8 Tdo 514/2024

8 Tdo 514/2024-555

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 44 To 388/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 19 T 162/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 19 T 162/2022, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od 20. 11. 2020 do 23. 8. 2021 včetně, v Praze XY a jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své nezletilé dcery AAAAA (pseudonym), nar. XY, ačkoli věděl, že mu vyživovací povinnost vyplývá z příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ale i z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2013, č. j. 14 Nc 640/2011-175, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 11 Co 97/2014-276, kterým mu bylo stanoveno výživné ve výši 9.000 Kč měsíčně, a to tím způsobem, že neodváděl své příjmy do majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS XY, v němž je obviněný dlužníkem, nedbal na to, aby k plnění vyživovací povinnosti insolvenčním správcem docházelo, a nijak nezajišťoval, aby insolvenční správce vyživovací povinnost plnil, přičemž v uvedeném období byl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a výdělkovému potenciálu schopen přispívat na výživu své dcery alespoň částkou 6.750 Kč měsíčně, avšak za uvedené období uhradil pouze v měsíci dubnu 2021 částku 3.000 Kč a v červnu 2021 částku 1.500 Kč, čímž k rukám matky již zletilé poškozené AAAAA dluží na výživném částku 56.250 Kč.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozená byla s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 44 To 388/2023, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Podstatu dovolání vymezil nesprávným hodnocením protiprávního jednání a porušené povinnosti, vytýkal, že se soudy řádně nezabývaly jeho zaviněním a příčinnou souvislostí mezi jeho jednáním a následkem. Poukázal na porušení práva na spravedlivý proces i extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.

5. Nesprávnost výroku o vině obviněný shledával v tom, že nebyly splněny předpoklady pro vznik jeho trestní odpovědnosti, neboť mu je 64 let, v roce 2024 mu bude přiznán starobní důchod a s ohledem na vysoký věk jej nikdo nezaměstná. Extrémní nesoulad spatřoval v tom, že odvolací soud dovodil, že by mohl jezdit jako řidič do zahraničí, avšak neprovedl k takovému konstatování žádný důkaz, a nebral do úvahy jeho zdravotní stav, čímž došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.

6. Obviněný tvrdil, že žádnou právní povinnost neporušil a soudy mu nesprávně vytýkaly, že neapeloval na insolvenčního správce, což není pravda, protože ten vyplatil statisíce na výživném AAAAA (viz spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 32P 11/2021), a on nemá právní ani jinou možnost, aby insolvenčního správce k takovému kroku donutil. Výživné měl platit insolvenční správce, a to z peněz, které zůstaly v majetkové podstatě. Poukázal na svůj věk, pro který je obtížně zaměstnatelný, pokud má výdělek, použije jej jen na bydlení a základní životní potřeby. Soudům vytkl, že skutkové závěry nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a že nekonkretizovaly žádnou povinnost stanovenou právním předpisem, kterou měl porušit, neobjasnily příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem a své závěry vystavěly jen na nepodložených spekulacích o zavinění. Obviněný vytýkal, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, protože v řízení byla porušena jeho práva natolik, že „není možné vést samostatnou úvahu o správnosti“ výroku o vině.

7. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadaná rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby. Navrhl též, aby mu byly uhrazeny náklady řízení.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázal na to, že obviněným uvedené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. neakceptují novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, kterou byly tyto důvody po obsahové stránce nově vymezeny v § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.

9. K obsahové stránce podaného dovolání poukazoval na to, že obviněný deklaroval absenci předpokladů vzniku trestní odpovědnosti u přečinu podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku ve spojitosti s hmotněprávními námitkami, souběžně však poukazoval na vady ve skutkových zjištěních, resp. v dokazování a uplatňoval i porušení práva na spravedlivý proces. Pokud vytýkal, že soudy neuvedly žádné porušení právní povinnosti, zmínil, že vyživovací povinnost obviněného vůči nezletilé dceři vyplývala přímo ze zákona, a to § 910 obč. zákoníku, bez toho, aby bylo nutné další rozhodnutí soudu o vzniku vyživovací povinnosti nebo stanovení její konkrétní výše. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 11 Co 97/2014, o výši výživného je možné považovat za listinný důkaz. Soud prvního stupně posuzoval trvání vyživovací povinnosti jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. a dovodil, že obviněný byl schopen podle svých výdělkových možností na dceru přispívat částkou 6.750 Kč, nikoliv původně stanovených 9.000 Kč. Soud prvního stupně zjišťoval dostatečně, jaké měl obviněný v rozhodné době příjmy, posuzoval jeho možnosti a schopnosti podílet se na plnění vyživovací povinnosti s tím, že opakovaně zatajoval a zkresloval skutečné výdělky z pracovní činnosti. Vykonával profesi řidiče dlouhodobě a promarnil z vlastního zavinění možnosti zvýšit si kvalifikaci k řízení soupravy motorových vozidel. Jako řidič byl zaměstnán u společnosti Neoflam, u níž má příjem čisté mzdy průměrně 45.000 Kč měsíčně. Státní zástupce nesouhlasil s tvrzením obviněného, že nebyl povinen hradit výživné na dceru, když se nacházel v insolvenci, protože ve smyslu rozhodnutí č. 25/2014 Sb. rozh. tr. byl povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění své vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1411/2017, byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil výživné dítěti, resp. k rukám matky dítěte. Z uvedených důvodů nesplnění této povinnosti vede k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované věci se však obviněný vůbec nezajímal o průběh dlouhou dobu trvajícího insolvenčního řízení, zaujal negativní stanovisko k osobě insolvenčního správce, nekontaktoval ho, a tedy se nestaral o hrazení výživného, navíc nepřispíval do majetkové podstaty, odkud mělo být výživné hrazeno podle dispozice insolvenčního správce.

10. S ohledem na uvedené názory státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. IV. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k označeným důvodům dovolání

12. Dovolání bylo podáno dne 4. 4. 2024 na podkladě důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Podle jeho obsahu obviněný prostřednictvím důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nesprávné právní posouzení své viny s ohledem na to, že neporušil žádné povinnosti s ohledem na vedené insolvenční řízení, v jehož rámci měl výživné zasílat insolvenční správce, a protože skutková zjištění nebyla řádně objasněna, shledával v řízení porušení pravidel spravedlivého procesu. Z uvedeného plyne, že označené důvody uplatnil ve znění před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022. Z hlediska stávající právní úpravy obviněným uvedené argumenty odpovídají důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr.

ř. Nejvyšší soud však při posuzování uvedených dovolání vycházel ze zásady, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době prováděného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.) a při svém rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022. Výhrady obviněného zkoumal se zřetelem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., od 1. 1. 2022 ve stejném znění vymezený pod písmenem m) téhož ustanovení, jenž spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.

ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Podle obsahu přezkoumávaného rozhodnutí došlo k zamítnutí odvolání obviněného podle § 265 tr. ř., což dokladuje, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, a tedy obviněný dovolání mohl podat pouze v alternativě, že existuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) [h] tr. ř.

VI. Důvodnost dovolání

13. Obviněný námitky podřadil pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.], podle něhož lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotněprávního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.

14. Pro posouzení správnosti učiněných skutkových zjištění slouží od 1. 1. 2022 (viz novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb.) důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

15. Nejvyšší soud si byl vědom, že je povinen ve smyslu článků 36 a 38 Listiny a článku 6 Úmluvy posuzovat, zda nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, protože se při rozhodování o mimořádném opravném prostředku přezkumná činnost nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

16. Ve smyslu těchto kritérií Nejvyšší soud při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006) posuzoval, zda je dovolání obviněného podle označeného důvodu vymezeného v § 265b odst. 1 písm. g) [§ písm. h)] tr. ř. důvodné.

17. Podle obsahu podaného dovolání namítané nedostatky ve skutkových zjištěních obviněný nikterak nekonkretizoval, pouze poukazoval na to, že nebyl řádně objasněn skutkový stav věci a soud nesprávně skutkově věc posoudil. Takto vznesené výhrady nedopadají na žádný z obviněným označených důvodů a nekorespondují ani s novým důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, protože obviněný neoznačil žádné konkrétní vady, jimiž by procesní stránka důkazního řízení měla být zatížena, a nepoukázal na žádné faktické nedostatky v prováděném dokazování ani neuvedl jiné okolnosti, z nichž by mělo plynout, že se soudy zpronevěřily zásadám stanoveným § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Je totiž třeba zdůraznit, že podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Pokud obviněný tento skutkový stav zpochybňuje uváděním jen obecných, ničím nedoložených výhrad, případně se opírá o svou obhajobu, na níž staví svá ničím nepodložená tvrzení, posuzovaný důvod nenaplnil, protože tak nesplnil zákonem stanovená kritéria.

18. Přesto však Nejvyšší soud jen v obecné rovině zmiňuje, že ve věci byla plně respektována všechna zákonná hlediska pro provádění důkazů a zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., o čemž svědčí odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně, který v bodech 5. až 42. popsal a rozvedl konkrétní důkazy, které provedl, a v bodech 43. až 47. poukázal na rozhodné skutečnosti významné pro právní kvalifikaci. Ze všech ve věci provedených důkazů, jež není třeba znovu opakovat ani vypočítávat, lze stručně konstatovat, že přezkoumávaná rozhodnutí netrpí vnitřními rozpory a namítanými nedostatky. Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, protože závěry soudů obou stupňů o vině obviněného, jak ji zjistily, rozvedly a popsaly, plně korespondují s výsledky provedeného dokazování. Nic nenasvědčuje tomu, že by některé z úvah soudy učiněných byly deformovány nebo že by soudy rozhodné skutečnosti opomenuly, v postupech soudů není patrná ani libovůle, když nic nesvědčí o dezinformacích nebo jiných nejasnostech v procesu jejich hodnocení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Soud prvního stupně pečlivě zvažoval všechny důkazní prostředky a zjištění z nich plynoucí posuzoval obezřetně tak, aby mohl přesvědčivě a bez pochybností učinit závěr, že obviněný spáchal čin, jenž je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán.

19. Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného, jimiž brojil proti nesprávnostem v právním posouzení věci poukazem na probíhající insolvenční řízení a zdůrazňoval, že tím, kdo měl plnit jemu zákonem danou vyživovací povinnost, byl insolvenční správce, sice formálně korespondují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) [h] tr. ř., nejsou však důvodné.

20. Podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se přečinu zanedbání povinné výživy dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 89/2012 Sb. nebo zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení se totiž vztahuje pouze na takovou vyživovací povinnost, která vychází z existence rodinného nebo obdobného poměru a plyne přímo z výše citovaných zákonů, musí tedy jít o zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Podle § 910 odst. 1 obč. zákoníku mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 913 odst. 1 téhož zákona jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Soud při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 196 tr. zákoníku není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného, a rozsah této povinnosti posuzuje samostatně (§ 9 odst. 1 tr. ř.).

21. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti, tj. k naplnění jeho znaků postačí nedbalost. Podle rozhodnutí soudu prvního stupně obviněný uvedený přečin spáchal z nedbalosti tím, že neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného po delší dobu.

22. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že obviněný již v odvolání vznesl obdobné námitky proti výroku o vině, kde rovněž poukazoval na to, že s ohledem na probíhající insolvenční řízení neměl být veden k trestní odpovědnosti za neplacení výživného, s čímž se však odvolací soud vypořádal tím, že tato obhajoba nebyla v řízení před soudem prvního stupně pominuta, ale naopak soud prvního stupně se zřetelem na tyto skutečnosti rozhodl tak, že obviněný čin spáchal z nedbalosti, neboť reflektoval, že výživné mělo být s jeho vědomím placeno prostřednictvím insolvenčního správce.

Obviněný však neodváděl do majetkové podstaty své příjmy, jak bylo jeho povinností, nedbal na to, aby k plnění vyživovací povinnosti insolvenčním správcem docházelo, a nijak nezajištoval, aby insolvenční správce výživné zasílal. Obviněný s ním nespolupracoval, sděloval mu zkreslené nebo nepravdivé údaje, nebo mu důležité informace zamlčel, zejména že je zaměstnán a má ze zaměstnání příjmy. Přitom od poškozených věděl, že výživné není placeno, ale neučinil nic pro to, aby svou povinnost vyživovat nezletilou dceru splnil.

Odvolací soud shledal uvedené závěry, jakož i to, že soud prvního stupně důvodně zjistil, že obviněný se po subjektivní stránce dopustil daného jednání z nedbalosti, správnými (srov. body 4. a 5. přezkoumávaného usnesení).

23. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům připomíná, že osoba, která má ze zákona (jak je výše uvedeno) povinnost druhého vyživovat, se nemůže zbavit trestní odpovědnosti jen tím, že se proti ní vede insolvenční řízení. Tyto závěry obou soudů nižších instancí proto shledal správnými. S ohledem na shora uvedené skutečnosti a ustálenou judikaturu k dané problematice totiž neobstojí ani zmíněná obhajoba a argumentace obviněného vyhlášeným insolvenčním řízením. Zákonná povinnost rodičů vyživovat své nezletilé dítě trvá i v insolvenčním řízení, které se týká majetku některého z rodičů. Jestliže rodič, ohledně jehož majetku bylo zahájeno insolvenční řízení, v něm nemůže sám plnit svou vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, např. z důvodu, že osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě se stal ze zákona nebo rozhodnutím insolvenčního soudu ustanovený insolvenční správce [srov. § 2 písm. f) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon č. 182/2006 Sb.“)], je takový rodič povinen poskytnout potřebnou součinnost k plnění vyživovací povinnosti insolvenčnímu správci, který uspokojuje pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené pohledávky, jimiž jsou i pohledávky na výživném ze zákona, z majetkové podstaty kdykoli v průběhu insolvenčního řízení [viz § 169 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb.; též rozhodnutí č. 25/2014 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 745/2017]. Byl to obviněný, jenž byl povinen učinit opatření k tomu, aby insolvenční správce hradil výživné k rukám matky nezletilé, a jestliže tuto svou povinnost nesplnil, naplnil jak po objektivní stránce, tak i po stránce subjektivní skutkovou podstatu daného přečinu.

24. Námitka obviněného, že nenese odpovědnost za to, že insolvenční správce nezasílal k rukám matky jeho nezletilé dcery výživné, nemá oporu v zákonném vymezení vyživovací povinnosti a podmínkách insolvenčního řízení. Je třeba pro vyvrácení tohoto názoru obviněného navíc zdůraznit, že byl-li rozhodnutím insolvenčního soudu v insolvenčním řízení ustanoven insolvenční správce, bylo povinností obviněného s ním spolupracovat, poskytnout mu potřebnou součinnost k tomu, aby mohlo ke splnění jeho vyživovací povinnosti dojít. Insolvenční správce totiž není tím, kdo má povinnosti výživné plnit, ale je tím, kdo tuto povinnost, kterou má dlužník, jehož majetkovou podstatu spravuje, za něj z této majetkové podstaty realizuje. Výživné ve smyslu § 910 obč. zákoníku je zákonnou povinností rodiče nezletilého dítěte (předka vůči potomkovi) a tuto nemůže přenést na jinou osobu, tedy nepřechází ani na insolvenčního správce a ani se jí, jinak než podle zákonem určených podmínek, nelze zbavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 8 Tdo 745/2017).

25. Z těchto důvodů nebylo možné akceptovat výhrady obviněného, že nehrazení výživného mu nelze klást za vinu, ale je třeba v souladu se zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně na základě výsledků provedeného dokazování zdůraznit, že insolvenční správce mohl ve smyslu § 169 odst. 1 písm. e), odst. 2, § 203 odst. 1, 3 zákona č. 182/2006 Sb. odvádět za obviněného takové pohledávky, pro něž byly v majetkové podstatě podklady. Jestliže byl obviněný povinen odvádět všechny příjmy do majetkové podstaty, a tuto povinnost neplnil, insolvenčního správce o svých příjmech ani neinformoval a zatajoval je, a do majetkové podstaty od roku 2008 neodváděl vůbec nic, nemohl insolvenční správce výživné vyplácet. Jak zdůvodnil insolvenční správce JUDr. Vlastimil Benhák (viz bod 9. rozsudku soudu prvního stupně), pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených naroveň je více, než je výše majetkové podstaty, v níž sice zbývalo 1.100.000 Kč, avšak bylo třeba přiměřeně uspokojovat všechny pohledávky způsobem, jak mu zákon č. 182/2006 Sb. ukládá. Podle výsledků provedeného dokazování se soudy zabývaly i tím, zda již kompenzací ve výši 690.000 Kč za celé období, kdy obviněný výživné sám neplatí, nedošlo k pokrytí výživného na dobu od 20. 11. 2020 do 23. 8. 2021, kterou je trvání posuzovaného jednání vymezeno. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na výsledky provedení komplexu důkazních prostředků dokladujících hospodaření s finančními prostředky v majetkové podstatě, zejména i na výpověď insolvenčního správce popsanou v bodech 9. a 10. rozsudku, bylo zjištěno, že insolvenční správce neměl dostatek informací od obviněného, aby bylo možné průběžně pravidelné platby za obviněného odvádět, protože ten od roku 2008 do majetkové podstaty ničím nepřispěl. Insolvenční správce neměl potřebné informace, protože mnohé z nich, např., že je obviněný zaměstnán, se dozvěděl až u hlavního líčení. Z těchto důvodů nemohl přesně určit výši, která celkově připadne z majetkové podstaty poškozené dceři AAAAA, neboť bylo jeho povinností uspokojit nároky dalších dětí obviněného (srov. body 22. až 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a další pohledávky jim postavené naroveň.

26. Z těchto důvodů soud prvního stupně dostatečně objasnil, že zavinění obviněného spočívalo v tom, že zcela rezignoval na povinnost se podílet na plnění své zákonné povinnosti tím, že neodváděl žádnou část svých příjmů do majetkové podstaty, tyto příjmy ani nenahlásil a insolvenčnímu správci je zatajil a vůbec se nezajímal o to, zda je výživné vypláceno. V takovém případě obviněný postupoval v rozporu s § 210 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., podle něhož dlužník je povinen poskytnout po zahájení insolvenčního řízení insolvenčnímu správci nebo předběžnému správci veškerou potřebnou součinnost, a to zejména při zjišťování majetku náležejícího do majetkové podstaty, jakož i dbát všech pokynů insolvenčního správce nebo předběžného správce.

27. Uvedené požadavky obviněný ignoroval, ač závazky vůči insolvenčnímu řízení mají ve svém důsledku vztah i k jeho povinnosti vyplývající z § 910 obč. zákoníku, tedy splnit svou vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři, a jsou rozhodné pro závěry o jeho vině podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, protože, jak zjistil soud prvního stupně, po období vymezené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku nebylo insolvenčním správcem plnění k rukám matky dcery poskytováno, neboť výše a stav majetkové podstaty to v daném období neumožňovaly. Přitom insolvenční správce nebyl informován o tom, že podle sdělení Úřadu práce (č. l. 95 a 99) byl obviněný evidován v evidenci uchazečů o zaměstnání od 8. 7. 2020 do 14. 3. 2021, avšak byl sankčně vyřazen, neboť se nedostavil, nežádal o podporu v nezaměstnanosti či podporu při rekvalifikaci, nebyla vystavena doporučenka do zaměstnání, práci si hledal sám. Nikdy nežádal o dávky státní sociální podpory, nikdy nebyl v databázi žadatelů o dávky pomoci v hmotné nouzi. Dne 7. 1. 2021 byl s obviněným uskutečněn profesně poradenský pohovor ke zvolené rekvalifikaci – řidičský průkaz skupiny C, řidičský průkaz skupiny C+E a profesní průkaz skupiny C. Z uvedeného je zjevné, že obviněný si nezajišťoval v době, kdy byl čin páchán, žádné podmínky pro to, aby mohl pracovat. Podle dalších zjištění soudu prvního stupně byl zaměstnán a bral pravidelný příjem, což je doloženo až v období od července 2022, kde jako řidič pobíral čistou mzdu v částkách od 14.952 Kč.

28. Ze všech uvedených skutečností, které soudy obou stupňů řádně zjistily a objasnily, lze v souladu s jimi učiněnými závěry shledat u obviněného naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, neboť z nedbalosti neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svou dceru, a to přesto, že ohledně jeho majetku probíhalo insolvenční řízení.

29. Soudy v činu obviněného, jak jej vymezil soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku, shledaly vědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro niž je podstatné, že pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Aby mohl být obviněný odsouzen pro jakýkoli nedbalostní trestný čin, je třeba prokázat, že si byl buď vědom, že může způsobit nějaký škodlivý následek, a bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, anebo že nevěděl, že jej může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozhodnutí č. 25/1963 Sb. rozh. tr.).

30. Z hlediska těchto kritérií je zjevné, že kritéria pro nedbalostní zavinění v jednání obviněného byla splněna, protože vědomá nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v tomto konkrétním případě podle závěrů soudů spočívala v tom, že znal všechny okolnosti a souvislosti své povinnosti, což vyplývá především z jeho dosavadního života, kdy problémy s plněním vyživovací povinnosti již byly řešeny v různých trestní i civilních řízení (k tomu viz body 16., 17. a 23. rozsudku soudu prvního stupně). Podstatné u něj bylo, že v žádném směru nespolupracoval s insolvenčním správcem, nezajímal se o to, zda je výživné z majetkové podstaty hrazeno, případně v jaké výši, a pro takový postup sám nedal žádný impuls ani jinak s insolvenčním správcem nekomunikoval. Nesnažil se v období, po něž čin páchal, zajistit si příjem a o své povinnosti se v žádném směru nestaral. Takové chování, jestliže mělo za následek, že insolvenční správce nemohl vyplácet výživné z majetkové podstaty (viz bod 10. rozsudku), protože pohledávky byly vyšší, svědčí o tom, že obviněný na svou povinnost zcela vědomě nedbal. Dlužník jako otec nezletilých dětí sice nemůže splátky sám uhrazovat, protože jeho zákonná vyživovací povinnost stále trvá, je povinen v rámci ní dbát na to, aby k plnění zákonné vyživovací povinnosti insolvenčním správcem docházelo. Musí proto od správce zvědět, zda jsou pravidelné platby na výživné hrazeny. Pokud tomu tak není, je jeho povinností činit kroky k tomu, aby správce svou povinnost splnil.

31. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal pochybení soudů nižších stupňů v závěrech o vyvození trestní odpovědnosti obviněného za čin, jež mu je kladen za vinu, neboť při závěru o naplnění všech formálních znaků přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku soudy v souladu se všemi rozhodnými hledisky vztahujícími se i k insolvenčnímu řízení dospěly důvodně k závěru, že obviněný svou vyživovací povinnost ve vědomé nedbalosti neplnil. Jím uplatněné námitky jsou nedůvodné, neboť oba soudy, zejména však soud prvního stupně čin dostatečně po všech stránkách objasnil a vyvodil z něj správné právní závěry. VII. Závěr

32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů v přezkoumávané věci shledal, že z obsahu dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

33. Pro toto řízení je zcela nemístný návrh obviněného, aby mu byly uhrazeny náklady trestního řízení, neboť pro trestní řízení v tomto případě platí ustanovení § 151 až 156 tr. ř. Podle § 153 odst. 1 tr. ř. s odkazem na § 3a vyhlášky č. 312/1995 Sb. je stanovena paušální částka nákladů (10.000 Kč), kterou je povinen uhradit státu ten, kdo podal bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení (a to samozřejmě spolu s odměnou a hotovými výdaji obhájce). V trestním řízení se tedy institut uhrazení nákladů řízení, jako tomu je např. v civilním řízení, neuplatní.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 7. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu