8 Tdo 310/2024

8 Tdo 310/2024-1148

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 90/2017, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému M. S. podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Jinak zůstává rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, nezměněn.

1. Obviněný M. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 13 T 90/2017, uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020 (ad I., ad II. výroku rozsudku). Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byla spoluobviněná L. S. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, sp. zn. ZT 267/2016, a o nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 229 odst. 3 tr. ř.

2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný, poškozená a státní zástupce (mj. v neprospěch obviněného do výroku o trestu a výroku o náhradě škody) odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně obviněného, a za splnění podmínek § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků a dále obviněnému podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci (nemovitostí specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku bylo určeno, že propadlá věc připadá státu. Podle § 256 tr. ř. byla zamítnuta odvolání obviněného a poškozené. Podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku „B“ ohledně spoluobviněné L. S. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř věc vrátil soudu I. stupně.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. i), m), g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku uvedl, že mu byl uložen trest propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky, tudíž se jedná o trest nepřípustný. Dále uvedl, že uloženým trestem jsou trestáni také poškození, kterým soud uložením tohoto druhu trestu znemožnil opětovné nabytí jejich majetku.

V dovolání vyjádřil své přesvědčení, že pokud je věc nabytá trestným činem, nejedná se o platný způsob nabytí vlastnictví, přičemž se jedná o neplatnost absolutní. V této souvislosti také uvedl, že samotná smrt poškozené nemůže vést k závěru o tom, že vlastníkem věci je pachatel nebo že vlastník věci není znám, přičemž fakt, že dosud neproběhlo dědické řízení, neznemožňuje zjistit oprávněného vlastníka a je jen otázkou času, kdy bude otázka vlastnictví vyřešena. Obviněný má tak za to, že rozhodnutím podle § 70 odst. 6 tr.

zákoníku došlo k porušení ústavně zaručeného práva na vlastnictví. V této souvislosti poukázal také na skutečnost, že je žalován svojí neteří o náhradu škody, kterou svým jednáním způsobil poškozené, důsledkem čehož bude trestán dvojnásobně, jelikož nejen, že dojde k propadnutí věci, kterou získá stát, ale také bude muset uhradit hodnotu dané věci. Podle dovolatele nepřípustně nalézací soud při rozhodování o jeho vině přihlédl k výpovědi jeho advokátky M. K., ačkoli tuto on nezprostil povinnosti mlčenlivosti a jeho vina je tudíž vybudována na tomto nepřípustném důkazu.

V této souvislosti poukázal na historii daného trestního řízení a na způsob, jakým bylo k dané výpovědi přistupováno, přičemž uvedl, že nalézací soud ve svém posledním rozhodnutí nejen, že přihlédl ke svědectví M. K., ale považoval ji za tak zásadní, že pomocí ní popsal podstatu jeho jednání ve výrokové části svého rozhodnutí. Poukázal také na postup soudu při vyhodnocování důkazů stran jeho osoby a osoby jeho sestry L. S. s tím, že odlišný postup soudu je odůvodněn tak vágně, že jsou přítomny prvky libovůle.

Taktéž uvedl, že mu soud přičetl k tíži, že nezprostil svoji advokátku mlčenlivosti. S ohledem na uvedené skutečnosti je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání uvedl, že uplatněnou argumentaci obviněného stran trestu propadnutí věci nepovažuje za opodstatněnou, přičemž má za to, že v době rozhodování o vině a trestu byly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že se jednalo o nemovité věci pocházející ze spáchaného trestného činu, jež obviněný nabyl v příčinné souvislosti s jeho podvodným jednáním a jednalo se tak bez pochybností o skutečný výnos z trestné činnosti.

Dále státní zástupce poukázal na právní teorii stran trestu propadnutí věci s tím, že propadnuvší nemovitosti v době rozhodování odvolacího soudu nepochybně náležely obviněnému, bez ohledu na vyhodnocení podmínek pro určení neplatnosti darovací smlouvy, přičemž za situace, kdy poškozená zemřela, byla splněna i druhá podmínka, tedy že věc jiné osobě nenáležela, tedy případný oprávněný vlastník nebyl znám. V této souvislosti státní zástupce také uvedl, že dědické řízení v době rozhodnutí odvolacího soudu nebylo uzavřeno, přičemž není jisté, zda v rámci pozůstalosti bude možné dotčené nemovitosti zařadit do jmění zůstavitele v situaci, kdy obviněný je nadále a nepřetržitě veden jako jejich vlastník a platnost darovací smlouvy nebyla nikým zpochybněna.

Státní zástupce dále uvedl, že tvrzení obviněného, že je trestán dvojnásobně, je mylné, jelikož případnou povinnost k náhradě škody na podkladě rozhodnutí občanskoprávního soudu nelze pokládat za součást trestání. Také uvedl, že pokud by se přistoupilo na argumentaci obviněného a výrok o trestu propadnutí věci by byl zrušen, jediným výsledkem by bylo, že by zůstal nenaplněn účel trestu spočívající v odčerpání majetkového prospěchu získaného trestnou činností. Státní zástupce se dále vyjádřil k námitkám obviněného stran skutkových zjištění a provedení důkazů, ke kterým uvedl, že jde o výhrady, se kterými se již řádně vypořádal odvolací soud, přičemž doplnil, že samotná výpověď svědkyně M.

K. nebyla a v zásadě ani nemohla být nikterak podstatná z hlediska skutkových zjištění. V této souvislosti uvedl, že prvoinstanční soud na té části výpovědi jmenované svědkyně, na niž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, svá skutková zjištění nezaložil, přičemž se především jedná o skutková zjištěná, jež nejsou z hlediska závěrů o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu vůbec určující. Rovněž konstatoval, že uvedenou část skutkové věty považuje za nadbytečnou, přičemž pokud by byla zcela vypuštěna z popisu skutku, na podstatě věci a kompaktnosti skutkového podkladu pro závěry o naplnění znaků úmyslného trestného činu podvodu by to nemělo zásadní vliv.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně navrhl, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. K vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství se v replice vyjádřil obviněný, který zopakoval a rozvedl svoji argumentaci uplatněnou ve svém dovolání. Obviněný má za to, že uloženým trestem jsou postihovány i jiné osoby, a to poškození. V této souvislosti uvedl, že pokud se proti poškozené, která v průběhu řízení zemřela, dopustil trestného činu, stal se nezpůsobilým dědicem ve smyslu § 1481 občanského zákoníku a věci poškozené tak nemůže nabýt do svého vlastnictví. Obviněný má za to, že pokud by poškozená nezemřela, byla by mu uložena povinnost věci navrátit, přičemž neexistuje důvod, proč by stejný následek neměl být zachován i pro případ smrti poškozené, kdy do jejích práv vstupují dědicové. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1019/2005, s tím, že je povinností trestních soudů zabývat se v adhezním řízení i otázkou právního nástupnictví poškozených. Obviněný dále znovu uvedl svoji argumentaci stran § 135 tr. zákoníku, neplatnosti právního jednání a poukázal na ochranu vlastnických práv v Listině základních práv a svobod. Obviněný také připomenul, že je trestán dvojnásobně, když důsledek uloženého trestu propadnutí věci pro něj neznamená pouhé odčerpání majetkového prospěchu získaného trestnou činností, ale také povinnost finanční kompenzace právnímu nástupci poškozené. Ve vztahu k námitkám stran svědectví M. K. dále uvedl, že vyjádření státního zástupce do značné míry pouze opakuje argumentaci odvolacího soudu, nedostatečně reaguje na jeho námitky, které dle obviněného spolehlivě prokazují, že odůvodnění odvolacího soudu je nedostatečné a odporující skutečnému významu nepoužitelné části svědectví.

II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III. Důvodnost dovolání

12. Obviněný svoji argumentaci převážně vtělil v tvrzení, že mu byl uložen nepřípustný trest, že existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy a v jeho důsledku došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. S ohledem na uvedená tvrzení považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že tento zjevný rozpor (tvrzený extrémní nesoulad-rozpor) však podle argumentace obviněného spočívá pouze v tom, že nalézací soud nepřípustně vycházel ze svědectví advokátky M. K., která nebyla jím zproštěna povinnosti mlčenlivosti.

13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci částečně založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když poukazuje na nepřípustnost svědecké výpovědi, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními

relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.

Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

14. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud také konstatovat, že námitkou stran nepřípustnosti svědecké výpovědi se již podrobně a řádně zabývaly soudy nižších stupňů (zejména soud prvního stupně), což je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Soud prvního stupně v bodech 19. a 76. např. uvedl, že „Svědkyně dále k věci nemohla vypovídat, neboť ji její klient, obžalovaný, nezprostil mlčenlivosti dle zákona o advokacii...v posledním odstavci soud upravil odkaz na výpověď K., která později v průběhu původního řízení nebyla zbavena mlčenlivosti, a tudíž nemohla vypovídat“. Rovněž odvolací soud reagoval na obsahově totožné námitky odvolatele, když v bodě 14. svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „odvolací soud uvádí, že nalézací soud do výroku o vině pod bodem velké A/II uvedl pouze to, co ve své výpovědi na svou obhajobu uvedl obžalovaný a co rámcově ve své výpovědi potvrdila i svědkyně M. K. (viz bod 19 odůvodnění rozsudku), aniž by porušila povinnost mlčenlivosti advokáta. Obžalovaný ve své výpovědi uvedl, že poškozené ukázal a vysvětlil darovací smlouvu ze dne 1. dubna 2016, kterou nechal zpracovat K. v Brně na základě podkladů, které jí předložil a obdobně se vyjádřila i svědkyně K.“.

15. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud rovněž za nutné dovolatele upozornit na skutečnost, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 14.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

16. S ohledem na shora uvedená teoretická východiska a v reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém tento soud mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Zásada advokátní mlčenlivosti (advokátní tajemství) se vůči klientovi projevuje jako povinnost, ve vztahu ke státním orgánům jako výsada (privilegium). Není formulována jen jako oprávnění advokáta odmítnout vypovídat, ale jako povinnost uložená státnímu orgánu a formulovaná jako zákaz výslechu. Pokud by státní orgán tento zákaz výslechu nerespektoval a advokát se nedovolal povinnosti mlčenlivosti a vypovídal, ač by nebyl zproštěn klientem povinnosti mlčenlivosti, jednalo by se o důkaz opatřený v rozporu se zákonem a v následujícím řízení by byl nepoužitelný (srov. UHLÍŘ, D., SOKOL, T., ŽIŽLAVSKÝ, M., KOVÁŘOVÁ, D. Komentář k § 21. In: KOVÁŘOVÁ, D. a kol.: Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

17. Toto pravidlo však neplatí zcela pro všechny případy výpovědi advokáta jako svědka, protože je nutné mít na zřeteli i rozsah advokátní mlčenlivosti. To znamená, že rozsah je vázán na obsah poskytované právní pomoci, nikoliv na jiné skutečnosti, které se advokát dověděl mimo tuto svou povinnost (srov. Směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. 10. 2013). I když je okruh skutečností, o kterých je advokát povinen zachovávat mlčenlivost, definován velmi široce a nezahrnuje jen informace, které mu klient sdělil nebo které se advokát při poskytování právních služeb dozvěděl, ale také široký okruh skutečností, o nichž se advokát dozvěděl v blíže nespecifikovaných souvislostech, neplatí tato ochrana na případy, kdy nejde o sdělení týkající se právní pomoci, protože pokud jde o ochranu mlčenlivosti advokáta, týká se jeho oprávnění odmítnout vypovídat o skutečnostech, o kterých se dověděl při poskytování právních služeb, ale jde o povinnost ve vztahu ke státnímu orgánu a je formulovaná jako zákaz výslechu, případně použití informací, které se advokát v daném postavení dozvěděl (srov. UHLÍŘ, D., SOKOL, T., ŽIŽLAVSKÝ, M., KOVÁŘOVÁ, D. Komentář k § 21. In: KOVÁŘOVÁ, D. a kol.: Zákon o advokacii. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

18. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 486/98, platí, že i když zákonná povinnost mlčenlivosti svědčící advokátovi a je povinností státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 2/02, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 8 Tdo 859/2023).

19. Posoudí-li se z těchto hledisek skutečnosti, které byly obsahem výpovědi svědkyně M. K., lze konstatovat, že ochrana zakotvená v § 21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, dopadala na ty informace, které se dověděla v souvislosti s poskytováním právní pomoci, tedy na informace týkající se sepisování darovací smlouvy (konceptu). I přes uvedené je ovšem nutné konstatovat, že pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje však porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jenž jsou namítány obviněným, jen za určitých podmínek. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů.

20. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např. nález IV. ÚS 135/99, Sb.n.u. sv. 14, str. 121; I. ÚS 129/2000, sv. 19, str. 221; III. ÚS 190/01, sv. 24, str. 237; II. ÚS 291/2000, sv. 26, str. 207 a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů.

Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nález III.

ÚS 150/93, Sb.n.u., sv. 2, str. 87; III. ÚS 61/94, sv. 3, str. 51; IV. ÚS 185/96, sv. 6, str. 461; II. ÚS 213/2000, sv. 25, str. 143; I. ÚS 549/2000, sv. 22, str. 65; IV. ÚS 219/03, sv. 32, str. 225 a další). Konečně třetí skupinu případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález III.

ÚS 84/94, Sb.n.u. sv. 3, str. 257; III. ÚS 166/95, sv. 4, str. 255; II. ÚS 182/02, sv. 31, str. 165 a další), (srov. přiměřeně usnesení sp. zn. IV. ÚS 1063/07 ze dne 12. 6. 2007).

21. Vzhledem k uvedeným teoretickým východiskům, a jak již bylo nastíněno shora, lze námitce obviněného v zákonné rovině přiznat jistou míru opodstatnění z hlediska formálního znaku, nicméně nikoliv v rovině ústavně právní, jak obviněný poukazuje stran porušení práva na spravedlivý proces. Je nutné uvést, že nalézací soud si byl vědom skutečnosti, že svědkyně M. K. nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti, což vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, když konstatoval, že svědkyně nebyla zbavena mlčenlivosti, a tudíž nemohla vypovídat.

Také je vhodné poukázat na skutečnost, kterou již obviněný (obhajoba) taktně (záměrně nezmiňuje), že stran darovací smlouvy svědkyně vypověděla pouze to, že pro obviněného sepisovala darovací smlouvu, přičemž stejnou skutečnost vypověděl i obviněný, když uvedl, že „Ukázal a vysvětlil jí darovací smlouvu, kterou nechal zpracovat právničkou K. v Brně na základě podkladů, které jí předložil“ (bod 2. rozhodnutí soudu prvního stupně). Lze tak uzavřít, že svědkyně sice nebyla zbavena povinnosti mlčenlivosti, ale skutečnosti, o kterých vypovídala, nebyly soudu neznámé, když stejné skutečnosti vyplynuly ze samotné výpovědi obviněného.

Nelze také pominout tu skutečnost, že se nejedná o skutkové zjištění, které by bylo z hlediska závěrů o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu určující. Nelze tak ani přisvědčit argumentaci obviněného, že se jedná o zásadní důkaz, když jej nalézací soud převzal do výrokové části svého rozsudku. Předně je vhodné znovu zopakovat, že skutečnost, že svědkyně M. K. pro obviněného zpracovala darovací smlouvu, vyplývá nejen z její výpovědi, ale i ze samotné výpovědi obviněného, přičemž je vhodné také uvést, že samotný způsob obstarání darovací smlouvy, jakým způsobem obviněný při jejím opatření postupoval či jaká osoba mu ji vypracovala, není z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu, kterým byl obviněný uznán vinným, podstatný.

Dle názoru Nejvyššího soudu lze souhlasit rovněž s argumentací státního zástupce, který zcela důvodně uvedl, že část skutkové věty považuje za nadbytečnou. Za situace, kdy sám obviněný uvedl (není-li přihlíženo k výpovědi svědkyně M. K.), že poškozené „Ukázal a vysvětlil darovací smlouvu, kterou nechal zpracovat právničkou K. v Brně na základě podkladů, které jí předložil, nemá uvedená skutečnost zmíněná ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně žádný význam. Jako vhodnější i taktičtější se jevilo uvedený postup vtělit do odůvodnění a jím vysvětlit celkové počínání dovolatele.

Podstatnější z hlediska závěrů o podvodném jednání obviněného by mohly být zcela jiné skutečnosti, např. ve vazbě k subjektivní stránce trestného činu a jiné, které však dovolatel nezmiňuje a Nejvyššímu soudu nepřísluší je za obviněného domýšlet a s nimi se vypořádávat, pokud nebyly řádně uplatněny (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedenou námitkou nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

22. Obviněný taktéž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu namítl nezákonnost trestu propadnutí věci s odůvodněním, že uloženým trestem jsou společně s ním trestáni také poškození, kterým soud uložením trestu propadnutí věci znemožnil opětovné nabytí jejich majetku. Obviněný má za to, že samotná smrt poškozené nemůže vést k závěru o tom, že vlastníkem věci je pachatel trestného činu nebo že vlastník není znám, přičemž poukázal také na to, že trestným činem nelze řádně nabýt věc do svého vlastnictví, přičemž se jedná o absolutní neplatnost takového právního úkonu.

23. K uvedené problematice lze uvést, že podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku lze trest propadnutí věci uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli. Podle § 135 tr. zákoníku věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel věci znám, přičemž platí, že podmínka, že věc náleží pachateli, musí být splněna v době vyhlašování rozsudku, jímž se ukládá trest propadnutí věci (srov. přiměřeně R 46/1967-II., R 12/1969-II. a R 29/1972) (PÚRY, František. § 70 [Propadnutí věci]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1219).

24. Dále je vhodné ve vztahu k výše nastíněným teoretickým východiskům uvést, že do majetku pachatele nepatří ty majetkové hodnoty, které získal trestnou činností, protože vlastnické právo (ani jiné majetkové právo) nelze nabýt trestným činem (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 3/1976-III. Sb. rozh. tr.), přičemž platí, že trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku lze uložit pouze u věcí náležejících pachateli. V této souvislosti nelze dle názoru Nejvyššího soudu přehlížet ani ustanovení § 135 tr.

zákoníku, podle kterého věc nebo jiná majetková hodnota náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1422/2012). S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že obviněný v době rozhodnutí odvolacího soudu byl dle jeho zjištění „jejich faktickým vlastníkem“ a nakládal s nemovitými věcmi jako vlastník, takže byla splněna podmínka stran náležejících pachateli.

Nejvyšší soud ovšem musí konstatovat, že samotná smrt poškozené v době rozhodování odvolacího soudu nemůže sama o sobě znamenat, že oprávněný vlastník, vůči jehož osobě byl spáchán trestný čin podvodu, věci není znám. V této souvislosti lze také přiměřeně poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2005, kde bylo mj. konstatováno, že „Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti...Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228 a § 229 TrŘ je třeba spolehlivě objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 TrŘ.“, přičemž i s ohledem na skutečnost, že trest propadnutí věci by měl postihovat na právech především pachatele a neměl by zasahovat do vlastnických práv jiných osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 73/2006), je nutné uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud shledal podmínku, že vlastník věci není znám, za splněnou, aniž by se zabýval přechodem nároku poškozené na jejího právního nástupce. Nejvyšší soud nemohl v předmětné trestní věci přehlédnout např. ani ustanovení § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako např. ustanovení § 583, § 584, § 585 téhož zákona, a to ve vazbě na skutečnost, že poškozená se připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a mj. požadovala nahrazení škody v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení, a tímto svým projevem vůle dle názoru Nejvyššího soudu v rámci trestního řízení vyjádřila svůj postoj ke způsobu nabytí uvedených nemovitostí dovolatelem.

Za takové situace trest propadnutí věci nepřiměřeně zasahuje do vlastnických práv osob odlišných od obviněného, tedy řádných dědiců poškozené.

Nejvyšší soud tak částečně přisvědčil námitkám obviněného, a to pouze ve vztahu k trestu propadnutí věci a uzavírá, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti nebyly splněny podmínky pro uložení trestu propadnutí věci.

25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, ve výroku o trestu, jímž byl obviněnému M. S. podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2023, č. j. 9 To 61/2023-1010, nezměněn. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání), lze pak ve vazbě na odůvodnění výroku o vině, trestu odnětí svobody podmíněně odloženém a výroku o náhradě škody způsobené poškozené, rozvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) ve vazbě k osobě dovolatele, vzhledem ke ztotožnění se s jejich závěry, odkázat mj. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu