USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 4. 2022 o dovolání, které podal obviněný D. C., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2021, č. j. 6 To 320/2020-570, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 49/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný D. C. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2020, č. j. 70 T 49/2020-539, uznán (spolu s dalšími spoluobviněnými) vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a za tato jednání, popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služebního a pracovního poměru u bezpečnostních sborů ČR na dobu dvou roků.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ostravě podal obviněný D. C. a spoluobvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 21. 1. 2021, č. j. 6 To 320/2020-570, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2021, č. j. 6 To 320/2020-570, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že důvody uplatněného dovolacího důvodu spatřuje zejména v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu a v neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů. Dovolatel má za to, že z provedeného dokazování nevyplynul jeho úmysl opatřit jinému neoprávněný prospěch. V této souvislosti uvedl, že soudy se otázkou úmyslného zavinění vůbec nezabývaly a ani nerozlišily, zda šlo o úmysl přímý nebo nepřímý, a to ve vztahu k oběma trestným činům. Dále uvedl, že byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti, jelikož byl čten protokol o jeho výslechu, aniž by sám byl vyslechnut. Rovněž namítl, že se soudy nižších stupňů dopustily vady spočívající v tzv. překvapivém rozhodnutí, když obviněného, z důvodu neprokázání subjektivní stránky, nezprostily obžaloby. Podle dovolatele měly soudy uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. V této souvislosti poukázal na to, že odvolací soud jednal v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání, když neuplatnění subsidiarity trestní represe odůvodnil skutečností, že obviněný je policistou. Vzhledem k výše uvedeným pochybením navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že je obtížné určit, zda obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním či proti právnímu posouzení skutku. Ve vztahu k námitkám týkajících se subjektivní stránky uvedl, že je lze oddělit na dvě námitky rozdílného charakteru, přičemž první část sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale je zjevně neopodstatněná, jelikož popis skutku jednoznačně obsahuje popis úmyslu obviněného a druhá část námitek nenaplňuje žádný z důvodů dovolání, jelikož jimi obviněný brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy. Dále státní zástupce poukázal na celkovou nelogičnost obhajoby obviněného týkající se jeho pohnutky, resp. úmyslu, přičemž mimo jiné uvedl, že obviněný pomíjí skutečnost, že jedna pohnutka nevylučuje všechny ostatní a je potřeba zohlednit pohnutky trestně relevantní a vyloučit pohnutky, které takový význam nemají. Dále konstatoval, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se různých procesních vad, např. tvrzení obviněného, že jeho doznání nebylo doznáním. V této souvislost dále uvedl, že námitka neuplatnění trestní represe odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž odkázal na způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s touto již uplatněnou námitkou a uvedl, že argumentace soudu je vyčerpávající a opřená o přiléhavou judikaturu. Rovněž konstatoval, že zjevně neopodstatněná je i námitka dvojího přičítání, ke které odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedl, že zákaz dvojího přičítání se vztahuje výhradně k ukládání trestu. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) shodná s dřívější úpravou § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.)]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II.
ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněný svoji argumentaci ve značné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, a proto považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (…bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené…)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
10. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, tudíž Nejvyšší soud musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, což by mohlo odpovídat tvrzení obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 [podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. od 1. 1. 2022 (viz též bod 7.)], se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Současně je nutno uvést, že učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy].
11. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [citace obviněným použitá odpovídá § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. do 31. 12. 2021, stejně jako citace znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz body 7., 10.)] je možné (se značnou mírou tolerance, neboť dané námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak prosazování vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhrady obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna a prokázána subjektivní stránka přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s tím, že pohnutka „způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, nebyla v řízení nikterak prokázána. Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, ale nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
12. K použitým právním kvalifikacím je vhodné uvést, že podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Výkonem pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu se v konkrétním případě rozumí jednání v rozporu s ustanoveními § 45 odst. 1 písm. a), d) ve spojení s § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, která mu ukládají povinnost dodržovat služební kázeň, zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby a zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, dále § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů tím, že v případě porušení vnitřního pořádku jako policista ve službě neprovedl úkon v rámci své pravomoci, přičemž podle § 2 cit. zákona je náplní Policie ČR také plnit úkoly podle trestního řádu a čl.
7 odst. 3, 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 180/2012, o plnění základních úkolů služby pořádkové policie tím, že řádně neodhalil, neprošetřil a nevyřídil přestupek svěřený do působnosti policie v blokovém řízení, neprováděl dílčí úkony v trestním řízení a v systému ETŘ a knize služeb řádně nezaznamenal průběh a výsledek služby. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch pak zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměli právo.
V daném případě tak obviněný umožnil spoluobviněnému I. P. vyhnout se trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, když sám spoluobviněný I. P. jim sdělil, když jej zastavili při řízení motocyklu s uvolněným výfukem, že má vysloven zákaz řízení motorových vozidel.
13. Ve vztahu k druhému trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným, lze obecně uvést, že trestného činu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Jde o trestný čin, u něhož se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje úmysl. Pachatel tohoto trestného činu jedná v úmyslu umožnit pachateli hlavního, resp. základního trestného činu (jehož přesnou právní kvalifikaci ani nemusí znát), aby unikl trestnímu stíhání (event. trestu, ochrannému opatření nebo jejich výkonu). Nadržování spočívá v pomoci pachateli trestného činu, přičemž formy pomoci jsou obdobné jako při účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Má-li pachatel základního trestného činu uniknout trestnímu stíhání, musí jít o jednání směřující k tomu, aby trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Právní teorie se přiklání k názoru, že pod pojem uniknout lze podřadit nejen stav, kdy se pachatel trestného činu zcela vyhne trestnímu stíhání, ale i stav, kdy takový pachatel získá nadržováním výhodu spočívající např. v oddálení trestního stíhání, mírnějším právním posouzení, mírnějším trestem apod. (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 1018 s.).
14. V souvislosti s obecným konstatováním shora Nejvyšší soud uvádí, že v konkrétní věci bylo prokázáno, že obviněný D. C. jako příslušník policie ČR, tedy jako úřední osoba, vykonával svou pravomoc v rozporu se zákony a interními akty a to tím, že při existenci důvodného podezření, že jím kontrolovaný řidič motocyklu (spoluobviněný I. P.) se dopustil jednak přestupku proti bezpečnosti silničního provozu, ale zejména přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, toto protiprávní jednání spoluobviněného jakýmkoliv způsobem neřešil a umožnil tak spoluobviněnému I. P. vyhnout se trestnímu stíhání pro daný přečin. S ohledem na argumentaci obviněného, že se soudy otázkou úmyslného zavinění vůbec nezabývaly a nerozlišily, zda má jít o úmysl přímý či nepřímý je vhodné také uvést, že soud odvolací v bodě 7. svého usnesení správně dovodil, že se obviněný trestné činnosti dopustil formou přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud obviněný v dovolání zmiňuje pojem „pohnutky“ pak považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že znak „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“ charakterizuje pohnutku pachatele, tak že k dokonání trestného činu postačí, když pachatel veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr.).
15. K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž uvést, že argumentuje-li obviněný nutností aplikace zásady subsidiarity trestní represe, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů správního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit nápravu.
V dané věci také není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání obviněného je pro daný typ trestné činnosti typické, z hlediska některých okolností lze dokonce konstatovat, že jeho společenská škodlivost je zvyšována i s ohledem na skutečnost, že se trestné činnosti dopustil jako policista, který si svého protiprávního jednání musel být vědom. V souvislosti s výše zmíněným musí Nejvyšší soud upozornit na skutečnost, že s otázkou společenské škodlivosti se již dostatečně vypořádal odvolací soud v bodě 7.
odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud pak obviněný v odůvodnění společenské škodlivosti soudem druhého stupně spatřuje porušení zásady zákazu dvojího přičítání, tak je vhodné uvést, že tato zásada se vztahuje výhradně k ukládání trestu (srovnej rozhodnutí č. 17/2020 Sb. rozh. tr.), přičemž podle § 39 odst. 5 věty první tr. zákoníku platí, že k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující.
Zákaz dvojího přičítání téže okolnosti má čelit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě jednou zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. S ohledem na výše uvedené lze tak uzavřít, že v případě obviněného se o takovou situaci nejedná a k porušení zásady zákazu dvojího přičítání nedošlo.
16. Pokud jde o námitku obviněného, že jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, kterou spojuje se skutečností, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů, je vhodné zmínit, že překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí může porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a tím také zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 251/04). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se přitom považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Jde tedy o rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat, a v důsledku toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). V projednávané věci se však o takové rozhodnutí nejedná. Podstata stíhaného jednání je od počátku trestního řízení neměnná, stejně jako jsou konstantní okolnosti, na kterých byla postavena argumentace soudů. Obviněný přitom dovozuje onu překvapivost rozhodnutí v podstatě jen ze skutečnosti, že podle něj nebyla subjektivní stránka trestných činů bez důvodných pochybností prokázána. Takové rozhodnutí však překvapivé být nemůže.
17. Obviněný také vznesl námitku porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, kterou v podstatě spatřuje v tom, že nalézací soud porušil postup podle § 207 odst. 2 tr. ř., jelikož podle obviněného není jasné, z jakého důvodu byl při hlavním líčení čten protokol o výslechu obviněného, vzhledem k tomu, že nebyl upozorněn na podstatné rozpory v jeho výpovědi. Nejvyšší soud k dané námitce musí konstatovat, že ze spisového materiálu vyplynulo, že obviněný byl při hlavním líčení vyslechnut (č. l. 528), poté nalézací soud přistoupil ke čtení výpovědi obviněného z přípravného řízení (č. l. 528), ke které se poté obviněný vyjádřil (č. l. 529), přičemž uvedl, že na výpovědi z přípravného řízení v celém rozsahu setrvává a nechce nic dalšího dodávat, následně ale také odkázal na výpověď spoluobviněného R. G. Dále pak z rozsudku nalézacího soudu (bod 8.) vyplynulo, že vina obviněného byla prokázána jeho doznáním vyplývajícím z jeho výpovědi v hlavním líčení, z listinných důkazů a také z výpovědi spoluobviněného P. Nejvyšší soud tak vzhledem k výše uvedenému uvádí, že obviněný měl dostatečnou možnost se k věci vyjádřit, soud měl k dispozici také celou řadu dalších, k objasnění věci potřebných důkazů, které provedl v souladu s trestním řádem, přičemž z jeho rozhodnutí vyplývá, ze kterých důkazů vinu obviněného dovodil. Za výše nastíněné situace tak nelze shledávat v postupu soudu prvního stupně porušení zásady bezprostřednosti či ústnosti jak to činí obviněný.
18. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 4. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu