USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2024 o dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2022, č. j. 7 To 82/2022-2773, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný J. D. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 3 T 7/2022-2654, uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. výroku rozsudku), přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (bod II. výroku rozsudku), zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku (bod III. výroku rozsudku), zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. d), písm. h) tr. zákoníku (bod IV. výroku rozsudku) a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku (bod V. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 54 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku. O povinnosti obviněného k náhradě škody, se kterou se poškození připojili k trestnímu řízení, bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 3 T 7/2022-2654, napadli obviněný a poškozená M. K., nar. XY, odvoláními. Z podnětu jejich odvolání Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 7 To 82/2022-2773, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2022, č. j. 3 T 7/2022-2654, částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ohledně poškozených J. L., A. L., L. L., M. K. a R. K. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. L., nar. XY, částku 1 200 000 Kč, A. L., nar. XY, částku 1 200 000 Kč, L. L., nar. XY, částku 1 200 000 Kč a M. K., nar. XY, částku 342 775,15 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody M. K., nar. XY, částku 24 049,94 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená R. K., nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru dovolatele je uvedený dovolací důvod naplněn, neboť předmětné skutkové závěry soudu prvního stupně, které aproboval odvolací soud, jsou ve zjevném rozporu se skutečnými výsledky důkazního řízení, dále z důvodu, že soudy obou stupňů hodnotily procesně nepoužitelné důkazy a rovněž z důvodu, že nebyl proveden neopomenutelný důkaz.
Z konstrukce uplatněných námitek je pak zřejmé, že za opomenutelný důkaz obviněný považuje odmítnutí jím navrhovaných důkazů, především pak znaleckého posudku týkajícího se jeho duševního stavu. V rámci dovolací argumentace dále zdůraznil, že jeho výpověď z přípravného řízení, ze které soudy vycházely, je kontradiktorní k jeho výpovědi z hlavního líčení, přičemž rozdílná tvrzení v jeho postupně činěných výpovědích se nepodařilo spolehlivě odstranit. Námitky uplatnil rovněž proti nevyhovění důkaznímu návrhu obhajoby spočívajícím v jeho požadavku výslechu svědkyně K., která podle něj vyvíjela aktivity, aby byl odstraněn z pracoviště XY a.
s. Pokud jde o útok na poškozenou L., k tomu uvedl, že měl v úmyslu na ni zaútočit kyselinou, avšak vzhledem k tomu, že připravenou lahev rozbil, chtěl na ni zaútočit pouze klackem, zabít ji však nechtěl a předmětnou pistoli chtěl použít pouze k odstrašení, kdy ji chtěl vylekat výstřelem do obličeje. V této souvislosti zdůraznil, že je přesvědčen o tom, že soud měl dojít k závěru, že úřednice L. se na něm dopustila mučení ve smyslu § 149 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zákoníku, když nerespektovala právní názor nadřízeného orgánu (MPSV) a nepřiznala mu opakovaně podporu v nezaměstnanosti.
Podle obviněného soudy rovněž neobjasnily příčiny, které vedly k jeho trestné činnosti. V rámci svých námitek dále zmínil, že „jeho soudní proces se odehrál ve „zkráceném řízení“ zejména proto, že předseda senátu, soudce Kydalka, hodlal v případě dovolatele demonstrovat, že jeho případy nejsou zatíženy průtahy, aby si vylepšil „image“ před kárným senátem Nejvyššího správního soudu…“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
12. 2022, č. j. 7 To 82/2022-2773, zrušil a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, přičemž zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Žádný jiný dovolací důvod obviněný neuplatnil. Neuplatnil ani námitky, které by po své obsahové stránce mohly naplňovat některý z dalších dovolacích důvodů § 265b tr. ř.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státní zastupitelství. Ten předně uvedl, že dovolatel formálně ani obsahově neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř. směřující proti trestu odnětí svobody na doživotí. Pokud jde o námitky týkající se neprovedení obhajobou navržených důkazů, lze podle státního zástupce ze strany 5 a následujících dovolání, dovodit, že obviněný měl pravděpodobně na mysli znalecký posudek týkající se jeho duševního stavu a výpověď svědkyně K., avšak bez uvedení, že se má jednat o opomenuté důkazy. Navíc není zřejmé, zda a kterému dovolacímu důvodu chtěl dovolatel přiřadit své dřívější pochybnosti o závěru znalců o jeho příčetnosti. V této části tak je podle státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné. Co se týče námitky obviněného týkající se rychlosti řízení v hlavním líčení, v jehož rámci chtěl soudce Kydalka demonstrovat svoji schopnost pracovat bez průtahů, nejedná se podle státního zástupce o námitku, která by odpovídala jakémukoliv dovolacímu důvodu. Obdobně se vyjádřil i k námitce dovolatele, že se soudům nepodařilo odstranit rozpory v jeho výpovědi, která rovněž žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Pokud jde o námitku týkající se nevyhovění důkaznímu návrhu obhajoby na slyšení svědkyně K., podle státního zástupce odvolací soud v bodě 8-10 svého rozsudku adekvátním způsobem odůvodnil, proč tomuto návrhu nevyhověl. Ve vztahu k námitce, že obviněný úřednici L. nezastřelil úmyslně, státní zástupce uvedl, že se jedná o předestření alternativního skutkového zjištění bez uvedení zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a konkrétním důkazem. Podobně ani v případě námitky, že zemřelá L. se na obviněném dopouštěla opakovaně mučení ve smyslu § 149 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zákoníku, není podle státního zástupce jasné, zda jde o hmotně právní námitku, neboť dovolatel k právnímu posouzení daného skutku nic neuvádí. Pokud se jedná o námitku, že odvolací soud neobjasnil příčiny vedoucí k dané trestné činnosti, jejím uplatněním se podle státního zástupce obviněný snaží pouze o ospravedlnění svého jednání. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud v souvislosti s institutem dovolání zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. jde o mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Současně je vhodné uvést, že dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedena zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu toliko neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných.
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
11. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacího důvodu, který obviněný uplatnil a již shora zmíněný význam dovolání, je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly [ve vztahu k uloženému trestu na doživotí pak takto učinil Vrchní soud v Praze vyčerpávajícím způsobem], jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněných, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.
12. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, odborných vyjádření, znaleckých posudků, kamerových záznamů a dalších listinných důkazů.
13. Již shora bylo Nejvyšším soudem konstatováno, že v dovolání obviněný uplatnil obsahově shodné námitky s těmi, se kterými se již v rámci jeho obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, což je mj. také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval mj. na to, že soud prvního stupně odmítl všechny návrhy obhajoby; že odepření úplného znaleckého vyšetření (posouzení) jeho duševního stavu je nedůvodné, neboť původní znalecký posudek je neúplný; že nedošlo k objasnění příčin, které obviněného ke spáchání trestné činnosti vedly aj.), přičemž je nutno uvést, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami podrobně a řádně vypořádaly.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
15. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést následující.
16. Již bylo shora uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný sice v dovolání uvedl, že „v jeho případě bezpochyby došlo k neprovedení jím (resp. obhajobou) navrhovaných důkazů, přestože tyto lze označit jako pro věc podstatné“, nespecifikoval však důsledně, o jaké důkazy [v dovolání sice uvádí, že trvá na výslechu M.
K. a pana L. (viz str. 7 dovolání), avšak jedná se o prolínání toho co mělo zaznít v řádném opravném prostředku, dále zmiňuje výslech svědků dle seznamu, většinou z bývalého zaměstnání XY, vypracování komplexního znaleckého posudku ve vztahu k jeho duševnímu stavu, avšak zmínky o těchto důkazech váže k odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů, kterými byly jeho návrhy na doplnění dokazování shledány nedůvodnými] by se mělo přesně jednat. Na tomto místě je nutno upozornit, že není povinností Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného směr jeho úvah v této oblasti [viz neurčitost námitky – rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 452/07; (i přes tento nedostatek bylo Nejvyšším soudem na otázku opomenutých důkazů a další reagováno níže)]. Dále je nutno také konstatovat, že dovolatel v podaném dovolání neuvedl, v čem konkrétně spatřuje zjevný rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů či jaké konkrétní procesně nepoužitelné důkazy tvořily základ učiněných skutkových zjištění. Uplatněné námitky tak lze označit spíše za prostou polemiku obviněného s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, přičemž dovolatel se domáhá jejich změny v souladu s jeho vlastními představami a soudům vytýká nedůvodnost zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování.
17. Pokud jde o námitku obviněného, že nedošlo k provedení navržených důkazů, pak je nutno uvést, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V této souvislosti z rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, proč zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem 43 svědků z XY, policistů zasahujících v bytě obviněného či svědků z řad pracovníků úřadu práce a poškozené K.
Z odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů mimo jiné vyplývá, že soud prvního stupně měl pro rozhodnutí ve věci dostatek důkazů, přičemž provádění navržených důkazů by řízení neúměrně protahovalo a šlo by v podstatě o dublování důkazů (bod 37 rozsudku). Shodně se soudem prvního stupně také Vrchní soud v Praze neshledal oproti obhajobě potřebu dokazování jakkoliv rozšiřovat a doplňovat, neboť v nezbytném rozsahu bylo prokázáno, že se staly skutky, v nichž jsou spatřovány trestné činy, že tyto skutky spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek, když náležitým způsobem byly objasněny též podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu, podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů obviněného, podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a bezdůvodného obohacení i okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání (srov. § 89 odst. 1 trestního řádu) - bod 11 rozsudku, stejně jako skutečnosti rozhodné při ukládání trestu.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že oba soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, proč uvedené důkazní návrhy obhajoby nepovažovaly za důvodné. Nejvyšší soud, který se s argumentací soudů nižších stupňů ztotožnil, tudíž uvedenou námitku posoudil jako nedůvodnou.
18. Vytýká-li obviněný soudům nižších stupňů neprovedení – nevypracování úplného znaleckého posudku, pak je nutno ve shodě se soudy nižších stupňů konstatovat, že jedním z důkazů byl znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie. Z tohoto znaleckého posudku č. l. 1167-1191, k osobě obviněného bylo mj. zjištěno, že jeho intelekt odpovídá nadprůměrnému výkonu, jeho osobnost vykazuje patologické rysy, a to paranidní, narcisní, rigidní, se sníženou schopností dosahovat na emoce druhých lidí.
Z posudku rovněž vyplynulo, že jednání obviněného bylo promyšlené, cílené, uvědomoval si následky svého jednání pro oběti i pro něj samotného, přičemž jeho pobyt na svobodě je nebezpečný v důsledku struktury jeho osobnosti, kterou lze popsat jako sebevědomou, paličatou, kdy je schopen kooperovat, má sklony k podezřívavosti, bez zvýšené míry úzkosti, má tendenci k černobílému uvažování (blíže též bod 18 rozsudku soudu prvního stupně). Z posudku rovněž vyplynulo, že obviněný vůči obětem svého jednání neprojevil lítost, až na policistu zasahujícího v bytě.
Rovněž tak nebyly u obviněného zjištěny znaky svědčící pro zveličování, předstírání či tajení duševní choroby, přičemž paranoidní percepce se u obviněného jeví jako široce zasahující do všech oblastí jeho života. S ohledem na charakter námitek lze tak přisvědčit státnímu zástupci, že obviněný uplatněnými námitkami zpochybňuje znalecké závěry, přičemž však neuvedl důvody, proč by tyto závěry měly být nesprávné. Pokud tedy dovolatel snad mínil poukázat na to, že v době spáchání předmětných skutků nebyl trestně odpovědný z důvodu nepříčetnosti, závěry znaleckého posudku hovoří jednoznačně o opaku.
Nutno pouze dodat, že z uvedeného posudku rovněž vyplynulo, že u obviněného se projevuje přesvědčení o jeho vysokých morálních standardech a v případě, že dojde k závěru, že někdo podobné standardy nemá, má tendenci takového člověka vnímat jako osobu nezasluhující soucit. Se závěry vyslovenými Vrchním soudem v Praze k doplnění dokazování v této oblasti (viz body 11, 12 rozsudku) se Nejvyšší soud ztotožnil.
19. K námitce obviněného, že soudy spolehlivě neodstranily jeho rozdílná tvrzení v přípravném řízení a v hlavním líčení, Nejvyšší soud s odkazem, na již výše uvedené opětovně uvádí, že z obou soudních rozhodnutí je zřejmé, že soudy disponovaly dostatečným množstvím důkazů pro vyslovení viny obviněného, přičemž důkazy, které vedly ke skutkovým zjištěním, byly řádně vyhodnoceny a mají v provedeném dokazování oporu. Současně je nutno konstatovat, že za situace, kdy obviněný namítá pouze nesoulad svých výpovědí navzájem, aniž by uvedl jakoukoli jejich vazbu ke správnosti skutkových zjištění, pak taková námitka neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu [nad rámec uvedeného je vhodné poukázat na to, jakým způsobem realizoval obviněný své právo na obhajobu v přípravném řízení a následně u hlavního líčení – viz bod 2 rozsudku soudu prvního stupně].
O charakteru tohoto okruhu námitek bezpochyby může svědčit např. argumentace obviněného na straně 4 (odstavec druhý) jeho dovolání, kde uvádí „spáchání trestného činu pod bodem IV. výroku obžalovaný popírá s tím, že k původní výpovědi byl donucen postupem policejního orgánu, a to jak fyzickým, tak psychickým nátlakem“, aby sám v rámci svého dovolání (viz strana 6) uvedl, že původně měl v úmyslu na poškozenou L. (bod V.) zaútočit kyselinou, později výstřelem z pistole do obličeje tuto poškozenou vylekat.
20. K námitce dovolatele týkající se účasti svědkyně K. u hlavního líčení, resp. čtení protokolu o jejím výslechu podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je nutno konstatovat, že rovněž touto námitkou se velmi podrobně zabýval nalézací soud a následně odvolací soud shledal postup soudu první stupně správným, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nutno podotknout, že již soud prvního stupně ve svém rozsudku (bod 21) zmiňuje, že znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie výslech svědkyně M. K. v přítomnosti obviněného nedoporučila.
Ve vztahu k tomuto důkazu a výtkám, které ve vztahu k postupu soudů obviněný soudům vytkl, již obviněný taktně pominul, že táž znalkyně uvedla u hlavního líčení, že aktuální zdravotní stav posuzované nezná, takže nelze vyloučit, že samotný výslech poškozené pro ni může být traumatizující sám o sobě. V bodech 8–10 svého rozsudku odvolací soud pak své závěry dostatečně a logicky vysvětlil. Především vzal v úvahu, že tato svědkyně předložila soudu prvního stupně zprávu od své praktické lékařky, podle níž nebyla doporučena její osobní účast a výslech u soudu, neboť jakékoli setkání s obviněným či konfrontace s ním by mohla být vzhledem ke způsobu provedení útoku, a především pak následkům na fyzickém i duševním zdraví spouštěčem další psychické dekompenzace nebo posttraumatického syndromu.
Odvolací soud pak s přihlédnutím k § 20 odst. 3 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že bylo třeba s ohledem na psychický stav svědkyně šetřit její práva a povinnosti s tím, že její výslech byl za účasti obhájce proveden v přípravném řízení po obsahové a formální stránce tak, že nemusel být později opakován. K těmto závěrům, které považuje za správné, nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv dodávat, tudíž námitku obviněného posoudil jako neopodstatněnou.
21. Podobně za neopodstatněné považoval Nejvyšší soud námitky obviněného ve vztahu k poškozené L. Z jejich obsahu je zřejmé, že dovolatel, především ve vztahu k jejímu usmrcení, předestírá vlastní verzi skutkového stavu, která se diametrálně liší od skutkových zjištění soudů. Stejně tak lze souhlasit se státním zástupcem, že není zřejmá povaha námitky obviněného, že se na něm poškozená L. dopustila opětovně mučení ve smyslu § 149 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zákoníku, neboť své úvahy blíže nerozvádí. Pokud obviněný zamýšlel tuto námitku uplatnit jako námitku právní, mělo z jeho strany dojít k uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a její specifikaci (tudíž v tomto případě platí viz neurčitost námitky – rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07), což neučinil. Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud dodává, že právní kvalifikaci jednání obviněného vůči poškozené L. považuje ze strany soudů obou stupňů za správnou. Ve vztahu setrvání obviněného na výslechu manžela zavražděné postupoval nalézací soud podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a přečetl výpověď svědka z přípravného řízení. Z této výpovědi je podstatná zejména ta pasáž, kde manžel poškozené uváděl, že obviněný poškozené vyhrožoval smrtí. I když uvedený svědek nebyl osobně vyslechnut u hlavního líčení, je nutno uvést, že tato část jeho výpovědi je v souladu s výpovědí svědkyně J. S., která mj. uvedla, že v době, kdy obviněný D. vyhrožoval poškozené L. fyzickou likvidací, měla z něj poškozená evidentně strach.
22. Pokud jde o námitku týkající se neobjasnění příčin, které vedly obviněného k páchání předmětné trestné činnosti, pak je třeba uvést, že uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. K uvedené argumentaci dovolatele lze pouze shrnout, že z popisu skutku, ale i důkazů před soudy nižších stupňů provedených je nezpochybnitelné, že obviněný jednal ze msty, což prokazuje způsob jeho jednání, příprava, kterou věnoval svému záměru, přičemž jeho motivací bylo ublížit osobám, které se dotkly jeho sebevědomí (viz blíže znalecký posudek z odvětví psychiatrie a psychologie), ať již tím, že poškozená K. v minulosti měla upozornit mj. na nesrovnalosti v jeho vyúčtování zahraničních cest, poškozená R. K. mu měla zvýšit nájem či poškozená L. v minulosti nepřiznala podporu v nezaměstnanosti a vyřadila jej ze seznamu zájemců o zaměstnání. Zcela důvodně bylo odvolacím soudem konstatováno, že obviněný svoji pomstychtivost prováděl chladnokrevně, vypočítavě a naprosto jistě a v dosažení svého cíle shledával samolibé zadostiučinění.
23. Ponechat stranou nemohl Nejvyšší soud ani námitku týkající se délky trestního řízení před soudem prvního stupně. Ačkoliv se jedná o námitku, která dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nenaplňuje, reagoval na ni Nejvyšší soud z pozice nazírání Ústavním soudem na otázku práva na spravedlivý proces, neboť obviněný totiž ve své podstatě naznačuje, že soudní řízení proběhlo snad nestandardně rychle. Po seznámení se se spisovým materiálem musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatel měl od počátku možnost hájit svá práva, čehož mohl v plném rozsahu využít [pokud tak v jistých fázích řízení neučinil (např. rozhodl se nevypovídat) – lze pro stručnost odkázat na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8.
2. 1996; Averill proti spojenému království ze dne 6. 6. 2000)], a bylo by stěží možno takovýto postup obhajoby přičítat k tíži soudu. Tvrzení-námitka, že soudce Kydalka na trestní věci obviněného chtěl demonstrovat svoji schopnost pracovat rychle, žádný dovolací důvod nenaplňuje a je pouhou snahou dovolatele znevěrohodnit průběh hlavního líčení a následné rozhodnutí o vině dovolatele z hlediska snad nepřiměřené rychlosti řízení, aniž by bylo bráno v úvahu, že rozsudek nalézacího soudu, byť došlo odvolacím soudem k jistým úpravám v případě rozhodnutí o náhradě škody (resp. nemajetkové újmy) a zjištění jistých nepřesností ze strany soudu prvního stupně, avšak obviněnému prospívajících, nevykazuje znaky libovůle při hodnocení důkazů a jeho odůvodnění hodnocení důkazů, skutkového stavu i právní kvalifikace a trestu je logické.
24. I přes skutečnost, vyjádřenou Nejvyšším soudem shora (viz bod 21) k neurčitosti námitky dovolatele, kde tvrdí, že ze strany poškozené L. došlo vůči jeho osobě k mučení ve smyslu § 149 odst. 1, 2 písm. a), e) tr. zákoníku a že ve vztahu k této poškozené „vnímá v jeho případu rozeznatelné prvky omluvitelné pohnuty“, považoval Nejvyšší soud za vhodné uvést následující skutečnosti, pokud snad podle obviněného mělo být jeho jednání posouzeno nanejvýše podle § 141 tr. zákoníku, tedy jako trestný čin zabití. Podle § 141 odst. 1tr. zákoníku bude potrestán ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Předmětný trestný čin je trestným činem úmyslným (§ 15 tr. zákoníku), v rámci kterého úmysl pachatele (byť eventuální) směřuje k usmrcení člověka, avšak na rozdíl od vraždy pachatel jedná ve stavu silného rozrušení plynoucího:
- ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo - v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V předmětné trestní věci však nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by vzdáleně mohla být podřaditelná pod některý z obligatorních předpokladů pro použití § 141 tr. zákoníku. Naopak, bylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že to byl obviněný, který ze msty zaútočil na poškozenou L., a to po několika letech, což odpovídá i jeho profilu, jak vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie.
Navíc je třeba uvést, že o aplikaci tohoto ustanovení lze zpravidla uvažovat pouze tehdy, jestliže pachatel reaguje na zavrženíhodné jednání poškozeného bezprostředně. S ohledem na shora uvedené nemůže být jednání obviněného reakcí např. na jednání poškozené z více či méně vzdálené minulosti. V projednávané trestní věci nebylo nic takového zjištěno, pročež aplikace právní kvalifikace podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (pokud ji snad měl svojí neurčitou námitkou obviněný na mysli) absolutně nepřicházela v úvahu.
Z rozhodnutí soudu druhého stupně [byť k ukládanému trestu, který dovoláním nebyl napaden (blíže § 265b odst. 2 tr. ř.; příp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.)] jednoznačně vyplývá, že obviněný si počínal vypočítavě, chladnokrevně, naprosto jistě a vyčkával na nejvhodnější dobu a příležitost, přičemž jednal z pomstychtivosti, tudíž v žádném případě ve stavu silného rozrušení plynoucího ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozené.
25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II.
ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu