8 Tdo 319/2023-765
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovolání obviněného V. S., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 4 To 38/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 8/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný V. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2022, sp. zn. 57 T 8/2021 uznán vinným zvlášť závažným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Městský soud v Praze rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 (dvě stě tisíc) Kč, a se zbytkem nároku poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 4 To 38/2022, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. V rámci námitek uvedl, že soudy svůj závěr o jeho vině založily ve značné míře na výpovědi poškozeného [v této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že v dovolání se o poškozené hovoří v rodě mužském, neboť v době soudního řízení poškozená procházela procesem přeměny pohlaví, Nejvyšší soud však bude - vyjma shrnutí námitek v dovolání - používat rod ženský (viz též bod 14.
usnesení odvolacího soudu)], kterého považují za věrohodného, což vedlo z jejich strany k nekritickému hodnocení ostatních skutečností svědčících o opaku. Podle dovolatele je zjištěný skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy, ze kterých vyplývá několik skutkových verzí případu, z nichž některé svědčí pro jeho nevinu. Podle obviněného soudy neobjasňovaly stejně pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch a tím porušily zásadu in dubio pro reo. Pokud jde o konkrétní námitky dovolatel uvedl, že provedené důkazy neumožňovaly dospět zejména k závěrům, že ke skutku došlo v době od druhé poloviny května roku 2017 do konce letních prázdnin téhož roku, že ke skutku došlo v roce 2017 při sledování filmu na notebooku a že jeho jednání je příčinou posttraumatické stresové poruchy, jež byla u poškozeného diagnostikována.
Na podporu svých tvrzení uvedl, že listinnými důkazy bylo doloženo, že notebook měli v předmětném bytě v XY až od počátku roku 2018. Obdobně se dovolatel vyjádřil i k vozidlu, ve kterém mělo k danému protiprávnímu jednání rovněž dojít, kdy poukazuje na to, že to byl sám poškozený, kdo začal hovořit o modrém vozidle buď značky BMW, nebo Ford Mustang, která však obviněný v předmětné době neužíval. Dovolatel dále zdůraznil, že z fyziodetekčního vyšetření poškozeného vyplynulo, že u otázek, které se ho dotýkaly, byly zjištěny buď přímo nepravdivé (neupřímné) odpovědi, nebo odpovědi u nichž se vyskytly tzv. aktivační projevy, přičemž soud prvního stupně se těmto skutečnostem nevěnoval vůbec a odvolací soud je označil za zcela nepoužitelné.
Obviněný rovněž uvedl, že z výpovědi svědkyně L. L. vyplynuly jiné skutečnosti pro skutková zjištění, než která uvedl poškozený, přičemž její výpověď byla nedůvodně označena za nevěrohodnou. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 4 To 38/2022, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2022, sp. zn. 57 T 8/2021, zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla zákonného podkladu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi dostatečně zabývaly. Odmítla tvrzení dovolatele o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, nepřekračují podle jejího mínění meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba předmětný důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Dále vyjádřila souhlas s názorem odvolacího soudu, že výpověď poškozené je možno hodnotit jako zcela věrohodnou s tím, že pokud jde o nejistotu ohledně jejích vzpomínek, tu lze vysvětlit tím, že poškozená podávala první výpověď ve věku 14 let, a to přibližně 2 roky po události, kdy v mezidobí prošla v rámci puberty duševním vývojem a některé skutečnosti související s předmětnými událostmi si nepochybně uvědomovala více či jinak. Druhou výpověď pak poškozená podávala ve věku 16 let, tedy po dalších 2 letech, v jejichž průběhu absolvovala psychiatrickou a sexuologickou léčbu a další proces vytěsňování daných událostí. Podle státní zástupkyně výpověď poškozené navíc zcela koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to zejména se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská a dorostová psychiatrie. Státní zástupkyně dále považuje za správný názor odvolacího soudu, že fyziodetekční vyšetření je v případě poškozené kontraindikováno, neboť jeho výsledky mohou být zavádějící. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný učinil] dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.
8. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr.
ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr.
ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, námitky odvolatelů však shledal nedůvodnými, a proto jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud především konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval mj. na nesprávné časové vymezení skutku; že výpověď poškozené obsahuje rozpory; že předmětné vozidlo užíval v jiné dny; poukázal na výsledky fyziodetekčního vyšetření aj.). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
11. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
12. V reakci na vytýkaná pochybení považuje Nejvyšší soud za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci obecně uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6
tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
13. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Odvolací soud považoval rozsah dokazování pro zákonné rozhodnutí za dostačující, když ve svém usnesení konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování „v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci podle § 2 odst. 5 tr. “ (bod 12. usnesení odvolacího soudu).
14. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že soud prvního stupně „hodnotil provedené důkazy v souladu s ust. § 2 odst. 6 tr. řádu a skutková zjištění odpovídají obsahu provedeného dokazování a lze je považovat za zákonná a správná“ (bod 12. usnesení odvolacího soudu). Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je navíc patrné, že skutkovým závěrům soudu prvního stupně věnoval potřebnou a dostatečnou pozornost, přičemž k nim připojil i své vlastní závěry. Nejvyšší soud tak nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
16. Pokud jde o námitky obviněného týkající se časového vymezení skutku, nemohl jim Nejvyšší soud přisvědčit. Této otázce se věnuje bod 26. rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud velmi detailně vysvětluje, proč předmětný skutek časově vymezil na období od poloviny května 2017 do konce letních prázdnin 2017 s tím, že pro toto vymezení vzal do úvahy řadu důkazů, které uvedené závěry podporují. Uvedený postup a hodnotící úvahy soudu prvního stupně byly shledány správnými i ze strany odvolacího soudu, který mj. uvedl, že „Nalézacímu soudu se podařilo skutek časově vymezit logicky za pomoci určitých zčásti i objektivních prokázaných skutečností, a jeho závěr, že k němu došlo v rozmezí od poloviny května do konce letních prázdnin 2017, neshledal odvolací soud důvod zpochybnit.“ (bod 22. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze konstatuje, že závěry soudů ve vztahu k uvedené otázce jsou přesvědčivé a logické, a tudíž nemá důvod na nich cokoliv doplňovat či měnit.
17. Odvolací soud se rovněž vypořádal s námitkami obviněného, že ke skutku nemohlo dojít v roce 2017 při sledování filmu na notebooku a že modré vozidlo značky BMW či Ford Mustang v inkriminovanou dobu neužíval. V tomto ohledu odvolací soud uvedl, že „Soud prvního stupně nepovažoval závěr o typu auta, v němž mělo dojít k pohlavnímu zneužití poškozené za podstatný a tvrzení obžalovaného podporované svědkyní L., že v kritické době neměli doma žádný notebook, považoval za nevěrohodné, neboť na základě výpovědi poškozené, které v kontextu jím uvedených důkazů posoudil jako věrohodné, dospěl k závěru, že skutek se stal, z čehož nutně vyplývá, že nějaký notebook obžalovaný a jeho přítelkyně v době, kdy došlo k pohlavnímu zneužití poškozené v XY, používali a v některém z aut, které obžalovaný užíval, ke zneužití poškozené došlo.“ (bod 21. usnesení odvolacího soudu). K tomuto Nejvyšší soud pouze dodává, že uvedenými námitkami se soud prvního stupně poměrně detailně zabýval v bodě 26. svého rozsudku, přičemž své úvahy přesvědčivě a logicky odůvodnil. Navíc typ auta není obsažen ani v popisu daného skutku, přičemž lze konstatovat, že pro naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty jde o otázku spíše podružnou. Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné upozornit obviněného, že závěr soudů nižších stupňů o jeho vině byl založen nikoli pouze na výpovědi poškozené, kterou on znevěrohodňuje, ale tato její výpověď byla v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř. hodnocena v kontextu celé řady dalších důkazů [výpověď G. K. V., E. Z., D. L. a další], které pak v kontextu s posudkem znalců svědčí pro závěr o její věrohodnosti, když byla vyloučena tendence ke konfabulaci či bájné lhavosti.
18. Pokud jde o otázku příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a vznikem posttraumatické stresové poruchy poškozené, soud prvního stupně dospěl v souladu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace dětská, dorostenecká psychiatrie P. U. a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie a klinická psychologie prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D., DSc. k závěru, že symptomy této poruchy musely být způsobeny jednorázovou traumatizující událostí, kdy nutkavé vzpomínky na takovou událost se váží na stíhaný skutek (bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). Z takto učiněných závěrů je zcela zřejmá příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem dané posttraumatické stresové poruchy.
19. Odvolací soud se rovněž zabýval námitkami obviněného ve vztahu k výsledku fyziodetekčního vyšetření, kterému se poškozená podrobila, přičemž důkladně vysvětlil, proč závěry tohoto vyšetření nepovažuje za relevantní (bod 17. a násl. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud v této souvislosti výslovně uvedl, že „posuzovaný případ spadá mezi ty případy, v nichž je použití fyziodetekčního vyšetření jednoznačně kontraindikována, neboť jeho výsledky mohou být zavádějící“ (bod 17. usnesení odvolacího soudu). K této otázce Nejvyšší soud pouze poznamenává, že podle konstantní judikatury nemůže soud výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži použít při rozhodování trestní věci jako důkaz (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95). Jak k této otázce dále uvedl Ústavní soud „Názor na fyziodetekční vyšetření (polygrafem, „detektorem lži") jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku, a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz.“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3651/13). Závěr odvolacího soudu tak odpovídá platné soudní praxi a Nejvyšší soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. Totéž platí i ve vztahu k závěrečné zprávě k testu na polygrafu ze dne 10. 11. 2022, kterou obviněný zaslal Nejvyššímu soudu. Ani tento dokument tak vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže být použit jako důkaz (nutno podotknout, že uvedený materiál byl vypracován až po pravomocném skončení věci).
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2023 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu