8 Tdo 466/2024

8 Tdo 466/2024-905

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 7. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 3/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 21/2000, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2023, byl obviněný M. M. P. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (účinného do 31. 12. 2009), ve znění do 30. 6. 2002 (dále „tr. zák.“). Za to byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 11 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněný podal odvolání směřující proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 3/2024, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. tím, že dne 19. 12. 1999 kolem 20:00 hodin v Praze XY, XY, ve XY patře domu č. XY v obývacím pokoji bytu č. XY během oslavy pravoslavného svátku po předcházejícím fyzickém konfliktu bodl kuchyňským nožem zn. Chefs Secret japonské výroby s čepelí dlouhou 165 mm ve střední čáře širokou 15 mm s úmyslem usmrtit do zad sedícího poškozeného M. J., nar. XY, čímž mu způsobil bodnou ránu hrudníku na zadní straně hrudníku 2 cm od střední čáry v úrovni dolního okraje lopatky, 136 cm nad úrovní chodidla, přičemž rána pronikla mezižeberním svalstvem ve výši 6 mezižebří vlevo při páteři do dutiny hrudní a způsobila poranění hrudní aorty a dolního laloku levé plíce, když tato bodná rána byla smrtící, v důsledku níž došlo k zakrvácení dutiny hrudní a následně smrti poškozeného.

4. Není od věci doplnit, že soudy obou stupňů se věcí obviněného nezabývaly poprvé. Obžaloba pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. byla na obviněného u Městského soudu v Praze coby soudu prvního stupně podána již 4. 8. 2000. Řízení proti němu bylo vedeno jako řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 4 T 21/2000, byl obviněný (ještě pod jménem I. N. L.) uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň mu byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání podané obhájcem obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 8 To 1/01, zamítnuto. Obviněný byl posléze na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen dne 13. 4. 2023 v Polsku a předán do České republiky. Zde při doručení rozsudku (jeho písemného překladu) byl poučen podle § 306a odst. 2 tr. ř. a požádal o zrušení rozsudku a provedení hlavního líčení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2023, sp. zn. 4 T 21/2000, byl podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 4 T 21/2000, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 8 To 1/01 (výrok I.), a současně bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby (výrok II.). V dalším řízení bylo rozhodnuto způsobem uvedeným pod body 1., 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 8 To 3/2024, obviněný podal prostřednictvím obhájkyně dovolání. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a vytkl, že jednak rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jednak že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž vše zaštítil Ústavním soudem opakovaně zmiňovanou povinností Nejvyššího soudu zabývat se případným porušením spravedlivého procesu.

6. Obviněný především polemizoval se zjištěním soudů, že se dopustil jednání, kterým jiného usmrtil. Označil je za nešťastnou náhodu, způsobenou jeho neuváženým jednáním, když jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly značně omezené až vymizelé z důvodu vícedenní nadměrné konzumace alkoholu. K těmto rozhodným skutečnostem však soudy neprovedly jím navrhované důkazy.

7. Soud prvního stupně zamítl jako neúčelný jeho návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, v němž by znalec zodpověděl, zda a v jakém rozsahu byly ovlivněny rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného vlivem zkonzumovaného alkoholu. Tento soud svůj procesní postup odůvodnil tím, že hladina alkoholu v krvi obviněného nebyla po spáchání skutku změřena a nelze ji ani znaleckým posudkem objektivně stanovit, jednalo by se spíše o spekulaci. Absenci znaleckého posudku nesprávně nahradil odkazem na výpověď svědka I.

V. O. a úvahou o vztahu obviněného k alkoholu a jeho snášenlivosti, kterou obviněný pokládal za zásah do jeho základních lidských práv. Podle dovolatele tento nesprávný postup soudu prvního stupně, následně aprobovaný odvolacím soudem, vedl k učinění nesprávných skutkových zjištění. Napadená rozhodnutí jsou tudíž zatížena vadou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, ze kterých by bylo možno učinit rozhodná skutková zjištění pro posouzení, zda měl omezené či vymizelé rozpoznávací a ovládací schopnosti.

8. Na zmiňované pochybení navazuje podle obviněného i nesprávné právní posouzení skutku. Nešlo o trestný čin vraždy, protože obviněný nikdy úmysl někoho usmrtit nepojal. S ohledem na dlouhodobou a nadměrnou konzumaci alkoholu nebyl ani srozuměn s tím, že pokusil-li se zezadu nožem rozpárat triko poškozeného, může poškozeného za určitých okolností usmrtit. Pakliže soudy vyvodily existenci volní složky úmyslného zavinění, je zjevné, že právní posouzení skutku učinily v přímém rozporu se základní zásadou in dubio pro reo, a porušily tak princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

9. Obviněný měl za to, že nelze-li z provedených důkazů učinit spolehlivá skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl, je nutné v souladu se zásadou in dubio pro reo kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák., případně trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák.

10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“). Po seznámení se s obsahem mimořádného opravného prostředku obviněného poznamenal, že měl být uplatňován rovněž dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť odvolací soud zamítl odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné, a to v kombinaci s dále deklarovanými dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jejichž vadami měl být zatížen již rozsudek soudu prvního stupně.

12. Třebaže se příčetnost vztahuje k řešení otázek trestní odpovědnosti (konkrétně způsobilosti obviněného být pachatelem trestného činu), vzhledem ke konkrétnímu obsahu námitek obviněného je zřejmé, že pojal tuto část dovolání spíše jako polemiku s postupem soudů nižších stupňů, které nevyhověly jeho návrhu na doplnění důkazů o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jímž měl být zkoumán jeho duševní stav. Námitky tak směřují k vadám důkazního řízení.

13. I když se námitky obviněného týkající se neakceptování návrhu na doplnění dokazování ohledně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie, podřadí pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předpokládající nedůvodné provedení navrhovaných podstatných důkazů, nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Ani podle judikatury Ústavního soudu, na niž odkázal, nejde o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Soud prvního stupně předvídané povinnosti dostál, neboť vznesenému návrhu obhajoby nevyhověl s odkazem na jeho nadbytečnost, což vyplývá z vysvětlení v bodu 26. odůvodnění rozsudku. Repetitivní námitkou se zabýval rovněž odvolací soud pod bodem 22. odůvodnění usnesení. Z uvedeného pohledu se tedy nemůže jednat o opomenutý důkaz.

14. Nad rámec dosud řečeného státní zástupce zdůraznil, že v posuzované věci neexistovala vážná pochybnost o stavu příčetnosti obviněného, a proto se ani nepokládalo za potřebné zpracovávat znalecký posudek tohoto zaměření k vlivu alkoholu na obviněného, navíc s razantním časovým odstupem více než dvaceti let od spáchání činu. Z výpovědi obviněného i svědků se podává situačně navazující, racionální a orientované jednání obviněného, pokračující jeho bezprostředním útěkem z místa činu a následné skrývání mimo pozornost tuzemských orgánů činných v trestním řízení. Obviněný nepředložil žádnou relevantní dokumentaci, která by snad mohla ukazovat na důvodnost vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie, dopadající na obeznalost s tím, že po požití alkoholu, za situace, kdy by u něho byla přítomna duševní porucha, se může přivést do stavu nepříčetnosti. Ze zdravotního stavu se neuvádí ničeho významného též ohledně konkrétní psychické nemoci, natož projevující se v kombinaci s alkoholem. V neposlední řadě obhajoba nevyužila krajní možnost nechat si zpracovat vlastní znalecký posudek, pakliže stále z izolovaného pohledu prosazovala jeho potřebnost, a tento předložit soudu k odpovídajícímu vyhodnocení pro zvrácení důkazního stavu.

15. Jde-li o dále deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný však jeho záběr zcela nerespektoval, neboť v dotčené pasáži vznášel i námitky skutkové povahy. Jestliže obviněný naznačoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, nutno konstatovat, že má procesní charakter a týká se otázek skutkových. K porušení uvedené zásady by mohlo dojít tehdy, pokud by důkazní situace skutečně vyzněla tak, že by nebylo možno se důvodně přiklonit ani k jedné z více v úvahu připadajících skutkových variant a soudy by zvolily variantu pro obviněného méně příznivou. Jen za této situace, tj. skutečně existujícího patového důkazního stavu, neodstranitelného dalším možným dokazováním, který je s ohledem na uplatňující se princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 2 tr. ř.) třeba řešit přijetím pro obviněného nejpříznivější skutkové varianty, by přijetí jiné varianty soudy znamenalo porušení obviněným zmiňované zásady. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme řešení, které obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Rozdílnou verzí skutkového děje, kterou se hájil obviněný, jestliže usmrcení poškozeného přičítal nešťastné nehodě, když údajně chtěl zezadu nožem jen rozpárat triko poškozeného, se zabýval soud prvního stupně v dostatečné míře a vyloučil tuto verzi jako neakceptovatelnou.

16. Podle státního zástupce lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s jistou benevolencí – s ohledem na obecnost a redukci o souběžně uplatněné výhrady skutkové povahy – podřadit námitky obviněného stáčející se k absenci úmyslného zavinění u trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Přesto nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nedospěl soud prvního stupně k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku, jak ho snažil prezentovat obviněný v argumentaci. Na straně obviněného bylo dovozeno zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Při zkoumání, zda obviněný jednal v tomto úmyslu, se neomezoval na pouhé zjištění, že bodl napadeného nožem do zad, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt. Obviněný použil k provedení útoku nástroj – kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 165 mm ve střední čáře širokou 15 mm. Při posuzování složek zavinění obviněného byl vzat v potaz především způsob útoku a vysoká intenzita, s jakou útočil zezadu na sedícího poškozeného. O charakteru útoku rovněž vypovídá, že ke smrti poškozeného došlo krátce, totiž jen několik minut od vzniku bodného poranění. Pokud se zohlední oblast útoku, znamenala poranění hrudní aorty a levé plíce, odkud se přivozuje fatální zakrvácení hrudní dutiny. Stejně tak nebylo opomenuto, jakým motivem byl obviněný veden a co útoku předcházelo, jestliže se přihlédne k předcházejícímu verbálnímu a fyzickému konfliktu mezi ním a poškozeným, který obviněný nově eskaloval. Dokonce vyšlo najevo, že obviněný nůž vytáhl ze zad poškozeného a odhodil, posléze jej hodlal opětovně vzít, čemuž však ostatní osoby nalézající se v bytě zabránili svým zásahem.

17. Celkově po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný uplatnil důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [v této souvislosti není podstatné, že neuplatnil i důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ač tak formálně správně učinit měl].

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

21. Obviněný ve vztahu k tomuto důvodu dovolání vytkl, že soud prvního stupně pochybil, nevyhověl-li jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, k objasnění otázky, zda a v jakém rozsahu byly v době činu ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti vlivem zkonzumovaného alkoholu. Jeho závěry posléze akceptoval i odvolací soud. Konstatoval, že vypracování uvedeného znaleckého posudku se jeví nadbytečným vzhledem k časovému odstupu více než dvou desítek let a zpracování znaleckého posudku z oboru toxikologie je v kontextu plynutí času nerelevantní.

K výhradám dovolatele stran neprovedení navrhovaných podstatných důkazů lze v obecné rovině připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

22. Soud prvního stupně dovolatelem zmiňovaný návrh na doplnění dokazování opatřením znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, nepominul a v odůvodnění vysvětlil, proč jej nepovažoval za účelný (bod 26. rozsudku soudu prvního stupně). Upozornil, že není pochyb o tom, že obviněný alkohol konzumoval již druhý den, požíval pivo a vodku, množství vypitého alkoholu jen odhadoval. Soud prvního stupně výstižně shrnul, že obviněný nožem zaútočil přímo na poškozeného, kterého předtím obvinil z poškození trička, žádnou jinou osobu nenapadl ani neohrožoval. Nutno připustit, že zmínka soudu prvního stupně o tom, že obviněný pochází z oblasti, v níž je postoj k alkoholu tradičně otevřenější jak do četnosti, tak i objemu požitého alkoholu, s čímž je spojena i výrazně větší snášenlivost hladiny alkoholu a schopnost organismu se s jeho vlivem vyrovnávat, je spekulativním závěrem učiněným bez opory v dokazování, ale na jeho závěrech o nadbytečnosti a neúčelnosti vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, nic nemění. I přes nevhodnost takového hodnotícího úsudku jej nelze vnímat jako relevantní porušení lidských práv, zejména těch, jež jsou zakotvena v čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jak mínil dovolatel.

23. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Akcentoval, že ze svědeckých výpovědí, jakož i výpovědi obviněného plyne, že šlo o situačně navazující, racionální a zcela orientované jednání obviněného v místě i čase, čemuž nasvědčuje i bezprostřední útěk po činu a následné skrývání obviněného. Vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, požadované obhajobou se jeví jako nadbytečné vzhledem k časovému odstupu a zpracování znaleckého posudku z odvětví toxikologie je v kontextu plynutí času irelevantní (bod 22. usnesení odvolacího soudu).

24. Závěry soudů o nadbytečnosti znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i odvětví toxikologie, shledává i dovolací soud opodstatněnými. Výsledky provedeného dokazování, výpověďmi svědků (především I.

V. O., R.

I. B., I. D., V. D., ale i V. S. M.) je doloženo, že chování obviněného v době předmětné události nevybočovalo z celkových poměrů, jevil sice známky požití alkoholu, ale nebyl natolik opilý, aby ztrácel orientaci v místě a čase. Svoje chování a pohyby dokázal cíleně koordinovat, když po předchozím slovním a fyzickém konfliktu s poškozeným, finalizovaným sporem o tričko, racionálně šel ke kuchyňskému pultu, zde vzal nůž a tím posléze s vysokým nápřahem bodl do zad sedícího poškozeného. Jak správně uvedl i odvolací soud, není pochyb, že šlo o situačně navazující, racionální a orientované jednání obviněného v místě i čase.

V posuzované věci neexistovala vážná pochybnost o stavu příčetnosti obviněného, a proto se ani nepokládalo za potřebné zpracovávat znalecký posudek tohoto zaměření k vlivu alkoholu na obviněného, navíc s razantním časovým odstupem více než dvaceti let od spáchání činu. Obviněný nepředložil žádnou relevantní dokumentaci, která by snad mohla ukazovat na důvodnost vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětí psychiatrie, který by měl dokládat, že po požití alkoholu, za situace, kdy by u něho byla přítomna duševní porucha, se může přivést do stavu nepříčetnosti.

Ze zdravotního stavu se neuvádí ničeho významného též ohledně konkrétní psychické nemoci, natož projevující se v kombinaci s alkoholem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že co do rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejde o situaci, že by ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy, nejde o vadu řízení založenou na tzv. opomenutých důkazech. Obviněným uplatněné důkazní návrhy byly soudy vypořádány, v souladu s trestním řádem o nich bylo rozhodnuto a tento procesní postup byl v rozhodnutí soudu náležitě odůvodněn.

25. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení pravidla in dubio pro reo, na které obviněný poukázal, byť nesprávně v souvislostech s polemikou týkající se právního posouzení skutku. Pravidlo in dubio pro reo se totiž dotýká skutkové oblasti a znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, že nůž vzal do ruky jen proto, aby poškozenému na oplátku rozřízl triko a že vše bylo jen pouhé nedopatření, které vzniklo nešťastnou náhodou (bod 29.

rozsudku soudu prvního stupně). Vyzdvihl v této souvislosti nelogičnost vyřešit konfliktní situaci popisovanou obviněným za pomoci ostrého kuchyňského nože, způsob chování obviněného, který k poškozenému sedícímu k němu zády přistoupil nepozorovaně a silně jej bodl v blízkosti lopatky, čímž mu způsobil poranění specifikovaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Bodná rána byla smrtící a v jejím důsledku došlo k zakrvácení dutiny hrudní a smrti poškozeného. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

26. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

27. Významnou otázkou, která se stala předmětem pozornosti dovolacího soudu, byly námitky dovolatele vůči správnosti závěrů soudů ohledně formy zavinění jakožto obligatorního znaku skutkové podstaty každého trestného činu.

28. Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustil, kdo jiného úmyslně usmrtil. Objektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom nezáleží na tom, jakých prostředků bylo užito, zda šlo o jednání jednorázové (kupř. zastřelení nebo probodnutí) nebo jednání postupné a dlouhodobé. Trestný čin vraždy je úmyslným trestným činem, přičemž úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.

29. K námitce zpochybňující úmyslné zavinění, a tedy úmysl usmrtit jiného, je na místě v obecné rovině předeslat, že zjišťování zavinění je obtížnější a náročnější již proto, že předmětem dokazování je psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U trestného činu vraždy musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně. Trestný čin je podle § 4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Pro obě formy úmyslného zavinění je pak společné to, že vůle ve formě chtění nebo srozumění vyjadřuje aktivní vztah pachatele ke způsobenému následku. Podle právní nauky představová složka úmyslu zahrnuje představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, volní složka vůli je vyvolat vlastním jednáním. Vůlí je v tomto smyslu třeba rozumět i srozumění pachatele s následkem, neboť srozumění je v podstatě formou chtění (srov. V. SOLNAŘ, J. FENYK, D. CÍSAŘOVÁ, Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, nakladatelství Orac, vydání první, 2003). I eventuální úmysl tedy vždy obsahuje prvek vůle.

30. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

31. Obviněný popřel úmysl způsobit jiné osobě smrt. Úmysl způsobit uvedený následek je tedy třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Na úmysl způsobit smrt pak lze usuzovat zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, z pohnutky činu a též z okolností, za kterých k útoku došlo, a jaké nebezpečí pro poškozeného reálně hrozilo (viz přiměřeně zejména rozhodnutí pléna bývalého Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., s. 230 a 231, č. 19/1969, č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr., shodně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 686/2003 aj.).

32. Je zjevné, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku s námitkami obviněného, jež měly zpochybnit závěr o úmyslu usmrtit poškozeného, přesvědčivě vypořádal. Sled událostí a činů obviněného tvoří řetězec, který způsobem jeho provedení a posléze i chováním po činu zapadá do obrazu, který soud vytvořil a který dovoluje akceptovat závěr o vině trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. Lze uzavřít, že obviněný chtěl poškozenému způsobit smrt [nebo nejméně, že byl srozuměn se způsobením smrti poškozenému v tom smyslu, že byl s tímto následkem v době útoku smířen ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.].

33. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně (bod 35.) s akcentem na způsob provedení a intenzitu útoku především vyloučil obhajobu obviněného, že nožem chtěl jenom poškodit tričko poškozenému a že toliko v důsledku náhlého povstání poškozeného jej nožem zasáhl do těla. Soud prvního stupně činil závěr, že intenzita útoku obviněného musela být značně vysoká, aby nůž mohl proniknout ostřím do těla poškozeného a způsobit mu zjištěná významná poranění, jimž ve velmi krátkém čase podlehl. O takové intenzitě svědčí mimo jiné i výpověď svědka V. S. M., popisujícího, že obviněný se napřáhl až ke své hlavě a zasadil ránu do zad poškozeného. Proto také uzavřel, že obviněný musel vědět, že vede-li útok ostrým nožem do oblasti trupu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, může poškozenému způsobit zranění neslučitelná se životem. Odvolací soud správnost právní kvalifikace jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. sdílel (bod 24. odůvodnění usnesení); v souvislostech s výrokem o trestu i on upozornil na to, že útok obviněného byl veden zezadu, bez možnosti obrany oběti, zákeřnou prudkou ranou velkým nožem a že obviněný zmařil mladý život poškozeného z malicherného důvodu (bod 26.).

34. Nejvyšší soud se ztotožňuje se státním zástupcem, že při zjišťování subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. nedospěl soud prvního stupně k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku, jak ho snažil prezentovat obviněný v argumentaci. Při zkoumání, zda obviněný jednal v přímém úmyslu, se soud prvního stupně neomezoval na pouhé zjištění, že bodl napadeného nožem do zad, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt. Svůj závěr opřel také o další okolnosti, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl útok veden, co mu předcházelo, jak byl útok veden, jakého nástroje bylo použito, proti jaké části těla byl útok veden. Obviněný použil k provedení útoku nástroj – kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 165 mm ve střední čáře širokou 15 mm. Pominut nebyl především způsob útoku a vysoká intenzita, s jakou obviněný útočil zezadu na sedícího poškozeného. O charakteru útoku rovněž vypovídá, že ke smrti poškozeného došlo krátce, totiž jen několik minut od vzniku bodného poranění. Pokud se zohlední oblast útoku, znamenala poranění hrudní aorty a levé plíce, v důsledku čehož došlo k fatálnímu zakrvácení hrudní dutiny. Stejně tak nemůže uniknout pozornosti, jakým motivem byl obviněný veden a co útoku předcházelo, jestliže se přihlédne k předcházejícímu verbálnímu a fyzickému konfliktu mezi ním a poškozeným, který obviněný nově eskaloval. Nelze ani pominout, že podle výpovědí svědků (V. D., V. S. M., především ale I. V. O.) obviněný nůž vytáhl ze zad poškozeného a odhodil, posléze jej hodlal opětovně vzít, čemuž však ostatní osoby nalézající se v bytě zabránily svým zásahem.

35. Správně a opodstatněně učiněné skutkové závěry soudu prvního stupně vylučují možnost právního posouzení skutku jako trestného činu opilství podle § 201a tr. zák. či dokonce nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., jak se toho dožadoval obviněný.

36. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 7. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu