8 Tdo 402/2022-1121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2022 o dovolání, které podala obviněná J. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 349/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 3 T 94/2019, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná J. B. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla spolu s dalším spoluobviněným uznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 3 T 94/2019-1008, vinnou zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byla podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné rovněž uloženo, aby během zkušení doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradila způsobenou škodu. Obvodní soud pro Prahu 3 rovněž rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným rovněž spoluobviněný V. K. B., rozený K.].
2. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 3 T 94/2019-1008, podali oba obvinění a v neprospěch obviněných státní zástupce odvolání. Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 349/2021, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 3 T 94/2019-1008, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl a obviněnou uznal vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným rovněž spoluobviněný V. K. B., a to zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (tento obviněný dovolání nepodal)]. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku Městského soudu v Praze byla obviněná podle 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby během zkušení doby podmíněného odsouzení podle svých sil a možností uhradila způsobenou škodu. Městský soud v Praze dále rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody a podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku předně uvedla, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V této souvislosti především zpochybnila hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a poukázala na celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu s argumentací o důvodnosti zásahu Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudů nižších stupňů při existenci extrémního rozporu skutkových závěrů s obsahem některých provedených důkazů.
Dále zdůraznila, že opakovaně navrhovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který by prokázal, že předmětné listiny nepodepsala. Stejně tak nedošlo ani k výslechu svědka L. K., přičemž jeho výpověď je podle názoru dovolatelky klíčová. Obviněná rovněž namítla, že z výpovědi poškozeného nevyplývá její participace na dané trestné činnosti s tím, že v jejím případě nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu a nebylo prokázáno, zda vůbec věděla o trestné činnosti spoluobviněného V.
B. Podle dovolatelky tak existují mezi provedenými důkazy na straně jedné a učiněnými skutkovými závěry na straně druhé extrémní rozpory, odůvodnění rozhodnutí postrádají logičnost a přesvědčivost, přičemž nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod a tím i práva na spravedlivý proces. V dalších částech dovolání cituje z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a k závěrům vyjádřených nižšími soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí vyjadřuje svá hodnotící stanoviska.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti závěrem svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 9 To 349/2021, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 25. 8. 2021, č. j. 3 T 94/2019-1008, zrušil a Městskému soudu v Praze (i. e. Obvodnímu soudu pro Prahu 3) věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby sám Nejvyšší soud ve věci rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v rámci svého vyjádření předně zrekapitulovala námitky uplatněné obviněnou a k nim uvedla, že soudy provedly dokazování v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou pochybnosti, provedené důkazy řádně vyhodnotily a dospěly ke správným skutkovým závěrům, přičemž mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není žádný nesoulad, natož extrémní. Podle názoru státní zástupkyně námitky obviněné, kterými soudům vytýká nesprávné hodnocení výpovědi poškozeného V. S., nedostatečné vypořádání se s absencí důkazů svědčících o vině obviněné, nevyslechnutí svědka L. K. a nezpracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, nelze podřadit pod tzv. extrémní nesoulad, ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Pod tzv. skutkové námitky řadí i námitku obviněné, že v jejím případě nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry, neboť i prostřednictvím této námitky obviněná brojí proti zjištěnému skutkovému stavu věci a provedeným důkazům. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Obviněná, přestože datuje dovolání dnem 14. 2. 2022, tedy již v době účinnosti zákona č. 220/2021 Sb. argumentuje tím, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a v té souvislosti odkazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy na zák. č. 141/1961 Sb., ve znění změn a doplňků účinný do 31. 12. 2021 [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle § 256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě (od 1. 1. 2022 podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Obviněnou uváděná citace zákonného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. od 1. 1. 2022 odpovídá doslovně dovolacímu důvodu vymezenému v § 265b odst. 1 písm. h). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podle současně platného znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II.
ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují obecně do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatelka vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
9. Obviněná svoji argumentaci převážně vtělila v tvrzení, že existuje extrémní rozpor (extrémní nesoulad) mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. V souvislosti s námitkou obviněné týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, přestože obviněná ve svém dovolání mj. zdůrazňuje, že odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou nepřesvědčivá, nelogická a hodnocení důkazů vykazuje znaky libovůle.
10. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněné k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „extrémního rozporu“, kterými podle dovolatelky zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal. Obviněná rovněž v dovolání tvrdí, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení práv a svobod, ve svém důsledku porušení práva na spravedlivý proces. Nutno podotknout, že kromě citace z rozhodnutí Ústavního soudu zmíněnou problematikou se zabývajících, nekonkretizovala dovolatelka ustanovení, které v jejím případě z pohledu Ústavy, Listiny či Úmluvy mělo být porušeno, a tím ve vztahu k ní mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces. Námitky, které uplatnila, jsou procesního charakteru a směřují do oblasti prováděných a hodnocených důkazů, s čímž se obviněná neztotožňuje. Charakter námitek směřujících do oblasti porušení práva na spravedlivý proces, by teoreticky mohly mít námitky neprovedení obviněnou navržených důkazů, pokud by se soudy s takovými námitkami nevypořádaly, což však není případ obviněné (viz níže). Soudy nižších stupňů však bylo na námitky obviněné reagováno. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces, které v případě obviněné podle názoru Nejvyššího soudu spočívá v neztotožnění se dovolatelky s hodnotícími úvahami nižších soudů, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedených pojmů na argumentaci obviněné k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2
odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněné, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněnou vinnou jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněné.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též § 216 odst. 1 tr. ř. (… bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené …)].
Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněná uplatnila, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněné musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazovala mj. na to, že nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky tr. činu, navrhovala provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví atd.). S námitkami, které obviněná uplatnila před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž je nutno poukázat zejména na pregnantní a logické závěry rozvedené odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozsudku, zejména v bodech 10. a 11. Závěry v těchto bodech odvolacím soudem uvedené jsou jasné, vybudované na provedených důkazech, jednoznačně logické, nevykazující znaky libovůle při hodnocení důkazů, jak vyplývá z tvrzení dovolatelky. Odvolací soud navíc dospěl v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku k závěru, že „Ve vztahu k výroku o vině odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud se dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro své rozhodnutí vyplývající z provedených důkazů. Z tohoto důvodu byly v průběhu veřejného zasedání podle § 213 odst. 1 trestního řádu provedeny znovu níže uvedené listinné důkazy, které provedl a podrobně rozepsal i soud prvního stupně, vyvodil z nich ovšem nelogické závěry.“. Postup odvolacího soudu tak jednoznačně dokládá, že k závěrům soudu prvního stupně přistoupil kriticky a jím učiněné závěry automaticky nepřevzal. Odvolací soud vedle toho jasně uvedl, které důkazy považuje za podstatné pro správné zjištění skutkového stavu s tím, že na jejich základě učinil příslušné právní závěry (bod 9. rozsudku odvolacího soudu).
13. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz shora vod 12.), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněnou upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. S postupem soudu prvního stupně se mj. ztotožnil také odvolací soud (bod 8. a násl. rozsudku odvolacího soudu), podle jehož názoru řízení u soudu prvního stupně, které vydání předmětného rozsudku předcházelo, bylo provedeno bez procesních vad s tím, že byla dodržena také příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo obviněných na obhajobu. Již bylo zmíněno, že odvolací soud rovněž provedl dokazování a připojil vlastní závěry.
15. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Výpověď poškozeného S. soud prvního stupně hodnotil velmi pečlivě s tím, že poškozený popsal svá setkání s obviněnou, včetně její účasti na trestné činnosti (bod 19. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byla obviněná uznána vinnou, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [od 1. 1. 2022 upraveno v zákoně č. 220/2021 Sb.].
16. Pokud jde o neprovedení důkazu výslechem svědka L. K., soud prvního stupně jednoznačně uvedl, že s tímto svědkem jednal poškozený v počáteční fázi tzv. tvrzeného investičního záměru, a tudíž soud nepovažoval jeho výslech za nezbytný (bod 48. rozsudku soudu prvního stupně). Co se týče neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, soud prvního stupně považoval tento důkaz za nadbytečný z důvodu, že byly k dispozici pouze fotokopie smluv (bod 48. rozsudku soudu prvního stupně). Za nadbytečný považoval tento důkaz i odvolací soud, podle jehož názoru nebylo vzhledem k podvodnému charakteru a společnému jednání spolupachatelů podstatné, který z obviněných příslušné smlouvy podepsal (bod 11.
rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
17. Ve vztahu k námitce obviněné týkající se absence subjektivní stránky lze konstatovat, že spolupachatelství vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, uveřejněné pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že to byla právě obviněná, kdo uskutečnil opakované obchodní schůzky s poškozeným a poté, co poškozený zmínil, že hledá investora pro svůj projekt, nabídla mu, aby se obrátil na jejího manžela, kterého prezentovala jako člověka, jenž mnohamilionové transakce zařizuje denně s velkou úspěšností, což se však nezakládalo na pravdě, přičemž jednání obou obviněných bylo vedeno s cílem vylákat z poškozeného finanční prostředky a dohodnuté plnění neposkytnout.
Pokud obviněná prezentovala poškozenému spoluobviněného jako schopného zajistit dvacetimilionovou půjčku, zapadá do jejich podvodného jednání skutečnost, že již se poškozenému nezmínila o vícerém odsouzení spoluobviněného pro podvody, jeho zadlužení a vedeným exekučním řízením. Bezpochyby do podvodného rámce zapadá i zjištění, že smlouvy s poškozeným byly uzavírány se spolkem, za který byla jako jediná oprávněná jednat právě obviněná. Zcela logický je pak závěr odvolacího soudu, že smlouvy byly uzavírány se spolkem právě proto, že obvinění nemohli s ohledem na své dluhy a problémy s exekucemi legálně disponovat s finančními částkami, aniž by z nich nemuseli uspokojovat své věřitele.
Pozastavit je nutno se také nad tím, že činnost spolku se měla věnovat péči o seniory, avšak předmětnou trestnou činnost do této kategorie zařadit nelze. O významné úloze obviněné na předmětné trestné činnosti ostatně vypovídá i to, že poškozený S. před soudem prvního stupně uvedl, že „obžalovaný B. vystupoval v jednáních s ním jako slabší článek a uváděl, že musí vše konzultovat s manželkou jako předsedkyní spolku S. H.“ (bod 20. rozsudku soudu prvního stupně). Lze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že bez počáteční iniciativy obviněné by k protiprávnímu jednání nedošlo, přičemž její podíl na spáchané trestné činnosti je významný a naprosto zásadní (bod 11.
rozsudku odvolacího soudu). Jednání obviněné tak jednoznačně tvořilo významnou součást předmětné trestné činnosti a naplnilo znaky tr. činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu