8 Tdo 301/2023

8 Tdo 301/2023-14719

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2023 o dovolání obviněného M. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 5 To 29/2022-14650, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 20/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 7. 2021, č. j. 20 T 20/2018-14300, zrušil podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku v celé odsuzující části výrok o vině z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 38 T 66/2016-7232, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 12. 2020, č. j. 3 To 656/2019-8577, jakož i celý výrok o trestu a další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného M.

S. vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 tr.

zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, alinea 1 tr. zákoníku, přečinem nedovolené výroby a držení pečetidla státní pečeti a úředního razítka podle § 349 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrokové části citovaného rozsudku) byl obviněný podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 (dvou) let.

Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné opatření – zabrání věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Dále byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek pod bodem 381. obžaloby, ve kterém byl spatřován obžalobou dílčí útok pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a dále byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. ř. pro skutky pod body 22, 29, 153, 154, 171, 174, 180, 187, 193, 196 obžaloby, ve kterých byly obžalobou státního zástupce spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10.

2020, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný a podle § 226 písm. e) tr. ř. byl zproštěn obžaloby státního zástupce pro skutek pod bodem 359 obžaloby, ve kterém byl obžalobou spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

2. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 7. 2021, č. j. 20 T 20/2018-14300, podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného proti zprošťujícím výrokům pod body 359. a 381., a výroku o trestu) odvolaní, na jejichž základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 5 To 29/2022-14650, rozhodl tak, že se podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušuje, a to ve výrocích, kterými byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 7. 2018, č. j. Zt 25/2017-1400 v bodě 1) podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutek uvedený pod bodem 381 obžaloby a v bodě 3) podle § 226 písm. e) tr. ř. pro skutek uvedený pod bodem 359. obžaloby a trestní stíhání obviněného pro skutek v bodech 381. a 359. za použití § 223 odst. 2 tr. ř., z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., zastavil. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek také částečně zrušil ve výroku, kterým byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozenému Zaplo Finance s. r. o. a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen uhradit na náhradě škody poškozenému Zaplo Finance s. r. o., IČ 29413575, se sídlem Jankovcova 1037/49, Holešovice, 170 00 Praha 7, částku ve výši 5 000 Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se neztotožňuje s právní kvalifikací skutků pod bodem B pod čísly 1. až 385., jelikož ve vztahu k útokům pod uvedenými čísly měla být zvolena právní kvalifikace tzv. kvalifikovaného pokusu ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že soudy obou stupňů vůbec nezohlednily, že jeden pokračující trestný čin byl ze strany policejního orgánu zcela zbytečně rozdělen do dvou trestních řízení, což mělo za následek uložení vyššího trestu.

V této souvislosti konstatoval, že trest odnětí svobody ve výměře sedmi let a šesti měsíců považuje za nepřiměřeně přísný. Podle dovolatele soudy nezohlednily při ukládání trestu délku trestního řízení, když poslední dílčí útok byl spáchán v roce 2015, zatímco pravomocné rozhodnutí ve věci nastalo až v roce 2022 a rovněž nezohlednily ani jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav. Rovněž je přesvědčen, že mu byl nepřípustně uložen trest propadnutí věci, jelikož tento trest může být uložen pouze ve vztahu k věcem, které jsou nástrojem trestné činnosti, ale jemu byl uložen i na věci, které s trestnou činností nesouvisely, přičemž některé z nich byly zabaveny až po jeho propuštění z vazby v roce 2016.

Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku o vině a ve výroku o trestu a znovu rozhodl rozsudkem tak, že jej ve výroku o vině uzná vinným kvalifikovaným pokusem zločinu úvěrového podvodu podle § 21 tr. zákoníku § 211 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku a ve výroku o trestu mu uloží pouze společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře pěti let a šesti měsíců, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let a ochranné opatření zabrání věci.

4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která se vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného a uvedla, že na posouzení správnosti právního posouzení jednání obviněného jako pokračujícího jednání, popsaného pod oběma částmi bodu B ad. 1. – 385. rozsudku, se vztahuje sjednocující rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 15 Tdo 204/2019, přičemž uvedla, že znak těžšího kvalifikačního momentu značné škody ve smyslu § 211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku byl u dokonané části útoků naplněn více než dvojnásobně, v části útoků nedokonaných se obviněný pouze pokoušel o způsobení škody ve výši 5 367 097 Kč, přičemž její výše není rozhodná z hlediska správnosti právního posouzení jeho jednání jako pokračujícího zločinu úvěrového podvodu. V této souvislosti také uvedla, že ani v případě upřesnění právní kvalifikace stran jeho námitek, by taková dílčí změna nemohla zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení v rámci trestního řízení. K námitce dovolatele týkající se rozdělení pokračujícího trestného činu policejním orgánem do dvou trestních řízení uvedla, že obviněný přehlédl splnění podmínky aplikace § 45 odst. 1 tr. zákoníku, jež bylo na místě respektovat a rozhodnout o veškeré pokračující trestné činnosti jedním rozsudkem. Nesouhlasně se také vyjádřila k námitce týkající se nepřiměřeně přísného trestu, když konstatovala, že se nejedná o námitku, která by odpovídala nutnosti výjimečného zásahu dovolacího soudu do výroku o trestu a také, že se jedná o námitku, se kterou se již vyčerpávajícím způsobem zabýval odvolací soud. V této souvislosti se také nesouhlasně vyjádřila k námitce týkající se délky řízení, ke které uvedla, že nelze přehlédnout časové nároky, které si postup jednotlivých orgánů činných v trestním řízení vyžádal s ohledem na rozsáhlost, počet útoků, jakož i množství jimi zasažených zájmů, chráněných trestním zákoníkem. Dále pak k námitce dlouhodobě nepříznivého stavu obviněného konstatovala, že se nikterak nevztahuje k napadnutelnosti výroku o trestu v řízení o dovolání, nicméně je řešitelná v právním režimu řízení vykonávacího. Ve vztahu k trestu propadnutí věci zaujala stanovisko, že nelze jinak, než vycházet z obsahu dostupného spisovného materiálu a odkázat na příslušnou výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně, jakož i na odpovídající část jeho odůvodnění. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovila souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

9. Ve vztahu k výše uvedenému Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování, pokud nejsou dány důvody pro aplikaci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

10. Předně je třeba reagovat na námitku obviněného stran chybné kvalifikace jeho jednání jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, přičemž obviněný má za to, že správně měla být zvolena právní kvalifikace tzv. kvalifikovaného pokusu, přičemž odkázal na rozhodnutí č. 15/1996 Sb. rozh. tr. V souvislostí s předmětnou trestní věcí je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu a pro ten případ, jak také správně uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, lze poukázat na rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26.

6. 2019, sp. zn. 15 Tdo 204/2019, publikované ve sbírce pod číslem 49/2019 Sb. rozh. tr., které uvádí, že „Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jestliže pachatel naplní znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu způsobit škodu ve výši dosahující hranice škody uvedené jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr.

zákoníku], která je znakem kvalifikované skutkové podstaty a která však nenastane (typicky nedojde k poskytnutí úvěru), je nutno takové neúspěšné jednání posuzovat jako jeden trestný čin, a to jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.“.

11. Ve světle výše nastíněných teoretických východisek lze pak uvést, že z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jelikož způsobil škodu ve výši nejméně 2 292 218,60 Kč [pro naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty se vyžaduje, aby jednáním pachatele byla způsobena značná škoda – tj. nejméně 1 000 000 Kč. Za situace, kdy způsobená škoda dvojnásobně převýšila požadovaný kvalifikační znak, je nepopiratelné, že v tomto případě byl uvedený zločin v kvalifikované formě dokonán] a pokusil se způsobit škodu ve výši nejméně 5 367 097 Kč. V obou případech jeho činnost směřovala ke způsobení značné škody ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, přičemž jeho jednání u dokonané části útoků naplnilo výši značné škody více než dvakrát. Lze také zmínit, že obviněným navrhovaná právní kvalifikace nemohla obstát, ale i kdyby bylo jednání obviněného kvalifikováno jako tzv. kvalifikovaný pokus, jak obviněný navrhuje, neměla by taková změna právní kvalifikace jakýkoliv vliv na výměru trestu [§ 21 odst. 2 tr. zákoníku – pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin]. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když jednání obviněného kvalifikovaly jako zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (pouze uvedená kvalifikace byla obviněným v dovolání zpochybňována) a jeho námitka stran právní kvalifikace je tak zjevně neopodstatněná.

12. Obviněný dále namítl, že mu byl nesprávně uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V této souvislosti je předně nutné uvést, že výrok o trestu propadnutí věci je oddělitelným výrokem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tz 6/2018), který obviněný nenapadl v rámci svého řádného opravného prostředku. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil sice do výroku o trestu, ale jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu (č. l. 14 539 a násl.), svoje námitky směřoval zcela výlučně do výroku o trestu odnětí svobody, a nikoliv do výroku o trestu propadnutí věci. Za takové situace ovšem platí, jak vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 6 Tz 6/2018, že „Je-li odvolatelem podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do oddělitelného výroku o jednom z uložených trestů, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výslovně napadeného oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.“

13. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné také zmínit, že přípustnost dovolání je vázána na rozsah přezkumu odvolacím soudem. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

14. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska lze tedy konstatovat, že dovolání obviněného proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a nebyl povinen přezkoumávat podle §

254 odst. 2, odst. 3 tr. ř. není přípustné. Názor, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, aj.).

Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání, jako specifického mimořádného opravného prostředku [k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02 (k tomu přiměřeně také např. rozh. Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1165/2021)]. Odvolací soud mj. konstatoval, že „přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. z hlediska všech obžalovaným i státním zástupcem vytýkaných vad zákonnost a odůvodněnost odvoláním dotčených výroků napadeného rozsudku, … (výrok o propadnutí věcí jako oddělitelný výrok nebyl povinen přezkoumávat, neboť nebyl napaden – viz výklad shora)].

Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud námitkami obviněného stran trestu propadnutí věci nebude po věcné stránce dále zabývat.

15. Obviněný taktéž uplatnil námitky stran přiměřenosti trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tak v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

16. Ve vztahu k výše uvedenému a obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“

17. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu odnětí svobody podřadit pod jim uplatněné dovolací důvody, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů.

18. I přes výše uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

19. Takové pochybení (viz shora bod 18) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.

20. Je přitom nutno zmínit, že obviněný opakuje námitky uplatněné v řádném opravném prostředku, přičemž odvolací soud se jimi řádně zabýval (bod 112. a násl. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud pak v bodě 115. odůvodnění svého rozsudku správně a podrobně rozebral, ze kterých polehčujících a přitěžujících okolností vycházel a zcela přiléhavě odůvodnil, proč není potřeba trest uložený soudem prvního stupně modifikovat. I přes výše uvedené a s ohledem na argumentaci obviněného, že nebyla zohledněna délka řízení, poukaz na jeho nepříznivý zdravotní stav a námitku rozdělení pokračujícího trestného činu do dvou trestních řízení, přičemž svou argumentací primárně napadá výši jemu uloženého trestu odnětí svobody, je vhodné uvést, že obviněný se dopustil skutečně rozsáhlé trestné činnosti, a to jak do počtu útoků, tak i stran množství zasažených zájmů trestním zákoníkem. Lze také uvést, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku sice namítá nezohlednění délky řízení, ale v rámci své argumentace již nepoukazuje na žádné skutečnosti, které by přispěly k průtahům v řízení, přičemž kompletně pomíjí obsáhlost a komplikovanost své trestné činnosti, která značnou měrou přispěla k délce řízení. S ohledem na časové nároky, které si postup orgánů činných v trestním řízení vyžádal právě v návaznosti na rozsáhlost trestné činnosti obviněného, nelze za dané situace hovořit o nepřiměřené délce trestního řízení. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného stran jeho zdravotního stavu, ke které je vhodné uvést, že přestože se nejedná o námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněné dovolací důvody, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit na možný postup podle trestního řádu (vykonávací řízení).

21. Obviněný taktéž ve svém dovolání zmínil, že policejní orgán zcela zbytečně rozdělil jeden pokračující trestný čin do dvou trestních řízení, v důsledku čehož mu byl uložen vyšší trest. V této souvislosti lze uvést, že danou skutečností se již zabýval soud prvního stupně, když v bodě 439. a násl. mj. správně uvedl, že „Rozhodující je, že jde z hmotněprávního hlediska o jeden pokračující trestný čin, o kterém se nekonalo společné řízení, přičemž důvody, pro které společné řízení neproběhlo, nejsou při úvaze o ukládání společného trestu podstatné.

Podstatné je, že jde o jeden pokračující trestný čin, za který má být uložen společný trest. Na obžalovaného byly podávány atypicky dvě obžaloby. Pro dílčí útoky pokračující trestné činnosti byla podána nejprve na Okresním soudě v Českých Budějovicích obžaloba, která byla projednána a bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 38 T 66/2016-7232. Následně byla podána obžaloba u Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 31. 8. 2018 pro další dílčí útoky stejné pokračující trestné činnosti...

atd.“ S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že soudy nižších stupňů nepochybily, když obviněnému za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložily úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž lze také uvést, že mu byl uložen trest v rámci zákonného rozpětí dvou až osmi let, když mu byl uložen ve výměře sedmi let a šesti měsíců. Za takto shora naznačené situace je zřejmé, že trest uložený obviněnému, byť při horní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, není trestem nepřiměřeně přísným, který by se mohl ocitnout v rozporu s ústavními právy obviněného, když nelze pominout četnost dalších trestných činů spáchaných obviněným, které byly důvodem pro uložení úhrnného trestu.

22. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnily a tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

23. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. [též bod 22].

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 4. 2023 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu