USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný K. N. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 15/2025-260, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 160/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný K. N. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devět) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 22 (dvacet dva) měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 (třicet) měsíců. O povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. a k náhradě škody podle § 229 odst. 1 tr. ř.
2. Rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, napadl obviněný odvoláním, které Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 5. 2. 2025, č. j. 5 To 15/2025-260, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, z jehož obsahu je patrné, že uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podané dovolání obviněný následně v průběhu dovolací lhůty doplnil. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že v rámci hlavního líčení nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se dopustil trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, jak je popsán v rozsudku soudu prvního stupně, čímž byla porušena zásada in dubio pro reo.
Rovněž vyjádřil své přesvědčení, že nelze zavinění nehody přičítat jemu či výlučně jemu, neboť soud nezohlednil okolnosti případu svědčící o zavinění či spoluzavinění poškozené. Poškozená podle jeho mínění porušila ustanovení § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu, které chodcům stanoví povinnost nevstupovat na přechod pro chodce nebo vozovku před bezprostředně se blížícím vozidlem. V důsledku porušení této povinnosti poškozené neměl možnost střetu zabránit, a to i s ohledem na denní dobu, kdy se nehoda stala, když tmavé oblečení poškozené bez reflexních prvků její viditelnost ještě zhoršilo.
K nehodě došlo dne 3. 2. 2024 okolo 17.35 hod., v době snížené viditelnosti, kdy umělé osvětlení nebylo ještě v provozu. Špatnou viditelnost poškozené potvrdili další svědci i záznam palubní kamery svědka Ř. Poškozená podle dovolatele špatně vyhodnotila vzdálenost a rychlost přijíždějícího vozidla, které viděla (tuto skutečnost potvrdila při podání vysvětlení dne 3. 5. 2024), případně spoléhala na to, že auto stihne zastavit a vůbec se nerozhlédla, čemuž odpovídá i výpověď svědka K., který uvedl, že poškozená měla nasazenou kapuci, která jí mohla bránit ve výhledu do stran.
Obviněný navíc nejel nepřiměřenou rychlostí, jel rychlostí 40 km/hod, přičemž na tuto rychlost měl nastavený tempomat a vozidlo tudíž jelo konzistentně a neměnilo rychlost. Při uvedené rychlosti činí brzdná dráha předmětného vozidla (Citroen C4 Picasso) přibližně 43 m. Podle obviněného je tak základní otázkou, zda vozidlo, které bylo v okamžiku vstupu poškozené na přechod vzdáleno 40–60 m od přechodu, bylo vzdáleno dostatečně na to, aby si poškozená mohla být jistá, že zastaví. Chodec se před vstupem do vozovky totiž musí pořádně rozhlédnout a přesvědčit, že vstup do vozovky je pro něj volný a neohrožuje ostatní účastníky silničního provozu.
Podle dovolatele nesmí řidič omezit nebo ohrozit chodce, který přechází vozovku na přechodu pro chodce nebo který hodlá přechod pro chodce zjevně využít. Z provedených důkazů však nevyplývá, že by poškozená nejen řečí těla, ale i chováním naznačovala, že hodlá přechodu pro chodce využít, ale není zachycena ani na záznamu palubní kamery vozidla jedoucího za vozidlem dovolatele. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2025, č. j.
5 To 15/2025-260, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 12. 2024, č. j. 3 T 160/2024-233, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby dovolání byl přiznán odkladný účinek.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněným námitkám předně uvedl, že učiněná skutková zjištění nevzbuzují žádnou pochybnost. Navíc dovolatel v tomto ohledu nevymezil, jaké konkrétní vady uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují. Poškozená v době nárazu překonala větší část přechodu, šla běžnou chůzí a náhlé vstoupení před vozidlo obviněného je tak vyloučeno. Ve vztahu k námitce týkající porušení zásady in dubio pro reo zdůraznil, že žádný dovolací důvod nenaplňuje a nic nenasvědčuje tomu, že by tato zásada byla porušena. Podle jeho názoru se obviněný pokouší rozhodné skutkové okolnosti zamlčet či zkreslit. Z výpovědi poškozené vyplývá, že vozidlo bylo v době jejího vstupu na přechod dostatečně vzdáleno (asi 80 m). Rovněž nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že umělé osvětlení nebylo v provozu, když na videozáznamu svědka Ř. jsou zřetelně svítící tělesa veřejného osvětlení včetně jejich odrazů na kapotě jeho vozidla. Ve vztahu k zavinění poškozené státní zástupce poukázal na závěry soudu prvního stupně, že obviněný poškozenou včas vidět mohl, a pokud jí mohl umožnit dokončení přecházení pouhým nenáhlým zpomalením, bylo jeho jednání jedinou příčinou škodlivého následku na zdraví poškozené. V této souvislosti s poukazem na soudní judikaturu (sp. zn. 11 Tdo 1319/2014 a III. ÚS 674/15) zdůraznil, že poškozená po vstoupení na přechod nebyla povinna opakovaně sledovat vozidlo dovolatele a oprávněně mohla spoléhat na to, že ji na přechodu zpozoroval a přiměřeně tomu sníží rychlost. Po shrnutí dalších relevantních soudních rozhodnutí státní zástupce zdůraznil, že trestně právně relevantní zavinění chodce nastává teprve v situaci, kdy je chodec na poslední chvíli ukryt před zraky řidiče nějakou překážkou a na přechod vstoupí rychlou chůzí. Přitom platí, že obviněný byl povinen se přiblížit k přechodu pouze takovou rychlostí, aby i za ztížených světelných podmínek včas rozpoznal, zda se na něm nenachází chodec. Požadavek vznesený v doplnění dovolání o navazování „očního kontaktu chodců s řidičem“ pak státní zástupce označil za nadsazený, bez opory v právních předpisech. Poškozená navíc svůj úmysl vstoupit na přechod dala najevo jednoznačně tím, že na přechod fakticky vstoupila. Po celých 7 vteřin do nárazu tak měl dovolatel včasný a jednoznačný signál, že poškozená jde po přechodu. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou především před soudem prvního stupně, ale částečně i v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že ani jedna z uvedených podmínek zmíněného dovolacího důvodu nebyla naplněna. Navíc obviněný v rámci dovolání neuvedl konkrétní námitky, které by naplnění těchto podmínek odůvodňovalo. Z koncepce dovolacích námitek je tak zřejmé, že představují prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu. Obviněný v dovolání v podstatě předkládá vlastní verzi učiněných skutkových zjištění. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze spisového materiálu je zcela zřejmé, že soud prvního stupně věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost. Závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného, což ostatně potvrdil i odvolací soud (bod 5 usnesení). Nejvyšší soud tudíž musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný, natož zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v rámci řízení u soudů nižších stupňů neshledal porušení práva na spravedlivý proces.
12. V reakci na obviněným namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tak bylo možné zařadit námitku týkající se zavinění či spoluzavinění poškozené. I tuto námitku však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů.
14. Podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“) platí, že každý je povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví osob ani svůj vlastní a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle § 4 písm. b) zákona pak platí, že každý je povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými zákonem o provozu na pozemních komunikacích.
15. Pokud jde o povinnosti řidiče, je kromě povinností uvedených v § 4 zákona, dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích [§ 5 odst. 1 písm. b) zákona] a dále nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce [§ 5 odst. 2 písm. f) zákona]. Ve vztahu k posuzované věci je důležité i ustanovení § 18 odst. 1 zákona, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
16. Ve vztahu k povinnostem chodce především podle § 54 odst. 3 zákona platí, že chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Podle stejného ustanovení pak platí, že jakmile chodec vstoupí na přechod pro chodce (nebo na vozovku), nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat.
17. Ze skutkových zjištění, která obviněný v případě podaného dovolání ignoruje (odmítá akceptovat) mimo jiné vyplývá, že obviněný nedal přednost poškozené, která přecházela komunikaci z jeho levé strany po vyznačeném přechodu pro chodce a narazil do její pravé strany, v důsledku čehož vznikla ve výroku rozsudku specifikovaná zranění. Je tedy nutno obviněného opětovně upozornit na skutečnost, že poškozená se nacházela na přechodu pro chodce a pozemní komunikaci po tomto přechodu přecházela. Rovněž tak musí být dovolatel upozorněn na jím přehlíženou skutečnost, že vozovku po přechodu přecházela z levé strany jeho pohledu, po přechodu se pohybovala cca 7 vteřin a sražena byla vozidlem řízeným obviněným cca 1, 3 m od pravého okraje komunikace.
Zjištěný skutkový děj potvrzuje i výpověď svědka K., který zmínil, že poškozená byla v době nárazu minimálně v jedné třetině, možná polovině protisměrného jízdního pruhu. Poškozená šla běžnou chůzí, byla vzpřímená. Tento svědek rovněž potvrdil, že zaregistroval osobu jdoucí po přechodu ve vzdálenosti cca 50 m a poté následný náraz. Podle jeho výpovědi byla viditelnost dobrá. Za zmínku dále stojí, že podle slov svědka řidič po nehodě uváděl, že chodkyni vůbec neviděl, nezaznamenal ji (bod 4 rozsudku).
Soud prvního stupně pak zcela správně poukázal na závěry znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že reakce obviněného nastala výrazně později, než mohl poškozenou (chodkyni) zaregistrovat s ohledem na její předchozí pohyb napříč komunikací protisměrným pruhem i středovým ostrůvkem (bod 8 rozsudku). Na tomto místě stojí za zmínku i výše zmíněná výpověď svědka K. jedoucího v protisměru, který poškozenou registroval na přechodu pro chodce cca ve vzdálenosti 50 metrů (viz již shora). Tato skutečnost potvrzuje pozdní reakci obviněného, a to mj. i v souvislosti se světelnými podmínkami, kdy svědek K.
uvedl, že viditelnost byla dobrá, svědek Ř. uvedl, že místo nehody bylo osvětleno. Výstižně pak soud prvního stupně zdůraznil, že poškozená nebyla v daném místě neočekávanou ani náhlou překážkou, neboť se po přechodu pro chodce pohybovala po dobu významně delší, než bylo nezbytné pro rozpoznání jejího záměru přejít komunikaci. V tomto ohledu ze znaleckého posudku vyplývá, že poškozená byla cca 3 sekundy před střetem přibližně uprostřed středového ostrůvku (dělícího komunikaci – pouze silnici), přičemž o charakteru jejího přecházení nemohlo být pochyb (č. l.
102). Stejně tak soud prvního stupně správně s odkazem na znalce uzavřel, že primární technickou příčinou nehodového děje byla opožděná reakce dovolatele na přecházející chodkyni (bod 8 rozsudku; č. l. 103).
18. S ohledem na uvedené skutečnosti, které byly formulovány na základě právně bezvadného dokazování, Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů (primárně soudu prvního stupně) musí konstatovat, že příčinou střetu mezi vozidlem řízeným obviněným a poškozenou byla skutečnost, že obviněný poškozenou na přechodu zaregistroval opožděně. O tom svědčí nejen výše uvedené skutečnosti, ale i závěry znalce, podle něhož vozidlo Citroen, které obviněný řídil, před nárazem intenzivně brzdilo na mezi adheze, což zanechalo jasně zřetelné viditelné blokovací stopy (bod 6 rozsudku).
Lze tak konstatovat, že obviněný na pohyb přecházející poškozené zareagoval opožděně (opožděným brzděním). Obviněný tak zjevně porušil § 5 odst. 1 písm. b) a § 5 odst. 2 písm. f) zákona, jak správně uvedl v rozsudku soud prvního stupně. Vinu za střet tak nelze přičítat poškozené. Poškozená nevstoupila před jedoucí vozidlo, které řídil obviněný, bezprostředně jak se tento hájil, což dokládají i závěry znalce, podle nichž poškozená cca 2 sekundy před střetem vstupovala ze středového ostrůvku do jízdního pruhu předmětného vozidla, tedy v době, kdy vozidlo bylo cca 26 m od místa střetu (č. l.
102). Na uvedených závěrech nemůže ničeho změnit ani námitka, že dovolatel neporušil předepsanou rychlost. Tato skutečnost mu ostatně kladena za vinu ani nebyla. Obviněný si však i při znalosti místních poměrů (bod 8 rozsudku soudu prvního stupně) měl být vědom skutečnosti, že se v dané lokalitě nachází přechod pro chodce, a tudíž se zde mohou vyskytovat přecházející osoby (chodci) a tomuto měl podle výše zmíněného ustanovení přizpůsobit rychlost jím řízeného vozidla. Snaha obviněného demonstrovat přiměřenou rychlost na nastaveném tempomatu vyznívá v tomto případě podle Nejvyššího soudu spíše opačně, neboť je známo, že toto zařízení udržuje konstantní rychlost a může tak způsobit, že řidič v určitých okamžicích nebude reagovat adekvátně (nezastaví), jako v případech, kdyby tempomat aktivován nebyl.
19. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, přičemž nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
21. Závěrem musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoliv se se závěrem odvolacího soudu ztotožňuje (zamítnutím odvolání), dokáže si představit i podrobnější reakci ze strany odvolacího soudu na námitky obviněného obsažené v odvolání, a to zejména ve vztahu k přesvědčivosti odůvodnění takového rozhodnutí.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 6. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu