8 Tdo 388/2024-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 10 To 10/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 123/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 1 T 123/2023, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 18. 12. 2023 v době okolo 16.00 hodin v Hradci Králové na prodejní ploše obchodního domu XY odcizil z regálu s vystaveným zbožím láhev ovocného perlivého vína v hodnotě 39,90 Kč, již si uschoval pod montérky, které měl na sobě, poté s ní prošel přes pokladní zónu, aniž by ji zaplatil, čímž této obchodní společnosti způsobil škodu v celkové výši 39,90 Kč, následně byl zachycen ostrahou prodejny, odcizené zboží ostraze vydal, a bylo vráceno zpět do prodeje, a to přesto, že byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 3 T 60/2020, pravomocným dne 24. 7. 2020, přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, jenž byl následně nařízen a vykonal ho dne 7. 1. 2023, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 8. 2021, sp. zn. 7 T 10/2021, pravomocným téhož dne, za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, který vykonal dne 8. 5. 2022.
2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 10 To 10/2024, odvolání obviněného podané proti výroku o trestu uvedeného rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání proti celému
výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání. Nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud nerespektoval ústavní principy proporcionality trestní represe a ultima ratio.
4. Důvody dovolání obviněný zaměřil zásadně proti výroku o trestu, jenž považoval za nespravedlivý, protože se před soudem prvního stupně doznal, označil rozhodné skutečnosti za nesporné, prohlásil svoji vinu a svého činu litoval. Byl-li odsouzen za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku spáchaný v obchodním domě odcizením lahve ovocného vína v ceně 39,90 Kč, kterou vydal ostraze, jež ho zadržela, a ta vrátila lahev zpět do prodeje, škoda ve výši 39,90 Kč se v majetkové sféře poškozené společnosti vůbec nepromítla. Jde zároveň o škodu 250x nižší, než je hranice škody nikoli nepatrné podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku.
5. Námitkami proti přísnému trestu obviněný zdůrazňoval, že poslední trest vykonal dne 7. 1. 2023, tj. téměř rok před tím, než spáchal dne 18. 12. 2023 posuzovaný čin. Po tuto dobu usiloval o řádný život a selhal v obtížné životní situaci, když nedostal zaplaceno za odvedenou práci. Bez ohledu na to, že již byl pro obdobné skutky trestán, povaha a závažnost jeho činu neodůvodňuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jenž v demokratickém právním státě nelze považovat za nezbytný pro zajištění ochrany společnosti. Podle jeho názoru by postačovalo, aby na něj bylo působeno alternativním trestem, neboť mírnější prostředky k dosažení účelu trestu dosud nebyly vyčerpány. Právě dohled nebo jiná sociální nápomoc by lépe přispěly k tomu, aby v budoucnu vedl řádný život.
6. Obviněný poukázal na účel trestu a s ohledem na něj i možnost uložení trestu kratšího trvání ve smyslu zásad § 38 odst. 2 tr. zákoníku, jenž nebral do úvahy ani odvolací soud. Jeho rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné mimo jiné i v bodě 22., kde s ohledem na zásadu generální prevence zdůraznil nutnost za majetkové přečiny, které se ve společnosti rozmáhají, ukládat přísnější tresty, aniž by však v posuzované věci konstatoval důvody pro nutnost uložení takového trestu. Jen úvaha soudu pro takový závěr nepostačuje, když se navíc ani nevypořádal s návrhem státního zástupce na uložení trestu v trvání šesti měsíců. Generální prevence, o níž odvolací soud své úvahy opřel, je závislá na prevenci individuální a nesmí být prostředkem nepřípustného exemplárního trestání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97). Obviněný v uloženém trestu shledal přepjatost trestní represe, a to i s odkazem na nové legislativní tendence. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/09, zmínil, že důsledné respektování principu trestání jako ultima ratio zaručuje, že omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bude možné považovat za proporcionální s účelem sledovaným zákonem, a to zásadně při zvážení povahy spáchaného skutku, s nímž musí být trest přiměřený. To se však v posuzované věci nestalo a uložený trest se jeví jako nepřiměřeně přísný i k výši způsobené škody, byť jde o jednání opakovaná. Obviněný rovněž zdůraznil, že si je vědom svojí trestněprávní odpovědnosti za spáchaný přečin a nechce jej zlehčovat, má však za to, že mírnější výměra by byla dostačující pro jeho nápravu.
7. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2024, sp. zn. 10 To 10/2024, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 1 T 123/2023, ve výroku o trestu a odsouzenému uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců a pro jeho výkon ho podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedla, že námitky dovolatele nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť nevyhovují jeho zákonnému vymezení ani jeho konkretizaci v rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., avšak s tím, že obviněný ve vztahu k vyměřenému trestu vytýká soudům porušení ústavních práv s poukazem na to, že by měl Nejvyšší soud zasáhnout, pokud by shledal, že uložený trest je v extrémním rozporu s povahou a závažností přečinu i dalšími relevantními hledisky, a že je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe. S tímto názorem se však neztotožnila, a to ani s ohledem na nízkou škodu, jíž obviněný činem v posuzované věci způsobil, ani s ohledem na prohlášení viny, protože u něj je velice intenzivní jeho recidiva, která právní kvalifikaci podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na výši škody zakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015). V posuzované věci obviněný znak recidivy v posledních třech letech naplnil ve vztahu ke dvěma předchozím odsouzením, a navíc nevyužil alternativního trestu, k němuž byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2017, sp. z. 1 T 75/2017, nevedl řádný život, a proto mu byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu, v níž se obviněný neosvědčil. Poukázala též na totožnou trestnou činnost, jíž se obviněný i přes opakovaná odsouzení dopouštěl, a shledala, že je třeba na obviněného i v tomto případě působit přísnějším nepodmíněným trestem odnětí svobody.
9. Podle státní zástupkyně nebylo možné přisvědčit ani výhradám obviněného o nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který nemusel ukládat trest navržený státním zástupcem, protože takovým návrhem není vázán, neboť výši i druh trestu zvažuje podle vlastních úvah na základě zjištěných okolností.
10. S ohledem na to, že dovolání nekoresponduje s žádným z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
11. Obviněný na toto vyjádření reagoval tvrzením o setrvání na vznesených námitkách a poukazem na to, že jím vytýkaná nepřezkoumatelnost napadeného usnesení nespočívá v tom, že se odvolací soud výslovně nevyjádřil k návrhu státního zástupce, ale že nevysvětlil, z jakých důvodů není dostačující mu uložit nepodmíněný trest odnětí svobody kratšího trvání. Odvolací soud se touto možností ani nezabýval, což je v rozporu s § 38 odst. 2 tr. zákoníku, principy subsidiarity trestní represe a ultima ratio, jakož i zásadou proporcionality, jež musí soud při uložení trestu respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Proto na podaném dovolání i v něm uvedených výhradách setrval.
IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující též proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
13. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněného, mohl obviněný podle § 265a odst. 1 tr. ř. dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl
ve druhém stupni a zákon to připouští. Jako dovolatel mohl napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Obdobně tomu je v situaci, když soud přijal prohlášení viny obviněného (§ 206c odst. 1, 4 tr. ř.), protože podle § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř. skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem [§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.], což v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože ho podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže rozhodnutí přezkoumávat ve výroku o vině.
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
15. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda tento důvod koresponduje s jeho zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
17. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K dovolání obviněného
18. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obviněný brojil pouze proti výroku o trestu, což se slučuje s tím, že prohlásil vinu, a jeho prohlášení soud přijal, a tedy skutkové i právní závěry nejsou a ani nemohou být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem. Obviněný dovoláním vyjádřil nespokojenost s uloženým trestem co do jeho druhu i výměry, neboť ho nepovažuje za přiměřený, a to s ohledem na způsobenou zcela zanedbatelnou škodu. Shledal i rozpor se zásadou proporcionality a přiměřenosti trestních sankcí. Rovněž poukázal na zásadu ultima ratio a rozpor trestu s povahou a závažností trestného činu.
19. Takto podané dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Obviněný neuváděl skutečnosti, které lze prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 2 písm. h) tr. ř. namítat a Nejvyšší soud nemohl na jeho podkladě výrok o trestu přezkoumávat. Námitky založené na výhradách proti přiměřenosti uloženého trestu ve smyslu § 38 odst. 1, 2 tr. zákoníku na uvedený důvod dovolání rovněž nedopadají, protože jde o ustanovení, které stanoví pouze obecné zásady zastřešující způsob, jak soudy s přihlédnutím k obecným i konkrétním polehčujícím a přitěžujícím okolnostem posuzují přiměřenost zvažované trestní sankce.
20. Nejvyšší soud však proto, že obviněný dovolání opíral o porušení zásady proporcionality a vytýkal extrémní nedostatky v úvahách soudů, připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016), na nějž obviněný poukazoval. Zásada přiměřenosti (proporcionality) v širším slova smyslu je obecně uznávaný právní princip (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označován též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod, je předpokladem zachování obecných hledisek spravedlnosti a humánnosti sankcí. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
21. Podle Nejvyššího soudu o takový případ v posuzované věci nejde i přes zanedbatelnou škodu, která byla okamžitě napravena vrácením věci prodejci, protože nízká škoda není znakem posuzované skutkové podstaty. Uvedená skutečnost nebyla soudem opomenuta, byla brána do úvahy, avšak nikoli osamoceně, ale i s ohledem na další relevantní okolnosti, zejména na recidivu, pro níž postih podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku zejména slouží. Tímto přečinem není postihována hodnota či výše způsobené škody nebo jiné následky vzniklé při trestném činu krádeže, ale právě recidiva jako negativní důsledek nepřizpůsobivosti pachatelů motivovaných ke krádežím bez ohledu na předchozí odsouzení či potrestání. Jde o zvláštní skutkovou podstatu vyjadřující kvalifikační znak zpětnosti, u níž nelze zcela striktně trvat na výkladu obvyklém u trestných činů. Jde o speciální recidivu, která odůvodňuje zvýšený postih (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2558).
22. Nejvyšší soud podotýká, že výše způsobené škody v daném případě může mít význam pouze při zvažování povahy a závažnosti činu ve smyslu § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V mimořádných případech je z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku s ohledem na společenskou škodlivost činu a princip ultima ratio při právním posouzení trestnosti činu, event. pro možné posouzení skutku jako přestupku, čemuž však v této věci brání to, že výrok o vině, jehož by se takové úvahy týkaly, nelze dovoláním napadat ani jej přezkoumávat, protože obviněný prohlásil vinu podle § 206c tr. ř., tedy souhlasil, že je vinným ze spáchání žalovaného skutku a ztotožnil se i s jeho právní kvalifikací.
23. V daném případě o mírnější postih nemůže jít, i když hodnota odcizené lahve alkoholu činila jen 39,90 Kč, neboť tato skutečnost je toliko jedním aspektem ze souhrnu všech zjišťovaných skutečností, kterou nelze posuzovat samostatně, ale výhradně s dalšími zjištěnými skutečnostmi.
24. Posoudí-li se obsah přezkoumávaných rozhodnutí, je zjevné, že se soudy obou stupňů právě významem nízké škody důsledně zabývaly (srov. bod 12. usnesení a poslední bod na straně 3 rozsudku) a zkoumaly ji ve vztahu k chování obviněného a jeho poměrům. Též zdůraznily, že nelze přeceňovat doznání obviněného a jeho prohlášení viny, protože to se odvíjelo v situaci, když byl při činu přistižen a věc mu byla zajištěna a vrácena (viz bod 14. usnesení). Na tomto zjištění se nepodílela žádná snaha či ochota obviněného. Rozhodným pro oba soudy bylo, že obviněný, jenž není nikde zaměstnán a nemá stálé bydliště, odcizil lahev alkoholu, tedy zcela zbytnou věc nesloužící k zajištění jeho základní a nutné obživy. Zejména pak akcentovaly všechna jeho dřívější odsouzení mimo těch, která podle soudu prvního stupně tvoří podstatu naplnění skutkové podstaty přečinu podle odstavce 2 § 205 tr. zákoníku. Podstatným shledaly, že v posledních šesti letech vykonal celkem čtyři nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to vždy za majetkové delikty, byť i jimi se dopouštěl krádeží na věcech zanedbatelné hodnoty, a tedy věděl, že takový postih je pro něj předvídatelný. Žádný z uvedených trestů na něj neměl očekávaný dopad, protože opakovaně vždy navázal na předchozí způsob života bez snahy třeba za pomoci k tomu sloužících zařízení si prostředky k životu opatřovat řádným způsobem. Z tohoto důvodu bylo nutné obviněnému uložit trest již přísnější, jímž je nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který plně odpovídá všem rozhodným kritériím, neboť je vyměřen v jedné třetině zákonné trestní sazby hrozící za přečin podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, podle nějž lze uložit trest odnětí svobody až na tři roky.
25. Důvodnost nepodmíněného trestu soud prvního stupně vysvětlil tím, že v předchozím odsouzení, kde mu byl podmíněný trest uložen, obviněný selhal, když se neosvědčil ve zkušební době. Se zřetelem na tuto skutečnost byly splněny podmínky § 55 odst. 2 tr. zákoníku, jak důvodně vysvětlily oba soudy (srov. např. bod 11. usnesení), protože je u obviněného splněno kritérium, že vzhledem k jeho osobě by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Jak je ze stávajícího způsobu života obviněného zjevné, jeho opakované páchání krádeží bez schopnosti zapojit se do běžného životního stylu svědčí o nutnosti uložení citelnějšího trestu. Lze připustit, že zde působí jak individuální, tak i generální prevence, protože je zcela logické, že je třeba společnost ochránit před osobami opakovaně zasahujícími do majetku jiných, a v tomto směru jejich majetek proti krádežím chránit. Individuální prevence se u obviněného rovněž v uloženém trestu promítá, a to zejména v nápravných možnostech vězeňských zařízení.
26. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se druhu i výměře trestu věnovaly v patřičné míře a zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti.
27. Nejvyšší soud v úvahách, které vedly k závěru o potřebě obviněnému uložit trest spojený s odnětím svobody, neshledal nekritické hodnocení zjištěných skutečností ani přeceňování některých z nich, případně nedodržení zásadních pravidel pro ukládání trestu, neboť jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně se při vyměřování trestu obviněnému řídily pravidly stanovenými v § 38 až § 42 tr. zákoníku. Trest je vždy určen osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/2012).
28. Posouzením okolností, které soudy měly v přezkoumávané věci při ukládání trestu na paměti, lze dojít k závěru, že uvedená kritéria respektovaly a postupovaly v souladu se zásadou proporcionality, jakožto korektivem pro řádné vyměření trestu při vyvážení jak odplatné funkce trestu, tak i funkce výchovné. Tato zásada totiž nepřipouští ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. Jinými slovy, princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné rozdílně. Vybočení z principu proporcionality při sledování jiných účelů a cílů – typicky ukládáním exemplárních trestů anebo jiným nepřiměřeným zostřením represe – ve své podstatě narušuje principy rovnosti lidí před zákonem a právo na spravedlivý proces. Co je však nejdůležitější, křiví cit pro spravedlnost ve společnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 25., 26.).
29. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se vhodnosti obou těchto institutů nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces, jež však v posuzované věci shledáno nebylo. Soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
30. Nejvyšší soud závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil a v druhu uloženého trestu ani v jeho výši neshledal vytýkaná pochybení, protože soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se především trest odnětí svobody i ve vztahu k jeho nepodmíněnosti ukládá a vysvětlily, proč volily nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06).
VII. Závěr
31. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
32. S ohledem na tento závěr Nejvyšší soud nemohl vyhovět požadavku obviněného na odklad nebo přerušení výkonu přezkoumávaných rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř., když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu