8 Tdo 473/2024

8 Tdo 473/2024-521

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2024 o dovolání, které podal obviněný mladistvý AAAAA (pseudonym), proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 14. 12. 2023, č. j. 67 Tmo 17/2023-465, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 1/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého odmítá.

1. Obviněný mladistvý AAAAA (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7, soudu pro mládež, ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 49 Tm 1/2022, uznán vinným proviněním nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento protiprávní čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle 283 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.s.m.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1 z.s.m podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců.

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, soudu pro mládež, ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 49 Tm 1/2022, napadl obviněný odvoláním. Městský soud v Praze, soud pro mládež, z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 67 Tmo 17/2023-465, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, soudu pro mládež, ze dne 18. 5. 2023, sp. zn. 49 Tm 1/2022, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestním opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z.s.m. a § 27 odst. 1 z. s. m., za podmínek § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 27 odst. 2, odst. 3 z.s.m. odsoudil k peněžitému opatření ve výměře 40 (čtyřiceti) denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 (pět set) Kč, tedy celkem 20 000 (dvacet tisíc) Kč. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel předně uvedl, že z provedeného dokazování jeho vina bez důvodných pochybností nevyplývá. Je toho názoru, že soud prvního stupně jej odsoudil pouze na základě výpovědí dvou poškozených, jejichž výpovědi považoval za věrohodné a bez zásadnějších rozporů, a to i přes předchozí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatoval, že předmětné výpovědi jsou vnitřně rozporné jak jednotlivě, tak i navzájem. Podle obviněného důkazní situace spočívá zcela na těchto svědeckých výpovědích, přičemž listinné důkazy prokazují pouze to, že poškozené návykové látky skutečně požily, ne však již to, že jim je podal obviněný či někdo jiný. Dovolatel je přesvědčen, že jeho výpověď je navíc podporována výpovědí svědkyně BBBBB (pseudonym), což však soud prvního stupně při hodnocení důkazů nezohlednil, tudíž učiněné výpovědi nehodnotil nanejvýš pečlivě. Poukazuje rovněž na to, že nikdy nepopíral, že poškozeným podal pilulky představující náhražku metakvalonu, nikdy jim však nepodal zakázané látky. Značnou část námitek pak dovolatel věnoval samotnému hodnocení svědeckých výpovědí. Dále soudům vytkl, že neprovedly jím navržené podstatné důkazy, a to zprávu Fakultní nemocnice v Motole obsahující výsledky toxikologického rozboru moči poškozených a znalecký posudek z oboru lékařství, odvětví soudní toxikologie, ke zjištění, kdy poškozené drogy kokain a GHB požily. Tyto důkazní návrhy vznesl v odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku a následně i v odvolání proti druhému odsuzujícímu rozsudku. Oba soudy však navrhované důkazy neprovedly a ani o nich žádným způsobem nerozhodly či nevysvětlily, proč k jejich provedení nepřistoupily, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že skutek, jak je vymezen, neobsahuje všechny znaky dané skutkové podstaty, neboť soud nekonkretizoval, jaké drogy měl BBBBB poskytovat. Tuto specifikaci provedl pouze ve vztahu k CCCCC (pseudonym) a DDDDD (pseudonym). Podle obviněného soudy pochybily také v tom, že se nezabývaly množstvím omamných a psychotropních látek, které měl distribuovat, což bylo podstatné pro posouzení závažnosti trestného činu a aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 14. 12. 2023, č. j. 67 Tmo 17/2023-465, zrušil a věc zmíněnému soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, že vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

4. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo dovolání obviněného odmítnout. II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. V souvislosti s otázkou dovolání musí Nejvyšší soud zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

9. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.

III. Důvodnost dovolání

11. V návaznosti na obecnou charakteristiku dovolacích důvodů a význam dovolání je vhodné rovněž obecně ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§ 2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými

12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud v obecné rovině dále uvést, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí (poukazoval mj. na nejasnost a neúplnost skutkových zjištění; že soud prvního stupně nerespektoval právní názor a pokyny odvolacího soudu; že došlo k nekritickému přijetí rozporných výpovědí obou poškozených; že soud prvního stupně v jeho neprospěch deformoval výpověď svědkyně BBBBB aj.), přičemž je nutno dále zmínit, že soudy nižších stupňů se s těmito námitkami vypořádaly.

13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.

14. V reakci na uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit mj. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

15. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. V návaznosti na uvedené musí Nejvyšší soud rovněž konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že „soud prvního stupně provedl řádně důkazy nezbytné pro správné rozhodnutí ve věci tak, jak mu to vymezuje trestní řád v § 2 odst. 5 tr. řádu “ (bod 17 rozsudku odvolacího soudu).

16. Pokud jde o obsah uplatněných námitek, je zřejmé, že obviněný v jejich rámci polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní závěry, které však vycházejí ze skutkového děje tvrzeného obviněným, který je však diametrálně odlišný od skutkového zjištění učiněného nalézacím soudem na základě jím hodnocených důkazů. V tomto ohledu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

17. Ve vztahu k námitkám, které se týkají věrohodnosti výpovědí obou poškozených, musí Nejvyšší soud konstatovat, že soud prvního stupně v bodech 10 až 17) svého rozsudku jednotlivé výpovědi rozebral a popsal své závěry a úvahy, které ho k vysloveným závěrům o věrohodnosti výpovědí poškozených vedly. Je třeba dále zdůraznit, že tyto výpovědi nezůstaly osamoceny, nýbrž byly konfrontovány a hodnoceny v souvislostí s listinnými důkazy. Soud prvního stupně zcela správně zmínil, že bral při hodnocení svědeckých výpovědí do úvahy i nonverbální projevy svědkyň, které by mohly naznačovat možné váhání či lhaní, přičemž jednoznačně uvedl, že „defilé obou nezletilých dívek v rámci hlavního líčení, ale bylo takových projevů prosté, přičemž v daném případě nic nenasvědčovalo tomu, že by křivě obviňovaly obžalovaného mladistvého z takto závažného jednání“ (bod 17 rozsudku).

18. Co se týče námitek dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy a ani o nich žádným způsobem nerozhodly, Nejvyšší soud předně připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

19. Ve vztahu k uvedeným důkazním návrhům, jejichž neprovedením podle dovolatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a současně i naplnění znaku dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud podotýká, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2023 (č. l. 424) vyplývá, že obviněný měl důkazní návrhy jiné (než uvádí v rámci dovolání), přičemž soud prvního stupně v bodech 19) a násl. vysvětlil, proč je považoval za nadbytečné. Pokud jde o návrhy na doplnění dokazování spočívající ve vyžádání a provedení zpráv Fakultní nemocnice v Motole obsahující výsledky toxikologického rozboru ze vzorků poškozených odebraného mezi 24.

až 26. 6. 2021 a vypracování znaleckého posudku z oboru lékařství, odvětví soudní toxikologie, ke zjištění, kdy poškozené požily drogy kokain a GHB, je vhodné uvést následující. Na tento návrh reagoval odvolací soud tak, že „nepovažuje a nepovažoval za nutné důkazy v tomto směru doplňovat, neboť by nemohly vnést do závěrů projednávané věci ničeho nového“ (bod 22 rozsudku). K takto formulovaným závěrům nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat (až na skutečnosti uvedené níže v bodě 20).

20. Ve vztahu ke shora uvedenému a dovolání obviněného je podle názoru Nejvyššího soudu podstatné konstatovat následující skutečnosti, plně odůvodňující správnost závěru soudů nižších stupňů o vině obviněného, byť si Nejvyšší soud dokáže představit s ohledem na charakter námitek i podrobněji, a tím i přehledněji koncipované odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, na druhou stranu však ve vztahu k situaci, kdy strany byly účastny veškerých prováděných úkonů, nelze dovozovat, že by rozhodnutí soudu prvního stupně mělo pro strany vyznívat nesrozumitelně, nepřehledně či snad nepřesvědčivě, či mělo vykazovat znaky libovůle při hodnocení důkazů.

Primárně je nutno uvést, že skutkové zjištění kromě toho, že uvádí, že obviněný poskytoval drogy nezletilým dívkám BBBBB (viz níže bod 24), CCCCC a DDDDD, obsahuje také zjištění, že nezletilé CCCCC a DDDDD nejméně třikrát prodal látku GHB, tj, tekutou drogu extáze v nezjištěném množství za částku 200 Kč, dále nejméně třikrát krystalickou drogu extáze MDMA v nezjištěném množství, rovněž za částku 200 Kč, a zároveň jim opakovaně daroval drogu marihuana v nezjištěném množství. Z podaného dovolání, kromě obsáhlé citace z rozhodnutí Ústavního soudu, výpovědí svědkyň a zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že dovolatel nevznesl žádnou konkrétní námitku k výše uvedenému prodeji drog, byť právní věta jednoznačně uvádí na základě skutkového zjištění, že prodal a jinak jinému opatřil omamnou a psychotropní látku (daroval marihuanu) od zimy 2020 do 24.

4. 2021. Veškerá argumentace dovolání je zaměřena proti skutkovému zjištění, že dne 24. 4. 2021 jim podal (CCCCC a DDDDD) látku GHB, tj. tekutou drogu extáze v nezjištěném množství, kterou jim nalil do sklenice se šťávou a dále drogu kokain v nezjištěném množství. Ve vztahu k uvedenému skutkovému zjištění obhajoba záměrně přehlíží z důkazů vyplývající skutečnosti, že obě dívky po podaných psychoaktivních látkách zkolabovaly a skončily ve vážném stavu v nemocnici (viz též lékařské zprávy FN v Motole), kdy podle lékařských zpráv selhání obou dívek bylo téměř fatální, neboť jejich organismus kolaboval v důsledku nedostatku kyslíku a pro zajištění cílené pomoci potřebovali lékaři zjistit, jaké látky nezletilé požily (což s ohledem na stav nezletilých od nich nezjistili), a proto také matka nezletilé CCCCC svědkyně P.

S. se obrátila s žádostí o pomoc na nezletilou BBBBB, která ji v nočních hodinách sdělila, co dívky na této akci požily [při existenci zjištění, jaké látky na akci obviněným pořádané dívky požily, byly návrhy obhajoby na vypracování posudku atd. zcela správně soudy nižších stupňů odmítnuty]. Ve vztahu k neprovedení vypracování znaleckého posudku (viz shora bod 19) je vhodné uvést, že obviněný (obhajoba) se zaměřil pouze na výsek ze skutkového zjištění, a to situaci, která se odehrála dne 24. 4. 2021, avšak již stranou ponechal skutkové zjištění spojené s prodejem drog od zimy 2020 do incidentu dne 24.

4. 2021, jak již bylo rovněž shora uvedeno.

Za situace, kdy ve své podstatě není argumentace ve vztahu ke skutkovému zjištění, že obviněný poškozeným drogy prodával, lze stěží po Nejvyšším soudu požadovat, aby za obviněného domýšlel směr jeho možných dalších úvah k tomuto zjištění [viz též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07] a vycházel z pouze povšechného tvrzení o nehodnověrnosti poškozených, za situace, kdy výpovědi poškozených, jak již bylo mj. zmíněno shora a soudy nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí uvedeno, nestojí osamoceně a jsou podporovány dalšími důkazy. Jen ze skutečnosti, že poškozené nesdělily rodičům své dřívější zkušenosti s užíváním drog, nelze dovozovat jejich nevěrohodnost. Za takto popsané situace byl závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti vypracování znaleckého posudku zcela správný, neboť prodej a darování drogy (marihuana) bylo primárním východiskem skutkového zjištění a také obsahem vyjádřeným v právní větě, k čemuž konkrétní výhrady ze strany obhajoby nezazněly.

21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky, že se soudy nezabývaly množstvím omamných a psychotropních látek, které měl obviněný distribuovat, což bylo podstatné pro posouzení závažnosti trestného činu a aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku a že popis skutku neobsahuje všechny znaky předmětné skutkové podstaty. Tyto námitky považuje Nejvyšší soud rovněž za neopodstatněné, a to z následujících důvodů.

22. Pokud jde o námitku, že soudy nevzaly v potaz množství omamných a psychotropních látek, které měl dovolatel distribuovat, lze z obsahu dané námitky vysledovat, že obviněný pléduje za postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.

zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.

1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr.

zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh.

tr.).

23. V posuzované věci ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněný poskytoval dívkám (CCCCC a DDDDD) omamné a psychotropní látky, a to po dobu několika měsíců (od zimy 2020 do 24. 4. 2021). Skutková zjištění tak jednoznačně potvrzují, že nešlo o jednání nahodilé, navíc se týkalo nezletilých osob. Soud prvního stupně pak výstižně při hodnocení osoby dovolatele konstatoval, že z celkové prezentace obviněného nelze dospět k závěru, že by šlo o „mladíka rozumově slabého, se sníženými rozpoznávacími schopnostmi v důsledku věku či jeho Aspergerova syndromu“, přičemž se i jako „nadprůměrný mladík s nevšedním záběrem prezentoval i před soudem“ (bod 18 rozsudku). Vzhledem k těmto skutečnostem není podle Nejvyššího soudu v dané věci možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněného uplatněna. Přehlédnuta nemohla zůstat ani skutečnost, že jednání obviněného nebylo soustředěno pouze do jednání – podání látky GHB poškozeným, které se odehrálo 24. 4. 2021, a které bylo v rámci veškerých úvah obhajobou zpochybňováno, ale týkalo se opakovaného prodeje drog (GHB, MDMA) a opakovaného darování marihuany. Naopak lze uvést, že jednání dovolatele je pro daný typ trestné činnosti typické, a proto soudy zvolená právní kvalifikace byla shledána tak správnou.

24. Lze přisvědčit obviněnému, že popis skutku neobsahuje, jaké drogy měl BBBBB poskytovat (jak je uvedeno ve výroku rozsudku). K tomuto Nejvyšší soud uvádí následující. Skutkové podstaty provinění nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Uvedená skutková podstata tak může být naplněna již v případě, že se pachatel dopustí některého ze specifikovaných jednání vůči jedné jediné osobně, která je odlišná od něj. Přitom z popisu skutku jednoznačně vyplývá, jaké drogy obviněný podal CCCCC a DDDDD, což uvedenou skutkovou podstatu naplňuje. Jde tak o jistou formulační nepřesnost, která však na trestnost dovolatele nemá vliv a nevyžaduje kasační zásah Nejvyššího soudu.

25. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 6. 2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu