Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného M. Ch., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 To 164/2022, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 17 T 36/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 12. 2021, sp. zn. 17 T 36/2017, byl obviněný M. Ch. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby přibližně od roku 2013 do 31. 10. 2016 v místě svého bydliště v rodinném domě v obci XY, bez povolení přechovával 1 ks samopalu vzor 58, č. 27553, ráže 7,62 mm a 1 ks samopalu výrobní značky PPŠ-41 Špagin, ráže 7,62 mm, rok výroby 1951, bez výrobního čísla, schopných střelby jednotlivými ranami i dávkami, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 písm. a) bod 2 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu (dále „zákon č. 119/2002 Sb.“), jedná v obou případech o zakázanou zbraň kategorie A, jejíž nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., na stejném místě přechovával bez povolení 1 ks tlumiče hluku výstřelu pro palnou zbraň o průměru 35 mm a délky 31 cm, černé barvy, a 1 ks tlumiče hluku výstřelu pro palnou zbraň o průměru 50 mm a délky 22 cm, na kterém je po celé délce navlečena guma černé barvy, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 písm. c) bod 1 zákona č. 119/2002 Sb. jedná v obou případech o zakázaný doplněk zbraně kategorie A, jehož nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 téhož zákona zakázáno, a tamtéž bez povolení přechovával celkem 28 ks nábojů ráže 7,62 x 39 mm a 1 ks náboje nezjištěné ráže a značky, pravděpodobně náboj 762 x 54 R, klasifikovaných jako vojenská munice, přičemž jako držitel zbrojního průkazu věděl, že se podle § 4 odst. b) bod 4 zákona č. 119/2002 Sb. jedná o zakázanou munici kategorie A, jejíž nabývání do vlastnictví, držení nebo nošení je podle § 9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu, zakázáno, přičemž výše uvedené věci si opatřil blíže nezjištěným způsobem v přesně nezjištěné předchozí době pravděpodobně v letech 2013 a 2014 a předmětného dne 6. 9. 2016 žádal svého spolupracovníka M. K., nar. XY, aby tyto věci někde uschoval, neboť zbraně ani tlumiče nejsou drženy legálně, a tento je ponechal v garáži domu a obrátil se na Policii České republiky a všechny věci zde dne 31. 10. 2016 byly nalezeny při prováděné domovní prohlídce.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí věcí výslovně uvedených ve výroku o trestu.
3. Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 To 164/2022, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, ve výměře 100 denních sazeb po 1.000 Kč, a dále podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku k trestu propadnutí věcí ve výroku o trestu rozsudku odvolacího soudu popsaných. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neboť, že přestože jsou rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v rozporu s obsahem provedených důkazů, odvolací soud tomuto postupu nedůvodně přisvědčil, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené články 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a nebyla dodržena ani zásada presumpce neviny. Uvedené nedostatky spočívají v tom, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho argumentací uplatněnou v odvolání, a to zejména ohledně vad v hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků M. K. a D. D. Poukázal na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil zprošťující rozsudek, a v něm uvedenou podstatu výtek v návaznosti na závěry o vině v následném druhém odsuzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně. Tento postup obviněný označil za zjevně tendenční a neodpovídající řádnému zjištění skutkovému stavu v návaznosti na provedené dokazování.
5. Způsob hodnocení rozporů ve výpovědích svědků M. K. a D. D. a celkovou jejich nevěrohodnost obviněný srovnával se situací „tvrzení proti tvrzení“, protože se nebylo možné spolehlivě přiklonit jen k jedné verzi skutkového děje. Soudy nebraly do úvahy výpovědi podporující verzi skutkového děje popisovaného obhajobou. Naznačil, v čem spatřuje rozdíly ve výpovědích jmenovaných svědků, které soud ve svém prvním zprošťujícím rozsudku považoval za nevěrohodné (viz rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 26.
9. 2019, sp. zn. 17 T 36/2017, č. l. 525 a násl.), protože podle něj byly osamoceny a v rozporu s výpověďmi dalších svědků. Odvolací soud tento názor vytknul jako nesprávný pro nedostatečné odůvodnění závěru o této nevěrohodnosti usvědčujících výpovědí. Pochybnosti podle obviněného vzbuzuje právě to, že druhý odsuzující rozsudek byl vydán na základě týchž výpovědí, jejichž obsah se nezměnil, což neodpovídá právní úpravě ani judikaturou a právní teorií zakotvené zásadě, podle níž těžiště dokazování leží zásadně před soudem prvního stupně.
Zatímco při prvním hodnocení důkazů pro svůj zprošťující rozsudek soud vycházel z bezprostředního vyslechnutí jmenovaných svědků, a mohl tedy zohlednit i způsob podání jejich výpovědí, při vydání druhého odsuzujícího rozsudku již z důvodu časového odstupu nemohl mít ústní projev výpovědi v paměti, a tento rozměr posouzení důkazů proto zcela chybí, navíc změnu v hodnocení důkazů soud prvního stupně žádným způsobem nevysvětlil. Tím došlo k porušení práva obviněného na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30.
9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1367/18). Podle obviněného odvolací soud nedůvodně vytýkal soudu prvního stupně ve zrušujícím rozhodnutí, že uvedené výpovědi nehodnotil, ačkoli nalézací soud uvedl, že výpovědi jsou nevěrohodné, což však je podle obviněného již třeba považovat za jejich hodnocení.
6. Nevěrohodnost svědků M. K. a D. D. podle obviněného spočívá v jejich osobnosti, vztahu, jaký k němu měli, a prokázané motivaci. Skutkový stav, jak byl přijat okresním i odvolacím soudem nemůže obstát z důvodu jeho nelogičnosti, nekonzistentnosti a zjevného rozporu s ostatními svědeckými výpověďmi. Soudy měly brát do úvahy, že M. K. byl v minulosti celkem 10x soudně trestán především za majetkovou trestnou činnost a D. D. byl odsouzen pro zločin podvodu. Se svědkem M. K. měl obviněný nevyřízené finanční závazky, přičemž u obou těchto svědků je zřejmá i opakovaná snaha zdiskreditovat obviněného (např. trestní oznámení podané M.
K. na obviněného pro údajnou objednávku vraždy na Slovensku). Z uvedených důvodů je zjištěný skutkový děj nelogický a nepravděpodobný. Smysl nedává závěr, že se měl obrátit na M. K. s D. D. s žádostí o schování nelegálně držených zbraní z důvodu, že se obává vyšetřování ohledně smrti pana Ž., neboť ten zemřel utonutím v době, kdy byl obviněný na zcela jiném místě, tudíž není dána spojitost s vyšetřováním pro předmětné střelné zbraně. Pokud by skutkový děj opravdu probíhal tak, jak jej popisují jmenovaní svědci, postrádá logiku jejich postup v souvislosti s podáním trestního oznámení (měli slíbit, že zbraně ukryjí, prozatím je schovali u něj v garáži, věc si pak rozmysleli a rozhodli se podat trestní oznámení, což učinili přes své známé a jejich kontakty, zbraně nafotili, obviněného se báli).
Nesrovnalosti spatřuje také v popisu procesu focení zbraní, na nichž se nenašly žádné otisky ani vlákna. Dovolatel zpochybnil svoji motivaci k uchovávání předmětných zbraní nelegálně, když vlastnil 27 legálně držených zbraní, byl to jeho koníček, přičemž nelegálním držením zbraní by přišel o zbrojní průkaz. Zpochybnil věrohodnost svědků i s ohledem na to, že nebyli soudem vyslechnuti ve stejný den, protože se M. K. k hlavnímu líčení nejprve nedostavil s omluvou zdravotních problémů, a proto byl vyslechnut při jiném hlavním líčení než svědek D.
D., což jim umožnilo případně své výpovědi konzultovat a sjednotit.
7. S ohledem na uvedené obviněný tvrdí, že M. K. a D. D. schovali v jeho garáži nelegálně držené zbraně, které byly na základě jimi podaného trestního oznámení nalezeny při domovní prohlídce, aniž by obviněný věděl, že tam zbraně jsou schovány. V dané věci jsou tak popisovány různé verze skutkového děje předcházejícího uschování zbraní a je rozporováno, kdo je jejich vlastníkem. Oproti závěrům soudů poukázal na svou verzi, že zbraně nebyly jeho, nikdy je M. K. a D. D. k uschování nepředal, což je podporováno výpověďmi dalších svědků, z nichž někteří hovoří například o tom, že jednu ze zbraní prezentoval M. K. jako svou v roce 2012 či 2013. Oba svědci jsou tedy podle obviněného zcela nevěrohodní a jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“ (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, či ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06), a soud pochybil, když se opřel o svědecké výpovědí, které jsou v rozporu s výpovědí obviněného i dalších svědků. Žádná z verzí skutkového děje nebyla na základě provedených důkazu zcela spolehlivě vyloučena, přičemž dovolatel má za to, že jím uváděné okolnosti jsou pravděpodobnější, logičtější a v souladu s provedeným dokazováním.
8. Kromě uvedených výhrad a setrvání na obhajobě, že na něj bylo podáno M. K. a D. D. nepravdivé trestní oznámení o přechovávání předmětných zakázaných zbraní, obviněný zmínil i další nesrovnalosti a nelogičnosti ve výpovědích těchto svědků. Ti se neshodli v tom, kdo dané zbraně přinesl a byl jejich vlastníkem, jak zmínil i odvolací soud, nicméně v příkrém rozporu s nimi potvrdil jako správný odsuzující výrok soudu prvního stupně. Obdobně rozporný je konec časového období, v němž měl obviněný zbraně přechovávat. Na rozdíl od tvrzení svědků M. K. a D. D. a vadného závěru soudů o jejich věrohodnosti obviněný poukázal na svou obhajobu potvrzenou výpověďmi svědků M. B. a P. M., kteří vypověděli, že slyšeli v čekárně u notáře S., že svědek M. K. měl obviněnému sdělit, že „ve vztahu ke zbraním jde o tajnou policejní akci, že mu to tam dali policisté a že to má nechat, jinak bude zle“, s čímž se soudy vypořádaly nelogickou nepodloženou spekulací, s níž se obviněný neztotožnil.
9. Na základě uvedených výhrad obviněný shrnul, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která byla potvrzena napadeným rozhodnutím, nejsou podložena výsledky provedeného dokazování, čímž je naplněn důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Dán je i důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a protože v důsledku těchto vad nemohou napadená rozhodnutí obstát, navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 To 164/2022, popřípadě též vadné řízení mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně ? pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření označil dovolání za nedůvodné, protože jde primárně o nesouhlas obviněného s tím, jak byly hodnoceny důkazy, především výpovědi svědků M. K. a D. D. i důkazy je podporující. Nepřisvědčil dovolateli proto to, že neshledal zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem povedených důkazů, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněným prosazovanou verzi skutkového děje soudy důvodně odmítly a je třeba respektovat skutkové závěry soudů o existenci naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Jestliže obviněný užil důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitkami směřujícími výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním bez jakéhokoli hmotněprávního obsahu tento důvod po obsahové stránce nenaplnil, neboť nenamítal žádné vady právní kvalifikace.
11. Obviněným namítané porušení práva na soudní ochranu státní zástupce neakceptoval, protože z obsahu napadených rozsudků je zřejmé, že odůvodnění posledního rozhodnutí prvostupňového soudu se důsledně zabývá rozborem jednotlivých důkazů, a to i ve vzájemné souvislosti, což byl postup, který předcházející zprošťující rozsudek postrádal. Závěry, které nyní soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku učinil, netrpí nedostatky v jeho odůvodnění. Se zřetelem na obsahovou stránku hodnocených důkazů státní zástupce neshledal prostor pro podporu obhajoby obviněného a jím vytýkaného rozporu týkajícího se změny názoru soudu prvního stupně ohledně věrohodnosti svědků M. K. a D. D. oproti rozsudku, v němž obviněného zprostil. Obhajoba obviněného nemůže obstát v návaznosti na další důkazy, jimiž se soud nalézací ve svém prvním zprošťujícím rozhodnutí dostatečně nezabýval, kdežto nyní své hodnotící argumenty dostatečně vyjádřil. Porušení práva obviněného na soudní ochranu z těchto důvodů státní zástupce neshledal, a proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž na ně do konání neveřejného zasedání nereagoval. IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K dovolacím důvodům
14. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. U tohoto důvodu postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
17. Nejvyšší soud je v rámci přezkumu v dovolání vytýkaných vad kromě uvedeného respektování hodnocení naplnění uvedených zákonných důvodů povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K námitkám obviněného
18. Dovoláním napadené rozhodnutí lze přezkoumat pouze v případě, že se dovolání opírá o některý z důvodů uvedených § 265b odst. 1, 2 tr. ř. a je v souladu s jeho zákonným vymezením, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného koresponduje s jím uplatněnými důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., jejichž prostřednictvím brojil proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, čímž se vymezoval proti učiněným skutkovým zjištěním tvrzením, že zbraně nebyly jeho a že na místo, kde byly nalezeny, je neuložil. Tím předkládal jinou skutkovou verzi založenou na vlastní obhajobě, v jejímž rámci uváděl, že tvrzení svědků M. K. a D. D. jsou nevěrohodná, a dovolával se názoru vysloveného v této trestní věci v prvním zprošťujícím rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž se domáhal závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu. Tyto námitky Nejvyšší soud považoval za korespondující s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný poukazoval na vady, které, kdyby se prokázalo, že mají opodstatnění, by byly určující pro rozhodnutí o jeho vině. Z obsahu podaného dovolání však dále plyne, že obviněný, pokud uváděl též důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nepoukazoval na takové vady, které by korespondovaly s podstatou tohoto zákonem stanoveného důvodu, protože použité právní kvalifikaci žádné vady nevytýkal. V této souvislosti Nejvyšší soud nemohl hmotněprávní stránku věci posuzovat, neboť není povolán k revizi napadených rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto zkoumal správnost vytýkaných nedostatků pouze v uplatněném rozsahu podaného dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006) a to v souladu s podaným dovolání pouze to, zda učiněná skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování, a zda trestní řízení jako celek v posuzované věci nepozbylo rysů a standardů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1216/2020).
19. Uplatněné námitky směřují především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, obviněný zejména vytýká vadné posouzení výpovědí svědků M. K. a D. D., kteří podle něj nevypovídají pravdu, a to z podrobně rozvedených důvodů, o něž dovolání opřel. Je třeba uvést, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy si uvědomovaly
zvláštnosti, za kterých tito svědci proti obviněnému podali trestní oznámení, i to, jak popisovali události týkající se nálezu zbraní v domě, resp. garáži obviněného. Právě se zřetelem na tyto ne zcela typické události soustředily svou pozornost, a to nejen při provádění důkazů, ale i v rámci jejich hodnocení, kdy zejména prověřovaly všechny podstatné souvislosti, jak o tom svědčí obsah rozsudku soudu prvního stupně.
20. V této souvislosti Nejvyšší soud dále připomíná, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), neboť Nejvyšší soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Může se tak zabývat správností hodnocení důkazů soudy, jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny procesní principy stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., nebo pokud jsou skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03), díky čemuž se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Z těchto důvodů je úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení posoudit, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti či tendenčnosti tak, jak ve vztahu k provádění a hodnocení důkazů soudy tvrdí dovolatel.
21. V rámci takto vymezeného přezkumu Nejvyšší soud mohl důvodnost výhrad obviněného proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu, jakým soud prvního stupně jednotlivé důkazy hodnotil, posuzovat pouze podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na podkladě a obsahu spisového materiálu, za to podle hledisek, zda soud respektoval všechna pravidla o řádném objasnění věci a zda se neuchýlil k libovolnému a jednostrannému posuzovaní jak výpovědí obou klíčových svědků, tak dalších skutečností. Na základě těchto podkladů shledal podle rozsudku soudu prvního stupně, že z nich neplynou poznatky o libovůli soudu ani nedodržení pravidel stanovených § 2 odst. 5, 6 tr.
ř. Neshledal, že by v odůvodnění uvedené úvahy a závěry soudu prvního stupně o takových nesprávných tendencích svědčily. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně v bodech 2. až 35. vypsal důkazy, které provedl, i obsah z nich se podávajících informací. Dále v bodech 37. až 43. podrobně vysvětlil, z jakých důkazů a proč při posuzování viny obviněného vycházel a jak se vypořádal s jeho obhajobou, včetně způsobu, jakým hodnotil provedené důkazy, proč některým tvrzením či svědkům neuvěřil, zatímco jiným ano.
Podstatné je, že pečlivě posuzoval výpověď obviněného i ostatní důkazy, u nichž se soustředil zejména na hodnocení výpovědí svědků D. D. a M. K. K tomuto postupu je třeba jen ve stručnosti zmínit, že nevzbuzuje pochybnost, pokud soud uvedl, že s ohledem na konstatovaná zjištění, ač způsob, jakým jmenovaní svědci podali trestní oznámení, není běžný, „lze ho pochopit a akceptovat s přihlédnutím ke specifikům dané věci, kdy K. a D. měli při vědomí rozsáhlých kontaktů obžalovaného obavy, aby nedošlo k zametení věci pod stůl“, a proto považoval z těchto hledisek za přijatelné, že trestní oznámení podali zprostředkovaně (srov. bod 37.
rozsudku nalézacího soudu). Uvedené závěry jsou v souladu s okolnostmi, které vysvětlili jiní svědci, s nimiž se D. D. a M. K. v této souvislosti zkontaktovali (srov. výpovědi svědků D. R. a M. Ch.).
22. Logickým lze považovat i zhodnocení a posouzení věrohodnosti výpovědí D. D. a M. K., které soud označil za věrohodné s ohledem na to, že jejich výpovědi shledal konzistentními bez rozporů, a to i přesto, že obsahují sled událostí, které se promítaly do různých místních či časových souvislostí. Opodstatněnou je i úvaha o tom, že vysvětlili své počínání a důvody, které je k němu vedly, a způsob svého uvažování. I ten soud posuzoval, neboť zkoumal se zřetelem na obhajobu obviněného, že zbraně nebyly jeho, ale tito svědci mu je do garáže podstrčili, a proto se zabýval případným motivem, jejž obviněný naznačoval.
Způsob, jakým se soud s touto obhajobou vypořádal, nevzbuzuje pochybnosti, protože soud zkoumal důvodnost takového postoje svědků, jenž však nevyplynul z výsledků provedeného dokazování, neboť existence konkrétních dluhů, které podle obviněného měly být důvodem pro uvedené manipulování, výsledky provedeného dokazování nevyšla v obviněným uváděném rozsahu najevo. Nutno předeslat, že ani obviněný je nikterak nekonkretizoval (srov. bod 38. rozsudku soudu prvního stupně). Důvodně soud poukazoval na to, že věrohodnost uvedených svědků je potvrzena i výpověďmi svědků J.
D. a D. R., obsahy jejichž výpovědí se soud zabýval, a to v návaznosti i na další výpovědi, zejména svědků O. P., jehož věrohodnosti soud věnoval potřebnou pozornost, a R. Š., jemuž se obviněný zmiňoval, že má historické zbraně (srov. bod 39. rozsudku). Bez významu není ani výpověď svědka J.P., který jako prodejce zbraní podal informace o tom, za jakých okolností obviněný u něj nakupoval, o jaké zbraně se zajímal, a že mezi nimi byl i samopal Špain (srov. body 21. a 40. rozsudku). Soud se vypořádal i s obsahy výpovědí dalších svědků, jež dával do souladu s obhajobou obviněného a rozváděl zjištění z nich plynoucí, stejně tak i úvahy o tom, které výpovědi podporují tvrzení obviněného a které naopak tvrzení usvědčujících svědků (viz body 42.
až 44. rozsudku).
23. Pokud obviněný nevěrohodnost svědků D. D. a M. K. dovozuje z toho, že při hlavním líčení vypovídali v různých dnech a že to bylo účelově zařízeno proto, aby se mohli na výpovědi sjednotit a konzultovat ji, jde o ničím nepotvrzenou úvahu obviněného, pro kterou není žádný konkrétní podklad. Lze jen poznamenat, že ani z obsahové stránky těchto výpovědí není zjevné, že by původní, těmito svědky před hlavním líčení uváděné skutečnosti doznaly změn v hlavním líčení. Naopak je nutné přisvědčit soudu, že obě tyto výpovědi jsou shodné co do průběhu líčeného děje i konstatovaných událostí, což plyne pouhým porovnáním jejich obsahu, jak je různých fázích řízení zaznamenán. Výhrady obviněného o trestní minulosti těchto svědků nejsou rovněž rozhodné, i když soud i na tuto skutečnost v rámci svých hodnotících úvah reagoval. Lze proto shrnout, že způsobu, jakým soud výpovědi uvedených svědků vyhodnotil a jak své závěry zaznamenal v příslušných pasážích rozsudku, svědčí o tom, že dostál povinnosti plynoucí z § 2 odst. 6 tr. ř. a je zcela zjevné a patrné, že všechny důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale především ve vzájemném souhrnu a návaznosti.
24. Rovněž odvolací soud se skutkovým stavem věci zabýval a z podnětu námitek obviněného obsahově shodných s těmi, jež uplatnil v dovolání, zkoumal především stanoviska soudu prvního stupně učiněná ve vztahu k svědeckým výpovědím a dalším výsledkům provedeného dokazování (viz body 10. až 18. jeho rozsudku). Poukázal na správnost závěrů i úvah nalézacího soudu bez zjištěných vad v procesu hodnocení důkazů. Nutno zdůraznit, že se odvolací soud zabýval podrobně jednotlivými výhradami obviněného a vyložil svá zjištění, v důsledku nichž dospěl závěru o správnosti odsuzujícího rozsudku, když po přezkoumání postupů při prováděném dokazování v něm neshledal obviněným zdůrazňované nedostatky. Nejvyšší soud k tomu podotýká jen ve stručnosti, že řízení předcházející vydání tohoto rozsudku nesvědčí o tom, že by při prováděném dokazování došlo k vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení jak výpovědi obviněného, tak svědeckých výpovědí, kterých zde byla celá řada, zejména však výpovědí klíčových svědků M. K. a D. D. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy věnovaly všem podstatným okolnostem posuzovaného případu a konfrontovaly obviněným uváděné skutečnosti jak s tím, co uváděli svědci, tak i s obsahem dalších ve věci provedených důkazů (viz body 37. až 43. rozsudku soudu prvního stupně). Soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, proč výpovědi těchto svědků uvěřil, kdežto líčení průběhu děje obviněným označil za nekorespondující se souvislostmi vyplývajícími z jiných provedených důkazů. Takový postup plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
25. Obviněný v dovolání rovněž naznačoval, stejně jako dříve v průběhu řízení, že s ohledem na výpovědi M. K. a D. D. na straně jedné a jeho verzi na straně druhé jde o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, a proto se soudy měly přiklonit na jeho stranu, čímž by současně dostály i zásadě in dubio pro reo. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že svým povinnostem dostály. Nelze totiž pominout, že i ve smyslu zásad pro objektivní hodnocení dvou odlišně vypovídajících skupin výpovědí, je soud vázán zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a je povinen vyvodit závěry o tom, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení a soud po vyhodnocení každé ze skupiny takových důkazů při splnění všech pravidel stanovených pro hodnocení důkazů dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nelze v takovém postupu spatřovat vady řízení. Je však nutné, aby soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
26. V posuzované věci soud prvního stupně uvedeným zásadám vyhověl, neboť se výpovědím obviněného i klíčových svědků věnoval odpovídajícím způsobem, své úvahy popsal, čímž dostál povinnostem stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř. Z uvedených důvodů skutečnost, že opřel závěry o vině obviněného především o výpovědi výše jmenovaných dvou svědků, nevybočuje z uvedených zákonem stanovených pravidel, neboť uvedené výpovědi jsou podpořeny dalšími důkazy, byť třeba jen v jednotlivostech, které však ve svém celku podávají ucelený obraz o jednání a dlouhodobých postojích obviněného k nakládání se zbraněmi. Procesní postup soudu proto nevzbuzuje obviněným uváděné pochybnosti, a vylučuje i možnost aplikace zásady „tvrzení proti tvrzení“ v posuzované věci. Nutno podotknout, že o vině obviněného svědčilo více důkazů, nikoli pouze jeden či velmi úzce omezený okruh, je též rozhodné, že soud neopomněl reagovat a hodnotit i případné odchylky ve výpovědích či konstatováních svědků M. K. a D. D., i ty bral do úvahy a v rámci zásad logického myšlení se s nimi vypořádal (viz např. výpovědi M. B., P. M.) a v odůvodnění rozsudku se s nimi dostatečně přesvědčivě rovněž vypořádal.
27. Z těchto důvodů je třeba shrnout, že skutková zjištění nevykazují obviněným namítané nedostatky, protože jsou podložena výsledky provedeného dokazování a soudy opodstatněně na jejich základě dovodily naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K souladu učiněných skutkových závěrů a použité právní kvalifikace lze nad rámec odvolání zmínit, že nebylo pro uvedené právní závěry rozhodné, zda obviněný byl či nebyl skutečným vlastníkem zbraní nalezených v jeho garáži. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně soud shledal v objektivní stránce naplněným alternativní znak, že „bez povolení přechovával střelnou zbraň a zakázaný doplněk zbraně a přechovával takto zbraň hromadně účinnou“. Šlo tedy o to, že uvedené „přechovával“, čímž se rozumí jakýkoli způsob jejich držení. Není nutné, aby je pachatel měl u sebe, postačí, když je má ve své moci, tzn., nemusí je mít přímo u sebe, ale například uložené v bankovní schránce, uschované u známé osoby, v dutině stromu apod. Rozhodné je, že s nimi může kdykoli podle své vůle a úvahy volně disponovat (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2009 Sb. rozh. tr.) Z této definice je tedy zřejmé, že vlastnictví zbraně se k naplnění znaku přechovávání zásadně nevyžaduje, neboť ji může přechovávat i její nevlastník (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 611/2008, či rozhodnutí č. 19/1994 Sb. rozh. tr.; viz též ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2218). Uvedený znak byl výsledky provedeného dokazování dostatečně zjištěn, a je naplněn okolnostmi popsanými ve skutkových zjištění rozsudku soudu prvního stupně.
28. Námitky obviněného nejsou důvodné, neboť soudy postupovaly přesvědčivě a transparentně s evidentní snahou řádně a objektivně zjistit všechny rozhodné skutečnosti. V jejich postupech proto nebylo možné shledat žádný akt libovůle (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) ani exces, neboť soudy dodržely procesní zásady a řádně svá rozhodnutí odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal, že by soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, protože ta je na místě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci však soud dospěl k závěru, že verze usvědčujících svědků není ničím zpochybněna. Lze poznamenat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
29. Z hlediska zásad o dodržení pravidel spravedlivého procesu Nejvyšší soud nepominul ani námitky obviněného, kterými zpochybňoval správnost a objektivitu závěrů soudů obou stupňů učiněných v nyní přezkoumávaných rozhodnutích se zřetelem na závěry soudu prvního stupně v jeho prvním rozsudku ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 17 T 36/2017, jímž obviněného zprostil podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. K jeho přezkoumávání není sice Nejvyšší soud oprávněn, protože usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 6 To 34/2020, byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a platí, že rozhodnutí, která již byla v předchozím řízení zrušena, nelze zásadně účinným způsobem napadat cestou dovolání, neboť směřuje proti neexistujícímu nebo již zrušenému rozhodnutí či jeho části (§ 265a odst. 1 tr. ř., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 11 Tdo 245/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 4 pod č. T 683). V posuzované věci je však vhodné na uvedené postupy poukázat, protože obviněný stávající výsledky řízení zpochybňoval poukazem na odlišnost přístupu soudu prvního stupně k hodnocení důkazů ve zrušeném rozhodnutí a v nyní vydaném a dovoláním napadeném rozhodnutí. Z těchto důvodů Nejvyšší soud jen proto, aby vyloučil obviněným naznačovanou libovůli či tendence zkreslovat důkazy ze strany soudu prvního stupně pod neopodstatněným vlivem odvolacího soudu, posoudil, jak bylo v tomto rozhodnutí postupováno, avšak obviněným vytýkané vady v něm neshledal.
30. Ve stručnosti jen poznamenává, že z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ? pobočky ve Zlíně ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. 6 To 34/2020, plyne, že důvodem zrušení zprošťujícího rozsudku byla potřeba doplnit dokazování (emailová komunikace, výpisy z Rejstříku trestů, případně doplňující výslechy) a napravit nedostatek hodnocení důkazů, protože odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se této povinnosti řádně nezhostil (viz č. l. 572 až 575 ve spojení s č. l. 535 verte až 536 verte spisu). Soudu prvního stupně vytknul selektivní přístup, protože z šestnácti svědeckých výpovědí jich následně hodnotil a posuzoval pouze pět, nadto povrchně, zkresleně, způsobem neodpovídajícím jejich obsahu, ostatní důkazy nehodnotil prakticky vůbec. Poukázal též na rozpory vyvstalé mezi jednotlivými důkazy, jež soud neodstranil (viz č. l. 574 spisu).
31. Takové závěry jsou v intencích § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť přesně vymezil, v čem shledal vady rozsudku a nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění, v čem a z jakých důvodů se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Pro úplnost je třeba dodat, že z jeho pokynů uložených soudu prvního stupně neplyne, že by mu určoval, jak konkrétně má který důkaz hodnotit a jaká zjištění z něj má vyvodit. Těchto nesprávných postupů se zdržel, neboť zcela korektně se zřetelem na vady, které zjistil, stanovil rámec pro řádné hodnocení důkazů z hledisek § 2 odst. 6 tr. ř. Nezasahoval tedy nepřípustně do zásady volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně, a proto nešlo o porušení zásad spravedlivého procesu, neboť zrušení rozsudku soudu prvého stupně odvolacím soudem nebylo prosazením vlastního hodnocení důkazů odvolacím soudem, které tento soud vůbec neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Odvolací soud rovněž dostál všem svým dalším povinnostem a nezpronevěřil se zásadám pro svou přezkumnou činnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, či ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17), neuděloval ani závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
32. Z uvedených důvodů může Nejvyšší soud konstatovat, že obviněným namítanými nedostatky předešlá rozhodnutí odvolacího soudu netrpí, a proto i z těchto důvodů není ani stávající hodnocení důkazů soudem prvního stupně zatíženo vytýkanými vadami. Jde o zákonný postup učiněný v zájmu zachování a při dodržení všech pravidel a zásad fair procesu. Nejedná se v žádném případě o vyvozování odlišných skutkových závěrů z týchž důkazů, neboť poprvé soud prvního stupně důkazy nehodnotil, čímž se vyhnul plnění své povinnosti uložené mu trestním řádem, kterou však v novém řízení splnil, a proto i nyní dovoláním napadená rozhodnutí mohou ve světle zásad spravedlivého řízení obstát.
VII. Závěr
33. Námitky obviněného nejsou na základě stručného zdůvodnění správnosti postupů soudů nižších stupňů, případně odkazem na podstatné pasáže napadených rozhodnutí, důvodné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
34. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice dopadají, avšak vytýkané nedostatky zjištěny nebyly, a to ani v rovině porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu