8 Tdo 385/2024-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2024 o dovolání obviněného J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 67 To 338/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 28/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 31 T 28/2023, uznal obviněného J. M. vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin ho odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 67 To 338/2023, z podnětu odvolání obviněného podaného proti výroku o trestu a státního zástupce podaného ve prospěch i v neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 2 T 36/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 13 To 143/2023, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu, při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku, rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že 1) dne 23. 3. 2023 ve 22:45 hodin v Praze XY na pozemní komunikaci XY na úrovni čerpací stanice XY ve směru na Prahu XY řídil motocykl tovární značky Moto Morini Corsaro 1200, RZ XY, ačkoliv si byl vědom, že rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 38 T 40/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 187/2020, pravomocným téhož dne, mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, který z důvodu výkonu dříve uložených trestů zákazu činnosti a výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody dosud nevykonal, 2) dne 2. 4. 2023 v době od 08:15 do 08:20 hodin řídil od 3 km po 9 km dálnice XY ve směru jízdy na Ústí nad Labem osobní motorové vozidlo zn. Jeep Grand Cherokee, RZ XY, s vědomím, že mu byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 38 T 40/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 9 To 187/2020, s právní mocí téhož dne, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců, který z důvodu výkonu dříve uložených trestů zákazu činnosti a výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody dosud nevykonal.
3. Obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř. dovolání, v němž uvedl, že svou vinu nepopíral a skutku, jenž mu je kladen za vinu, se dopustil a že v březnu roku 2023 absolvoval úspěšně autoškolu. Obviněný se dovoláním zásadně domáhal toho, aby mu nebyl ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, a v té souvislosti poukázal na rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 4 T 100/2023, jímž byl též odsouzen pro přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, neboť uvedený soud vzal do úvahy jeho sebereflexi, lítost, rodinné poměry i zdravotní stav a poukázal na polehčující okolnosti, které nesvědčily pro uložení nepodmíněného trestu.
5. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný rozvedl, že trest, jenž mu byl nyní uložen ve věci, v níž podal dovolání, považuje za přísný a nespravedlivý, protože se stará o syna, manželku má nemocnou, je podnikatelem a zaměstnává 12 lidí a plní své daňové povinnosti, což by se mu nástupem do výkonu trestu odnětí svobody zkomplikovalo. Soud měl všechna tato hlediska ve smyslu podmínek uvedených v § 38 tr. zákoníku zohlednit a uložit mu sankci nespojenou s odnětím svobody, která by těmto skutečnostem odpovídala, protože uložený trest je zjevně nespravedlivý a neúměrně přísný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016) i nedostatečně odůvodněný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Z těchto důvodů pro jeho potrestání postačoval např. trest peněžitý nebo trest obecně prospěšných prací, tedy trest nespojený s odnětím svobody.
6. Odvolací soud uvedenou přísnost trestu nenapravil podle odůvodnění jeho rozhodnutí proto, že v důsledku nepřítomnosti obviněného u veřejného zasedání nemohl přisvědčit jeho požadavku na alternativní sankci. Obviněný však poukázal na to, že se k veřejnému zasedání nedostavil pro nutnost postarat se o nemocnou manželku, a byl překvapen rozhodnutím odvolacího soudu, jenž mu uložil tvrdý a nespravedlivý trest, ač byly dány podmínky pro mimořádné zohlednění všech uváděných skutečností. Poukázal na to, že již neřídí žádná vozidla a celá situace je pro něj ponaučením, je ve spojení s probačním úředníkem a je si vědom povinnosti vykonat obecně prospěšné práce, jež má uloženy v jiné trestní věci.
7. Pokud uvedl důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němu jen konstatoval, že odvolací soud při potvrzení výroku o trestu nereagoval dostatečně na jeho obhajobu týkající se osobních a rodinných poměrů.
8. Z uvedených důvodů v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 67 To 338/2023, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 31 T 28/2023, a sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, případně aby s takovým pokynem věc vrátil soudu prvního stupně a aby provedl důkaz zprávou o výkonu obecně prospěných prací a lékařskou zprávou o zdravotním stavu manželky. Požádal rovněž o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí (§ 265o tr. ř.).
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s dovoláním ve svém vyjádření k němu (§ 265h odst. 2 tr. ř.) neztotožnil a považoval ho za nedůvodné. Poukázal na to, že obviněný brojil pouze proti výroku o trestu, neboť v takto omezeném rozsahu podal i své odvolání. Pokud opakovaně uváděl, že odvolací soud nereagoval dostatečně na jeho „obhajobu týkající se osobních a rodinných poměrů“, státní zástupce připomněl, že dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně důvody pro uložení nepodmíněného trestu popsal v bodě 7. svého rozsudku a soud odvolací v bodech 12. až 14. rozsudku, proti němuž dovolání směřuje. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil, protože obviněný se stejné trestné činnosti dopouští s neobvyklou frekvencí, a pokud požadoval trest jiného druhu, neposkytl k tomu, aby mu mohl být uložen, nutnou součinnost.
10. Nedůvodnost podaného dovolání státní zástupce dovodil i ze stávající judikatury, z níž poukázal na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, podle nichž se s odkazem na posuzovaný dovolací důvod nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, což koresponduje i s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který též vyjádřil, že přiměřenost trestu žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. Zdůraznil i zásadu proporcionality trestních sankcí, k níž z obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu zmínil např. usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016. V souladu s podaným dovoláním státní zástupce připomenul též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, kde byla řešena zcela specifická věc (šlo o matku nezletilých dětí) a rozhodnutí č. 37/2017 Sb. rozh. tr., v němž je zdůrazněna výjimečnost okolností dané věci.
11. Při posouzení okolností v přezkoumávané trestní věci státní zástupce obdobné podmínky jako ve věci řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, neshledal, protože dovolatelem uvedené rodinné poměry nejsou nijak mimořádné a k péči o svou manželku nic bližšího neuvedl, nepopsal ani vztah se svým synem, nyní patrně již ve věku 11 let. Odvolací soud poukázal na všechny rozhodné skutečnosti a trest přiléhavě odůvodnil, když zmínil i nezájem dovolatele, jenž se k soudu nedostavil a odročení veřejného zasedání nežádal. Z uvedených důvodů nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o trest mimořádně nespravedlivý a že by jeho uložením došlo k porušení zásady proporcionality trestních sankcí.
12. Jelikož námitky dovolatele neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného důvodu.
13. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání repliku neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože brojí proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, který rozhodl i o vině. Podal ho obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
16. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
17. Dovolání obviněný zaměřil výhradně proti výroku o trestu a opřel ho o důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda takto označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením.
18. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který obviněný uplatnil pouze s poukazem na to, že odvolací soud při potvrzení výroku o trestu nereagoval dostatečně na jeho obhajobu týkající se osobních a rodinných poměrů, čímž v jeho případě mohlo dojít k naplnění uvedeného dovolacího důvodu, byl použit zcela mimo jeho zákonné vymezení, protože o tento důvod je možné dovolání opřít, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Rovněž z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že vymezuje dvě podmínky, které musejí být splněny současně, a to, že ve věci rozhodl orgán, který je vyloučen, a též že tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podstata tohoto důvodu tedy spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak takovou skutečnost obviněný ve svých námitkách vůbec neuvádí, a proto tento důvod nenaplnil.
19. Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro přezkum napadených rozhodnutí nepostačuje pouze formální odkaz na důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (nebo kterýkoli jiný), aniž by k němu tvrzené námitky věcně směřovaly a odpovídaly jeho zákonnému vymezení. Jestliže se tak stane, vede to k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Protože v této věci obviněný na podkladě uvedeného důvodu konstatoval skutečnosti, které s ním vůbec nesouvisejí, Nejvyšší soud se podle tohoto důvodu nemohl řízením předcházejícím vydání napadených rozhodnutí zabývat.
20. Obviněný dovolání podal rovněž podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K dovolání obviněného
22. Posoudí-li se výhrady obviněného uvedené v dovolání, je zjevné, že nedodržel stanovené podmínky pro použití jím zvolených dovolacích důvodů, protože těžištěm tohoto opravného prostředku učinil námitky proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, a to v porovnání s jinými tresty v jiné trestní věci, na základě nichž se domáhal toho, aby mu byl uložen jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody, zejména trest obecně prospěšných prací nebo trest peněžitý. Rovněž vytýkal, že tím, že se neúčastnil veřejného zasedání u odvolacího soudu, nemohl soud přesvědčit, že by takový alternativní trest pro jeho nápravu postačoval, a uváděl rovněž problémy, které v jeho rodině vyvstanou v době, kdy bude ve výkonu trestu odnětí svobody. Pro své požadavky vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, jenž ve výjimečných případech prolomil výše uvedené zásady a do extrémně nespravedlivých trestů odnětí svobody zasáhl.
23. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněným uvedené námitky směřují výhradně proti nepodmíněnosti uloženého trestu odnětí svobody, a to z důvodů jeho přiměřenosti, avšak ve své argumentaci nepoukazuje na žádné extrémní vady, kterých by se dopustil odvolací soud při vyměření trestu nebo při posuzování dopadu trestu do jeho osobní nebo rodinné sféry, jako tomu bylo např. v obviněným zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 1034/2018, případně v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Obviněný poukazuje na zcela standardní okolnosti týkající se pochopitelného negativního dopadu nepodmíněného trestu na jeho jedenáctiletého syna, avšak bez toho, aby bylo patrno, že jedině obviněný je pověřen péčí o něj, či by bylo z jiných důvodů zřejmé, že by uvěznění obviněného vedlo k závažným nedostatkům v jeho výživě nebo výchově.
24. Závažným zásahem do spravedlivého procesu nebyla ani nepřítomnost obviněného při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání dne 15. 5. 2023 (viz č. l. 120), případně i u hlavního líčení dne 21. 11. 2023 (viz č. l. 76). K oběma těmto soudním jednáním byl obviněný řádně soudem předvolán či o jejich konání vyrozuměn, avšak u obou svou účast omluvil (srov. č. l. 75). Jeho neúčast u veřejného zasedání vysvětlil obhájce, jenž uvedl, že se obviněný nemůže dostavit, protože veze svou manželku do nemocnice, a požádal o konání zasedání v jeho nepřítomnosti. Žádné další podrobnosti obviněný, zejména k nemoci manželky, neuvedl. Je tak patrné, že ač si byl obviněný vědom toho, že bude projednáváno jeho odvolání směřující proti nepodmíněnosti uloženého trestu a odvolání státního zástupce, jež bylo zasláno obhájci obviněného (č. l. 107) a byl s ním seznámen, souhlasil s tím, aby o tomto řádném opravném prostředku v jeho nepřítomnosti soud rozhodl. Pokud odvolací soud postupoval způsobem shora popsaným, nelze za daných okolností shledat, že by šlo o netransparentní nebo překvapivý zásah do práv obviněného, protože obviněný byl dostatečně se všemi skutečnostmi obeznámen.
25. Pro úplnost je vhodné zmínit, že když odvolací soud obviněnému za podmínek společného trestu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložil společný trest odnětí svobody nepodmíněný ve výměře osmi měsíců, jde o stejný trest, jaký mu byl uložen soudem prvního stupně jako trest samostatný. U obviněného to v konečném dopadu znamenalo, že pokud byl v rámci společného trestu zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 2 T 36/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 13 To 143/2023, jímž mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, jejž obviněný v rozsahu 210 hodin vykonal, tak mu byla tato vykonaná část započtena do trestu odnětí svobody, čímž se obviněnému doba strávená ve výkonu trestu odnětí svobody o tuto započtenou část zkrátila (srov. č. l. 233, 236, 242 spisu), a obviněný byl z jeho výkonu již dne 3. 3. 2024 propuštěn (č. l. 242 spisu). Z těchto důvodů je patrné, že trest obviněnému uložený není trestem, jenž by svědčil o extrémních a velmi nežádoucích důsledcích, pro něž by bylo třeba do jeho druhu a výměry ze strany Nejvyššího soudu zasahovat.
26. Nejvyšší soud navíc pro úplnost upozorňuje na to, že soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval v bodě 7. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlédl, zdůraznil jeho osobu a vyložil důvody, pro které mu uložil nepodmíněný trest. Odvolací soud se posléze uloženým trestem zabýval i z podnětu odvolání státního zástupce, kterým bylo poukázáno na nutnost uložit společný trest (srov. § 45 odst. 1 tr. zákoníku), čemuž odvolací soud vyhověl (srov. body 4., 8. až 12. rozsudku odvolacího soudu) a vysvětlil, že s ohledem na rozsáhlou trestní minulost obviněného, kdy jej od páchání přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neodradily ani četné předcházející podmíněné tresty odnětí svobody, není obviněným požadovaný alternativní trest namístě. Posoudí-li Nejvyšší soud skutečnosti, které soudy braly při ukládání trestu do úvahy, je zjevné, že nezanedbaly své povinnosti, zvážily všechny rozhodné skutečnosti a vypořádaly se s nimi i z hledisek § 37, § 38, § 39 tr. zákoníku. Neopomenuly posoudit ani polehčující a přitěžující okolnosti podle § 41 a § 42 tr. zákoníku. Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z jejich rozhodnutí patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr. zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu (srov. SOLNAŘ, V., FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168).
27. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se nepodmíněnosti trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Je možné podotknout, že nejde o exemplární trest anebo o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.
28. Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud v posuzované věci důvodně obviněnému uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, neboť zvažoval okolnosti rozhodné ve smyslu § 39 až 42 tr. zákoníku a nevybočil z pravidel pro ukládání trestů.
29. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zásadně důkazy neprovádí, a pro takový postup ani neshledal mimořádné důvody, nemohl vyhovět požadavku obviněného na provedení jím navržených důkazů, neboť soudy obou stupňů i je již zvažovaly. S ohledem na to, že obviněný se již ve výkonu trestu v době rozhodování dovolacího soudu nenachází, je neopodstatněný jeho požadavek na přerušení nebo odložení výkonu trestu odnětí svobody, který již vykonal.
VII. Závěr
30. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu