8 Tdo 545/2025

8 Tdo 545/2025-385

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného J. K., nyní ve výkonu trestu ve Věznici Brno-Bohunice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 9 To 294/2024, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 153/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 90 T 153/2023, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 8. 10. 2019 uzavřel s poškozeným P. S. smlouvu o zápůjčce ve výši 440.000 Kč a dne 10. 10. 2019 další smlouvu o zápůjčce ve výši 330.000 Kč, které ihned po podpisu smluv v hotovosti převzal a zavázal se je vrátit do 28. 10. 2019, přičemž při sjednání zápůjček uvedl poškozeného v omyl, neboť mu nepravdivě tvrdil, že zapůjčené prostředky potřebuje k rychlému nákupu motorových vozidel, pro které měl mít již zajištěné kupce, což prokazoval fotografiemi vozů, a při sjednávání obou smluv rovněž zamlčel, že je ve špatné finanční situaci a on i společnost C., s. r. o., jejímž byl jednatelem a jediným společníkem, mají řadu splatných dluhů, kdy šlo především o jeho splatný dluh ve výši 1.050.000 Kč s příslušenstvím vůči věřiteli V. H., a část z nich je již vymáhána exekučně, zapůjčené finanční prostředky ve sjednané lhůtě ani později nevrátil a v dalších měsících se poškozenému pouze vymlouval, navrhoval různá řešení, která neplnil, vrácení zapůjčených finančních částek oddaloval a užil je na úhradu dluhů a pro svou osobní potřebu, v důsledku čehož poškozenému způsobil škodu ve výši 770.000 Kč.

2. Za tento přečin a za sbíhající se zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, a za sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, a byl odsouzen podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny jednak výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 2 T 70/2023, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 7 To 240/2023, a jednak výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 2 T 130/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 To 89/2023, a byla zrušena všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 9 To 294/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení obviněný podal prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že neměl v úmyslu P. S. uvést v omyl a zamlčet mu podstatné skutečnosti, a tedy dopustit se přečinu podvodu. Poukázal na to, že mu poškozený již dříve poskytl zápůjčku ve výši 300.000 Kč za účelem nákupu vozidla ze zahraničí, kterou mu v celé výši vrátil, a do budoucna spolu plánovali navázat užší spolupráci, která poškozenému připadala lukrativní. V návaznosti na to poškozeného požádal o další půjčku 400.000 Kč, s čímž on souhlasil s tím, že byly určeny na nákup konkrétního automobilu, avšak zájemce z předběžně smluveného obchodu odstoupil, o čemž poškozeného informoval, a když se objevila možnost nákupu dražšího vozidla, na jehož nákup neměl obviněný dostatek finančních prostředků, požádal poškozeného o zapůjčení dalších 330.000 Kč, čemuž poškozený vyhověl. Když i z tohoto obchodu sešlo, poškozený trval na vyhledání dalšího zájemce, protože chtěl, aby mu obviněný půjčené peníze vrátil. Po celou dobu s poškozeným komunikoval a o všem jej informoval, nechtěl ho podvést a peníze mu chtěl vrátit.

5. Důvodem závěru, že jde o podvod, nemůže být ani domnělá špatná finanční situace obviněného, neboť mu v inkriminované době nebylo známo, že by po něm byl některý z dluhů exekučně vymáhán, o čemž svědčí výpisy z Centrální evidence exekucí, které v té době nezobrazovaly žádné záznamy. Dluh vůči V. H. uhradil v celé výši prodejem svého čtvrtinového podílu na nemovitosti. Kromě toho disponoval podílem na další nemovité věci (chalupě), což svědčí o jeho dostatečném majetku, jenž převyšoval jeho závazky, a v době sjednávání zápůjčky se nenacházel v natolik tíživé situaci, aby zápůjčku nemohl splatit.

6. S ohledem na uvedené skutečnosti není opodstatněný závěr soudů o naplnění subjektivní stránky, protože z ničeho nelze dovodit, že by v době sjednání zápůjčky jednal v podvodném úmyslu, vědom si své neschopnosti dluhy splatit, obzvláště když již v minulosti poškozenému dluh uhradil, a o všech obchodních aktivitách ho informoval. Neměl ani motiv mu způsobit škodu a obohatit se na něm, neboť problémy vznikly vzhledem k situaci epidemie Covidu-19 v roce 2020, kdy řádně nefungoval trh s ojetými vozidly, tudíž neměl žádné příjmy, ze kterých by mohl hradit každodenní potřeby, a proto užil finanční prostředky poškozeného na jiné než sjednané účely, což však nemůže být důvodem pro závěr o naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu podvodu.

7. Obviněný namítal rozpory v rozsudku soudu prvního stupně, jež nenapravil ani odvolací soud, který nesprávně potvrdil závěr soudu prvního stupně, že poškozenému zamlčel svou špatnou situaci, a rovněž se řádně nezabýval posouzením exekučně vymáhaných dluhů, protože v době sjednání zápůjčky nic nenasvědčovalo tomu, že by peníze poškozenému nechtěl či nemohl vrátit. V té souvislosti konkrétně poukázal na nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 35., kde soud na jedné straně uvedl, že v době, kdy došlo ke sjednání smluv o zápůjčce, byla vedena exekuce ve výši 40.341 Kč, kterou uhradil ke dni 20.

11. 2019, a ke dni 16. 5. 2019 na částku 89.159 Kč, přičemž tamtéž konstatoval, že k 30. 10. 2019, 18. 11. 2019 a 29. 1. 2020 nebyla vůči obviněnému vedena žádná exekuce. Podle obviněného je nedostatek v tom, že soud, ač poukazoval na řadu splatných dluhů, tyto dluhy nespecifikoval, a odvolací soud tento nedostatek neodstranil. U bodu 36. vytýkal, že argument soudu dluhem vůči V. H. není dostatečný pro závěr, že poškozeného uvedl v omyl, protože obviněný tento dluh nezpochybňoval, a dohodl se na vypořádání závazku prodejem jeho podílu na bytu v XY ulici, což dodržel, a svůj čtvrtinový podíl na této nemovitosti prodal a z výtěžku mu dluh zaplatil.

Uvedený dluh proto nemůže být důvodem pro závěr, že uváděl poškozeného v omyl, a nebyl ani důvodem pro to, aby na ně poškozeného upozorňoval. Uvedenou skutečnost obviněný nepovažuje ani za dostatečný argument pro to, aby obstálo tvrzení soudu, že měl „řadu dluhů“. Poukázal i na nedostatky v bodech 41., 44. až 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, vůči kterým vytýkal, že soud vadně vyhodnotil obsah svědecké výpovědi R. H., jenž podle obviněného vypovídal v jeho prospěch, protože potvrdil problémy v oblasti obchodování s vozidly v době pandemie COVID-19, a proto nesouhlasil se závěrem soudu, že tento výslech nebyl důkazně přínosný.

Neztotožnil se se závěrem soudu, že v době zapůjčení peněz neměl v úmyslu je užít ke koupi vozidel, protože s těmi již obchodoval delší dobu a z ničeho nevyplynulo, že v době zápůjčky takový záměr neměl.

8. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu obviněný vytýkal stručnost a nedostatek věcné argumentace zejména proto, že se nevypořádal s jeho námitkou ohledně výpisů z Centrální evidence exekucí nebo o nenaplnění subjektivní stránky přečinu podvodu, a že odvolací soud opomněl reagovat na jeho klíčové tvrzení o tom, že v době zápůjčky byl vlastníkem spoluvlastnického podílu na bytu i na chalupě, a tedy disponoval majetkem, ze kterého mohl případně umořit své závazky, a to včetně dluhu vůči V. H. Za opodstatněné nemůže být považováno ani to, že společnost C., s. r. o., se nacházela ve špatné finanční situaci, neboť ta s dluhem vůči poškozenému nesouvisela. Odvolací soud se nevyjádřil ani k obviněným tvrzenému podílu poškozeného na nevrácení zápůjčky, spočívající v tom, že poškozený „tlačil“ na obviněného, aby uzavřel obchod s novým zákazníkem, aby došlo k výplatě částky včetně provize. Vzhledem k tomu, že odvolací soud na tyto námitky nereagoval, nesplnil povinnost řádně rozhodnutí odůvodnit a vypořádat se s odvolacími námitkami (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23). Protože toto rozhodnutí nesplňuje zákonné požadavky, označil je obviněný za nepřezkoumatelné, zvláště když mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který představuje značný zásah do jeho osobní sféry.

9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 9 To 294/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 90 T 153/2023, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby v plném rozsahu, alternativně aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) k dovolání uvedl (§ 265h odst. 2 tr. ř.), že jde o námitky již vznesené v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly a označily je za nedůvodné, neboť na podkladě provedených důkazů objasnily, že vina obviněného byla prokázána (srov. body 34. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), což zásadně vede k neopodstatněnosti podaného dovolání.

11. Námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky přečinu podvodu vychází z jeho vlastní představy o hodnocení důkazů a z jeho vlastní verze skutkových zjištění, v níž polemizuje s jejich obsahem a kritizuje hodnocení důkazů ze strany soudů. S tímto tvrzením se státní zástupce neztotožnil, protože z odůvodnění dotčených rozhodnutí prezentované vady neplynou a nelze v nich shledat existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou přezkoumatelná. Soudy se opíraly o výpovědi svědků včetně poškozeného i o listinné důkazy, které odpovídají i výpovědi samotného obviněného, a proto nic nebrání závěru, že se obviněný skutku kladenému mu za vinu dopustil.

12. Vytýkal-li obviněný nepřezkoumatelnost posuzovaného rozhodnutí proto, že se odvolací soud nevypořádal s jeho výhradami, státní zástupce mu nepřisvědčil, byť připustil, že rozhodnutí mohlo být s ohledem na odvolací námitky obviněného zpracováno pečlivěji, což však nesvědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu. Napadené rozhodnutí totiž nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří širší a vzájemně podmíněný celek. Obsah dotčených rozhodnutí je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti, provázanosti a závislosti, tedy komplexně, a nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Nejde ani o libovůli, jak se obviněný snažil naznačit s tím, že jeho nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí není dovolacím důvodem (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). Jestliže skutková zjištění mají v provedených důkazech oporu a vyplývá z nich, že obviněný jednal způsobem, jak je popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž nebyl naplněn v žádné z jeho alternativ. Státní zástupce neshledal ani podmínky pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože proti subjektivní stránce obviněný brojil výhradně z hlediska své verze o průběhu skutku, aniž by bral do úvahy důkazy, ze kterých vyplývá, že nemohl důvodně spoléhat na realizaci tvrzeného obchodu, jenž nebyl připraven ani dohodnut, nacházel se v silně negativní majetkové situaci

13. Vzhledem k tomu, že státní zástupce výhradám obviněného nepřisvědčil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a), tak písm. c) tr. ř.

14. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání a obecné zásady pro jeho uplatnění

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

16. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nemůže směřovat proti kterékoli vadě, ale jen takové, která koresponduje s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Je možné ho podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto je Nejvyšší soud povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř.

17. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

18. Tyto zásady je možné prolomit jen tehdy, když nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

V. K důvodům dovolání

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k námitkám, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Na základě tohoto důvodu soud posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí něj lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné

nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

VI. K námitkám obviněného

22. Nejvyšší soud podle obsahu dovolání shledal, že obviněný, byť v jeho úvodu, poukázal na oba uvedené důvody, své výhrady k nim nepodřadil, ale námitky zásadně soustředil na tvrzení, že neměl v úmyslu poškozeného uvést v omyl ani mu zamlčet podstatné skutečnosti, protože mu chtěl zapůjčené prostředky vrátit. Tvrdil, že nelze argumentovat jeho domnělou špatnou finanční situací, že soud nehodnotil objektivně zjištění plynoucí z provedených důkazů a dokazování považoval za vadně provedené a neprokazující jeho vinu, po formální stránce naplnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Výhrady proti vadnosti posouzení subjektivní stránky a tvrzení o nutnosti použít princip ultima ratio jsou hmotněprávní povahy, a proto spadají pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a Nejvyšší soud tudíž mohl posuzovat, zda jsou tyto námitky důvodné.

23. Výhrady obviněného týkající se rozporů v rozhodnutí soudu prvního stupně, jak na ně obviněný poukazoval, Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, protože, pokud jde o dokazování, jeho těžiště je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat, jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je jeho povinností zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

24. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy věnovaly objasnění všech skutečností, na které obviněný poukazoval ve svém dovolání i v předchozích fázích trestního řízení. Soud prvního stupně podrobně posuzoval obhajobu obviněného (viz body 2. až 19. rozsudku), jakož i tvrzení uváděná poškozeným (srov. body 20. až 27. rozsudku), zkoumal i výpovědi D. S., R. H., J. S. a V. H. (viz body 27. až 33.) i obsah listinných důkazů (srov. body 34. až 36. rozsudku). Uvedené důkazy hodnotil a shledal, jak vyjádřil v bodě 38.

odůvodnění, že obhajoba obviněného o tom, že chtěl realizovat jím poškozenému tvrzený dovoz motorového vozidla ze zahraničí pro konkrétního zájemce, nebyla prokázána, protože pro takový závěr žádné důkazy nesvědčí. Soud v tomto kontextu vysvětlil, proč verzi obviněného o zapůjčení peněžních prostředků za účelem koupě a dovozu automobilu pro předem domluveného zájemce neuvěřil. Učiněné závěry v tomto směru mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a soud prvního stupně jim věnoval své úvahy zejména v bodech 41.

a 45. rozsudku, kde vysvětil, že nic z provedených důkazů nepodporuje obhajobu obviněného, že zapůjčené peněžní prostředky chtěl skutečně použít v souladu s tím, k čemuž se ve smlouvě s poškozeným zavázal. Obviněný nesdělil žádné konkrétní informace o údajném kupci ani o automobilu, který měl být předmětem dovozu a koupě. Pokud vysvětloval tento nedostatek, uváděl jen to, že „tyto věci šly přes pana H.“ (srov. body 16., 18.), což je však tvrzení, které neodpovídá závazkům plynoucím z uzavřené smlouvy ani skutečnostem, které uváděl poškozenému, ostatně je nelze ani dovodit z výpovědi svědka R.

H., jenž spolupráci s obviněným popisoval jen ve velmi obecné rovině (viz bod 28. rozsudku). V dané souvislosti neobstojí ani výhrady obviněného proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily výpověď tohoto svědka, protože plně obstojí závěr, že svědek se vyjádřil toliko povšechně ke vzájemné spolupráci s obviněným ohledně dovozu vozidel ze zahraničí, aniž by měla tato výpověď podstatný význam pro závěr o vině obviněného. Bylo z ní možné dovodit, že zajišťoval toliko dopravu již vybraného vozidla ze zahraničí, zájemce ani vozidla však pro obviněného nevyhledával (viz zejména bod 31.

rozsudku). Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí tedy přesvědčivě vyplývají závěry, na jejichž základě soudy obhajobu obviněného považovaly za výsledky provedeného dokazování nepodloženou.

25. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v tvrzení, že se soud dostatečně nevypořádal s jeho finanční situací (jejíž posouzení je klíčové pro závěr, že poškozeného uváděl v omyl), protože dostatečně neposoudil, že obviněnému nebylo známo, že by v době uzavření smlouvy s poškozeným byl některý z dluhů exekučně vymáhán, a poukazoval na to, že jeho majetek v předmětné době převyšoval závazky, protože disponoval podílem na bytu i na chalupě, což nasvědčovalo tomu, že poškozenému mohl vrátit dluh i provizi.

Uvedené skutečnosti soud prvního stupně bral do úvahy, a finanční situaci obviněného v době předmětných zápůjček zjišťoval, o čemž svědčí bod 35. rozsudku, kde je uveden poukaz na konkrétní exekuční tituly, které vypovídají o tom, že obviněný byl dlouhodobě neschopen dobrovolně své závazky plnit. Zmiňovaný výpis z Centrální evidence exekucí není v tomto směru rozhodný, protože soudy zásadně vycházely z protokolu o jednání v kanceláři soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové ze dne 20. 11. 2019 (viz č. l.

111 spisu), ze kterého vyplývá, že obviněný zaplatil zůstatek vymáhané pohledávky (s ohledem na dobu, kdy takto učinil, je zřejmé, že to bylo již v době, kdy od poškozeného předmětné částky vylákal), tzn. že předmětný dluh v době činu obviněného existoval (stejně jako dluh ve výši 1.050.000 Kč s příslušenstvím vůči V. H.). Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že obviněný dlužil více věřitelům, např. Všeobecné zdravotní pojišťovně (srov. bod 35. rozsudku). Soudy proto důvodně shledaly, že uzavřel smlouvy o zápůjčce s poškozeným, aniž by ho informoval o skutečnosti, že má dluhy po splatnosti vůči více věřitelům, které není schopen plnit, proto, aby poškozeného přesvědčil k další zápůjčce (byť již dříve předchozí první zápůjčku od něj vyžádanou včas zaplatil), o svých závazcích a neschopnosti je hradit poškozenému nic nesdělil, a přestože jeho podnikání žádná aktiva nevykazovalo, vystupoval tak, aby se jevil jako úspěšný podnikatel (srov. bod 25.

rozsudku nalézacího soudu). Na těchto závěrech nic nemění ani poukaz obviněného na jeho vlastnické podíly na nemovitostech, protože pro závěr o uvedení poškozeného v omyl ve smyslu přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je rozhodná skutečnost, že se obviněný v době uzavírání smluv o zápůjčce zavázal vypůjčené finanční prostředky vrátit do 28. 10. 2019, tedy za osm až deset dní poté, kdy došlo k uzavření smluv (dny 8. a 10. října 2019). Pro tento případ nemohl s výtěžkem z prodeje předmětných nemovitostí za účelem uhrazení dluhu vůbec počítat, a to tím spíše, že byl pouze spoluvlastníkem podílu na nemovité věci, a tudíž s ní nemohl samostatně nakládat.

Ve sjednaných smlouvách se zavázal vrátit finanční prostředky v tak krátkém časovém intervalu, v němž by realizace prodeje předmětných nemovitostí a získání výtěžku z něj nebyla uskutečnitelná. Jen pro úplnost lze k této námitce obviněného uvést, že poškozenému až do doby rozhodnutí soudů, tj. do 23. 7. 2024, zapůjčené finanční prostředky nevrátil.

26. Nejvyšší soud k námitkám obviněného vůči nedostatkům v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích zmiňuje, že ani s těmi se nelze ztotožnit, protože soudy se zabývaly nejen splatnými dluhy existujícími v době sjednání smluv o zápůjčkách, z nichž některé byly vymáhány exekučně (srov. body 40. a 49. rozsudku), ale i celkovou finanční situací obviněného, když vůči němu byly v říjnu 2019 vedeny exekuce ze strany pojišťovny a společnosti Vodafone a existoval i dluh vůči V. H. ve výši 1.050.000 Kč (srov. body 15., 36. a 37. rozsudku) a jeho společnost C., s. r. o., byla rovněž nevýdělečná, což se sice přímo závazků obviněného netýká, avšak pro závěr o tom, že neměl dostatek finančních prostředků, je rozhodné, že nemohl ani očekávat adekvátní aktiva z výsledků podnikání této společnosti. Nevýznamná je v daných souvislostech i námitka obviněného, že dluh vůči V. H. byl umořen z prodeje jeho podílu na bytové jednotce, neboť se tak stalo až po zřízení exekutorského zástavního práva dne 3. 11. 2021 (srov. č. l. 117 spisu), tedy dlouho poté, co byly předmětné smlouvy o zápůjčce s poškozeným uzavřeny.

27. Nedůvodnou Nejvyšší soud shledal i výhradu obviněného poukazující na špatnou ekonomickou situaci podnikatelů v době pandemie Covidu-19, neboť první případ tohoto onemocnění se v České republice objevil až dne 1. 3. 2020, tedy téměř pět měsíců po splatnosti zápůjček, dopad protipandemických opatření se proto do skutečností rozhodných v době zápůjček, tj. v říjnu 2019, nemohl promítnout. Pokud obviněný poukazoval zcela nevhodně na to, že nedošlo k vrácení zápůjčky, neboť měl na něj poškozený „tlačit“, aby uzavřel obchod s novým zákazníkem, tato jeho obhajoba zůstává zcela osamocena, jak je patrné především z obsahu výpovědi poškozeného, který podrobně rozvedl, za jakých okolností se marně domáhal vrácení obviněnému zapůjčených finančních prostředků (srov. body 22., 26., 34. a 39. rozsudku), pokud obviněný poškozenému navrhoval různé způsoby, jak se situací naložit, na něž byl poškozený ochoten přistoupit, obviněný ani tyto své náhradní způsoby úhrady nesplnil (viz zejména bod 34. rozsudku).

28. Nejvyšší soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného, že se soudy obou stupňů s jeho výhradami špatně vypořádaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, protože pokud jde o závěry, jenž uvedl a rozvedl v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, je v něm dostatečně rozvedeno, jak jednotlivé důkazy posuzoval, i jeho postup, jímž se s nimi vypořádal, a jaké závěry z výsledků takto provedeného dokazování učinil. Obviněným zmiňované rozpory Nejvyšší soud v tomto rozsudku z důvodů výše rozvedených nezjistil.

Jestliže obviněný zaměřil své výhrady i proti napadenému usnesení odvolacího soudu, lze přisvědčit státnímu zástupci, že jde o stručné shrnutí správnosti závěrů soudu prvního stupně, avšak i přes tuto stručnost v něm nelze shledat nedostatky, na něž obviněný poukazoval. Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného směřovalo především proti způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, v němž nejsou logické rozpory, nemůže do něj odvolací soud v souladu s § 263 odst. 7 tr. ř. zasahovat. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud v reakci na odvolání obviněného na stranách 4 a 5 svého usnesení shrnul úvahy o správnosti postupu soudu prvního stupně, jakož i to, že v řízení neshledal procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci, a zabýval se některými námitkami obviněného obdobným těm, jež uvedl v dovolání.

Posuzoval správnost závěru soudu prvního stupně o tom, že obviněný poškozeného uvedl v omyl, a vysvětlil, z jakých důvodů odvolání obviněného nevyhověl. Tímto postupem odvolací soud dostál své povinnosti vypořádat se s námitkami odvolatele, neignoroval ani jeho výhrady vůči důkazům, na něž reagoval (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Přípustné v daném kontextu je, aby odvolací soud odkázal na závěry odůvodnění soudu nižšího stupně [srov. a contrario usnesení Ústavního soudu ze dne 18.

12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jako „ESLP“) ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, body 59., 60.]. Podmínkou takového postupu bylo, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně bylo patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).

29. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem, a tudíž neshledal ani žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení kritérií stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nezjistil známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a uzavřel, že se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), a proto dospěl k závěru, že nešlo o exces.

30. Ze všech takto učiněných skutečností plyne, že obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nenaplnil, protože vytýkané rozpory ve skutkových zjištěních Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nezjistil. Lze proto uzavřít, že učiněná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o správnosti použité právní kvalifikace, vůči níž se obviněný rovněž vymezil zejména výhradou proti naplnění subjektivní stránky, uvedení poškozeného v omyl, a materiálního korektivu ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe, což jsou skutečnosti dopadající na obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud se zřetelem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.), posuzoval, zda jsou tyto výhrady důvodné.

31. Namítal-li obviněný nedostatky při zjišťování subjektivní stránky a naplnění znaků uvedení v omyl a zamlčení podstatné skutečnosti podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nevytýkal nedostatky výslovně v právním posouzení této otázky, ale činil tak na základě výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, tedy nikoliv v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, ale v intencích své vlastní obhajoby. Nutné je podotknout, že takové výhrady Nejvyšší soud již vypořádal v části rozvedené shora, v rámci důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud pro posouzení správnosti právního posouzení činu obviněnému kladenému za vinu rozsudkem soudu prvního stupně vycházel z toho, jak v něm byl tento čin zjištěn a popsán.

32. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu [podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující nejméně částku 100.000 Kč].

33. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2652). Tyto znaky objektivní stránky musí být v jednání pachatele naplněny, současně k nim musí směřovat jeho zavinění.

34. Nejvyšší soud k výhradám proti právním závěrům již výše vysvětlil, že soud prvního stupně, a v souladu s ním i odvolací soud, shledaly, že obviněný při sjednávání zápůjček dne 8. 10. 2019 a dne 10. 10. 2019 uzavřel s poškozeným smlouvy o zápůjčce ve výši 440.000 a 330.000 Kč, přičemž zapůjčené peněžní prostředky se zavázal vrátit do 28. 10. 2019, což až do rozhodnutí soudů neučinil. Pokud jde o uvedení v omyl, podle skutkových zjištění shledaly, že již při jejich sjednání poškozenému nepravdivě tvrdil, že zapůjčené prostředky potřebuje k rychlému nákupu motorových vozidel, pro které měl mít již zajištěné kupce, což však neodpovídalo realitě, protože soudy prokázaly, že taková skutečnost nenastala (viz bod 23.

shora). Zamlčel přitom, že je ve špatné finanční situaci a má řadu splatných dluhů, nemá z čeho uvedené zápůjčky uhradit, protože ani jeho společnost neprosperovala a též ona byla zatížena dluhy. Uvedená skutková zjištění dostatečně objasnila, že obviněný naplnil oba uvedené znaky objektivní stránky posuzovaného přečinu, jak zejména soud prvního stupně důvodně zjistil (viz body 48. a 49. rozsudku), protože nepravdivě předstíral, že pro poškozeného zboží nakoupí, přičemž mu nesdělil, že mu peníze v uvedeném termínu vrátit nemůže, neboť nemá z čeho.

Uvedeným jednáním obviněného zároveň došlo k jeho obohacení, kdy peníze užil pro svou vlastní potřebu a za účelem úhrady svých dluhů, a došlo ke způsobení větší škody poškozenému, když zapůjčenou částku nevrátil, a dosud uhradil toliko úroky z prodlení (srov. body 34. a 54. rozsudku soudu prvního stupně). Bylo tak dostatečně zjištěno, že nešlo jen o to, že by obviněný jako vypůjčitel nesplnil svůj závazek k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, ale nepravdivým tvrzením o možnosti koupi vozidla u poškozeného navozoval okolnosti, které neodpovídaly realitě, a tedy uváděl jej v omyl, rovněž zamlčel svou neschopnost tomuto závazku dostát, a to nejen v uvedené době, ale kdykoliv později, a takto jednal proto, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu § 209 odst. 1, 3 tr.

zákoníku. Tím bylo prokázáno, že již v době zápůjčky peněz jednal v úmyslu zapůjčené peníze vůbec nevrátit. Čin byl dokonán tím, že ve sjednané době peníze nevrátil, neboť v této době již poškozenému vznikla uvedená škoda a obviněný se uvedenou částkou obohatil (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr.).

35. Pochybnosti nevznikají ani o zavinění obviněného, protože podle výsledků provedeného dokazování čin spáchal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. bod 48. rozsudku soudu prvního stupně a strana 3 dole a 4 shora usnesení odvolacího soudu) Nejvyšší soud shledal, že soudy pro tento závěr vycházely z toho, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřního postoje, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění založily na výsledcích provedeného dokazování a dostatečně vyložily úvahy, z čeho vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k porušení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

36. Pokud soudy shledaly úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, usuzovaly na něj kromě všech výše uvedených skutečností týkajících se provedení činu i z jednání obviněného poté, co již byly znaky přečinu naplněny. Usuzoval na něj s ohledem na délku doby, po níž zapůjčenou částku nezaplatil, tedy jakým způsobem předkládal a prezentoval postupně svá tvrzení poškozenému a jak reagoval na jeho následné setrvalé žádosti o vrácení zapůjčených částek (viz bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Soud nepovažoval za rozhodné pro závěr o spáchání uvedeného činu ani tvrzení obviněného, že si v minulosti již jednou za stejným účelem peněžní prostředky od poškozeného zapůjčil a vrátil je, protože tato skutečnost mohla u poškozeného pouze vzbudit klamnou důvěru, že se bude obviněný chovat i v posuzovaném případě obdobně korektně, což se však nestalo (viz bod 46. rozsudku nalézacího soudu).

37. Nejvyšší soud na podkladě uvedených skutečností dospěl k závěru o správnosti právních úvah a závěrů soudů obou stupňů, protože čin obviněného vykazuje po formální stránce znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

38. Nutno poznamenat, že závěr o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vylučuje tvrzení obviněného, že by šlo jen o občanskoprávní spor. V daném případě jde o protiprávní čin, jímž trestní zákon označuje čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby byl za trestný čin považován jen čin společensky škodlivý. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné rovině, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

39. Z hlediska těchto zásad je zjevné, že trestní právo nastupuje tehdy, když ochrana právních statků není dostatečně zajištěna prostředky práva občanského, obchodního či správního. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná (srov. rozhodnutí č. 31/2017, č. 50/2017 Sb. rozh. tr.).

40. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio brán na zřetel, protože soudy správně dovodily, že škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněného za spáchání předmětného trestného činu je zcela na místě, protože s ohledem na povahu trestného jednání obviněného nepřichází aplikace zásady subsidiarity trestní represe do úvahy, zejména proto, že obviněný odmítal dluh splatit, poškozenému se vyhýbal, následné sliby neplnil, čímž poškozeného vystavoval nepříjemné situaci, a to i s ohledem na výši dlužné částky představující větší škodu.

41. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí. Správně zjištěnému skutkovému stavu věci soudy přiřadily i odpovídající právní kvalifikaci.

VII. Závěr

42. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 7. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu