USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2020 o dovolání
obviněného J. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 11 To 26/2020, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T
40/2017, t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 9. 2019, sp.
zn. 17 T 40/2017, byl obviněný J. M. uznán vinným v bodě 1/ přečinem
podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do
31. 1. 2019, v bodě 2/ pokračujícím přečinem maření úkolu úřední osoby z
nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 215
odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu
byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, podle § 67 odst. 1 a § 69 odst. 1 tr.
zákoníku k peněžitému trestu ve výši 100.000 Kč, a pro případ jeho nezaplacení
ve stanovené lhůtě, náhradní trest odnětí svobody tři měsíce. Podle § 73 odst.
1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci
spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti
let. Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku pod
bodem 2. obžaloby, v němž byl spatřován pokračující zločin legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění
účinném do 31. 1. 2019), neboť tento skutek není trestným činem.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 3. 2020,
sp. zn. 11 To 26/2020, z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního
stupně v odsuzující části podle § 258 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. zrušil a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
skutkem v rozsudku soudu prvního stupně popsaným v bodě 1/, jenž zčásti
upravil a posoudil ho též jako přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215
odst. 1 tr. zákoníku (ve zněním účinném do 31. 1. 2019), za který jej odsoudil
k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil
peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
II. Z dovolání obviněného
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro vady v
použité právní kvalifikaci, jíž vytýkal nesprávný závěr o nevědomé nedbalosti,
neboť z výrokové části napadeného rozsudku ani z jeho odůvodnění vůbec není
zřejmé, z čeho mu měla vyplývat povinnost předvídat trestněprávně relevantní
následek s ohledem na jeho znalosti, vlastnosti a zkušenosti a konkrétní
situaci a podmínky, za kterých k jednání došlo. Nepředvídatelný příčinný průběh
není v zavinění obsažen, proto nemůže neodpovídat za následek, který z činu
vzešel. Obviněný o možnosti protiprávního následku v této věci vědět nemusel a
ani nemohl, neboť neexistují indicie, na jejichž základě mohl nabýt pochybnosti
o legálním původu pořizovaného vozidla. Poukázal též na chybné, nelogické a
rozporné hodnocení ve věci provedených důkazů, což následně vedlo k nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení objektivní a subjektivní stránky přečinu podílnictví.
V předchozím řízení shledal porušení práva na spravedlivý proces, neboť některá
učiněná a pro věc relevantní skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy, a nebyly provedeny důkazy podporující jeho obhajobu, které
navrhoval, což svědčí o tzv. opomenutých důkazech.
4. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že pouze vyjmenoval skutečnosti,
které jsou podle jeho subjektivního a ničím nepodloženého názoru podezřelé a
bez zohlednění podmínek na straně obviněného toliko paušálně uvedl, že o
nelegálním původu vozidla měl vědět, což činí napadený rozsudek
nepřezkoumatelným. Nákup vozidla neměl vztah k probíhajícím registracím vozidel
u magistrátu, a v době, než jeho manželka předmětné vozidlo zakoupila, potřebné
informace neměl, neboť to, že vozidlo bylo odcizeno, změněn jeho VIN a
zfalšovány doklady k němu, je jasné až nyní. V době, kdy bylo posuzované
vozidlo registrováno, nevěděl, že mu bude později nabídnuto ke koupi, a nevěděl
ani konkrétně, jaká vozidla jsou registrována, neboť registraci neprováděl on,
ale příslušní pracovníci úřadu.
5. K technické prohlídce poukázal na kontrolní úkony podle přílohy č. 7
k vyhlášce Ministerstva dopravy a spojů č. 302/2001 Sb., o technických
prohlídkách a měření emisí vozidel, s tím, že se kontrola identifikace vozidla
včetně vizuální kontroly identifikačního čísla, kde za závadu stupně
„B“ (vážnou) je považováno číslo neúplné nebo nečitelné nebo vyrezlé,
neodpovídající údajům uvedených v dokladech vozidla nebo výměnného samostatného
technického celku. Provádí se i kompletní a podrobná kontrola technického stavu
vozidla, při které by se měly odhalit i případné další podezřelé manipulace.
Zdůraznil, že veškeré dokumenty přiložené k žádosti o registraci byly
překontrolovány, a nevzbudily žádné pochybnosti o jejich pravosti. Až když
vozidlo řádně a bez jakýchkoliv problémů prošlo všemi výše uvedenými procesy,
mu bylo nabídnuto ke koupi. Identita vozidla a soulad dokladů vozidla s
identifikačním číslem vyznačeným na vozidle byla v předmětné době kontrolována
dvakrát, a to na dvou různých stanicích STK (poprvé v Dobrovicích, podruhé v
Mladé Boleslavi), přičemž oběma těmito kontrolami vozidlo prošlo bez
jakýchkoliv problémů. Jediné, co věděl, bylo, že vozidlo bylo dovezeno ze
zahraničí, je registrováno na S. B. a je poškozeno. Neměl však žádné indicie,
které by ho mohly navést k úvaze o možném nelegálním původu vozidla, a to ani
ze strany již odsouzených S. B. a B. Ž. Podle obviněného nelze v žádném případě
říci, že by věděl, že jde o vozidlo s jakkoli podezřelým původem.
6. Podle obviněného soudy rozporně S. B. považovaly na jedné straně za
věrohodnou osobu, na druhé straně jemu kladly za vinu, že k němu coby
podnikateli s živnostenským oprávněním měl důvěru, když věděl, že v krátké době
dovezl ze zahraničí více vozidel. Odvolací soud se odmítl zabývat tím, že
obviněný vycházel ze zkušeností, které získal při předchozí koupi u
autorizovaného prodejce vozidla zn. Škoda Octavia RS, jež mělo obdobné
parametry, vyrobeno bylo obdobně v roce 2012, najeto méně než Land Rover, a
bylo v lepším stavu, za něž uhradil částku 362.000 Kč v hotovosti stejným
způsobem jako za Land Rover), ač podle odhadu pořizovací cena tohoto
konkrétního vozu 956.000 Kč. Zakoupil tudíž zánovní vozidlo za třetinovou cenu,
čímž se soudy nezabývaly. Poukázal na to, že Land Rover byl poškozen, jak bylo
zachyceno i v kupní smlouvě a znalec Ing. Jindřich Zoul potvrdil veškeré
závady. Zmínil i rozdílnost závěrů znalců o hodnotě vozidla, když znalec Ing.
Zdeněk Šubrt jej ocenil na 900.000 Kč a znalec Ing. Jindřich Zoul na částku
763.200 Kč a po zohlednění vad na 698.000 Kč, což svědčí o rozdílu 15%. Nelze
proto po obviněném jako laikovi požadovat, aby věděl, jaká je „obvyklá cena“, a
aby tuto cenu poměřoval s cenou nabízenou prodávajícím, navíc u poškozeného
vozidla, kde ani není možné porovnat cenu např. v autobazarech nebo na
internetu, neboť není možné nalézt srovnatelný vůz se srovnatelnou výbavou i
poškozením. Není jasné, co se považuje za „výrazně nižší cenu“, když každý má
snahu provádět výhodné obchody a nakupovat za výhodné ceny, neboť v tržní
společnosti, v níž realizovaná cena je výsledkem střetu svobodné nabídky a
poptávky. Odvolací soud nesprávně věřil tvrzením znalce Ing. Zdeňka Šubrta (viz
bod 31. rozsudku), i když jde o nekvalitní posudek, proti jehož kvalitě
obviněný marně vznášel výhrady, což svědčí o účelovém hodnocení důkazů v jeho
neprospěch a důsledku porušení práva na spravedlivý proces.
7. Odvolací soud podle jeho názoru učinil skutkové zjištění o
neobvyklosti slevy nikoliv na základě provedeného dokazování, ale pouze na
základě svých mylných představ, na které obviněný neměl vůbec možnost reagovat.
Zatímco soudu se jeví cena podhodnocená, obviněnému se s přihlédnutím k jeho
rodinným a majetkovým poměrům, zjištěným závadám a případným skrytým závadám
jevila jako vyšší, ale stále přijatelná. Soudy neuvedly, jaká cena by byla z
trestněprávního hlediska akceptovatelná, a měly by alespoň uvést způsob, jakým
měl při hodnocení přiměřenosti ceny postupovat, včetně normy, ze které mu tato
povinnost plyne.
8. Pro nedbalostní zavinění nelze vycházet z okolností, za nichž došlo k
předání částky 450.000 Kč, tj. bez dokladu, protože v kupní smlouvě uzavřené
mezi S. B. a manželkou obviněného je jednoznačně potvrzeno předání celé kupní
ceny prodávajícímu (viz čl. III smlouvy), a tudíž byl vystaven doklad o
zaplacení. S argumentací odvolacího soudu, že prodávající podepsal smlouvu
předem, a nemohlo se tedy jednat o doklad o zaplacení, se obviněný neztotožnil.
Použitý způsob úhrady považoval za rychlejší a jednodušší i bezpečnější, což
soudy nebraly do úvahy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8.
2017, sp. zn. 7 Tdo 286/2017). V dané věci nebylo podstatné, že existuje zákon
č. 254/2004 Sb., omezující platby v hotovosti na určitou výši, protože manželka
vozidlo nepořizovala za účelem podnikání, ale jako soukromá nepodnikající
osoba, a vystavení účetního dokladu pro ni nemělo žádný význam. Způsob, jímž si
odsouzený S. B. vedl účetnictví, byl jeho věcí, byť se od něj jako podnikatele
očekávalo, že bude postupovat v souladu s právními předpisy a že celá transakce
proběhne v pořádku. Nákup zboží od nevlastníka a předání kupní ceny
nevlastníkovi rovněž nemůže vést k závěru o nedbalostním zavinění obviněného,
protože taková praxe je při prodeji aut obvyklá (viz 90% případů nákupu v
autobazarech). Obviněnému nebylo zvláštní, že S. B. a B. Ž. jako
spolupracovníci vozidlo registrované na S. B. přivezl B. Ž., jemuž předal
peníze. Nepovažoval za pravdivé tvrzení odvolacího soudu v bodě 32. odůvodnění
jeho rozsudku, že „přebíral předmětné vozidlo od jiné osoby (Ž.), aniž by tato
osoba disponovala jakýmkoli zmocněním“. Navíc ani on sám nebyl kupujícím
předmětného vozidla, neboť kupní smlouvu uzavřela jeho manželka, což svědčí o
nenaplnění pojmu „převzít“ jako znaku objektivní stránky přečinu podílnictví z
nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku. Pouhé faktické „převzetí“ věci
trestné není (převzetí není převedení) nenaplňuje objektivní stránku předmětné
skutkové podstaty, která vyžaduje, aby obviněný „na sebe nebo jiného převedl
věc“. Tvrzení odvolacího soudu, že vozidlo spadá do společného jmění manželů,
je překvapivé, neboť soud prvního stupně ve skutkové větě uváděl, že obviněný
převzal věc „do svého vlastnictví“, i když kupujícím byla jeho manželka.
9. Nebylo prokázáno, že věděl o nelegálním původu vozidla, o způsobu,
jakým byly padělány doklady a čísla VIN, protože nebyla prokázána taková
okolnost, která by u něj vzbuzovala jakékoliv podezření, naopak všechny v té
době známé skutečnosti potvrzovaly, že se o vozidlo s nelegálním původem
nejedná. Naopak se projevilo selhání státu, jelikož Ministerstvo dopravy České
republiky neprovádí řádně a v potřebném rozsahu školení úředníků, kteří
nepřijdou do styku s registrovaným vozidlem a musí spoléhat na provedenou
technickou prohlídku ze strany STK, ale nemají od státu pro výkon přenesené
působnosti k dispozici vybavení ani informace, které by jim umožnily odhalovat
alespoň padělané doklady vozidel. Alarmující podle něj je, že vozidlo bylo
vyhledáno pod VIN XY (podle výroku rozsudku jde o padělané číslo), a dokonce i
po více než roce a půl, co obviněný vozidlo odevzdal policii, bylo toto VIN
vyhodnoceno jako správné, vozidlo nebylo v žádném registru vedeno jako odcizené
(včetně tuzemské evidence kradených vozidel) a nebyly zjištěny ani jiné
podezřelé informace k němu.
10. Z uvedených důvodů nebylo možné čin, jenž je obviněnému kladen za
vinu, kvalifikovat jako přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr.
zákoníku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v
Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 11 To 26/2020, v odsuzující části zrušil v
plném rozsahu a obviněného obžaloby zprostil. K dovolání obviněný připojil dva
listy ofocených internetových nabídek vozidel zn. Audi.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2
tr. ř.) námitky rozvedené v dovolání považoval za uplatněné mimo jakýkoliv
dovolací důvod, neboť obviněný se jimi snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů
a skutkových závěrů, než jak učinily soudy ohledně objektivní stránky ve vztahu
ke znaku „převedení věci na sebe nebo jiného, tak i zavinění. Výhrady směřovaly
zásadně proti procesnímu postupu soudů a obviněný se jimi snažil prosadit svou
verzi skutkového stavu tak, aby odpovídala jeho představám, což v dovolání
požadovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7
Tdo 686/2002).
12. Za správný státní zástupce považoval odvolacím soudem učiněný závěr,
že obviněný si měl být vědom, že převáděné vozidlo, byť prošlo kontrolou
technika typu „K“, může pocházet z trestné činnosti, a to na základě
nestandardních okolností prodeje popsaných v bodě 32. odůvodnění rozsudku. K
naplnění znaků objektivní stránky přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215
odst. 1 tr. zákoníku odkázal na správné skutkové a právní závěry odvolacího
soudu uvedené v bodech 34. a 35. napadeného rozsudku s tím, že zjištěné
okolnosti prodeje motorového vozidla vyplývají z úplného dokazování provedeného
nalézacím soudem a nepostrádají obsahovou spojitost s důkazy. Nejedná se o tzv.
opomenuté důkazy, neboť, i když odvolací soud obviněným navržený důkaz
neprovedl, což ani není jeho povinností, odůvodnil nadbytečnost dalšího
dokazování a vysvětlil, že důkazy provedené nalézacím soudem skýtají dostatečný
podklad pro závěry o vině obviněného, a navíc kupní smlouva a další listiny,
které obviněný navrhoval provést, se vztahovaly k jinému motorovému vozidlu,
než které je předmětem obžaloby. K porušení práva na spravedlivý proces
nedošlo.
13. K příloze dovolání státní zástupce poznamenal, že neprokazuje
možnost pořízení motorového vozidla tovární značky Range Rover Evoque za
výrazně nižší cenu v době činu, a skutkové zjištění z nich nelze dovozovat. V
postupech soudů, jimiž dospěly k popsanému skutkovému zjištění, neshledal vady,
14. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v této věci není dán, a dovolání nenaplňuje žádný z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání jako podané z jiného důvodu
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou
osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání
opřel, je možné podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady
právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z
jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
17. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně
vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Vedle vad, které
se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
19. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností
Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či
není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy
jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o
nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
V. Posouzení dovolání
20. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že zákonné požadavky
pro podání dovolání v souladu s označenými dovolacími důvody jsou dány jen
částečně. Obviněný sice poukazoval na vady v provedeném dokazování a na
nepřesnosti v popisu skutkových zjištění, která podle něj vycházejí z neúplně
provedených důkazů, a vytýkal, že soud nevyhověl jeho důkazním návrhům, v čemž
spatřoval porušení práva na spravedlivý proces, což obecně s důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje, ale vedle toho brojil většinou
svých námitek proti tomu, že skutkem, jenž byl soudem zjištěn, nebyly naplněny
znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, po subjektivní i
objektivní stránce. Nejvyšší soud se proto neztotožnil s názorem Nejvyššího
státního zastupitelství, že obviněný dovolání jako celek uplatnil mimo označený
dovolací důvod, protože jeho těžiště i přes výhrady proti nedostatečně
provedenému dokazování spočívalo v argumentu, že popsaný skutek nesvědčí pro
závěr o jednání v nedbalosti podle § 16 tr. zákoníku, což je právní námitka, a
proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je důvodná.
21. Podle obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že koresponduje s
obsahem podaného odvolání, na nějž již reagoval odvolací soud, který se tam
uvedenými shodnými výhradami zabýval, což obvykle vede k závěru o zjevné
neopodstatněnosti dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov.
usnesení Nejvyššího soudu dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T
408). Podstatné je i to, že se soudy obou stupňů námitkám a obhajobě obviněného
věnovaly a ve vztahu k nim i v předešlých stadiích trestního řízení redukovaly
podanou obžalobu, ze které byl obviněný zčásti zproštěn, a věnovaly se
skutkovým i právním výhradám, o čemž mimo jiné svědčí i to, že přezkoumávané
rozhodnutí je již v pořadí třetím, které odvolací soud v této trestní věci
vydal. Přestože ve dvou předchozích rozhodnutích [usnesení ze dne 6. 12. 2018,
sp. zn. 11 To 311/2018 (č. l. 2773 spisu), a ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 To
172/2019 (č. l. 2838 a násl. spisu)] rozsudky soudu prvního stupně zrušil a
přikázal jim věc na základě udělených pokynů znovu projednat a rozhodnout, nyní
poté, co zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celé odsuzující části, sám
znovu o vině a trestu obviněného rozhodl. Uznal jej vinným na základě skutku
pod bodem 1) obžaloby, jenž posoudil jako přečin podílnictví z nedbalosti podle
§ 215 odst. 1 tr. zákoníku, když důvody, proč jej neuznal vinným dalšími činy,
jež mu obžaloba kladla za vinu, vysvětlil v bodě 27. napadeného rozsudku.
22. Z uvedeného je zřejmé, že obhajobě obviněného byla věnována potřebná
pozornost, a to i k rozsahu provedeného dokazování, jemuž obviněný v dovolání
vytýkal neúplnost, jestliže odvolací soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění
dokazování o některé listinné důkazy týkající se koupě vozidla Range Rover
Evoque pro manželku obviněného, a zpochybňoval věrohodnost již odsouzeného S.
B., z níž soud pro závěr o vině obviněného (mimo jiné důkazy) též vycházel.
Vysvětlil rovněž, proč považoval další dokazování za nadbytečné, když kupní
smlouva a listiny, které obviněný navrhoval, se vztahovaly ke zcela jinému
vozidlu, než které je předmětem obžaloby (viz bod 25. rozsudku odvolacího
soudu).
23. K těmto výhradám lze jen zmínit, že soud rozhodné okolnosti
objasňoval na podkladě výslechů svědků (S. B., B. Ž., P. D., F. Š., P. F., N.
M., E. H.), zkoumal okolnosti prodeje a koupě předmětného vozidla, jakož i jeho
registrace na Magistrátu města Mladá Boleslav (srov. kupní smlouvu, znalecké
posudky Ing. Zdeňka Šubrta a Ing. Jindřicha Zoula k ocenění vozidla, znalecký
posudek Mgr. Jana Zimmera z oboru písmoznalectví, protokoly o technické
prohlídce, atd.). Učiněný rozsah dokazování je dostatečný pro závěry o
podstatných okolnostech, za nichž se posuzovaný skutek původně uvedený pod
bodem 1/ obžaloby udál, a svědčí pro závěr, že skutkový stav věci byl zjišťován
v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 5 tr. ř. Proto lze k opakovanému
požadavku obviněného na provádění dalších důkazů, navíc přímo nesouvisejících s
činem, jenž mu je kladen za vinu, jen uvést, že se v tomto případě nejedná o
tzv. opomenuté důkazy, neboť se za ně považují takové, o nichž odůvodnění soudů
neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající
povaze a závažnosti věci nebo jej soud neučinil předmětem svých úvah a
hodnocení, ačkoliv byl řádně proveden (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze
dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS
118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). V
přezkoumávané věci byly obviněným předkládané listinné důkazy vztahující se k
ceně vozidel prodávaných v době konání trestního řízení (nikoli v době spáchání
posuzovaného činu) a k možnostem, za nichž bylo možné ověřit původ vozidla,
odvolacím soudem zamítnuty s náležitým odůvodněním. Není proto důvod v uvedeném
postupu shledat porušení zásad spravedlivého procesu. Ostatně ani tento obecný
základní princip nezavazuje soud vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, či ze dne 16.
7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další). Pokud obviněný k dovolání připojil
další podklady, je třeba uvést, že Nejvyšší soud zásadně důkazy v dovolacím
řízení neprovádí.
24. Opodstatnění nemají ani výhrady obviněného proti vadnému posouzení
výpovědi S. B., naopak je třeba zmínit, že z celého kontextu přezkoumávaného
rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně plyne, že hodnocení provedených
důkazů byla věnována potřebná pozornost. Zejména soud prvního stupně v bodech
39. až 43. popsal své úvahy směřující k hodnocení důkazů, na něž odvolací soud
navázal úvahami v bodech 25., 30. až 34. svého rozsudku. Z uvedených pasáží
plyne i posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků, včetně odsouzených S. B. a
B. Ž. Z napadených rozhodnutí lze tudíž dovodit, že soudy důkazy zkoumaly jak
jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své úvahy a zjištění v potřebné
míře vysvětlily. Postup soudů nevykazuje nedostatky (srov. přiměřeně nálezy
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn.
II. ÚS 1576/15).
25. Ze všech uvedených skutečností plyne, že posuzovaný skutek byl
objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o
něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov.
rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci není patrná
existence tzv. extrémního nesouladu. Soudy nižších stupňů při koncipování svých
závěrů adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a rovněž nevybočily z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či
libovůli při rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp.
zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Ani právo na
spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí
odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení
(srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či
usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), o které
se v této věci jednalo. Proto lze konstatovat, že jejich postupem k porušení
pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních
práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
nedošlo. Protože skutek popsaný odvolacím soudem nevykazuje namítané
nedostatky, Nejvyšší soud mohl na jeho základě posuzovat důvodnost obviněným
vytýkaných právních vad v použité právní kvalifikaci.
26. Obviněný byl uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle §
215 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, jehož se dopustí ten,
kdo ukryje nebo na sebe nebo jiného převede z nedbalosti věc nikoli malé
hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky
nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj.
27. Nejvyšší soud jen pro úplnost, neboť v době, kdy soud rozhodoval,
již toto zákonné ustanovení bylo zrušeno zákonem č. 287/2018 Sb., z hlediska §
2 odst. 1 tr. zákoníku posuzoval, zda s ohledem na následné legislativní změny
je pro obviněného důvodné a spravedlivé posuzovat trestnost jeho činu
spáchaného v lednu 2015 podle tohoto ustanovení. V souladu se závěrem soudů ve
věci rozhodujících shledal správnost použité právní kvalifikace. Pro závěr,
který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část
věty za středníkem tr. zákoníku pro pachatele příznivější, je rozhodující
srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze
na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., též
stanovisko č. 1/2011 Sb. rozh. tr.). Zákon účinný v době spáchání činu stanovil
u přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku trestní
sazbu u trestu odnětí svobody až na jeden rok, trest zákazu činnosti nebo
propadnutí věci. Novelou provedenou zákonem č. 287/2018 Sb. s účinností od 1.
2. 2019 (tj. po spáchání činu, avšak před rozhodnutím soudu druhého stupně)
byla původní skutková podstata trestného činu podílnictví z nedbalosti včleněna
do nového ustanovení legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle §
217 tr. zákoníku. Podle § 217 odst. 2 tr. zákoníku, jenž by dopadal na čin
obviněného, mu bylo možné uložit trestu odnětí svobody ve stejné výměře, včetně
trestu zákazu činnosti nebo propadnutí věci. U obou srovnávaných zákonů je
stejná trestnost, tzn. že ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku pozdější zákon
není pro obviněného příznivější, a proto soudy správně obviněného uznaly vinným
podle § 215 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání činu.
28. K námitkám obviněného směřujícím proti objektivní stránce přečinu
podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku je vhodné uvést, že převedením na sebe nebo na
jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou,
která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, a směřuje k
realizaci užitku z ní ať už pro sebe, nebo pro jiného. Věc nebo jiná majetková
hodnota může být převedena např. darem, koupí, směnou, popř. postoupením.
Převedení se může stát jak bezplatně, tak i za úplatu, případně i od překupníka
na dalšího překupníka (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2140).
29. Podle závěru odvolacího soudu, který oproti prvostupňovému rozsudku
upřesnil, že obviněný převzal předmětné vozidlo do vlastnictví své manželky od
B. Ž., avšak prodávajícím byl S. B., a že kupní smlouva zněla na její jméno a
za vozidlo zaplatil částku 450.000 Kč uvedená skutečnost v použití uvedené
právní kvalifikace nebránila, neboť tím věc, která byla získána trestným činem
„převedl na sebe nebo jiného“. Takto opatřené vozidlo spadá do společného jmění
manželů, a to i přesto, že v kupní smlouvě je jako kupující uvedena N. M.,
manželka obviněného. Zmíněné má podklad v povaze institutu společného jmění
manželů zakotveného v § 708 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.),
zejména v ustanovení § 709 odst. 1, 2, 3 obč. zák., podle něhož je součástí
společného jmění to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé
společně za trvání manželství s výjimkou toho, co je popsáno v ustanovení § 709
odst. 1 písm. a) až e) citovaného zákona. V daných souvislostech je pro závěr o
naplnění znaků přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215 tr. zákoníku
nevýznamné, zda je nabyl do vlastnictví jeden nebo druhý z manželů, protože ve
skutečnosti je nabyli oba, neboť se tak stalo za trvání manželství ze
společných financí a nebylo na základě zúžení společného jmění manželů nebo
jinou okolností z tohoto vyloučeno. Proto je bezvýznamné, že jako kupující v
kupní smlouvě je uvedena manželka obviněného (obdobně srov. bod 35. odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Rovněž je třeba zdůraznit, že tato námitka ztrácí
opodstatněnost i proto, že dikce ustanovení § 215 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje
převedení věci získané trestným činem „na sebe nebo jiného“, tedy každá z
těchto alternativ postačí i sama o sobě. Pokud odvolací soud užil v tzv. právní
větě obě tyto možnosti, vyjádřil tím jen to, že s vozem následně právě v rámci
společného jmění manželů mohl manipulovat jak obviněný (znak „na sebe“), tak
jeho manželka (znak „na jiného“). Skutečnost, že obviněný „převedl“ pochybnosti
nevzbuzuje proto, že tak učinil formou písemné kupní smlouvy, a jak bylo výše
zmíněno, nebránilo závěru o naplnění tohoto znaku to, že obviněný tak učinil
prostřednictvím dalších osob.
30. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů námitkám obviněného, že po
objektivní stránce se nejednalo o přečin podílnictví, nemohl přisvědčit, neboť
se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, že znaky uvedené v zákoně (§ 13 tr.
zákoníku) obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu a jak byl popsán v tzv.
skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, ve smyslu § 215 odst. 1 tr.
zákoníku naplnil.
31. Nedůvodnými Nejvyšší soud shledal i námitky o nedostatcích v
subjektivní stránce, protože soudy nejen na základě skutkově objasněných
souvislostí, ale i z hledisek obecných pravidel stanovených pro zavinění z
nedbalosti, se činem obviněného zabývaly a na podkladě objektivně, a tedy
nikoliv podle neprokázané obhajoby obviněného, zjištěných skutečností zkoumaly
jeho subjektivní vztah k jednotlivým znakům uvedené skutkové podstaty, která je
po subjektivní stránce založena na nedbalostním zavinění.
32. Podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o
tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost
nevědomá).
33. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což
je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné
nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při zkoumání zavinění pachatele
ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že
pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z
nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení
přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a
ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. tr.). Aby
mohl být obviněný odsouzen pro jakýkoli nedbalostní trestný čin, je třeba
prokázat, že si byl buď vědom, že může způsobit nějaký škodlivý následek, a bez
přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí, anebo že nevěděl, že jej může
způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a
mohl (srov. rozhodnutí č. 25/1963 Sb. rozh. tr.).
34. Při nevědomé nedbalosti zájmu [§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]
se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních
okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele,
neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé
nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy
nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. V případě, že se trestné
jednání obviněného uskutečnilo za situace, která není upravena konkrétními
právními předpisy, ale jde o oblast života, která je upravena jen v obecné
poloze, vychází se jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka, postačí tu
dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti.
35. U obou forem nedbalosti je přitom důležité kritérium zachování
potřebné míry opatrnosti. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a
subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při
posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě
odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní hledisko doplněné
subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž
přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo
ohrožení zájmu [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], je třeba posuzovat podle
toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem
konkrétního případu.
36. Proto o zavinění z vědomé i nevědomé nedbalosti podle § 16 tr.
zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně. Nedostatek
jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (srov. rozhodnutí č. 6/1988
Sb. rozh. tr.). Mezi porušením potřebné míry opatrnosti a následkem musí být
příčinná souvislost (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235-239).
37. Uvedená kritéria soudy v přezkoumávané věci respektovaly a rovněž
měly na paměti, že na zavinění lze usuzovat ze všech zjištěných skutečností.
Zejména odvolací soud toto pravidlo dodržel a vycházel pro své úvahy o tom, že
obviněný jednal v nevědomé nedbalosti, jak z hodnocení jím provedených důkazů,
tak i z posouzení provedeného soudem prvního stupně. Zabýval se mimo jiné
výhradou obviněného, že nevěděl, že vozidlo bylo kradené s odkazem na negativní
výsledek evidenční kontroly na STK technikem typu „K“. Zcela důvodně odvolací
soud vyjádřil, že tato skutečnost není relevantní pro závěr o tom, že obviněný
nevěděl, že se jedná o kradené vozidlo, ale s ohledem na ostatní ve věci
vyjádřené skutečnosti a momenty, o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním
poměrům vědět měl a mohl [viz § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Pro závěr o
nevědomé nedbalosti totiž nebylo možné se opírat jen o tuto jedinou skutečnost,
kterou obviněný považoval za podstatnou, ale naopak odvolací soud vycházel ze
souhrnu všech okolností, za nichž ke koupi vozidla došlo, a ze vzájemných
vztahů mezi jednotlivými osobami, které se na této koupi podílely. Zcela
přiléhavě proto zdůraznil, že obviněný si měl být na základě nestandardních
okolností prodeje vědom i, že toto konkrétní vozidlo může pocházet z trestné
činnosti, neboť sám v rámci své profese přicházel do styku s tím, že některá
vozidla odcizená v zahraničí se na území České republiky legalizovat podaří
poté, co projdou technickou kontrolou technika typu „K“. Odvolací soud opět ve
shodě s okresním soudem vzal za prokázané, že obviněný za předmětné vozidlo
zaplatil kupní cenu výrazně nižší, než byla jeho hodnota (cca o 1/3). V této
souvislosti nepovažoval za podstatnou polemiku obviněného se znaleckým posudkem
Ing. Zdeňka Šubrta, ale opíral se o cenu stanovenou na podkladě znalce Ing.
Jindřicha Zouly. Za indicii prokazující nedbalostní zavinění obviněného
odvolací soud označil i okolnosti, za nichž došlo ke koupi, neboť obviněný s
vlastníkem (S. B.) o koupi vozidla vůbec nejednal, fakticky přebíral předmětné
vozidlo od jiné osoby (B. Ž.), který nedisponoval jakýmkoli zmocněním. Přesto
tomuto prostředníkovi osobně předal 450.000 Kč v hotovosti, aniž by si nechal
vystavit doklad, byť úhrada byla ujednána v kupní smlouvě. Zdůraznil, že kupní
smlouva byla prodávajícím podepsána dříve a na jiném místě, než došlo k předání
kupní ceny a vozidla. Právě tento nestandardní postup celé transakce, včetně
částky 450.000 Kč a její neformální předání, i když obviněný věděl, že
prodávající S. B. předmětné vozidlo prodává jako OSVČ, a na kupní smlouvě bylo
dokonce uvedeno jeho IČO, jsou těmi okolnostmi, z nichž obviněný, ač nevěděl,
že jde o vozidlo kradené, o tom vzhledem k uvedeným okolnostem i svým osobním
poměrům mohl vědět (srov. body 28. rozsudku odvolacího soudu).
38. Z uvedeného je patrné, že soudy obou stupňů dostatečně v souladu s
výše uvedenými podmínkami vinu obviněného zkoumaly a jeho zavinění i hodnotu
vozidla, jež na sebe a jiného převedl, v potřebné míře posuzovaly a objasnily,
a to i při respektu k tomu, že podle článku 1 odst. 6 směrnice Evropského
parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, vědomost, úmysl nebo dokonce záměr požadované
jako náležitosti jednání mohou být odvozeny z objektivních skutkových
okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých
soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž
okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení
usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných
trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na
subjektivní stránku usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.),
přičemž všechny formy zavinění je možno zjistit na podkladě celé škály důkazů
(srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
39. Nejvyšší soud považuje odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí za
správné, i když s nepřesností v tom, že nedbalostní zavinění podle § 16 tr.
zákoníku odvolací soud nevhodně odůvodnil tím, že obviněný „musel být srozuměn
s tím, že se může jednat o odcizené vozidlo, ačkoli konkrétnější informace k
odcizení logicky mít nemusel. Podílník totiž nemusí mít povědomí o všech
okolnostech zdrojového trestného činu“ (viz bod 34. napadeného rozsudku).
Uvedenou nepřesnost a spíše nevhodnost použité terminologie je nutné posuzovat
se zřetelem na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud podle
jiných pasáží přezkoumávaného rozsudku ztotožnil (viz bod 43. jeho rozsudku). K
nedbalostnímu zavinění zejména zdůraznil, že vzhledem ke všem zjištěným a
prokázaným okolnostem, zejména k výrazně nižší, a tedy zvýhodněné kupní ceně
450.000 Kč, předávané nevlastníkovi vozidla v hotovosti bez dokladu, mohl
obviněný i z titulu svého postavení pojmout podezření, že se může jednat o
odcizené vozidlo, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že obdobným způsobem
pomáhal B. Ž. registrovat v době nedávno předtím šest vozidel, což v něm mohlo
vyvolat určité pochybnosti.
40. Ke konkrétní formě nedbalosti, která není v přezkoumávaném
rozhodnutí výslovně zmíněna, Nejvyšší soud poznamenává, že k naplnění
předmětné skutkové podstaty zásadně postačí nedbalost nevědomá podle § 16 odst.
1 písm. b) tr. zákoníku, v rámci které obviněný o nelegálním původu vozidla
sice nevěděl, ale to mohl vědět z hlediska svého povolání, neboť dlouhou dobu
(cca 15 let) působil na pozici vedoucího odboru majícího na starost dopravní
agendu, včetně registrace vozidel. Právě původ vozidel při registraci byl v
rámci jeho pracovní náplně skutečností, s níž přicházel běžně do styku.
Neobvyklost prodeje, jak byla výše zmíněna a na níž oba soudy opakovaně
poukazovaly, uvedený závěr rovněž dotvrzuje. Obviněný se tedy choval způsobem,
při němž nevěnoval patřičnou a odpovídající pozornost původu vozidla, kterou by
od něj, jakožto od osoby dlouhodobě pracující na úseku dopravy (dříve nadto
působil 8 let jako policista rovněž ve vedoucí funkci) bylo namístě očekávat.
Je třeba připustit, že i bez takové průpravy je v zájmu každého poctivého
kupujícího, aby zjistil a ověřil původ vozidla, jež nabývá do vlastnictví, a
vyvaroval se pochybným a zprostředkovaným kupním smlouvám bez znalosti historie
a původu vozidla. Předchozí vlastnictví a to, odkud vozidlo pochází, lze
zjistit zejména od osoby, která vozidlo prodává, což obviněný neučinil, ač
taková znalost byla nutná právě proto, aby se vyvaroval možnosti zakoupit
vozidlo, které bylo kradené, čemuž obviněný nedostál. Nelze přisvědčit ani
poukazu obviněného na obdobnou praxi při koupi ojetých vozů, včetně
autorizovaných prodejců a autobazarů, neboť v takových případech jsou
prodávající subjekty vybaveny formulářovými typy smluv a doklady k vozidlu,
kterými jsou schopny prokázat způsob nabytí a původ vozidla. Tak tomu ovšem v
posuzované věci není, když i registrace vozidla v České republice byla dílem
zásluhou samotného obviněného, který registraci na „svém“ odboru zajistil, jak
vyplynulo z výpovědi P. F. Za správnou lze přitom považovat i argumentaci
odvolacího soudu tím, že k transakci nebyl vystaven žádný doklad o zaplacení
kupní ceny ve výši 450.000 Kč (faktura, příjmový pokladní doklad), neboť ten
bez ohledu na údaje v kupní smlouvě dokládá skutečné předání i převzetí
předmětné částky, a je dokladem i pro případné účetnictví jedné ze smluvních
stran (zde S. B.).
41. Ze všech uvedených důvodů soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru,
že okolnosti posuzovaného případu spolu s osobními poměry obviněného
odůvodňují, že byť obviněný nevěděl o nelegálním původu vozidla, měl a mohl
vědět, že vozidlo, které koupil a které mělo nikoli malou hodnotu, pochází z
krádeže.
VI. Závěr Nejvyššího soudu
42. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že závěry
učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v
objektivních okolnostech, přičemž závěr o zavinění obviněného je podložen
výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a
19/1971 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o
zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem
přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Na zavinění
obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin
spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných, které vyhodnotily jak
jednotlivě, tak v celkovém souhrnu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., srov. rozhodnutí č.
60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného bylo zahrnuto jeho zaviněním ve
formě minimálně nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
43. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů považuje i použitou právní
kvalifikaci za správnou, neboť bylo jak po stránce objektivní, tak subjektivní
prokázáno a soudy s patřičnými úvahami i vysvětleno, že obviněný popsaným
jednáním naplnil znaky přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr.
zákoníku.
44. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit
podle popsaného skutku a na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a
příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim
předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 7. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu