8 Tdo 373/2024

8 Tdo 373/2024-5263

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2024 dovolání obviněného V. S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 54/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2017, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, č. j. 6 To 54/2023-5158, ohledně obviněného V. S. v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc obviněného V. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2023, č. j. 49 T 9/2017-5030, byl obviněný V. S. výrokem pod bodem B) uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku jednak trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzenými J. B. a V. M. poškozeným: ComArr, spol. s r. o., IČ: 15050084, se sídlem Tolarova 291, 533 51 Pardubice-Rosice, škodu ve výši 329 531,40 Kč, ELKO TRADING, spol. s r. o., IČ: 60720743, se sídlem K terminálu 7, 619 00 Brno – Horní Heršpice, škodu ve výši 38 450 Kč a KRISTYÁN cz, s. r. o., IČ: 27139280, se sídlem Bělohorská 723/132, 169 00 Praha 6 – Břevnov, škodu ve výši 54 321 Kč. Obviněný Š. V. byl tímtéž rozsudkem výrokem pod bodem A) uznán vinným jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku jednak trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 1 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě škody.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Š. V. i V. S. a také státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v

Praze. Odvolání obou obviněných byla zaměřena proti všem výrokům napadeného rozsudku, které se jich týkaly. Státní zástupkyně napadla v neprospěch obviněných Š. V. i V. S. výroky o uložených trestech. Z podnětu všech podaných odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 54/2023, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. byl výrokem A. obviněný Š. V. uznán vinným jednak pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku, jednak zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen úhrnnému k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody. Výrokem B) byl obviněný V. S. uznán vinným jednak pomocí ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s již odsouzenými J.

B. a V. M. poškozené ComArr, spol. s r. o., škodu ve výši 329 531,40 Kč, poškozené ELKO TRADING, spol. s r. o., škodu ve výši 38 450 Kč a poškozené KRISTYÁN cz, s. r. o., škodu ve výši 54 321 Kč.

3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný V. S. dopustil shora označených trestných činů tím, že

na popud již odsouzeného J. B. se vydával za zaměstnance Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických odborů, získal tak elektronický podpis za tuto příspěvkovou organizaci a přístupové údaje předal J. B., kdy následně J. B. přímo prováděl činnost spočívající v provádění níže uvedených operací a následném prodeji nelegálně nabytých věcí prostřednictvím internetu a komunikoval s poškozenými subjekty, který působil v rámci elektronického tržiště, kdy s úmyslem vylákat z poškozených společností různé zboží prostřednictvím falešných poptávek umístěných na elektronickém tržišti XY, jehož prodejem by získal finanční prostředky, V. M. fyzicky odebírala podvodně získané zboží a následně jej buď sama, nebo prostřednictvím jiných osob prodávala, nebo předávala J. B., který zajišťoval jeho prodej, to vše s úmyslem vylákat z poškozených společností různé zboží prostřednictvím falešných poptávek J. B. prostřednictvím internetového dálkového přístupu z IP adresy XY dne 5. 10. 2015 zaregistroval u společnosti savana cz s. r. o., pomocí falešné mailové adresy XY a telefonního čísla XY, na jméno V. V., který však v této organizaci nikdy nepracoval, a sice doménu „XY“ s cílem, aby vypadala, že jde o pravou doménu Národního centra ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, Vinařská 956/6, 603 00 Brno, www.nconzo.cz (dále jen „NCONZO“), načež téhož (pozn.: chybí „dne“) k takto získané doméně přidal mailovou adresu XY, následně V. S. téhož (pozn.: chybí „dne“) v 15:34 hodin na pobočce registrační autority v budově Městské části Praha XY, XY, požádal o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA (elektronického podpisu) na NCONZO, kdy mu byl vystaven certifikát č. XY s platností do 4. 10. 2016, a to na základě falešného „Potvrzení o zaměstnaneckém poměru“ s NCONZO, které bylo opatřeno falešnou ověřovací doložkou notářky Š. N., výpisu z živnostenského rejstříku a svých skutečných osobních dokladů, přičemž všude uvedl podvodně získanou mailovou adresu XY, poté J. B. na základě falešné domény a elektronického podpisu 6. 10. 2015 zaregistroval NCONZO jako zadavatele poptávek na elektronickém tržišti XY, načež

v bodech A) 1.)–7.) této části výroku o vině zadal J. B. v období od 7. 10. 2015 do 4. 11. 2015 v osmi případech [bod A) 3.) obsahoval dva dílčí útoky proti stejnému poškozenému] z různých IP adres na uvedené elektronické tržiště poptávky na nákup různého zboží – elektroniky (v jednotlivých bodech výroku bylo přesně specifikováno konkrétní zboží, včetně jeho ceny, uvedena byla i konkrétní lhůta pro podání nabídek), přičemž v rámci této veřejné soutěže obvinění vybrali některou z poškozených obchodních společností označených ve výroku, u nichž z mailové adresy XY, objednali dodání požadovaného zboží, toto (ve výroku opět přesně definované) zboží bylo následně obviněným dodáno, načež si jej na různých místech osobně převzala V. M. (která se ve dvou případech vydávala za osobu jiného příjmení), poté si podvodně získané zboží nechali, aniž by uhradili příslušné faktury, čímž poškozeným společnostem způsobili majetkové škody v různé výši,

v bodě B) 8.) J. B. zadal dne 12. 10. 2015 stejným způsobem další poptávku, čímž se pokusil oslovit potencionální zájemce o veřejnou zakázku, příp. budoucího dodavatele požadovaného zboží, načež zakázku stornoval, aniž by proběhla soutěž, ale v případě výběru konkrétního subjektu mohl tímto jednáním způsobit škodu ve výši 108 000 Kč,

a tímto jednáním se obviněný V. S. v období od 9. 10. 2015 do 4. 11. 2015 podílel na způsobení škody v celkové výši 1 608 128,23 Kč a mohla být způsobena další škoda ve výši 108 000 Kč.

4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného V. S. poprvé. V této trestní věci podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zástupkyně“) u Městského soudu v Praze dne 27. 9. 2017 obžalobu č. j. 1 KZV 6/2016-359, a to na obviněné J. B., R. O., L. S. (poté S.), V. M., Š. V., V. S., J. L. a A. P. Jednání obviněného V. S. bylo v obžalobě právně kvalifikováno (poněkud nesrozumitelně) jako „trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku a trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, jako člen organizované skupiny, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku“ (č. l. 2652 a násl.).

5. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, č. j. 49 T 9/2017-3524, byl obviněný J. B. uznán vinným (zkráceně) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dílem jako člen organizované skupiny, dílem ve formě spolupachatelství, dílem samostatně, a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dílem jako člen organizované skupiny a dílem samostatně.

Za to mu byl uložen trest úhrnný odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Obviněná V. M. byla uznána vinnou (zkráceně) trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, jako členka organizované skupiny. Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí věci.

Oba obvinění byli současně zavázáni k náhradě způsobené škody celé řadě poškozených. Naproti tomu byli obvinění R. O., Š. V., V. S., J. L. a A. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Stejně tak byl po předchozím rozhodnutí o vyloučení věci obviněného L. S., rozeného S., ze společného řízení rozsudkem téhož soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 49 T 11/2018-38, obviněný L. S. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9.

8. 2018, č. j. 49 T 11/2018-54, bylo rozhodnuto o spojení trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 11/2018 ke sp. zn. 49 T 9/2017. Oba označené rozsudky napadla odvoláními státní zástupkyně v neprospěch obviněných a odvolání proti rozsudku ze dne 8. 8. 2018, 49 T 9/2017-3524, podali i obvinění J. B. a V. M. Z podnětu všech podaných odvolání byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2019, č. j. 6 To 15/2019-3781, podle § 258 odst. 1 písm. b)–d) tr. ř. oba označené napadené rozsudky zrušeny v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr.

ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.

6. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, č. j. 49 T 9/2017-4404, byl obviněný J. B. uznán vinným (zkráceně) trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dílem ve spolupachatelství, dílem sám, a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, dílem ve spolupachatelství, dílem sám. Obviněná V. M. byla uznána vinnou (zkráceně) trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, a to ve spolupachatelství, a trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, a to ve spolupachatelství. Za to byly oběma obviněným uloženy prakticky ty samé tresty jako v prvním rozsudku soudu prvního stupně. Oběma byla rovněž uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Obvinění R. O., Š. V., V. S., J. L., A. P. a L. S. byli opět podle § 226 písm. b) tr.

ř. zproštěni obžaloby. Proti tomuto rozsudku podali odvolání státní zástupkyně (v neprospěch obviněných Š. V., V. S. a L. S.), obviněná V. M. a poškozená ComArr, spol. s r. o. Odvolání proti tomuto rozsudku podal i obviněný J. B., jehož trestní věc však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2022 vyloučena ze společného řízení vedeného v řízení o odvolání u tohoto soudu pod sp. zn. 6 To 48/2021 a nadále byla vedena pod sp. zn. 6 To 30/2022. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23.

5. 2022, č. j. 6 To 48/2021-4648, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněné V. M. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen, a to ohledně obviněných Š. V., V. S., L. S. a V. M. Podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. byla věc obviněných Š. V., V. S. a L. S. vrácena soudu prvního stupně (výrok A.). Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) a § 264 odst. 2 tr. ř. bylo nově rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněné V. M. (výrok B.). Ta byla rozhodnutím odvolacího soudu uznána vinnou (zkráceně) pokračujícím dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020) a pokračujícím dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 248 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020). Za to byla odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let s uložením povinnosti, aby podle svých sil nahradila škodu způsobenou trestným činem, a dále k trestu propadnutí věci.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla stanovena povinnost uhradit způsobenou škodu. Podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání poškozené společnosti ComArr, spol. s r. o. (výrok C.). Ve zbývající části zůstal napadený rozsudek beze změn.

Je vhodné doplnit, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2022, č. j. 6 To 30/2022-4692, bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. B., a to (zkráceně) tak, že z podnětu jeho odvolání byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. vůči jeho osobě zrušen v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 a § 264 odst. 2 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným pokračujícím pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku a pokračujícím pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 21 odst. 1, § 348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, u obou ve znění zákona č. 333/2020 Sb., účinného od 1. 10. 2020 Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody.

7. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2022, č. j. 49 T 9/2017-4877, byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný Š. V. Rozsudkem téhož soudu ze dne 1. 12. 2022, č. j. 49 T 14/2022-17, byl podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby obviněný V. S. (po vyloučení věci tohoto obviněného ze společného řízení). Proti oběma zprošťujícím rozsudkům podala státní zástupkyně v neprospěch obviněných odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2023, sp. zn. 6 To 14/2023-4934, rozhodl o spojení ke společnému projednání a rozhodnutí věcí vedených u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 14/2023 a pod sp. zn. 6 To 17/2023 s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 6 To 14/2023. Z podnětu odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněných Š. V. i V. S. byly usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2023, č. j. 6 To 14/2023-4971, oba označené napadené rozsudky podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušeny a podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. byla věc obviněných Š. V. a V. S. vrácena soudu prvního stupně. Následně byl ve vztahu k těmto obviněným vydán odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 6. 2023, č. j. 49 T 9/2017-5030 (rekapitulovaný pod bodem 1. tohoto usnesení Nejvyššího soudu), a napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2023, č. j. 6 To 54/2023-5158 (srov. bod 2. tohoto usnesení).

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 54/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. Dovolatel se nejprve zabýval dosavadním průběhem řízení, a to zejména ve vztahu k ústavně nekonformnímu i protiprávnímu pokynu odvolacího soudu. Připomenul, že jej soud prvního stupně nejprve 3x zprostil obžaloby, nicméně odvolací soud všechny zprošťující rozsudky k odvolání státní zástupkyně zrušil. V posledním případě pak zavázal soud prvního stupně k tomu, aby uznal dovolatele vinným. V tomto směru odvolací soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/2022, který za dodržení předepsaných podmínek připustil, aby odvolací soud zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně učinil skutková zjištění, a tato pak změnil. Zároveň Ústavní soud konstatoval, že v případě zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, je-li na místě vydat takové rozhodnutí, které soud druhého stupně sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. ř., ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obviněného uznal vinným určitým trestným činem. Následně vyhlásil soud prvního stupně ve věci odsuzující rozsudek.

10. Dovolatel posléze důkladně rozebíral starší nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, výkladově předcházející shora zmíněnému nálezu sp. zn. IV. ÚS 2980/2022. Zásadním obsahem obou z nich je stanovení ústavně konformní hranice pokynů odvolacího soudu mimo rámec právního hodnocení (zejména pokud jde o pokyny odvolacího soudu vůči soudu prvního stupně týkající se skutkových závěrů a jejich hodnocení). Obviněný citoval vybrané pasáže staršího nálezu, podle něhož odvolací soud smí samostatně hodnotit jen ty důkazy, které buď sám nově provedl, nebo které zopakoval ve veřejném zasedání o odvolání. V této souvislosti přitom Ústavní soud vyzdvihl specifičnost vyhodnocení věrohodnosti svědka, což je velmi komplexní činnost, kterou v zásadě nelze provést pouze na základě protokolu o výpovědi bez osobního výslechu svědka. Totéž platí pro zhodnocení věrohodnosti, osobnosti, povahy či dalších osobních aspektů obviněného.

11. Soud prvního stupně ve všech třech zprošťujících rozsudcích dospěl k závěru o absenci úmyslu dovolatele ve vztahu k trestnému jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a to právě na základě jeho opakovaných výslechů. Odvolacím soudem naproti vyslechnut nebyl, byť se dne 23. 5. 2022 osobně účastnil veřejného zasedání. Z dalšího veřejného zasedání konaného dne 17. 4. 2023 se řádně a s dostatečným předstihem omluvil, přičemž dal soudu výslovně najevo, že je na jeho uvážení, zda rozhodne bez jeho přítomnosti, či zda veřejné zasedání odročí. Odvolací soud však veřejné zasedání neodročil a konal jej bez přítomnosti dovolatele. Ve světle zásad ingerence odvolacího soudu ohledně skutkových závěrů o úmyslném zavinění tím dal soud druhého stupně vlastně najevo, že závěry vyplývající z výslechů obviněného u hlavního líčení nehodlá měnit, neboť tak činit nemůže. Následně však provedl jako listinné důkazy protokoly o těchto předchozích výsleších a z nich si učinil zcela opačný závěr (nejprve skutkový a poté právní) o zavinění dovolatele, než k jakému dospěl 3x soud prvního stupně na základě opakovaných výslechů, jež přímo vnímal. Trestní řízení je přitom mj. ovládáno zásadou bezprostřednosti. Zhodnocení, zda v daném případě existoval či absentoval úmysl v jakékoli formě, je komplexní činností soudu, kdy tento nehodnotí pouze jazykový obsah jednotlivých sdělení a jejich porovnání s jinými důkazy, ale v zásadě hodnotí věrohodnost výpovědi dotyčného, je-li k dispozici. Přímé vnímání obviněného či svědka v tomto ohledu v podstatě nejde nahradit a přichází v úvahu jen ve výjimečných případech, jak vyplývá z výše citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21.

12. Odvolací soud dal soudu prvního stupně závazný pokyn k tomu, aby uznal dovolatele vinným. Soud prvního stupně počtvrté jednoduše podlehl jeho tlaku a rozhodl v souladu s tímto pokynem. Je však evidentní, že závěry odvolacího soudu vnitřně nepřijal, když se na rozdíl od dřívější (zcela logické a velmi propracované) argumentace týkající se bílých koní a absence úmyslu na straně obviněného spokojil s konstatováním, že nemůže jinak než přijmout závěry odvolacího soudu. Skutkové závěry nalézacího soudu přitom byly ve třech zprošťujících rozsudcích logicky a přesvědčivě odůvodněny a vycházely z dokazování provedeného v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.

Odvolací soud provedl v posledním veřejném zasedání dokazování vlastní (spočívající ve čtení listin) proto, aby mohl dospět k vlastním závěrům, které se nepřípustně snažil vnuknout soudu prvního stupně ještě před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2980/2022. Již z předcházejících rozhodnutí soudu druhého stupně vyplývá, že od počátku nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně a činil vše pro to, aby jej nátlakem donutil přehodnotit závěry o nevině dovolatele. Takto jednal navzdory skutečnosti, že soud prvního stupně prováděl důkazy zákonným způsobem a tyto následně logicky a úplně zhodnotil.

Odvolací soud tedy jednal v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. již před vydáním svého posledního zrušujícího usnesení a teprve nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2980/2022 mu poskytl formální vodítka k tomu, aby dal soudu prvního stupně závazný pokyn.

13. Dovolatel proto konstatoval, že odvolací soud v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. ve spojení s porušením zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) udělil pokyn soudu prvního stupně k tomu, aby jej uznal vinným (aniž by jej sám vyslechl, v čemž mu nebránila žádná objektivní okolnost, pakliže by pouze odročil veřejné zasedání), a tak porušil jeho právo na spravedlivý proces. K tomu obviněný citoval pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1365/21, který s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva hodnotil jako porušení práva na spravedlivý proces, pokud instančně nadřízený soud sám změní původně zprošťující rozsudek na rozsudek odsuzující jen na podkladě důkazů, které provedl soud prvého stupně a které vedly původně ke zproštění, aniž by instančně nadřízený soud dokazování doplnil či sám provedl, přičemž důvodem je jednak absence obviněného, jednak porušení zásady bezprostřednosti.

V této souvislosti obviněný připomenul také právní věty tohoto nálezu, podle kterého mj. jednotlivé důkazy provedené před soudem prvého stupně smí odvolací soud posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení. Skutková zjištění z nich učiněná soudem prvého stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvého stupně. Vlastní skutková zjištění může odvolací soud činit pouze tehdy, pokud sám dokazování doplní či znovu provede důkaz již provedený soudem prvého stupně, a to při zachování všech základních zásad trestního řízení.

Dovolatel upozornil také na skutečnost, že ani ve věci podrobené přezkumu nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2980/2022 nedal odvolací soud soudu prvního stupně pokyn, k jakým konkrétním skutkovým zjištěním má dospět. Právě proto neshledal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 7. 2022, č. j. 6 Tdo 574/2022-408, postup odvolacího soudu ve věci za protiprávní. V tomto případě však nalézací soud dostal přímý pokyn k tomu, aby obviněného uznal vinným (závěr o vině je samozřejmě závěrem právním, nicméně je založen na skutkových zjištěních, na které musí logicky navazovat, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.

1. 2001, sp. zn. 5 Tz 269/2000).

14. Dovolatel proto shrnul své námitky proti postupu odvolacího soudu tak, že soud druhého stupně poté, kdy soud prvního stupně opakovaně navzdory jeho nátlaku trval na svých závěrech o nevině obviněného, bez provedení relevantního dokazovaní (zejména bez provedení jeho výslechu odvolacím soudem), dal přímý pokyn soudu prvního stupně k tomu, aby jej uznal vinným, což nalézací soud ve svém čtvrtém rozsudku učinil bez ohledu na to, že pokyn soudu odvolacího byl udělen v rozporu se zásadami trestního řízení a současně byl ústavně nekonformní (toto tvrzení dovolatel podpořil odkazem na řadu vybraných bodů obou shora citovaných nálezů Ústavního soudu). Soud prvního stupně přitom do svých závěrů o vině nevtělil žádnou úvahu, proč se od svého původně velmi dobře odůvodněného závěru o nevině obviněného odchýlil, a to evidentně proto, že se s názorem odvolacího soudu neztotožnil, čímž jednal v rozporu se zásadami trestního řízení (zejména § 2 odst. 6 tr. ř.), kdy s ohledem na to mohl odvolací soud, nehledě již na § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., vydat napadený rozsudek, čímž došlo k porušení dalších zásad trestního řízení (zejména zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř).

15. V další pasáži svého podání dovolatel namítl absenci úmyslu v jakékoliv formě. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, resp. závěru o jeho (nepřímém) úmyslu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a rozhodnutí o jeho vině zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolací soud vycházel v zásadě z úvahy, že tzv. bílý kůň jedná (za splnění zákonných podmínek) vždy minimálně v úmyslu nepřímém, a to bez ohledu na charakter bílého koně tak, jak jej obsáhle popsal soud prvního stupně ve všech rozhodnutích vydaných v této věci. Ten dovolatele označil jako „nechodícího bílého koně“, kterého definoval tak, že jde „zejména o bezdomovce, osobu závislou na alkoholu či drogách nebo o osobu zadluženou či osobu v jiné hmotné nouzi, o osobu lehkomyslnou, s nedostatečným vzděláním či životní zkušeností apod., tj. o takovou osobu, která pro relativně malou finanční odměnu v řádu jednotek, popřípadě několika desítek tisíc je ochotna podepsat v zásadě cokoliv, následky takovéhoto jednání neřeší a souvislosti ji moc nezajímají. Takovýto bílý kůň však nejedná soustavněji, není připravený a často ani schopný hrát přesvědčivě roli, kterou by měl údajně mít. Není schopen podle potřeby „chodit“ a hrát naučenou roli, pouze přispěje jednorázovými, jednoduchými úkony, zpravidla bez znalosti širších souvislostí“.

16. Odvolací soud vyvodil nepřímý úmysl obviněného zejména ze skutečnosti, že na úřadu Městské části Praha 6 předložil potvrzení o zaměstnaneckém poměru, které mu předtím připravil obviněný J. B., přičemž si musel být vědom nepravdivosti tohoto potvrzení. Jeho předložením se jedná o takový typ lhostejnosti, která je výrazem možného kladného vztahu ke vzniku trestně právního následku, jež odpovídá úmyslu nepřímému. Soud druhého stupně v tomto ohledu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019, která se ovšem týkala typově jiných případů – přijetí funkce jednatele společnosti a následné jednání v pozici bílého koně. Odvolací soud však přešel skutečnost, že dovolatel není právně vzdělanou osobou a nerozlišuje (resp. tehdy nerozlišoval) mezi zaměstnaneckým poměrem či jiným podobným poměrem. Z jeho pohledu se účastnil jednorázového úkonu za odměnu (což odpovídá brigádám, které dělal). V takovém případě se velmi často uzavírají dohody o provedení práce, kdy je dotyčný navíc (bez ohledu na jednorázový charakter činnosti) i ve formálním poměru zaměstnance. V případě obviněného, právě s ohledem na jeho neznalost právních termínů, nelze bez dalšího předložení potvrzení o zaměstnaneckém poměru zhodnotit tak, že byl automaticky ve stavu lhostejnosti odpovídající nepřímému úmyslu podílet se na trestné činnosti. Slíbená odměna navíc nebyla vysoká, jak uvedl odvolací soud, ale byla v řádu několika málo tisíc korun, což jednorázovým brigádám odpovídá.

17. Obviněný zopakoval, že se dopustil následujícího jednorázového jednání: dostavil se na úřad Městské části Praha XY, převzal obviněným J. B. připravené a podepsané podklady, podal a podepsal žádost o vydání elektronického certifikátu a spolu s tím i smlouvu s poskytovatelem, získaný certifikát odevzdal obviněnému J. B. O jeho další osud se nezajímal z toho prostého důvodu, že nevěděl, k čemu obecně slouží. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo také to, že neměl povědomí o tom, k čemu má být elektronický certifikát použit. Při svém jednání nebyl veden úmyslem uvést jakoukoli osobu v omyl za účelem získání majetkového nebo jiného prospěchu. Bylo prokázáno, že neměl povědomí o jednání nebo plánech obviněných J. B. a V. M. nebo dalších obviněných. Nejedná se proto o typ lhostejnosti, která by založila odpovědnost dovolatele, resp. zavinění ve formě nepřímého úmyslu, a to zejména proto, že šlo o jednorázovou záležitost bez souvislosti s trestnou činností, která je předmětem tohoto řízení, a rovněž s ohledem na jeho nedostatečné pochopení dané problematiky, jakož i obyčejnou lidskou naivitu (právě proto byl ostatně užit obviněným J. B. při páchání trestné činnosti). V dalších podrobnostech obviněný odkázal na úvahy soudu prvního stupně ve všech jeho zprošťujících rozsudcích. I nadále tedy zastával názor, že v jeho případě absentuje zavinění ve formě úmyslu.

18. Dovolatel vznesl výhrady také proti výroku o náhradě škody. Zdůraznil, že jednou ze základních podmínek vzniku nároku na náhradu škody je podle občanského zákoníku i právní nauky existence tzv. kauzálního nexu (příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem škody). Ta je dána, je-li protiprávní čin škůdce nutnou podmínkou vzniklé újmy, tzn. že by újma bez této příčiny nenastala. Zaviněné porušení právní povinnosti škůdcem nemusí být jedinou příčinou vzniku újmy; musí však být alespoň jednou z příčin, kterou judikatura charakterizuje jako příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Obviněný měl za to, že jeho jednání bylo (bez ohledu na to, zda jednal úmyslně nebo ne) natolik ojedinělé a marginální ve vztahu k trestné činnosti dalších obviněných, kteří z jím získaného certifikátu těžili, že není naplněna podmínka kauzálního nexu mezi jeho jednáním a vznikem škody. Obviněný J. B. mohl např. získat elektronický certifikát od jiné osoby apod. Nad rámec uvedeného dovolatel připomenul, že základním pravidlem pro náhradu škody způsobené více osobami je podle § 2915 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), tzv. solidární odpovědnost škůdců. Ustanovení § 2915 odst. 2 o. z. však dává možnost soudu rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. I to je třeba v daném případě zvážit, poněvadž dovolatel jako zcela nepodstatný článek trestné činnosti hlavních pachatelů (kteří z trestné činnosti na rozdíl od něj těžili, avšak škodu patrně nikdy neuhradí) je povinen hradit stovky tisíc korun, což je vzhledem k jeho ekonomické situaci likvidační.

19. Obviněný posléze znovu podotkl, že v dané věci jej soud prvního stupně, který vnímal dokazování bezprostředně (zejména při výsleších) a soustavně (řízení trvá 6 let), 3x zprostil obžaloby. Následně vyhověl pokynu odvolacího soudu (s nímž se ovšem vnitřně neztotožnil) a uznal obviněného vinným. Už jen z toho vyplývá, že existuje značná nejistota v zásadních skutkových zjištěních (zejména těch, jejichž důsledkem je právní závěr o zavinění ve formě úmyslu), resp. právních závěrech na jejich základě učiněných. Ve věci je tudíž nutno aplikovat zásadu in dubio pro reo. Následně dovolatel v podrobnostech vyložil teoretické pojednání o principu presumpce neviny a pravidlu in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Přitom detailně citoval i související judikaturu Ústavního soudu. Neopomenul připomenout ani základní požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. Následně opět vyzdvihl odlišný právní názor soudu nalézacího a odvolacího (byť oba jsou bezpochyby kvalitně obsazeny), který zastávaly po celou dobu 6 let trvajícího řízení. Obviněný si proto neuměl představit vhodnější případ pro využití zásady in dubio pro reo, jejíž užití je povinností, nikoli možností.

20. Dovolatel navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. zprostil obžaloby, případně podle § 265k tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V takovém případě považoval za zásadní, aby se Nejvyšší soud pokud možno vyjádřil k pokynu odvolacího soudu, který soudu prvního stupně uložil, že má obviněného uznat vinným.

21. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve připomenul, že v této trestní věci soud prvního stupně nejprve ve třech případech mimo jiné právě dovolatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a to z důvodu údajně neprokázaného úmyslného zavinění. Odvolací soud však pokaždé vyhověl odvolání státní zástupkyně, zprošťující rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V případě třetího takového usnesení odvolací soud postupem podle § 263 odst. 6 tr. ř. zopakoval některé podstatné důkazy, modifikoval skutková zjištění, přičemž prvostupňový soud v podstatě zavázal k vyhodnocení subjektivní stránky konkrétním způsobem, potažmo k uznání viny konkrétními trestnými činy.

22. K dovolání obviněného státní zástupce poznamenal, že převážnou část tvoří výhrady proti postupu odvolacího soudu, který měl údajně porušit zásadu bezprostřednosti a pravidlo plynoucí z ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a nalézací soud měl nepřípustně (ústavně nekonformním způsobem) úkolovat a donutit jej ke změně původně zaujatého názoru o chybějícím úmyslném zavinění tak, aby bylo docíleno odsuzujícího rozsudku. K tomu státní zástupce nejprve podotkl, že vznesená námitka je ryze procesní povahy a v obecné rovině ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či 2 tr. ř. Nicméně s odkazem na konstantní judikaturu Ústavního soudu poukázal na skutečnost, že Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vždy povinen zabývat se tím, zda nebyla porušena některá z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Státní zástupce ovšem ve vztahu k posuzované trestní věci vyslovil názor, že odvolací soud dané pravidlo neporušil, přičemž se ztotožnil i s jeho hodnocením naznačené problematiky tak, jak ji soud popsal v bodech 20. a následujících odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 6 To 14/2023.

23. Státní zástupce doplnil, že odvolací soud v předchozích rozhodnutích, jimiž rušil původní zprošťující rozsudky, soudu prvního stupně opakovaně vytkl nejen neúplnost důkazního řízení, ale především překvapivé a mnohdy až nelogické úvahy, jimiž tento odůvodňoval vyloučení úmyslného zavinění u dovolatele. Soud druhého stupně tak soudu prvého stupně po právu vytkl, že jeho argumenty popírají zásadu volného hodnocení důkazů a nerespektují provedené důkazy. S přihlédnutím k tomu, že tyto nedostatky se v rozhodnutích soudu prvního stupně opakovaly, odvolací soud – mimo jiné i v reakci na délku trestního řízení – nepovažoval za důvodné a smysluplné využít možnosti dané mu ustanovením § 262 tr.

ř., zvolil postup podle § 263 odst. 6 tr. ř. Podstatné důkazy – především výpovědi obviněných a některé listinné materiály – tedy zopakoval, ve vazbě na to změnil související skutkové závěry, zformoval vlastní náhled na subjektivní stránku jednání dovolatele, přičemž s respektem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/2022, věc vrátil soudu prvého stupně a v podstatě ho zavázal k uznání viny. Takovému postupu odvolacího soudu za dané situace nešlo nic vytknout, neboť vzhledem k pravidlu vymezenému v § 259 odst. 5 písm. a) tr.

ř. o vině obviněného sám rozhodnout nemohl. Z důvodů popsaných již odvolacím soudem v bodech 35. až 37. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 54/2023, přitom podle názoru státního zástupce nelze mít žádných námitek ani proti tomu, že veřejné zasedání, při kterém tento soud vyhlásil v pořadí třetí rozhodnutí, bylo dne 17. 4. 2023 konáno v nepřítomnosti obviněného. Pro takový postup byly splněny zákonné podmínky, přičemž odvolací soud sice dovolatele (na rozdíl od spoluobviněného Š.

V.) osobně vyslechnout nemohl, jeho předchozí výpovědi však řádně provedl jejich přečtením.

24. Další námitka týkající se chybějícího úmyslného zavinění sice spadá do zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle názoru státního zástupce je však neopodstatněná. K uvedené problematice se opakovaně vyjadřoval odvolací soud a na jeho úvahy státní zástupce odkázal (konkrétně na body 38. až 42. odůvodnění rozsudku ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 6 To 48/2021, či body 14. až 16. a 22. až 26. odůvodnění usnesení ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. 6 To 14/2023). Státní zástupce v krátkosti dodal, že provedenými důkazy bylo spolehlivě prokázáno, že dovolatel se dostavil do pobočky certifikační autority, kde v souvislosti s žádostí o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA vědomě předložil padělanou plnou moc a nepravdivé potvrzení o zaměstnaneckém poměru, přičemž také on přiznal, že se tak stalo pod příslibem peněžní odměny. Pravdivost jeho obhajoby o absenci úmyslného zavinění přitom vylučují kromě jiného i srozumitelné texty protokolů o podání žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA a ono potvrzení o zaměstnaneckém poměru u organizace, u níž vůbec nepracoval. Z jejich obsahu totiž musel vědět, že z nich plynou lživé údaje o zaměstnaneckém poměru, o zplnomocnění k podání žádosti a (přinejmenším v hrubých rysech) o účelu certifikátu zneužitelného ke spáchání blíže neurčeného protiprávního jednání ke škodě tvrzeného „zaměstnavatele“. Z logiky věci si tak musel být vědom i padělání připojeného ověření, tedy legalizace. Obviněný samozřejmě nemusel být informován o tom, k podvodnému vylákání jakých konkrétních věcí hlavní pachatelé za využití jeho součinnosti přistoupí, právě skutkové okolnosti související s opatřením certifikátů za použití padělaných dokladů za jeho aktivní součinnosti však nasvědčují jeho zjevné informovanosti o nelegálnosti takového postupu vedoucího ke způsobení majetkové škody, což muselo být známo i naprostému laikovi. Závěr soudů o jednání dovolatele v eventuálním úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je tudíž skutkovými okolnostmi bezesporu odůvodněn.

25. Za neopodstatněnou státní zástupce považoval také výhradu proti výroku o náhradě škody. Jednání dovolatele bylo pro úspěšné spáchání trestného činu velmi podstatné, neboť bez něj by hlavní pachatelé na podvodné získání věcí, obohacení a způsobení škody nedosáhli. Jednalo se tedy o významnou příčinu, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo, a příčinná souvislosti mezi jeho jednáním a způsobením následku tudíž zůstala zachována. Ačkoli se pak konkrétně dovolatel dopustil zločinu podvodu „pouze“ jako účastník ve formě pomoci, uplatnění jiné než solidární odpovědnosti bránila druhá věta § 2915 odst. 2 o. z.

26. Státní zástupce pak nad rámec uvedeného dodal, že pod žádný z obviněným vytýkaných dovolacích důvodů nelze podřadit jeho námitku údajného nerespektování zásady in dubio pro reo. Ta navíc porušena nebyla. Nejprve se v obecné rovině zabýval danou zásadou a související judikaturou a zdůraznil, že její uplatnění přichází v úvahu pouze v případě, kdy i po provedení a vyhodnocení všech v úvahu připadajících důkazů stále přetrvávají pochybnosti o průběhu skutkového děje. V nyní posuzované trestní věci však po vyhodnocení provedených důkazů žádné objektivní pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele dány nebyly. Tyto rozhodně nelze vyvozovat jen z toho, že soud prvého stupně – na rozdíl od odvolacího soudu – od počátku opakovaně argumentoval chybějícím zaviněním. Nelze totiž přehlédnout, že tento závěr nalézacího soudu, jímž odůvodňoval zprošťující rozsudky, byl výlučně důsledkem vadného a nelogického hodnocení provedených důkazů, a tedy nerespektováním zásady trestního řízení upravené v § 2 odst. 6 tr. ř.

27. Státní zástupce proto v reakci na shora uvedené shledal dovolání obviněného neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

31. Z textu dovolání se však podává, že obviněný námitku podřaditelnou pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuplatnil. Jeho námitky převážně směřovaly proti procesnímu postupu odvolacího soudu, jehož pokyny označil za ústavně nekomformní a protiprávní. Dovolatel rekapituloval výsledky trestního řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a vytkl, že odvolací soud rozhodnutími ze dne 16. 12. 2019, č. j. 6 To 15/2019-3781, ze dne 23. 5. 2022, č. j. 6 To 48/2021-4648, a ze dne 17. 4. 2023, č. j. 6 To 14/2023-4971, v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř. ve spojení s porušením zásady bezprostřednosti v konečném důsledku udělil pokyn soudu prvního stupně, aby ho uznal vinným, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

32. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“. Ostatně i státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně podotkl, že Ústavní soud opakovaně judikuje, že dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu.

33. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda odvolací soud dovolatelem vytýkaná procesní pravidla porušil a zda lze jeho postup a pokyny označit za protiprávní a ústavně nekonformní. Výhrady obviněného vůči jeho procesnímu postupu ale nelze označit za opodstatněné. V těchto souvislostech nelze než ve shodě se státním zástupcem shrnout, že odvolací soud v předchozích rozhodnutích, jimiž rušil původní zprošťující rozsudky, soudu prvního stupně opakovaně vytkl nejen neúplnost důkazního řízení, ale především překvapivé a mnohdy až nelogické úvahy, jimiž tento odůvodňoval vyloučení úmyslného zavinění u dovolatele. Odvolací soud tak soudu prvého stupně vytkl, že jeho argumenty popírají zásadu volného hodnocení důkazů a nerespektují provedené důkazy. V podrobnostech je zásadní obsah označených rozhodnutí odvolacího soudu rekapitulován pod body 19.–32. dovoláním napadeného rozsudku.

34. V usnesení ze dne 16. 12. 2019, č. j. 6 To 15/2019-3781, odvolací soud upozornil soud prvního stupně, aby v dokazování věnoval až detailní pozornost objasnění otázky účasti mimo jiné i dovolatele na opatření kvalifikovaného certifikátu I.CA, jeho účelu a znalosti obsahu dokladů přiložených k žádosti tak, aby bylo prokázáno, zda si byl v rozhodné období vědom toho, že předkládá listiny (nebo přinejmenším jejich část), jež jsou padělány, a to za účelem zaregistrování společností jako zadavatele poptávek na elektronickém tržišti. Proto soudu prvního stupně nařídil, aby vedle opakovaných cíleně zaměřených výslechů obviněných podle možností opatřil listiny, které byly předkládány v řízení o registraci za jejich součinnosti a vyžádal podrobná sdělení doplněná o případné listinné přílohy k průběhu podání žádosti mimo jiné i V. S. Nevyloučil ani potřebu provedení dalších důkazů, zejména osobní výslech zaměstnanců pobočky registrační autority jednající s obviněným.

35. V rozsudku ze dne 23. 5. 2022, č. j. 6 To 48/2021-4648, Vrchní soud v Praze zdůraznil, že odůvodnění zprošťujícího výroku, který se týkal i obviněného V. S., nereflektovalo skutečné výsledky nově doplněného dokazování. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu pravdivost obhajoby obviněného vylučovaly především stručné a přehledné texty protokolů o podání žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA a potvrzení o zaměstnaneckém poměru u organizace, zplnomocnění k podání žádosti a přinejmenším v hrubých rysech o účelu certifikátu zneužitelného ke spáchání blíže neurčeného protiprávního jednání ke škodě tvrzeného zaměstnavatele žadatele, přičemž nutně si byl vědom i padělání připojeného ověření – legalizace. Soudu prvního stupně vytkl, že osobně nevyslechl jako svědky operátory, kteří certifikáty vydávali. Odvolací soud také vyjádřil pochyby nad hmotněprávními úvahami soudu prvního stupně o zavinění obviněného. Akcentoval, že zjištěné skutkové okolnosti opatření certifikátů za užití padělaných dokladů za aktivní účasti obviněného konkrétně nasvědčují jeho informovanosti o nelegálnosti takového postupu se záměrem poškodit zaměstnavatele žadatele, přičemž opakované způsobení škody na majetku za užití certifikátů se i pro laiky jeví jako nejpravděpodobnější.

36. Další zprošťující výrok v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 49 T 14/2022-17, odvolací soud v usnesení ze dne 17. 4. 2023, č. j. 6 To 14/2023-4971, označil za výsledek řízení před soudem prvního stupně, jež bylo v příkrém rozporu s principem instanční vázanosti právními názory odvolacího soudu vyslovenými v předchozích zrušujících rozhodnutích. Odvolací soud – mimo jiné i v reakci na délku trestního řízení – nepovažoval za důvodné a smysluplné využít možnosti dané mu ustanovením § 262 tr.

ř., zvolil postup podle § 263 odst. 6 tr. ř. Podstatné důkazy, tj. především výpovědi obviněných (protokoly o dřívějších výpovědích obviněného V. S. byly podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečteny, poněvadž na žádost obviněného bylo veřejné zasedání konáno v jeho nepřítomnosti) a související listinné důkazy, ve veřejném zasedání dne 17. 4. 2023 zopakoval (č. l. 4965 a verte, 4966), ve vazbě na to změnil související skutkové závěry, zformoval vlastní náhled na subjektivní stránku jednání dovolatele. V této souvislosti připomněl, že zjištěné skutkové okolnosti opatření certifikátů za užití padělaných dokladů za aktivní součinnosti obviněného zcela konkrétně prokázaly jeho informovanost o nelegálnosti takového postupu se záměrem poškodit zaměstnavatele žadatele s tím, že opakované způsobení škody na majetku za užití certifikátů se i pro laiky jevily s ohledem na příslib vysoké peněžní odměny jako nejpravděpodobnější.

Uzavřel, že i u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně, která je využívána k páchání trestného činu jiným pachatelem či pachateli, lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, zvláště pokud vědomě v rozporu se skutečností sebe při opatření kvalifikovaného certifikátu prezentuje jako zaměstnance veřejnoprávního subjektu a o další průběh užití certifikátu se nezajímá, neboť se zde jedná o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jejího možného kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku.

37. Odvolací soud věc vrátil soudu prvého stupně a v podstatě ho zavázal k uznání viny. Takovému procesnímu postupu odvolacího soudu za dané situace nešlo nic vytknout, neboť vzhledem k pravidlu vymezenému v § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. o vině obviněného sám rozhodnout nemohl. Není pochyb ani o tom, že se tak stalo s respektem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/2022, jež odvolací soud v odůvodnění usnesení také reprodukoval. Z tzv. nosných právních závěrů tohoto nálezu pod body 82.

až 84. nutno připomenout, že podle Ústavního soudu, má-li odvolací soud důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, z ústavněprávního hlediska mu nic nebrání v tom, aby ve veřejném zasedání o odvolání při zachování všech garancí kontradiktornosti řízení a práva na obhajobu zopakoval důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, případně i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, a tedy je ohledně nich vázán podle § 263 odst. 7 tr.

ř. závěry soudu prvního stupně, dosáhl nového skutkového stavu a sám vydal rozhodnutí, které mu odpovídá. V případě, že po takovéto změně skutkového stavu dospěje odvolací soud k závěru, že možnosti dokazování již byly vyčerpány, skutkový stav byl v rozsahu nutném pro rozhodnutí zjištěn bez důvodných pochybností a je na místě vydat takové rozhodnutí, které sám vydat nemůže z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. ř., ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvého stupně a zavázal jej k tomu, aby obžalovaného uznal vinným určitým trestným činem.

Soud prvního stupně je v takovém případě povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl ustálen odvolacím soudem. To platí samozřejmě pouze s výhradou, že skutková zjištění zůstanou v hlavním líčení nezměněna, neboť odvolací soud nemůže ani v takovém případě zakázat soudu prvního stupně doplnění dokazování, vyžádá-li si to procesní vývoj. K takové potřebě mohou vést např. nově se objevivší, dříve nepředvídané poznatky, nicméně soud prvního stupně nesmí opakovat či doplňovat dokazování účelově jen proto, aby si formálně odůvodnil odchýlení se od těch skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na podkladě vlastního dokazování.

38. K námitce dovolatele, že odvolacím soudem nebyl vyslechnut k otázkám souvisejícím s posouzením jeho zavinění, čímž měla být porušena zásada bezprostřednosti, lze jen pro úplnost připomenout, že veřejné zasedání bylo dne 17. 4. 2023 konáno na jeho žádost v jeho v nepřítomnosti. Pro takový postup byly splněny zákonné podmínky zmiňované již odvolacím soudem podrobně v bodech 35. až 37. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. 6 To 54/2023, a Nejvyšší soud nemá, čím by přesvědčivé úvahy odvolacího soudu doplnil. V důsledku omluvené absence obviněného V. S. a konání veřejného zasedání na žádost tohoto obviněného v jeho nepřítomnosti odvolací soud sice dovolatele (na rozdíl od spoluobviněného Š. V.) osobně vyslechnout nemohl, dokazování však správně doplnil o přečtení protokolů o jeho dřívějších výpovědích podle § 207 odst. 2 tr. ř., jak již bylo ostatně zmíněno. O porušení zásady bezprostřednosti mající přímý dopad na porušení práva obviněného na obhajobu či obecně práva na spravedlivý proces tak nelze reálně uvažovat.

39. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v procesním postupu a pokynech odvolacího soudu neshledal porušení práva obviněného na spravedlivý proces, nelze je označit za ústavně nekonformní. Další výtky obviněného se koncentrovaly k otázce zavinění a se zřetelem k jejich vymezení je lze podřadit pod důvod dovolání deklarovaný v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

40. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

41. Významnou otázkou, která se stala předmětem námitek dovolatele vůči rozhodnutí odvolacího soudu, je forma zavinění jakožto obligatorní znak skutkové podstaty každého trestného činu. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl obviněný uznán vinným jednak pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jednak dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Prvního z označených trestných činů se podle tzv. právní věty rozsudku odvolacího soudu dopustil tím, že úmyslně umožnil jinému spáchání trestného činu opatřením prostředků, aby sebe a jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, a způsobil takovým činem značnou škodu s tím, že u jednání pod bodem B)8.) k dokonání trestného činu nedošlo. Zákonné znaky druhého trestného činu byly naplněny tím, že užil padělanou veřejnou listinu jako pravou a způsobil takovým činem značnou škodu s tím, že u jednání pod bodem B)8.) k dokonání trestného činu nedošlo. U obou těchto trestných činů je třeba po subjektivní stránce ve vztahu k základní skutkové podstatě úmyslné zavinění (§ 15 tr. zákoníku), pokud jde o zavinění u následku způsobení značné škody, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost.

42. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout zákonnou úpravu vztahující se k úmyslnému zavinění, resp. úmyslu eventuálnímu, i obecně uznávaný postoj právní teorie. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

43. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím).

Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

44. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.

Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. § 110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Toto ustanovení není „kompletní“ definicí srozumění, ale má podstatný význam pro řešení otázky, zda lhostejný vztah k následku lze považovat již za srozumění s následkem. V právní literatuře se názory na tuto otázku různí, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá či úplná lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu.

Srozumění u úmyslu nepřímého či eventuálního není obecně (v celém svém rozsahu) v trestním zákoníku definováno, pouze jeho obecné teoretické vymezení je doplněno tím, že „srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem“ (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Tuto „částečnou“ definici srozumění u eventuálního úmyslu, která se snaží vyřešit spodní hranici srozumění, pokud jde o jeho odlišení od vědomé nedbalosti, si vynutily potřeby praxe.

Pojem srozumění v dosavadním pojetí do značné míry selhával při posuzování lhostejnosti. Proto zákonodárce upravil výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Tímto přístupem je srozumění nejen odlišeno od přímého úmyslu, kdy pachatel učinil poruchu či ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem přímo vlastním účelem svého jednání nebo nutným důsledkem takového jednání směřujícího k jinému cíli, ale na druhé straně i od vědomé nedbalosti.

Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí [srov. § 16 odst. 1 písm. a)]. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti, ale ani se zabraňujícími okolnostmi (důvody) ve vztahu k následku, které jsou rozhodné pro nepřímý (eventuální úmysl), kde se ve shora uvedených souvislostech zvažuje, zda pachatel počítal či nepočítal s konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný.

Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Naproti tomu při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení nebo ohrožení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit.

Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy přinejmenším smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

V tomto pojetí je při odlišení od vědomé nedbalosti, u které volní složka zcela chybí, srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale kladný volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 338 a násl.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

2. 2016, sp. zn.

45. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radu, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Takto vyjádřená zásada akcesority účastenství znamená ve své obecné podobě závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc se posoudí jako účastenství podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jen tehdy, jestliže pachatel hlavní trestný čin dokonal nebo se o něj alespoň pokusil. Účastenství se musí vztahovat k individuálně určenému činu, a proto účastník musí mít určitou představu o činu, který má být proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 3812/1929 Sbírka Vážný). To vyplývá z toho, že účastenství vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu hlavnímu pachateli (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.). Z hlediska individualizace činu však není třeba, aby např. pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas. Stačí, že si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou skutkovou podstatu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 564, rozhodnutí č. 4686/1933 Sbírka Vážný, přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1237/2017). Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1992 Sb. rozh. tr.).

46. Z hlediska zavinění účastenství předpokládá úmysl směřující (v posuzovaném případě) k účasti ve formě pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoliv jen znaky skutkové podstaty). V případě účastenství se hovoří o tzv. dvojím úmyslu, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, který musí být úmyslným trestným činem nebo jeho pokusem, přičemž v obou případech může jít i o úmysl nepřímý. Skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2018 Sb. rozh. tr., ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569, 574).

47. Dovolatel vytkl, že odvolací soud vyvodil nepřímý úmysl zejména ze skutečnosti, že u poskytovatele certifikačních služeb v budově Městské části Praha XY předložil potvrzení o zaměstnaneckém poměru, které mu předtím připravil obviněný J. B. Podle závěrů soudu si musel být vědom nepravdivosti tohoto potvrzení a v jeho předložení spatřoval takový typ lhostejnosti, která je výrazem možného kladného vztahu ke vzniku trestněprávního následku, jež odpovídá nepřímému úmyslu. Obviněný s tímto názorem nesouhlasil, zdůrazňoval, že neměl povědomí o tom, k čemu má být kvalifikovaný certifikát použit, neměl ani povědomí, k čemu obecně slouží. Vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě nejde o takový typ lhostejnosti, který by založil jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu (body III. 20., 22. dovolání).

48. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku věnoval otázce právního posouzení skutku dovolatele v zásadě velmi stručně. Především v této souvislosti v bodech 30.–32. odkázal na již učiněné závěry obsažené v usnesení ze dne 17. 4. 2023, č. j. 6 To 14/2023-4971, (viz bod 36. tohoto usnesení Nejvyššího soudu) s argumentem, že obviněný V. S. takřka doslovně zopakoval kritiku hodnocení skutkových závěrů odvolacího soudu o jeho vině a navazujících hmotněprávních úvah týkajících se především otázky úmyslného zavinění. Svoji pozornost soustředil zejména k otázce změny právního posouzení skutku v tom smyslu, že jej nebylo možno právně kvalifikovat jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ale jako účastenství ve formě pomoci k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (část E., body 39.–41.). Vysvětlil, že tak učinil proto, že obviněný nenaplnil žádný ze zákonných znaků základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž osobně neuváděl v omyl poškozené dodavatele zboží příslibem jeho úhrady v úmyslu sebe nebo jiného obohatit, s vědomím, že tak způsobí na jejich majetku škodu. Opatřením kvalifikovaných certifikátů (tj. prostředků) však úmyslně umožnil hlavnímu pachateli spáchání trestného činu podvodu, pokud ten za jejich užití neoprávněně vystupoval za společnost jako zadavatele poptávek zboží na elektronických tržištích. Takovým jednáním se obviněný dopustil pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V dalším odvolací soud vysvětlil změnu v aplikaci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod 42.), otázkou zavinění ve vztahu k tomuto trestnému činu se explicitně nezabýval.

49. Není od věci v této souvislosti znovu připomenout zásadní teze, na nichž je založen závěr odvolacího soudu o existenci úmyslného zavinění dovolatele nejméně ve formě eventuálního úmyslu, jak byly vyjádřeny v usnesení tohoto soudu ze dne 17. 4. 2023, č. j. 6 To 14/2023-4971. Odvolací soud především akcentoval charakteristické vlastnosti protokolů o podání žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA a potvrzení o zaměstnaneckém poměru, jež podle něj svědčí „o vědomosti obviněného, že obsahují nepravdivé údaje o jeho zaměstnaneckém poměru u organizace, zplnomocnění k podání žádosti a přinejmenším v hrubých rysech o účelu certifikátu zneužitelného ke spáchání blíže neurčeného protiprávního jednání ke škodě tvrzeného zaměstnavatele žadatele, přičemž nutně v důsledku uvedeného si byl vědom i padělání připojeného ověření – legalizace“.

Podle odvolacího soudu právě zjištěné skutkové okolnosti opatření certifikátu za užití padělaných dokladů za aktivní součinnosti obviněného konkrétně prokazují jeho informovanost o nelegálnosti takového postupu se záměrem poškodit zaměstnavatele žadatele s tím, že opakované způsobení škody na majetku za užití certifikátu se i pro laiky jeví rovněž s ohledem na příslib vysoké peněžní odměny jako nejpravděpodobnější. Odvolací soud proto uzavřel, že i u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně, která je využívána k páchání trestného činu jiným pachatelem či pachateli, lze za splnění všech zákonných podmínek shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, zvláště pokud vědomě v rozporu se skutečností sebe při opatření kvalifikovaného certifikátu prezentuje jako zaměstnance veřejnoprávního subjektu a o další průběh užití certifikátu se nezajímá, neboť se zde jedná o takový typ lhostejnosti, který byl výrazem jejího možného kladného vztahu ke vzniku trestněprávně významného následku. Ku podpoře tohoto názoru přiměřeně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, a ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019 (body 23., 24.

a 26. označeného usnesení odvolacího soudu).

50. Odkaz odvolacího soudu, byť se tak mělo stát jen přiměřeně, na výše označená rozhodnutí Nejvyššího soudu není přiléhavý, poněvadž se v nich řeší situace přece jen kvalitativně odlišná a ze závěrů v nich učiněných nelze činit obecně relevantní závěry ohledně zavinění tzv. bílého koně. V usnesení ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, Nejvyšší soud vyslovil názor, že u osoby jednající v postavení tzv. bílého koně lze shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku zejména v případě, že pachatel formálně přijal funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvával v tomto postavení honorovaném finanční odměnou, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonával, a o další průběh podnikání se nezajímal. V takovém případě jde o takový typ lhostejnosti, který je výrazem jeho kladného vztahu k oběma možným variantám, tj. zda trestněprávně významný následek nastane nebo nenastane. V usnesení ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 3 Tdo 761/2019, Nejvyšší soud stručně a bez bližšího vysvětlení přisvědčil odvolacímu soudu, podle něhož ten, kdo v postavení odpovědné osoby (např. jednatele obchodní společnosti) slepě plní pokyny třetích osob, a dobrovolně tak přebírá úlohu tzv. bílého koně, je za své jednání i z pohledu trestněprávních předpisů plně odpovědný.

51. Pozornost je třeba upřít k otázce zavinění s akcentem na účastenství, u něhož se hovoří o tzv. dvojím úmyslu, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, který musí být úmyslným trestným činem nebo jeho pokusem, přičemž v obou případech může jít i o úmysl nepřímý. Odvolací soud a v zásadě ve shodě s ním i státní zástupce zdůrazňovali, že závěr o nepřímém úmyslu je odůvodněn zjištěním, že obviněný se pod příslibem peněžní odměny dostavil do pobočky certifikační autority, kde v souvislosti s žádostí o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA předložil padělanou plnou moc a nepravdivé potvrzení o zaměstnaneckém poměru. Nepřisvědčily obhajobě obviněného o absenci úmyslného zavinění, a to s odkazem na srozumitelné texty protokolů o podání žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA, jakož i potvrzení o zaměstnaneckém poměru u organizace, u níž vůbec nepracoval.

52. Z listin zmiňovaných odvolacím soudem však jím vyvozené důsledky bez bližší konkretizace spolehlivě vyvodit nelze. Nesporně významnou listinou je v daných souvislostech potvrzení o zaměstnaneckém poměru obviněného u společnosti Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů s ověřením – legalizací pravosti podpisu Mgr. Jany Mikulkové (osoby oprávněné jednat za jmenovanou společnost), jež bylo údajně vystavené Š. N., notářkou v Praze (č. l. 3980). Toto potvrzení, pravdivost jehož obsahu, jakož i význam pro vystavení kvalifikovaného certifikátu I.CA odvolací soud správně vyhodnotil, jasně dokládá, že je obviněný předložil, ačkoliv musel vědět, že osvědčuje lživý údaj o jeho zaměstnaneckém poměru u označené organizace, u níž vůbec nepracuje. Předložení tohoto potvrzení bylo významné v procesu vyřizování žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA i pro vydání označeného certifikátu samotného (viz protokol o podání žádosti o vydání kvalifikovaného certifikátu I.CA ze dne 5. 10. 2015 na č. l. 3973, smlouva o vydání a používání kvalifikovaného certifikátu na č. l. 3974-3977, podle níž nelze převést práva a povinnosti ze smlouvy na jiné osoby) a významné je podle soudu i z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku. Zejména okruhu problémů spojených s naplněním zákonných znaků posledně označeného trestného činu, zvláště pak jeho subjektivní stránky, se však odvolací soud věnoval jen okrajově. Vyvozoval-li, že obviněný si byl nutně vědom i padělání připojeného ověření – legalizace (bod 30. napadeného rozsudku), není tento závěr dosud podložen racionálními důvody, nutno jej hodnotit jako povrchní.

53. Potvrzení o zaměstnaneckém poměru samo o sobě není veřejnou listinou, důležité ale je, že bylo opatřeno tzv. ověřovací doložkou (legalizací) notářky. Bylo prokázáno, že ověřovací doložka na potvrzení o zaměstnaneckém poměru byla padělaná. V této souvislosti není od věci připomenout, že charakter veřejné listiny ve smyslu § 131 odst. 1 tr. zákoníku má i tzv. ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby na listině [§ 6, § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], byť samotná listina, na níž se nachází tato ověřovací doložka, nemá povahu veřejné listiny. Proto i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky notáře na takové listině (pokud má ověřovat např. i podpisy na potvrzení o zaměstnaneckém poměru) a její užití jako pravé (např. v řízení o vystavení kvalifikovaného certifikátu) lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 6 Tdo 198/2011, uveřejněné pod č. 49/2012 Sb. rozh. tr.).

54. Jinou otázkou ale je, zda obviněný i ve vztahu k tomuto trestnému činu jednal v potřebné formě zavinění. Nejednalo se totiž o ověření pravosti jeho podpisu, ale legalizaci pravosti podpisu Mgr. Jany Mikulkové, osoby údajně oprávněné jednat za společnost Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (NCONZO). Odvolací soud přesvědčivě nevysvětlil, zda obviněný věděl nebo byl nejméně srozuměn s tím, že tzv. ověřovací doložka notářky byla padělaná, a jeho úvahy o zavinění jsou tak neúplné, což bude nezbytné v dalším řízení odstranit. Stejně tak není spolehlivě zodpovězeno, proč je skutek kvalifikován jako zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

55. Nejvyšší soud nemá za přesvědčivé ani stávající kategorické úvahy odvolacího soudu týkající se zavinění ve formě eventuálního úmyslu ve vztahu k pomoci ke zločinu podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonanému a dílem nedokonanému ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle odvolacího soudu zjištěné skutkové okolnosti opatření certifikátu za užití padělaných dokladů za aktivní součinnosti obviněného konkrétně prokazují jeho informovanost o nelegálnosti takového postupu se záměrem poškodit zaměstnavatele žadatele s tím, že opakované způsobení škody na majetku za užití certifikátu se i pro laiky jeví rovněž s ohledem na příslib vysoké peněžní odměny jako nejpravděpodobnější, jakož i jeho vědomost přinejmenším v hrubých rysech o účelu certifikátu zneužitelného ke spáchání blíže neurčeného jednání ke škodě tvrzeného zaměstnavatele žadatele (body 30., 31. napadeného rozsudku). Odvolací soud zdůraznil, že prezentoval-li se obviněný vědomě v rozporu se skutečností při opatření kvalifikovaného certifikátu jako zaměstnanec veřejnoprávního subjektu a o další průběh užití certifikátu se nezajímal, jde o takový typ lhostejnosti, který je výrazem jejího možného kladného vztahu ke vzniku následku trestněprávně významného.

56. Odvolací soud především srozumitelně a logicky nevysvětlil, z čeho vyvodil z hlediska eventuálního úmyslu nezbytnou složku vědění i složku volní. Nevyargumentoval důsledně, že obviněný věděl přinejmenším v hrubých rysech o účelu certifikátu a jeho možném zneužití ke škodě NCONZO. Objasnění právě této okolnosti je však o to důležitější, že jde-li o účastenství, musí být prokázán úmysl, byť nepřímý, jak k vlastní činnosti, tj. účastenství na činu jiného ve formě pomoci, tak i k činu hlavního pachatele J. B. Odvolací soud přesvědčivě nevysvětlil, na základě jakých skutkových okolnosti usoudil na to, že si obviněný alespoň v hlavních rysech mohl představit jednání chystané hlavním pachatelem tak, že půjde o zneužití vystaveného certifikátu jednáním směřujícím ke způsobení škody NCONZO. Nezájem o další průběh užití certifikátu, který pro J. B. opatřil za nepříliš vysokou odměnu, ještě sám o sobě spolehlivou základnu pro úvahy o tzv. nepravé lhostejnosti neposkytuje.

57. Dovolací soud odvolacímu soudu nenařizuje provedení dalších, doplňujících důkazů, přičemž ponechává na jeho úvaze, aby tak učinil, vyvstane-li taková potřeba k řádnému objasnění věci. V dalším řízení bude na tomto soudu, aby především rozptýlil pochybnosti provázející hodnocení subjektivní stránky obviněného ve vztahu k oběma zločinům, které jsou mu kladeny za vinu. Setrvá-li po řádném odůvodnění své rozvahy na závěru o potřebě vyvodit trestní odpovědnost obviněného (ať už v jakémkoliv rozsahu, případně i pro jiný trestný čin, kupř. poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, bude-li to přicházet v úvahu, o čemž by bylo nutno obviněného poučit), jistě neopomene upravit popis skutku tak, aby výstižněji než dosud vyjadřoval znaky účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Dovolací soud znovu připomíná, že již ze skutkové věty výroku rozsudku musejí vyplývat skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) a je třeba je také náležitě odůvodnit (rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/2018 Sb. rozh. tr.). V řízení o trestném činu je nutno prokazovat vinu pachatele nad všechnu pochybnost, tj. v souladu s principy nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Prokazováno a dostatečně odůvodněno proto musí být i zavinění pachatele, a to ve formě, která je zákonem vyžadována pro skutkovou podstatu trestného činu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/14).

58. Dovolací soud poznamenává, že ačkoliv bylo napadeným rozsudkem rozhodnuto i o vině spoluobviněného Š. V., nešlo o spolupachatele a nejsou splněny předpoklady pro případné přiměřené použití § 261 tr. ř. (§ 265k odst. 2 tr. ř.), podle něhož prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby (tzv. beneficium cohaesionis). Důvod podle § 261 tr. ř. musí být totiž pro všechny v zákoně zmíněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně, jako je tomu v posuzované věci co do otázky zavinění jednotlivých obviněných (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 65/2002).

59. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, i při vědomí neúměrné délky řízení, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2023, č. j. 6 To 54/2023-5158, ohledně obviněného V. S. v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného V. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 6. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu