8 Tdo 366/2025-787
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání obviněného M. Ž. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 67 To 298/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 127/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ž. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 1. 2024, sp. zn. 1 T 127/2023, byl obviněný M. Ž. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 326 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu, a to podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost se ve zkušební době podrobit vhodným programům psychologického poradenství.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 67 To 298/2024, podle § 256 tr. ř. jeho odvolání zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v době nejméně od května roku 2022 do 30. 4. 2023, z místa svého trvalého bydliště na adrese XY Praha XY, ale také i z jiných míst, kde se nacházel, avšak naposledy při hospitalizaci v XY, v reakci na nespokojenost se správním řízením vedeným vůči jeho osobě pověřenou pracovnicí Úřadu městské části Praha XY L. K., ze své e-mailové adresy XY zasílal několikrát denně e-maily, které adresoval ,mimo poškozené L. K., pracovnici téhož úřadu M. T., kdy celkem za uvedené období v této souvislosti odeslal 162 e-mailů, ve kterých mimo jiné zmiňoval mediálně známé případy vražd, které schvaloval, konkrétně se jednalo o vraždu úřednice na Úřadu práce Prahy XY, a dále se ztotožňoval s vražedkyněmi M. S. a O. H., a to s cílem působit na výkon těchto pracovnic, aby jednaly po jeho vůli, přičemž si byl vědom toho, že jedná s úředními osobami, neboť se s oběma poškozenými setkal i při osobním jednání v prostorách úřadu, poškozené jednání obviněného vnímaly s ohledem na všeobecnou známost případů jako naprosto reálnou výhružku, kterou by obviněný byl schopen realizovat, čímž v nich vzbudil obavu o svůj život a zdraví, dále obviněný poté, co se jeho jednáním začal zabývat policejní orgán 1. OOK SKPV OŘP Praha III, začal své hrozby směřovat i vůči policistovi tohoto policejního orgánu, a to L. K., kterému dne 17. 4. 2023 zaslal e-mail, ve kterém mu sděluje "Pane, vy mě s mými právy nedokážete seznámit ani když jste vyzván před svědky a ještě jste drzí, proto jsem vás na riziko vraždy a inspekce upozornil písemně, zatím, jste mě dohnali k velkému množství stížností které nechápete ani po osobním vysvětlení, k čemu všemu mě ještě doženete se teprve uvidí." a dále dne 18. 4. 2023 "Já jsem ve skutečnosti mužská alternace O. H. a M. S. Vy vnímáte ty vraždy z pozice normálních lidí, kterým se nemůže nic takového stát. Já to vnímám z pozice člověka, kterého lze dostat pod tlak a může se mi stát prakticky cokoli, aniž by s tím kdokoli něco udělal, i v případě rizika smrti."
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 67 To 298/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že popis skutku neodpovídá soudem použité právní kvalifikaci trestného činu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a že jsou skutková zjištění zejména o jeho zdravotním stavu procesně nepoužitelná.
5. Konkrétně měl dovolatel za to, že z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně lze dovodit pouze to, že z jeho strany mohlo dojít ke schvalování trestných činů jiných osob, nikoliv ale to, že by úřednicím činným v přestupkovém řízení proti jeho osobě vyhrožoval usmrcením. Seznatelné z něj není ani to, zda se vyhrožování měl obviněný dopustit v úmyslu ovlivnit jednání úřednic v době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo ukončeno vydáním rozhodnutí, nebo mělo jít o vyhrožování za to, jak v přestupkové věci již rozhodly, když v popisu skutku chybí také údaje o době a trvání přestupkového řízení, které bylo s obviněným vedeno pro jeho jiné jednání.
6. Měl za to, že policejní orgán a soud prvního stupně porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nevzaly v úvahu jeho zdravotní omezení a specifický způsob komunikace vůči okolí, v důsledku čehož se nemohl plnohodnotně účastnit na trestním řízení a hájit se. Obviněný zdůraznil, že na něj soudce soudu prvního stupně v průběhu hlavního líčení “řval“, což vnímal jako zastrašování. Dále vytkl, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, když podle jeho přesvědčení byly závěry znalců v rozporu s dříve mu ustanovenou psychiatrickou diagnózou. Sám si oponentní znalecký posudek nemohl s ohledem na svou nemajetnost opatřit a vůči znalcům přibraným soudem namítal podjatost. Závěry o míře zachování jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností v době, kdy měl rozesílat e-mailové zprávy, jsou podle něj procesně nepoužitelné. Namítl také, že byl po určitou dobu trestního řízení nedůvodně stíhán vazebně (rozhodnutí o vazbě zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 35/24), přičemž tato skutečnost se negativně projevila na jeho obhajobě, neboť vazební stíhání pokrývalo právě část trestního řízení před soudem prvního stupně, kde bylo prováděno dokazování. Napadené rozhodnutí podle dovolatele nemůže obstát ani podle § 125 odst. 1 tr. ř., neboť v popisu skutku ani v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu nejsou konkretizovány jednotlivé e-maily, které byly tímto soudem vyhodnoceny jako trestněprávně relevantní. I tímto mělo být porušeno právo na spravedlivý proces. Konečně zdůraznil, že soudy obou stupňů nesprávně uváděly, že obviněný se úřednicím neomluvil, ač se jim prokazatelně v průběhu hlavního líčení osobně omluvil, a to dne 22. 9. 2023 (str. 14 protokolu o hlavním líčení na č. l. 503).
7. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2024, č. j. 67 To 298/2024, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že s ohledem na argumentaci dovolatele bylo na místě uplatňovat rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. Zdůraznil, že mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů se ocitla námitka nedůvodného stíhání ve vazbě, která nabyla výlučně procesního charakteru a neprojevila se v zákonnosti výroku o vině a trestu. Touto námitkou se zabýval Ústavní soud, přičemž další náprava cestou tohoto mimořádného opravného prostředku není podle státního zástupce na místě.
9. K poukazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že dovolatel neoznačil rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní. Neidentifikoval ani flagrantní vady důkazního řízení, které by mohly zpochybnit rozhodnutí soudů nižších stupňů. Poznamenal, že problematický osobnostní profil obviněného nezůstal bez povšimnutí soudů. Byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, který ukázal, že obviněný netrpí duševní poruchou, ale má povahovou a charakterovou vadu v podobě paranoidní poruchy osobnosti, která ovlivňovala postoje obviněného, nikoli však chorobným způsobem. O vyloučení trestní odpovědnosti obviněného z důvodu namítané nepříčetnosti tak nelze podle státního zástupce uvažovat. Pod třetí variantu uplatněného dovolacího důvodu lze sice vztáhnout námitku ohledně neakceptování důkazního návrhu, nelze jí však přiznat opodstatnění, když nalézací soud dostál judikaturou vymezené povinnosti odůvodnění neprovedení navržených důkazů. Návrh obviněného na vypracování revizního znaleckého posudku zamítl s ohledem na omezený důkazní potenciál. Nepřisvědčil ani námitce obviněného, že v popisu skutku a odůvodnění soudního rozhodnutí chybí výčet jednotlivých e-mailů, jimiž měl vyhrožovat úředním osobám. Obviněný se trestné činnosti dopouštěl po dobu jednoho roku vůči několika poškozeným. K míře konkretizace vytýkaného jednání v popisu skutku postačuje odkaz na odeslání 162 e-mailů úřednicím. Následně se uvádí upřesnění vůči policistovi, kde je závadový výňatek korespondence citován. E-mailová komunikace se přitom stala předmětem vyhodnocení a je potvrzována výpověďmi svědkyň. Není pravdou, že Obvodní soud pro Prahu 8 se touto otázkou vůbec nezabýval, neboť jak vyplývá například z bodu 10. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, byla stranám předložena e-mailová komunikace (č. l. 103-133) a další e-maily obviněného (č. l. 150-403). Pokud obviněný v návaznosti na podané odvolání vznesl výhrady k některému obsahu této elektronické korespondence, Městský soud v Praze přistoupil adresně k citaci relevantních částí z hlediska použité právní kvalifikace (viz např. body 13. až 15. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
10. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podle státního zástupce s jistou benevolencí podřadit námitky stáčející se k nedostatku objektivní stránky přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ani těm však nelze přiznat opodstatnění. Zdůraznil, že pachatel se dopustí označeného přečinu, pokud jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci úřední osoby. V tomto případě se jednalo o naplnění alternativního znaku usmrcení, resp. ublížení na zdraví, jelikož šlo o vyhrožování úřední osobě spácháním násilného trestného činu. Pronesené výhrůžky byly způsobilé vyvolat u poškozených vážnou obavu o život a zdraví. Interpretace obhajoby, podle které mělo jít pouze o schvalování trestných činů spáchaných jinými osobami, je zkreslená. Pokud obviněný odkazoval na vražedkyně O. H. a M. S., využíval jejich široce známý příběh jako určitou hrozbu násilí, připodobňoval se k nim, čímž naznačoval inspiraci pro vlastní, z normálního rámce vybočující jednání vůči úředním osobám, s nimiž iniciativně vstupoval do kontaktu. Navíc výhrůžky obviněného byly vedeny i dalším jednoznačně vyznívajícím narativem, například: „mrtvý úředník – dobrý úředník“ nebo „škoda, že tě někdo nezastřelí“. Poznamenal, že o schvalování ve smyslu § 365 tr. zákoníku by se jednalo v případě pouhého vyjádření souhlasu se zločinem, kdy pachatel veřejně dává najevo svůj souhlas se spáchaným činem a staví se na stranu pachatele.
11. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména bod 11., str. 24–26 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož závěry se soud odvolací zcela ztotožnil a ještě je dále přiléhavě rozvedl (viz body 10.– 16., 18., 19., str.
3–7 usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
16. Dovolatel opětovně vytkl, že soud prvního stupně v rozhodnutí nekonkretizoval jednotlivé e-maily, které byly vyhodnoceny jako trestněprávně relevantní. K uvedenému se již velice podrobně vyjádřil odvolací soud pod body 11.–15. odůvodnění svého usnesení, když poukázal na jistou stručnost odůvodnění nalézacího soudu, která je na hraně přezkoumatelnosti, nikoliv však za ní. Odvolací soud pak v podrobnostech poukázal na řadu zpráv obsažených v e-mailech obviněného adresovaných poškozeným a podrobněji rozvedl strohé myšlenky soudu prvního stupně ve vztahu k jejich hodnocením i kontextu, a to v rámci ostatních ve věci provedených důkazů, především výpovědí svědkyň.
Soudy nižších stupňů pak neopomněly, že některé, zejména prvotní e-maily byly neškodné, logicky však vysvětlily, jak se obsah e-mailových zpráv co do jeho závažnosti stupňoval a jak ho bylo možno objektivně i subjektivně ze strany poškozených vnímat s ohledem na konkrétní vyjádření obviněného (veškerá e-mailová komunikace je pak obsažena ve spisovém materiálu na č. l. 103–133, 150–403). Jelikož odvolací soud na tuto námitku již reagoval, Nejvyšší soud neshledává potřebným jeho argumentaci, jakož i konkretizaci jednotlivých e-mailů a jejich hodnocení samostatně i v návaznosti na text ostatních e-mailů a ostatních důkazů v odůvodnění tohoto usnesení opakovat.
V podrobnostech proto odkazuje na výše uvedenou část odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
17. K výtce obviněného, že nebylo vyhověno jeho důkaznímu návrhu na zpracování revizního znaleckého posudku, když podle jeho přesvědčení byly závěry znalců v rozporu s dříve mu ustanovenou psychiatrickou diagnózou, lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
18. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že tento zamítl předmětný návrh na zpracování revizního znaleckého posudku, shledal jej v podstatě nadbytečným, když na základě již provedených důkazů neměl žádných pochybností o duševním stavu obviněného (bod 11., str. 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s jehož závěrem se ztotožnil i soud odvolací, jak rozvedl pod body 18. a 19. odůvodnění svého usnesení). Závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose, Ph.D., hodnotil pečlivě, kdy nepominul, že obviněný byl dříve diagnostikován s autistickou poruchou či Aspergerovým syndromem, k čemuž se však vyjádřili i přibraní znalci, avšak stejně jako tito znalci se soud prvního stupně i s ohledem na vlastní letité profesní zkušenosti při rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci umístěných osob v Psychiatrické nemocnici Bohnice ztotožnil s podrobně rozvedenými a logicky vysvětlenými závěry znalců, že obviněný trpí povahovou vadou v podobě paranoidní poruchy osobnosti.
Znalecké posudky pak tento soud nehodnotil osamoceně, nýbrž v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, zejména výslechu svědkyně A. V., klinické psycholožky vyšetřující obviněného dříve pro účely vybavení invalidního důchodu, vyjádření M. J. (č. l. 56), lékařských a propouštěcích zpráv z psychiatrické nemocnice, jakož i výpovědi H. Ž., matky obviněného, samotné výpovědi obviněného, jím zasílaných e-mailů a nikoliv nevýznamně i jeho vystupování před soudem. Znalci logicky vysvětlili odlišnost v diagnóze a vysvětlili také to, jakým způsobem diagnóza, kterou učinili, odpovídá životu i chování obviněného a jaký měla vliv na jeho trestnou činnost.
Hodnocení důkazů je primárně právem soudu, který provádí ten který důkaz, a to s ohledem na zásadu bezprostřednosti. Pokud je z odůvodnění soudu zjevné, že tento hodnotil důkaz logicky a pečlivě, a to jak samostatně, tak v kontextu dalších ve věci provedených důkazů, nelze pak do jeho hodnocení ze strany nadřízených soudů zasahovat. Z uvedených důvodů je zjevné, že nalézací soud rozhodl o zamítnutí provedení důkazního návrhu ze strany obhajoby v souladu s kritérii vymezenými judikaturou Ústavního soudu, když neshledal potřebu vypracování revizního znaleckého posudku, a nezasáhl tak do práv obviněného na obhajobu či obecně do práva na spravedlivý proces.
19. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
20. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
21. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitku obviněného, že z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že by kromě schvalování trestných činů jiných osob úřednicím činným v přestupkovém řízení proti jeho osobě vyhrožoval usmrcením. Není ani jasné, zda se vyhrožování měl dopustit v úmyslu ovlivnit jednání úřednic v době, kdy přestupkové řízení ještě nebylo ukončeno vydáním rozhodnutí, nebo mělo jít o vyhrožování za to, jak v přestupkové věci již rozhodly. Ve vztahu k vyhrožování policistovi L. K. žádnou vadu nevytkl.
22. Obviněný byl shledán vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci úřední osoby. Z hlediska subjektivní stránky se požaduje úmysl, a to úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu ke specifickému úmyslu, který spočívá v cíli působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo v pohnutce pro tento výkon. Ostatní znaky skutkové podstaty mohou být pokryty i úmyslem nepřímým. Postačí tak i jen pachatelovo srozumění s tím, že jeho výhrůžka by při své realizaci mohla způsobit jednu z újem uvedených v § 326 odst. 1 tr. zákoníku (smrt, ublížení na zdraví či značnou škodu). Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že v jednání obviněného spatřoval alternativu vyhrožování jinému usmrcením a ublížením na zdraví, a to v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Výhrady vůči naplnění znaku „úřední osoba“ [srov. § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku] obviněný neměl.
23. Z tzv. skutkové věty výroku o vině se podává, že obviněný se přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vůči úřednicím Úřadu městské části Praha XY L. K. a M. T., tj. úředním osobám, dopustil ve stručnosti tím, že jim v reakci na nespokojenost se správním řízením vedeným vůči jeho osobě ze své e-mailové adresy XY zasílal několikrát denně e-maily, přičemž celkem za uvedené období v této souvislosti odeslal 162 e-mailů, ve kterých mimo explicitní výhrůžky konkrétně zmiňované odvolacím soudem poukazoval i na mediálně známé případy vražd, které schvaloval, konkrétně se jednalo o vraždu úřednice na Úřadu práce Prahy XY, a dále se ztotožňoval s vražedkyněmi M. S. a O. H., a to s cílem působit na výkon těchto pracovnic, aby jednaly po jeho vůli, přičemž si byl vědom toho, že jedná s úředními osobami, neboť se s oběma poškozenými setkal i při osobním jednání v prostorách úřadu, poškozené jednání obviněného vnímaly s ohledem na všeobecnou známost případů jako naprosto reálnou výhružku, kterou by obviněný byl schopen realizovat, čímž v nich vzbudil obavu o svůj život a zdraví.
24. Takto pronesené výhrůžky mají povahu znaku „jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví“, protože tento znak je obecně naplněn, byla-li taková výhrůžka (tj. psychické působení na vůli člověka) vážně pronesena v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby nebo pro takový výkon. Ze skutkové věty se podává, že obviněný poškozeným úřednicím v souvislosti s vlastní nespokojeností s jejich jednáním ve správním řízení, v němž byly v jeho věci činné, zasílal e-maily, ve kterých mimo jiné upozorňoval i na případy, kdy došlo k vraždám úředníků naštvanými/nespokojenými osobami.
Takové sdělení je s ohledem na danou situaci, tedy vyjadřovanou nespokojenost obviněného a jednání poškozených ve věci obviněného, zcela jednoznačně výhružkou ublížením na zdraví či usmrcením. Není podstatné, zda obviněný byl či nebyl schopen někomu ublížit (byť takovou schopnost nikdy nelze ani podle znalců u nikoho vyloučit, neboť se odvíjí od situace a psychického stavu osoby), ani to, zda měl v úmyslu takové výhružky naplnit (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 9. 1994, sp. zn. 7 To 322/94, uveřejněné pod č. 37/1995 Sb. rozh.
tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1165/2010, a ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 925/2015). Z obviněným pronesených slov není pochyb o tom, že se jednalo, byť částečně implicitně, o výhrůžky, které byly míněny vážně a byly proneseny takovým způsobem, který byl schopen vyvolat obavu, že obviněný splní to, čím vyhrožoval (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 375/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1059/2014, a ze dne 14.
7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 647/2015). Nemohlo se pak jednat o trestný čin schvalování trestného činu podle § 365 odst. 1 tr. zákoníku, jak namítal dovolatel, neboť schvalování spáchaného zločinu není prostředkem zastrašování a hrozby újmy jinému. Jak správně uvádí státní zástupce, o schvalování ve smyslu § 365 tr. zákoníku by mohlo být uvažováno v případě pouhého vyjádření souhlasu se zločinem, kdy pachatel dává veřejně najevo svůj souhlas se spáchaným činem a staví se na stranu jeho pachatele, nebo pro zločin jeho pachatele vychvaluje.
25. V tomto kontextu je totiž třeba zvažovat zejména okolnosti, za nichž k činu obviněného došlo. Z e-mailů, které jsou součástí spisu a jejichž podstatné části přiléhavě připomněl v odůvodnění svého usnesení soud odvolací (viz body 13.–15.), i z výpovědí poškozených pracovnic úřadu vyplývá, že obviněný poškozeným sděloval lítost nad tím, že někdo nezastřelil je, urážel je, psal ať „chcípnou“, zdůrazňoval jim, že jejich chování jej přesvědčilo o tom, že jedinou obranou je „rozbít jim hubu“, přál blízkou smrt, divil se, že ještě se svým přístupem žijí, konstatoval, že újmu v důsledku odpírání občanských práv a svobod a práva na služby lze vymáhat dokud jej nedostanou do nezvladatelného afektu a nedá někomu „do držky“, že žádná jiná obrana než danou úřednici zmlátit neexistuje. K vraždám úřednic pak doplňoval, že jejich jednání bude používat jako příklad, jak k těm úrazům pod vlivem afektu dochází, mluvil o bolesti, kterou umí způsobit, vymknutí, zlomení části těla, rozbití hlavy o podlahu, přičemž i konstatoval, že z úhlu bezpečnosti a právních důsledků si nemohli k šikaně z moci úřední vybrat hůře, psal že už se neovládá, že už něco provede, že M. S. byla před hospitalizací moc hodná holka a to on rozhodně není, aj. Ze všech těchto e-mailů je evidentní, že obviněný poškozeným skutečně vyhrožoval újmou na zdraví i usmrcením, a to odkazy na činy jiných, s nimiž se ztotožňoval, s akcentem na své schopnosti, poukazem na bezpečnost poškozených i svůj stav, kdy konstatoval, že ani poškozené neví, čeho on je schopný, a že už něco provede, apod.
26. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že jednání obviněného spočívalo ve dvou fázích, když obviněný nejprve prostřednictvím e-mailu vyhrožoval úřednicím Úřadu městské části Praha XY, a poté, co se jeho jednáním začal zabývat policejní orgán 1.OOK SKPV OŘP Praha III, začal své hrozby směřovat i vůči policistovi tohoto policejního orgánu, a to L. K. Proti vymezení jeho jednání směřujícího k poškozenému policistovi L. K. však dovolatel ničeho nevytýkal, dovolací soud se tak touto částí jeho jednání blíže nezabýval.
27. Ze skutkové věty výroku o vině rovněž vyplývá úmysl obviněného působit na výkon úřednic, čemuž nasvědčuje formulace „a to s cílem působit na výkon těchto pracovnic, aby jednaly po jeho vůli“. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není nezbytné, aby měl pachatel konkrétní představu o výsledku svého působení. Postačí v tomto směru i zcela obecná představa, například když chce pachatel zastrašit úřední osobu v přesvědčení, že pak možná bude na něj mírnější či i třeba jen náchylnější udělat chybu, jíž by pak mohl pachatel využít [viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, s. 2559]. K námitce dovolatele ohledně absence specifikace, v jaké fázi měl poškozeným úřednicím vyhrožovat, zda se tak mělo stát v průběhu přestupkového řízení či v reakci na vydání rozhodnutí, lze poznamenat, že soud prvního stupně ve skutkové větě uvedl, že takové jednání obviněného bylo činěno „v reakci na nespokojenost se správním řízením vedeným vůči jeho osobě“, nikoliv nespokojenost s rozhodnutím či ukončením věci ve správním řízení, z čehož plyne, že obviněný se jednání dopouštěl ještě v průběhu řízení, před jeho ukončením vydáním rozhodnutí, a to aby ovlivnil jednání poškozených úřednic s obviněným při výkonu jejich pravomocí, ale zřejmě i jako mstu za to, jakým způsobem s obviněným již jednaly a jak v jeho věci postupně pokračovaly. Na základě uvedeného je nepochybné, že obviněným pronášené výhrůžky byly prostředkem působení na výkon pravomoci úřední osoby, přičemž obviněný jednal způsobem, který vzbuzoval dojem vážnosti projevu.
28. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný jednáním popsaným v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve všech zákonných znacích, tj. jak po stránce objektivní, tak subjektivní, naplnil skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a proto námitky proti této části přezkoumávaných rozhodnutí nepovažoval za opodstatněné.
29. Pokud dovolatel namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že orgány činné v trestním řízení nevzaly dostatečně v úvahu jeho zdravotní omezení a specifický způsob komunikace, přičemž zdůraznil nevhodné chování předsedy senátu soudu prvního stupně v průběhu hlavního líčení, a dále že v důsledku jeho nedůvodného vazebního stíhání byl ovlivněn na svém právu obhajoby, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Ze zvukového záznamu hlavního líčení vyplývá, že předseda senátu v některých částech řízení zvolil přísnější tón, přičemž nelze přehlédnout, že místy došlo i k nepatřičnému zvýšení hlasu.
Ačkoliv lze takový způsob komunikace, zejména vůči obviněnému se zdravotními, resp. psychickými omezeními, považovat za poněkud nevhodný, z jeho průběhu nelze dovodit, že by byl obviněný tímto jednáním zastrašen, či dokonce omezen ve výkonu svých procesních práv. Obviněný byl řádně poučen, mohl se kdykoliv radit se svým obhájcem, k provedeným důkazům se mohl vyjadřovat. Z protokolů o hlavním líčení je také zjevné, že plně využíval svých procesních práv, přičemž z jeho vyjadřování se ani nenaznačuje, že by se v době hlavního líčení cítil zastrašen a že byl jakkoliv omezen v možnosti se hájit.
Není pak zřejmé, jakým způsobem mělo právo na obhajobu obviněného při hlavním líčení negativně ovlivnit jeho nedůvodné vazební stíhání, jak bylo shledáno nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 35/24. Eskorta obviněného k hlavnímu líčení přivedla, byl mu tak přítomen, a jak bylo již uvedeno, obviněný aktivně využíval svého práva obhajoby, vyjadřoval se k obžalobě i k provedeným důkazům, přednesl závěrečný návrh a poslední slovo. Za daného stavu nelze dospět k závěru, že by průběh hlavního líčení vykazoval takové nedostatky, které by měly za následek porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
30. Závěrem svého podání dovolatel bez bližší specifikace vady, kterou to mělo v rozhodnutí vyvolat, a výroku, který měla taková vada ovlivnit, vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně uváděly, že obviněný se úřednicím neomluvil, ač se jim prokazatelně v průběhu hlavního líčení osobně omluvil. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že ze str. 14 protokolu o hlavním líčení konaném dne 22. 9. 2023 (č. l. 496–504) skutečně vyplývá, že obviněný se v rámci svého vyjádření k výpovědi svědkyně L. K. této omluvil s tím, že byl ve špatném psychickém stavu, nebylo to zaměřeno proti ní, ale proti policii a ombudsmanovi, kteří neřeší diskriminaci, a počítal s tím, že to vůbec nečte, když neodpovídala, že je mu to líto, že to netušil.
Z uvedeného je evidentní, že obviněný se formálně omluvil toliko poškozené L. K., byť se nedá hovořit o řádné omluvě, když přitom popíral svůj úmysl a skutečnost, že by předpokládal, že by se poškozená mohla o obsahu e-mailu, který jí zasílal, dozvědět, neboť údajně předpokládal, že e-maily nečte. Tomu však soudy neuvěřily, když obviněnému bylo ze strany poškozených na prvotní e-maily odpovídáno, tudíž mu muselo být zřejmé, že e-maily skutečně čtou a s obsahem se seznamují. Další poškozené se obviněný neomluvil vůbec.
Na konstatování soudů, že se obviněný poškozeným (řádně) neomluvil, tak není nic zavádějícího a je nutno aprobovat postup, při kterém soudy tuto skutečnost hodnotily v neprospěch obviněného při svých úvahách o druhu a výši ukládaného trestu (body 14., 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, body 20.– 23. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Dovolatel pak své dovolání proti samotnému výroku o trestu, respektive druhu a výši uloženého trestu, nezaměřoval, neargumentoval tím, že by v případě tohoto výroku došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., za nějž je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Neuplatnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci lze uplatnit námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, a ani argumentace obviněného k tomuto dovolacímu důvodu nesměřovala.
Ostatně nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepřezkoumával samotný výrok o trestu, když osamocené námitce stran tvrzení o absenci řádné omluvy poškozeným nepřisvědčil, nadto ze svého postavení není povinen, ale ani oprávněn dotvářet argumentaci dovolatele.
31. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu