8 Tdo 446/2025-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 6. 2025 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 4 Tmo 31/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 15 Tm 4/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“), ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 15 Tm 4/2024, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněními loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil společně s mladistvou BBBBB (pseudonym) (dále „mladistvá“) zkráceně tím, že dne 22. 11. 2023 v době od 18:24 hodin do 18:54 hodin v Ostravě na zastávce MHD poté, co se s V. M. nedohodli na vrácení peněz za mobilní telefon iPhone 6, který si mladistvá od V. M. po předchozí domluvě dne 21. 11. 2023 zakoupila za finanční částku 1.000 Kč, mladistvý za přítomnosti mladistvé BBBBB začal požadovat po V. M. vrácení částky 1.000 Kč, a když s tím nesouhlasila a chtěla, aby to nějak vyřešili, začal na ni křičet a vyhrožovat jí, že ji udeří, že ji zbije, pokud mladistvé peníze nevrátí. Poškozená s tím nesouhlasila, mladistvý jí dále vyhrožoval zabitím, ona ustupovala dovnitř zastávky, až se udeřila do temene hlavy. Mladistvý se po ní oháněl rukou, jako by ji chtěl udeřit, v blízkosti stála mladistvá, čímž jeho jednání zesilovala, řekla jí, že ji to už taky přestává bavit, že by jí nejradši šlápla na krk, a že by jí dobila, čímž oba mladiství V. M. zastrašovali v úmyslu vymoci od ní vrácení částky 1.000 Kč, mladistvý jí znovu vyhrožoval, že ji zabije, v té době byla V. M. natlačena do rohu zastávky, mladistvý říkal, že ví, že ty peníze má u sebe, že jim je má dát, což stále odmítala, mladistvý ji řekl, že nemá problém si peníze sebrat, že jí vezme všechno, a že ji pak zbijí a vezmou si i telefon. Mladistvý V. M. uchopil za pravou ruku, kterou měla v kapse bundy a držela 1.000 Kč, přitlačil ji na stěnu, ruku jí z kapsy vytrhl a z ruky jí 1.000 Kč sebral a předal mladistvé BBBBB, aby je přepočítala. Krabičku, v níž se však telefon nenacházel, strčil V. M. do ruky, a poté oba obvinění mladiství z místa odešli, čímž způsobili poškozené V. M. škodu ve výši 1.000 Kč a drobné poranění hlavy, spočívající v bolesti hlavy v oblasti temene, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření.
2. Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m. za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře šestnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Týmž rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestním opatření mladistvé a o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. 4 Tmo 31/2024, odvolání obou mladistvých a jejich zákonných zástupců jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání mladistvého
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že soud prvního stupně skutkový stav řádně nezjistil, a žádnému ze soudů se nepodařilo odstranit existující důvodné pochybnosti o tom, jak celá událost proběhla. Soudy důkazy hodnotily tendenčně výlučně v jeho neprospěch, aby mohly dojít k závěru o jeho vině, což odporuje pravidlu in dubio pro reo.
5. Výhrada mladistvého spočívala zejména v tom, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí V. M. a K. I., lékařské zprávy a komunikace mezi poškozenou a mladistvou, které nejsou objektivní, neboť jsou odvozeny od sdělení uváděných poškozenou. Poukázal na vlastní interpretaci skutkového děje, podle níž jako pachatelé na poškozenou nečinili žádný nátlak směrem k vrácení kupní ceny, ani jí nevyhrožovali ani nepoužili násilí nebo jeho pohrůžku. Poškozená se neuhodila hlavou o zeď autobusové zastávky. K vrácení kupní ceny nedošlo způsobem, jak poškozená popisuje. Průběh činu, jak jej uváděli mladiství, nebyl provedeným dokazováním vyvrácen, naopak je podporován jejich výpověďmi, které si nijak neodporují, a je doložen komunikací mladistvé s poškozenou, ve které jí oznámila existenci vad mobilního telefonu a domluvila se s ní na vrácení mobilního telefonu oproti vrácení kupní ceny, což potvrdila svědkyně K. I. S uvedenými námitkami se však soudy nevypořádaly a nijak na ně nereagovaly.
6. Dovoláním mladistvý brojil i proti způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil výpověď poškozené, i proti tomu, jak se s jeho námitkami vypořádal odvolací soud, jenž přesto, že postupy soudu vykazují nedostatky a provedené důkazy jím tvrzenou obhajobu skutečně nevyvrátily, se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Za jediný přímý důkaz je možné považovat výpověď poškozené, v níž jsou však podstatné rozpory, které soudy nesprávně hodnotily jako „drobné diskrepance nemající vliv na průběh skutkového děje“, anebo je přičítaly časovému odstupu od popisované události, případně tyto rozpory zcela přehlížely. K. I. byla přítomna jen části popisovaného jednání a o zbytku se dozvěděla zprostředkovaně od poškozené. Vinu nemohou dostatečně prokázat ani lékařská zpráva či protokol o ohledání místa činu, protože mají nulovou relevanci k průběhu události. Naopak výpovědi mladistvých se shodují a částečně s nimi koresponduje i výpověď K. I. Mladistvý zdůraznil, že když soudy veškerá svá zjištění o vině opřely o výpověď poškozené, neměly by v ní být žádné rozpory, tak tomu ovšem v této věci není, protože existují skutečnosti, v nichž se tyto rozpory projevují (např. kdo se první podíval do krabičky od mobilního telefonu a kdo zjistil, že se v ní mobilní telefon nenachází), resp. poškozená podává vědomě dvě odlišné verze, jednu své tetě K. I. a druhou orgánům činným v trestním řízení. Výsledky provedeného dokazování považoval za nesprávné a soudům vytkl, že ačkoli došlo k činu na autobusové zastávce, nesnažil se ztotožnit případné osoby, které kolem mohly procházet. Hodnocení důkazů shledal rovněž vadným a nedostatečným.
7. Mladistvý rovněž poukázal na nesprávné úvahy soudu o záměru, s nímž se jmenované osoby předmětného dne sešly, protože jím nebylo sebrat poškozené uvedenou finanční částku. Účelovým a nelogickým shledal závěr, že mladiství předpokládali, že poškozená má u sebe 1.000 Kč, protože taková skutečnost nebyla důkazy prokázána a jde o spekulaci, jejímž významem je podsunout mladistvým úmysl směřující k odebrání finanční hotovosti pod pohrůžkou násilí. Podle mladistvého se soudy též nezabývaly funkčností předmětného telefonu, a nezkoumaly, v jakém stavu byl telefon prodán, resp. vrácen.
8. Soudy podle mladistvého nesprávně nebraly do úvahy, že šlo o ústní dohodu o zrušení kupní smlouvy mezi poškozenou a mladistvou, podle níž mladistvé částka 1.000 Kč po právu náležela, a proto nemohla být majetkem poškozené. Rozvedl, z jakých důvodů pro závěr o provinění loupeže absentuje kromě úmyslu, který nebyl v posuzované věci vůbec objasněn a prokázán, i znak zmocnit se „cizí věci“, a proto, i kdyby bylo užito pohrůžky násilím (což se nestalo), šlo by o jednání konané ve snaze domoci se vrácení vlastní věci.
9. Z uvedených důvodů mladistvý navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení a veškerá rozhodnutí na něj navazující, pokud v něm měla svůj zákonný podklad, zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.) k obsahu dovolání poukázal na to, že je doslovným opakováním obhajoby mladistvého z předchozích stádií trestního řízení, s níž se oba soudy správně vypořádaly na základě úplného a bezvadného dokazování. Neztotožnil se s žádnými mladistvým uváděnými námitkami, protože o jím uváděné rozpory ve výpovědi poškozené nešlo, svévolně hodnotil důkazy a dospěl k odlišným skutkovým závěrům, než které soudy vlastním hodnocením zjistily a popsaly ve skutkových zjištěních. Na rozdíl od mladistvého shledal, že rozhodnutí jím namítanými vadami zatížena nejsou, a v podrobnostech odkázal na opodstatněné závěry a úvahy soudů obou stupňů rozvedené v přezkoumávaných rozhodnutích, z nichž je zřejmé, že posuzovaly význam klíčové usvědčující výpovědi poškozené V. M. a diametrálně odlišných vyjádření mladistvých a dostatečně na ně reagovaly. Zmínil výpověď K. I., která nejenže podala informace získané zprostředkovaně od poškozené, ale též popsala její stav poté, co se ze setkání s mladistvými vrátila, jenž byl důvodem přivolání rychlé záchranné služby. Vše, co soudy v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly a vysvětlily, je podle státního zástupce logickým výsledkem řádně provedeného dokazování.
11. Při správnosti všech procesních postupů v průběhu prováděného dokazování a dodržení pravidel a zásad pro řádné objasnění věci, státní zástupce konstatoval, že nedošlo k porušení dovolatelem zmiňované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, jejíž uplatnění je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění této zásady splněny nebyly.
12. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci podle státního zástupce odpovídá i použitá právní kvalifikace provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Oponoval dovolateli, že by u částky 1.000 Kč šlo o jeho věc a že by se nejednalo o cizí věc, protože za správný označil výklad odvolacího soudu v bodě 17. odůvodnění usnesení, že její násilné vymožení proti projevené vůli poškozené svědčí o úmyslném zmocnění se cizí věci.
13. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), tak písm. c) tr. ř.
14. Mladistvý, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.
IV. Formální důvody dovolání
15. Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
17. Mladistvý dovolání opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jeho zákonným vymezením.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu (provinění), jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (provinění). Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu (provinění) určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
19. Kromě uvedeného je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
20. Z obsahu podaného dovolání plyne, že mladistvý zásadně brojil proti tomu, že soudy provedené dokazování trpí nedostatky, které spatřoval ve vadně hodnocených důkazech, zejména vytýkal, že uvěřily výpovědi poškozené, zatímco verzi předložené mladistvými nepovažovaly za věrohodnou. V souladu s konkrétními výhradami, jimiž se domáhal, aby soudy za podklad svých rozhodnutí vzaly jím uváděnou obhajobu, namítal i nevyužití zásady in dubio pro reo, pokud soudy takový postup nezvolily. Na základě svých tvrzení vytýkal nenaplnění znaků skutkové podstaty provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na takto formulované dovolání je zjevné, že formálnímu vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyhověl v jeho první alternativě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je dovolání důvodné při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je povinen své závěry opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů. Při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud sám nehodnotí, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nebo ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
V. K důvodnosti dovolání
21. V souladu s vyjádřením státního zástupce je možné s ohledem na spisový materiál i obsah přezkoumávaných rozhodnutí shledat, že mladistvý v dovolání opakuje námitky, které byly předmětem jeho obhajoby i v předešlých etapách řízení a soudy na jím uváděná tvrzení reagovaly a vypořádaly se s nimi. Odvolací soud své úvahy a přezkum zaměřil nejen na námitky uvedené v odvolání mladistvého, ale i ostatních odvolatelů, kteří odvolání též podali v jeho prospěch. V bodě 10. shrnul, že v řízení neshledal procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, v další části svého rozhodnutí rozvedl důvody, které v reakci na námitky odvolatelů o tomto závěru svědčily (viz body 13. až 19.). Posouzením tohoto obsahu napadeného rozhodnutí lze shledat, že odvolací soud v něm vcelku podrobně rozvedl své úvahy, jimiž se k verzi uváděné odvolatelem nepřiklonil, a v potřebné míře rozvedl, z jakých důvodů shledal rozhodnutí soudu prvního stupně správným.
22. Podle námitek mladistvého je zjevné, že z obsahu jím uváděných skutečností plynou jeho vlastní skutkové okolnosti, jimiž se snažil vyvinit, které se však neshodují se soudy učiněnými zjištěními popsanými ve výroku o vině. Pokud zdůrazňoval drobné nesrovnalosti ve výpovědi poškozené, vytrhával je ze souvislostí a nenahlížel na ně v komplexu všech ve věci zajištěných důkazů. Na základě vlastní verze líčených událostí se mladistvý vymezil i proti vadnému posouzení zavinění, případně znaků objektivní stránky provinění loupeže, které současně vytýkal, ta jeho verze o průběhu události se neshoduje s tou, jíž bral do úvahy soud prvního stupně.
Podle přezkoumávaných rozhodnutí je přitom patrné, že soud prvního stupně verzi mladistvého bral na vědomí a vypořádal se s ní způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti (viz body 4. až 8. rozsudku). Se zřetelem na námitky mladistvého posuzoval všechna rozhodná sdělení poškozené, porovnával je zejména s výpovědí K. I., která byla poškozenou o činu mladistvého informována, nepominul ani drobné nepřesnosti, jež vytýkal mladistvý, na které rovněž přiměřeně reagoval. Obdobně se výhradami mladistvého vůči nevěrohodnosti poškozené zabýval i odvolací soud (viz bod 13.
usnesení).
23. Postupy soudů obou stupňů (viz body 4. až 9. rozsudku a 10. až 17. usnesení) svědčí o tom, že se soud prvního stupně neodchýlil od zásad stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odvolací soud dodržel všechna pravidla vyplývající z § 254 a násl. tr. ř. Soud prvního stupně hodnotil obhajobu mladistvého a obsah jeho výpovědi a tvrzení poškozené konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména výpovědí tety poškozené K. I., která nevypovídala jen o skutečnostech, které jí sdělila poškozená, jak mladistvý namítal, nýbrž popsala chování a stav poškozené po schůzce s mladistvými.
S výpovědí poškozené, jak konstatovaly soudy, korespondovalo sdělení svědkyně, že poškozená byla rozrušená, zavřela se do koupelny. Stav poškozené ji vedl k tomu, že přivolala záchrannou zdravotní službu (srov. bod 8. rozsudku a bod 13. usnesení). Výpověď poškozené je dále podporována listinnými důkazy i zaznamenanou komunikací mezi mladistvými a poškozenou i její tetou (srov. bod 13. napadeného usnesení) nebo lékařskou zprávou, ze které vyplývá, že poškozená bezprostředně po napadení popsala incident zdravotnickému personálu (viz bod 14.
usnesení a bod 8. rozsudku). Opodstatněná v daném kontextu není ani námitka mladistvého o rozporu mezi výpovědí poškozené a K. I., protože k závěru o spáchání přečinu loupeže je skutečně zcela marginální údaj o tom, kdo se jako první podíval do krabičky od mobilního telefonu a zjistil, že se v ní mobilní telefon nenachází (viz bod 11. rozsudku). Je třeba přisvědčit soudu, že tato okolnost neměla na průběh skutkového děje žádný vliv, ani nesvědčí o nevěrohodnosti poškozené či jmenované svědkyně (srov. bod 14.
usnesení). S ohledem na výše uvedené skutečnosti a obsah napadených rozhodnutí nebylo možné přisvědčit námitce mladistvého, že soudy rozpory ve výpovědi poškozené zcela přehlížely, resp. je neřešily, protože způsob, jakým se s jím uváděnými nedostatky vypořádaly, svědčí o tom, že své povinnosti nezanedbaly. Ze všech těchto důvodů soud opodstatněně uzavřel, že výpověď poškozené je věrohodná (viz bod 19. rozsudku).
24. Poškozená byla přímým účastníkem incidentu, byla jeho obětí a její výpověď je v dokazování přímým důkazem, jenž soud posuzoval a hodnotil na základě jí samotné, i jiných nepřímých důkazů, jež vzájemně porovnával a usuzoval na jejich věrohodnost. K tomuto postupu učiněnému zejména soudem prvního stupně, který je mladistvým nedůvodně shledáván vadným, je vhodné uvést, že nepřímým důkazem je takový důkaz, který nepotvrzuje nebo nevyvrací přímo dokazovanou skutečnost, nýbrž takovou skutečnost, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované okolnosti jen nepřímý vztah.
Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi.
Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu, ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14).
25. Pokud mladistvý zpochybňoval způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s postoji poškozené, ani v tom mu není možné přisvědčit, protože dostál všem zásadám, jimiž byl povinen se při hodnocení její výpovědi řídit. Nejvyšší soud se se závěry soudů ztotožňuje, protože jsou logické a řádně vysvětlené v souladu s výsledky dokazování. Výpověď poškozené na č. l. 228 až 231 spisu, kde popsala okolnosti týkající se mobilního telefonu a transakce s mladistvou ohledně něj uskutečněnou včetně navazující události, kdy mladistvá uhrazené peníze požadovala vrátit, nestojí osamoceně, ale zapadá do řetězce všech učiněných důkazů. Poškozená vysvětlila, proč telefon nechtěla zpátky a zvažovala jen slevu z ceny. Na schůzku s sebou vzala částku 1 000 Kč odpovídající kupní ceně a na smluveném místě navrhla mladistvé, že jí kupní cenu dodatečně sníží o částku 200 Kč. Logickým závěrem je proto i zjištění, že u sebe měla bankovky 500 Kč, dvakrát 200 Kč a 100 Kč, aby mladistvé mohla předat 200 Kč jako uvažovanou slevu z původní obdržené kupní ceny (viz též bod 13. usnesení). Uvedené podporuje rovněž messengerová komunikace (viz č. l. 200 až 209 spisu). Z obsahu této výpovědi soudy důvodně vycházely a opodstatněně neuvěřily tvrzení mladistvého o nelogičnosti výpovědi poškozené. Oporu ve výsledcích provedeného dokazování má i závěr soudu o motivu jednání mladistvých, pro který vyšel rovněž ze souhrnu všech učiněných zjištění, z nichž vyplynulo, že mladistvá, která dříve zaplatila poškozené za telefon, jenž posléze považovala za nefunkční, chtěla zpět uhrazenou částku 1000 Kč, jíž poškozená odmítala vydat.
26. Nic nesvědčí o tom, že by věrohodnost poškozené či jmenované svědkyně byla zpochybněna. Není vadou, jestliže soudy nižších stupňů shledaly, že jde o důkazy, které podle jejich srovnání spolu korespondují, a proto je posoudily jako věrohodné. Reagovaly na obhajobu mladistvého, kterou stejným komparativním postupem posuzovaly s ohledem na další výsledky dokazování vyplývající z ostatních důkazů, avšak se závěrem, že stojí osamocena, když k tomu doložily, z jakých důvodů ji neuvěřily. Poukázaly na konkrétní skutečnosti, v nichž se s tvrzeními vyplývajícími z ostatních důkazů mladistvý rozcházel.
27. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně v rámci hodnocení zajištěných důkazů, nelze v něm spatřit takové nedostatky, které by svědčily o jejich jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Naopak je třeba dojít k závěru, že soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odvolací soud se s ním důvodně ztotožnil. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Uvedené závěry vedou ke zjištění, že všechny rozhodné skutkové okolnosti byly řádně objasněny, což vylučuje aplikaci principu in dubio pro reo, jenž lze využít jen tehdy, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). O takový stav dokazování se však v posuzované věci, jak bylo výše rozvedeno, nejedná, protože soudy dospěly po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že provedené dokazování o vině mladistvého dostatečně svědčí a nevznikají o ní pochybnosti.
28. Nejvyšší soud dokazování ze všech uvedených důvodů považuje za řádně provedené a z něj pocházející závěry netrpí dovolatelem vytýkanými nedostatky. Z procesu dokazování nevyplývá žádné extrémní porušení zásad a pravidel obsažených v trestním řádu, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces, obsaženého v čl. 6 Úmluvy a k nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci, stanoveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny. Zejména soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také, vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). V přezkoumávané věci nedošlo k tomu, že by zjištěný skutkový stav neodpovídal provedenému dokazování, naopak v něm má potřebnou oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13], neboť hodnocení důkazu je provedeno plně na základě racionálního a logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05].
29. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud shledal, že byla řádně objasněna rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž mladistvý v dovolání brojil (nevytýkal nic vůči provinění výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku). Je však třeba poukázat na to, že vytýkal nedostatky v právním posouzení nikoliv na základě těch skutkových zjištění, která soudy učinily v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, ale v intencích své vlastní obhajoby a na jejím základě učiněných nepodložených okolností. Takové výhrady nelze namítat podle žádného důvodu dovolání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], protože podkladem pro posouzení správnosti právních otázek je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
30. Přes tyto závěry Nejvyšší soud (obeter dictum) považuje ve stručnosti zmínit, že mladistvý proti naplnění znaků „zmocnění se cizí věci“ a nedostatku zavinění u provinění loupeže brojil podle své vlastní obhajoby, která jako nepravdivá byla vyloučena, pro úplnost uvedené nedostatky posoudil, avšak podle skutečností zjištěných soudy obou stupňů, které k provinění loupeže učinily skutkové zjištění, že mladistvý tím, že „…uchopil V. M. za pravou ruku, kterou měla v kapse bundy a držela v ní částku 1000 Kč, přitlačil ji na stěnu, ruku jí z kapsy vytrhl a z ruky jí sebral peníze, které předal mladistvé BBBBB…“. V takto konstatovaném zjištění shledaly naplněnými všechny znaky uvedeného provinění.
31. Provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Užitím násilí se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, a to prostředkem ke zmocnění se cizí věci, avšak není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
32. Pokud mladistvý tvrdil, že nešlo o „cizí věc“, je třeba zdůraznit, že cizí věcí je věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2542, 2188). Jak soudy zjistily, předmětná částka, kterou mladistvý poškozené vytrhl z ruky, nebyla jeho majetkem. Šlo o finanční prostředky, které v době, kdy vůči poškozené uvedeným způsobem jednal, patřily stále jí, protože finanční transakce, které předcházely tomuto jeho jednání před vlastním útokem na poškozenou, nebyly pro posouzení činu mladistvého podstatné.
Ani s ohledem na nejasný průběh prodeje telefonu neopravňovalo nic mladistvého k tomu, aby peníze poškozené za použití násilí sebral, byť tak činil pro mladistvou. Peníze v době činu byly ve vlastnictví poškozené, o tom pochybnosti nevznikají, protože je obdržela od mladistvé jako cenu za prodaný mobilní telefon. Byly tudíž jejím majetkem získaným jako kupní cenu. Z hlediska posuzované skutkové podstaty provinění loupeže nebyla rozhodná ani existence dohody o zrušení kupní smlouvy mezi poškozenou a mladistvou, protože peníze by ani na jejím základě nepatřily mladistvému.
Z ničeho tedy nevyplynulo, že by byly jeho věcí. Z provedeného dokazování je jasný závěr, že dohoda o zrušení kupní smlouvy a vrácení kupní ceny uzavřena ani řádně nebyla, protože poškozená na ni nepřistoupila. Podle výsledků provedeného dokazování proto předmětné peníze nebyly ani věcí mladistvé, protože poškozená peníze vrátit nechtěla, ostatně to byl i důvod, proč jí je mladistvý za použití násilí sebral. Ze všech těchto důvodů byl naplněn znak „cizí věci“ ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 33/1991 Sb. rozh.
tr.).
33. Důvodnými nejsou ani námitky mladistvého zaměřené proti zavinění. Provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem. Úmysl pachatele [srov. § 15 tr. zákoníku] se musí vztahovat jak k násilnému jednání či k pohrůžce bezprostředním násilím, čímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci, nemusí ovšem směřovat k trvalé dispozici s věcí, tedy k přisvojení, ale jak již bylo uvedeno, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení, ale i předání jiné, třetí osobě apod. (srov. rozhodnutí č. 51/1976-III. Sb. rozh. tr.). Soudy se subjektivní stránkou mladistvého zabývaly, soud prvního stupně dovodil, že jednal ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. bod 15. rozsudku), s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 22. usnesení). Soudy tyto závěry učinily podle výsledků provedeného dokazování i okolností v rámci nichž mladistvý jednal. Důvodně shledaly naplněnými hlediska úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože dokazováním dostatečně vyšlo najevo, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně (§ 173 odst. 1 tr. zákoníku) porušit nebo ohrozit zájem jím chráněný. Z popsaného průběhu události plyne, že mladistvý násilím vyndal ruku poškozené z kapsy a násilím jí odebral peněžní prostředky, které v této ruce držela, přičemž takto činil, ačkoli si byl vědom, že mu předmětné peníze nepatří, a jsou tudíž věcí cizí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů správně učinily závěr, že mladistvý chtěl tímto jednáním porušit zájem chráněný trestním zákonem (viz bod 13. napadeného usnesení). Takto popsaný úmysl je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně kvalifikováno [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04].
VI. Závěr
34. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které mladistvý v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěry mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že naplnil po všech stránkách znaky provinění loupeže podle § 173 odst. 1tr. zákoníku. Výhrady proti další právní kvalifikaci podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nevznesl, a proto se jeho správností Nejvyšší soud nezabýval.
35. Z uvedených důvodů dovolací soud námitky mladistvého směřující proti provedenému dokazování a správnosti posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně neshledal důvodnými a uzavřel, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Protože pro tyto své závěry mohl vyjít z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání mladistvého odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 6. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu