8 Tdo 55/2025-604
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 2. 2025 o dovolání obviněného R. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 5 To 59/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 14/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 1 T 14/2023, byl obviněný R. P. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že dne 25. 2. 2023 v době kolem 20:30 hodin v Brně, XY, na chodníku před lékárnou XY a v blízkosti zastávky MHD XY ve směru XY, za přítomnosti dalších nejméně tří osob, v úmyslu si tzv. „vyřídit účty z minula“ vylákal na výše popsané místo poškozeného L. V., kterého fyzicky napadl tak, že ho strčil či kopl do zad až poškozený upadl přední částí těla na zem, ležícího ho zakleknul a pěstmi obou rukou jej v intenzitě střední opakovaně udeřil do hlavy a do obličeje, přičemž útok vedl s nasazeným boxerem či obdobným kovovým předmětem, útok doprovázel vulgárními nadávkami jako „zkurvysyne, mrdko“ apod., a nejpozději v průběhu jím činěného násilí pojal záměr zmocnit se tzv. „ledvinky“ poškozeného, kterou měl tento připevněnou na těle přes hrudník s popruhem přes rameno, tuto rozepl a strhl, a s „ledvinkou“ obsahující blíže nezjištěnou finanční částku a další věci odešel, přičemž popsaným jednáním způsobil poškozenému mnohočetné tržně zhmožděné ranky a oděrky v obličeji, tržné ranky v levé čelní krajině při středu, při kořeni nosu, oděrky na rozhraní čelní a spánkové krajiny vpravo a natažení krční páteře s podezřením na zlomeninu nosních kostí, jež si vyžádala ošetření v Úrazové nemocnici v Brně, a přestože výše popsaným fyzickým napadáním poškozenému způsobil vzhledem k jeho účinné obraně „pouze“ výše popsané lehké poranění bez následného citelného omezení v obvyklém způsobu života, si musel být vědom, a to vzhledem k charakteru použité zbraně, intenzitě a četnosti úderů, které byly směřovány zejména na hlavu poškozeného, že může poškozenému způsobit vážné poranění ve formě zlomenin obličejového skeletu (nosní kosti, očnice, horní čelisti, dolní čelisti, jařmového oblouku) či závažné poranění smyslového orgánu – oka, eventuálně vpáčené zlomeniny klenby lební s možným nitrolebním poraněním, k čemuž však nedošlo pouhou shodou náhod, tím Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky vznikla majetková škoda v souvislosti s vynaložením nákladů za ošetření poškozeného L. V. v celkové výši 6.527 Kč, přičemž uvedeného jednání se obviněný dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. 3 T 24/2015, který nabyl právní moci téhož dne, byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 5 To 59/2024, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný R. P. prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti právní kvalifikaci zločinu loupeže, protože nebyla dostatečně prokázána existence ledvinky, kterou měl vzít poškozenému, ani to, že útok vedl boxerem, neboť tyto skutečnosti vyplývají výhradně z výpovědi poškozeného, aniž by byly potvrzeny jinými ve věci provedenými důkazy, neboť ledvinku neviděly M. Š., E. F. ani J. E. U posuzování tvrzení uváděné svědkyní V. P. soud ignoroval její výpověď z přípravného řízení. Podle obviněného je verze tvrzená poškozeným jen záminkou a pomstou za fyzické napadení, a proto si tuto skutečnost vymyslel, což soudy při posuzování věrohodnosti poškozeného nebraly do úvahy. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí podle obviněného neplyne ani přesvědčivý závěr, proč se soudům verze poškozeného jevila důvěryhodnější než verze jím uváděná. Vzhledem k tomu, že jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, měly soudy věrohodnost výpovědi obviněného i poškozeného obzvláště pečlivě posuzovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Obviněný je přesvědčen, že v kontextu citovaného rozhodnutí došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení jeho práva na spravedlivý proces a presumpce neviny, neboť je zjevné, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly selektivně a jednostranně v jeho neprospěch. O selektivním hodnocení důkazů svědčí i hodnocení čestného prohlášení K. Ž. předloženého v odvolacím řízení, z něhož vyplývá, že když ji poškozený navštívil a popsal fyzické napadení, o žádné zbrani ani odcizení ledvinky nehovořil, avšak odvolací soud tvrdil, že to, že se poškozený o uvedených skutečnostech svědkyni nezmínil, nesvědčí o jeho nevěrohodnosti (viz bod 9. přezkoumávaného usnesení). Nelze proto dovodit, z čeho soud učinil závěr, že je výpověď poškozeného věrohodná.
5. Obviněný nepovažoval za správné ani závěry soudů o tom, že k útoku použil zbraň a že jednal s cílem poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Pro tyto závěry nebylo možné se opírat o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který byl manipulativně zpracován, neboť znalec nebyl dostatečně informován o všech rozhodných skutečnostech. Obviněný poukázal na vadné zadání, v němž mu byl znalci předestřen skutek tak, jak byl posouzen policejním orgánem, a tudíž znalec již vycházel z toho, že zranění bylo poškozenému způsobeno boxerem. Nedostatečným a nepřesvědčivým obviněný shledal znalecký posudek i proto, že znalci nebylo dáno na vědomí, že v průběhu řízení vyšlo najevo, že poškozený měl v blízké časové souvislosti s projednávaným činem utrpět dva pády z koloběžky, k čemuž se znalec nemohl vyjádřit. V tomto směru je znalecký posudek neúplný. Protože o povaze a způsobení zranění poškozeného z uvedených důvodů vznikají vážné pochybnosti, bylo třeba dokazování doplnit. Proto navrhoval provést výslechy svědkyň M. H. a K. Ř., a v návaznosti na ně přibrat opětovně znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
6. Výhrady obviněného jsou zaměřeny i proti správnosti použité právní kvalifikace, protože když trestný čin loupeže patří do kategorie tzv. předčasně dokonaných trestných činů, kdy k jeho dokonání dojde již užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bylo třeba takový jeho mysl zjišťovat. Obviněný však tvrdí, že vůbec neexistoval, protože nebylo prokázáno, že by použil násilí k tomu, aby se zmocnil cizí věci, ač právě tato skutečnost měla být výsledky provedeného dokazování prokázána.
7. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů ze všech uvedených důvodů vykazují znaky libovůle při provádění dokazování i dovozování právních souvislostí, došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, jakož i čl. 39 a 40 Listiny, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 5 To 59/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. 1 T 14/2023, a přikázal, aby soudy věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že jde o doslovné opakování námitek obviněným již dříve uplatňovaných, s nimiž se oba soudy vypořádaly, což zásadně může vést k odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Vzhledem k tomu, že soudy již dostatečně na námitky obviněného ve svých rozhodnutích reagovaly a správně se s nimi po všech stránkách vypořádaly, realizovaly komplexní a bezvadné dokazování a důsledně se zabývaly i použitou právní kvalifikací, odkázala na jednotlivé pasáže zejména rozsudku soudu prvního stupně. Státní zástupkyně neshledala námitky obviněného opodstatněnými a ve shodě s argumenty rozvedenými odvolacím soudem je považovala za nedůvodné.
9. K neprovedení důkazů navrhovaných obviněným poukázala na obecné principy, za nichž lze návrhy na doplnění dokazování zamítnout s důrazem na to, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li soud provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, což v posuzované věci oba soudy dodržely (viz body 14. usnesení odvolacího soudu a 35. rozsudku soudu prvního stupně). Pro závěr o správnosti učiněných skutkových zjištění na podkladě provedených důkazů zdůraznila, že soud prvního stupně v odůvodnění v dostatečném rozsahu vysvětlil, jaká zjištění učinil na základě konkrétních provedených důkazů, a jak tyto důkazy hodnotil. Neopomněl se vypořádat s věrohodností obviněného i slyšených svědků, a vysvětlil, podle jakých úvah a zjištění posuzoval věrohodnost poškozeného, kdežto obhajobu obviněného, protože nebyla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, označil za nepřesvědčivou.
10. Vzhledem k tomu, že výsledky provedeného dokazování jsou dostatečným podkladem pro závěry, že obviněný naplnil znaky zločinu loupeže ve smyslu použité právní kvalifikace, státní zástupkyně dospěla k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Žádný z označených důvodů dovolání naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby o něm rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání udělila i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
11. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). V. Obecně k důvodům dovolání
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
14. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., podle nichž Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jeho argumenty jsou důvodné.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
17. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). VI. K námitkám obviněného
18. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný soudům vytýkal, že nebylo dostatečně prokázáno, že vůči poškozenému použil boxer, a že soudy nedůvodně odmítly provést důkazy, které navrhoval. Těmito výhradami uplatněnými v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě vytýkal, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tvrzením, že jeho jednání nesměřovalo k odcizení ledvinky a ke způsobení těžké újmy na zdraví, odpovídá důvodu podle § 235b odst. 1 písm. h) tr. ř, a proto Nejvyšší soud posuzoval jejich důvodnost.
19. Jestliže obviněný vytýkal, že soudy nedostatečně objasnily všechny rozhodné skutečnosti, protože nevyslechly k jeho návrhu M. H. a K. Ř. a v souladu s tím neprovedly nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jde o námitku, jíž se zabýval již odvolací soud, který v bodě 14. svého usnesení vysvětlil, jakými úvahami byl veden, když shledal závěry soudu prvního stupně správnými, a nedospěl na jejich základě k nutnosti provedené dokazování v uvedeném smyslu rozšiřovat.
Obviněným uváděný důvod spočíval v tom, že by se svědkyně měly vyjádřit v podstatě k témuž, co již uvedl svědek P. S., a o čemž navíc nejsou pochybnosti, když sám poškozený uvedl, že z koloběžky spadl 7 až 10 dní před posuzovanou věcí. V té souvislosti lze přisvědčit důvodnosti tohoto závěru, a to jednak s ohledem na všechny ve věci provedené výsledky zajištěného dokazování, a jednak i vzhledem ke konkrétním důvodům, jež soud prvního stupně rozvedl v bodě 35. svého rozsudku. Smyslem uvedeného požadavku obviněného totiž bylo potvrdit jeho obhajobu, že zranění, které poškozenému vzniklo, nezpůsobil svým aktivním jednáním, ale došlo k němu jindy a jinde.
K tomu soud opodstatněně s odkazem na konkrétní skutečnosti konstatoval, že takové dokazování by bylo s ohledem na výsledky dokazování nadbytečné (viz výklad v bodu 35. rozsudku). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že je zřejmé, že nešlo o nedůvodné neprovedení navržených důkazů ani o tzv. opomenuté důkazy. Ty spočívají v tom, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o návrzích na provedení důkazů ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8.
11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. V posuzované věci důvodem odmítnutí byla nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, neboť postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.)
20. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradě obviněného o nevěrohodnosti poškozeného, a v té souvislosti ani tomu, že nebylo prokázáno stržení ledvinky a způsobení zranění boxerem. Tyto námitky byly předmětem dosavadní obhajoby obviněného, soudy se jimi zabývaly a vysvětily své úvahy, které je vyvracejí. K závěru o věrohodnosti poškozeného a možnosti z jeho výpovědi vycházet pro své skutkové i právní závěry se soudy řádně vyjádřily a své úvahy v dostatečné míře rozvedly. Nejvyšší soud v dané souvislosti připomíná, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr.
ř.), a není jeho úkolem v dovolacím řízení přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, ale je povinen se zabývat správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto posuzuje, zda proces a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.
21. V tomto kontextu je nutné poukázat na to, že soud prvního stupně v bodě 21. vysvětlil, z jakých důkazů vycházel, jestliže dospěl k závěru o skutku tak, jak jej popsal ve skutkových zjištěních. Rovněž je zjevné, že se neopíral výhradně o výpověď poškozeného, ale též o výpovědi M. Š., Z. J. a podaných vysvětlení E. F. a A. E. Jestliže v bodě 23. hodnotil výpověď poškozeného, nebral ji za dogmaticky nerozpornou, ale poukázal na skutečnosti, které měly podklad ve výpovědích dalších svědků, a mohl je tedy považovat za věrohodné, anebo stály osamoceně, a proto k nim nepřihlížel. Je zjevné, že soud i při posuzování věrohodnosti poškozeného postupoval s potřebnou zodpovědností, bral do úvahy všechny zjištěné rozhodné skutečnosti a zvažoval je v daných souvislostech. Své závěry činil s vědomím, že některá zjištění jsou pro jím učiněné závěry zásadní, kdežto jiná se týkají skutečností pro rozhodnutí o vině nepodstatné. Nelze proto souhlasit s obviněným, že by soud k věrohodnosti poškozeného přistupoval nekriticky, že se v jeho závěrech projevila libovůle nebo že by nebral do úvahy obhajobu obviněného a že by se v jeho postupech projevil selektivní a neobjektivní přístup. Taková kritika nemá odraz v postupech soudu prvního stupně, jak jsou zaznamenány v bodech 7. až 13. a 17. až 26. Verzi poškozeného uvěřil proto, že byla podepřena dalšími důkazy, například výpovědí zasahujícího policisty Z. J., přepisem audiozáznamu z tísňové linky či znaleckým posudkem, a obstála i v rámci vzájemného posuzování všech zvažovaných důkazů (viz zejména body 23. až 29. rozsudku). V bodě 34. rozsudku soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem porovnával výpovědi poškozeného a obviněného s výpověďmi svědků a důvodně uzavřel, že v případě výpovědi poškozeného lze konstatovat věrohodnost, naopak ve výpovědi obviněného shledal nejasnosti a vnitřní rozpory.
22. Při tomto zobecnění výsledků provedeného dokazování nebylo možné se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že nebylo prokázáno, že by poškozenému odcizil ledvinku. Její existence u poškozeného v době činu byla soudy prokazována a byla dostatečně objasněna výsledky povedeného dokazování, o čemž konkrétně svědčí výpověď svědkyně J. E., která z vlastní zkušenosti věděla, že poškozený způsobem, jak sám popsal, ledvinku vždy nosil, protože v ní měl i osobní doklady. Svědek Z. J. potvrdil, že mu poškozený po jeho napadení uvedl, že mu ledvinka byla odcizena (srov. body 13. a 10. rozsudku soudu prvního stupně). Vše dosvědčuje verzi poškozeného, že mu ledvinka byl obviněným stržena.
23. Obdobně Nejvyšší soud poukazuje na závěry učiněné soudem prvního stupně ohledně toho, že obviněný při útoku na poškozeného použil boxer, případně jiný stejně zraňující předmět. Této skutečnosti, kterou obviněný popírá, se soud věnoval a zejména se na ni zaměřil při dokazování, o čemž svědčí pasáže v bodech 14., 15., 27. až 31., kde podrobně vysvětlil, z jakých důkazů a na základě jakých důvodů neuvěřil verzi obviněného, že takový nástroj nepoužil. V této souvislosti lze poukázat především na závěry soudů týkající se posouzení skutečností plynoucích ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v němž znalec rozvedl, z jakých ve věci zajištěných důkazů vycházel, posuzoval povahu zranění a z jeho charakteru dovodil, že tržná zranění odpovídají použitému zraňujícímu předmětu, nejspíše boxeru. Tento závěr znalec vysvětlil, a doložil odbornými úvahami a závěry. Ke zpracování tohoto znaleckému posudku a jeho zadání (srov. č. l. 151 až 167 a č. l. 175 až 223 spisu) Nejvyšší soud k námitkám obviněného konstatuje, že z jeho obsahu neplyne, že by znalec byl motivován či instruován jen tím, jak mu byl posudek zadán, protože jeho úvahy jsou vyjádřeny na potřebné odborné bázi a v kontextu všech ve věci zajištěných důkazů, s dostatečnou erudicí, jak dostatečně jasně a přesvědčivě vyjádřil i soud prvního stupně (srov. body 14. a 15.). Soud však nevycházel jen ze znaleckého posudku, ale své úvahy v tomto směru opíral i o další úvahy a závěry, které rozebral v bodech 30. až 32. odůvodnění svého rozsudku. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že uvedený skutkový závěr nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
24. Soud prvního stupně neponechal bez odezvy ani námitky obviněného týkající se toho, že zranění poškozeného nevznikla aktuálně v důsledku jeho napadení, ale při pádu z koloběžky. Takto obviněným uvedená obhajoba nemá oporu v povaze poranění, která byla aktuálně po napadení obviněným na těle poškozeného zjištěna a pro něž byl bezprostředně ošetřován, ani v závěrech výše zmiňovaného znaleckého posudku, a nekoresponduje ani s obsahem výpovědi poškozeného, podle níž k pádům mělo dojít 7 až 10 dnů před napadením obviněného. Je vhodné zdůraznit, že poškozený o pádu z koloběžky mluvil proto, aby sdělil, že v době napadení obviněným kulhal a měl na noze ortézu. Uvedená obhajoba obviněného proto vůbec nezapadá do kontextu všech dalších ve věci zjištěných skutečností, což bylo též důvodem pro rozhodnutí soudu o tom, že nebylo třeba uvedenou skutečnost dále objasňovat.
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým závěrům nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo provedeno plně při zachování všech zákonných pravidel. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
26. Správnost učiněných skutkových zjištění a procesu, který jim předcházel, zkoumal i odvolací soud, který se řádně zhostil svých povinností a vypořádal se s odvoláním obviněného ve smyslu § 254 a násl. tr. ř. Zejména reagoval na jeho výhrady a po jejich posouzení se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně (viz bod 8. a 14. napadeného usnesení).
27. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že z přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu je zřejmé, že soudy při objasňování skutkového stavu a hodnocení důkazů dostály všem svým povinnostem. Nebyly zjištěny nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Ve věci nic nenasvědčuje libovůli nebo snaze vyhnout se plnění svých povinností při zajišťování rozsahu a způsobu provedeného dokazování, nejde ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Bylo proto možné uzavřít, že pravidla spravedlivého procesu v této věci nebyla porušena, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu toliko právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
28. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nezjistil vady odpovídající důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože ve skutkových zjištěních neshledal vytýkané nedostatky, mohl posuzovat výhrady obviněného učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to se zřetelem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jak byl výše popsán, může směřovat jen proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Obviněný v souladu s ním vytýkal, že se soudy dostatečně nezabývaly použitou právní kvalifikací, protože užité násilí nesměřovalo k tomu, aby se zmocnil cizí věci, a tedy neměl úmysl zmocnit se ledvinky poškozeného, a proto byla nesprávně použita právní kvalifikace podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
30. K těmto výhradám Nejvyšší soud uvádí, že pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že proti jinému užije násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobit těžkou újmu na zdraví, avšak k jeho dokonání nedošlo.
31. Z hlediska naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodná hodnota věcí ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková újma, protože např. neměl žádnou věc u sebe. Jinak řečeno, trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. též rozhodnutí č. 1/1980, 37/1970 Sb. rozh. tr.).
32. Při výkladu znaku násilí, jež soudy shledaly v jednání obviněného ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, které směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz § 122 odst. 2 tr. zákoníku) platí, že jde zpravidla o útok směřující proti tomu, kdo má věc u sebe. Rozhodující v daných souvislostech není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor. Podstatná je nikoli intenzita síly, ale to, že její vynaložení bylo prostředkem k tomu, aby byl překonán či jinak eliminován odpor poškozeného. Přitom není nezbytnou podmínkou, aby poškozený skutečně kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 7 Tdo 571/2003, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 382/2016, ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1636/2016, či ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1110/2015, aj.). Úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1215/2015, či ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).
33. O zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jde i tehdy, jestliže pachatel sice začne uskutečňovat násilí nebo hrozí bezprostředním způsobením těžké újmy na zdraví z jakékoliv jiné pohnutky než zmocnit se cizí věci (např. jako reakci na předchozí nevhodné chování poškozeného), avšak během útoku takový úmysl pojme a útok nebo pohrůžka násilným útokem mají být prostředkem k tomu, aby se zmocnil cizí věci (viz rozhodnutí č. 3/2021, a srov. i rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
34. V posuzované věci se soud prvního stupně s uvedeným průběhem činu řádně vypořádal, neboť chování obviněného hodnotil v celém jeho počínání a v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi. Byť se nepodařilo provedeným dokazováním dostatečně prokázat, že by již v počátku útoku na poškozeného útočil se zištným motivem (ten by mohl vyplývat z toho, že poškozený obviněnému dlužil peníze a odmítal mu je vrátit), bylo dostatečně prokázáno, že v průběhu útoku, kdy poškozenému, jenž ležel na zemi, zasazoval rány, se násilím zmocnil jeho ledvinky, kterou měl připevněnou na těle přes hrudník. Nejvyšší soud přisvědčil úvahám soudu prvního stupně v bodě 36. odůvodnění jeho rozsudku, že přinejmenším v okamžiku, kdy poškozený ležel na zemi, se obviněný rozhodl poškozenému ledvinku strhnout. Soud své závěry v tomto smyslu vysvětlil a Nejvyšší soud, jenž se s nimi ztotožnil, doplňuje, že násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, a to prostředkem ke zmocnění se cizí věci, může jím být i použití fyzické síly velmi malé intenzity (srov rozhodnutí č. 55/1980 Sb.). Takové násilí však nelze omezovat pouze na jednání, kterým pachatel reaguje na určitý fyzický projev napadené osoby věc nevydat (např. ohledně věci dojde k přetahování, cloumání), nýbrž za akt násilí je nutno považovat i jednání pachatele v případě, kdy napadená osoba má věc ve své moci a pachatel při zmocnění se věci překonává vůli této osoby věc nevydat. Každou trestní věc je přitom nutno posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, včetně fyzických a dalších dispozic pachatele a poškozené osoby (např. u menších dětí, starších a zdravotně handicapovaných osob a invalidů může být schopnost aktivní reakce na útok fyzicky vyspělého pachatele podstatně ztížena nebo dokonce i vyloučena) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1022/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 25 pod č. T 596)].
35. V posuzované věci je zjevné, že obviněný z těla poškozeného strhl ledvinku, kterou měl na těle připevněnou, čemuž se poškozený přímo nijak nebránil, protože k tomuto násilnému jednání ze strany obviněného došlo v situaci, kdy mu obviněný boxerem v ruce útočil opakovanými údery proti obličeji, čemuž poškozený obranou rukama čelit. Posoudí-li se z těchto hledisek skutečnosti, které byly v přezkoumávané věci zjištěny, není pochyb o tom, že byl znak násilí naplněn. Obviněný použil fyzickou sílu k tomu, aby získal ledvinku, kterou si mohl opatřit jen tak, že ji silou strhl z těla poškozeného. Na toto stržení musel vynaložit sílu, při níž překonal pevnost materiálu, který ji na tělo poškozeného poutal. Již toto jednání představuje násilí, jež musel obviněný vynaložit, aby ledvinku získal. Toto jednání současně vykonával v době, když, byť i z jiného důvodu, proti obličeji poškozeného působil důraznými údery rukou svírající kovový předmět. Z uvedených důvody byl znak násilí naplněn.
36. Nejvyšší soud považoval za vyvrácené i námitky obviněného, že by jeho jednání nesměřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, protože soudy obou stupňů se zabývaly i tím, jaká zranění mohla na těle, resp. hlavě poškozeného vzniknout, jestliže jej obviněný napadal údery pěstí, v níž držel kovový předmět. V tomto směru použil zbraň, kterou se jeho údery staly údernějšími a vážným způsobem ohrožovaly nejen skelet obličeje (nosu, očnici, čelisti atd.), ale mohly též vážně zasáhnout oči poškozeného, a tedy způsobit zranění vážně ohrožující jeho zdraví. Všechna tato zjištění dostatečně dokládají správnost závěru, že došlo k naplnění znaků pokusu zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť obviněný tímto útokem současně směřoval i s vědomím tohoto těžšího následku k tomu, aby poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, k čemž však díky obraně poškozeného a dalším skutečnostem nezávislým na vůli obviněného nedošlo, a proto, pokud jde o tento těžší následek, nebyl dokonán (viz bod č. 36. rozsudku soudu prvního stupně).
37. Ze všech popsaných důvodů lze shrnout, že nevznikají pochybnosti o tom, že se obviněný dopustil jednání, které je popsáno ve skutkové větě přezkoumávaných rozhodnutí, a že toto jednání bylo i správně právně posouzeno. VII. Závěr
38. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal. Protože tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, po zjištění, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12.02.2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu