho stavu emailove? schra?nky, tj. v ni? uloz?

eny?ch dat v rozsahu specifikovane?m v soudni?m rozhodnuti?.

42. K uvedenému je ovšem nutné doplnit, že výše specifikované závěry

byly judikatorně formulovány vyhlášením předmětného usnesení Ústavního soudu, a

tedy až po vydání sporných příkazů v projednávané trestní věci. Soudní praxe

byla až do vyhlášení tohoto usnesení značně rozkolísaná, kdy zjišťování obsahu

emailové komunikace probíhalo jak na základě příkazu podle § 88a tr. ř., tak na

základě příkazu podle § 158d tr. ř., jak ostatně vyplývá např. z vy?kladove?ho

stanoviska por?. c?. 4/2005 Sb. v. s. Nejvys?s?i?ho sta?tni?ho zastupitelstvi?,

kde je postup zjišťování obsahu emailových schránek podle § 88a tr. ř.

doporučován.

43. Sledování osob a věcí, jakožto operativně pátrací prostředek, může

být podle § 158b tr. ř. použit v trestním řízení o jakémkoliv úmyslném trestném

činu, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho

dosažení podstatně ztížené, přičemž tento institut je s ohledem na jeho

charakter, jakož i systematické zařazení v trestním řádu využíván zpravidla již

ve fázi před zahájením trestního stíhání (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád

II. § 157 až 314. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, 1992 s). V § 158d tr. ř.

se výslovně stanoví (stejně jako v době, kdy povolení bylo vydáno), že pokud má

být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství

nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za

použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího

povolení soudce. Z dikce ustanovení § 88a tr. ř., jakož i ustanovení § 158d tr.

ř. je pak zřejmé, že oba příkazy jsou zásahem do ústavně zaručeného práva na

soukromí, a to za účelem zjištění skutečností významných pro účely trestního

řízení. Ustanovení § 158d tr. ř. ovšem neobsahuje žádné další zvláštní

požadavky týkající se nároku na odůvodnění, jakož i žádnou pojistku pro

zachování proporčnosti mezi zásahem do tajemství přepravované zprávy a

závažností šetřené věci. Naproti tomu v případně získávání údajů podle § 88a

tr. ř., jsou v předmětném ustanovení přesně vymezeny podmínky odůvodnění

příkazu vydaného na základě tohoto ustanovení, jakož i vymezení okruhu

trestných činů, v souvislosti s kterými je možné uvedený příkaz vydat. Toto

ustanovení tak v sobě obsahuje i proporčnost průlomu do soukromí ve vztahu k

závažnosti údajného trestného činu. Z uvedeného tak vyplývá, že ustanovení §

88a tr. ř. představuje speciální případ sledování osob ve smyslu § 158d tr. ř.

(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 876/2015).

44. V kontextu všech skutečností uvedených shora pak lze mít za to, že

získání informací o obsahu emailové komunikace na základě příkazu Obvodního

soudu pro Prahu 3 podle § 88a tr. ř., [tedy příkazu, který totožně jako příkaz

podle § 158d tr. ř.], představuje průlom do soukromí osob jichž se dotýká a k

jehož vydání je třeba splnění ještě přísnějších podmínek, než jaké zákon

vyžaduje ve vztahu k ustanovení § 158d tr. ř. Nelze, rovněž při zohlednění

okamžiku jeho vydání (příkazu) a tehdejší právní praxe, považovat způsob

získání informací o obsahu emailové komunikace za vadu, která by mohla mít za

následek absolutní neúčinnost v této souvislosti provedených důkazů, jak se

obsáhle domáhala obviněná [obsahově shodná námitka byla uplatněna obviněnou již

v řízení před soudem prvního stupně, následně také v řízení o odvolání (shodně

např. obviněný P.), přičemž na ni bylo reagováno odvolacím soudem na str. 74-75

jeho rozsudku].

45. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že nelze přisvědčit ani další

procesní námitce obviněné M., vztahující se k nedostatečné specifikaci orgánu

oprávněného provést domovní prohlídku na základě příkazů soudkyně Obvodního

soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. Nt 3107/2011, neboť z jeho

záhlaví jednoznačně vyplývá, který policejní orgán byl k provedení prohlídky

ustanoven [rovněž v tomto případě jde o námitku již dříve uplatněnou

(procesní), se kterou se soudy nižších stupňů vypořádaly (viz str. 92 rozsudku

soudu druhého stupně), přičemž s výše uvedenými závěry se Nejvyšší soud

ztotožnil]. V souvislosti s touto námitkou považuje Nejvyšší soud za potřebné

zmínit rozhodnutí Ústavního soudu [které sice může obviněná(í) zpochybňovat

argumentací, že na uvedený případ nedopadá, Nejvyšší soud však upozorňuje na

to, že závěry z tohoto nálezu plynoucí jsou zcela aplikovatelné i na námitky

obviněné] ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (publikovaném pod č. 76 ve

sv. 73 Sb. nál. a usn.), a v něm zmiňované použití testu účinnosti trojí

kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) vedoucí k závěru, že v

posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný

návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali

příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp.

neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění

návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice

formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či

neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost

byla ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky

této fáze řízení zřejmá. V předmětné trestní věci bylo prokázáno, že to byla

Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, která se pod č. j.

KRPA-1429-178/TČ-2011-000093, obrátila na Městské státní zastupitelství v Praze

s podnětem k podání návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, dále vedenému

u uvedeného státního zastupitelství pod č. j. 1 KZN 221/2011, aby následně

Městské státní zastupitelství v Praze pod č. j. 1 KZN 221/2011 [ve věci vedené

u Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy č. j.

KRPA-1429-178/TČ-2011-000093] podalo u Obvodního soudu pro Prahu 3 návrh na

vydání příkazu k domovní prohlídce (viz zejména strana 2-3 uvedeného návrhu).

Obvodní soud pro Prahu 3 vydal příkaz k domovní prohlídce, kde přímo v záhlaví

uvádí, pro který orgán a v jaké věci, pro které prostory příkaz k domovní

prohlídce vydal a rovněž vymezil dobu platnosti zmíněného příkazu (Nejvyšší

soud pouze ve stručnosti poukázal na základní charakteristiky podnětu-návrhu-

příkazu k domovní prohlídce, aby bylo zřejmé, že v předmětné trestní věci

ohledně testu účinnosti trojí kontroly byl realizován postup, který byl zmíněn

ve shora uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu).

46. Nejvyšší soud k námitce obviněného M. týkající se posuzování

uznatelnosti daňového základu, kdy je podle jeho názoru nerozhodné, zda

deklarované plnění bylo poskytnuto skutečně subjektem uvedeným jako dodavatel

na účetních dokladech a zda právě tento subjekt přijal úplatu za poskytnuté

plnění, pro úplnost uvádí (byť jde o námitku skutkovou), že stěžejní otázkou v

konkrétním případě je, navzdory přesvědčení obviněného M., především otázka

faktického vynaložení deklarovaného nákladu. Provedeným dokazováním tak nebylo

zjištěno, že by předmětné plnění bylo ve skutečnosti obviněným uvedenými

společnostmi realizováno. (viz např. str. 72 rozsudku soudu druhého stupně). V

další části odůvodnění svého rozsudku odvolací soud reagoval na obdobné, ale i

další námitky obviněného (např. k argumentaci nenaplnění znaku pomoci) a jak

vyplývá z jeho odůvodnění (viz str. 92-93), na základě provedených důkazů

nevznikly ani v případě odvolacího soudu pochybnosti o vině obviněného. Pokud

je obviněným rovněž v dovolacím řízení zpochybňována právní kvalifikace jeho

jednání (v bodech VIII. až XIII. jako pomoci k trestnému činu) pak je nutno

uvést, že odvolací soud konstatoval (na základě provedeného dokazování v

souladu se soudem prvního stupně), že „míra účasti obviněného M. v těchto

bodech nepředstavuje pouze doručování písemností mezi obv. P. a odběrateli

reklamy (jak uvádí obviněný), nýbrž z obsahu této komunikace vyplývá aktivní

účast obviněného M. nejenom na získávání zájemců o fiktivní plnění, které jeho

odběratelům umožní u jednotlivých daňových subjektů krácení daně z příjmu, ale

i na vytváření legendy o tom, jaké plnění bylo údajně těmto odběratelům

poskytnuto i v jakém finančním objemu..“ (viz blíže str. 94 rozsudku soudu

druhého stupně).

47. Rovněž považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k námitce

obviněného M., týkající se skutečnosti, že na základě daňové kontroly nebyl

zjištěn žádný závěr o údajném fiktivním charakteru uskutečněného plnění, a

proto není možné v trestním řízení dojít k závěru opačnému. Nejvyšší soud však

s vyjádřeným názorem obviněného nesouhlasí. Jak vyplývá z § 9 odst. 1 tr. ř.

orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení

vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí

soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým

rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jinými slovy

řečeno, žádný ze soudů činných v trestním řízení není vázán pravomocným a

vykonatelným rozhodnutím příslušného správního orgánu, je však povinen se jím

zabývat a vypořádat jako s důkazem, a to postupem uvedeným v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř. V konkrétním případě tak lze konstatovat, že soudy nižších stupňů hodnotily

rozhodnutí příslušného správního orgánu přesně podle výše uvedených pravidel §

2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 9 odst. 1 tr. ř., kdy vedeny tímto postupem dospěly k

závěru o fiktivnosti předmětných plnění, a to i navzdory závěrům správního

orgánu, neboť odhalení zmiňované fiktivnosti předmětných plnění bylo s ohledem

na jeho charakter správcem daně jen velmi těžko realizovatelné. Odvolací soud

pak logicky uzavřel, že i za předpokladu, že by plnění pro společnost D-SYSTEM,

s. r. o. zajišťoval další subjekt, pak by nedošlo k uhrazení daně z příjmu

tohoto dalšího subjektu, jakož i skutečnost, že by tak bylo konáno za odměnu

zřejmě výrazně nižší, než jaká byla fakturována společnosti D-SYSTEM, s. r. o.

Současně je vhodné také zmínit, že pokud byla u společnosti D-SYSTEM, s. r. o.

provedena kontrola zaměřená na faktury společností Pavlík a partner s.r.o. za

roky 2009-2010, aniž by byla zjištěna jakákoliv pochybení a tudíž by měla být

prokázána pravdivost tvrzení obviněného, jak tento argumentuje mj. také v

dovolání, pak je nutno uvést, že z protokolu sepsaného dne 19. 8. 2013

Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj je zřejmé pouze to, že určité

marketingové služby v roce 2009 a 2010 sice byly poskytnuty, není však zřejmé,

jakým subjektem. Soud prvního stupně pak v odůvodnění svého rozsudku (viz str.

71) poukázal na skutečnosti – důkazy, které jej vedly k závěru o fiktivně

vystavených fakturách na poskytnuté služby.

48. Ve vztahu k dovolání obviněného P. rovněž nad rámec své přezkumné

činnosti Nejvyšší soud uvádí, že není pochyb o právní kvalifikaci jednání

tohoto obviněného jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné

platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, a to jakkoliv se

obviněný P. domáhá posouzení jeho jednání v souladu s některými dalšími

soudními rozhodnutími. Nejvyšší soud podotýká, že v konkrétním trestním řízení

byl obviněný P. usvědčen celou řadou důkazů jako např. využíváním bankovního

účtu společností PROTOTYPE TEAM LTD., kde vystupoval jako jeho jediný

disponent, a na který byly poukazovány veškeré fakturované platby, a který

obviněný P. využíval k soukromým účelům a platbám, dále také nevědomostí

obviněného P. o vnitřní struktuře, fungovaní či údajném plnění závazků

společnosti PROTOTYPE TEAM LTD., a v neposlední řadě také výpovědí svědků a

obsahem emailové komunikace mezi obviněným P. a ostatními spoluobviněnými.

49. Právní relevanci nebylo možno přiznat ani námitkám obviněného P.,

pokud poukazoval na to, že po vyhlášení rozsudku Městským soudem v Praze pod

sp. zn. 43 T 8/2013 ze dne 18. 3. 2015, bylo vydáno několik rozhodnutí, kde

byla skutkově shodná situace jako v předmětné trestní věci a přesto nebyl v

těchto věcech obviněn, obžalován ani odsouzen a z uvedeného dovozuje porušení

zásady in dubio pro reo v řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 43 T

8/2013. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí,

že si v kontextu námitky tohoto obviněného vyžádal rozsudek Městského soudu v

Brně ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 1 T 160/2015, dále rozsudek ze dne 16. 8.

2017, sp. zn. 5 T 77/2016 a rozsudek ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 2 T 145/2015,

jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2016, sp. zn. 7 To

271/2016, dále rozsudek ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 To 344/2017 a rozsudek

ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 To 326/2015 a trestní příkaz Okresního soudu v

Karviné - pobočka v Havířově ze dne 8. 3. 2013, sp. zn. 101 T 33/2013. Obsah

všech těchto rozhodnutí jen potvrzuje výše uvedené závěry Nejvyššího soudu. Lze

rovněž poukázat na skutečnost, že již odvolací soud se s obdobnou námitkou

obviněného vypořádal, kdy uvedl, že obviněný ve vztahu k těmto odběratelům, kde

obviněný nebyl stíhán, bylo „tomu tak proto, že v těchto trestních věcech nebyl

osobou stíhanou, proto jeho účast při těchto krácení daně z příjmu nebyla v

centru pozornosti orgánů činných v trestním řízení“ (viz str. 68 rozsudku). Z

výše uvedeného vyplývá, že odkaz obviněného na porušení zásady in dubio pro reo

je nepřípadný.

50. Shodně jako obviněný M. také obviněný D. ve svém dovolání [vedle

skutkových námitek pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)

nepodřaditelných], uplatnil právní námitku zpochybňující závěr, že jeho jednání

(viz bod II. - VI.) vykazuje znaky pomoci. K uvedené námitce je vhodné uvést,

že postavení pomocníka je založeno na tom, že pomocník úmyslně umožňuje nebo

usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá

nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže

došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí tr. zákoník pouze

demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální).

Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (kasařského náčiní, páčidla k

provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí

uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu

či odvoz na místo činu. Za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. tipu

spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin

spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.

Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel

mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh.

tr.). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž

byl ve smyslu § 112 tr. zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních

poměrů povinen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8

Tdo 1226/2016). Z předmětné skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního

stupně, jakož i z jejího odůvodnění ve vztahu k obviněnému M. vyplynulo, že

„míra jeho účasti nepředstavovala pouze doručování písemností mezi obv. P. a

odběrateli reklamy, nýbrž z obsahu komunikace vyplynula aktivní účast

obviněného M. nejenom na získávání zájemců o fiktivní plnění, které jeho

odběratelům umožní u jednotlivých daňových subjektů krácení daně z příjmu, ale

i na vytváření legendy o tom, jaké plnění bylo údajně těmto odběratelům

poskytnuto i v jakém finančním objemu..“(viz blíže bod 46). Ve vztahu k

obviněnému D. z dokazování vyplynulo, že obviněný jednak zprostředkoval kontakt

obviněných Z., H., M., Z. a M. s obviněným P. a domluvil vystavení faktur v

úmyslu zkrátit daň z příjmů fyzických/právnických osob, přičemž jeho aktivní

účast na zmíněném jednání vyplynula z důkazů, které soud prvního stupně rozvádí

v odůvodnění svého rozsudku na str. 66-70, kde mj. poukazuje na to, že obviněný

D. „zastával roli vědomého zprostředkovatele služeb poskytovaných obviněným

Pavlíkem dalším osobám, přičemž mu byla známa účelovost zpětně uzavíraných

smluv o nájmu reklamní ploch a tedy i skutečný charakter této činnosti“.

51. Pokud jde o dovolání obviněných O. a P. považuje Nejvyšší soud za

potřebné nad rámec úvah vyjádřených obecně k dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. uvést pouze následující skutečnosti. Pokud obviněný O.

v dovolání poukazuje na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a

provedenými důkazy, stejně jako otázku nevědomosti fiktivního plnění, pak je

nutno uvést, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str.

81-82) rozvádí své úvahy k subjektivní stránce trestného činu, kterým byl

obviněný uznán vinným, když konstatuje, proč považoval plnění z reklamy, které

mělo být poskytnuto obviněnému O. obviněným P. za fiktivní. Je pochopitelné, že

právě informace plynoucí z emailové komunikace (na jejímž základě mj. byla

soudy nižších stupňů dovozena fiktivnost plnění) mezi obviněnými (myšleno ve

vztahu ke všem obviněným) se staly předmětem zpochybňující argumentace, která

byla obviněnými uplatněna. Nelze přehlédnout, že také soud druhého stupně se s

obsahově shodnými námitkami vypořádal (viz str. 94-95 jeho rozsudku). Obdobně

také obviněný P. poukázal v dovolání na extrémní nesoulad [také v případě

tohoto obviněného je potřebné odkázat na obecná východiska k dovolacímu důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výkladu pojmu extrémní nesoulad – viz

bod 29], či skutečnost, že nesoulad mezi účetní evidenci společnosti, ve které

vystupoval jako jednatel, byl dán podle znaleckého posudku, který obhajoba

předložila, systémovou chybou v účetnictví, nikoliv trestněprávním jednáním

obviněného. Také v tomto případě jde o námitky skutkové, neboť obviněný popírá

správnost skutkových zjištění, které učinily nižší soudy. Pokud jde o důkazy

(tedy i znalecký posudek) tyto soudy hodnotí jednotlivě i v jejich vzájemné

souvislosti (viz § 2 odst. 6 tr. ř.) a právě z rozhodnutí soudu prvního stupně

(viz str. 82-83) vyplývá, proč považovaly soudy nižších stupňů fakturaci za

fiktivní (viz podrobněji k uvedené námitce též soud druhého stupně – str. 95).

52. Okruh námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod tvoří

námitky obviněného M. a obviněného H. o porušení zásady ne bis in idem ve

vztahu k předmětnému trestnímu stíhání a řízení provedenému správním orgánem.

Dovolacím důvodem, v rámci kterého je možné uvedenou námitku uplatnit je

formulován v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a sice že proti

obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr.

ř. Nejvyšší soud jen pro úplnost doplňuje, že ačkoliv je uvedená námitka v

případě obviněného H. sice uplatněna pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. nikoli správně pod § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jak shora

uvedeno), nepovažoval Nejvyšší soud toto pochybení za zásadní, pro které by

nebylo možno i v případě tohoto obviněného zmíněnou námitku jako právně

relevantní (s ohledem na její obsah) akceptovat.

53. Podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a

bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu,

proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem

soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně

zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

54. Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené

mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je

Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní

smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku

95 odst. 1 Ústavy České republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a

mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Článek 4 odst. 1

Protokolu č. 7 k Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná

ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 (dále jen “Úmluva”) má v českém překladu název

“Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát”. Český překlad tohoto článku

uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v

trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již

byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu

tohoto státu.

55. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak

na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy

spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí

v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení

dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou

případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin trestný čin), dvou

takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve

jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin

přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný

nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek

trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin

kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek

přestupek). Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in

idem v podobě vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných

situacích:

- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo,

není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to,

zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním

řízení nebo jiný trestný čin;

- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně

skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za

takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím

byl takový čin kvalifikován jako trestný čin;

- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem

pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další

přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin

byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě;

- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo

rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat

a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco

v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014).

56. To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné

rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu

mimořádného opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu

podle Úmluvy, nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované

správními orgány smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty

z nich, které mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T

736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H.

Beck, svazek 10/2004).

57. V případě obviněného H. a M. je shodně namítáno, že jimi deklarované

uložené penále ze strany správního orgánu představuje v uvedené trestní věci

překážku věci rozhodnuté, a proto trestní stíhání těchto obviněných není

přípustné. Nejvyšší soud s předmětným závěrem obviněných H. a M. ovšem

vyjadřuje svůj nesouhlas a hodnotí ho jako zjevně neopodstatněný. Uvedené

pravomocné správní rozhodnutí totiž nemůže představovat překážku ne bis in

idem, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, předmětné

penále nebylo ve správním řízení uloženo přímo těmto obviněným, ale právnickým

osobám, v nichž uvedení obvinění uplatňovali svůj vliv. Z uvedených důvodů tak

nemohlo jít o dvojí postih ve smyslu zásady ne bis in idem. V kontextů shora

uvedených skutečností je tak zřejmé, že rozdílnost subjektů, tedy absence jedné

ze základních podmínek pro možnost aplikace předmětné zásady v konkrétním

případě nemůže založit postup podle § 11 tr. ř., a tedy ani odůvodňovat závěr o

porušení zásady ne bis in idem [Doměření daně včetně uložení povinnosti

zaplatit penále právnické osobě, tedy nevylučuje možnost trestního postihu

obviněného. Nelze mít tedy za to, že by byl obviněný dvakrát potrestán za

tentýž skutek. Nejvyšší soud proto uzavírá, že se v trestní věci obviněného

nejedná o porušení principu ne bis in idem, a proto je i tato jeho námitka

nedůvodná. Navíc u obou těchto činů není dána ani totožnost obviněného (srov.

rozh. Nejvyššího soudu sp. zn 5 Tdo 749/2014)]. Soud druhého stupně velmi

podrobně se k uvedené námitce vyjadřoval rovněž v odůvodnění svého rozsudku

(viz str. 75-84).

58. Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy nižších stupňů hodnotily

shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení

všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu

dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním

řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v

rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze

soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude

objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z

hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého

odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134

odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III.

ÚS 1285/08).

59. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že vina obviněných byla

prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně výpovědí svědků či listinných

důkazů, a to tak, že je na jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a

logický závěr o průběhu předmětných skutků. V souladu s výše uvedenými

skutečnostmi Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů

provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem, který odpovídá

ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o správnosti skutkových zjištění soudu

nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl

zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba

konstatovat, že vzdor tvrzení obviněným, jsou odůvodnění rozhodnutí soudů obou

stupňů v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§ 125 odst. 1 tr. ř. a

134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by příslušná

odůvodnění měla zahrnovat.

60. Ve vztahu k dovolání obviněné J. musí Nejvyšší soud konstatovat, že

ze spisu zjistil, že rozsudek soudu druhého stupně byl obviněné doručen dne 5.

4. 2017, obhájci obviněné JUDr. Jiřímu Novákovi dne 23. 3. 2017. Z ustanovení §

265e odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání je nutno podat do dvou měsíců od

doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Bylo-li dovolání doručeno

jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo

provedeno nejpozději (viz § 265e odst. 2 tr. ř.). Nejpozději bylo doručeno

obviněné, a to 5. 4. 2017. Posledním dnem, kdy bylo možno dovolání podat, bylo

5. 6. 2017 (což bylo pondělí). Ze spisu však vyplývá, že opis dovolání byl

Městskému soudu v Praze doručen dne 8. 6. 2017 (čtvrtek) [ze spisu rovněž

vyplývá, že dovolání bylo doručováno prostřednictvím pošty, avšak k přepravě

bylo předáno až dne 7. 6. 2017. Již z vyhotovení dovolání vyplývá, že

vyhotoveno bylo rovněž po lhůtě, neboť v záhlaví je uvedeno 6. 6. 2017].

Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty

pro podání dovolání, muselo být podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.

odmítnuto.

61. V rámci dovolání zazněly rovněž výhrady k přísnosti uloženého trestu

(např. obviněný M.), kdy podle jeho mínění nebylo dostatečně přihlédnuto k

polehčujícím okolnostem. Obecně k otázce restu je potřebné uvést, že

nepřiměřenost trestu nespadá pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm.

g), což mj. vyplývá z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Pod dovolací důvod

uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze subsumovat pouze námitky, které

naplňují zmíněný dovolací důvod spočívající v argumentaci, že obviněnému byl

uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve

výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl

uznán vinným. V předmětné trestní věci byl obviněný M. uznán vinným trestným

činem podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku, za který je možno pachateli uložit

vedle trestu odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let, také podle § 67 tr.

zákoníku (snažil-li se pachatel získat nebo získal-li úmyslným trestným činem

majetkový prospěch) peněžitý trest, přičemž peněžitý trest se ukládá v denních

sazbách (nejméně 20 a nejvíce 730 denních sazeb), kdy denní sazba činí nejméně

100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Byl-li tedy obviněnému uložen peněžitý trest v

počtu sto denních sazeb, při stanovení denní sazby 300 Kč, pak nelze hovořit o

tom, že by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,

či trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný

čin podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku.

62. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání

obviněných M. M., M. O., M. P. a J. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.

ř. Dovolání obviněných J. D., V. H., K. M. a J. M. odmítl podle § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř. a dovolání obviněné D. J. Nejvyšší soud odmítl podle § 265i

odst. 1 písm. c) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc těchto

obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejen v

souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu

sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího

soudu [viz § 265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení

Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj.

vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům

adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek

kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje

podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí

odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např.

věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je

aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při

zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou

pozornost. Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu

či Ústavního soudu dále také poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání

nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako

odvolání“.

63. Pokud obvinění (M., P.) v podaných dovoláních požádali o odklad

výkonu trestu, ev. přerušení trestu, pak k uvedeným podnětům Nejvyšší soud

pouze uvádí, že s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních se stalo

bezpředmětným rozhodovat o daných podnětech. Povinnost Nejvyššího soudu

rozhodnout do 14 dnů přichází v úvahu pouze v případě, že příslušný předseda

senátu soudu prvního stupně dospěje na podkladě dovolání a obsahu spisu k

závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí a takový návrh

Nejvyššímu soudu předloží (viz § 265h odst. 3 tr. ř.), což se však v předmětné

trestní věci nestalo.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek

přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Jan Engelmann

předseda senátu