8 Tdo 274/2025

8 Tdo 274/2025-780

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovoláních obviněných 1) P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, a 2) R. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 50 To 236/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 23/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. P. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 5. 2024, sp. zn. 8 T 23/2023, byl obviněný P. P. shledán vinným pod bodem 1) pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, pod body 2), 4), 5) pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2) a 5) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pod body 2) a 4) v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3) pokračujícím zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 5 T 41/2022, který nabyl právní moci dne 3.11.2022, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 25. 4. 2022, sp. zn. 22 T 42/2022, který nabyl právní moci dne 25. 4. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

2. Obviněný R. K. byl pod body 2) a 5) označeného rozsudku soudu prvního stupně shledán vinným pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pod bodem 3) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 5 T 19/2022, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 8 To 200/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obou obviněných zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. K. částku 100 000 Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K. s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Naproti tomu byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 1 ZT 234/2022, pro skutek pod bodem 2) dále v rozsudku popsaný (poškozený L. V.), čímž měli spáchat dílčí útok pokračujícího přečinu vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž jsou obvinění stíháni.

5. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění. Obviněný P. P. napadl výrok o vině i trestu, obviněný R. K. odvolání zaměřil proti výroku o vině pod body 2), 3), 5) a všem navazujícím výrokům. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 50 To 236/2024, k odvolání obviněného P. P. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. 5. 2024, č. j. 8 T 23/2023-629, ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu zákazu činnosti. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny (výrok ad I.). Odvolání obviněného R. K. podle § 256 tr. ř. zamítl (výrok ad II.).

6. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění výše označených trestných činů dopustili tím, že:

obviněný P. P. sám 1) v Plzni ve Věznici Plzeň, Klatovská 202, v přesně nezjištěné době v období měsíců listopad 2021 a prosinec 2021 v jedné z cel oddílu 1/3-3 pod pohrůžkou, že poškozeného zbije do bezvědomí, nutil poškozeného spoluvězně P. K., aby oblečený klečel na toaletě a nechal se polévat studenou vodou, o hlavu mu rozbil dvě rajčata a sypal mu na hlavu písek na nádobí, což trvalo asi hodinu, kdy poté poškozenému dovolil toaletu opustit, avšak přibližně po další hodině přistoupil k poškozenému s tetovacím strojkem v ruce, kdy mu sdělil, že jestli nebude držet, rozbije mu hubu, neustále mu sprostě nadával a následně mu tímto strojkem na pravou stranu zad vytetoval obrázek pánského přirození o rozměrech 3 x 3 cm s nápisem "Čůrák" o rozměrech 3,5 x 1,5 cm, a na levou stranu zad mu vytetoval zobrazení dámského přirození o rozměrech 2 x 2,7 cm s nápisem "Píča" o rozměrech 4 x 1,8 cm, a v následujících dnech ještě v blíže nezjištěném počtu případů poškozeného opětovně fyzicky napadal, a to fackami, údery pěstí i kopanci, dále pak i rdoušením, poškozenému opakovaně sděloval, že pokud jeho jednání oznámí, tak ho zmlátí,

oba obvinění společným jednáním 2) v Plzni ve Věznici Plzeň, Klatovská 202, v přesně nezjištěné době od 7. 12. 2021 do 5. 1. 2022 v cele č. 232 oddílu 1/3-3 společným jednáním opakovaně fyzicky napadli poškozeného spoluvězně Y. I., kterého opakovaně bezdůvodně mlátili pěstmi a kopali do různých částí těla, čímž poškozenému způsobili minimálně podlitinu pod levým okem, několik podlitin na různých částech těla, kdy výše popsaným jednáním u poškozeného reálně hrozil vznik zranění zapříčiňujících omezení v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší sedmi dnů, dále obviněný P. P. donutil pod pohrůžkou dalšího násilí poškozeného, aby se postavil k umyvadlu, pak mu přibližně ze vzdálenosti tří metrů házel vší silou pomeranče nebo grepy do obličeje, dále poškozeného minimálně v jednom případě přivázal k židli a poléval mu hlavu ledovou vodou, nutil ho k odevzdávání jídla, ve dvou případech byl poškozený Y. I. donucen proti své vůli P. P., aby vylezl na strop kabinky WC, kde musel asi 15 minut soustavně výt a napodobovat tak vlka, dále P. P. nejméně v jednom případě na poškozeného Y. I. močil, kdy jmenovaného pod pohrůžkou násilí nutil toto jednání strpět,

3) v Plzni ve Věznici Plzeň, Klatovská 202, v cele č. 232 oddílu 1/3-3 zčásti obviněný P. P. sám, zčásti s obviněným R. K. společným jednáním fyzicky napadali poškozeného spoluvězně L. K.,

kdy dne 18. 1. 2022 ve večerních hodinách obviněný P. P. poškozeného napadl nejméně čtyřiceti údery dřevěnou násadou od stěrky na podlahu do obou paží a do zad, kdy takto poškozeného bil postupně během doby trvající cca jednu hodinu, následně P. P. telefonoval s neznámou osobou prostřednictvím videohovoru, ve kterém ukazoval modřiny poškozeného a smál se tomu,

ve dvou případech v přesně nezjištěné dny mezi 18. a 23. 1. 2022 obviněný P. P. poškozeného napadl bitím dřevěnou násadou od stěrky na podlahu, kdy ho opakovaně bil do obou paží a do zad,

dne 23. 1. 2022 ve večerních hodinách oba obvinění poškozeného napadli opakovaně dřevěnou násadou od stěrky na podlahu do obou paží a do zad, přičemž mu zasazovali razantní údery do míst, která měl poraněná z předchozích napadení, o čemž obviněný R. K. věděl, kdy byl předchozím napadením ze strany obviněného P. P. přítomen, přičemž intenzivněji bil poškozeného obviněný P. P., během bití ze strany obviněného P. P. se obviněný R. K. spojil s neznámou osobou prostřednictvím videohovoru, které vysílal bití poškozeného, a oba se tomu smáli,

poškozený utrpěl jednáním obviněných rozsáhlé a bolestivé podlitiny na obou horních končetinách a na zádech a psychickou újmu, kdy opakované bití dřevěnou násadou do již zasažených míst s následnou postupně se navyšující bolestí znamenalo pro poškozeného mučivé útrapy,

obviněný P. P. sám 4) v Plzni ve Věznici Plzeň v přesně nezjištěný den na počátku měsíce ledna 2022 nejprve v kulturní místnosti přistoupil k poškozenému spoluvězni R. W. a udeřil ho pěstí do pravého obočí, které mu natrhnul, další nezjištěný den okolo 8. 1. 2022 v cele č. 232 oddílu 1/3-3 přistoupil k poškozenému, který v tu chvíli ležel na svém lůžku a četl si, sedl poškozenému na břicho a nohama mu zaklekl obě ruce, přičemž ve své ruce držel kovovou polévkovou lžíci, kterou poškozeného razantními údery mlátil do oblasti čela a temene hlavy, kdy ho takto mlátil po dobu nejméně třiceti minut velkým množstvím úderů, poškozený se po celou dobu snažil vysmeknout z držení, což se mu vzhledem k robustní postavě P. P. nepodařilo, proto žádal P. P., ať toho nechá, že to opravdu bolí, jinak že zmáčkne tlačítko nouzové signalizace, na což mu obviněný P. P. odpověděl, že mu slibuje, že než dorazí policajt, dobije ho na sračku, kopl poškozeného kolenem do hlavy, pak svého jednání zanechal, kdy uvedeným jednáním poškozenému způsobil boule a podlitiny na hlavě a bolest hlavy spojenou s opakovaným zvracením,

oba obvinění společným jednáním 5) v Plzni ve Věznici Plzeň, Klatovská 202, dne 23. 1. 2022 ve večerních hodinách kolem 18:00 hod. v cele č. 232 oddílu 1/3-3 společným jednáním fyzicky napadli poškozeného spoluvězně F. S., a to tak, že poté, co skončili s bitím poškozeného L. K. [jednání pod bodem 3)], obviněný P. P. dřevěnou násadou ze stěrky na podlahu udeřil poškozeného do levé nohy pod kolenem, následně převzal násadu obviněný R. K. a tou poškozeného také udeřil, a to do ramene a posléze do levé kyčle, čímž způsobili poškozenému na těle několik bolestivých podlitin na obou pažích a na levé noze, kdy výše popsaným jednáním u poškozeného reálně hrozil vznik zranění zapříčiňujících omezení v konání obvyklých životních úkonů po dobu delší sedmi dnů.

II. Dovolání a vyjádření k nim

7. Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 50 To 236/2024, podali obvinění P. P. a R. K. prostřednictvím obhájců dovolání.

8. Obviněný P. P. v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že jeho prohlášení viny nebylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem a že byla nesprávně posouzena přitěžující okolnost.

9. Dovolatel po rekapitulaci dosavadního řízení včetně vybraných částí odůvodnění soudů nižších stupňů připomněl zákonnou úpravu prohlášení viny podle § 206c odst. 5 tr. ř. a podmínky jejího přijetí a dále ustanovení § 39 odst. 1, 2 a § 42 písm. d) tr. zákoníku, jež se týkají skutečností, k nimž je nutno přihlédnout při volbě druhu a výměry trestu. Konkrétně pak vytkl, že jeho prohlášení viny nebylo v souladu se zjištěným skutkovým stavem, když soud mohl vycházet jen z výpovědí spoluobviněných a poškozeného L. V., L. K., R. W. a F. S. (z přípravného řízení), naopak poškozené Y. I. ani P. K. nevyslechl. Uvedení svědci však nejsou podle dovolatele věrohodní. Nejvýrazněji s prohlášením viny podle dovolatele nekoresponduje skutek pod bodem 1) výroku o vině, ve vztahu k němuž soud prvního stupně v rozporu se závazným pokynem vrchního soudu zcela rezignoval na zjištění skutkového stavu v celém rozsahu a bez pochybností, aby mohlo být přistoupeno k právnímu posouzení skutku. Vytkl, že soud z více než tuctu vězňů vyslechl pouze obviněné a tři poškozené, naopak nevyslechl žádné dozorce ani vychovatele, a to navzdory důkazním návrhům obhajoby.

10. Dále nesouhlasil s hodnocením přitěžující okolnosti, která měla spočívat v tom, že k souzenému jednání (spolu s užíváním pervitinu, mobilních telefonů, pořádání her typu „Oktagon“) docházelo na speciálním oddělení věznice. Zdůraznil, že s výjimkou bodu 4) k takovému jednání nikdy nedošlo, nadto na předmětném oddělení, kde byli vězni za trest, platil striktní režim a vězni tam podléhali zvýšené pozornosti ze strany dozorců a vychovatelů. Konkrétní kontury režimu jsou však podle dovolatele nejasné, když navzdory návrhu obhajoby nebyla vyžádána vnitřní směrnice věznice upravující poměry na tomto oddělení. K popsaným skutkům by podle dovolatele nikdy nemohlo dojít, nebýt selhání věznice. Podle soudu je takové selhání irelevantní, když opačný pohled by vedl ke zcela neodůvodněnému přenášení odpovědnosti za jednání obviněných na věznici. Podle přesvědčení obviněného je však nutno vzít v úvahu v jeho prospěch poměry na daném oddělení. Věznice nese spoluodpovědnost, neboť nebýt jejího pochybení, nic z toho by se nikdy nestalo. Závěr soudu, že poškozené zařazené na speciální oddělení věznice nutno považovat za bezbranné ve smyslu § 42 písm. d) tr. zákoníku, považoval dovolatel za absurdní, protože tak je naopak přenášena odpovědnost z věznice na obviněného.

11. Obviněný P. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. (návrh na další procesní postup neučinil).

12. Dovolatel R. K. v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. Namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. g), h) § 265b odst. 1 tr. ř.

13. Předně konstatoval, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2024 u Krajského soudu v Plzni. Jeho přítomnost sice byla zajištěna v souladu s trestním řádem prostřednictvím videokonference, v průběhu veřejného zasedání však došlo k přerušení audiovizuálního spojení s věznicí, která už se z technických důvodů nebyla schopna znovu připojit. Veřejné zasedání tak pokračovalo bez přítomnosti obviněného (viz protokol o veřejném zasedání), tedy v rozporu s § 263 odst. 4 tr. ř.

14. Dále vytýkal, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům učiněným již v přípravném řízení a následně i před soudy obou stupňů. Nesouhlasil s jejich označením za nadbytečné, když v projednávané věci nebyl zjištěn skutkový stav v celém rozsahu, neboť nebyli vyslechnuti jako svědci i další osoby, které byly s obviněným v inkriminovaném období ubytovány na stejné cele. S ohledem na pochybnosti o způsobu a rozsahu spáchání, jakož i s ohledem na to, že k trestné činnosti mělo docházet mezi osobami vykonávajícími tresty odnětí svobody a po delší dobu, by měli být vyslechnuti dozorci a vychovatelé.

Argumentace tím, že ve věci jsou písemné záznamy o nahlášených jednáních a že tyto prokazují projednávanou trestnou činnost, podle dovolatele nemůže obstát, když ve spise jsou rovněž záznamy, z nichž je patrné, že ke zranění, které je pak přisuzováno k jeho tíži, došlo nejprve bez cizího zavinění. Soud při hodnocení důkazů nevzal v úvahu nestandardní okolnosti včetně místa, kde k jednání došlo, a věrohodnost zúčastněných. Zdůraznil, že u všech poškozených se jednalo o opakovaný výkon trestu odnětí svobody.

Obvinění i poškození popisovali, že mezi nimi docházelo k domluveným zápasům, těžko pak lze posuzovat jakákoliv zranění, nadto oznámená s časovým odstupem a způsobená některým z obviněných. Při hodnocení důkazů měl být brán zřetel také na postoje poškozených k celé věci, když některé z nich bylo možno vyslechnout jen díky tomu, že se stále nebo opět nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody, dva se nepodařilo vyslechnout vůbec. Poškozený S. dokonce odmítl vypovídat, ač k tomu neměl zákonný důvod, přesto soud dospěl k závěru, že neměl důvod mu nevěřit.

Významnou roli hraje také užívání návykových látek, které užívali obvinění i poškození. Dovolatel trval na tom, že se celá záležitost rozpoutala v okamžiku, kdy poškozeným přestaly být poskytovány návykové látky. Do té doby nikdo nikomu nic nedělal, a pokud se objevilo zranění, nebylo nahlášeno jako způsobené cizí osobou. Neztotožnil se ani s odůvodněním soudu, že je nelogické, aby odmítnutí poskytování návykových látek obviněnými bylo důvodem k nepravdivému nařčení z tak závažné trestné činnosti.

Rozpory spatřoval nejen ve výpovědích poškozených, ale i v záznamech o nahlášených událostech a zraněních ze dne 24. 1. 2022. Rovněž vytkl, že soud nevzal v potaz výpověď svědka R. W., který uvedl, že nikdy neviděl obviněného R. K. nikoho napadat a že se naopak poškozených zastával.

15. Pochybnosti tento dovolatel vznesl i ohledně prohlášení viny spoluobviněného P. P., když tento některé skutky doznal a jiné odmítl a až při hlavním líčení dne 31. 1. 2024 učinil „velmi zvláštní“ prohlášení viny, kdy nejprve prohlásil všechny skutečnosti za nesporné a až následně dodal, že ohledně skutku 2) obžaloby vinu neprohlašuje. Podle dovolatele bylo prohlášení učiněno pod tíhou převažující snahy věc co nejrychleji skončit, aniž by mělo oporu v provedeném dokazování. Podle dovolatele mělo prohlášení viny vliv na zjištění skutkového vztahu i k jeho osobě, a tím mu významnou měrou přitěžuje. Podle jeho mínění nemohla být prokázána vina ve vztahu k poškozenému Y. I., který nebyl ve věci ani vyslechnut, a to na základě pouhé fotodokumentace poškozeného a nevěrohodné a účelové výpovědí svědka L. V. Soud také opomněl spoluobviněným uvedené, že podlitinu pod levým okem způsobil poškozenému Y. I. svědek L. V. Z informací poskytnutých věznicí o přehledu ubytovaných na jednotlivých celách vyplynulo, že obviněný nikdy nebyl na společné cele s poškozeným Y. I., a skutečnost, že byly dvě cely otevřeny ve stejnou dobu na jednu hodinu, nemůže k prokázání viny stačit. Soud pominul i to, že od okamžiku, kdy byl on a poškozený Y. I. na celách vyměněni, už ke společnému otevření cel ve stejnou dobu nedocházelo. Obviněný se vyjádřil ke každému ze skutků, a pokud ve vztahu k poškozenému L. K. a F. S. připustil nějaký konflikt, vždy se jednalo o konkrétní potyčku, jejíž příčinu vysvětlil. Žádná z těchto potyček pak nenaplňuje zákonné znaky trestného činu. Dovolatel pak vyjádřil přesvědčení, že odmítnutím jím navržených důkazů bylo porušeno jeho právo na obhajobu ve smyslu § 33 tr. ř.

16. I tento obviněný upozornil, že se nabízí otázka, jak to probíhá ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, pokud by tam mohlo docházet k souzenému jednání, a zda je takové závažné jednání na oddíle, kde jsou obvinění v dalším trestu za porušení povinností vyplývajících z vězeňského řádu, vůbec možné. V tomto kontextu připomněl i domněnku nalézacího soudu, že by jednání spoluobviněného mohlo být hodnoceno i jako pokus vraždy, s čímž věc předložil Vrchnímu soudu v Praze, který rozhodl o příslušnosti okresního soudu s tím, že má zjistit skutkový stav v celém rozsahu a bez pochybností o skutku samém. Nalézací soud však po prohlášení viny obviněného jakoby opomněl závažnost, kterou v projednávaném jednání původně shledával, a dokazování zjednodušil.

17. Dovolatel se vyjádřil i ke skutku, pro který byli oba obvinění zproštěni viny, a zejména poukázal na to, že ohledně tohoto skutku byla výpověď poškozeného L. V. shledána nevěrohodnou, ve skutečnosti však měla být shledána nevěrohodnou ve vztahu ke všem žalovaným skutkům, když je zřejmé, že měnil výpověď, i pokud jde o to, zda užíval drogy. Upozornil též na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu pod bodem 38., kde krajský soud konstatoval, že na zproštěném skutku měl mít větší podíl obviněný P. P., což však není pravda, a lze z toho dovodit, že odvolací soud se s projednávanou věcí dostatečně neseznámil. Další nesrovnalost spatřoval pod bodem 40. napadeného usnesení, kde bylo uvedeno, že důvodům částečné korekce rozhodnutí ve vztahu k obviněnému R. K. již byla věnována pozornost v předchozí části rozhodnutí, přestože ve vztahu k němu nebyla soudem učiněna žádná korekce. Uzavřel, že ve věci nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že se žalovaného jednání dopustil.

18. Obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ve výroku II. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného P. P. nejprve předeslal, že tento výslovně uvedl, že napadá rozsudek soudu prvního stupně, přesto lze z jeho argumentace usuzovat, že dovolání směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, což představuje podmínku podání tohoto mimořádného opravného prostředku. Zdůraznil, že v případě tohoto dovolatele existuje určitá procesní limitace k podání dovolání, a to v návaznosti na prohlášení viny, které učinil (viz rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obviněný nemůže napadnout dovoláním výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně, pokud je odvolací soud podle § 254 tr. ř. nepřezkoumával (a ani neměl). Procesními aspekty prohlášení viny se ve spojení s odvoláním obviněného P. P. zabýval Krajský soud v Plzni zejména pod body 22. až 26. odůvodnění rozhodnutí, aniž byly identifikovány jakékoliv nedostatky, a to s následným vyústěním ve vyloučení námitek skutkové povahy v rámci dříve provedeného dokazování. Dovolání proti výroku o vině je tak ze strany obviněného nepřípustné.

20. K námitkám tohoto obviněného směřujícím proti výroku o trestu státní zástupce zdůraznil, že dovolání není určeno ke korekci uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti, nýbrž slouží k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, tedy přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až deseti let. Navíc obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Jiná pochybení, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu. Právě mezi tyto spadá námitka k přehodnocení přitěžující okolnosti v podobě stavu bezbrannosti poškozeného ve smyslu § 42 písm. d) tr. zákoníku. Zdůraznil, že repetitivní námitkou týkající se podmínek režimového umístění poškozených v oddělení kázeňských trestů věznice, čehož obviněný jako spoluvězeň využíval při šikanózní konfrontaci s nimi, se zabýval Krajský soud v Plzni například pod bodem 37 odůvodnění rozhodnutí. Námitky dovolatele nelze podřadit ani pod kategorii jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

21. Státní zástupce pak podotkl, že avizovaný soubor šikanózního jednání obviněných vůči poškozeným, jakožto spoluvězňům pobývajícím v rámci oddělení kázeňských trestů oddílu 1/3-3 Věznice Plzeň, nebyl přehlížen ani z hlediska možného systémového selhání Vězeňské služby ČR (viz podnět okresní státní zástupkyně v Plzni ze dne 22. 6. 2023, sp. zn. 1 ZT 234/2022, adresovaný Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni ohledně trestné činnosti příslušníků Vězeňské služby ČR podle § 161 odst. 3 tr. ř.).

22. K dovolání obviněného R. K. konstatoval, že tento postupoval správně, pokud uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a ve spojení s tímto pak další důvody, jejichž vadami mělo být zatížené rozhodnutí soudu prvního stupně. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. upozornil, že tento důvod spočívá pouze v takové nepřítomnosti obviněného, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, jež výslovně zakazuje konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání bez osobní účasti obviněného.

Pokud jde o veřejné zasedání u odvolacího soudu, s ohledem na § 263 odst. 4 tr. ř. lze toto zasedání konat v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pouze tehdy, pokud obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Účast obviněného pak může být zajištěna i prostřednictvím videokonference z věznice. Státní zástupce uvedl, že z protokolu o veřejném zasedání vyplynulo, že toto bylo zahájeno až po navázání audiovizuálního spojení s věznicí.

Před vyhlášením rozhodnutí se vyjádřila obhájkyně obviněného i obviněný a teprve až během odůvodňování rozhodnutí bylo spojení s věznicí přerušeno a nebylo již možno se znovu připojit, v důsledku čehož nebyl obviněný v této části veřejnému zasedání přítomen. Podle státního zástupce lze konstatovat, že nepřítomnost obviněného nevykazuje zásadní nedostatky, když audiovizuální spojení bylo přerušeno až ve fázi odůvodňování a do té doby byl obviněný přítomen. Zdůraznil, že přerušení spojení nastalo z objektivních technických důvodů, nikoli z libovůle soudu, po celou dobu byla na veřejném zasedání přítomna obhájkyně obviněného, které byl zaslán také vyžádaný protokol z veřejného zasedání.

Z materiálního hlediska obhajoba disponovala vypracovaným rozhodnutím Krajského soudu v Plzni, a proto se mohla seznámit se všemi důvody tohoto rozhodnutí – v případě obviněného R. K. vedoucími k zamítnutí jeho odvolání podle § 256 tr. ř., a brojit tak proti němu případně cestou mimořádného opravného prostředku.

23. Dovolací argumentace obviněného R. K., ve které namítal nedostačené objasnění vlastního angažmá na šikaně poškozených v plzeňské věznici, podle státního zástupce nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu záběru první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který by teprve mohl nastat zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění předtím stabilizovaných u soudů nižších stupňů. Nepřisvědčil ani výhradám, jimiž se dovolatel dožadoval výslechu spoluvězňů, dozorců a vychovatelů. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že soud prvního stupně dostál své povinnosti, když návrh obhajoby na výslech dozorců a vychovatelů věznice nepřijal s ohledem na jeho omezený důkazní potenciál, kdy byly k dispozici úřední záznamy o fyzickém napadení (viz bod 28. odůvodnění rozsudku). Totéž lze konstatovat o návrhu před odvolacím soudem (viz bod 29. odůvodnění usnesení). Nemohlo se tak jednat o opomenuté důkazy. Připomněl, že ve vztahu k výslechu spoluvězňů P. K. a Y. I. pak vystoupila do popředí nedosažitelnost těchto osob, které se nacházejí mimo území České republiky, aniž by jejich výpovědi měly zakládat jediné usvědčující důkazy.

24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který podchycuje vadnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, státní zástupce zdůraznil, že obviněný primárně brojil proti nedostatkům ve skutkovém stavu a neformuloval žádné námitky ryze hmotněprávního charakteru.

25. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V případě obviněného R. K. navrhl odmítnout jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

26. Obviněný P. P. zaslal Nejvyššímu soudu k vyjádření státního zástupce repliku, v níž zdůraznil, že oproti názoru státního zástupce trvá na tom, že dovolání lze opřít o tvrzení, že soud prvního stupně přijal prohlášení o vině v rozporu s § 206c odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 1 tr. ř., neboť uvedené pochybení znamená zásah do jeho práva na spravedlivý proces. Opakovaně se pak vyjádřil k tomu, že selhání věznice nelze přičítat dovolateli jako přitěžující okolnost, ale naopak by mělo být posouzeno jako polehčující okolnost, případně důvod pro přehodnocení trestu, neboť spravedlivé rozhodnutí musí reflektovat podíl všech zúčastněných stran. Nesouhlasil tak se státním zástupcem, podle něhož je tento aspekt irelevantní. Pro dovolatele je pak novou skutečností informace o podnětu okresní státní zástupkyně v Plzni ze dne 22. 7. 2023, sp. zn. 1 ZT 234/2022, adresovaném Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, který se týkal možného protiprávního jednání příslušníků Vězeňské služby podle § 161 odst. 3 tr. ř. v souvislosti s případem dovolatele. Tato skutečnost podle dovolatele neoslabuje, nýbrž podporuje jeho klíčovou námitku, že prohlášení o vině nebylo v souladu se skutečným skutkovým stavem. Skutky uvedené v obžalobě se podle něj nestaly, když nebylo prokázáno žádné „katastrofální selhání věznice“, jež bylo nezbytným předpokladem těchto skutků. Uvedené nedostatky považoval za tak zásadní, že ovlivnily zákonnost a spravedlnost předchozího řízení.

27. Státní zástupce na repliku obviněného P. P. nereagoval, neboť podle něj nepřináší novou argumentaci.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná (v rozsahu níže uvedeném), že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného P. P. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a dovolání obviněného R. K. je zjevně neopodstatněné.

29. Přípustnost dovolání obviněného P. P. Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal (za souhlasu státního zástupce) prohlášení viny obviněného, které bylo učiněno v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Uvedená podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a

řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr.

ř., podle kterého rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v konečném důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.

30. V posuzované věci z obsahu spisu plyne, že obviněný při hlavním líčení dne 31. 1. 2024 (protokol na č. l. 542 až 545a spisu, zvukový záznam na CD nosiči č. III v přílohové obálce č. 1) prohlásil vinu poté, co mu byly vysvětleny všechny důsledky takového postupu. Obviněný uvedl, že chce prohlásit vinu, cítí se vinen spácháním skutků pod body 1), 3), 4), 5) a 6) obžaloby Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 1 ZT 234/2022 [následně výroky 1)–5) rozsudku nalézacího soudu] a souhlasí i s právní kvalifikací všech skutků, jak je uvedeno v obžalobě, případně jak na změnu s ohledem na již provedené dokazování upozornila předsedkyně senátu. Výslovně sdělil soudu, že rozumí institutu prohlášení viny a je mu zřejmé, co tvoří podstatu jednání kladených mu za vinu i jaká je jejich právní kvalifikace a trestní sazby, které na tyto trestné činy trestní zákoník stanoví. Uvedl, že vinu prohlásil bez nátlaku a dobrovolně po předchozím poučení, včetně práva na obhajobu, přičemž jsou mu známy všechny důsledky prohlášení viny, jeho neodvolatelnosti včetně nemožnosti napadnout skutečnosti uvedené v prohlášení viny opravným prostředkem. V tomto ohledu je po poslechnutí záznamu z hlavního líčení nutno konstatovat, že předsedkyně senátu poučení ohledně předmětného institutu, jeho důsledcích i jednotlivých právních kvalifikací několikrát opakovala, přičemž nepoužívala toliko zákonné citace, ale poučení opakovala lidsky a srozumitelně, opakovaně se dotazovala, zda obviněný konkrétní poučení chápe, zdůrazňovala, že si nepřeje, aby obviněný učinil něco, co by nechtěl, opakovaně mu nabízela poradu s obhájcem. Není od věci též poznamenat, že právě při jednom z jejích pečlivých ujišťování k jednotlivým skutkům zjistila, že pokud jde o skutek pod bodem 2) obžaloby, pak u tohoto obviněný vinu prohlásit nechtěl (vůči tomuto skutku pak byl také zproštěn viny). Soud posléze podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny v rozsahu učiněném obviněným přijal s výslovným sdělením, že podle § 206c odst. 6 tr. ř. dokazování v rozsahu prohlášení viny nadále nebude ve vztahu k tomuto obviněnému prováděno.

31. Odvolací soud tuto skutečnost respektoval; když obviněný podal odvolání jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu, svou přezkumnou činnost zaměřil vůči trestu a dodržení zákonných podmínek pro přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř., a to i ve světle judikatury Ústavního soudu (viz velice podrobné odůvodnění pod body 22.–26.), aniž přezkoumával samotný výrok o vině (tj. skutková zjištění včetně právní kvalifikace).

32. Pro úplnost Nejvyšší soud k tomuto postupu považuje s ohledem na to, o jakou trestnou činnost se jedná a že obviněnému byl uložen relativně vysoký trest, za vhodné poukázat i na to, že nedošlo k porušení základních zásad trestního řízení, které je třeba mít na paměti i při využití konsenzuálních způsobů řešení trestních věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 236/23). V posuzované věci neshledal takové nedostatky, které by měly extrémní dopad na nepřekročitelné limity aplikace prostředků trestní represe, a shledal, že využitím institutu prohlášení viny nebyla obcházena zásada materiální pravdy ani pravidel in dubio pro reo. Šlo v této věci toliko o urychlení a hospodárnost trestního řízení za situace, kdy o vině obviněného neexistují důvodné pochybnosti, neboť obviněný svou vinu po předchozím přednesení obžaloby a po ve vztahu k obviněnému částečně provedeném dokazování prohlásil. Na prohlášení viny a postup soudu při jejím přijetí zákon v § 206c odst. 1 tr. ř. klade určité podmínky, podle nichž soud postupoval (srov. § 206c odst. 2 tr. ř.) přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř., protože se ujistil, že obviněný chápe podstatu prohlášení i jeho důsledky a jde o prohlášení dobrovolné. Soud před přijetím prohlášení viny o následcích prohlášení viny obviněného poučil i ověřil, co je projevem jeho vůle, a zda chápe, k jakým důsledkům může vést (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. I. ÚS 2299/23). Nejvyšší soud v posuzované věci zjistil, že všechny stanovené podmínky byly splněny, a že šlo o skutečný a svobodný projev vůle obviněného nepodmíněný ničím jiným než zákonem danými hledisky.

33. Vzhledem k tomu, že vše svědčí o tom, že vinu obviněný prohlásil zcela dobrovolně a o své vlastní vůli, byly splněny podmínky § 206c tr. ř. Poněvadž obviněný byl též řádně a více než pečlivě o důsledcích tohoto postupu poučen, jde o dovolání přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. v části směřující proti výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud právě v tomto rozsahu posuzoval, zda je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

34. V té souvislosti shledal, že dovolání nemůže pro jeho nepřípustnost přezkoumat v části, v níž obviněný poukazoval na nedostatečnost skutkových zjištění, protože tyto námitky se týkají výroku o vině, proti němuž, jak bylo výše uvedeno, v daném případě obviněný dovolání v této trestní věci podat nemůže.

IV. Důvodnost dovolání

35. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K dovolání obviněného P. P.

36. Pokud jde o v dovolacím řízení přípustnou část dovolání, jíž svou podstatou brojil proti výroku o trestu, obviněný P. P. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že nesouhlasil s hodnocením okolnosti, že se souzených skutků dopustil na poškozených ve výkonu trestu odnětí svobody, kde poškození v zásadě neměli možnost se bránit a neměli možnost úniku, jako využití jejich bezbrannosti ve smyslu přitěžující okolnosti podle § 42 písm. d) tr. zákoníku. Námitka dovolatele však uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá. Za jiné

nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

37. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.

ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

38. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.

Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.

3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.

4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

39. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný P. P. byl shledán vinným pod bodem 1) pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zčásti zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, pod body 2), 4), 5) pokračujícím přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2) a 5) ve spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku, pod body 2) a 4) v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 3) pokračujícím zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to za současného zrušení výroků o trestu z rozsudků konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný byl v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání tří až deseti let.

40. Soud prvního stupně správně vyhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, jakož i povahu a závažnost spáchané trestné činnosti i poměry obviněného a možnosti jeho nápravy (viz jeho úvahy pod bodem 32. odůvodnění rozsudku), přičemž soud odvolací se s jeho závěry ve vztahu k úvahám při uložení trestu odnětí svobody zcela ztotožnil (viz body 37. a 38. odůvodnění usnesení). Jako polehčující okolnost zdůraznil prohlášení viny učiněné obviněným, jímž výrazně usnadnil řízení. Pokud jde o přitěžující okolnosti, soud prvního stupně poukázal zejména na charakter trestné činnosti, připomněl, že obviněný má zjevně sklony k násilné trestné činnosti, v minulosti byl stižen za přestupek i trestnou činnost, skutků se dopustil na více osobách a spáchal více trestných činů.

Rovněž poukázal na skutečnost, že obviněný se dopouštěl jednání v cele v rámci výkonu trestu, kdy se poškození v zásadě neměli možnost bránit a neměli možnost úniku, čímž využil jejich bezbrannosti ve smyslu § 42 písm. d) tr. zákoníku. Právě tuto okolnost obviněný rozporoval s tím, že skutečnost, že věznice umožnila svým selháním (zřejmě myšleno v nedostatečném dozoru) páchání souzené trestné činnosti, je nutno zohlednit ve prospěch obviněného při ukládání trestu, neboť na takovém páchání zjevně nesla společnou vinu.

V dané otázce je však nutno přisvědčit jak soudům nižších stupňů, tak i státnímu zástupci, pokud konstatovali, že obviněný (resp. oba obvinění) takovým tvrzením přenáší část své odpovědnosti na věznici a tuto dokonce označují za zúčastněnou stranu. Při úmyslném jednání však absenci dozoru rozhodně nelze považovat za nějakou podstatnou příčinu následku způsobeného trestnou činností obviněných. Obviněné nikdo nenutil, aby se trestné činnosti na poškozených dopouštěli. Ad absurdum by tak každý, kdo se dopustí trestné činnosti, aniž by je u toho viděla policie, mohl přenášet vinu na stát pro nedostatek dozoru občanů.

Byli to samotní obvinění, kdo se z vlastní vůle při vědomí následků svého jednání i jeho protiprávnosti dopouštěli zejména násilného jednání vůči poškozeným, a to v rámci výkonu trestu, kde právě i za takové násilné jednání vykonávali trest. Věznice je k tomuto nijak nenabádala, nepovzbuzovala, nijak se na tom aktivně nepodílela. To, že se obviněným dařilo takovou trestnou činnost ve výkonu trestu páchat, tak sice lze označit za jisté selhání věznice, za které by mohla nést vlastní odpovědnost, nemůže na ni však být přenášena trestní odpovědnost za úmyslnou trestnou činnost obviněných, resp. taková skutečnost nemůže snižovat podíl samotné viny obviněných a zmírňovat úvahy o ukládaném trestu.

Jediné, v čem lze obviněnému přisvědčit, je, že pouhá skutečnost, že k trestné činnosti docházelo ve výkonu trestu, nemůže být označena za využívání bezbrannosti ve smyslu § 42 písm. d) tr. zákoníku. Pachatel využije bezbrannosti, jestliže si je vědom toho, že určitá osoba je ve stavu, kdy není schopna klást mu odpor, a on zneužije této skutečnosti pro úspěšné spáchání trestného činu. Přitom nezáleží na tom, kdo vyvolal tento stav (k tomu srov. ŠÁMAL,0 P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 849). Bezbranností se tedy rozumí stav, v němž osoba není schopna utvářet nebo projevit svou vůli nebo je její schopnost utvářet nebo projevit svou vůli podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami, nemoci, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu, nízkého nebo vysokého věku, překvapení nebo jiného obdobného důvodu (nyní nově viz i § 119a tr. zákoníku). Takový výklad dané situaci neodpovídá. Nesprávné označení předmětné okolnosti, resp. místa, kde k trestné činnosti docházelo, za využití bezbrannosti podle § 42 písm. d) tr.

zákoníku však nemůže mít žádný (natož tak významný či extrémní) vliv na výměru trestu, aby byl na místě zásah Nejvyššího soudu. Ve věci obviněného lze totiž shledat větší množství přitěžujících okolností, které danou výměru trestu opodstatňují. Výčet přitěžujících okolností podle § 42 tr. zákoníku je navíc toliko demonstrativní, kdy pachateli lze v odůvodněných případech přičítat k tíži i jiné, v zákoně výslovně neuvedené přitěžující okolnosti. Právě skutečnost, že se obviněný souzených skutků dopustil ve výkonu trestu ve věznici, kdy poškození skutečně neměli před obviněným úniku, jistě za takovouto přitěžující okolnost označit lze.

41. S ohledem na uvedené je třeba konstatovat, že soud prvního stupně obviněnému vyměřil trest zcela přiměřený, když mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let, tedy mírně nad polovinou trestní sazby stanovené na zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, a to s ohledem na všechny přitěžující i polehčující okolnosti, jakož i skutečnost, že se jednalo o trest souhrnný.

K dovolání obviněného R. K.

42. Obviněný R. K. ve svém podání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř.

43. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. první alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel formulací vytýkaných vad odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.

44. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z dikce uvedeného znění je zřejmé, že se jedná o situaci, kdy bylo v rozporu se zákonem konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, tedy když došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“). Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, což je nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každému, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, musí být poskytnuta možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je především zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Podle čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru.

45. Obviněný vytkl, že odvolací soud konal veřejné zasedání o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti poté, co bylo mezi věznicí a soudem přerušeno audiovizuální spojení, jehož prostřednictvím byla jeho přítomnost na jednání soudu do té doby zajištěna. Jelikož se spojení již nepodařilo znovu navázat, proběhla zbývající část veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného, ačkoliv tento byl ve výkonu trestu a s konáním veřejného zasedání bez své přítomnosti nesouhlasil.

46. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání (§ 232–239a tr. ř.). Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává.

47. Je nutno dodat, že zákon v § 234 odst. 1 věta druhá tr. ř. postavil videokonferenční formu účasti obviněného (též jiných osob, např. svědka, znalce) na soudním jednání na roveň jejich fyzické osobní přítomnosti, zásadně se proto nejedná o nepřítomnost při veřejném zasedání, jestliže je ohledně osoby obviněného využito uvedeného technického prostředku, byť fyzicky se v místnosti, kde zasedá soud, nenachází (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 567/2019).

48. Ze spisového materiálu (protokol o veřejném zasedání na č. l. 690–692, ve spojení s audiozáznamem na č. l. 693) se podává, že odvolací soud zajistil přítomnost obviněného R. K., který v době konání veřejného zasedání vykonával trest odnětí svobody ve Věznici Oráčov, na veřejném zasedání o odvolání konaném dne 30. 9. 2024 prostřednictvím videokonferenčního zařízení, jímž bylo navázáno audiovizuální spojení s Věznicí Oráčov. Přestože veřejné zasedání bylo nařízeno na 8:30 hodin (viz č. l. 677 s pokynem předsedkyně senátu k nařízení zasedání), k jeho zahájení došlo až v 8:46 hodin z důvodu pozdějšího připojení této věznice.

Z protokolu o veřejném zasedání se pak podává, že za takové účasti obviněného na veřejném zasedání proběhlo zahájení zasedání, přednesení napadeného rozsudku i podání zprávy o stavu věci předsedkyní senátu, následně dostali obvinění možnost k přednesení svých odvolání společně s jejich odůvodněním, což za ně odkazy na odůvodnění písemných odvolání učinili jejich obhájci. Dále se k podaným odvoláním vyjádřila přítomná státní zástupkyně, podle § 213 odst. 1 tr. ř. byly předloženy k nahlédnutí listinné důkazy (opisy rejstříků trestů obviněných a hodnocení obviněných z příslušných věznic).

Strany tyto důkazy nežádaly k nahlédnutí a obvinění neměli k předloženým listinám žádných připomínek. Návrhy na doplnění dokazování učiněny nebyly. Následně udělila předsedkyně senátu slovo ke konečným návrhům, které přednesli státní zástupkyně, obhájci obou obviněných, jakož i obvinění P. P. a R. K.; posledně jmenovaný obviněný souhlasil s tím, co uvedla jeho obhájkyně. Poté došlo v 9:40 hodin k přerušení veřejného zasedání za účelem porady senátu a v 10:13 hodin bylo za nezměněné účasti v zasedání pokračováno.

Po závěrečné poradě senátu vyhlásila předsedkyně usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních obou obviněných, a až během odůvodňování rozhodnutí ohledně obviněného P. P. došlo v 10:24 hod. k nezaviněnému přerušení audiovizuálního spojení s Věznicí Oráčov. Ze strany soudu bylo vyčkáváno na opakované připojení věznice, přičemž došlo k poučení obviněného P. P. o opravných prostředcích. V 10:31 hodin bylo přerušeno veřejné zasedání za účelem obnovení spojení s Věznicí Oráčov, jíž však bylo následně sděleno, že již nejsou z technických důvodů schopni se znovu připojit do videokonferenční místnosti.

V 10:38 hodin tak bylo pokračováno ve veřejném zasedání s tím, že již není přítomen obviněný P. P. ani jeho obhájce a z technických důvodů není přítomen obviněný R. K. Předsedkyně senátu následně odůvodnila rozhodnutí ve vztahu k obviněnému R. K. společně s poučením o opravných prostředcích a veřejné zasedání skončila v 10:47 hodin.

Zvukový záznam pořízený z veřejného zasedání těmto údajům zachyceným na protokolu o veřejném zasedání zcela odpovídá, jsou na něm zachyceny snahy o opětovné spojení i konstatování předsedkyně senátu po pokračování ve veřejném zasedání v 10:38 hodin, že věznicí bylo telefonicky sděleno, že se jim z technických důvodů nedaří a ani již nepodaří navázat opětovné spojení s videokonferenční místností, proto se s členy senátu domluvili, že předsedkyně rozhodnutí ohledně obviněného P. K. doodůvodní v jednací síni, kdy obviněný byl s výsledkem již srozuměn, slyšel, jak to dopadlo, a zbytek si pak přečte.

49. Na základě uvedeného lze konstatovat, že odvolací soud dodržel ustanovení týkající se přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání o odvolání podle § 263 odst. 4 tr. ř. ve spojení s § 234 odst. 1 věty druhé tr. ř. až do doby, kdy došlo k přerušení audiovizuálního spojení mezi věznicí a soudem (ostatně ani dovolatel nezpochybňoval, že jeho přítomnost prostřednictvím videokonferenčního zařízení byla v souladu s ustanoveními trestního řádu). Spojení mezi věznicí a soudem, které tak zajišťovalo přítomnost obviněného ve veřejném zasedání, trvalo od zahájení veřejného zasedání a bylo přerušeno až při odůvodňování podstatných důvodů rozhodnutí vůči obviněnému P. P. Třebaže jde o nežádoucí situaci nejen z hlediska zajištění technického průběhu jednání prováděného prostřednictvím videokonferenčního zařízení, ale i z hlediska garance práv obviněného na obhajobu, v konkrétním případě lze uzavřít, že obviněný R. K. byl prostřednictvím videokonferenčního zařízení přítomen podstatné části veřejného zasedání, v níž došlo k přednesení odvolání, doplnění dokazování, konečným návrhům i vyhlášení samotného rozhodnutí ve vztahu k oběma obviněným.

50. Jak již bylo uvedeno výše, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vychází z účelu práva na obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti, kterým je především zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu, a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Z uvedeného je zjevné, že právo obviněného na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti, bylo v předmětné věci zachováno, když obviněný byl (prostřednictvím videokonferenčního zařízení) přítomen té části veřejného zasedání o jeho odvolání, v níž mohl aktivně využívat svých práv, vyjadřovat se k předneseným návrhům a důkazům, činit vlastní návrhy a aktivně ovlivňovat výsledek řízení a uplatňovat tak své právo na obhajobu vyplývající z jeho přítomnosti na jednání. Naopak poté, co došlo k vyhlášení soudem učiněného rozhodnutí, již obviněný nemohl výsledek řízení nikterak ovlivnit, jeho nepřítomnost při odůvodnění rozhodnutí a poučení o opravných prostředcích, které jsou nedílnou součástí vyhotoveného usnesení odvolacího soudu, jenž bylo obviněnému následně doručeno (viz doručenka na č. l. 707 a verte), tak nemohla jeho práva jakkoliv negativně ovlivnit. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě obviněného R. K. naplněn nebyl, jeho dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.

51. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze s jistou dávkou podřadit ty námitky dovolatele, jimiž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním.

52. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. K výtce dovolatele, že soudy nižších stupňů zamítly doplnit dokazování o výslech dalších osob, které s ním byly v inkriminované době na cele, dozorců a vychovatelů, lze připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

53. S ohledem na uvedené nutno konstatovat, že z hlediska neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů se soudy nižších stupňů žádného pochybení nedopustily. Soud prvního stupně zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování o výslech vychovatelů a dozorců odůvodnil jejich nadbytečností, když tito jednání obviněných přítomní nebyli a jediné informace, které ohledně fyzického násilí získali, sepsali do služebních záznamů, které k důkazu provedeny byly. Ani výslech dalších spoluvězňů nepovažoval za nutný, když vyslechl čtyři z šesti poškozených, kterých se jednání obviněných týkalo, přičemž zbylé dva nevyslechl jen proto, že byli nedosažitelní.

Soud prvního stupně měl za to, že o vině obviněných svědčí provedené důkazy a doplňování dokazování tak nebylo potřebné (viz bod 28. odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil s názorem nalézacího soudu, že výslech dozorců a vychovatelů, kteří v té době působili ve Věznici Plzeň, je důkazem nadbytečným. K poznámce obviněného, že z listinných důkazů vyplývá, že ke zranění, které je následně přisuzováno k tíži obviněného, došlo nejprve bez cizího zavinění, konstatoval, že k okolnostem vzniku zranění se dozorci či vychovatelé vyjádřit nemohou, vypovídat o něm mohli pouze poškození a obvinění, kteří byli v době činu přítomní (viz bod 29.

odůvodnění napadeného usnesení). Zamítnutí důkazního návrhu s ohledem na předmětné odůvodnění zcela odpovídalo kritériím vymezeným judikaturou Ústavního soudu, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že doplnění dokazování o výslech předmětných svědků by bylo nejen nadbytečné, ale výslechy nedisponovaly ani vypovídací potencí.

54. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz zejména body 20.–29., str. 16–20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 27.–35., str. 9–11 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

55. Dovolatel především nesouhlasil s hodnocením věrohodnosti poškozených, poukazoval na rozpory mezi jejich výpověďmi a záznamy o nahlášených událostech a měl také za to, že mu přitěžovalo prohlášení viny spoluobviněného P. P., kvůli němuž bylo zjednodušeno dokazování. Jak již bylo uvedeno, s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy nižších stupňů, proto lze na odůvodnění jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat, když obviněný ve svém dovolání nepřináší novou argumentaci. Nejvyšší soud se k opakovaným námitkám dovolatele vyjadřuje toliko ve stručnosti následovně.

Pokud jde o tvrzení, že výpovědi poškozených a skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů nejen na jejich základě, jsou v rozporu s písemnými záznamy o nahlášených jednáních z věznice, neboť je z nich patrné, že k některým zraněním, která jsou přisuzována k tíži obviněného, došlo nejprve bez cizího zavinění, lze konstatovat, že z daných služebních záznamů nevyplývá, že ke konkrétním zraněním došlo bez cizího zavinění, nýbrž dokládají, že poškození v daných případech svá zranění takovým způsobem věznici odůvodnili.

Povaha popsaných zranění však způsobení bez cizího zavinění vylučuje (např. podlitiny na pažích z uklouznutí na podlaze), a tak se nabízí logické vysvětlení, že poškození se jen báli či z jakéhokoliv důvodu nejprve nechtěli cizí zavinění přiznat. Podstatné ve věci je, že ze služebních záznamů je zjevné, že poškození skutečně utrpěli různá zranění, jsou to pak další důkazy, které celou situaci dokreslují a na jejichž základě lze v celkovém souhrnu dospět bez jakýchkoliv důvodných pochybností k závěru, že to byl právě i obviněný R.

K., kdo se dopustil projednávaného jednání, jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině pod body 2), 3) a 5) rozsudku soudu prvního stupně.

56. Pokud jde o věrohodnost svědků, její hodnocení je zásadně na soudu, který provádí dokazování. V nyní projednávaném případě je podstatné, že nalézací soud se otázce specifické věrohodnosti poškozených věnoval velice pečlivě, neodhlédl ani od možné motivace, od snížené obecné věrohodnosti pro jejich trestní minulost i místo, kde k jednání došlo, tj. věznice, v níž docházelo i k požívání drog. Není od věci zmínit, že na výpověď poškozených nahlížel i ve světle dalších provedených důkazů, tj. zejména výpovědí ostatních poškozených, služebních záznamů zachycujících existenci zranění i původní postoj poškozených, kteří se evidentně nejprve obávali jednání obviněných nahlásit, i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (č. l.

123– 165), v nichž se znalec MUDr. Luděk Pitter vyjadřoval k možným způsobům vzniku jednotlivých poranění, která odpovídala výpovědím poškozených. Pouze skutečnost, že se některé z poškozených nepodařilo vyslechnout, ať už pro jejich nedostupnost či jejich postoj k věci, nemůže na takové důkazní situaci ničeho změnit. Dovolatel nesouhlasil ani s tím, že soud uvěřil výpovědi F. S. z přípravného řízení, a to i přesto, že v hlavním líčení odmítl vypovídat, ačkoliv k tomu neměl žádný zákonný důvod. Zde ani Nejvyšší soud nevidí důvod, proč by následná změna postoje poškozeného (svědka) učinit výpověď, již lze označit tak, že bez oprávnění odepřel vypovídat, měla mít vliv na věrohodnost jeho dřívější výpovědi, když tato navíc odpovídala i dalším ve věci provedeným důkazům, včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož vyplynulo, že fotodokumentací zaznamenaných zranění na těle poškozeného bylo možno jednoznačně určit, že byl napaden nejspíše v jednom dni opakovanými údery nejspíše tyčí či násadou válcovitého tvaru.

Napadení tohoto poškozeného i ze strany obviněného R. K. potvrdil svědek L. V. i L. K. To stejné platí, i pokud jde o napadení poškozeného Y.

I. Vina obviněného zde nebyla vyvozována toliko „z pouhé fotodokumentace poškozeného“ a podle dovolatele nevěrohodné a účelové výpovědi svědka L.

V. Účast obviněného R. K. na napadení tohoto poškozeného vyplynula kromě výpovědi L. V., která byla soudy v této části shledána věrohodnou, také z částečného doznání obviněného P. P., výpovědi poškozeného L. K. i poškozeného F. S. Skutečnost, že obviněný s poškozeným Y. I. spolu nebyli na stejné cele, nemá žádný význam, když bylo prokázáno, že cely obou trestanců byly otevřeny ve stejnou dobu. Není pak pravdou, že na uvedeném je snad postavena celá vina obviněného, tato skutečnost však vylučuje tvrzení obviněného, že se skutku nemohl dopustit, když s poškozeným nebyli na společné cele. Jeho vina je pak postavena kromě fotodokumentace poškozeného a znaleckém posudku právě na výpovědích poškozených, kteří se na účasti obviněného na napadení poškozeného Y. I. shodli.

S ohledem na uvedené důkazy pak není podstatné, že tento poškozený nebyl z důvodu nedosažitelnosti v řízení procesně použitelným způsobem vyslechnut, neboť vina dovolatele je i ve vztahu k tomu poškozenému prokázána jinými vzájemně se podporujícími důkazy.

57. Jak zdůraznil též odvolací soud, u žádného ze skutků, jimiž byl obviněný R. K. uznán vinným, nebyla jeho vina založena na pouhém jediném důkazu, naopak ve věci bylo provedeno důkazů vícero, kdy tyto zejména ve svém souhrnu bez jakýchkoliv pochybností prokazují vinu obviněného, jak pečlivě a podrobně rozvedly soudy v příslušných pasážích odůvodnění svých rozhodnutí. Z uvedeného důvodu je pak bezpředmětná i námitka dovolatele, že soudy částečně shledaly výpověď svědka L. V. nevěrohodnou a v jiné části na ni stavěly své závěry.

Soudům totiž nic nebrání, aby shledaly část výpovědi věrohodnou a jinou část nikoliv, a to právě s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy. Naopak takový postup je zcela správný a poukazuje na pečlivost a objektivitu soudu. Svědkovi proto soud uvěřil jen potud, pokud jeho výpověď byla podpořena ostatními důkazy. Jeho výpověď v části, z níž soudy vycházely, tak nikdy nestála osamoceně a není důvodu mít o ní pochybnosti, na rozdíl od části, v níž vypovídal o skutku, v němž měl být sám poškozeným a vůči němuž také soudy obviněné zprostily viny.

I zde je vidět snaha soudu o objektivní a co nejpřesnější zjištění skutkového stavu, při němž nevycházely toliko z osamocené výpovědi poškozeného. Na uvedených závěrech pak nemůže ničeho změnit ani to, že svědek R. W. vypověděl, že nikdy neviděl obviněného R. K. nikoho napadnout. To, že někdo nebyl nějakému jednání přítomen, a nebyl tak jeho svědkem, nemůže vyvrátit svědectví těch, které předmětnému jednání přítomni byli, a mohli tak o jeho průběhu relevantně vypovídat, a nemůže vyvrátit ani další důkazy, které obviněného z jednání, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů, ať už přímo či nepřímo usvědčují.

Dovolateli pak nelze přisvědčit ani v tom, že by mu jakkoliv škodilo prohlášení viny spoluobviněného P. P., neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je evidentní, že soudy se vinou obviněného R. K. a jeho účastí na předmětných skutcích zabývaly řádně a podrobně, prohlášení viny spoluobviněného je v pečlivosti objasňování věci vůči jeho osobě nikterak negativně neovlivnilo. Pokud jde o výtky proti samotnému přijetí prohlášení viny spoluobviněného P. P., pak je nutno odkázat na příslušnou pasáž tohoto usnesení Nejvyššího soudu, v níž se vyjadřoval k přípustnosti takové námitky už ze strany obviněného P.

P. V tomto ohledu nebylo zjištěno, že by se soud při přijetí prohlášení viny dopustil jakéhokoliv pochybení.

58. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.

Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětných skutků a obviněného usvědčují z jejich spáchání (k tomu srov. př.

rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

59. Konečně dovolatel formálně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, v odůvodnění svého dovolání k tomu však nevznesl jedinou konkrétní námitku. Zcela neurčitě pak v rámci nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů konstatoval, že žádná z potyček nenaplňuje zákonné znaky trestného činu. K tomu je nutno poznamenat, že dovolací soud není povinen, ba ani oprávněn domýšlet argumentaci dovolatele, proto se jeho takto zcela obecně tvrzenou námitkou blíže nezabýval.

60. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného P. P. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Dovolání R. K. je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. také odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 5. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu