8 Tdo 485/2014-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014
o dovolání obviněného Ing. V. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. 12. 2013, sp. zn. 67 To 317/2013, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 155/2012, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. o d m í t
á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 4 T
155/2012, byl obviněný V. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248
odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.,
kterého se podle skutkových zjištění dopustili tím, že
v době od 28. 2. 2008 do 16. 10. 2008 v P. i jinde společně s obviněným Z. F.,
úmyslně neoprávněně užívali autobus zn. SETRA S215 HR, rok výroby 1990, bílé
barvy, poté, co dne 3. 10. 2007 uzavřel obviněný Z. F. za firmu FEDOS s T. K.
smlouvu o užívání shora uvedeného autobusu, který obvinění společně užívali ke
své podnikatelské činnosti, ale vzhledem k tomu, že neplnili řádně podmínky
uzavřené smlouvy tím, že neplatili dohodnuté leasingové splátky, byli dne 28.
2. 2008 T. K. vyzváni k jeho vrácení, což neučinili, a T. K. místo toho uvedli,
že autobus odcizil neznámý pachatel v P., ul. K P. v době od 27. 1. 2008 od
12:00 hod. do 28. 2. 2008 do 16:00 hod., ač věděli, že tato informace se
nezakládá na pravdě, autobus přestříkali na modrou barvu, opatřili k němu nový
technický průkaz a registrační značku a užívali ho až do 16. 10. 2008, kdy byl
policií zajištěn na parkovišti nákupního střediska A. v obci V., čímž způsobili
škodu ve výši 905.500,- Kč ČSOB Pojišťovně, a. s., se sídlem v Pardubicích,
Masarykovo nám. 1458.
Za tento trestný čin byl obviněný V. P. odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Z. F. a oběma obviněným
byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit
poškozené ČSOB Pojišťovně, a. s., škodu ve výši 551.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněných V. P. a
Z. F. rozsudkem ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 67 To 317/2013, rozhodl tak, že
podle 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně
ohledně obou obviněných zrušil ve výrocích o trestech a o náhradě škody. Podle
§ 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněné
odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil
na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložil
povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozené ČSOB Pojišťovně, a.
s., škodu ve výši 488.367,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se
zbytkem nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. P. prostřednictvím
obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolání, jímž brojil proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení výše škody v
částce 488.367,- Kč, která byla obviněným uložena k náhradě. Obviněný s
poukazem na způsob, jakým se podle pravidel stanovených trestním zákoníkem v §
137 tr. zákoníku určuje škoda u trestného činu (v této souvislosti vedle
obecných zásad poukázal na rozhodnutí č. 34/2010-II., č. 55/1971, č. 71/1971,
č. 39/2002, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo
198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2005, sv. 17 pod č. T 804), zdůraznil, že výše škody uložené mu k náhradě, měla
být stanovena jako rozdíl mezi škodou vyčíslenou znaleckým posudkem Ing. Tomáše
Strouhala a obvyklou cenou předmětného autobusu ke dni 16. 10. 2008, kdy byl
zajištěn policií a předán pojišťovně, a nikoli tou, za kterou byl o necelý rok
později prodán v aukci. Soudy si proto měly opatřit důkazy o ceně autobusu k
uvedenému datu, kdy byl autobus zajištěn a vrácen, a tím fakticky odejmut z
dispozice obviněných, kteří tak nemohou nést odpovědnost za případná poškození
autobusu vzniklá po tomto datu. V naznačeném postupu soudů spatřoval rozpor s §
137 tr. zákoníku, neboť cenu autobusu nezkoumaly jako cenu obvyklou k datu 16.
10. 2008, ale pro účely vyčíslení škody se spokojily s jejím stanovením podle
znaleckého posudku Ing. Tomáše Strouhala a pro účely náhrady škody s výší
pojistného plnění v částce 551.000,- Kč poníženou o cenu, za kterou byl autobus
ve dnech 30. 10. 2009 až 6. 11. 2009 prodán v aukci. Rovněž s částkou získanou
za předmětný autobus v rámci aukčního prodeje dovolatel nesouhlasil, jelikož mu
bylo nesprávně přičteno k tíži poškození čelního skla, jež se promítlo ve
snížení aukcí docílené ceny o 15.000,- Kč, tj. z původních 77.633,- Kč na
výsledných 62.633,- Kč, a v důsledku toho mu byla uložena povinnost k náhradě
škody o 15.000,- Kč vyšší, než za kterou mohl objektivně nést odpovědnost.
Pokud soud posoudil skutek jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
tr. zák., jde o nesprávné právní posouzení, které vychází z nedostatečného
skutkového zjištění, a namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a
věc přikázal Městskému soudu v Praze k novému projednání a
rozhodnutí.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího
státního zastupitelství, který za odpovídající deklarovaný dovolací důvod
shledal pouze námitku, že městský soud při rozhodování o uplatněném nároku na
náhradu škody nesprávně opomenul aplikovat § 137 tr. zákoníku. Ačkoliv se jedná
o námitku uplatněnou relevantně, není důvodná. Soudy rozhodovaly podle
„starého“ trestního zákona, a proto nebylo namístě poukazovat na § 137 tr.
zákoníku, nýbrž § 89 odst. 12 tr. zák. Nicméně ani jeho použití by nebylo
namístě. Škoda pojišťovně vznikla z důvodu pojistného plnění vlastníku
zpronevěřeného autobusu (o kterém se mělo za to, že byl odcizen) na základě
nahlášení pojistného plnění ve výši 551.000,- Kč, čímž se stala pojišťovna
poškozeným ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. Rozsah, ve kterém byla pojišťovna
poškozena, je tedy dán výší poskytnutého pojistného plnění. Tato výše se přitom
odvíjí od uzavřené pojistné smlouvy, resp. vyplývá ze soukromoprávního vztahu.
Aplikace ustanovení trestního zákoníku případně trestního zákona je v takovém
případě pro náhradu škody vyloučena. Pokud Městský soud v Praze od částky
551.000,- Kč, představující pojistné plnění, odečetl částku 62.633,- Kč a na
základě toho rozhodl o náhradě škody ve výši 488.367,- Kč, nikterak nepochybil,
neboť částka 62.633,- Kč odpovídá zisku, který poškozená pojišťovna utržila z
prodeje předmětného autobusu. Další námitky státní zástupce neshledal pod
zvolený důvod podřaditelnými, neboť mají skutkovou či procesní povahu, z nichž
nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, pro který ve věci neshledal
žádné známky nedostatečných nebo nesprávných procesních postupů. Z uvedených
důvodů navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále v souladu se
zásadou, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §
265b tr. ř., zkoumal, zda dovolací námitky naplňují uplatněný důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska jeho zákonného vymezení.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v dovolání namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z uvedeného vymezení plyne, že slouží k nápravě výhradně
právních vad, a to ve vztahu ke skutku, který byl soudem zjištěn, pokud byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo
jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení“, což je zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný jím napadá především výrok o
náhradě škody, jejž považuje za nesprávný ohledně výše, kterou je povinen plnit
poškozené pojišťovně. Tyto výhrady splňují jím označený dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tato výhrada má povahu jiného nesprávného
hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004,
sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974).
Pro posouzení správnosti výroku o náhradě škody Nejvyšší soud nejprve poukazuje
na skutečnosti, jež vyplývají z obsahu spisu, podle něhož se obviněný činu
dopustil v době od 28. 2. 2008 do 16. 10. 2008, kdy užíval (společně se
spoluobviněným Z. F.) předmětný autobus v rozporu s podmínkami, jež byly
sjednány s leasingovým nájemcem T. K. poté, co byli obvinění vyzváni, aby tento
autobus vrátili, a oni tak neučinili. Namísto toho T. K. nepravdivě sdělili, že
jim byl předmětný autobus ve dnech 27. 1. 2008 až 28. 2. 2008 odcizen, přičemž
tento autobus přestříkali na jinou barvu a dále ho neoprávněně užívali až do
dne 16. 10. 2008, kdy byl zajištěn policií. V této době byla vlastníkem
předmětného autobusu leasingová společnost BN Leasing, a. s., která ho
pronajala v rámci leasingového pronájmu nejprve T. K., který s jejím souhlasem
(č. l. 95 až 98) uzavřel smlouvu o užívání autobusu s obviněnými. Uvedená
leasingová společnost uzavřela na předmětný autobus s pojišťovnou pojistnou
smlouvu. Na základě této pojistné smlouvy pojišťovna společnosti BN Leasing, a.
s., když obvinění nahlásili odcizení autobusu, vyplatila pojistné plnění ve
výši 551.000,- Kč. Později byla mezi těmito společnostmi uzavřena příkazní
smlouva a smlouva o postoupení pohledávky (č. l. 397, 398), na jejímž podkladě
pojišťovna realizovala prodej autobusu tak, že jej dne 10. 11. 2009 prodala v
aukci za částku 62.633,- Kč.
V průběhu trestního řízení byl za účelem zjištění výše způsobené škody
zpracován znalecký posudek znalcem Ing. Tomášem Strouhalem z oboru ekonomika,
odvětví ceny a odhady motorových vozidel (č. l. 22 až 40), jímž byla hodnota
autobusu ke dni 28. 2. 2008 stanovena jako obvyklá cena autobusu podle podkladů
spisového materiálu (autobus v důsledku nahlášeného odcizení nebyl fyzicky k
dispozici) na 905.500,- Kč včetně DPH.
Odvolací soud, který napadeným rozsudkem výrok o náhradě škody z rozsudku soudu
prvního stupně zrušil a sám v této části nově rozhodl, uložil oběma obviněným
povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně uhradit poškozené
pojišťovně škodu ve výši 488.367,- Kč. Se zbytkem nároku ji odkázal podle § 229
odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu na straně 7
odůvodnění rozsudku uvedl, že „od původně požadované částky 551.000,- Kč byla
odečtena částka 62.633,- Kč, kterou pojišťovna získala prodejem vozidla… a s
ohledem na fakt, že poškozená pojišťovna se připojila s větším nárokem, než jí
byl odvolacím soudem přiznán, byla se zbytkem tohoto nároku odkázána na řízení
ve věcech občanskoprávních“. Dále odvolací soud uvedl, že „bylo z dosavadního
řízení zjištěno, že pojišťovna plnila leasingové společnosti pojistné plnění
teprve poté, co v rozporu s faktickým stavem obvinění prostřednictvím svědka K.
nahlásili odcizení vozidla. V důsledku právě tohoto protiprávního jednání
obviněných, kteří vozidlo fakticky dále užívali, a tímto všechny další
účastníky mystifikovali, došlo k plnění ze strany pojišťovny vůči leasingové
společnosti a později po nálezu vozidla bylo toto předáno pojišťovně, která
prodejem získala zpět část svého plnění, ale právě zbytek tohoto plnění v
uvedené výši 488.367,- Kč tvoří škodu, která byla způsobena v důsledku trestné
činnosti obou obžalovaných“.
K tomuto postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud připomíná, že podle § 228 odst.
1, 2 tr. ř. soud přizná nárok mimo jiné na náhradu škody, jestliže odsuzuje
obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo
nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. V
takovém případě mu zpravidla v rozsudku uloží, aby poškozenému mimo jiné
majetkovou škodu nahradil, pokud jsou splněny podmínky § 43 odst. 3 tr. ř. Soud
je vázán návrhem poškozeného potud, že mu nemůže přiznat více, než svým návrhem
požadoval. Rozhodující je výše nároku uplatněná podle § 43 odst. 3 tr. ř.,
případně upřesněná v průběhu hlavního líčení. Oprávněný nárok poškozeného na
náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení soud
sníží o již uhrazenou část (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 50/1986-I. Sb. rozh.
tr.). Při zjišťování rozsahu způsobené škody soud vychází z obecných ustanovení
o zjišťování skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí [§ 2 odst. 5,
6 tr. ř., § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Podkladem pro zjištění výše škody
nemůže být jen vyčíslení tohoto nároku předložené poškozeným, ale správnost
údajů uvedených ve vyčíslení nutno prověřit dalšími důkazy, a to případně
odborným vyjádřením nebo i za pomoci znalce (srov. rozhodnutí č. 7/1969,
14/1977-II. Sb. rozh. tr.).
V posuzované věci je s ohledem na rozvedené skutečnosti zřejmé, že pojišťovna,
která poté, co poskytla pojistné plnění společnosti BN Leasing, a. s., je v
této věci tím, komu byla způsobena škoda a má postavení poškozeného, který se v
souladu s § 43 tr. ř. řádně a včas připojil s nárokem na náhradu škody (srov.
přiměř. rozhodnutí č. 25/1998-II. Sb. rozh. tr.).
Oba soudy se s výší náhrady škody, která má být poškozené pojišťovně obviněnými
uhrazena, v potřebném rozměru vypořádaly a odvolací soud vysvětlil, že od
částky, kterou na základě trestného jednání obviněných pojišťovna vyplatila
společnosti BN Leasing, a. s., odečetl částku utrženou pojišťovnou v rámci
aukčního prodeje autobusu. Nejvyšší soud tento postup považuje za správný,
neboť právě o tuto částku se skutečná výše škody způsobená pojišťovně v
důsledku jí vyplaceného pojistného plnění snížila. Z uvedeného hlediska je
přitom nerozhodné, zda k prodeji došlo v aukci či jiným způsobem, neboť se
jednalo již o pouhou reparaci a zmírnění škody způsobené trestným jednáním
obviněných. V tomto směru je nutné považovat za správné i to, že od pojistného
plnění byla odečtena výše částky, kterou pojišťovna v aukci obdržela, tedy
částka 62.633,- Kč. Požadavek obviněného, aby snížení představovalo 77.633,-
Kč, tedy o 15.000,- Kč vyšší, nebyl opodstatněný.
Zmíněné závěry vyplývající z rozsudku soudu druhého stupně mají podklad v
obsahu spisu, byly vyhodnoceny v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a byly také
řádně a v souladu se zákonem (§ 125 odst. 1 tr. ř.) v napadeném rozhodnutí
odůvodněny. V podrobnostech lze proto na odůvodnění napadených rozhodnutí pouze
odkázat (viz strany 4 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 5, 7
rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že námitky obviněného směřující proti výroku
o náhradě škody, jež v dovolání zejména zdůrazňoval, nejsou opodstatněné.
Jestliže obviněný, bez toho, aby uvedl konkrétní výhrady, jen bez jakékoliv
argumentace zmínil, že použitou právní kvalifikaci považuje za nesprávnou, lze
k takto formálně vznesené námitce též stručně vyložit, že trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí
cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu
nebo jiný zvlášť závažný následek.
Jak se podává ze skutkových zjištění, nevznikají pochybnosti o tom, že by v
projednávaném případě autobus, který je ve skutkových zjištěních rozsudku soudu
prvního stupně popsán, nebyl věcí, která obviněným byla svěřena ve smyslu
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. ř., neboť jim byl svěřen k
užívání se souhlasem leasingové společnosti BN Leasing, a. s., (č. l. 95 až
98), leasingovým nájemcem T. K. Obvinění jako nájemci předmětného autobusu byli
na základě leasingové smlouvy č. 27054 a Všeobecných podmínek finančního
pronájmu automobilů (č. l. 105 až 107, 113 až 117) povinni hradit dohodnuté
splátky ve stanovené výši a předem určených termínech splatnosti (viz čl. IV
Smlouvy o užívání dopravního prostředku na č. l. 96 až 98). V čl. VI. téže
smlouvy byly stanoveny následky neplnění smluvně sjednaných povinností.
Vzhledem k tomu, že obvinění tyto povinnosti tím, že řádně nehradili splátky,
neplnili, byli T. K. po předchozí výzvě směřující vůči němu ze strany BN
Leasing, a. s., dne 28. 2. 2008 vyzváni, aby autobus přistavili na určené místo
za účelem jeho vrácení. Obvinění tuto výzvu neakceptovali a autobus si nadále
ponechali. Od tohoto okamžiku proto autobus již užívali v rozporu s podmínkami,
za nichž jim byl k pronájmu jeho vlastníkem, tj. společností BN Leasing, a. s.
svěřen.
Při tomto závěru Nejvyšší soud jen pro úplnost poukazuje na formulační
nepřesnost ve skutkové větě výroku o vině, kde je uvedeno, že obvinění „…
neoprávněně užívali autobus“, neboť se nejednalo o neoprávněné užívání, které
je znakem skutkové podstaty podle § 249 tr. zák. Správně totiž u nich šlo o
jednání spočívající v tom, že uvedený autobus užívali „v rozporu s účelem
svěření“. Jedná se však jen o formulačně nepřesné vyjádření uvedené
skutečnosti, která nemá podstatný význam pro jinak správný závěr o vině
obviněných, kteří podle tzv. právní věty svým jednáním naplnili znaky předmětné
skutkové podstaty spočívající v tom, že „přisvojili si cizí věc, která jim byla
svěřena a způsobili tak na cizím majetku takovým činem značnou škodu“. Z tohoto
důvodu lze jen též za pouhou nepřesnost považovat, že v paragrafovém znění
vypadlo písmeno c) podle § 248 odst. 1, 3 tr. zák. vyjadřující způsobení značné
škody, což je písařská chyba, jíž není nutné napravovat rušením pravomocného
rozhodnutí, do nějž by tím při jinak věcné správnosti bylo nepřiměřeně a
neopodstatněně zasahováno, když navíc uvedená vada nebyla v dovolání ani
konkrétně vytýkána.
Lze rovněž připomenout, že pochybnosti nevzbuzuje ani výše zjištěné škody,
která byla stanovena soudy v souladu s podmínkami vyjádřenými v ustanovení § 89
odst. 12 tr. zák. (v dovolání použitý odkaz na § 137 tr. zákoníku s ohledem na
to, že soudy čin obviněného posuzovaly v souladu s hledisky § 16 tr. zák. podle
zákona č. 140/1961 Sb., nebyl zcela správný). Soudy za účelem určení výše škody
vyšly z obsahu znaleckého posudku, čímž dostály požadavku § 89 odst. 12 tr.
zák., že při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která
byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto
výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání
stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.
V posuzované věci znalec škodu určil k datu 28. 2. 2008 a v posudku a jeho
dodatku na č. l. 22 až 40, stejně jako v hlavním líčení dne 18. 6. 2013 (č. l.
351 až 356) vysvětlil veškeré postupy a metody, na jejichž základě k uvedené
ceně dospěl, jakož i rozdíl mezi cenou jím zjištěnou a tou, ke které dospěl
obviněným přibraný znalec Ing. Pavel Toman, jenž byl v hlavním líčení rovněž
slyšen. Soudy tedy splnily veškeré požadavky pro určení výše škody a
respektovaly pravidla pro provádění ve věci zajištěných důkazů, na jejichž
základě výši škody jako znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. stanovily.
K námitce obviněného spočívající ve zmínce o extrémním nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci je zapotřebí nejprve uvést, že
podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného
dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého
stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne
9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12.
2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi
skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly
zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním
zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy
realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií
vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne
20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
Jak však Nejvyšší soud shora rozvedl, nezjistil žádné vady, které by svědčily o
zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, o kardinálních logických
rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, ani o
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a tudíž shledal, že se o
namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
nejedná.
Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud nezjistil obviněným vytýkané vady a
použitá právní kvalifikace i výrok o náhradě škody jsou správné. Tento závěr
mohl učinit jen na podkladě napadených rozhodnutí, která netrpí žádnými
nedostatky, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová