8 Tdo 562/2024-796
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovolání obviněného M. S., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 7 To 11/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 13 T 94/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 13 T 94/2023, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodě 1/ přečinem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2/ zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených T. S. F. a nezletilé AAAAA (pseudonym) na náhradu nemajetkové újmy.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 7 To 11/2024, o odvoláních obviněného i poškozené T. S. F. rozhodl tak, že z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. týkajícího se této odvolatelky, podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost jí na náhradě nemajetkové újmy uhradit částku 100.000 Kč a se zbytkem nároku ji podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
3. Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, které zaměřil výslovně jen proti skutku uvedenému v bodě 2/. Ve vztahu k němu uvedl, že nesouhlasí se závěrem soudů, že po subjektivní i objektivní stránce naplnil skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil u nich potřebu zohlednit všechny souvislosti, které mu předcházely a vyšly najevo i v rámci provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že poškozená dávno před uvedeným skutkem byla a je notorickou alkoholičkou a marně se pokoušela svou závislost léčit. Právě její závislost na alkoholu obviněný považoval za stěžejní pro přesné zjištění skutkového stavu v bodě 2/, protože bylo rozhodné, že poškozená byla v podnapilém stavu, čímž její smysly byly značně otupěny alkoholem, a proto situaci nepřesně vnímala. Její výpověď z tohoto důvodu nelze považovat za věrohodnou, neboť její smysly byly ovlivněny alkoholem a ona nemusela dění kolem vnímat správně, mohla ho zveličovat, nebo opomíjet či přehánět, a tedy jí podávané informace nemusejí mít pravdivý základ. Nadto doplnil, že v důsledku problémů s alkoholem byl poškozené odebrán z péče syn, o nějž nepečovala řádně a v souladu s rodičovskou odpovědností.
4. Podle obviněného soudy pochybily, jestliže se těmito skutečnostmi nezabývaly, a nehodnotily, jakým způsobem je poškozená schopna vnímat vjemy svými smysly, a zda případně s nimi nemanipuluje, tím spíše, že si již dříve vymyslela obvinění z údajného napadení a znásilnění. Namísto pečlivého hodnocení a posuzování věrohodnosti poškozené soudy zcela v rozporu se závěry obou znalkyň považovaly tvrzení poškozené za korespondující s jinými důkazy a vycházely z nich. V důsledku nesprávného dokazování nezjistily skutkový stav v bodě 2/ správně, vycházely z nepřesných informací od poškozené, případě ze svědeckých výpovědí, které byly odvozené z její výpovědi, a proto učiněná skutková zjištění trpí nedostatky a jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Navíc pokud se v předmětné věci vyjadřovaly osoby, které pouze tlumočily sdělení od poškozené, nelze jejich svědectví považovat za věrohodná. Zdůraznil, že poškozená po relativně krátké době opět vystřídala svého partnera, kterého též „obvinila“, že „ji dostal do kolen“, což svědčí o tom, že má potřebu odpovědnost shodit na jiného a tím se „očistit“ v očích veřejnosti. Během soužití s ní byl obviněný nucen snášet její pravidelné změny nálad, urážky, vyhrůžky či občasné paranoidní bludy apod.
5. Obviněný popřel, že by týral svou manželku a uvedl, že to byl on, kdo byl nucen snášet její pravidelné agresivní chování, které nastupovalo s pravidelnou konzumací alkoholu, čelit pravidelným slovním urážkám, a dokonce i fyzickému násilí v podobě facek či úderů zavřenou rukou v pěst. Poškozená si dokonce sama ubližovala, pokud byla střízlivá, k takovému chování se neuchylovala. Kdyby soud vyslechl jím navrženou svědkyni A. Š., k jejímuž výslechu však bez racionálního důvodu a vysvětlení nepřistoupil, bylo možné zjistit objektivní situaci mezi nimi. Tvrzení poškozené, že ji bil, se nezakládají na pravdě, protože soudy vycházely z nepřímých důkazů, zejména výpovědí svědků, kterým poškozená vyložila pouze svůj alkoholem zkreslený příběh (např. svědkyně P. S. a M. D.). Výpověď P. S. neodpovídá skutečnému stavu a vykazuje zřejmé nesrovnalosti a nepravdy plynoucí i z toho, že nebyla incidentu, o němž vypovídala, přítomna od samého počátku, nemohla registrovat napadení poškozené, ale viděla až finální část, kdy se obviněný bránil předchozímu útoku ze strany poškozené. Svědkyně M. D. nebyla, a ani nemohla být některým popisovaným incidentům osobně přítomna, neboť se v daný čas nacházela na jiném místě (v XY). Všechny ostatní provedené důkazy jsou nepřímého charakteru, jejich zdrojem byla vždy smyšlená a alkoholem zkreslená tvrzení poškozené, která nemůžou být jediným, natož nezpochybnitelným důkazem pro odsouzení obviněného, což soudy zcela pominuly.
6. Vůči závěrům soudů ohledně přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítal, že nevěděl, ani nemohl vědět, co jeho manželka činí v době jeho nepřítomnosti. Byl přesvědčen, že provozuje erotické masáže, avšak v žádném případě jej nenapadlo, že souložila se zákazníky. Výsledky provedeného dokazování nebylo s dostatečnou jistotou objasněno, že by o tomto jednání manželky vědět měl. Pokud poškozená uváděla, že ji nutil k sexu za peníze, ani tato jí uváděná skutečnost není pravdivá a jde zřejmě opět jen o její snahu o sebeobhájení před okolím, na něž poukazovaly i znalkyně. O nevěrohodnosti poškozené svědčí i to, že uváděla, že ji obviněný údajně nutil k souloži s cizími muži za peníze, přitom však přiznala, že vykonala dobrovolnou soulož s panem M. bez finanční odměny. Pokud poškozená tyto skutečnosti o údajné souloži s cizími muži za peníze vykládala třetím osobám, které jim uvěřily, je pozoruhodné, stejně jako v případě údajného týrání, že žádný ze svědků neučinil jediné podání či oznámení policejnímu orgánu. Lze tedy dovodit, že poškozená není důvěryhodnou osobou.
7. Kromě uvedeného obviněný soudům vytýkal i neprovedení jím navržených důkazů, především výslechu svědků A. Š., D. K., M. V., J. Š. a T. M., kteří kdyby byli vyslechnuti, mohli přinést objektivní pohled na soužití obviněného a poškozené. Soudy takto nepostupovaly a bez udání relevantních důvodů zamítly tyto návrhy obhajoby. Přitom svědci mohli prokázat, že obviněný se žádného týrání ani uváděného kuplířství vůči poškozené nedopouštěl.
8. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 7 To 11/2024, a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky obviněného v dovolání namířené proti skutku pod bodem 2/ jsou v zásadě jen opakováním těch, které uplatňoval již v rámci řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, což svědčí o dovolání zjevně neopodstatněném podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Ačkoli obviněný formálně uplatňuje i dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., fakticky právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení žádnými argumenty nenapadá, neboť uplatňované námitky směřují výlučně proti hodnocení důkazů, zejména proti věrohodnosti poškozené a svědků, a následně vůči údajně nedostatečným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
10. K námitkám pouze proti věrohodnosti poškozené a svědků státní zástupkyně upozornila, že tyto námitky samy o sobě nenaplňují žádný z dovolacích důvodů. Poznamenala s odkazem na odůvodnění rozsudku, že se soud prvního stupně zabýval hodnocením věrohodnosti poškozené, kterou zkoumal i k námitkám obviněného a ve vztahu k její závislosti na alkoholu, bral do úvahy závěry znaleckých posudků k její věrohodnosti, i další skutečnosti vyplývající z provedených důkazů, a hodnotil i věrohodnost vyslechnutých svědků. Vysvětlil, jak tyto důkazy hodnotil, a z jakých důvodů výpovědím svědků uvěřil. Nedůvodnými shledala i námitky proti nevěrohodnosti svědkyně P. S., která přesvědčivě vyložila, že viděla, co facce předcházelo. Snaze obviněného zpochybnit výpověď svědkyně M. D. rovněž nepřisvědčila s tím, že lze odkázat na výpověď jejího přítele svědka P. N., který uvedl, že v daném domě bydleli od konce listopadu 2020 do března 2021. Poškozená při výslechu v hlavním líčení u některých událostí připustila, že si je nepamatuje, a obviněného i částečně omlouvala, což rozhodně nekoresponduje s tím, že by si vymýšlela ve snaze jej křivě obvinit, jak se snažil obviněný naznačit. Z těchto důvodů státní zástupkyně neshledala žádné, a tedy ani extrémní rozpory rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Rovněž se neztotožnila s obviněným, že by ve věci existovaly tzv. opomenuté důkazy, protože soudy návrhy obviněného na doplnění dokazování pro jejich nadbytečnost odmítly s tím, že navrhované výslechy by neměly potenci ověřit či vyvrátit jím či svědky tvrzené skutečnosti v této trestní věci. S postupem nalézacího soudu, který návrhy obviněného na doplnění dokazování provedením výslechu těchto svědků zamítl, se státní zástupkyně ztotožnila. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na podkladě těchto skutečností za naplněný nepovažovala.
11. Z uvedených důvodů dospěla k závěru, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
12. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
14. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Dovolání je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
16. Obviněný dovolání zaměřené pouze proti skutku pod bodem 2/ opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a podle nich Nejvyšší soud posuzoval, zda je uplatnil v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jeho námitky důvodné.
17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.
tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
18. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn., zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
VI. K důvodnosti uplatněných námitek
19. Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval důvodnost dovolání obviněného, které zaměřil výhradně proti skutku pod bodem 2/, (vůči skutku ad 1/ nic nenamítal), a vytýkal vady v provedeném dokazování, od nichž odvíjel i výhrady směřující proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci. Uvedené námitky Nejvyšší soud zkoumal (§ 265f odst. 1 tr. ř.) při dodržení zásady, že není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů.
20. Podle soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, skutek pod bodem 2/ obviněný spáchal tím, že nejméně v době od 1. 1. 2017 do 26. 11. 2021 ve společné domácnosti ve XY, v XY a v rodinném domě č. p. XY v obci XY, okr. XY, opakovaně slovně i fyzicky napadal svoji přítelkyni, později manželku T. S. F., nar. XY, a to tak, že ji fackoval, bil pěstmi do obličeje i do různých částí těla, tahal po zemi, po schodech, shodil ze schodů, kopal do ní, v těhotenství ji udeřil do břicha, slovně ji urážel výrazy „mrdko, děvko, svině“, řval po ní a vyčítal jí, že je neschopná, neumí se postarat o domácnost, kdy při svých návratech ze zaměstnání v ní vzbuzoval strach z dalších výčitek, řvaní a fyzického bití, v důsledku čehož jí způsobil v několika případech zranění, spočívající v modřinách, v bolestivosti čelisti a dutiny ústní, ve zlomeninách VI. a X. žebra vpravo i článku 4. prstu pravé ruky, se kterými byla ošetřena a hospitalizována v nemocničních zařízeních, dále ji nejméně od října 2020 do února 2021, pod pohrůžkami ztráty střechy nad hlavou a finanční tísně, nutil k sexu s jinými muži, který s jeho vědomím opakovaně vykonávala několikrát do měsíce v rodinném domě č. p. XY v obci XY, a to po předchozích nabídkách a domluvených schůzkách za tímto účelem, které sám zařizoval a inicioval, přičemž za tyto služby vybíral peněžní prostředky, čímž svým jednáním způsobil poškozené T. S. F. psychické a fyzické příkoří, kterému se s ohledem pro svůj vztah k němu nedokázala bránit.
21. Takto učiněné skutkové závěry obviněný odmítal a prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že soudy jej uznaly vinným, ač se trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil, neboť poškozená si vše vymyslela a rovněž slyšení svědci, jmenovitě M. D. a P. S., jsou nevěrohodní. V souladu s tím uváděl jiné skutkové okolnosti, jimiž se snažil vyvinit (bránil se útokům opilé poškozené, sex za peníze provozovala dobrovolně a z vlastní iniciativy, aniž on o tom věděl atd.). Z obsahu těchto výhrad je patrné, že se neshodují se soudy zjištěnými skutečnostmi popsanými ve výroku o vině pod bodem 2/, a obviněný tedy svou obhajobu opírá o jiné skutečnosti, než které popsal soud prvního stupně ve výroku rozsudku.
22. Z obsahu spisového materiálu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že uvedené výhrady obviněného nemohou obstát a jsou tedy nedůvodné. Jedná se především o námitky proti věrohodnosti poškozené a jmenovaných svědkyň. K nim Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že jde o obhajobu, kterou obviněný uplatňoval již v předchozích stádiích trestního řízení a soudy na ni reagovaly. Soud prvního stupně poté, co na straně 6 a 7 svého rozsudku popsal obsah výpovědí poškozené i obou obviněným zmiňovaných svědkyň, provedl v souladu s § 2 odst. 6 tr.
ř. rovněž jejich hodnocení, a to jak z hlediska jejich věrohodnosti, tak i kontextu informací vyplývajících z dalších provedených důkazů (svědecké výpovědi P. N., R. M., J. L., D. H., J. F., J. F. a M. K., znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie na poškozenou, z listinných důkazů, zejména obsahů trestních oznámení, lékařských zpráv, zpráv OSPOD aj.). Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že se právě věrohodností poškozené zabýval důsledně (srov. strany 9 a 10 jeho rozsudku) a neponechal bez povšimnutí a posouzení žádnou skutečnost, na níž obviněný v dovolání poukazuje, a kterou pro nevěrohodnost poškozené zdůrazňuje.
Reagoval na to, že poškozená byla alkoholička a že v nadměrné míře požívala alkohol, ale i tuto skutečnost zkoumal s ohledem na obsah dalších ve věci učiněných zjištění, která konfrontoval s tím, co uváděla, byť v opileckém stavu, a shledal, že jí uváděné skutečnosti nevybočují z toho, co bylo zjištěno z jiných na jejím svědectví nezávislých osob. Proto se lze ztotožnit se závěrem, že věrohodnost poškozené ani jmenovaných svědkyň nebyla ničím zpochybněna, a to ani nadužíváním alkoholu, protože i přesto byla schopna prožité okolnosti vnímat a popsat, což měl soud na zřeteli.
Není proto vadou, jestliže shledal, že jde o důkazy, které podle jejich srovnání spolu korespondují a po celé trestní řízení jsou konzistentní, a proto je posoudil jako věrohodné. Soud neponechal stranou ani obhajobu obviněného, kterou stejným komparativním postupem posuzoval s dalšími výsledky dokazování vyplývajícími z ostatních důkazů, avšak se závěrem, že stojí osamocena, když k tomu doložil, z jakých důvodů ji neuvěřil. Lze jen připomenout, že poukázal zejména na konkrétní skutečnosti, v nichž se obviněný s tvrzeními ostatních svědků rozcházel, a zdůrazňoval nelogičnosti a vnitřní rozpory, které v této jeho výpovědi shledal (viz strana 10, 11 rozsudku okresního soudu).
Nezjistil ani obviněným vytýkanou snahu poškozené jej očernit, naopak doložil z její výpovědi, že měla opačnou snahu obviněného omlouvat a jeho činy vůči ní minimalizovat nebo je dokonce přikládala jiným mechanizmům. Uvedené skutečnosti nesvědčí o tom, že obviněnému chtěla uškodit a zhoršit jeho postavení v trestním řízení.
23. Obstát nemohou ani výhrady obviněného o tom, že soud nedůvodně neprovedl jím navrhované důkazy, neboť pokud soud prvního stupně některým jeho důkazním návrhům nevyhověl, vyložil, z jakých důvodů tak učinil. Jednalo se zejména o jejich minimální či žádný očekávaný přínos pro objasnění věci, neboť šlo o výslechy svědků, kteří v domácnosti s obviněným a poškozenou nežili, případně se sami z jednání soudu omluvili či se jim nepodařilo opakovaně doručit vyrozumění o soudním jednání (viz strana 11 cit. rozsudku).
K uvedenému Nejvyšší soud zmiňuje, že neshledal důvod k závěru o existenci tzv. opomenutých důkazů, o něž by se mohlo jednat jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrhy, jejichž provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud je bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba, neboť rozsah dokazování nemůže být bezbřehý (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21.
5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, též usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Soud vyložil důvody, pro které pro nevýznamnost a nadbytečnost uvedené návrhy obviněného nepovažoval za důvodné a rozhodné pro objasnění věci, a proto je jeho postup plně v souladu s požadavky spravedlivého procesu.
24. Námitky obviněného zejména proti věrohodnosti svědků, správnosti provedeného dokazování a učiněným skutkovým zjištěním k obdobným výhradám, jež jsou obsahem i podaného dovolání, zkoumal odvolací soud se závěrem o správnosti postupu soudu prvního stupně. Na výhrady obviněného přiléhavě reagoval s tím, že vytýkané vady u skutku ad 2/ (ani jiné) neshledal (viz body 6., 7. jeho rozsudku). Posouzením všech namítaných nedostatků a závěrů, jaké k námitkám obviněného soudy v přezkoumávaných rozhodnutích učinily, Nejvyšší soud neshledal vady, na něž dovolatel upozorňoval. Posoudí-li se postup soudů v této trestní věci, závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, protože v nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností. Jestliže obviněný vytýkal, že se soudy při hodnocení důkazů dostatečně nezabývaly alkoholismem poškozené, resp. nesprávně posoudily jeho dopad na její věrohodnost a schopnost vnímat a prožívat události a tyto následně reprodukovat, nemá toto jeho tvrzení oporu v obsahu spisu a napadených rozhodnutích, z nichž plyne opak. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že dokazování netrpí vadami, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, protože způsob, jakým zejména soud prvního stupně v tomto kontextu postupoval, nevzbuzuje pochybnosti, neboť vycházel jak z přímých, tak i nepřímých důkazů, jež posuzoval s ohledem na skutečnosti, které zjistil z jednotlivých důkazních prostředků. Své závěry vyložil a výsledky této své činnost rozvedl v úvahách, které jsou založeny na logických myšlenkových pochodech a neodporují skutečnostem, jež z výsledku provedeného dokazování jako celku vyplynuly. Nelze přisvědčit obviněnému, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a důkazními návrhy, protože tomuto tvrzení odůvodnění obou rozsudků neodpovídají. Z jejich obsahu je zřejmé, že i odvolací soud reagoval na uplatněné výhrady, a pokud prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil, došlo k tomu pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy u poškozené T. S. F. Skutkové a právní závěry považoval za správné a své úvahy řádně a dostatečně rozvedl.
25. Výhradám obviněného, že si poškozená obvinění vymyslela, aby se obhájila, Nejvyšší soud nepřisvědčil, protože žádné skutečnosti, které by toto tvrzení potvrzovaly, z výsledků provedeného dokazování nevyplývají. Naopak je zjevné, že obviněný se k poškozené choval způsobem, jak je ve výroku o vině pod bodem 2/ popsán. Ani výpověď obviněného o tom, že nevěděl, že poškozená má sexuální kontakty s jinými muži za úplatu, nemohla z hlediska výsledků provedeného dokazování obstát, protože soud prvního stupně důvodně poukázal na konkrétní důkazy, z nichž byla jeho vědomost o tomto chování poškozené prokázána, a doložil, že to byl právě obviněný, kdo poškozené sjednával tyto kontakty a vybíral od ní peníze, které jí muži za sex s ní zaplatili.
26. Nejvyšší soud námitky obviněného nepovažoval za důvodné, protože výsledky dokazování, proti němuž své výhrady zaměřil, mají oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a je zjevné, že netrpí žádnými vadami, neboť z nich plyne, že soudy v dostatečné míře posuzovaly věrohodnost poškozené T. S. F., vůči níž obviněný zejména brojil, jakož i dalších slyšených svědků. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a též odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž je zjevné, proč uvěřily verzi poškozené, a nikoli obviněného. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovala poškozená, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16).
27. Soudy podle obsahů přezkoumávaných rozhodnutí dostály zásadě, že hodnocení důkazů je proces, při kterém soud ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Vzaly do úvahy i důkazy ostatní, posoudily eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinily přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41). Při dodržení těchto zásad, postup soudů v této trestní věci a závěry vzešlé z hodnocení důkazů nevzbuzují pochybnosti, jež obviněný v dovolání namítal, protože z nich není patrná libovůle ani jiná snaha o zkreslení zjištěných skutečností.
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, postupovaly při hodnocení všech důkazů, včetně obsahu znaleckých posudků podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své závěry v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. v přezkoumávaných rozsudcích vyhodnotily a vysvětlily. Nebylo tudíž možné reflektovat ani na stručnou zmínku obviněného o vhodnosti použití zásady in dubio pro reo, která má své místo pouze tehdy, jestliže v důkazním řízení není dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku, některé jeho části či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Aplikace uvedených zásad je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). V posuzované věci výsledky provedeného dokazování dostatečně objasnily vinu obviněného i okolnosti, za nichž čin pod bodem 2/, proti němuž výlučně brojil, spáchal, a proto vylučují, aby bylo možné uvažovat o tom, že předmětné pravidlo bylo naplněno.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. z rozhodnutí ESLP např. rozsudek velkého senátu ze dne 21.
1. 1999, García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Sanchez Cardenas proti Norsku, č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008, Victor Savitchi proti Moldávii, č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11.
10. 2011, Fomin proti Moldávii, č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).
29. Na podkladě výše popsaných zjištění lze uvést, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně pod bodem 2/ jsou dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný tam uvedeným jednáním naplnil znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je vhodné zmínit, že i když obviněný formálně odkazoval též na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., žádnou nesprávnost v hmotněprávním posouzení věci či jiné nesprávné právní posouzení nenamítal, ale veškeré své výhrady vystavěl výlučně na polemice se skutkovými zjištěními soudů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze však uvést, že právní závěry soudů jsou plně v souladu se zákonným vymezením uvedených trestných činů, neboť jednotlivé znaky jejich skutkových podstat obviněný činem pod bodem 2/ naplnil.
VII. Závěr
30. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolacích námitek posoudit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry v nich mají podklad, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů, tak dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 8. 2024
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu