USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2024 o dovolání obviněného L. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 10 To 46/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 6 T 56/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 6 T 56/2022, byl obviněný L. P. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v době kolem 02:00 hodin dne 12. 10. 2021 v obci XY, ulici XY, na parkovišti u domu č. p. XY přesně nezjištěným způsobem založil požár u zde zaparkovaného osobního motorového vozidla Volkswagen Golf, RZ: XY, poškozené N. K., nar. XY, kdy následně došlo k přenesení požáru na po pravé straně zaparkovaný vůz Kia CEED, RZ: XY, poškozené VF ELECTRIC, s. r. o., IČ: 27209253, se sídlem U Garáží 1434/2, Praha 7, a od vzniklého žáru k poškození dalšího vozidla Škoda Octavia, RZ: XY, poškozeného M. Č., nar. XY, které bylo zaparkované po levé straně vozidla Volkswagen Golf, čímž způsobil poškozené N. K. škodu ve výši 50.000 Kč, ČSOB Pojišťovně, a. s., členovi holdingu ČSOB, IČ: 45534306, škodu ve výši 273.794 Kč poškozením vozidla Kia Ceed a věcí v něm uložených v hodnotě 18.409 Kč, a to na základě vyplaceného pojistného plnění poškozené VF ELECTRIC, s. r. o., poškozenému M. Č. škodu ve výši 18.213 Kč, a dále v souvislosti s likvidací požáru vynaložil Hasičský záchranný sbor Středočeského kraje, IČ: 70885371, náklady na jeho likvidaci ve výši 11.200 Kč.
2. Za uvedený přečin byl obviněný L. P. odsouzen podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Bylo rovněž rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě způsobené škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 10 To 46/2024, odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal, že jeho vina nebyla objasněna způsobem předepsaným trestním řádem, protože nepřímé důkazy provedené soudem prvního stupně netvoří ucelený řetězec a skutečnosti, které vyplynuly z dokazování provedeného po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku, vyznívají ve prospěch obviněného.
5. Na podporu své argumentace obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu k zákazu deformace důkazů (viz např. nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, a další) a konkrétně vytýkal, že nebyly dostatečně objasněny příčiny vzniku požáru, a i když soud prvního stupně opětovně vyslechl M. Š., zpracovatele odborného vyjádření z oboru požární ochrana, a citoval z jeho výpovědi pořízené při hlavním líčení dne 7. 6. 2023, kterou následně sám hodnotil, tak jeho vina nebyla dostatečně prokázána. Polemizoval se závěry odvolacího soudu, a zjištění, která tento soud dovodil, považoval za rozporná, protože nesvědčí o úmyslném zapálení a neplynou z obsahu provedených důkazů. Nejsou tedy výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného výsledku myšlení.
6. Nedostatky v hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. spatřoval také v tom, že se odvolací soud nijak nevypořádal s jeho argumentací ohledně toho, že na místě činu nebyly nalezeny žádné stopy po látkách, které by způsobily zahoření vozidla a že soudy měly nejprve zkoumat, zda došlo k úmyslnému zapálení vozidla a až poté se zabývat tím, zda měl obviněný dostatečné znalosti k tomu, aby vozidlo takto zapálil. Podle obviněného příčina požáru nebyla objasněna, protože jiné důkazy než výslech M. Š. nebyly k zodpovězení této otázky provedeny. Pokud soud prvního stupně provedl důkaz vyšetřovacím pokusem, jeho výsledkem je pouze to, že si ostatní důkazy navzájem odporují. Vady obviněný shledával v hodnocení důkazu kamerovým záznamem z kamery na domu pana M. Č. a kamerovým záznamem z městských kamer, kde je v čase 2:20:24 zachycena neztotožněná osoba, která přecházela z ulice XY na ulici XY, přičemž soudy za tuto osobu podle skutkových zjištění posléze považovaly obviněného. Na druhou stranu výslechem M. Š. bylo zjištěno, že v případě úmyslného založení požáru vozidla by byla doba jeho založení v čase 2:20 +/- 6 minut, takže je vyloučeno, aby ve stejný čas byl v místě, kde došlo k požáru, protože uvedená místa od sebe dělí doba cca pěti minut rychlé chůze. Závěru soudů obviněný oponoval tvrzením, že svědek M. Š. se k době iniciace požáru vyjádřil zcela jasně a přesvědčivě a uvedl, že tuto dobu včetně tolerance +/- 6 minut stanovil, aby pokryl nejrychlejší šíření požáru až po to nejpomalejší. Odvolací soud přesto tuto dobu popírá vlastním nepodloženým zjištěním, a to i přesto, že na jiném místě svého odůvodnění vyjadřuje, že příčinou vzniku požáru bylo úmyslné zapálení. Takový postup označil obviněný za porušení principu presumpce neviny a popření pravidla in dubio pro reo, stejně jako projev libovůle. Nepřezkoumatelnost odůvodnění odvolacího soudu spatřoval obviněný též v tom, že nevysvětlil, jakou měla spojitost doba iniciace, lokalizace a doba nahlášení požáru.
7. Podle obviněného kamerový záznam z domu svědka M. Č. k objasnění skutkového děje nepřispěl, neboť je z něj patrné toliko to, že kolem domu tohoto svědka prochází směrem k domu obviněného vyšší štíhlá postava mužského pohlaví, podle svižné chůze mladšího věku. Uvedenou osobu se soudům nepodařilo ztotožnit s obviněným, a to ani po odborné expertíze. Odvolací soud však i přesto považoval tento důkaz za nepřímý důkaz svědčící o vině obviněného, aniž by bylo patrné, že je na něm zachycen skutečně on anebo z něj bylo jasné, kdy byl tento záznam pořízen. Úvahy soudů stran hodnocení těchto důkazů jsou proto podle obviněného zcela nepřezkoumatelné, protože tyto důkazy žádným způsobem nezapadají do řetězce nepřímých důkazů a nadto hodnotící úvahy soudů nižších stupňů vykazují značnou libovůli.
8. Odvolací soud se podle tvrzení obviněného řádně nevypořádal s jím vznesenými námitkami a označil rozsudek soudu prvního stupně za správný, a to i za situace, kdy je v něm uvedeno, že vycházel ze souhrnu všech nepřímých důkazů, mezi nimiž však byly i důkazy v podobě kamerových záznamů, které o ničem nesvědčí.
9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanoveni? § 265k odst. 1 tr. ř. usneseni? Krajske?ho soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 10 To 46/2024, a jemu předcházející rozsudek Okresni?ho soudu v Kutne? Hor?e ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 6 T 56/2022, v cele?m rozsahu zrus?il a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sa?m rozhodl ve ve?ci rozsudkem tak, z?e obviněný se zpros?t?uje obz?aloby. Dojde-li dovolaci? soud k na?zoru, z?e postupovat podle ustanoveni? § 265m odst. 1 tr. ř. nelze, navrhl obviněný, aby pr?ika?zal Okresni?mu soudu v Kutne? Hor?e, aby ve?c v potr?ebne?m rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k výhradám obviněného obsaženým v dovolání uvedl, že vyhovují důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. a směřují toliko proti výroku o vině. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nepodložil námitkami ryze hmotněprávního charakteru, ale vyjadřoval nesouhlas primárně s výsledky provedeného dokazování a teprve prostřednictvím alternativního pohledu na skutková zjištění, když popíral verzi o úmyslném založení požáru vozidla a prosazoval verzi o způsobení škody v důsledku technické závady, chtěl vyloučit možnost kvalifikace skutku jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou argumentace obviněného je kritika učiněných skutkových zjištění, na níž soudy řádně reagovaly (k tomu srov. strany 11 až 13 rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře a strany 4 až 5 odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze). Se závěry zde uvedenými se státní zástupce ztotožnil, poukázal na důkazy, které byly nově soudy nižších stupňů provedeny a shledal, že rozsudek soudu prvního stupně reflektuje překlenutí nedostatků dříve vytknutých v rámci procesu dokazování a přichází se zesílenou konstrukcí o relevantních skutkových okolnostech dovolujících vyslovení viny přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by existence určitých pochybností zcela zásadním způsobem narušovala koherenci argumentu o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů. Soud prvního stupně se podle názoru státního zástupce zabýval všemi důkazy, řádně je zhodnotil a učinil z nich správná skutková i právní zjištění.
11. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
12. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, který k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nesdělil své stanovisko.
IV. Přípustnost a důvody dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání je přípustné jen z výslovně stanovených důvodů obsažených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání (srov. § 265f odst. 3 tr. ř.), a proto je Nejvyšší soud pro rozsah přezkumné povinnosti vázán uplatněnými dovolacími důvody a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
14. Obviněný dovolání podal na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť tvrdil, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný dovolání podal v jeho druhé alternativě, protože odvolací soud jím podané odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř., a současně obviněný uplatnil i důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
15. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo navrhované podstatné důkazy ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, když napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
17. V posuzované věci obviněný podle obsahu podaného dovolání brojil proti nesprávnému dokazování založenému na deformování skutkových zjištění, jednostranném hodnocení důkazů, nereagování na jeho námitky a nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, když nebylo dostatečně objasněno, že je osobou, která posuzovaný čin spáchala, což koresponduje s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel touto argumentací vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tím, že zpochybnil správnost skutkových zjištění, poukázal i na vadnost použité právní kvalifikace podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., k čemuž však konkrétní argumenty v dovolání neuplatnil, neboť jeho tvrzení zůstala spíše v oblasti polemiky s učiněnými skutkovými zjištěními, resp. s hodnocením nepřímých důkazů ze strany soudů nižších stupňů, což nelze považovat za námitky směřující vůči správnosti použité právní kvalifikace a tudíž ani výhrady, které by dopadaly na citovaný důvod dovolání.
18. Nejvyšší soud zjistil, že obviněný podal dovolání v souladu s jím označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. a uvádí, že je v přezkoumávané věci podstatné, že jde o další (v pořadí druhé) dovolání proti rozhodnutí soudu druhého stupně v téže trestní věci poté, co bylo předchozí dovolání stejného obviněného Nejvyšším soudem přezkoumáno. V takovém případě je dovolání omezeno jen na rozsah, v němž Nejvyšší soud shledal dřívější dovolání důvodným (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3276).
V. K námitkám obviněného
19. Nejvyšší soud poprvé rozhodoval o dovolání obviněného usnesením ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 238/2020, jímž zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 10 To 345/2022, i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 6 T 56/2022, a Okresnímu soudu v Kutné Hoře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znova projednal a rozhodl. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud poukázal na to, že soudy neprovedly důkaz videozáznamem pořízeným M. Č. a zmínil judikaturu Ústavního soudu řešící otázku, jak má soud při hodnocení obsahu takového záznamu jako důkazu postupovat, neboť nepostačoval pouze přepis videozáznamu s tím, co k jeho obsahu vypověděl svědek P. B. mladší. Dále soudům vytkl, že vadně vycházely z neprocesní výpovědi – z podání vysvětlení učiněného L. P. – z níž zjevně čerpal zejména údaje o způsobu, jakým byl požár vozidla založen. Za nedostatečné a důkazně nepodložené Nejvyšší soud označil i úvahy soudu prvního stupně o časových a místních souvislostech celého incidentu a vyslovil nesouhlas s tím, jakým způsobem se soud prvního stupně vypořádal se závěry odborného vyjádření hasičského záchranného sboru. Rovněž shledal, že nebylo objasněno, proč by takovým způsobem mohla vozidlo zapálit pouze osoba disponující alespoň základními znalostmi z oboru požární ochrany. Soudu prvního stupně bylo uloženo, aby napravil všechny vytýkané vady, doplnil dokazování a důkazy hodnotil způsobem, který nebude vyvolávat pochybnosti, s tím, že se bude moci opírat jen o ty skutečnosti, které mají podklad v dokazování, nikoli o zprostředkovaná podání svědků (k tomu srov. část V. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 238/2020).
20. Po přezkoumání obsahu spisového materiálu, stejně jako rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zjistil, že jmenovaný soud postupoval v intencích pokynů dovolacího soudu a při hlavním líčení konaném dne 7. 6. 2023 (srov. protokol na č. l. 329 až 338 spisu) doplnil dokazování podrobným výslechem M. Š. (zpracovatele odborného vyjádření hasičského záchranného sboru), výslechem svědka M. Č. a přehráním videozáznamu z kamery umístěné na domě tohoto svědka. Při hlavním líčení konaném dne 10. 1. 2024 (č. l. 399 až 403 spisu) soud prvního stupně provedl další dokazování zprávou od svědka M. Č. (č. l. 349 spisu) o výšce jeho plotu a umístění kamery a zprávami od Policie České republiky založenými na č. l. 351 až 353, 362, 363, 368 až 371, které jsou kriminalistickými expertizami pořízenými za účelem vytěžení a porovnání soudem provedených kamerových záznamů. Odbornými expertizami z kamerových záznamů se soud prvního stupně snažil získat fotografie, které by přispěly k identifikaci na záznamech zachycené osoby, což se však do značné míry nepodařilo. Dalšími nově provedenými důkazy byly protokol o vyšetřovacím pokusu zpracovaný soudem dne 21. 11. 2023 (č. l. 379 až 380 spisu) a protokol o vyšetřovacím pokusu zpracovaný Policií České republiky dne 21. 11. 2023 (č. l. 381 až 383 spisu), včetně fotografické dokumentace. Uvedený vyšetřovací pokus byl učiněn za účelem objasnění vzdáleností mezi jednotlivými zájmovými místy a časových souvislostí, které sloužily pro zmapování pohybu osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Tyto i další dříve ve věci provedené důkazy, jejichž obsah je zachycen na stranách 2 až 10 rozsudku soudu prvního stupně, byly řádně zhodnoceny a skutkové závěry, které na základě nich soud učinil, jsou popsány na stranách 11 až 13 rozsudku.
21. Z uvedeného postupu soudu prvního stupně plyne, že závěr o vině obviněného učinil na základě všech rozhodných důkazů, byť nepřímých, zejména pak výpovědí svědků N. K., F. P., P. B. staršího, P. B. mladšího i M. Č., byť nikdo z nich nebyl založení požáru přítomen. Soud dále hodnotil časové údaje z kamerových systémů i výpis ze svolávacího systému Fireport, odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje vyjadřující se k možné příčině požáru, k němuž byl vyslechnut i jeho zpracovatel M. Š., i časové údaje včetně měření vzdálenosti mezi jednotlivými důležitými místy vyplývajícími z provedeného vyšetřovacího pokusu. Zabýval se i zhodnocením vzájemných vztahů mezi obviněným, svědkem F. P. a poškozenou. Svědci shodně potvrdili, že před zahořením vozidla měla N. K. dvakrát vypuštěná kola u auta, což bylo v době zhoršených vztahů s obviněným, který mohl mít motiv se poškozené i svědku F. P. pomstít. V souvislosti s tím soud prvního stupně zmínil i komunikaci, která proběhla po zahoření vozidla poškozené mezi ní a obviněným, z níž je zřejmé, že se obviněný chtěl se svědkyní sejít a promluvit si.
22. Soud se zabýval i hodnocením kamerového záznamu z kamery M. Č., který se nepodařilo zkvalitnit ani prostřednictvím Odboru kriminalistické techniky a expertíz v Kladně, stejně tak se nezdařilo zkvalitnění záznamu z městské kamery zachycujícího pohyb muže vycházejícího z ulice XY přes ulici XY směrem k bytovým domům v blízkosti ulice XY. Poukázal i na souvislost, že ve 02:20 hodin přišlo svědku M. Č. upozornění formou sms na mobilní telefon, že byl kolem jeho domu zaznamenán pohyb. Posuzovány byly i místní a časové souvislosti, o nichž svědčil zhlédnutý kamerový záznam městského kamerového systému umístěného na rohu ulic XY a XY a soud prvního stupně dále podrobně hodnotil všechny časové údaje, k nimž se poměrně obsáhle vyjadřoval a shledal, že časová souvislost mezi všemi jmenovanými událostmi je více než zřejmá, což bylo upřesněno i vyšetřovacím pokusem.
Zjištěné skutečnosti porovnal i s časovou osou vzniku požáru tak, jak byla stanovena zpracovatelem odborného vyjádření M. Š. Soud prvního stupně na základě provedených důkazů posuzoval i to, zda šlo o úmyslné zapálení nebo o technickou závadu na vozidle, a ze všech zjištěných skutečností dovodil, že požár musel začít v pravé části motorového prostoru na té pneumatice, kde je také akumulátor, načež se přiklonil k tomu, že byl požár založen úmyslně.
23. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zejména v bodě 12. usnesení shrnul své závěry, v nichž reagoval i na stěžejní obhajobu obviněného. Shledal, že došlo k posunu důkazní situace, neboť výslechem M. Š., zpracovatele odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje, bylo zjištěno podstatně více skutečností nasvědčujících tomu, že požár byl založen záměrně. Za hodnotné považoval informace zjištěné z důkazů v podobě kamerového záznamu od svědka M. Č. a vyšetřovacího pokusu a vyjádřil se i k časovým souvislostem celého případu, nestandardnímu chování obviněného a nezjistitelnému akcelerantu hoření umístněnému na pneumatiku poblíž akumulátoru.
Jedinou nesrovnalostí, kterou soudu prvního stupně odvolací soud vytkl stran hodnocení důkazů bylo to, že podle odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje byl požár založen ve 2.20 hod. ± 6 minut, a podle jeho zpracovatele se při úmyslném založení šířil spíše rychleji a osoba pohybující se směrem od místa požáru k bydlišti obviněného byla kamerou městského systému zachycena v 2.20.24 hodin. Ani tento zdánlivý rozpor podle odvolacího soudu řetězec nepřímých důkazů usvědčujících obviněného nezpochybnil, protože požár byl nahlášen již v 2.34 hodin a již v 2.41 hodin byl lokalizován, navíc samo odborné vyjádření dobu iniciace požáru výslovně označuje za teoretickou.
Odhad o době vzniku požáru tedy nelze považovat za natolik přesný, aby z něj bylo možno činit tak jednoznačné závěry, jaké učinil obviněný v podaném odvolání. Tímto postupem odvolací soud plně dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, protože neignoroval výhrady vůči důkazům, resp. skutkovým zjištěním, na něž soud prvního stupně odkazoval jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III.
ÚS 1104/08). Lze připomenout, že je přípustné, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59., 60.), protože podmínkou takového postupu je to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál.
24. Ze shora uvedeného obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy pečlivě dodržely pravidla dokazování a na podkladě provedených důkazů zachytily a zjistily souvislosti mezi nepřímým důkazem a skutečností, které byly předmětem dokazování. Právě míra této souvislosti, která bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná, je podstatná v situaci, kdy je nutné dovodit závěr o vině obviněného na základě nepřímých důkazů, protože svědčí o tom, že k dokazované skutečnosti skutečně došlo.
V posuzované věci soud prvního stupně tuto míru nahodilosti dokázal dostatečně objektivizovat na základě toho, co vyplývalo z jím provedených důkazů a své rozhodnutí nezaložil na dojmech či jím vytvořených úsudcích bez objektivního odrazu v realitě. Soud měl rovněž na paměti, že každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu a jeho význam je určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi.
Nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může (srov. přiměřeně k hodnocení nepřímých důkazů rozhodnutí č. 93/2014 Sb. rozh. civ.). Těmto zásadám zejména soud prvního stupně v posuzované věci dostál.
25. Nejvyšší soud dovolání a v něm uvedené výhrady neshledal důvodnými, protože soudy učinily potřebné dokazování a postupovaly v souladu se zásadou objektivního posouzení věci. Splnily povinnost řádně posoudit všechna tvrzení, argumenty a důkazy předložené účastníky řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, bod 59.). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., protože zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti, aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněného vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem.
26. Soudy nižších stupňů postupovaly plně v souladu s právními názory vyslovenými v kasačním usnesení ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 8 Tdo 238/2020, a stejně tak respektovaly princip presumpce neviny, který vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne i pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Taková situace nicméně v přezkoumávané věci nenastala, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněného neměly.
27. Při platnosti všech shora uvedených závěrů Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný jím vznesenými námitkami nenaplnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože přezkoumávaná rozhodnutí, resp. proces dokazování, netrpí jím vytýkanými vadami, obzvláště za situace, kdy obviněný v podaném dovolání poukazoval na jednotlivé důkazy a z nich plynoucí skutečnosti a pomíjel celý řetězec nepřímých důkazů svědčících o jeho vině, resp. tvrdil, že takový řetězec důkazů neexistuje, což není v souladu s obsahem spisového materiálu ani odůvodněními přezkoumávaných rozhodnutí.
28. V neposlední řadě je důležité poznamenat, že obviněný neuvedl žádné konkrétní výhrady vůči použité právní kvalifikaci, neboť její nesprávnost vztahoval pouze k tomu, že došlo k procesním pochybením při hodnocení důkazů. Nedostatky vůči právnímu posouzení věci vůbec nenamítal. Je tedy třeba zdůraznit, že podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.]. Pokud obviněný tento skutkový stav zpochybňoval uváděním své vlastní obhajoby, na níž stavěl svá ničím nepodložená tvrzení, tak posuzovaný důvod dopadající na řešení hmotněprávních otázek nenaplnil.
29. Nejvyšší soud po posouzení obsahu přezkoumávaných rozhodnutí obviněným vytýkané nedostatky neshledal a dospěl k závěru, že soudy dodržely všechny principy stanovené pro řádné objasnění věci a provedené důkazy hodnotily v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Lze připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu jednoznačně vyplývají hranice této zásady, podle níž jsou obecné soudy (stejně jako všechny orgány činné v trestním řízení) povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z uvedené zásady vyplývá i určitý postup a kritéria hodnocení; důkazy je nutno vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Nároky na odůvodnění a podrobný rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. V opačném případě, pokud výše uvedený postup není zachován a z provedených důkazů obecný soud nevyvodí přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Soud prvního stupně v této věci vyložil důvody, pro které uznal obviněného vinným, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, a tudíž nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.).
30. Nezbývá než shledat, že se soudy podrobně zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi, a proto se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že vina obviněného byla spolehlivě prokázána, a že na správná skutková zjištění navazuje i správné právní posouzení jednání obviněného a jeho uznání vinným přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na tento závěr tudíž nebyly naplněny ani důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
VI. Závěr
31. Vzhledem ke shora vymezeným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť mohl důvodnost jím vznesených námitek posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí obviněným vytýkanými vadami.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu