8 Tdo 404/2024-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 6 To 282/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 28/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 4 T 28/2022, byl obviněný J. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 205 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 6 To 282/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že v XY, okres Zlín, v přesně nezjištěné době v období od 17. 3. 2021 do 18. 6. 2021 z bytové jednotky č. XY v domě čp. XY jako tehdejší uživatel bytu odcizil následující vybavení bytu: - dřevěné mezipatro se schodištěm (mezonet) v hodnotě 36 179 Kč, - 2 ks interiérových dveří, vel. 60 cm, a interiérové dveře, vel. 80 cm, v hodnotě 3 016 Kč, - žebříkový radiátor v hodnotě 1 660 Kč, - držák ručníků v hodnotě 304 Kč, - 3 ks teplovzdušných konvektorů v celkové hodnotě 3 743 Kč, - 7 ks LED bodového osvětlení v celkové hodnotě 1 741 Kč, - 3 ks dřevěných garnýží v celkové hodnotě 1 360 Kč, a dále poničil následující vybavení bytu: - vstupní dveře, vel. 90 cm – způsobená škoda 5 320 Kč, - interiérové dveře, vel. 60 cm – způsobená škoda 526 Kč, - dřevěné zárubně – způsobená škoda 800 Kč, - plovoucí podlahu o rozměru 2 m2 – způsobená škoda 8 428 Kč, - interiérovou dlažbu o rozměru 30 x 30 cm – způsobená škoda 10 733 Kč, - zdivo v místnostech – způsobená škoda 9 456 Kč, - 2 ks plastového dvoukřídlého okna – způsobená celková škoda 4 200 Kč, - 4 ks horizontálních žaluzií – způsobená celková škoda 2 268 Kč, - koupelnové zrcadlo, vel. 80 x 53 cm – způsobená škoda 600 Kč,
a tímto jednáním způsobil poškozeným P. Ž. a M. Ž. škodu odcizením ve výši 48 003 Kč a škodu poškozením ve výši 42 331 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 6 To 282/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytkl, že soudy chybně vyvodily, že jeho jednání naplňuje znaky trestných činů, jejichž spácháním byl uznán vinným. Namítl, že v daném případě není na místě uvažovat o aplikaci norem trestního práva, když to je prostředkem ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůraznil, že při předání bytu poškozeným byly společně sepsány předávací protokoly, v nichž poškození potvrdili, že v bytě nic nechybí a nic není poničeno. Tyto protokoly však oba soudy nižších stupňů ignorovaly s tím, že poškození byli ve věci nezkušení. Podle dovolatele však poškození museli být srozuměni s tím, že byt vypadá jinak, než při jeho koupi poškození údajně očekávali. Podpis předávacího protokolu bez vad je jednáním, které zcela odporuje následným krokům poškozených, kteří bez okolků převzali byt a podepsali předávací protokoly. Takové jednání podle obviněného podle § 30 tr. zákoníku vylučuje protiprávnost. Věci odnesl se souhlasem poškozených, což nebylo soudy vyvráceno. Upozornil, že z okamžiku předání bytu existuje taktéž audionahrávka, z níž je patrné, že poškození při vstupu do bytu neprojevují žádné překvapení nad stavem bytu. Podle dovolatele by se takovým způsobem s nejvyšší pravděpodobností nechovali lidé, kteří vidí poškozený byt a odcizený vlastní majetek. Dále pak vytkl, že existuje pouze jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozených, které soudy uvěřily bez relevantních důvodů. Podle jeho názoru mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo.
6. Obviněný dovolání zaměřil také proti naplnění subjektivní stránky souzených přečinů. Zdůraznil, že oba přečiny, jimiž byl uznán vinným, lze spáchat jen úmyslně. Ve chvíli, kdy není jednoznačně prokázáno, že jednal bez souhlasu poškozených, takový závěr učinit nelze. Zdůraznil, že jednal v přesvědčení, že má svolení k odnosu věcí. Ve vztahu k poškození cizí věci o úmyslu nelze ani uvažovat, když se jednalo o nehodu, která nastala při stěhování nebo v době, kdy byt užíval.
7. Dovolatel upozornil též na rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. Opětovně zdůraznil, že tvrzení, že spáchal předmětné jednání vědomě bez svolení poškozených a úmyslně, má oporu jen ve výpovědi poškozených, mělo být proto rozhodnuto v jeho prospěch, a to v souladu s principem presumpce neviny a pravidlem in dubio pro reo (jak se podává z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). Poškození jsou a byli osobami svéprávnými, neomezenými v právním jednání, svobodnými a nepochybně umí také číst a ví, co si k podpisu sami vynutili, nelze proto podepsání předávacích protokolů ospravedlňovat jejich nezkušeností.
8. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 4 T 28/2022, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. 1. 2024, sp. zn. 6 To 282/2023, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného po připomenutí, kdy lze uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že námitky dovolatele sice formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nejsou důvodné. Konstatoval, že obviněného usvědčují opatřené a provedené důkazní prostředky, zejména výpovědi poškozených a listinné důkazní prostředky (protokol o ohledání místa činu a znaleckého posudku z oboru ekonomika). Skutková zjištění pak byla učiněna v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a jsou v souladu se skutečným obsahem důkazů bez známek jakékoliv deformace, včetně povinné reakce soudů na obhajobu obviněného.
10. Měl za to, že výsledky provedeného dokazování jednoznačně odůvodňují závěr soudů nižších stupňů o trestní odpovědnosti obviněného za přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným, přičemž se ztotožnil také s odůvodněními soudů nižších stupňů. Pokud obviněný poukazoval na obsah předávacích protokolů o předání bytu, resp. i na zvukovou nahrávku, podle státního zástupce nemohou tyto důkazní prostředky zpochybnit závěr o trestní odpovědnosti obviněného za citované přečiny. Zdůraznil, že faktický a zadokumentovaný stav na místě činu se zcela lišil od formálních obsahů předávacích protokolů, kdy tento stav rozhodně nebyl v souladu se skutečnou vůlí poškozených. Ti ostatně podnikli neodkladné kroky k tomu, aby věc předali orgánům činným v trestním řízení. Bylo by také poněkud nelogické, aby si poškození jako vlastníci dobrovolně nechali odcizit vybavení bytu, a navíc souhlasili s poškozením takového bytu. Stran audionáhravky k předání bytu státní zástupce doplnil, že tento důkazní prostředek nebyl podkladem pro rozhodná skutková zjištění, neboť jeho obsah nebyl z hlediska těchto skutkových zjištění významný. Státní zástupce tak neshledal v této věci namítaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními.
11. K námitce porušení pravidla in dubio pro reo státní zástupce nejprve připomněl judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž lze zpochybnění předmětného pravidla v řízení o dovolání namítat pouze tehdy, pokud by jeho porušení zakládalo existenci zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními, přičemž by se muselo jednat o závažné a provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů neodstranitelné pochybnosti o vině. Státní zástupce však neshledal snahu soudů nižších stupňů podpořit nedůvodně verzi obžaloby, naopak jejich závěry o průběhu skutkového děje jsou podle jeho názoru opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování provedeného v řízení před nalézacím soudem, a jehož skutkové závěry akceptoval odvolací soud při svém rozhodnutí o vině obviněného. Měl tak za to, že v posuzované věci nedošlo k porušení namítané zásady.
12. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., i jemu odpovídají dovolatelem uplatněné námitky týkající se nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe a nesprávného posouzení okolnosti vylučující protiprávnost. Ani tyto námitky však nejsou podle státního zástupce opodstatněné. Pokud jde o okolnost vylučující protiprávnost, spočívající ve svolení poškozeného podle § 30 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplynulo, že by poškození dali svolení k tomu, aby si obviněný odnesl vybavení z jejich bytu, anebo aby dokonce tento byt poškozoval, nemohl proto jednat za zmiňované okolnosti vylučující protiprávnost.
13. Ani námitce zpochybňující uplatnění prostředků trestního práva státní zástupce nepřisvědčil. Po připomenutí teoretického výkladu trestného činu a jeho pojetí z hlediska principu ultima ratio konstatoval, že v nyní posuzované věci skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů daných skutkových podstat, které obviněný naplnil. Naopak, obviněný spáchal v jednočinném souběhu dva přečiny, jimiž způsobil škodu, která více než čtyřnásobně přesáhla hranici škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
14. Námitky proti existenci úmyslného zavinění podle státního zástupce neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože je obviněný založil na zpochybnění rozhodných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což s odkazem na citovaný důvod dovolání není možné.
15. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 6–7, body 17., 18. rozsudku soudu prvního stupně, str.
3, bod 8. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s nimiž se postupně soud prvního stupně a především soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura ESLP, s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
20. Dovolatel měl za to, že soudy ignorovaly podstatné důkazy, a to audionahrávku a protokoly o předání bytu, které vylučovaly tvrzení poškozených a potvrzovaly, že obviněný věci z bytu odnesl oprávněně se souhlasem poškozených, když z jejich reakce při předávání bytu a z protokolu o předání bytu nevyplývá, že by byli stavem bytu jakkoliv udiveni. K uvedenému lze toliko pro úplnost poznamenat, že jelikož jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada materiální, nikoliv formální pravdy (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), je důležité zjistit, jaký byl skutečný stav věci, přičemž nelze vycházet jen ze stavu zadokumentovaného formálním obsahem předávacích protokolů, jak činí dovolatel. Protokol o předání bytu toliko potvrzoval, že obviněný byt k danému dni opustil a předal poškozeným. I z jeho formy je zjevné, že se jednalo o předtištěný text, který měli poškození připravený předtím, než viděli, v jakém stavu se byt po předání obviněným nacházel. S ohledem na několikaměsíční výzvy k tomu, aby se obviněný z bytu odstěhoval, byla zjevná značná snaha poškozených obviněného z bytu co nejrychleji dostat s potvrzením toho, že byt opustil.
Tento závěr nemůže vyvrátit ani audionahrávka zmiňovaná dovolatelem, z níž je i podle dovolatele evidentní snaha poškozených zajistit podpis obviněného na předávacím protokolu, aniž by se věnovali stavu bytu. Za daných okolností, kdy obviněný předání bytu po dobu několika měsíců od jeho přechodu do vlastnictví poškozených znemožňoval a protahoval, se nelze divit tomu, že poškození se nejprve věnovali snaze dosáhnout převzetí bytu od obviněného a až následně se věnovali stavu, v jakém jim byl byt předán.
To, že byli stavem bytu poté, co měli možnost mu věnovat svou plnou pozornost, šokováni, ostatně vyplývá z dalších provedených důkazů, tj. výpovědi přítomné realitní makléřky L. V., i ze skutečnosti, že byla z daného důvodu okamžitě přivolána policie. Pokud jde o samotný stav bytu, v jakém jej obviněný poškozeným předal, pak o tomto vypovídá kromě výpovědí poškozených také výpověď L.
V. Ta potvrdila, v jakém stavu byl byt při jeho prodeji, a naopak v jakém stavu se nacházel po předání poškozeným. Jelikož byla obratem zavolána také policie, tato stav bytu opět zcela nezaujatě a objektivně zadokumentovala (viz protokol o ohledání místa činu ze dne 18. 6. 2021, včetně fotodokumentace, na č. l. 11, 13–19). Z těchto důkazů vyplynulo, že byt byl po předání oproti jeho stavu při prodeji v dezolátním stavu, příslušenství bylo zčásti odcizeno, zčásti poškozeno. Poškození nepotvrdili, že by dali obviněnému souhlas k odstranění příslušenství bytu, jak ve své obhajobě zopakované i v dovolání obviněný tvrdil.
I SMS komunikace mezi obviněným a poškozenou, z níž vyplývá, že poškozená na dotaz obviněného tomuto sdělila, že si přejí dřevěnou nástavbu (tedy mezonet) ponechat, vyvrací výpověď obviněného, že dostal k vystěhování příslušenství bytu (tedy včetně mezonetu, který rovněž odcizil) souhlas, a naopak potvrzuje výpověď poškozených, že takový souhlas neudělili a obviněného instruovali toliko k vystěhování vlastních věcí (viz SMS komunikace na č. l. 67–74).
21. K výtce dovolatele, že soudy vycházely toliko z jediného přímého důkazu, kterým byla výpověď poškozených, lze konstatovat, že takovému postupu nelze ničeho vytknout, když nalézací soud důkladně posuzoval věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozených a v souladu s ustálenou judikaturou (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16) postupoval obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, jednotlivé výpovědi hodnotil nejen samostatně, ale především i v souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí na výsledku nezaujaté svědkyně L.
V. a SMS komunikací mezi obviněným a poškozenou, které verzi poškozených potvrzovaly. Ani logickou úvahou pak nelze dospět k závěru, že by poškození souhlasili s tím, aby obviněný před předáním bytu rozebral a poničil příslušenství bytu. Na rozdíl od volně stojícího vybavení bytu (které soud do výroku o vině nezahrnul) je vskutku nepravděpodobné, že by noví majitelé bytu, zakoupeného v dobrém stavu a připraveného na další pronájem, svolili, aby bylo základní příslušenství bytu takovýmto způsobem rozebráno, hodnota bytu byla značně snížena a byt vyžadoval značnou práci a nové zařízení pro to, aby se v něm dalo bydlet.
Pokud poškození po obviněném chtěli, aby se z bytu i se svými věcmi vystěhoval, je logické, že bez výslovné domluvy, týkající se jednotlivých předmětů, jimi byly míněny osobní věci obviněného, případně volné vybavení bytu, nikoliv jeho základní příslušenství, jako např. radiátory, mezonet či interiérové dveře a další. Ostatně i z charakteru těchto věcí je zjevné, že se nejedná o žádné běžné vybavení, které si obvykle bývalí majitelé či nájemníci z bytu odnášejí, pokud se z něho stěhují. Jednání obviněného tak nelze omlouvat ani snad s ohledem na nějaké nedorozumění či mýlku.
22. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, k jehož porušení směřovala argumentace dovolatele. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I.
Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
23. Na základě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod citovaný dovolací důvod tak lze podřadit ty námitky, jimiž dovolatel vytýkal, že z provedeného dokazování neplyne žádný podklad pro právní závěr o subjektivní stránce ve formě úmyslného zavinění a protiprávnosti jeho jednání. Tvrdil, že k poškození bytu došlo buďto nehodou při stěhování se z bytu, či v průběhu několika let bydlení v něm. Jde-li o odnesení věcí z bytu, pak jednal s předchozím svolením poškozené ve smyslu § 30 tr. zákoníku, který vylučuje protiprávnost činu. Nad rámec uvedeného se pak domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
24. V posuzované trestní věci je tak s ohledem na napadená rozhodnutí soudů, obsah dovolání a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. významnou otázka, zda obviněný svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině naplnil znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, zejména jejich subjektivní stránky spočívající v úmyslu odcizit a poškodit věci poškozených, zda došlo k vyloučení protiprávnosti činu z důvodu (obviněným tvrzeného) předchozího souhlasu poškozených a zda s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být na jeho jednání reagováno jinými prostředky než prostředky trestního práva.
25. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se pak dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Pro účely trestního zákona se podle § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku rozumí škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč. U obou těchto přečinů je po subjektivní stránce vyžadován úmysl.
26. V dané souvislosti lze připomenout, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý, § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý, eventuální, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
27. Soud prvního stupně vyvozoval, že obviněný se dopustil přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku i přečinu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 19. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když uvedl, že odpovídající je i závěr k právní kvalifikaci činů obviněného a k naplnění subjektivní stránky činů, pochopitelně v úmyslu přímém, když charakter jednání odpovídá záměrnému a naplánovanému odcizení věcí a poškození (viz bod 12. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
28. Soudům nižších stupňů nelze co do závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jak u přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak u přečinu poškození věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ničeho vytknout. Jak vyplynulo z provedených důkazů, obviněný dobře věděl, že poškození koupili byt s příslušenstvím, s nímž obviněný nemohl volně bez souhlasu poškozených nakládat. Ze skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů, ale nelze vyvodit, že by obviněný od poškozených svolení s příslušenstvím bytu volně nakládat – odcizit jej či jej poničit – dostal; nelze tak přisvědčit názoru dovolatele o vyloučení jeho trestněprávní odpovědnosti ve smyslu § 30 tr.
zákoníku. Odcizené věci pak obviněný prodal či daroval, je tedy zjevné, že je ani ke svému dalšímu bydlení nepotřeboval a odnesl je toliko proto, aby poškozeným uškodil. K poškozeným věcem se již trefně vyjádřil soud prvního stupně pod bodem 17. odůvodnění svého rozsudku, když se věnoval tomu, jakým způsobem by při stěhování mohlo dojít k poškození toho kterého příslušenství a že zjištěné poškození s ohledem na typ, délku a směr např. poškrábání stěhováním vysvětlit nelze. Stejně tak nelze vysvětlit potření pouze části dveří bílou barvou (navíc nehezkým způsobem) tvrzenou snahou o zkrášlení dveří.
Pozornosti neponechal ani zalepení oken lepidlem a slepení žaluzií či přestřižení elektrického kabelu, které jsou zjevným naschválem. Tyto naschvály nelze podle nalézacího soudu, s jehož názorem se ztotožňuje i Nejvyšší soud, vysvětlit stěhováním či snad nehodou, ale jednalo se jednoznačně o jednání záměrné. Z uvedeného je tedy jednoznačné, že obviněný věděl, že nemá svolení s příslušenstvím bytu volně nakládat, přesto část odcizil a část poškodil, a to s cílem vyloučit poškozené z dispozice s odcizenými věcmi a způsobit jim škodu.
29. Dovolatel se také s odkazem na princip ultima ratio a ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku dožadoval aplikace zásady subsidiarity trestní represe. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je třeba uplatňovat trestní odpovědnost.
31. Nejvyšší soud má za to, že ani využití postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzované trestní věci namístě. Nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti obviněného a s ní spojených trestněprávních důsledků. S ohledem na rozsah poškození bytu poté, co přešel do vlastnictví poškozených, výši způsobené škody i množství odcizených věcí, ale také způsob poškození, typ věcí, které z bytu odcizil (např. topení, interiérové dveře) či které poničil (např. zalepil okna), a zjevnou pohnutku, kterou bylo poškozeným uškodit a odplatit se jim za to, že jim nechtěli byt prodat zpět či pronajímat k dalšímu bydlení, není možno konstatovat, že by předmětný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Výhradou této povahy se již ve stručnosti zabývaly oba soudy nižších stupňů, zejména podrobněji soud odvolací pod bodem 10. na str. 4 odůvodnění svého usnesení. Poukázal zejména na specifické okolnosti, a to charakter jednání, záměr spojený s motivem msty, výši způsobené škody, která nebyla dosud uhrazena, jakož i přímý úmysl, pro které bylo nutno přistoupit k užití trestní represe. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ztotožňuje. S ohledem na uvedené nepřichází aplikace subsidiarity trestní represe v případě obviněného v úvahu.
32. Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu