8 Tdo 388/2025

8 Tdo 388/2025-100

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné K. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 283/2024, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 148/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 283/2024, a usnesení Okresního soudu Plzeň- sever ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 1 T 148/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-sever přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Okresní soud Plzeň-sever usnesením ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 1 T 148/2024, podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněné K. K. proto, že skutek, jenž jí byl kladen za vinu, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Skutek spočíval v tom, že v období od 10. 11. 2023 do 23. 11. 2023 v místě svého bydliště na adrese XY prostřednictvím internetového bankovnictví na základě pokynů od jí blíže neznámé osoby vystupující jako J. B., který jí dříve telefonicky oslovil s nabídkou brigády spočívající v přeposílání finančních prostředků od lidí, kteří neumí nakupovat kryptoměnu, ve prospěch kryptoměnových peněženek, přijímala na své bankovní účty finanční prostředky pocházející z trestné činnosti, které následně na základě pokynů J. B. obratem přeposílala ve prospěch dalších bankovních účtů, přičemž si s ohledem na okolnosti brigády měla být vědoma, že tyto finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, a takto dne 10. 11. 2023 přijala platbu ve výši 100.000 Kč z bankovního účtu č. XY na svůj bankovní účet č. XY a následně finanční prostředky zaslala ve prospěch dalších bankovních účtů blíže neustanovených osob, dne 23. 11. 2023 přijala platbu ve výši 117.875 Kč z bankovního účtu č. XY na svůj bankovní účet č. XY a následně finanční prostředky zaslala ve prospěch dalších bankovních účtů blíže neustanovených osob, přičemž tyto finanční prostředky byly výnosem z trestné činnosti, spočívající ve vylákání peněz od poškozených pod záminkou výběru zisku z falešných investic, která vykazuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a která byla prověřována pod č. j. 303440-109/TČ-2023–070672 u útvaru Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Opava.

2. Krajský soud v Plzni jako stížnostní soud usnesením ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 283/2024, stížnost státního zástupce podanou proti uvedenému usnesení okresního soudu jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání nejvyššího státního zástupce

3. Proti tomuto usnesení nejvyšší státní zástupce podal z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), f), g) a h) tr. ř. dovolání, neboť s uvedeným postupem soudů nesouhlasil. Poukázal na to, že oba soudy důvod pro zastavení trestního stíhání spatřovaly v tom, že nebylo dostatečně objasněno podvodné jednání, v němž by mohl být spatřován predikativní trestný čin, a že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, jenž je obviněné kladen za vinu, což jsou závěry, s nimiž se podle státního zástupce nelze ztotožnit.

4. Podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku vychází z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Opava, č. j. KRPT- 303440/TČ-2023-070672, kterým bylo podle § 159a odst. 5 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci, v němž policejní orgán vysvětlil, že důvodem tohoto postupu bylo, že se nepodařilo zjistit osobu pachatele. Měl-li soud pochybnosti, bylo třeba, aby si před postupem podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. předmětné usnesení, resp. kompletní spisový materiál, vyžádal. S tvrzením soudu, že nebyl objasněn znak „obohacení sebe nebo jiného“ rovněž nesouhlasil s ohledem na povahu posuzované trestné činnosti i skutkové okolnosti, za kterých k činu v této věci došlo. Jde o trestné jednání páchané v kyberprostoru, v němž je velmi obtížné až nemožné celý tok peněz zadokumentovat, a právě identita hlavních aktérů a toků jejich peněz je předmětem co možná největšího utajení, k čemuž slouží právě obchody s bitcoiny. Poukázal však na to, že v posuzované věci byl znak obohacení v rámci zdrojové trestné činnosti prokázán, neboť bylo zjištěno, že peníze poškozeného K. Š. odešly na bankovní účet obviněné, která je následně přeposlala ve prospěch jiných účtů, případně vybrala z bankomatu. Majetek tohoto poškozeného se o vylákanou částku zkrátil, zatímco jiné osoby, a to včetně obviněné, která provizi z těchto částek přijala, se na jeho úkor obohatily. Zdrojovým trestným činem byl tedy uvedený přečin podvodu, jenž byl spáchán na poškozeném K. Š., který pod falešnou záminkou zisku z investic do akcií společnosti ČEZ poslal své peníze na účet poškozené. U přečinu podvodu není nutné, aby byla u obohacení prokázána konkrétní výše, když o způsobené škodě nevznikají pochybnosti. Nebylo proto možné souhlasit s tvrzením soudů, že v hrubých rysech neexistuje představa o osobě, která se obohatila.

5. Nejvyšší státní zástupce se neztotožnil ani s názorem soudů ohledně neexistence smlouvy mezi obviněnou a jí neznámými osobami, pro které vykonávala činnost spočívající v přeposílání finančních prostředků, neboť pro výkon určité činnosti na žádost druhé osoby není takové smlouvy vůbec třeba, protože zde nešlo o formální pracovní vztah např. ve smyslu § 34 odst. 2 a § 77 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, podle kterých má pracovní smlouva, jakož i dohoda o provedení práce či dohoda o pracovní činnosti, předepsanou obligatorní písemnou formu. Právě absence smlouvy může být jednou z okolností zvažovaných pro účely zjišťování zavinění u přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti, a to jak v úmyslné, tak nedbalostní formě.

6. Soudy tvrzený nedostatek subjektivní stránky státní zástupce rovněž označil za nesprávný. Jednak poukázal na to, že jej soud učinil toliko na základě výpovědi obviněné K. K. v přípravném řízení, aniž by provedl hlavní líčení a potřebné skutečnosti sám objasnil, a jednak převzal verzi prezentovanou obviněnou v přípravném řízení, která vykazuje rozpory, na něž v obsahu dovolání výslovně poukázal s tím, že je soud nemohl bez konání hlavního líčení odstranit. Zdůraznil proto, že protokol o výslechu obviněné není dostačujícím podkladem pro korektní posouzení všech rozhodných skutečností vážících se k závěru o absenci zavinění. Nelze v této souvislosti podle státního zástupce odhlédnout mimo jiné ani od toho, že sama obviněná zmínila, že muž, jenž ji uvedenou nabídku k přeposílání peněžních prostředků z účtů nabídl, sice vystupoval pod jménem J. B., ale měl ukrajinský nebo bulharský přízvuk. Státní zástupce poukázal i na to, že ze všech zjištění, která dosud v rámci objasňování vyšla najevo, je zjevné, že jediným možným vysvětlením zůstává, že ona neznámá osoba činila takové kroky, aby se sama přímo transakcí neúčastnila, a proto obviněnou instruovala, jak konkrétně postupovat, avšak sama zůstala zcela utajena. Obviněná ke všem těmto skutečnostem projevovala minimálně naprostou lhostejnost. Podle státního zástupce má význam, z jakých skutečností zejména závěr o jejím nedbalostním jednání plyne, když nabídku přijala od neznámých osob, které s ní komunikovaly jen prostřednictvím telefonu, sociálních sítí a vzdáleného přístupu, z čehož lze dovodit, že se vyhýbaly osobnímu kontaktu právě proto, aby nebylo možné zjistit původ peněz. O to se ovšem obviněná nezajímala a činila tak bez potřeby jakýchkoliv nezbytných informací jen proto, aby se sama obohatila.

7. O dostatku náležité opatrnosti obviněné nemůže svědčit ani to, že ji dvě neznámé osoby, muž a žena, ujišťovaly, že je vše naprosto legální, i když všechny okolnosti týkající se předmětné „brigády“ se vymykaly běžným způsobům uzavírání dohod o provedení práce (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 773/2018).

8. Za vadný považoval státní zástupce i procesní postup, v jehož rámci soud své rozhodnutí učinil, protože pro řešení nejasností, na které v posuzovaném usnesení poukazoval, měl být dán prostor v hlavním líčení, kde by bylo třeba dokazování za účelem náležitého objasnění mj. subjektivní stránky projednávaného trestného činu realizovat v souladu se všemi zásadami platnými pro tuto etapu trestního řízení. Pokud však soud bez konání hlavního líčení věc zastavil v předběžném projednání obžaloby, činil tak v rozporu se zásadou ústnosti, bezprostřednosti a kontradiktornosti trestního řízení.

9. Podle státního zástupce tak v posuzované věci na podkladě obžaloby soudu nic nebránilo v nařízení hlavního líčení, protože nedostatky, které soud vytýkal, v zajištěních podkladech nezjistil, ale dovozoval je jen na základě vlastních názorů. V důsledku tohoto nesprávného postupu soud prvního stupně trestní stíhání obviněné zastavil podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. bez splnění podmínek pro takové rozhodnutí mimo hlavní líčení, čímž byly naplněny důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Protože stížnostní soud vytýkané nedostatky neodstranil, ačkoli měl k tomu na podkladě stížnosti státního zástupce vytvořeny náležité procesní podmínky, a byl tím dán i důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Učinil proto návrh, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 7 To 283/2024, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 1 T 148/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-sever, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. Obviněná, jíž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce zasláno, svého práva se k němu vyjádřit před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, nevyužila.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce, jenž je oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

12. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

13. Pro rozsah přezkumné povinnosti je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání uplatněného z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Při respektování těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval, zda uplatněné výhrady obviněné odpovídají jejich zákonnému vymezení.

14. Nejvyšší státní zástupce dovolání podal prostřednictvím důvodů podle § 265b odst. 1 písm. m), f), g), h) tr. ř., aniž by v rámci své argumentace k námitkám konkrétní důvody přiřadil, a proto Nejvyšší soud důvodnost dovolání zkoumal z hledisek zákonem stanovených u každého z těchto důvodů.

15. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je možné uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Podle této dikce je zjevné, že uvedený důvod dovolání spočívá ve třech různých okolnostech, jednak že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů (např. podle § 253 odst. 1, 2 tr. ř., § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.), jednak že odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí (§ 253 odst. 3, 4 tr. ř.), nebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoliv jiných důvodů, ale řízení je zatíženo vadami dopadajícími na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z nichž dovolatel uvedl důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. V posuzované věci je zjevné, že u důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. jde o jeho druhou alternativu, protože stížnostní soud stížnost státního zástupce jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. po jejím přezkoumání zamítl.

16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. slouží k nápravě vad, pokud bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Uvedený důvod slouží k nápravě vad, jestliže směřují proti rozhodnutí, kterým soud trestní stíhání zastavil, mimo jiné i proto, že nebyly splněny vůbec podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Mezi rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, na které předmětný dovolací důvod dopadá, je i rozhodnutí vydané podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., jestliže takové rozhodnutí nemělo a nemohlo být za daných okolností vůbec vydáno (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3163).

17. Jak se z podaného dovolání podává, není pochyb o tom, že směřovalo proti tomu, že soudy obou stupňů neměly v rámci institutu předběžného projednání obžaloby trestní stíhání obviněné pro popsaný skutek zastavit, protože takové rozhodnutí v posuzované věci nepřicházelo do úvahy, neboť mělo být nařízeno hlavní líčení a provedeno potřebné dokazování, na jehož základě mělo být teprve rozhodnuto o tom, zda jsou či nejsou naplněny všechny znaky předmětné skutkové podstaty. Nejvyšší státní zástupce rovněž popsal své výhrady k tvrzení soudu, že o tento trestný čin nešlo. Ve vztahu k němu poukazoval na důkazy, které měl soud provést, aby objasnil skutkové i právní nedostatky pro které, jak oba soudy tvrdily, neshledaly dostatek podkladů v rámci objasňování věci před podáním obžaloby. Touto argumentací poukazoval na vadnost zastavení trestního stíhání ve smyslu podmínek stanovených u § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., k němuž rovněž argumentoval s poukazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.). Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

19. Posoudí-li se námitky nejvyššího státního zástupce v dovolání uvedené, vytýkal soudu, že měl sám provést dokazování, aby na jeho podkladě jednotlivé skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků přečinu legalizace výnosu z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku posoudil, tzn. že poukazoval v důsledku vadného procesního postupu na absenci důkazů, které by doložily správnost či nesprávnost závěru, že skutek, který je kladen obviněné za vinu, naplňuje znaky uvedeného přečinu po stránce objektivní i subjektivní. Je tudíž zjevné, že takto vymezené dovolací důvody s obsahem podaného dovolání korespondují a dovolání bylo podáno v souladu s důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), f), h) tr. ř. Nejvyšší soud současně zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, a proto v souladu s § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V. K důvodnosti dovolání

20. Dovolání nejvyššího státního zástupce, jak je shora vymezeno, směřuje zásadně proti tomu, že soud prvního stupně postupoval v dané situaci nesprávně, když ve věci nenařídil hlavní líčení, ale volil postup podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a bez provedení vlastního dokazování dovozoval závěry o nedostatečném objasnění skutečností rozhodných pro závěr o naplnění znaků přečinu, pro který byla obviněná postavena před soud. S tím, že šlo o zcela nesprávný procesní postup ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., se Nejvyšší soud s dovolatelem plně ztotožnil, protože podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí a výhrad proti nim, které nejvyšší státní zástupce v dovolání podrobně zdůvodnil, a proto není třeba je ani opakovat, je zjevné, že soudy postupovaly zcela mimo pravidla vymezená ustanovením § 314c odst. 1 tr. ř., podle něhož samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186 tr. ř. Podle výsledků přezkoumání samosoudce postupuje podle alternativ uvedených pod písmeny a) až d). Je povinen přezkoumat je ve stejném rozsahu, tzn. z toho hlediska, zda pro další řízení poskytují spolehlivý podklad, zda předcházející přípravné řízení bylo provedeno zákonným způsobem, zda nedošlo v jeho průběhu k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. Pokud je výsledkem přezkoumání obžaloby shledání existence některého z důvodů uvedených v § 186 tr. ř., učiní samosoudce některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. Výčet rozhodnutí, která může samosoudce učinit po podání obžaloby či návrhu na potrestání, je tak ve shodě s rozhodováním senátu (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3556).

21. Účelem předběžného projednání obžaloby není řešit otázku viny na podkladě zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů tak, jako při hlavním líčení, ale je nutno v něm hodnotit výsledky přípravného řízení z hledisek, aby věc byla dostatečně připravena na její projednání v hlavním líčení, které by mělo proběhnout, aniž by tomu bránily vady předchozího řízení (srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 564). Účelem tohoto institutu tedy není nahrazovat činnost soudu spadající do hlavního líčení, v němž je těžiště dokazování a v němž se rozhoduje na podkladě důkazů, které byly soudem provedeny o vině a trestu. Takový postup se realizuje právě při hlavním líčení, avšak předběžné projednání obžaloby pro ně není určeno.

22. V posuzované věci soud prvního stupně trestní stíhání obviněné zastavil v předběžném projednání obžaloby, tedy volil alternativu uvedenou v ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) až f) tr. ř. S ohledem na přezkoumávané rozhodnutí soud postupoval podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého se trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1 tr. ř., tzn. že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci.

23. Vzhledem k tomu, že jde o postup v rámci předběžného projednání obžaloby, je nutné uvést, že důvody pro něj stanoví § 186 tr. ř., podle jehož písmene c) lze obžalobu předběžně projednat, jsou-li mimo jiné dány důvody podle § 172 odst. 1 tr. ř. V tomto stadiu trestního řízení jde o to, že vůbec nejsou předpoklady pro konání hlavního líčení, a takové nedostatky musí vyplynout již z povahy dosavadního řízení. Jde o situace, kdy vůbec nejsou splněny podmínky pro to, aby věc byla projednávána, protože již z obsahu spisového materiálu je zcela zřejmé, že obžaloba neměla být podána.

Skutečnosti rozhodné pro zastavení trestního stíhání ve smyslu § 172 tr. ř. předseda senátu (samosoudce) zkoumá ze stejných hledisek jako státní zástupce. Podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. lze trestní stíhání zastavit za splnění dvou podmínek, a to, že skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Okolnost, že skutek není trestným činem, však pro to, aby k ní mohlo v daném raném stádiu trestního řízení dojít, musí splňovat rozhodnou skutečnost, a to, že dosavadní výsledky vyšetřování nasvědčují tomu, že došetřením nemohou být prokázány znaky trestného činu.

Pokud by existovala situace, že v rámci dalšího dokazování by provedené důkazy doložily naplnění těchto znaků, nelze trestní stíhání až do dokončení došetření podle písmene b) § 172 odst. 1 tr. ř. zastavit (srov. rozhodnutí č. 37/1994 Sb. rozh. tr.). Aby k zastavení mohlo dojít, nesmí skutek naplňovat znaky žádného trestného činu, a proto pokud skutek sice nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, ale ve věci je možné ještě provádět další důkazy k objasnění skutku a jeho právnímu posouzení, trestní stíhání nelze podle písmene b) zastavit (viz ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2196). Pro možnost postupovat podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. rovněž platí, že vyšetřováním musí být dostatečně prokázáno, že se skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, sice stal, ale není trestným činem a nemůže být ani posouzen jako přestupek (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2017. s. 1277).

24. V posuzované věci učinil samosoudce rozhodnutí podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. a zastavil trestní stíhání z důvodu podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., což však může v rámci předběžného projednání obžaloby učinit jen tehdy, když by jiný procesní postup zásadně nic nemohl změnit na závěru, že skutek, pro nějž je stíhání vedeno, se nestal, není trestným činem a není důvod k postoupení věci, trestní stíhání je nepřípustné, není prokázáno, že jej spáchal obviněný, obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, případně že trestnost činu v mezidobí od jeho spáchání zanikla.

I zde platí, že zastavit trestní stíhání je možné jen tehdy, když ani dalším došetřením věci by se nepodařilo zjistit skutečnosti a shromáždit důkazy, jejichž provedení v hlavním líčení by mohlo vést k závěru o vině. Uvedený postup dává soudu možnost předejít neúčelnému konání hlavního líčení, které by skončilo zprošťujícím rozsudkem [srov. § 226 písm. b) tr. ř.] nebo usnesením o zastavení trestního stíhání (srov. § 223 tr. ř.). Důvody pro zastavení trestního stíhání ve stádiu předběžného projednání obžaloby, resp. po přezkoumání obžaloby samosoudcem, musejí vyplývat již z obsahu spisového materiálu.

Soud musí vždy velmi pečlivě vážit, zda pouze na základě spisového materiálu bez projednání věci v hlavním líčení lze trestní stíhání obviněného zastavit. Jestliže o skutku, jenž je předmětem obžaloby, existují z hlediska důkazního pochybnosti, nejasnosti nebo rozpory mezi jednotlivými důkazy a závěr o tom, které důkazy lze vzít za podklad skutkových zjištění, záleží pouze na jejich vyhodnocení, nebude zpravidla možné trestní stíhání zastavovat po předběžném projednání obžaloby, nýbrž bude potřeba nařídit hlavní líčení, provést jednotlivé důkazy, a teprve po jejich zhodnocení postupem podle § 2 odst. 6 tr.

ř. učinit skutková zjištění a potřebné právní závěry a o skutku rozhodnout. Jestliže však soud po prostudování obžaloby a obsahu připojených důkazů zjistí předně úplnost důkazního materiálu ve vztahu ke stíhanému skutku a neexistenci takových rozporů mezi důkazy, pro které by bylo nutno provádět důkazy v hlavním líčení, zastaví trestní stíhání po zhodnocení těchto důkazů proti obviněnému (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2477, 2478).

25. V posuzované věci soud prvního stupně uvedené zásady nerespektoval, protože z hlediska argumentů soudu prvního stupně uvedených v bodech 4. až 7. jeho usnesení nejasnosti a rozpory vznikají, jak na ně ostatně i důvodně poukázal v dovolání nejvyšší státní zástupce, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil a v souladu s ním shledal, že soud bez provedení vlastního dokazování činil závěry o nedostatcích subjektivní stránky obviněné u přečinu podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, ač takový závěr není jednoznačný ani jasný.

Pro uvedený závěr vyšel především z obsahu výpovědi obviněné, kterou posuzoval, a u níž poukazoval na uváděné skutečnosti, které hodnotil se skutkovými okolnostmi, jež jí jsou kladeny za vinu, a tyto na základě vlastního úsudku vyvracel. Přitom se neztotožnil se závěry uvedenými v popisu skutku, protože vyvracel, že „si s ohledem na okolnosti brigády byla vědoma, že tyto finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti“. Nesouhlasil ani se závěry uvedenými v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a s těmi, které byly popsány v obžalobě, protože v rozporu s nimi tvrdil, že obviněná logicky vysvětlila, v čem spočíval předmět uskutečněných plateb a proč platby od poškozeného K.

Š. považovala za utvrzující její představu, že „věděl, co ve vztahu ke svým penězům činí“. V rozporu s názorem obžaloby rovněž uváděl, že ze samotné internetové a telefonní komunikace ohledně činnosti považované obviněnou za brigádu, jejímž prostřednictvím jsou dnes zcela běžně uzavírány smlouvy různého typu, nelze bez dalšího založit pochybnosti o legalitě prováděné činnosti. Mimo výsledky zajištěné v přípravném řízení soud vyšel ze své vlastní úvahy pro závěr, že obviněná nejednala ani v nevědomé nedbalosti, což opřel o vlastní vyhodnocení jejích osobních poměrů (tvrdil, že je toliko vyučena a toho času vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce ČR).

Mimo obžalobu uzavřel, že ani z dosaženého vzdělání a životních zkušeností obviněné nelze spolehlivě dovodit, že měla a mohla o potenciálním porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem vědět (srov. body 8. až 11. usnesení soudu prvního stupně). Z úvah a vysvětlení, které soud prvního stupně v uvedeném usnesení rozvedl, je zjevné, že nevycházel jen z toho, co bylo uvedeno v obžalobě a obsahu spisu, ale činil závěry na základě některých zjištěných skutečností, které vlastním způsobem formuloval, hodnotil a posuzoval obsah důkazů způsobem odlišným od obsahu předmětných podkladů, z nichž zcela nevycházely, ale byly utvářeny soudcovskou úvahou, která však byla závislá na dalším procesním postupu, pro který však předběžné projednání obžaloby vůbec neslouží.

Naopak, měl-li soud pohybnosti o tom, zda jde u obviněné o potřebnou formu zavinění, bylo třeba, aby důkazy a jejich hodnocením v hlavním líčení uvedené výhrady odstranil a subjektivní stránku řádně objasnil. Teprve tehdy bylo možné, aby soud postupoval způsobem, jaký provedl v rámci předběžného projednání obžaloby, kde je takový způsob s ohledem na povahu tohoto institutu vyloučen.

Tím Nejvyšší soud však připomíná, že se tato úvaha nedotýká správnosti závěrů soudu o hmotněprávním řešení merita této věci, protože to je v daném stadiu zcela předběžné a vykazuje i nedostatky, na něž dovolatel v dovolání důvodně upozornil.

26. Úvahy soudů se týkaly subjektivní stránky, ohledně níž soud činil závěry, aniž by respektoval, že forma zavinění obviněné musí vycházet z posouzení všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Význam totiž má to, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Tyto podmínky však nemůže soud splnit v předběžném projednání obžaloby. V posuzované věci soud bez provedení potřebného dokazování a komplexního posouzení všech rozhodných okolností vyšel pro závěr, že nejde o nedbalostní zavinění pouze z vlastních úvah založených na některých skutečnostech vytržených ze souvislostí, jež dovozoval jen z podkladů obsažených v připojeném spise, což je postup odporující uvedeným zásadám.

Pokud soud své úvahy činil, hodnotil a posuzoval důkazy, které neprovedl, a z nich dovodil svůj závěr o nevině obviněné, činil tak v rozporu se zásadami stanovenými v § 186 odst. 1 písm. c) i § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř.

27. Stejné pochybení se týká i závěru soudu prvního stupně o nenaplnění objektivní stránky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, které spatřoval v tom, že u zdrojového trestného činu, jímž je zde přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, nebyl zjištěn pachatel. Soud však opět dovozoval své úvahy bez dostatečné opory ve výsledcích vlastního dokazování. Nebral vůbec do úvahy všechny skutečnosti vyplývající z vyšetřování zdrojového trestného činu, o němž bylo rozhodnuto usnesením policejního orgánu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. KRPT-303440-109/TČ-2023, podle § 159a odst. 5 tr. ř. proto, že pro nezjištění osoby pachatele byla věc odložena. Soud sice připustil, že „zjištění konkrétního pachatele predikativního trestného činu není pro přečin podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku za každých okolností zcela nezbytné“, v daném případě však podle něj jde o „rozhodnou skutečnost, bez níž je za absence dalších jiných skutkových zjištění zodpovězení předběžné otázky vyloučeno, neboť nelze vyhodnotit naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 209 tr. zákoníku“ (srov. bod 7. usnesení soudu prvního stupně). Z uvedené argumentace je zjevné, že se soud prvního stupně v rámci předběžného zasedání opět zabýval okolnostmi, které mu v dané fázi řízení nepřísluší proto, že jsou závislé na provádění konkrétních důkazů a v návaznosti na jejich vyhodnocení i posouzení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., což jsou postupy, které je třeba činit v rámci hlavního líčení. Soud, jak plyne z dalších částí odůvodnění jeho usnesení, na něž zcela správně a důvodně poukazoval dovolatel, své závěry o tom, že skutek obviněné nenaplňuje žádné znaky přečinu podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, založil na úvahách, že nebyly dány znaky zdrojového trestného činu, a to přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, u něhož sám dovozoval nedostatek jeho trestnosti bez toho, aby respektoval výsledky vyšetřování ve věci policejním orgánem vedené pod sp. zn. KRPT-303440-109/TČ-2023. Učinil tak zcela jiný závěr, než který vyplynul z popisu skutku kladeného obviněné za vinu, podle něhož „finanční prostředky byly výnosem z trestné činnosti, spočívající ve vylákání peněz od poškozených pod záminkou výběru zisku z falešných investic, která vykazuje znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a která byla prověřována pod č. j. 303440-109/TČ-2023 – 070672 u útvaru Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územní odbor Opava“.

28. Z uvedených důvodů nelze dovodit, že by soud prvního stupně pro zastavení trestního stíhání obviněné vycházel z těch poznatků, které jsou zřejmé z podané obžaloby, ale až z vlastních závěrů, které vyplynuly z toho, že podklady v obžalobě podrobil vlastní, ničím nepodložené, kritice, tzn. nad rámec úvah týkajících se posuzovaného trestného činu. Opíral se tedy opět o skutečnosti, které nevyšly z výsledků přípravného řízení ani jím provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř.

29. V souladu s výhradami dovolatele je nutné zdůraznit, že přečin podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jinému z nedbalosti umožní zastřít původ nebo zjištění původu věci větší hodnoty, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky v cizině. Podstatné pro závěr o naplnění znaků této skutkové podstaty je jednak umožnění zastřít původ věci, což je jednání pachatele, které může spočívat v různých formách činnosti, pro kterou je však rozhodné, že tím napomáhá, aby původ věci, tzn. že je zdrojem z trestné činnosti, nevyšel najevo, tedy vytvářejí se takové okolnosti, aby se na zdroj nepřišlo, aby se navodila situace, že o výnos z trestné činnosti nejde, ale bylo by možné právě na základě jednání pachatele usuzovat, že jejich původ je jinde, tj. v legálních postupech. Takto však soud jednání obviněné neposuzoval, ale soustředil se jen na otázku naplnění toho, zda šlo o přečin podvodu, což činil zcela nad rámec možností stanovených předběžným projednáním obžaloby (§ 186, § 188 tr. ř.). K tomu lze uvést, že z usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru Opava, č. j. KRPT-303440/109/TČ-2023-070672, bylo podle § 159a odst. 5 tr. ř. rozhodnuto o odložení věci, v němž policejní orgán vysvětil, že důvodem tohoto postupu bylo, že se nepodařilo zjistit osobu pachatele, avšak podezření nezpochybnilo skutečnost, že formální znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku byly naplněny. Tudíž úvahy soudu v daném smyslu vyvolávají vážné pochybnosti, protože okolnosti, za kterých k podvodnému jednání vůči poškozenému K. Š. došlo, nevylučují, že po objektivní stránce šlo o přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, které ani usnesení o odložení věci nezpochybnilo.

30. Z těchto důvodů nebyla splněna ani hlediska stanovená v § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., pro který může být důvodem jen takový stav, podle něhož již orgán činný v trestním řízení (v daném případě v rámci předběžného projednání obžaloby soud) bez toho, aby sám důkazy ve věci zajištěné hodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (což nelze, pokud je sám neprovedl) dovozoval, že není naplněn některý ze znaků posuzovaného trestného činu. Může jít např. o nenaplnění všech znaků trestného činu spáchaným skutkem, když je zřejmé, že šlo o nutnou obranu (§ 29 tr. zákoníku), krajní nouzi (§ 28 tr. zákoníku), svolení poškozeného (§ 30 tr. zákoníku), přípustné riziko (§ 31 tr. zákoníku), oprávněné použití zbraně (§ 32 tr. zákoníku), popř. jiné okolnosti vylučující trestnost, které nejsou výslovně v trestním zákoně upraveny a jsou dovozovány právní teorií. Může to být i skutečnost, že bylo aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2196). Jak bylo uvedeno výše, závěry soudu, že bylo nutné trestní stíhání v předběžném projednání obžaloby zastavit, nekorespondují s těmito hledisky, protože soud pro to, aby svůj závěr mohl zaujmout, důkazy zajištěné v přípravném řízení hodnotil.

31. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že úvahy o nenaplnění znaky přečinu podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku jsou zcela předčasné a soud se jimi může zabývat poté, co v rámci hlavního líčení provede všechny důkazy a na jejich podkladě bude teprve oprávněn zvažovat subjektivní i objektivní okolnosti, za kterých k činu, pro něž je obviněná stavěna před soud, došlo. Rovněž jen zcela předběžně podotýká, že zjištění konkrétního pachatele predikativního trestného činu v daném případě není rozhodnou skutečností, bez níž by bylo za absence dalších skutkových zjištění vyloučeno zodpovězení předběžné otázky, že došlo jednáním neznámého pachatele k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

32. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že stejných pochybení, která byla zjištěna v postupu soudu prvního stupně, se dopustil i stížnostní soud, jenž námitky státního zástupce v podané stížnosti proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně nedůvodně neshledal rozhodnými a ztotožnil se s postupem i úvahami soudu prvního stupně (viz body 4. až 5. přezkoumávaného usnesení).

33. Na základě těchto důvodů obsažených v přezkoumávaných rozhodnutích soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal postup podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. vadným. Z rozvedených důvodů nemohl soud učinit závěr o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože je ve smyslu podaného dovolání zcela předčasný a nepodložený závěr, že nebyly naplněny znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, ani jiného trestného činu.

VI. Závěr

34. Nejvyšší soud z výše rozvedených zjištění a úvah shledal nesprávným postup soudu prvního stupně, pokud v předběžném projednání obžaloby z důvodů, které rozvedl v odůvodnění svého usnesení a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, trestní stíhání obviněné pro přečin podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku zastavil postupem podle § 314c odst. 1 písm. a) za použití § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., protože skutek, který jí byl obžalobou kladen za vinu, není trestným činem. Uvedený vadně zvolený procesní postup měl následně dopad na předčasné a nepodložené právní úvahy, pro které chybí tímto soudem provedené potřebné dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v rámci hlavního líčení. Kromě toho je třeba též zmínit, že kromě uvedeného soud nerespektoval zásady bezprostřednosti, ústnosti a kontradiktornosti trestního řízení, které mají místo právě v rámci hlavního líčení nebo veřejného zasedání (srov. čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod).

35. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání plně přisvědčil a s důvody v něm uvedenými se ztotožnil. V souladu s nimi shledal, že byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. m), f), g) a h) tr. ř., a tudíž přezkoumávaná rozhodnutí nemohou obstát. Proto usnesení soudu prvního stupně i stížnostního soudu zrušil, když zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu Plzeň-sever přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což v tomto případě znamená, že ve věci nařídí hlavní líčení a při něm provede dokazování v rozsahu nezbytném pro to, aby věc byla po všech stránkách objektivně objasněna při dodržení všech zásad stanovených pro řádné provedení dokazování a podle jeho výsledků spravedlivé

právní posouzení věci.

36. Při provádění důkazů a jejich hodnocení i při posouzení naplnění znaků předmětné skutkové podstaty bude třeba, aby soud prvního stupně postupoval plně v souladu se zásadami stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., bral do úvahy výhrady vznesené dovolatelem v podaném dovolání a respektoval závěry a úvahy Nejvyššího soudu uvedené v tomto usnesení, jimiž je vázán (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněné, neuplatní se v této věci v novém řízení zákaz reformationis in peius (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 5. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu