8 Tdo 376/2020

8 Tdo 376/2020-7364

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 v trestní

věci obviněného L. G., nar. XY v XY, bytem XY, o dovolání nejvyššího státního

zástupce podaném v neprospěch obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019, jako soudu druhého stupně, v

trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2018, t a k t

o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce

odmítá.

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2019,

sp. zn. 43 T 9/2018, výrokem pod bodem I. podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř.

za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného L.

G. (dále převážně jen „obviněný“) pro skutek spočívající v tom, že

„v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 v XY, jako státní zástupce Vrchního

státního zastupitelství v XY se sídlem XY, v úmyslu opatřit R. J. neoprávněný

prospěch spočívající v tom, že okolnosti získání a nakládání s peněžními

prostředky zajištěnými ve Švýcarské konfederaci nebudou předmětem trestního

řízení v České republice, omezí se možnosti švýcarských orgánů činných v

trestním řízení objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz,

týkající se R. J. a dalších osob, a tak dojde ke zrušení zajištění předmětných

peněžních prostředků na bankovních účtech a v bankovní schránce ve Švýcarské

konfederaci,

poté, co se dne 12. 12. 2008 L. G. v postavení náměstka vrchního státního

zástupce v XY na základě informace pro vrchního státního zástupce v XY ze dne

11. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-10, kterou předložil ředitel odboru závažné

hospodářské a finanční kriminality Vrchního státního zastupitelství v XY Z. E.,

dozvěděl o žádosti o právní pomoc švýcarského federálního státního

zastupitelství ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM, a o jejím obsahu,

kterou švýcarské federální státní zastupitelství

- informovalo, že dne 22. 9. 2008 zahájilo vyšetřování proti českému

občanovi R. J., nar. XY, bytem XY, a proti neznámé osobě z důvodu nedovoleného

praní špinavých peněz podle článku 305bis švýcarského trestního zákoníku,

přičemž vyšetřování bylo zahájeno na základě zjištění, že R. J. má hospodářské

právo k dvěma bankovním účtům u banky Kredietbank a. s. v Ženevě, které jsou

vedeny na obchodní společnost Botanic Finance Inc. se sídlem v Panamě a na J.

J., matku R. J., když podle banky aktiva na jednom z těchto účtů podstatně

převyšovala cíle a záměry pro používání tohoto účtu a R. J. na žádost banky

neosvětlil své hospodářské záměry a několikrát vyloučil pokusy banky spojit se

s ním za účelem získání osvětlení dané záležitosti,

- informovalo, že v zahájeném trestním řízení dne 22. 9. 2008 nařídilo

zajištění peněžních prostředků na obou účtech ve výši 13 milionů CHF (k danému

dni podle kurzu ČNB ve výši 15,059 Kč za 1 CHF se jednalo o 195.767.000,- Kč) a

dne 24. 9. 2008 nařídilo zajištění 38 tisíc CHF (k danému dni podle kurzu ČNB

ve výši 15,262 Kč za 1 CHF se jednalo o 579.956 Kč) a 50 tisíc EUR (k danému

dni podle kurzu ČNB ve výši 24,35 Kč za 1 EUR se jednalo o 1.217.500,- Kč) v

bankovní schránce J. J. u banky Kredietbank a. s. v Curychu, k níž měl R. J.

hospodářská práva, a dále

- se domáhalo potvrzení, že v České republice došlo k zahájení trestního

vyšetřování proti R. J. (jak bylo zmiňováno v tisku), sdělení skutečností,

které jsou proti němu namířeny, a jejich právní kvalifikace, jakož i poskytnutí

veškerých informací nebo dokumentů, které umožní zjistit spojení mezi penězi na

zajištěných účtech a trestnou činností, které se eventuálně dopustil v České

republice,

přičemž L. G. ve svém záznamu ze dne 14. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-13,

povahu žádosti o právní pomoc nepřiléhavě bagatelizoval s tím, že ač je

doručená písemnost označená jako žádost o právní pomoc, nežádá se v ní ani o

provedení úkonu v trestním řízení, ani o doručení písemnosti, jejím obsahem je

v podstatě lustrace a jedná se tedy spíše o dožádání v rámci tzv. policejní

spolupráce, přičemž podle sdělení ředitele policejního orgánu Policie České

republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální

policie a vyšetřování, již byla v nedávné době cestou Interpolu provedena

lustrace (v dané věci), a navrhl, aby byl ředitel policejního orgánu výslovně

dotázán, zda v rámci policejní spolupráce (Interpolu) byla provedena lustrace k

osobě J. a jeho matky; L. G. ve věci vyřizování předmětné žádosti o právní

pomoc využil svých oprávnění náměstka vrchního státního zástupce v XY vůči

řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a o věci se nechal

dále informovat, ačkoliv se nejpozději od listopadu 2008 osobně znal s R. J.,

kterého se švýcarská žádost o právní pomoc týkala, byl mezi nimi přátelský

vztah a stýkali se spolu ve volném čase, což L. G. zatajil jak před ředitelem

uvedeného odboru, tak i před vrchním státním zástupcem;

dále dne 20. 1. 2009 L. G. ze zprávy policejního orgánu Policie České

republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální

policie a vyšetřování, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. OKFK-4551/ČJ-2008-22,

zjistil, že

- české orgány činné v trestním řízení nevedou žádné trestní řízení ve

vztahu k R. J., jeho rodinným příslušníkům a současným obchodním partnerům,

- dožádaný policejní orgán zcela důsledně nesplnil pokyn státního

zástupce Z. E. ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-15, kterým bylo vedle

informace o vedeném trestním řízení požadováno i sdělení, zda je ve vztahu k R.

J. a dalším osobám vedeno jiné šetření policejními orgány, a v kladném případě

získání potřebných informací o věci, opatření dostupných dokumentů a event.

jejich vyhodnocení,

- dožádaný policejní orgán nereagoval ani na požadavek, aby se policejní

orgán vyjádřil k jím dříve vedeným jednáním s orgány švýcarské konfederace v

této věci, k obsahu jednání a aby sdělil, zda pro švýcarské orgány v rámci

policejní spolupráce již dříve byla provedena lustrace k osobě R. J. a jeho

matky,

přičemž na tyto zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu a na neúplné

splnění pokynu státního zástupce L. G. dne 20. 1. 2009 ani nikdy později nijak

nereagoval;

současně L. G. v době od 20. 1. 2009 do 31. 8. 2012 záměrně neučinil žádná

opatření, tedy nedal pokyn policejnímu orgánu ani státnímu zástupci Vrchního

státního zastupitelství v XY ani poznatky nepředal jinému státnímu

zastupitelství k vydání takového pokynu, aby bylo zahájeno trestní řízení k

prověření důvodného podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z

trestné činnosti podle § 252a odst. 1 písm. a) nebo b), odst. 5 písm. b) zákona

č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr.

zákon“), a ze spáchání další trestné činnosti, z níž měly výnosy pocházet, a

aby taková věc byla řádně objasněna a zjištěn pachatel trestného činu, když

důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti vyplývalo ze skutečností

uvedených v žádosti švýcarského federálního státního zastupitelství o právní

pomoc ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM,

- ačkoliv si byl vědom, že k tomu je jako státní zástupce povinen, neboť

podle § 2 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní

řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“ či „tr. řád“), je

státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud

zákon nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána,

nestanoví jinak, a že k takovému postupu má státní zástupce pravomoc stanovenou

v § 157 odst. 2 trestního řádu,

- přičemž skutečnosti obsažené v žádosti o právní pomoc, které zakládaly

důvodné podezření z trestné činnosti R. J., byly dále posilovány vícečetnými

informacemi v tisku o existujících podezřeních z takové trestné činnosti, o

čemž L. G. věděl, neboť takové články z tisku si v době nejméně od 3. 11. 2008

do 1. 10. 2010 aktivně shromažďoval a na jejich základě tak měl představu o

možných podezřeních z trestné činnosti a případných aktivitách policejních

orgánů,

- čímž vědomě porušil povinnosti státního zástupce uložené zákonem č.

283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o státním zastupitelství“), a to ustanovení § 24 odst. 1 zákona o

státním zastupitelství, podle kterého je státní zástupce při výkonu své funkce

povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro

činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně,

svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů, když

mezi zásady, které zákon o státním zastupitelství pro činnost státního

zastupitelství stanoví, patří ustanovení § 2 zákona o státním zastupitelství o

povinnosti využívat zákonných prostředků a o způsobu výkonu působnosti státního

zastupitelství: podle § 2 odst. 1 zákona o státním zastupitelství je státní

zastupitelství při výkonu své působnosti povinno využívat prostředky, které mu

poskytuje zákon, podle § 2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství státní

zastupitelství při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v

souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný; svoji působnost vykonává

nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před

zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod,

- čímž jako státní zástupce vědomě postupoval v rozporu s ustanovením §

24 odst. 2 zákona o státním zastupitelství, podle kterého státní zástupce je

při výkonu své funkce povinen vystříhat se všeho, co by mohlo vzbuzovat důvodné

pochybnosti o dodržování povinností uvedených v § 24 odst. 1 zákona o státním

zastupitelství, ohrozit vážnost funkce státního zástupce nebo vážnost státního

zastupitelství anebo ohrozit důvěru v nestranný a odborný výkon působnosti

státního zastupitelství nebo státního zástupce, když státní zástupce mimo

jiného podle § 24 odst. 2 písm. c) zákona o státním zastupitelství nesmí

umožnit, aby funkce státního zástupce byla zneužita k prosazování soukromých

zájmů, a dále vědomě postupoval v rozporu s § 30 odst. 1 trestního řádu, dle

kterého je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen státní zástupce, u

něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám,

jichž se úkon přímo dotýká, nemůže nestranně rozhodovat,

přičemž tyto povinnosti L. G. měl jako státní zástupce a byly spojeny nejen s

pravomocemi státního zástupce, ale i s pravomocemi náměstka vrchního státního

zástupce vyplývajícími z § 12e odst. 2 zákona o státním zastupitelství a v

podrobnostech z organizačních a aprobačních řádů vrchního státního zástupce v

XY, které byly vydány opatřeními vrchního státního zástupce v XY ze dne 6. 12.

2007, č. 19/2007, a ze dne 22. 12. 2009, č. 8/2009, ve znění pozdějších

opatření, podle kterých s výjimkou doby od 15. 11. 2011 do 22. 2. 2012 náměstek

vrchního státního zástupce přímo řídil ředitele odboru závažné hospodářské a

finanční kriminality, koordinoval a kontroloval činnost tohoto odboru a nad

postupem státních zástupců u odboru působících vykonával dohled;

takto L. G. trestní řízení, jehož předmětem by bylo objasnění a prověření

okolností získání a nakládání s peněžními prostředky, které byly zajištěny

švýcarským federálním státním zastupitelstvím, jakož i dalších souvisejících

okolností, neinicioval

- záměrně právě pro svůj osobní vztah k R. J., s nímž se nejpozději od

listopadu 2008 osobně znal, s nímž měl přátelský vztah a stýkal se s ním ve

volném čase, s cílem, aby nebylo vedeno trestní řízení, v němž by byl

objasňován původ zajištěných finančních prostředků, a se záměrem, aby švýcarské

orgány nemohly zjistit potřebné skutečnosti k objasnění podezření z praní

špinavých peněz, neměly důvod a podklad peněžní prostředky dále zajišťovat a

aby je uvolnily do dispozice R. J., přičemž vysoký význam případného českého

trestního řízení pro švýcarské trestní řízení a naléhavost potřeby švýcarských

orgánů opatřit informace o předpokládané zdrojové trestné činnosti v České

republice mu byla zřejmá z dalších osobních jednání s představiteli švýcarských

orgánů, kterých se účastnil dne 12. 2. 2009 a dne 25. 6. 2009,

- s vědomím, že bez zahájení trestního řízení v České republice

švýcarské orgány neposkytnou žádné další informace z jejich trestního řízení

týkajícího se podezření z praní špinavých peněz,

čímž záměrně neoprávněně zvýhodnil R. J., když mu svým nekonáním zajistil, že

okolnosti získání a nakládání s předmětnými peněžními prostředky nebudou z

iniciativy státního zastupitelství předmětem trestního řízení v České

republice, a významným způsobem omezil možnosti švýcarských orgánů řádně

objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz týkající se R. J. a

dalších osob, přičemž nezahájení trestního řízení v České republice tak bylo

jednou z podstatných příčin toho, že švýcarské orgány naopak v březnu 2011

rozhodly o zrušení zajištění, čímž se peněžní prostředky v celkové hodnotě

197.564.456,- Kč (počítáno podle kurzu v době zajištění) dostaly do volné

dispozice R. J.“,

čímž měl spáchat zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1

písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,

neboť žalovaný skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

2. Výrokem pod bodem II. téhož usnesení Městský soud v

Praze podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr.

ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného pro

skutek spočívající v tom, že

„v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010 v XY jako náměstek vrchního státního

zástupce v XY při výkonu dohledu nad postupem státního zástupce Vrchního

státního zastupitelství v XY se sídlem XY, ve smyslu § 12e zákona č. 283/1993

Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o

státním zastupitelství“) a při výkonu dohledu nad postupem Krajského státního

zastupitelství v XY ve smyslu § 12d zákona o státním zastupitelství ve věci

vedené u Vrchního státního zastupitelství v XY pod sp. zn. 1 VZN 2760/2009,

v rozporu s povinnostmi státního zástupce, které mu byly známy, a to v rozporu

s povinností podle § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství postupovat při

výkonu své funkce státního zástupce odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně a

spravedlivě, jakož i v rozporu s povinností podle § 24 odst. 2 zákona o státním

zastupitelství při výkonu své funkce se vystříhat všeho, co by mohlo vzbuzovat

důvodné pochybnosti o dodržování povinnosti podle § 24 odst. 1 zákona o státním

zastupitelství a ohrozit důvěru v nestranný výkon působnosti státního

zastupitelství nebo státního zástupce v rozporu s povinností podle § 24 odst. 2

písm. c) zákona o státním zastupitelství nesmět umožnit, aby funkce státního

zástupce byla zneužita k prosazování soukromých zájmů,

úmyslně, se záměrem dosáhnout toho, aby trestní řízení zahájené dne 7. 12. 2009

a vedené tehdejším policejním orgánem Policie České republiky, Útvar odhalování

korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování,

Expozitura XY, pod sp. zn. OKFK-272/TČ-2009-059027, jehož předmětem bylo

prověřování okolností použití části úvěru, který poskytly banky tehdejší

Citibank a.s. (IČ 16190891), dále Československá obchodní banka, a.s. (IČ

00001350), Komerční banka, a.s. (IČ 45317054), Česká spořitelna, a.s. (IČ

45244782) a Raiffeisenbank a.s. (IČ 49240901) jako tzv. multitranšový

syndikovaný úvěr na základě smlouvy ze dne 20. 6. 2001, a to části ve výši

nejméně 77.300.000,- Kč, R. K. jako předsedou představenstva a J. S. jako

místopředsedou představenstva obchodních společností B. C. T. (IČ XY), C. (IČ

XY), S. B. (IČ XY), S. K. (IČ XY) a S. B. (IČ XY), v době po 20. 6. 2001, které

podle policejního orgánu vykazovaly znaky důvodného podezření ze spáchání

trestného činu, nemělo žádné nepříznivé důsledky pro J. S., s nímž byl L. G. v

době výkonu dohledu i později ve velmi dobrém přátelském vztahu a v období

nejpozději od září 2009 v opakovaném telefonickém kontaktu nejméně šestkrát

každý měsíc,

kdy k dosažení tohoto celkového záměru usiloval především o to, aby si zajistil

včasné informace o trestním řízení týkajícím se J. S. a o dalším postupu tohoto

trestního řízení, dále pak usiloval i o to, aby v přípravném řízení nebyla

dovozena odpovědnost J. S., když zpočátku se snažil, aby předmětná věc nebyla

vůbec v trestním řízení prověřována, a následně, když i přesto bylo prověřování

dále vedeno, aby byla předmětná trestní věc co nejrychleji odložena, aniž by

podle § 2 odst. 5 trestního řádu došlo k náležitému zjištění skutkového stavu

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro

rozhodnutí ve věci samé,

přičemž si nejprve dne 17. 12. 2009 vyhradil oprávnění, aby mu před odesláním

byl předložen průvodní přípis, kterým mělo být zasláno usnesení podle § 12a

odst. 2 zákona o státním zastupitelství o odnětí věci Městskému státnímu

zastupitelství v XY a o jejím přikázání Krajskému státnímu zastupitelství v XY,

když toto usnesení se týkalo příslušnosti státního zastupitelství k výkonu

dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a k provádění dalších

úkonů v trestním řízení vedeném policejním orgánem Policie České republiky,

Útvar odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a

vyšetřování, expozitura XY, pod sp. zn. OKFK-272/TČ-2009-059027,

následně dne 23. 12. 2009 vydal podřízenému státnímu zástupci Vrchního státního

zastupitelství v XY P. P. písemný pokyn k úpravě obsahu průvodního přípisu ze

dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 VZN 2760/2009-6, když podle uloženého pokynu měl

být státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v XY, jemuž byla věc

přikázána, sdělen názor, že popis skutkových okolností v záznamu policejního

orgánu ze dne 7. 12. 2009, č. j. OKFK-2721/TČ-2009-059027, je natolik

nekonkrétní, že opatření policejního orgánu je předčasné a nedůvodné, ačkoliv

neměl k dispozici bližší podklady, na jejichž základě by mohl zákonnost a

důvodnost zahájení úkonů trestního řízení přezkoumat,

když P. P. pokyn ze dne 23. 12. 2009 odmítl splnit jako nezákonný a dne 31. 12.

2009 svůj postup písemně zdůvodnil, L. G. v rozporu s § 12e odst. 3 zákona o

státním zastupitelství věc neprodleně se svým stanoviskem nepředložil vrchnímu

státnímu zástupci, který byl oprávněn vydaný pokyn zrušit nebo nechat věc

vyřídit L. G., ale dne 31. 12. 2009 sám rozhodl o tom, že danou věc bude u

Vrchního státního zastupitelství v XY vyřizovat osobně namísto P. P., čímž si

zajistil možnost být o dalším postupu trestního řízení bezprostředně od

dozorového státního zástupce informován a jeho prostřednictvím ovlivňovat další

postup trestního řízení, a vydal pokyn příslušné kanceláři státního

zastupitelství, aby byl evidován jako státní zástupce vyřizující věc sp. zn. 1

VZN 2760/2009, jakož i pokyn, aby koncept průvodního přípisu zpracovaný P. P. s

datem 22. 12. 2009, č. j. 1 VZN 2760/2009-6, byl upraven ve smyslu dřívějšího

pokynu L. G. ze dne 23. 12. 2009 a s jeho vlastní podpisovou doložkou odeslán

spolu s usnesením o odnětí a přikázání věci Krajskému státnímu zastupitelství v

XY,

dále pak přípisem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-15, vedl dozorového

státního zástupce Krajského státního zastupitelství v XY k tomu, aby vedené

trestní řízení bylo zaměřeno výlučně na zodpovězení otázky, zda podezřelí

použili úvěr na jiný než určený účel nebo zda svěřené peněžní prostředky

zpronevěřili, a dále si vyžádal kopii záznamu o vysvětlení podaného dne 17. 12.

2009 osobou s utajenou totožností vystupující pod jménem J. D., která ve

vysvětlení uváděla konkrétní skutečnosti podporující podezření, že část

peněžních prostředků z úvěru poskytnutého skupinou bank ve výši kolem

77.287.000,- Kč měla být společností B. C. T. a dalšími s ní spojenými subjekty

použita na financování nákupu akcií dceřiných společností, tedy v rozporu s

účelem úvěru,

přípisem ze dne 19. 3. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-24, naznačoval dozorovému

státnímu zástupci, že trestní řízení je vedeno nedůvodně, znovu zdůraznil, že

prověřování by mělo být zaměřeno výlučně na zodpovězení otázky, zda podezřelí

použili úvěr na jiný než určený účel, a ke stručné informaci dozorového

státního zástupce o policejním orgánem zvažovaném znaleckém zkoumání

hospodaření společnosti B. C. T. v příslušném časovém období vyjádřil jasně

negativní stanovisko, aniž by měl k dispozici veškeré podklady doposud

shromážděné v trestním řízení, které by umožňovaly odpovědně a odborně

přezkoumat potřebu znaleckého zkoumání, když zvažované znalecké zkoumání

označil za bezbřehé, nejasně vymezené a vymykající se vymezenému předmětu

prověřování, jakož i obtížně zdůvodnitelné i z hlediska procesní ekonomiky a

rychlosti řízení, přičemž bylo zřejmé, že bez znaleckého zkoumání hospodaření

předmětné společnosti nemůže policejní orgán dospět k jinému rozhodnutí ve věci

než k jejímu odložení,

přípisem ze dne 12. 4. 2010, č. j. 1 VZN 2760/2009-28, si vyžádal kopii

avizovaného meritorního rozhodnutí policejního orgánu spolu se stanoviskem

dozorového státního zástupce,

dne 11. 5. 2010 vzal na vědomí stanovisko dozorového státního zástupce ze dne

22. 4. 2010, č. j. 1 KZN 811/2010-45, které bylo Vrchnímu státnímu

zastupitelství v XY doručeno spolu s usnesením policejního orgánu ze dne 15. 4.

2010, č. j. OKFK-272-41/TČ-2009-200235, o odložení věci podle § 159a odst. 1

trestního řádu dne 11. 5. 2010, a které dovozovalo správnost a zákonnost

usnesení policejního orgánu již podle jeho samotného obsahu,

ačkoliv v té době nebylo řádně zjištěno, jakým způsobem byly použity peněžní

prostředky z poskytnutého úvěru a zda jejich použití bylo v souladu s

vymezenými podmínkami úvěru, přičemž náležité doplnění prověřování na základě

pozdějšího pokynu dohledového státního zástupce ze dne 28. 2. 2012, č. j. 1 VZN

2760/2009-63, již nebylo možné z důvodu skartace části potřebných účetních

dokladů v desetileté skartační lhůtě“,

čímž měl spáchat přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1

písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011,

neboť trestní stíhání žalovaného skutku je z důvodu promlčení nepřípustné.

3. Citované usnesení Městského soudu v Praze napadl

státní zástupce stížností podanou v neprospěch obviněného, kterou zaměřil jak

proti výroku pod bodem I., tak proti výroku pod bodem II. Vrchní soud v Praze o

podané stížnosti rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 10 To 80/2019,

tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

4. S tímto usnesením Vrchního soudu v Praze, stejně jako

s předcházejícím usnesením Městského soudu v Praze, se nejvyšší státní zástupce

neztotožnil. Podle jeho názoru zákonné podmínky pro zastavení trestního stíhání

již ve stadiu předběžného projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr.

ř. nebyly naplněny. Proto je napadl dovoláním podaným v neprospěch obviněného z

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

5. Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) v

podrobnostech uvedl, že Vrchní soud v Praze se ve svém rozhodnutí zcela

ztotožnil s usnesením Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání

obviněného, které soud prvního stupně učinil v neveřejném zasedání v rámci

předběžného projednání obžaloby. Soud druhého stupně po zkonstatování obsahu

stížnosti státního zástupce, oponentního vyjádření obviněného a zopakování

podstaty usnesení Městského soudu v Praze prezentoval své závěry na straně

45-51 odůvodnění rozhodnutí. Souhlasil se správností argumentace soudu prvního

stupně, jakož i s formou jeho rozhodnutí. Přitom v souladu se soudem prvního

stupně připustil, že až do vydání usnesení o zastavení trestního stíhání nebylo

možno orgánům činným v trestním řízení nic vytknout. Existoval dostatek

informací pro zahájení úkonů trestního řízení i pro vznesení obvinění. I státní

zástupce podával obžalobu za situace, kdy byl podle jeho názoru odůvodněn

závěr, že skutek je trestným činem a tento spáchal obviněný. Ke stížnosti

státního zástupce vrchní soud krom jiného uvedl, že řada jednotlivých výhrad

nepostrádá opodstatnění, což je ovšem v přímém rozporu s výrokem jeho

rozhodnutí o zamítnutí této stížnosti. V obecné rovině odmítl námitku

stěžovatele týkající se tzv. opomenutých důkazů, přičemž zde odkázal na

argumentaci obviněného. Zdůraznil, že předností písemného odůvodnění napadeného

usnesení soudu prvního stupně je především jeho kompaktnost a komplexnost, se

kterou se tento soud vypořádal se všemi zásadními okolnostmi, pro objektivní a

zákonné posouzení a rozhodnutí věci podstatnými (bod 146. usnesení).

6. Podle názoru dovolatele se stížnostní soud v

odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal se všemi podstatnými námitkami,

podrobně rozvedenými ve stížnosti státního zástupce. Odůvodnění tohoto

rozhodnutí je natolik frázovité, obecně formulované a zcela nereagující na

konkrétní stížnostní argumentaci, že je zcela nepřezkoumatelné. Stížnostní soud

nedostál zákonným povinnostem, které jsou mu pro obsah odůvodnění rozhodnutí

uloženy v § 134 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění usnesení uvedené argumenty vrchního

soudu jsou totiž jen obecnými závěry bez reakce na konkrétní námitky státního

zástupce, jimiž vytýkal nedostatky nedůvodného a nezákonného usnesení o

zastavení trestního stíhání obviněného. Vrchní soud v Praze jen odkazuje bez

bližšího vysvětlení buď na usnesení soudu prvního stupně či na vyjádření

obviněného. Napadené rozhodnutí tak nese stopy libovůle, navíc jím jmenovaný

soud nedostál svým přezkumným povinnostem podle § 147 odst. 1 tr. ř.

7. Podstata pochybení Vrchního soudu v Praze však podle

dovolatele záleží především v tom, že v rámci projednání opravného prostředku,

podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného, neodstranil vady rozhodnutí

soudu prvního stupně. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v rámci

přezkoumání podané obžaloby podle § 185 odst. 1 tr. ř. nesprávně posoudila

otázku, zda je podanou obžalobu nutno předběžně projednat v zasedání senátu či

zda může o ní nařídit konání hlavního líčení. Soud prvního stupně přistoupil k

předběžnému projednání obžaloby v rozporu s účelem tohoto institutu,

nerespektuje základní zásady trestního procesu, přičemž rozhodl po vlastním

vyhodnocení důkazů v otázkách viny bez jejich náležitého provedení v hlavním

líčení, a to za situace, kdy existovala skupina důkazů svědčících v neprospěch

obviněného. Za této situace bylo nesprávně rozhodnuto, že hlavní líčení

nařizováno nebude a trestní stíhání bylo zastaveno již v rámci předběžného

projednání obžaloby s tím, že skutek není trestným činem a není důvod k

postoupení věci.

8. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že předběžné

projednání obžaloby je samostatným fakultativním stadiem trestního řízení,

které nemusí nutně následovat po podání obžaloby, neboť plní především funkci

verifikační a odklonnou. Jeho účelem je přezkoumat obžalobu zejména z toho

pohledu, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad a zda nedošlo k

závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem. Odklonná

funkce se projevuje v možnosti soudu v předběžném projednání obžaloby

rozhodnout věc některým ze způsobů, které označujeme za odklon. Konkrétně může

soud trestní stíhání podmíněně zastavit, schválit narovnání, odstoupit od

trestního stíhání mladistvého. Soud též může nařídit předběžné projednání

obžaloby, pokud by měl za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu

(viz Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 6.

vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015, 928 s.).

9. V případě předběžného projednání obžaloby tedy podle

dovolatele nejde o stadium obligatorní, kterým by muselo projít každé trestní

řízení, neboť je omezeno na případy, kdy to nařídí předseda senátu po

přezkoumání podané obžaloby a spisu včetně jeho příloh. Samotný smysl a hlavní

cíl tohoto institutu vyjadřuje § 181 tr. ř., podle něhož je možné v tomto

stadiu řízení obžalobu přezkoumat jen z toho hlediska, zda pro další řízení

poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda přípravné řízení, které jí

předcházelo, bylo provedeno způsobem odpovídajícím zákonu a zda jeho výsledky

dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud. Základním účelem

předběžného projednání obžaloby je ověření toho, zda ona sama a k ní připojený

trestní spis skýtají spolehlivý podklad pro další řízení. Jde přitom o to, aby

se do dalších, veřejných soudních stadií dostaly jen případy, v nichž je

namístě trestní stíhání obviněných osob, jejichž přípravné řízení není

poznamenáno závažnými procesními vadami nenapravitelnými v řízení před soudem a

v nichž byly objasněny základní skutečnosti umožňující jejich kvalifikované

projednání v hlavním líčení. Smyslem předběžného projednání obžaloby je tedy

eliminace toho, aby se do hlavního líčení dostaly případy, v nichž pro to

nejsou splněny zákonné podmínky, a dále vytvoření prostoru pro alternativní

řešení k tomu vhodných trestních věcí mimo standardní hlavní líčení v

případech, v nichž pro to jsou splněny zákonné předpoklady.

10. Nejvyšší státní zástupce rovněž připomněl, že

předběžné projednání obžaloby je součástí systému záruk zákonnosti trestního

procesu a zároveň přispívá k minimalizaci difamujících účinků veřejného

soudního projednání trestních věcí. Rozsah zkoumání odůvodněnosti obžaloby však

nezahrnuje takové provádění důkazů, u něhož zákon předpokládá použití zásad

ústnosti a bezprostřednosti. Jejich dodržování je možné až v hlavním líčení,

případně ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Ve stadiu předběžného

projednání obžaloby se totiž s výjimkou výslechu obviněného či obstarání

potřebných vysvětlení (§ 185 odst. 2 tr. ř.) žádné důkazy, ke kterým by bylo

možné přihlédnout ve smyslu § 2 odst. 12 a § 220 odst. 2 tr. ř., nevykonávají.

11. Po tomto obecném vymezení smyslu a účelu institutu

předběžného projednání obžaloby dovolatel konstatoval, že Městský soud v Praze

ve svém rozhodnutí bez jakýchkoli pochybností nepokrytě a nadto i zjevně

neúplně přistoupil k hodnocení provedených důkazů a řešení otázky viny, což

ovšem předmětem předběžného projednání obžaloby v žádném případě není. Otázka

posouzení viny patří zásadně do rámce hlavního líčení. Důkazy a další úkony lze

v předběžném projednání obžaloby provádět ve velmi omezeném rozsahu, a to

výhradně k objasnění okolností významných pro rozhodnutí v jeho rámci. Cílem

předběžného projednání obžaloby však není řešit otázku viny na podkladě

zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů tak, jako při hlavním líčení, ale je

nutno v něm hodnotit výsledky přípravného řízení z hlediska, aby věc byla

dostatečně připravena na její projednávání v hlavním líčení, které by mělo

proběhnout, aniž by tomu bránily vady předchozího řízení (srov. Šámal, P., a

kolektiv. Trestní řád. Komentář. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.

H. Beck, 2013, s. 2439-2440).

12. Nejvyšší státní zástupce neopomenul ani odkaz na

další odbornou literaturu, která rovněž staví na tom, že v předběžném

projednání obžaloby se důkazy provádějí jen za účelem zjištění předpokladů pro

rozhodnutí, tedy zda obžaloba může být přijata či nikoli (viz Růžek, A. a

kolektiv. Trestní právo procesní. Universita Karlova. Praha. 1996. str. 22).

Dokazování se může v tomto případě vztahovat jen k tomu, co je předmětem a

účelem předběžného projednání obžaloby, a specificky pak k objasnění

skutečností významných pro rozhodnutí, která lze vynést na jeho základě. Soud v

předběžném projednání přezkoumá úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost

obžaloby na základě spisu. V procesu předběžného projednání obžaloby tak

především není možné provádět důkazy vztahující se k otázce viny a trestu,

jejichž provádění je vyhrazeno hlavnímu líčení (srov. rozhodnutí publikované

pod č. 45/1967-II. Sb. rozh. tr. a nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 1998,

sp. zn. II. ÚS 271/97). Stejně tak v něm nelze provádět dokazování a další

úkony směřující k nahrazení absentujících procesních úkonů přípravného řízení,

vyplňovat mezery vyšetřování ani překlenovat, odstraňovat a napravovat jeho

chyby, případně nedostatky, a tak fakticky připravovat podklady pro rozhodnutí

soudu v hlavním líčení. Už vůbec pak není jeho účelem nahrazovat přípravné

řízení a hlavní líčení (viz rozhodnutí publikovaná pod č. III/1964, č. 20/1972

a č. 52/1990 Sb. rozh. tr.). Jinak řečeno, v rámci přezkumu podle § 185 odst. 1

tr. ř. předseda senátu, stejně jako později soud při předběžném projednání

obžaloby v senátu, sice hodnotí důkazy opatřené v přípravném řízení a

předložené spolu s obžalobou, hodnotící postup má ovšem jiný charakter,

zaměření a rozsah daný účelem tohoto stadia. Spočívá fakticky v tom, zda

dokazování bylo vedeno správným směrem a skýtá dostatečný podklad pro další

fázi trestního řízení, a dále zda tyto důkazy byly opatřeny a provedeny v

souladu s trestním řádem (srov. Šámal, P., a kolektiv. Trestní řád. Komentář.

7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2441). Jestliže

o skutku, jenž je předmětem obžaloby, existují z hlediska důkazního

pochybnosti, nejasnosti nebo rozpory mezi jednotlivými důkazy a závěr o tom,

které důkazy lze vzít za podklad skutkových zjištění, záleží pouze na jejich

vyhodnocení, nebude zpravidla možné trestní stíhání zastavovat po předběžném

projednání obžaloby, nýbrž bude potřeba nařídit hlavní líčení, provést

jednotlivé důkazy, a teprve po jejich zhodnocení postupem podle § 2 odst. 6 tr.

ř. učinit skutková zjištění a potřebné právní závěry a o skutku rozhodnout.

Samotné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. provádějí orgány činné v

trestním řízení na základě svého vnitřního přesvědčení, které však musí být

vždy založeno na důkazech shromážděných a provedených způsobem stanoveným

trestním řádem a musí být opodstatněno existujícími důkazy. Vnitřní přesvědčení

musí mít objektivně sdělitelný obsah, který je orgán činný v trestním řízení

povinen přesvědčivě vyjádřit v odůvodnění konkrétního rozhodnutí.

13. Podle dovolatele je tak z právě popsaných východisek

judikatury a doktríny zcela zjevné, že proces hodnocení důkazů jednotlivě a v

jejich souhrnu z hlediska závažnosti, zákonnosti a pravdivosti vedoucí ke

skutkovým zjištěním následuje poté, co je možné označit důkazní stav za úplný.

To ovšem předtím předpokládá provedení důkazů při respektování všech základních

důkazních zásad a pravidel, zejména zásad ústnosti, kontradiktornosti a

bezprostřednosti. Takový proces je ovšem vyhrazen výlučně hlavnímu líčení a

předběžné projednání obžaloby jej nemůže nijak nahrazovat. Proto také

zhodnocení důkazů v tomto stadiu znamená spíše zkoumání úplnosti důkazního

materiálu pro provedení hlavního líčení a posouzení opodstatněnosti podané

obžaloby z hledisek uvedených v § 176 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění usnesení

Městského soudu v Praze o zastavení trestního stíhání však zřetelně vyplývá, že

se v rámci předběžného projednání obžaloby zabýval významnou částí v přípravném

řízení opatřených důkazů, z nichž některé poté poměrně podrobně vyhodnotil z

hlediska viny tak, jako by je sám provedl, měl možnost činit kroky k jejich

doplnění a upřesnění a stejnou možnost poskytl i procesním stranám. K tomu však

reálně nedošlo a vzhledem ke zvolenému postupu rozhodování v neveřejném

zasedání ani dojít nemohlo. Na druhou stranu s podstatnou částí důkazů a

skutečností z nich vyplývajících, jež byly součástí s obžalobou předloženého

spisu a na něž následně detailně poukázal státní zástupce v odůvodnění

stížnosti proti jeho usnesení, se však tento soud nevypořádal. Řadu důkazů

opatřených v přípravném řízení, jež nezapadaly do učiněného, údajně

jednoznačného skutkového a právního posouzení, nejprve soud prvního stupně a

následně i stížnostní soud pominuly a neučinily je vůbec předmětem svých úvah a

hodnocení. Nepochybně bylo namístě v hlavním líčení jednotlivé důkazy

konfrontovat, předkládat listinné důkazy a doplňující otázky, a za situace, kdy

soudy již v předběžném projednání konstatovaly pochybnosti (minimálně v

podstatné otázce známosti obviněného v části rozhodné doby se svědkem R. J.),

dokazovat stěžejní okolnosti trestní věci, bez jejichž objasnění není možno bez

důvodných pochybností rozhodnout.

14. Primární výtkou nejvyššího státního zástupce tedy

bylo, že soud prvního stupně za souhlasu soudu stížnostního nerespektoval cíle

a smysl předběžného projednání obžaloby a rozhodl o zastavení trestního stíhání

obviněného na takovém podkladě, který bylo možno v této sporné a důkazně

obsáhlé věci zjistit jen po provedení dokazování v hlavním líčení a za dodržení

zásad ústnosti a bezprostřednosti. O tom, jak neobvyklý byl procesní postup,

jenž soud prvního stupně zvolil, svědčí podle dovolatele také to, že možnost

zastavení trestního stíhání v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst.

1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. je v dostupné

judikatuře řešena jen velmi sporadicky. Nicméně i podle ní soud v procesním

stadiu předběžného projednání obžaloby nemá možnost hodnotit vzájemně

protichůdné důkazy a měl by tak činit až v nařízeném hlavním líčení.

15. V návaznosti na to dovolatel připomenul i několik

judikaturních rozhodnutí. V prvé řadě to bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne

29. 11. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1398/2011, jenž poukázal na to, že předběžné

projednání obžaloby [zejména z důvodu podle § 186 písm. f) tr. ř.] bylo

významně omezeno novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. K

tomu dále uvedl, že účelem předběžného projednání obžaloby není v žádném

případě řešit otázku viny obviněného, takže v tomto směru není generální

zkouškou ani náhradou za hlavní líčení. Jeho účelem není ani odstraňovat vady

přípravného řízení. Hlavním cílem institutu předběžného projednání obžaloby je

přezkoumat podanou obžalobu z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje

spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána věcná a místní příslušnost k

projednání věci, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám,

které nelze napravit řízením před soudem a zda byly v přípravném řízení

objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a

v něm rozhodnout. Následně dovolatel odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze

ze dne 10. 12. 1993, sp. zn. 11 To 208/93, ze kterého vyplývá, že soud může v

předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1

písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř. jen, když byla věc v

přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Zastavení

trestního stíhání v tomto stadiu řízení předpokládá, že aniž je zapotřebí

dalšího objasnění věci [§ 2 odst. 5, § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], je

nepochybné, že trestní stíhání musí být zastaveno. Soud naopak postupuje

nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci

není pro závěr, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, úplné,

nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich

zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení. Obdobně vyznělo i

usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 7. 1987, sp. zn. 4 To 36/87,

podle kterého jestliže byly v přípravném řízení všechny dosažitelné důkazy

provedeny, přičemž část důkazů potvrzuje vinu, ale část ji vyvrací, nelze

trestní stíhání obviněného zastavit podle § 188 odst. 1 písm. d) tr. ř. z

důvodů § 172 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že soud hodnotí provedené

důkazy odchylně od obžaloby. V takovém případě musí soud nařídit a provést

hlavní líčení. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 8 Tz 164/1999, lze zastavit trestní stíhání v předběžném projednání

obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě, kdy je zřejmé, že ani

dalším došetřením věci by se nepodařilo zjistit skutečnosti a shromáždit

důkazy, jejichž provedením v hlavním líčení by se mohlo dojít k závěru o

nutnosti rozhodnout ve věci odsuzujícím rozsudkem. Takový závěr je možno učinit

v tomto stadiu řízení jen, jestliže o skutku, jenž je předmětem obžaloby,

nejsou žádné pochybnosti.

To především znamená, že je ve věci shromážděn úplný

důkazní materiál potřebný pro rozhodnutí; mezi důkazy nejsou rozpory, které by

bylo nutno odstraňovat jejich provedením a hodnocením.

16. Podle nejvyššího státního zástupce je tedy zřejmé,

že odborná literatura i soudní judikatura se shodují na tom, že cílem

předběžného projednání obžaloby je pouze ověřit, zda podaná obžaloba dostatečně

odůvodňuje postavení obviněného před soud a zda předchozí řízení bylo provedeno

v souladu se zákonem, zejména s důrazem na to, zda nebyla porušena práva

obviněného na obhajobu. Soud prvního stupně (s nímž se plně identifikoval i

soud stížnostní) uvedené závěry nerespektoval, když v procesu předběžného

projednání obžaloby přistoupil k hodnocení důkazů v otázce viny, přičemž nadto

dospěl v rozporu s realitou k nesprávnému závěru, že v této trestní věci

neexistují rozpory mezi důkazy provedenými v přípravném řízení, neexistují

důkazní pochybnosti, nejasnosti nebo rozpory mezi jednotlivými důkazy. Oba

soudy rozhodnutím o zastavení trestního stíhání v posuzované věci z důvodu, že

skutek není trestným činem, vydaným v rámci procesního institutu předběžného

projednání obžaloby, obešly zásadu ústnosti a kontradiktornosti trestního

řízení. V předběžném projednání obžaloby soudy provádět a hodnotit důkazy za

účelem řešení otázky viny obviněného nemohou. Zásada ústnosti zakotvená v § 2

odst. 11 tr. ř. znamená, že soud zásadně nemůže rozhodnout o vině a trestu

pouze na základě dokumentů obsažených ve spise, aniž by se konalo hlavní

líčení. Soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně

provedených důkazů. Výrazem zásady ústnosti je i pravidlo, podle kterého se

důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného provádí zpravidla tak, že se tyto

osoby vyslýchají. Výslech svědka před soudem nemůže být nahrazen jeho písemným

sdělením. Jen ve výjimečných a zákonem striktně stanovených případech, při

respektování dalších omezujících podmínek, lze výslech nahradit čtením

protokolu o výpovědi či úředního záznamu o podání vysvětlení. V žádném případě

by však takový postup neměl být připuštěn en bloc v rámci předběžného

projednání obžaloby. Narušen byl nepochybně i princip kontradiktornosti, ať již

v podobě způsobu hledání pravdy v průběhu řízení za součinnosti a plné aktivity

stran, v podobě zajištění práva na obhajobu či kritéria soudního procesu za

respektování zásady rovnosti zbraní, kdy je zajištěno, že strany mají přístup k

jakýmkoliv důkazům a poznámkám, které jsou předloženy soudu a které mají vliv

na projednání věci a soudní rozhodnutí a zejména mají možnost ovlivnit

rozhodnutí soudu, ať už tato stanoviska a důkazy předložila protistrana, nebo

jiný subjekt.

17. Dovolatel vyjádřil rovněž přesvědčení, že postupem

soudů ve věci došlo i k rozporu se související zásadou bezprostřednosti (§ 2

odst. 12 tr. ř.), neboť z té je vyvozován požadavek, aby soud zjišťoval

rozhodné skutečnosti z pramene těmto skutečnostem nejbližšího, a tedy

nejspolehlivějšího, ke zjištění pravdy. Soud se zásadně nespokojí např. se

svědectvím z druhé ruky ani s pouhým přečtením protokolu místo osobního

výslechu svědka. Uplatnění zásady bezprostřednosti při provádění důkazů v

trestním řízení je i významnou zárukou zjištění materiální pravdy. Osobní

přítomnost obviněného a svědků u soudu pak umožňuje, aby nejasnosti v jejich

výpovědích byly na místě odstraněny soudem za pomoci ostatních subjektů

procesu. Oba soudy rozhodly v neveřejném zasedání, což samo o sobě vylučovalo

přítomnost jiných osob s výjimkou členů senátu a zapisovatele (§ 242 tr. ř.).

Tím došlo k podstatnému omezení v možnostech provádění důkazů. V této

souvislosti lze přitom vznést i pochybnost, zda v tak rozsáhlé věci, kdy

spisový materiál sestával z několika desítek svazků, skutečně došlo v

neveřejných zasedáních senátů k provedení všech důkazů způsobem stanoveným v §

243 tr. ř. Obsah odůvodnění usnesení obou soudů tomu neodpovídá.

18. Krom námitky, že ve stadiu předběžného projednání

obžaloby nelze provádět hodnocení důkazů v otázce viny, přičemž otázka, zda

výsledky dokazování, jež byly podkladem obžaloby, jsou či nejsou správné a jaké

právní závěry nutno z toho dovozovat, je podle dovolatele věcí skutkového

zjištění a hodnocení důkazů soudu v hlavním líčení, v němž se otázka viny může

jedině rozhodovat, nutno poukázat na půdorysu uplatněného dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. i na další nesprávnost rozhodnutí soudu

prvního stupně. Ten totiž na podkladě předloženého spisového materiálu dospěl k

závěrům, které z opatřených důkazů nevyplývají. Stejně tak soudy dospěly, co se

týče procesu hodnocení důkazů, k němuž ovšem vůbec neměly v otázce viny

přistoupit, k nesprávným závěrům, že v předkládané věci neexistují rozpory mezi

důkazy provedenými v přípravném řízení a důkazní pochybnosti, nejasnosti nebo

nesrovnalosti mezi nimi a lze tak o vině rozhodnout bez jakýchkoliv

pochybností. Ve skutečnosti tomu je právě naopak. Nesrovnalosti vyplývající z

jednotlivých důkazů opatřených v přípravném řízení a absence patřičného

zhodnocení všech skutečností, které odporovaly závěrům soudu prvního stupně,

byly podrobně pojmenovány ve stížnosti státního zástupce směřující do usnesení

Městského soudu v Praze. Jelikož podstata dovolání spočívá ve faktu, že vůbec

nebyly splněny podmínky pro to, aby soud prvního stupně k hodnocení důkazů v

předběžném projednání obžaloby přistoupil, lze pro účely dovolání v tomto

ohledu na obsah stížnosti plně odkázat.

19. Podle nejvyššího státního zástupce Vrchní soud v

Praze na uplatněné námitky státního zástupce v tomto ohledu ve svém zamítavém

usnesení vůbec nereagoval. Naopak své závěry vyjevil jen velmi povrchně, obecně

a bez vztahu ke konkrétním výtkám. O tom například svědčí vyhodnocení

písemnosti nejvyššího státního zástupce ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 7 SPR

357/2011. Ta totiž byla stížnostním soudem zmíněna na podporu jeho závěrů v

části odůvodnění rozhodnutí, které se vztahovalo ke skutku pod bodem I.

usnesení nalézacího soudu. Uvedená písemnost se ovšem vztahuje k věci vedené

Vrchním státním zastupitelstvím v XY pod sp. zn. 1 VZN 2760/2009, tedy výhradně

k trestní věci vymezené pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně. Důkaz tak

byl zjevně deformován, neboť z uvedené písemnosti bez znalosti podkladů, na

jejichž základě byla vyhotovena, nelze činit žádné závěry podstatné pro věc,

rozhodně ne ty, že by se nejvyšší státní zástupce dopředu negativně vyjadřoval

k otázce viny ve vztahu ke skutku vymezenému v obžalobě státního zástupce.

Uvedený přípis byl vyhotoven v době, kdy trestní řízení v posuzované věci ani

nezačalo a kdy tedy nemohly být známy všechny skutečnosti, které vyšly najevo v

průběhu tohoto trestního řízení. Přípis taktéž nereflektoval celé jednání

obviněného, které je vymezeno pod bodem II. usnesení o zastavení trestního

stíhání.

20. V tomto směru se dovolatel vyjádřil i k interpretaci

kontaktů se zástupci švýcarské strany a v jejich rámci učiněné korespondence

státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Z. K., zejména obsahu

e-mailové zprávy ze dne 17. 5. 2011, jak byla podána v odůvodnění usnesení

Městského soudu v Praze (body 64., 65., 71. a 74. odůvodnění jeho usnesení).

Podle dovolatele je nutno odmítnout, že by v usnesení zvýrazněná část

označeného e-mailu byla projevem souhlasného názoru s postupem obviněného při

vyřizování žádosti o právní pomoc ze strany dožadující švýcarské strany a s

jeho nečinností ohledně důvodnosti vedení trestního řízení v České republice.

Tedy, že by bylo možno právní názor dozorujícího státního zástupce o podmínkách

pro zahájení úkonů trestního řízení v České republice označit za ojedinělý.

Uvedený postup byl naopak důsledkem vadného postupu obviněného, neboť v době,

kdy zástupci Nejvyššího státního zastupitelství komunikovali se zástupci

Švýcarské konfederace, trestní řízení nebylo vedeno právě z důvodů popsaných ve

skutku v bodě I. výroku usnesení Městského soudu v Praze a nemohlo dojít ani k

vyžádání právní pomoci. Ze strany Nejvyššího státního zastupitelství bylo tedy

nutno podat švýcarské straně zprávu, která korespondovala se stavem věcí daným

v té době. V závěrech soudu prvního stupně již ovšem nebylo vůbec zohledněno,

že následně došlo v České republice právě i z popudu státního zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství iniciujícího výkon dohledu k zahájení úkonů

trestního řízení, v jeho rámci byla právní pomoc realizována a dokonce došlo i

ke vznesení obvinění mj. R. J. pro trestný čin podílnictví podle § 214 odst. 1

písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (věc je aktuálně

vedená policejním orgánem pod čj. NCOZ-9015/TČ-2016-412000-H).

21. Nejvyšší státní zástupce proto ohledně zastavujícího

výroku ve vztahu ke skutku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze

uzavřel, že tento soud nemohl rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za

použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť shromážděné důkazy pro takový

postup neposkytovaly jednoznačný skutkový podklad. Jmenovaný soud v rozporu s

účelem a zákonnými podmínkami předběžného projednání obžaloby přistoupil k

hodnocení důkazů z hlediska viny, k čemuž v daném procesním stadiu nebyl

oprávněn. O náležitém objasnění věci z hlediska viny existovaly zjevné

pochybnosti vyplývající z navzájem si odporujících skupin důkazů, jež bylo

nutné provést zákonným způsobem v souladu se základními zásadami trestního

procesu. Za takové situace měl Městský soud v Praze přistoupit k nařízení

hlavního líčení. Jestliže tak neučinil a trestní stíhání zastavil, založil tím

vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Vrchní

soud v Praze, který jako soud druhého stupně stížnost státního zástupce svým

usnesením nesprávně zamítl jako nedůvodnou, naplnil důvod dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. l) tr. ř.

22. Dovolání nejvyššího státního zástupce však směřovalo

i proti té části výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019,

sp. zn. 10 To 80/2019, kterým tento soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

zamítl stížnost státního zástupce ve vztahu k výroku pod bodem II. napadeného

usnesení, jímž Městský soud v Praze podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z

důvodu § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil

trestní stíhání obviněného pro skutek vymezený v obžalobě státního zástupce pod

bodem II., neboť soud prvního stupně měl za to, že trestní stíhání obviněného

je nepřípustné z důvodu promlčení. Tento výrok dovolatel napadl z dovolacího

důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody

v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadeným

rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti usnesení uvedenému v §

265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože pro rozhodnutí o zastavení trestního

stíhání nebyly splněny podmínky a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

23. Podle jeho názoru dovolatele by – v případě

správnosti výroku pod bodem I. usnesení Městského soudu v Praze o zastavení

trestního stíhání obviněného pro skutek vymezený v obžalobě státního zástupce

pod bodem I. – bezpochyby nebylo možno konstatovat přerušení promlčecí doby ve

smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku v případě trestného činu, jenž je

spatřován ve skutku pod bodem II. usnesení Městského soudu v Praze. Nicméně –

jak bylo uvedeno shora v předchozích bodech dovolání – je zastavení trestního

stíhání v předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za

použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. shledáváno nezákonným.

24. Dovolatel dále uvedl, že Městský soud v Praze při

konstatování uplynutí pětileté promlčecí doby své rozhodnutí o zastavení

trestního stíhání krom závěru, že skutek pod bodem I. není trestným činem a

tedy že nemohl být důvodem přerušení promlčecí doby, opřel i o závěr, že

promlčecí doba by uplynula před zahájením trestního stíhání pro skutek pod

bodem II. i pokud by se o trestný čin v případě skutku pod bodem I. jednalo

(bod 85. odůvodnění jeho usnesení). Vrchní soud v Praze jako soud druhého

stupně se k této otázce ve svém usnesení jednoznačně nevyjádřil. Na jedné

straně shledal plně relevantní, odborně erudovanou a pro trestněprávní teorii i

praxi přínosnou argumentaci stěžovatele ohledně problematiky ukončení

trvajícího trestného činu v návaznosti na otázku promlčení (bod 159. odůvodnění

jeho usnesení). Následně konstatoval, že nedošlo k přerušení běhu promlčecí

doby u skutku popsaného pod bodem II. výroku s ohledem na správnost a zákonnost

rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek popsaný ve

výroku pod bodem I. napadeného usnesení a na skutečnost, že obviněný nebyl v

mezidobí trestně stíhán v souvislosti s jakoukoliv trestnou činností, která by

mohla být spojována s tzv. zdrojovou trestnou činností. Na druhé straně však (v

bodě 161. odůvodnění svého usnesení) výrok pod bodem II. usnesení Městského

soudu v Praze shledal správným a zákonným, přičemž pro stručnost s dalšími

podrobnostmi zcela odkázal na přiléhavé odůvodnění předmětného usnesení pod

body 81., 82., 83., 84., 85. a 86. Přitom Městský soud v Praze právě v bodě 85.

odůvodnění svého usnesení konstatoval svůj závěr o uplynutí promlčecí doby u

skutku popsaného pod bodem II. výroku bez ohledu na trestnost činu ohledně

skutku pod bodem I.

25. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání vyjádřil

nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož by trestnost skutku pod

bodem II. obžaloby měla být promlčena bez ohledu na vedení trestního stíhání

pro skutek pod bodem I. obžaloby a případnou trestnost tohoto skutku. Městský

soud v Praze při úvaze o ukončení trestné činnosti pod bodem I. redukoval

trestněprávně relevantní účinek pouze na výsledek trestního řízení vedeného ve

Švýcarsku. Ukončení trestné činnosti přitom chybně spojil výlučně s okamžikem

zastavení švýcarského trestného řízení, případně s uvolněním v tomto řízení

zajištěných finančních prostředků vedených na tamních bankovních účtech. Tím

ovšem skutek, pro nějž byla podána obžaloba, nepřípustně okleštil. Vedení

trestního řízení ve Švýcarsku a jeho skončení zastavením bylo jen jedním z více

relevantních účinků. Přitom ani po tomto zastavení nebylo vyloučeno, že by

švýcarské orgány – v případě patřičných kroků vedoucích ke zjištění zdrojové

trestné činnosti a objasnění původu peněz pocházejících z České republiky –

trestní řízení obnovily.

26. Dalším relevantním účinkem nečinnosti obviněného, ve

vymezení skutku v obžalobě přitom uvedeným na prvním místě, bylo podle názoru

dovolatele nevedení trestního řízení v České republice ve vztahu k R. J.

Předmětem takového trestního řízení by byly okolnosti nabytí peněžních

prostředků ve výši, která zjevně přesahovala běžný výdělek ze zaměstnání nebo

zisk z podnikání, při existenci podezření, že tyto prostředky byly nabyty

trestnou činností. Zejména ve vztahu k tomuto účinku bylo významné nekonání

obviněného. Tato nečinnost byla ukončena až v okamžiku, kdy obviněnému zanikla

funkce státního zástupce, tedy uplynutím dne 31. 8. 2012. Tehdy obviněný

ztratil pravomoc, která ho nejen opravňovala, ale současně mu ukládala i

povinnost k přijetí opatření vedoucích k prověření uvedených podezřelých

okolností v trestním řízení.

27. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že Vrchní soud v

Praze stejným způsobem posoudil účinek i ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2018,

sp. zn. 7 Ntd 9/2018, při úvahách o příslušnosti soudu, které byly spojeny

právě s posouzením účinku (bod 17. odůvodnění tohoto jeho usnesení). Taktéž

Vrchní soud v Praze posuzoval dopady jednání obviněného na švýcarské trestní

řízení a na nevedení trestního řízení v České republice. Podle dovolatele z

uvedeného jednoznačně vyplývá, že trestná činnost obviněného pod bodem I.

obžaloby nebyla ukončena dne 3. 3. 2011. Její ukončení je třeba situovat až ke

dni 31. 8. 2012 tak, jak byl tento skutek vymezen v podané obžalobě. Proto

promlčecí doba ve vztahu ke skutku pod bodem II. nemohla uplynout dne 3. 3.

2016, jak nesprávně usoudil soud prvního stupně, ale běžela by až do dne 31. 8.

2017. Dne 26. 10. 2016, kdy bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání

podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. pro skutek následně uvedený pod bodem II.

obžaloby, tak došlo k dalšímu přerušení promlčecí doby, tentokrát podle § 34

odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z toho podle dovolatele vyplývá, že trestní

odpovědnost obviněného pro daný skutek promlčena být nemohla. Závěry jak soudu

prvního stupně, tak soudu stížnostního o promlčení trestního stíhání, jak byly

podány v jejich rozhodnutích o zastavení trestního stíhání, resp. o zamítnutí

stížnosti státního zástupce, proto nelze považovat za správné.

28. Výše uvedené úvahy dovolatel shrnul tak, že ve

vztahu k výroku pod bodem II. je usnesení Městského soudu v Praze založeno na

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení z hlediska běhu a dalších podmínek

promlčení trestní odpovědnosti, zejména ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr.

zákoníku, a to mj. též v návaznosti na skutek pod bodem I. výroku jeho

usnesení, pro který bylo trestní stíhání obviněného chybně zastaveno podle §

188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. V

návaznosti na vadné posouzení promlčení trestní odpovědnosti tak bylo trestní

stíhání obviněného zastaveno podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 172

odst. 1 písm. d) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., třebaže pro to nebyly

splněny zákonné podmínky. Tím soud prvního stupně své rozhodnutí zatížil vadou

ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Vrchní soud v Praze pak v

návaznosti na to své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l)

tr. ř., pokud uvedené vady neodstranil, třebaže k tomu měl na podkladě

stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité procesní podmínky.

29. S ohledem na popsané skutečnosti nejvyšší státní

zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k

jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.:

1) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1

tr. ř., zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019,

sp. zn. 10 To 80/2019, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Městského

soudu v Praze ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 43 T 9/2018, jakož současně zrušil

také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem

ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

2) a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému

soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným

než navrhovaným způsobem, nejvyšší státní zástupce vyjádřil i pro tento případ

souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.

ř.].

30. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s

ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise Městským soudem v Praze

obviněnému L. G. a jeho obhájci JUDr. Radku Šmerdovi, Ph.D. Jmenovaný obhájce

na ně reagoval obsáhlým vyjádřením, v němž namítl, že podané dovolání spočívá

pouze v opakování argumentace obsažené v obžalobě, popřípadě ve stížnosti proti

usnesení o zastavení trestního stíhání, přičemž má za to, že jak soud nalézací,

tak soud stížnostní se s argumentací obžaloby vypořádaly. Podání dovolání tak

vnímá zejména jako snahu angažovat v tomto trestním řízení další instituci,

aniž by ovšem argumentace v něm obsažená reagovala na dosavadní průběh řízení a

zohlednila roli Nejvyššího soudu v něm.

31. Obviněný následně vyslovil názor, že podaná obžaloba vůbec

nepředstavovala dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Státní zástupce

(pokud šlo o skutek pod bodem I. obžaloby) v ní nevymezil takové jednání

(obviněného), které by bylo trestným činem. Rovněž se vůbec nezabýval otázkou

promlčení žalovaných skutků (zejména u skutku pod bodem II. obžaloby), přestože

se touto otázkou ze zákona zabývat měl, a lze mít za to, že skutky byly v

obžalobě z časového hlediska účelově vymezeny takovým způsobem, aby bylo možno

jejich promlčení naoko překlenout. Takový způsob vymezení žalovaných skutků se

však protiví základním zásadám nauky trestního práva. V popisu skutku tak vůbec

není uvedeno, jakým konkrétním jednáním měl (obviněný) nesplnit jakou konkrétní

povinnost vyplývající mu ze zákona, popřípadě vykonávat svou pravomoc způsobem

odporujícím jinému právnímu předpisu, a rovněž v něm není ani uspokojivě

vymezeno, kdy se měl tohoto jednání dopustit. Obsáhlý důkazní materiál je navíc

ze strany státního zástupce interpretován naprosto chybně a účelově. I zcela

jednoznačné a transparentní kroky (obviněného) jsou jím násilně

dezinterpretovány, jeho hodnocení důkazů nese zřetelné znaky svévolné snahy o

kriminalizaci jednání (obviněného).

32. Další část svého vyjádření obviněný vymezil třemi okruhy,

když uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce v podstatě spočívá na

těchto argumentech: a) nesouhlasí s tím, že Městský soud v Praze rozhodl ve

věci po předběžném projednání obžaloby bez nařízení hlavního líčení; b)

zpochybňuje závěry nižších soudů stran promlčení skutku pod bodem II. obžaloby;

c) zpochybňuje způsob hodnocení důkazů jak soudem prvního stupně, tak soudem

stížnostním.

33. K prvnímu z uvedených okruhů obviněný uvedl, že jakkoliv

dovolatel ve svém podání akcentuje přípravnou a odklonnou funkci institutu

předběžného projednání obžaloby, trestní řád nejen umožňuje, ale přímo nařizuje

soudu zastavit trestní stíhání obviněného, pakliže shledá důvody uvedené v §

172 odst. 1 tr. ř. Argumentace dovolatele tak ve své podstatě není polemikou s

rozhodnutím soudu prvního stupně, ale spíše polemikou s platnou a účinnou

právní úpravou. Institut předběžného projednání obžaloby však neslouží jen jako

formální mezikrok mezi podáním obžaloby a nařízením hlavního líčení, ale

představuje svébytnou fázi trestního řízení, ve které může dojít k meritornímu

rozhodnutí. Soud by měl ve smyslu § 187 odst. 3 tr. ř. již v této fázi

přezkoumat úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě

trestního spisu, a především posoudit, zda obžaloba splňuje podmínky

specifikované ustanovením § 177 písm. c) a d) tr. ř. To Městský soud v Praze

učinil, když na str. 23 (pod bodem 47.) a 35 (pod bodem 72.) odůvodnění svého

usnesení si správně položil otázku, v čem se postavení a jednání obviněného

lišilo od postavení a jednání jiných státních zástupců Vrchního státního

zastupitelství v XY (mj. V. R., Z. E. či L. L.) či jiných úředních osob

(zejména ředitelů tehdejšího útvaru pro odhalování korupce a finanční

kriminality), které byly v této věci činné, ale obžaloba proti nim podána

nebyla.

34. Z pohledu jednání státních zástupců a policistů se

švýcarskými orgány považoval obviněný za nejkřiklavější skutečnost, že

identická žádost ze dne 5. 11. 2008, doručená na Vrchní státní zastupitelství v

XY, byla zaslána i na Nejvyšší státní zastupitelství, které vyjádřilo

stanovisko, že se jedná o běžnou lustraci a že se ve smyslu vyhlášky č. 23/1994

Sb. nejedná o důvod k převzetí věci k dozoru. Z tohoto důvodu se tak Nejvyšší

státní zastupitelství rozhodlo věcí dále nezabývat (obviněný tu odkázal na

dopis státního zástupce NSZ M. H. ze dne 9. 1. 2009, č. j. 8 NZN 501/2009-1, na

č. l. 6962, a který je založen i ve spisu Vrchního státního zastupitelství v XY

sp. zn. 8 VZN 1008/2008 pod č. l. 24). V té souvislosti si obviněný opět

položil otázku, proč je trestní řízení vedeno proti němu, zatímco proti státním

zástupcům Nejvyššího státního zastupitelství, kteří postupovali stejně jako on,

trestní stíhání vedeno není. Podání dovolání nejvyšším státním zástupcem

považuje za počin až bizarní ve světle zjištění, že to byl právě P. Z., v té

době již v pozici nejvyššího státního zástupce, jenž na jasné a zřetelné

podněty ze strany Švýcarské konfederace ještě v roce 2011 (konkrétně šlo o jeho

jednání se švýcarským velvyslancem dne 22. 3. 2011 a urgenci styčného

důstojníka švýcarské ambasády Ch. M. ze dne 27. 4. 2011) vlastnoručním písemným

pokynem uložil sdělit švýcarské straně, že ve vztahu k jimi sděleným poznatkům

k osobě R. J. „není ze strany českých orgánů možné požádat o právní pomoc ve

Švýcarsku, protože na základě aktuálních dostupných informací není v České

republice vedeno trestní řízení, přičemž trestní řízení může být vedeno pouze v

případě důvodného podezření ze spáchání konkrétního trestného činu“ (stalo se

tak přípisem státního zástupce NSZ Z. K. ze dne 17. 5. 2011; v podrobnostech

obviněný odkázal na bod 64. odůvodnění usnesení soudu prvního stupně).

35. K druhému ze zmíněných okruhů obviněný uvedl, že státní

zástupce se s námitkou promlčení žalovaného skutku pod bodem I. nesnažil

vypořádat až do okamžiku, kdy soud prvního stupně promlčení trestní

odpovědnosti shledal. V souvislosti s tím obviněný připomenul, že přečin

zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve

znění účinném do 30. 11. 2011 (skutek pod bodem II. obžaloby) byl spojen s

trestní sazbou odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti,

a že podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku promlčecí doba v tomto případě

činí pět let. V návaznosti na to pak zmínil, že jeho trestní stíhání pro skutek

pod bodem II. obžaloby bylo zahájeno dne 4. 11. 2016, kdy mu byl doručen opis

usnesení o zahájení (rozšíření) trestního stíhání. Pokud je v obžalobě uvedeno,

že trestného činu se měl dopustit jednáním probíhajícím „v době od 17. 12. 2009

do 11. 5. 2010“, byla by jeho trestní odpovědnost za skutek pod bodem II.

obžaloby promlčena.

36. Podle obviněného je známo, že k trestnímu stíhání R. J.

nedošlo ani poté, co Generální prokuratura Švýcarské konfederace dopisem ze dne

30. 12. 2011, adresovaným a doručeným přímo nejvyššímu státnímu zástupci P. Z.,

sdělila, že R. J. disponuje ve Švýcarsku i jiným bankovním účtem, na němž je

uložen ekvivalent 2,3 miliardy Kč (tedy více než jedenáctinásobně větší objem

finančních prostředků, než byl zmiňovaný v žádosti ze dne 5. 11. 2008, a pro

jejíž vyřizování byl obviněný stíhán) s tím, že poskytnou veškerou součinnost k

zahájení trestního stíhání. Nelze nalézt logického vysvětlení pro to, že tato

písemnost ze spisu Nejvyššího státního zastupitelství (vedeného pod sp. zn. 2

NZN 1010/2012) byla založena do trestního spisu obviněného (č. l. 10 – 13),

neboť s jeho trestním stíháním nemá vůbec žádnou souvislost (nikdy mu nebyla

předložena, na vyřizování tohoto podnětu se nijak nepodílel a ani za něj

neodpovídal). Obviněný si tu znovu položil otázku, proč v tomto případě nebyli

příslušní státní zástupci trestně stíháni – a sám si odpověděl tak, že státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY zjistil, tentokrát ovšem

správně, že promlčecí lhůta již uplynula.

37. Pokud jde o skutek pod bodem II. obžaloby, obviněný zmínil,

že soud prvního stupně došel ke správnému závěru, že žalovaný skutek je

promlčen, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Dovolatel se ovšem ani s

tímto závěrem neidentifikoval, když měl za to, že trestněprávně relevantním

účinkem žalovaného jednání bylo „nevedení trestního řízení ve vztahu k R. J.“,

který podle jeho názoru trval až do ukončení funkce obviněného jako státního

zástupce, tedy do dne 31. 8. 2012. S takovým názorem obviněný nesouhlasil,

označil jej za zcela nesprávný, až ojedinělý (a podrobnostech odkázal na body

15 a 16 svého podnětu k předběžnému projednání obžaloby, kde promlčení tohoto

skutku namítal).

38. Podle přesvědčení obviněného je tak skutek pod bodem II.

obžaloby nejen promlčen, ale ani se nestal tak, jak je v obžalobě popsán. Již v

minulosti byl předmětem prověřování v rámci kontrolních mechanismů uvnitř

soustavy státního zastupitelství, přičemž stejný státní zástupce, který podal

dovolání, dospěl k závěru, že toto jednání nelze posuzovat ani jako kárné

provinění podle zákona o státním zastupitelství. Tuto skutečnost konstatoval

písemně nejvyšší státní zástupce P. Z. ve svém dopise ze dne 6. 1. 2012

adresovaném S. M. (tento dopis je součástí trestního spisu na č. l. 4822 a

4823).

39. Konečně ke třetímu z uvedených okruhů obviněný uvedl, že

nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že rozhodování soudu prvního stupně je

zatíženo tzv. vadou opomenutého důkazu, neboť tento soud ve svém usnesení

údajně opomenuté důkazy zmínil a hodnotil je v kontextu dalších důkazů.

Dovolatel podle obviněného pod zástěrkou námitky opomenutého důkazu pouze

nabízí jejich odlišnou interpretaci, což je zcela mimo rámec rozhodování

Nejvyššího soudu. V návaznosti na to obviněný citoval z obsahu trestního spisu

některé úřední záznamy policejních orgánů, které svědčí o účelové kriminalizaci

jeho jednání (označil je za bizarní až fantasmagorické konstrukce), a poté

konstatoval, že i tato skutečnost svědčí o tom, že již neexistují žádné

potenciální důkazy, které by mohly blíže přispět k objasnění skutkového stavu.

40. Obviněný ve svém vyjádření rovněž upozornil na nález

Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18, podle něhož „námitka

extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými

zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve

smyslu čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.

2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Tato práva však chrání obviněného, jakožto

slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor

slabší strany úspěšně dovolat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na

obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.

2017, sp. zn. 5 Tdo 586/2017). Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je

dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených

procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných

soudů prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.

Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění

soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit

toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává

do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní

řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch

obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu

námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě

zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018)“.

41. Nad rámec otázek, které byly předmětem usnesení soudu

prvního stupně, následného stížnostního řízení i podaného dovolání, obviněný

poukázal na další – podle jeho názoru velmi podstatné – vady, jimiž byla podaná

obžaloba zatížena, a které znemožňují projednání věci v hlavním líčení. Prvou

je absence zkoumání subjektivní stránky jeho jednání, druhou je absence

zkoumání konkrétní „porušené povinnosti“ a obsahu jeho pravomoci jako úřední

osoby, třetí pak podiv nad tím, že ani Z. K., ani P. Z. se necítili v této věci

podjatí s ohledem na úkony, které v souvislosti s trestním stíháním činili.

42. V samém závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší

soud dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

odmítl, jelikož jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud by však shledal, že

podané dovolání je přípustné, měl by je podle § 265j tr. ř. zamítnout jako

nedůvodné, a to z důvodů výše uvedených. Obviněný dal rovněž ve smyslu § 265r

odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání v

neveřejném zasedání.

43. Na uvedené vyjádření obviněného, které bylo zasláno

nejvyššímu státnímu zástupci na vědomí, reagoval dne 18. 3. 2020 státní

zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství písemným sdělením, že po

posouzení obsahu vyjádření obviněného se k němu nebude věcně dále vyjadřovat, a

že v dalším odkazuje na podané dovolání.

44. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.

ř.], bylo podáno nejvyšším státním zástupcem jako osobou k tomu oprávněnou [§

265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání

učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu

dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

45. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v

ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda

nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody

uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba

dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální

uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v

podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

46. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání

výslovně opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. l), f) a g) tr.

ř.

47. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem

podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo

rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo

přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)

až k) (druhá alternativa). Z obsahu podání dovolatele lze usuzovat, že se

patrně rozhodl pro obě z uvedených variant, byť to explicitně nevyjádřil

[současně s citovaným dovolacím důvodem uplatnil i důvody dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.].

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy,

jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního

stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž

byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Naplnění citovaného dovolacího

důvodu dovolatel přitom spatřoval v nesprávném rozhodnutí soudu prvního stupně

o zastavení trestního stíhání obviněného v důsledku shora uvedených chybných

právních závěrů, s nimiž se posléze ztotožnil i soud druhého stupně.

49. Třetí dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto

vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním

řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo

o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze

vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní

kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající

význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného

ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek

hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však

procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako

celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani

rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného

dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v

jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval

činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS

412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.).

50. Po tomto zákonném a judikaturním vymezení jednotlivých dovolacích

důvodů, jež nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil, musí Nejvyšší

soud konstatovat, že pod žádný z nich nelze podřadit dovolatelovu námitku, že

usnesení Vrchního soudu v Praze „je natolik frázovité, obecně formulované a

zcela nereagující na konkrétní stížnostní argumentaci, že je zcela

nepřezkoumatelné. Stížnostní soud nedostál zákonným povinnostem, které jsou mu

pro obsah odůvodnění rozhodnutí uloženy v § 134 odst. 2 tr. ř. V odůvodnění

usnesení uvedené argumenty … jsou totiž jen obecnými závěry bez reakce na

konkrétní námitky státního zástupce, jimiž vytýkal nedostatky nedůvodného a

nezákonného usnesení o zastavení trestního stíhání obviněného. Vrchní soud v

Praze jen odkazuje bez bližšího vysvětlení buď na usnesení soudu prvního stupně

či na vyjádření obviněného.“ Podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. totiž

platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

51. Nejvyšší soud – v obecné rovině vázán rozsahem a důvody podaného

dovolání (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.) – rovněž považuje za potřebné zmínit

další tři významná hlediska, která musel při svém rozhodování respektovat.

52. Prvním z těchto hledisek je zákonná úprava samotné podstaty

dovolání, jeho významu a širšího účelu opravného řízení. Jeho základním smyslem

je řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření

judikatury, nikoli bezprostřední účel v podobě nápravy naprosto všech (tedy

jakýchkoli) vad napadených rozhodnutí nebo řízení jim předcházejícího. Právo na

dovolání totiž jde nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (není

ústavně zaručeno ani v Ústavě České republiky, ani v Listině základních práv a

svobod, ale ani v závazných mezinárodních smlouvách). Z toho mimo jiné vyplývá,

že dovolání nemůže nahrazovat nejen řádné opravné prostředky, ale ani další dva

mimořádné opravné prostředky (stížnost pro porušení zákona a obnovu řízení).

Obdobně Nejvyšší soud musel mít na zřeteli, že i dovolání a rozhodnutí o něm

znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu

konečného a vykonatelného (někdy dokonce již vykonaného) rozhodnutí soudu. V

konkrétním případě proto musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a

postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na

stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude

pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí

obstát, takže není možno trvat na právní moci, neboť by to bylo ohrožením

zákonného a spravedlivého rozhodování.

53. Druhým hlediskem pak je omezení nejvyššího státního zástupce k

podání dovolání v neprospěch obviněného, jak bylo přesvědčivě vyjádřeno v

respektované judikatuře jednak Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 19. 2.

2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18), jednak Nejvyššího soudu (srov. jak jedno z jeho

prvních usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, tak jedno z jeho

posledních usnesení ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018). V podrobnostech

stačí odkázat na argumentaci rozvedenou shora v odstavci 40., připomenout

nosnou judikaturní myšlenku, že „základní práva obviněného ve smyslu čl. 4, čl.

90 Ústavy … chrání obviněného jakožto slabší procesní stranu, a nejvyšší státní

zástupce se jich proto nemůže na úkor slabší strany úspěšně dovolat“, a jen

dodat, že Nejvyšší soud nemohl od tohoto hlediska odhlížet, přestože dovolatel

námitku tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými

zjištěními soudů nižších stupňů explicitně neformuloval. Z celkového obsahu a

vyznění jeho podání je však zjevné, že se skutkovými zjištěními soudů,

učiněnými po předběžném projednání obžaloby, evidentně nesouhlasil.

54. Třetím hlediskem je celková doba trestního stíhání obviněného.

Nejvyšší soud musel ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2005, sp.

zn. I. ÚS 554/05, přihlédnout i k tomu, že trestní stíhání obviněného, přestože

se měl dopustit skutku pod bodem I. obžaloby v době od 20. 1. 2009 do 31. 8.

2012 a skutku pod bodem II. obžaloby v době od 17. 12. 2009 do 11. 5. 2010,

bylo zahájeno až dne 6. 12. 2013, obžaloba byla na něho podána (u Obvodního

soudu pro Prahu 4) teprve dne 15. 2. 2018 (tedy po více než čtyřech letech), po

dalších peripetiích Městský soud v Praze rozhodl o zastavení jeho trestního

stíhání usnesením ze dne 11. 7. 2019, přičemž pravomocně se tak stalo až

usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019. Celková doba trestního

stíhání obviněného tak činila téměř šest let, aniž by mu na ní bylo možno

přičítat jakékoliv zavinění (například v podobě obstrukčního jednání, jímž by

se snažil úkonům trestního řízení vyhýbat, trestní řízení prodlužovat, apod.).

Lze tak souhlasit s názorem obou soudů nižších instancí, že další prodlužování

trestního stíhání, které shledaly nedůvodným, by zbytečně a v tuto dobu i

neoprávněně zasáhlo do práv obviněného, jenž se po pravomocném skončení

trestního stíhání a rozhodnutí příslušného orgánu České advokátní komory vrátil

k výkonu advokacie.

55. Nejvyšší soud poté – s ohledem na právě akcentované okolnosti –

zaměřil svou pozornost na čtyři zásadní otázky, které musel řešit vzhledem k

obsahu podaného dovolání. První otázkou bylo, zda Městský soud v Praze

postupoval z procesního hlediska správně, pokud v dané věci rozhodl již po

předběžném projednání obžaloby, tedy bez nařízení hlavního líčení. Druhou

otázkou bylo, zda v uvedeném stadiu trestního řízení mohl jmenovaný soud

přistoupit k hodnocení důkazů opatřených v přípravném, a pokud ano, zda tak

učinil akceptovatelným způsobem. Třetí otázkou pak bylo, zda oba soudy nižších

instancí vyřešily správně problematiku promlčení ohledně skutku pod bodem II.

obžaloby. Konečně čtvrtou otázkou bylo, zda Vrchní soud v Praze pochybil, pokud

rozhodování o opravném prostředku, podaném státním zástupcem v neprospěch

obviněného, neodstranil vytýkané vady v usnesení soudu prvního stupně. K tomu

lze dodat, že první tři z uvedených okruhů problémů ve své podstatě formuloval

(byť v poněkud pozměněném pořadí) již obviněný ve svém vyjádření k podanému

dovolání (srov. odstavec 32. shora).

56. Pokud jde o první z uvedených otázek, je vhodné předeslat, že jak

dovolatel, tak obviněný se ve svých podáních (srov. výše narativní část tohoto

usnesení) zákonnou úpravou institutu předběžného projednání obžaloby podrobně

zaobírali (vedle zákonného textu zmínili i komentářovou literaturu a soudní

judikaturu). Nejvyšší soud už z toho důvodu považuje za postačující na tato

jejich podání odkázat a pouze souhrnně uvést, že podle § 181 tr. ř. podanou

obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další

řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda … v přípravném

řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před

soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez

kterých není možné hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. Podle § 185 odst.

1 tr. ř. platí, že obžalobu u soudu podanou přezkoumá předseda senátu a podle

jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat

v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení. Konečně podle §

186 odst. 1 písm. c) tr. ř. předseda senátu nařídí předběžné projednání

obžaloby, má-li za to, že jsou tu okolnosti odůvodňující (mimo jiné) zastavení

trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř.

57. Z tohoto zákonného vymezení je patrné, že předběžné projednání

obžaloby je (jak správně tvrdil dovolatel) samostatným fakultativním stadiem

trestního řízení, které nemusí nutně následovat po podání obžaloby, neboť plní

především funkci verifikační a odklonnou. Jeho smyslem, účelem a cílem je

posoudit podanou obžalobu zejména z toho hlediska, zda pro další stadia řízení

poskytuje spolehlivý podklad a zda nedošlo k závažným procesním vadám (např. k

porušení práva obviněného na obhajobu), které by již nebylo možné napravit v

řízení před soudem. Odklonná funkce se pak projevuje v možnosti soudu v

předběžném projednání obžaloby rozhodnout o podané obžalobě některým ze

způsobů, které jsou vymezeny v § 188 odst. 1, 2 tr. ř. Nejde tedy o stadium

obligatorní, kterým by muselo projít každé trestní řízení, neboť je omezeno na

případy, kdy to nařídí předseda senátu po přezkoumání podané obžaloby a spisu

včetně jeho příloh.

58. Dovolateli lze přisvědčit i v tom, že předběžné projednání obžaloby

je součástí systému záruk zákonnosti trestního procesu a zároveň přispívá k

minimalizaci difamujících účinků veřejného soudního projednání trestních věcí.

Rozsah zkoumání odůvodněnosti obžaloby však nezahrnuje takové provádění důkazů,

u něhož zákon předpokládá použití zásad ústnosti a bezprostřednosti. Jejich

dodržování je možné až v hlavním líčení, případně ve veřejném zasedání konaném

o odvolání. Ve stadiu předběžného projednání obžaloby se totiž s výjimkou

výslechu obviněného či obstarání potřebných vysvětlení (§ 185 odst. 2 tr. ř.)

žádné důkazy, ke kterým by bylo možné přihlédnout ve smyslu § 2 odst. 12 a §

220 odst. 2 tr. ř., neprovádějí. V rámci přezkumu podle § 185 odst. 1 tr. ř.

předseda senátu, stejně jako později soud při předběžném projednání obžaloby v

senátu, sice hodnotí důkazy opatřené v přípravném řízení a předložené spolu s

obžalobou, hodnotící postup má ovšem jiný charakter, zaměření a rozsah daný

účelem tohoto stadia. Spočívá fakticky v tom, zda dokazování bylo vedeno

správným směrem a skýtá dostatečný podklad pro další fázi trestního řízení, a

dále zda tyto důkazy byly opatřeny a provedeny v souladu s trestním řádem.

59. Pokud obviněný ve svém vyjádření vytýkal nejvyššímu státnímu

zástupci, že v dovolání akcentoval přípravnou a odklonnou funkci institutu

předběžného projednání obžaloby, ačkoliv trestní řád nejen umožňuje, ale přímo

nařizuje soudu zastavit trestní stíhání obviněného, pakliže shledá důvody

uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř., a že jeho argumentace tak ve své podstatě není

polemikou s rozhodnutím soudu prvního stupně, ale spíše polemikou s platnou a

účinnou právní úpravou, je třeba uvést, že Nejvyšší soud takový názor

obviněného bezezbytku nesdílí. Soud prvního stupně totiž může i po předběžném

projednání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, pokud by důvody pro

rozhodnutí podle § 188 odst. 1, 2 tr. ř. neshledal. K obligatornímu zastavení

trestního stíhání by musel přistoupit jen tehdy, pokud by již v tomto stadiu

trestního řízení shledal důvody uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř.

60. Jestliže Městský soud v Praze při předběžném projednání obžaloby v

dané věci dospěl k závěru, že důvody pro zastavení trestního stíhání obviněného

podle v § 172 odst. 1 tr. ř. existují, bylo třeba vypořádat se s druhou

otázkou, zda již v uvedeném stadiu trestního řízení mohl přistoupit k hodnocení

důkazů opatřených v přípravném řízení, a pokud ano, zda tak učinil procesně

nezávadným a akceptovatelným způsobem.

61. Nejvyšší státní zástupce v tomto směru vytýkal soudu prvního stupně,

že při předběžném projednání obžaloby rozhodl v rozporu s účelem tohoto

institutu po vlastním vyhodnocení důkazů v otázkách viny bez jejich náležitého

provedení v hlavním líčení, a to za situace, kdy existovala skupina důkazů

svědčících v neprospěch obviněného. K hodnocení důkazů provedených v přípravném

řízení a řešení otázky viny přitom přistoupil bez jakýchkoli pochybností

nepokrytě a nadto i zjevně neúplně; to ovšem činit nemohl, neboť posouzení

těchto otázek patří zásadně do rámce hlavního líčení. Zhodnocení důkazů při

předběžném projednání obžaloby znamená spíše zkoumání úplnosti důkazního

materiálu pro provedení hlavního líčení a posouzení opodstatněnosti podané

obžaloby z hledisek uvedených v § 176 odst. 1 tr. ř.

62. Takové výhradě dovolatele musel Nejvyšší soud v

obecné rovině přisvědčit, neboť posouzení viny obviněného patří zásadně do

rámce hlavního líčení. Proto pokud soud první instance měl již v předběžném

projednání některé pochybnosti, bylo namístě všechny v úvahu přicházející

důkazy k vyřešení této otázky provést – při respektu k zásadám přímosti a

bezprostřednosti – v hlavním líčení a teprve poté je v souladu s ustanovením §

2 odst. 6 tr. ř. hodnotit. Z dovolatelovy argumentace sice není zřejmé, co měl

„existující skupinou důkazů svědčících v neprospěch obviněného“ na mysli, neboť

toto tvrzení blíže nerozvedl, lze však důvodně předpokládat, že tak tomu bylo

minimálně v otázce počátku známosti obviněného s R. J. Té chtěl již státní

zástupce v podané obžalobě patrně přikládat velký význam, neboť v jejím bodě I.

hned na dvou místech zdůraznil, že obviněný se nejpozději od listopadu 2008 s

R. J. osobně znal, byl mezi nimi přátelský vztah a stýkali se spolu ve volném

čase.

63. Důkazy, které byly k vyřešení této otázky opatřeny v

přípravném řízení, shrnul soud prvního stupně v odstavcích 5. až 19. odůvodnění

svého usnesení. Jakkoliv na tomto místě není zapotřebí všechny tyto důkazy

podrobněji rozvádět, či dokonce opakovat, jeví se vhodným alespoň zmínit, že ze

všech těchto důkazů by mohla nasvědčovat obžalobou tvrzené známosti obviněného

s R. J. jediný. Je jím svědecká výpověď J. N., jenž vypověděl, že s obviněným,

kterého znal z médií, se setkal jednou nebo dvakrát ve francouzské restauraci

O. d. (v XY), kde měl obviněný u vedlejšího stolu nějaké jednání s panem S. a s

panem J., což mohlo být již na podzim roku 2009. Oba jmenovaní ale takové

setkání jednoznačně popřeli, L. S. při svém výslechu dokonce uvedl, že J. N.

ani nezná. Slova J. N. nepotvrdili ani svědci z okruhu „pražských podnikatelů a

pražské ODS“ (J. J., M. Š., I. L., A. U., J. Č.).

64. Na základě toho soud prvního stupně konstatoval

(srov. odstavec 20. odůvodnění jeho usnesení), že neexistuje žádný přímý důkaz,

který by prokazoval, že se obviněný a R. J. na přelomu let 2008-2009, tedy v

době, kdy byla vyřizována švýcarská právní pomoc, osobně znali. Poněkud v

rozporu s tímto konstatováním ještě v témže odstavci ovšem uvedl, že jediným

svědectvím, hovořícím o opaku, je svědectví J. N., který byl vyslechnut ve

věznici, kde vykonává trest odnětí svobody pro podvodnou činnost. Jelikož obsah

jeho výpovědi je osamocen a jednoznačně zpochybněn dalšími svědeckými výpověďmi

bezúhonných osob, soud uzavřel, že svědectví J. N. nemá takovou důkazní váhu,

aby svědectví těchto osob mohlo zpochybnit. Soud prvního stupně následně

věnoval pozornost rovněž zajištěné telekomunikaci (výpisům z mobilního telefonu

obviněného a odposlechům), ale ani z té nedovodil, že by se obviněný a R. J.

znali již na přelomu let 2008-2009 (první kontakt obviněného s R. J. byl

zachycen až dne 16. 3. 2011).

65. Přestože výše uvedené úvahy soudu prvního stupně se

nemusí jevit nelogické, ve stadiu předběžného projednání obžaloby nebyl

oprávněn je činit, pokud obviněného ani žádného ze shora jmenovaných svědků k

uvedené problematice v hlavním líčení nevyslechl. Z těchto důvodů Nejvyšší soud

nemohl zcela přisvědčit ani správnosti argumentace Vrchního soudu v Praze

(srov. odstavec 150. odůvodnění jeho usnesení), že za popsaného stavu věci soud

prvního stupně vycházel (patrně správně) z verze, kterou předložil obviněný,

totiž že se s R. J. v rozhodné době neznali, seznámili se až v květnu 2010, což

podporovaly i další důkazy.

66. Jakkoliv se Nejvyšší soud v tomto směru víceméně

ztotožnil s argumentací dovolatele, nemůže si odpustit kritickou poznámku, že

státní zástupce – pokud již chtěl v podané obžalobě přikládat takový význam

svědecké výpovědi J. N. – vůbec nevysvětlil, o jaký důkaz opírá tvrzení, že

„obviněný se s R. J. osobně znal nejpozději od listopadu 2008, byl mezi nimi

přátelský vztah a stýkali se spolu ve volném čase“. Svědek J. N. totiž výše

popsané setkání s tam jmenovanými muži časově zařadil až na podzim roku 2009

(tedy celý rok poté, co se měl obviněný – alespoň na počátku páchání skutku

popsaného pod bodem I. obžaloby a touto známostí motivován – tohoto skutku

dopouštět), a o tom, že by již v té době byl mezi obviněným a R. J. přátelský

vztah a že by se spolu stýkali ve volném čase, vůbec nevypovídal, a ani žádný

jiný důkaz pro takové tvrzení nesvědčí. Ostatně státní zástupce v podané

obžalobě sice navrhl vyslechnout v hlavním líčení i svědka J. N., avšak obsah

jeho výpovědi ani hrubých rysech nezmínil. A pokud v ní (naopak zbytečně

podrobně) citoval výpisy z opatřené telekomunikace obviněného (především SMS

zprávy), ty se týkaly až období od března roku 2011 do konce roku 2013 a ve

vztahu k žalovaným skutkům o ničem zásadním nevypovídaly.

67. Tím spíše si i Nejvyšší soud musel položit otázku,

zda vyřešení právě této pochybnosti mělo (a má) pro posouzení viny obviněného

až tak zásadní význam. Jakkoliv nelze zpochybňovat, že přesné zjištění uvedené

okolnosti by mohlo nemalou měrou přispět především k posouzení motivu a tedy i

subjektivní stránky jednání obviněného popsaného výše pod bodem I., současně

bylo třeba zkoumat, zda takové jednání v jeho komplexnosti naplňuje zákonné

znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § § 329 odst. 1 písm. c),

odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a zda pak tedy má hodnocení otázky počátku

známosti obviněného se svědkem R. J. vůbec nějaký význam.

68. Ačkoliv popis jednání obviněného pod bodem I. obžaloby je velice obsáhlý (cca 4 strany textu), státním zástupcem je mu v

podstatě vytýkáno (zkráceně vyjádřeno), že ve výše uvedené době v postavení

náměstka vrchního státního zástupce v XY v úmyslu opatřit R. J. neoprávněný

prospěch spočívající v tom, že okolnosti získání a nakládání s peněžními

prostředky zajištěnými ve Švýcarské konfederaci nebudou předmětem trestního

řízení v České republice, omezí se možnosti švýcarských orgánů činných v

trestním řízení objasnit jimi šetřené podezření z praní špinavých peněz,

týkající se R. J. a dalších osob, a tak dojde ke zrušení zajištění předmětných

peněžních prostředků na bankovních účtech a v bankovní schránce ve Švýcarské

konfederaci, poté, co se dozvěděl o žádosti o právní pomoc švýcarského

federálního státního zastupitelství ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. SV.08.0159-LAM,

a o jejím obsahu, ve svém záznamu ze dne 14. 12. 2008, č. j. 8 VZN 1008/2008-13, povahu žádosti o

právní pomoc nepřiléhavě bagatelizoval, ve věci vyřizování předmětné žádosti o

právní pomoc využil svých oprávnění náměstka vrchního státního zástupce v XY

vůči řediteli odboru závažné hospodářské a finanční kriminality a o věci se

nechal dále informovat, a ačkoliv zjistil, že dožádaný policejní orgán zcela

důsledně nesplnil pokyn státního zástupce Z. E. ze dne 16. 12. 2008, č. j. 8

VZN 1008/2008-15, a nereagoval ani na požadavek, aby se policejní orgán

vyjádřil k jím dříve vedeným jednáním s orgány švýcarské konfederace v této

věci, k obsahu jednání a aby sdělil, zda pro švýcarské orgány v rámci policejní

spolupráce již dříve byla provedena lustrace k osobě R. J. a jeho matky, na

tyto zjevné nedostatky v postupu policejního orgánu a na neúplné splnění pokynu

státního zástupce dne 20. 1. 2009 ani nikdy později nijak nereagoval; současně

záměrně neučinil žádná opatření, tedy nedal pokyn policejnímu orgánu ani

státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v XY ani poznatky nepředal

jinému státnímu zastupitelství k vydání takového pokynu, aby bylo zahájeno

trestní řízení k prověření důvodného podezření ze spáchání trestného činu

legalizace výnosů z trestné činnosti, ačkoliv si byl vědom, že k tomu je jako

státní zástupce povinen, čímž vědomě porušil povinnosti státního zástupce

uložené zákonem č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších

předpisů, přičemž tyto povinnosti měl jako státní zástupce, takto trestní

řízení, jehož předmětem by bylo objasnění a ověření okolností získání a

nakládání s peněžními prostředky, které byly zajištěny švýcarským federálním

státním zastupitelstvím, jakož i dalších souvisejících okolností, neinicioval

záměrně právě pro svůj osobní vztah k R. J., čímž záměrně neoprávněně zvýhodnil

R. J., když mu svým nekonáním zajistil, že okolnosti získání a nakládání s

předmětnými peněžními prostředky nebudou z iniciativy státního zastupitelství

předmětem trestního řízení v České republice, a významným způsobem omezil

možnosti švýcarských orgánů řádně objasnit jimi šetřené podezření z praní

špinavých peněz týkající se R. J.

a dalších osob, přičemž nezahájení trestního

řízení v České republice tak bylo jednou z podstatných příčin toho, že

švýcarské orgány naopak v březnu 2011 rozhodly o zrušení zajištění, čímž se

peněžní prostředky v celkové hodnotě 197.564.456,- Kč (počítáno podle kurzu v

době zajištění) dostaly do volné dispozice R. J.

69. Městský soud v Praze si před rozhodnutím, zda v takto

popsaném jednání lze spatřovat vinu obviněného zločinem zneužití pravomoci

úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku,

vyžádal originál spisu Vrchního státního zastupitelství v XY sp. zn. 8 VZN

1008/2008 (později přečíslovaného na sp. zn. 9 VZN 1002/2008), v neveřejném

zasedání jím provedl důkaz a zjistil tak okolnosti, které podrobně popsal v

odstavcích 24. až 29. odůvodnění svého usnesení. Z těchto okolností postačuje

na tomto místě akcentovat především to, že původní žádost švýcarských orgánů o

právní pomoc v oblasti trestní byla doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství v

XY dne 2. 12. 2008. Švýcarské orgány v ní požadují, zda by laskavě mohly

obdržet: a) potvrzení o tom, že došlo k zahájení trestního vyšetřování proti R.

J., b) skutečnosti, které jsou proti němu namířeny a právní kvalifikace těchto

skutečností, c) veškeré informace nebo veškeré dokumenty, které umožní zjistit

spojení mezi penězi deponovanými na výše uvedených účtech a trestní činností,

které se eventuálně dopustil v České republice. Švýcarské orgány v žádosti

rovněž zmínily, že ředitel ÚOKFK pan N. již zná tento spis a jeho útvar je

ochoten provést potřebná šetření.

70. Došlá žádost byla Vrchním státním zastupitelstvím v XY

zapsána pod sp. zn. 8 VZN 1008/2008 a přidělena k vyřízení tehdejšímu řediteli

odboru závažné hospodářské a finanční kriminality Z. E. Ten dne 11. 12. 2008

vypracoval záznam, v němž shrnul obsah žádosti, a informaci zaslal

prostřednictvím obviněného L. G. tehdejšímu vrchnímu státnímu zástupci v XY V.

R. K tomu lze doplnit, že tuto informaci zaslal Z. E. na vědomí i mezinárodnímu

odboru Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který mu dne 9. 1. 2009

odpověděl, že dožádání švýcarských orgánů mu bylo rovněž doručeno.

71. Obviněný L. G. připojil k informaci Z. E. několik poznámek,

přičemž za 1.) výslovně uvedl, že se zamýšleným navrhovaným postupem souhlasí,

a za 2.) navrhl učinit dotaz, zda byla provedena lustrace R. J. a jeho matky.

Na základě zmíněného návrhu obviněného Z. E. doplnil tento požadavek do

konceptu svého přípisu adresovaného řediteli ÚOKFK J. N. Takto upravená žádost

(před odesláním schválená i vrchním státním zástupcem v XY V. R.) byla doručena

jmenovanému řediteli ÚOKFK PČR dne 19. 12. 2008. J. N. ji následně přidělil své

podřízené E. P. s pokynem „provést potřebnou lustraci a do 12. 1. 2009

předložit zpět, vyřídit požadavek uvedený na 2. straně žádosti v odstavci A“.

Jmenovaná posléze předala výsledky svého šetření s konceptem odpovědi, že

„české orgány činné v trestním řízení nevedou proti jmenovanému, jeho rodinným

příslušníkům a současným obchodním partnerům“, svému nadřízenému P. H., jenž

text odpovědi schválil. V důsledku personálních změn, k nimž v té době došlo na

zmiňovaném útvaru, byla vypracovaná odpověď podepsána T. M. a dne 20. 1. 2009

doručena Vrchnímu státnímu zastupitelství v XY.

72. Vzhledem k tomu, že i na tomto státním zastupitelství došlo

na přelomu let 2008-2009 k personálním změnám (konkrétně k odchodu Z. E.),

jeho ředitelka odboru závažné hospodářské a finanční kriminality M. K.

přidělila danou věc novému referentovi L. L. (věc byla současně přečíslovaná na

sp. zn. 9 VZN 1002/2008), jenž o tom osobně informoval obviněného. Jmenovaná

ředitelka pak zpracovala informaci pro vrchního státního zástupce v XY V. R.,

kterou mu zaslala standardní cestou, tedy prostřednictvím obviněného L. G. coby

jeho náměstka, kteří její postup odsouhlasili. L. L. dne 4. 2. 2009 vypracoval

v témže duchu odpověď švýcarským orgánům, ve které jim sdělil, že „ve vztahu k

osobě R. J. české orgány nevedou žádné trestní řízení. Trestní řízení není

vedeno rovněž proti žádnému příslušníku jeho rodiny, ani vůči jeho současným

obchodním partnerům. Nemůže proto poskytnout jakékoliv informace nebo

dokumenty, které by umožňovaly zjistit spojení mezi penězi deponovanými na

účtech u švýcarských bank a trestnou činností, které se event. dopustili v

České republice“. Takto formulovanou odpovědí považoval věc za vyřízenou.

73. Pro úplnost zbývá dodat, že dne 12. 2. 2009 se konala na

Vrchním státním zastupitelství v XY schůzka, jejíž účastníky, průběh a obsah

popsal Městský soud v Praze v obsáhlém odstavci 48. odůvodnění svého usnesení.

Česká i švýcarská strana na ní konstatovala, že nemá žádné poznatky, kterými by

mohla být doložena tzv. zdrojová trestná činnost (patrně R. J.). Podle české

strany informace obsažené ve švýcarské žádosti byly pro orgány činné v trestním

řízení nedostatečné, podle švýcarských orgánů se vyšetřování ve Švýcarsku

naopak nemůže pohnout dopředu, jelikož nemají žádné informace o zdrojovém

trestném činu. Obviněný L. G. v závěru schůzky shrnul, že v první řadě je třeba

zjistit, zda finanční toky jmenovaného odpovídají objemu jeho ekonomických

aktivit, a o to se budou snažit.

74. Soud prvního stupně zmínil v odstavcích 30. a násl.

odůvodnění svého usnesení i významné pasáže ze svědeckých výpovědí všech ve

věci zainteresovaných osob (Z. E., L. L., M. K., Z. K., J. N., E. P., P. H.,

T. M., L. V., J. H., K. K., P. L., L. L., A. R. a Ch. M.). Jelikož tak učinil

naprosto přesně a přehledně, postačuje na tomto místě na uvedené pasáže jeho

usnesení odkázat a pouze dodat, že tam formulované skutečnosti věrně popisují

obsah jednání, která spolu vedly švýcarské orgány na straně jedné a české

justiční a policejní orgány na straně druhé v rámci vyřizování žádosti

švýcarských orgánů o právní pomoc. Obdobně postačuje jen odkázat na další obsah

odůvodnění jeho usnesení (srov. zejména odst. 64.), v němž jsou popisovány

události z března roku 2011, tedy z doby, kdy švýcarské orgány trestní řízení

proti R. J. zastavily, neboť se jim nepodařilo zjistit původ peněz.

75. Městský soud v Praze si následně položil otázku, v čem se

postavení a jednání obviněného lišilo od postavení a jednání jiných státních

zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY (konkrétně V. R., Z. E., M. K.

či L. L.) či jiných úředních osob (zejména ředitelů a jim podřízených

pracovníků tehdejšího policejního útvaru pro odhalování korupce a finanční

kriminality), které byly v této věci činné, ale obžaloba proti nim podána

nebyla. Sám si na ni odpověděl v odstavci 46. a 47. odůvodnění svého usnesení v

podstatě tak, že na přípravě písemné odpovědi ze strany policejních orgánů

(konkrétně ÚOKFK) se podílelo několik pracovníků, kteří se shodli na odpovědi,

že provedenou lustrací nebylo zjištěno, že by vůči R. J. bylo zahájeno trestní

stíhání (a že neověřené operativní poznatky do odpovědi nelze zapracovat, neboť

by to odporovalo interním předpisům). Policejními orgány vypracovanou odpovědí

se zabývala i Inspekce MV (resp. Generální inspekce bezpečnostních sborů), ani

ta však neshledala žádná pochybení. Patrně i proto soud prvního stupně

konstatoval, že nemůže učinit spolehlivý závěr, že by zpráva policejního orgánu

trpěla závažnými nedostatky.

76. Za úplnou a jedině možnou považoval vypracovanou písemnou

odpověď ÚOKFK i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY L. L. Ten

ji následně předložil své nadřízené M. K., která ji rovněž považovala za úplnou

a způsob vyřízení žádosti schválila. Proto vypracovala informaci pro vrchního

státního zástupce V. R., kterou mu zaslala prostřednictvím jeho náměstka, tedy

obviněného L. G. Jestliže za těchto okolností byl obviněný jen jedním z

několika státních zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY, jimž odpověď

švýcarským orgánům „prošla rukama“, soud prvního stupně se důvodně pozastavil

nad tím, v čem bylo právě jednání obviněného tak závažné a od jednání všech

jeho shora jmenovaných kolegů natolik odlišné, že je v něm spatřován trestný

čin, zatímco v jednání dalších státních zástupců nebylo shledáno ani kárné

provinění.

77. Z pohledu popsaného jednání policejních orgánů a státních

zástupců Vrchního státního zastupitelství v XY se švýcarskými orgány neunikla

ani Nejvyššímu soudu skutečnost, že identická žádost švýcarských orgánů ze dne

5. 11. 2008, doručená jmenovanému státnímu zastupitelství, byla doručena i

Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které vyjádřilo stanovisko, že se jedná o

běžnou lustraci a že se ve smyslu vyhlášky č. 23/1994 Sb. nejedná o důvod k

převzetí věci k dozoru. Z tohoto důvodu se tak Nejvyšší státní zastupitelství

rozhodlo věcí dále nezabývat (viz dopis tam tehdy činného státního zástupce M.

H. ze dne 9. 1. 2009, č. j. 8 NZN 501/2009-1, na č. l. 6962, a který je založen

i ve spisu Vrchního státního zastupitelství v XY sp. zn. 8 VZN 1008/2008 pod č.

l. 24). Pozornosti Nejvyššího soudu však neunikl ani další dopis Nejvyššího

státního zastupitelství ze dne 17. 5. 2011 (vypracovaný tedy o cca 2 roky a 4

měsíce později), v němž ředitel oddělení závažných ekonomických a finančních

trestných činů Z. K. v odpovědi švýcarským orgánům mimo jiné sdělil, že „po

prokonzultování uvedené záležitosti s vedoucími pracovníky Nejvyššího státního

zastupitelství došli k právnímu stanovisku, že ve věci podniknutí dalších kroků

není v současné době ze strany českých orgánů možné požádat o právní pomoc ve

Švýcarsku, protože na základě aktuálních dostupných informací není v České

republice vedeno trestní řízení obdobné tomu, které by bylo vedeno ve

Švýcarsku. Podle předpisů pro vedení trestního řízení v České republice je

vedení trestního řízení podmínkou pro podání jakékoliv žádosti o právní pomoc,

přičemž trestní řízení může být vedeno pouze v případě důvodného podezření ze

spáchání konkrétního trestného činu.“ (srov. č. l. 5388 spisu).

78. Důkazy provedené v přípravném řízení, doplněné spisovým

materiálem Vrchního státního zastupitelství v XY, tak Městskému soudu v Praze

umožňovaly, aby v neveřejném zasedání již při předběžném projednání obžaloby

posoudil, zda skutek popsaný pod bodem I. obžaloby je zločinem zneužití

pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku [případně jen přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329

odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jak bylo původně posouzeno v podané obžalobě],

či nikoliv. Jestliže dospěl k závěru, že žalované jednání obviněného zákonné

znaky tohoto zločinu (příp. přečinu) nevykazuje, nelze takový závěr považovat

za nesprávný. Žádný z provedených důkazů totiž nesvědčí o tom, že by obviněný

jakkoliv zasahoval do práce policejních orgánů zpracovávajících odpověď

švýcarským orgánům, že by jim dával jakékoliv pokyny, že by je v jakémkoliv

směru ovlivňoval, nebo dokonce na ně činil nátlak.

79. Nejinak tomu bylo, i pokud jde o výše jmenované státní

zástupce Vrchního státního zastupitelství v XY, kteří se spolu s ním na

zpracování konečné písemné verze odpovědi švýcarským orgánům podíleli. I proto

nelze dovozovat, že by povahu žádosti švýcarských orgánů o právní pomoc

„nepřiléhavě bagatelizoval“, že by „na zjevné nedostatky v postupu policejního

orgánu … nijak nereagoval“, že by „záměrně neučinil žádná opatření“, nebo že by

„vědomě porušil povinnosti státního zástupce“, jak státní zástupce v podané

obžalobě tvrdil. Ostatně taková argumentace je v rozporu se zjištěním, že to

byl sám obviněný, kdo navrhl, aby původní koncept žádosti byl doplněn o

požadavek, aby ředitel policejního orgánu byl výslovně dotázán, zda v rámci

policejní spolupráce (Interpolu) byla provedena lustrace k osobě R. J. a jeho

matky. Takovou aktivitu by zcela nepochybně nevyvíjel, pokud by jeho úmyslem

bylo jmenovanému pomoci.

80. Žádnou právní relevanci nebylo možné přiznat ani argumentu

dovolatele, že „v závěrech soudu prvního stupně již ovšem nebylo vůbec

zohledněno, že následně došlo v České republice právě i z popudu státního

zástupce Nejvyššího státního zastupitelství iniciujícího výkon dohledu k

zahájení úkonů trestního řízení, v jeho rámci byla právní pomoc realizována a

dokonce došlo i ke vznesení obvinění mj. R. J. pro trestný čin podílnictví

podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku

(věc je aktuálně vedená policejním orgánem pod čj. NCOZ-9015/TČ-2016-412000-

H)“. Nejen, že dovolatel tento argument blíže nerozvedl (např. údajem o době, v

níž se měl R. J. uvedeného trestného činu dopustit), ale již ze samotného čísla

jednacího (zejména z letopočtu) lze usuzovat, že se jedná o záležitost, k níž

mělo dojít s odstupem několika let od skutku popsaného výše pod bodem I.

81. Tento nejobsáhlejší okruh druhé z položených otázek lze

proto uzavřít konstatováním, že Městský soud v Praze nepochybil, pokud po

předběžném projednání obžaloby trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný

pod bodem I. obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172

odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil, neboť důkazy provedené v přípravném řízení a

doplněné při předběžném projednání obžaloby svědčily pro závěr, že žalovaný

skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

82. Třetí otázkou pak bylo, zda oba soudy nižších instancí

vyřešily správně problematiku promlčení trestního stíhání ohledně skutku pod

bodem II. obžaloby. Ponechá-li se stranou, zda důkazy opatřené v přípravném

řízení svědčí pro závěr, zda se tento skutek vůbec stal způsobem v obžalobě

popsaným, ani Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že jde o skutek, který se již v

minulosti stal předmětem prověřování v rámci kontrolních mechanismů uvnitř

soustavy státního zastupitelství, a že to byl sám nejvyšší zástupce, kdo dospěl

k závěru, že toto jednání obviněného nelze posuzovat ani jako kárné provinění

podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění

pozdějších předpisů (srov. jeho dopis ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 7 SPR

357/2011, adresovaný S. M., v té době pověřenému vrchnímu státnímu zástupci v

XY). Už proto překvapuje, že v podané obžalobě bylo takové jednání obviněného

právně kvalifikováno jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329

odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011.

83. Bez ohledu na tuto skutečnost se Městský soud v Praze při

předběžném projednání obžaloby zabýval uplatněnou námitkou obviněného, že jeho

trestní stíhání pro tento skutek je promlčeno. Své úvahy a závěry v tomto směru

formuloval v odstavcích 81. až 86. odůvodnění svého usnesení, kde přesvědčivě

vysvětlil, proč považuje trestní stíhání obviněného pro tento skutek za

nepřípustné a proč je namístě trestní stíhání zastavit podle § 188 odst. 1

písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. a v § 11

odst. 1 písm. b) tr. ř. Vrchní soud v Praze se v odůvodnění svého usnesení s

úvahami a závěry soudu prvního stupně plně identifikoval (srov. jeho odstavce

159. až 165.), a jelikož ani Nejvyšší soud neshledal důvody cokoliv na nich k

podanému dovolání nejvyššího státního zástupce měnit, z důvodu procesní

ekonomie na ně odkazuje.

84. Konečně čtvrtou otázkou bylo, zda Vrchní soud v Praze

zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pokud

při rozhodování o opravném prostředku, podaném státním zástupcem v neprospěch

obviněného, neodstranil vytýkané vady v usnesení soudu prvního stupně, třebaže

k tomu měl právě na podkladě stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité

procesní podmínky. Ani tomuto argumentu dovolatele však Nejvyšší soud

nepřisvědčil, neboť z obsáhlého a zevrubného odůvodnění usnesení soudu druhého

stupně je zjevné, že na všechny stížnostní námitky státního zástupce reagoval a

přesvědčivým způsobem se s nimi vypořádal. Proto Nejvyšší soud na ně z již

zmíněného důvodu procesní ekonomie v plném rozsahu odkazuje.

85. Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265h

odst. 3 tr. ř.) dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je

jako celek zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v

neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek

přípustný.

V Brně dne 12. 8. 2020

JUDr. Jan Bláha

předseda senátu