8 Tdo 67/2025-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2025 o dovolání, které podala obviněná J. P. a obviněná R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2024, č. j. 3 To 130/2024-648, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 17/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.
1. Obviněná J. P. byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2024, č. j. 5 T 17/2023-591, uznána vinnou přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 347a odst. 3 tr. zákoníku za užití § 53 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 140 (sto čtyřicet) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 70 000 (sedmdesát tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku bylo stanoveno, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v přiměřených měsíčních splátkách ve výši nejméně 7 000 (sedm tisíc) Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obžalovaná nezaplatí dílčí splátku včas. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou i obviněná R. P., a to účastenstvím ve formě pomoci k přečinu maření spravedlnosti podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 347a odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla podle § 347a odst. 3 tr.
zákoníku za užití § 53 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesát) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 30 000 (třicet tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v přiměřených měsíčních splátkách ve výši nejméně 3 000 (tři tisíce) Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obžalovaná nezaplatí dílčí splátku včas.
2. Rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2024, č. j. 5 T 17/2023-591, napadli obviněné a státní zástupce (v neprospěch obviněných do výroku o vině i trestu) odvoláními. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 8. 2024, č. j. 3 To 130/2024-648, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2024, č. j. 5 T 17/2023-591, zrušil v části týkající se obou obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou J. P. uznal vinnou zločinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) ji odsoudil podle § 347a odst. 4 tr. zákoníku za užití § 53 odst. 2, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, k peněžitému trestu ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 100 000 (sto tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku bylo stanoveno, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v přiměřených měsíčních splátkách ve výši nejméně 5 000 (pět tisíc) Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obžalovaná nezaplatí dílčí splátku včas. Týmž rozsudkem byla uznána vinnou i obviněná R. P., a to účastenstvím ve formě pomoci ke zločinu maření spravedlnosti podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 347a odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byla odsouzena podle § 347a odst. 4 tr.
zákoníku za užití § 53 odst. 2, § 67 odst. 1, 3, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 (sto) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, tedy v celkové výměře 50 000 (padesát tisíc) Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že uložený peněžitý trest bude uhrazen v přiměřených měsíčních splátkách ve výši nejméně 2 500 (dva tisíce pět set) Kč s tím, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, pokud obžalovaná nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podaly obviněné prostřednictvím téhož obhájce dovolání, ve kterém uplatnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem dovolacích námitek zdůraznily, že se nesnaží zvrátit svoji trestní odpovědnost, přičemž vyjádřily plný souhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Za nesprávný naopak pokládají, a proto podávají dovolání, postup odvolacího soudu, který rozšířil výčet nemovitostí, které měly být jejich jednáním dotčeny.
V této souvislosti považují hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu za nesprávné, porušující právo na spravedlivý proces a nerespektující pravidlo in dubio pro reo. Podle jejich názoru je napadený rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný též z toho důvodu, že jeho odůvodnění je v rozporu s jeho výrokem. Podle obviněných došlo dále ze strany odvolacího soudu k nesprávnému určení výše škody, zejména ve vztahu k tzv. omezující podmínce. V této souvislosti považují za pochybení odvolacího soudu, že vzal v úvahu pouze závěry znalce Ing.
Miroslava Lukeše, zatímco znalecký posudek znalecké kanceláře Equity Solutions Appraisals s.r.o. považoval za nepřezkoumatelný. Odvolací soud se podle dovolatelek nevypořádal s předběžnou otázkou spočívající v platnosti či neplatnosti omezující podmínky v darovací smlouvě. Další poměrně obsáhlé námitky obviněných se týkaly samotného hodnocení znaleckých posudků ze strany odvolacího soudu, které považují za nesprávné a skutková zjištění na těchto základech zmíněným soudem učiněná, za stojící ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhly, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2024, č. j. 3 To 130/2024-648, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta ve vztahu k uplatněným námitkám předně uvedla, že nesouhlas obviněných se skutkovými závěry a se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. V této souvislosti zdůraznila, že hodnotil-li odvolací soud provedené důkazy odlišným způsobem než dovolatelky, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých s právem na spravedlivý proces. V posuzované trestní věci není možné podle státní zástupkyně zaznamenat ani kategorii důkazů opomenutých. Za opomenuté důkazy považovaly obviněné výslech J. P. a M. T., a ačkoliv se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s těmito důkazními návrhy nevypořádává, není možno uvedenou skutečnost podle státní zástupkyně označit za vadu, která by zakládala porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků znalecké kanceláře ESA a znalce Ing. Miroslava Lukeše ze Znaleckého ústavu Český Krumlov s.r.o. zdůraznila, že znalecký posudek není důkazem výjimečným, kterým by byl soud vázán a který by nepodléhal proceduře volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. jako ostatní důkazy. Odvolacímu soudu se podařilo vysvětlit, z jakého důvodu označil znalecký posudek znalecké kanceláře ESA za nepřezkoumatelný a proč vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše ze Znaleckého ústavu Český Krumlov s.r.o. Oba posudky se lišily v přístupu k omezující podmínce sjednané mezi dárkyní Z. K. a Z. I., který byl zavázán, že může prodat předmětnou nemovitost, jíž se darování týkalo, pouze se souhlasem svého bratra. Odvolací soud náležitě vysvětlil, že omezení převodu se netýká části majetku, kterou měl nabýt padělanou závětí V. I., tedy že právní omezení se týká pouze poloviny, která není předmětem padělané poslední vůle. Dále označil za nepřezkoumatelné, pokud znalecká kancelář určila, že obvyklá cena nemovitosti je v důsledku uvedeného ustanovení v článku IV. bod 3 darovací smlouvy z roku 2008 nižší než cena stejné nemovitosti nezatížené, neboť se s obdobným případem nikdy v minulosti nesetkala a při ocenění použila jediný podklad, a to disertační práci K. Zdůrazněno rovněž bylo, že H. nedokázala odpovědět na otázku, proč zvolila znalecká kancelář ESA ve znaleckém posudku snížení ceny obvyklé právě o 20 % a to, pokud interval doporučený prací K., je v rozpětí minus 70 % až plus 10 %. Soudu tedy nelze vytýkat, že vyšel ze znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše, byť jeho závěry jsou pro obviněné méně příznivé. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněných je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítl do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněné uplatňují v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou již v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných, je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky obviněných směřují proti hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu. Naproti tomu obviněné výslovně souhlasily se závěry soudu prvního stupně.
V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že odvolací soud věnoval hodnocení důkazů, následné právní kvalifikaci i ukládanému trestu v odůvodnění svého rozsudku náležitou pozornost. Předně je nutno uvést, že obviněné odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně směřovaly proti výroku o trestu, který považovaly za neadekvátní, když navrhovaly tři způsoby možného řešení, tj. postup podle § 307 odst. 2 tr. ř., § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., případně uložení peněžitého trestu „v nižších desítkách tisíc korun“ s ohledem na jejich příjmy.
Jak vyplývá ze spisového materiálu a z odůvodnění příslušného rozsudku, odvolací soud doplnil dokazování z vlastní iniciativy, a dále provedl důkazy, které provedl již nalézací soud (bod 6). Výčet provedených důkazů je pak uveden v bodech 7-9 rozsudku odvolacího soudu s tím, že tento soud v bodě 12 a následujících popsal, jaký skutkový děj má za prokázaný, a to na základě důkazů ve veřejném zasedání provedených, k čemuž připojil své hodnotící úvahy. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr.
ř., a stěží lze přisvědčit argumentaci obviněných (obhajoby), že závěry soudu o naplnění znaků trestného činu, kterým byly obviněné uznány vinnými, jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Na tomto místě je třeba uvést, že obviněné zpochybňují hodnotící úvahy odvolacího soudu ve vztahu k jím použité přísnější právní kvalifikaci, neboť jak samy uvedly, za správný považují závěr o vině učiněný soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožňuje a musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, pokud výhrady obviněných byly myšleny pouze ve vztahu k použité přísnější právní kvalifikaci, není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněných představují ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu prostou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, přičemž obviněné se pokouší o jejich změnu, a to v duchu dosáhnout výsledku shodného s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně, které označují za správné. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
Je třeba dále uvést, že ne každá dovolací námitka týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu, naplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pro naplnění zmíněného dovolacího důvodu tak obecně nestačí pouhé tvrzení obviněných, že k danému skutku došlo jinak, než bylo soudy [v předmětné trestní věci odvolacím soudem] zjištěno, případně, že důkazy, které byly v řízení provedeny, měly být soudem interpretovány odlišným způsobem.
12. Pokud jde o námitku týkající se rozsahu či výčtu předmětných nemovitostí, odvolací soud v bodě 26 a násl. vysvětlil, jaké úvahy ho k příslušným závěrům vedly. Především se jednalo o důkladné posouzení znění „Poslední vůle“ ze dne 15. 9. 2019, ze které podle odvolacího soudu vyplynul zřetelný odkaz na všechny nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY. Podle odvolacího soudu postupoval soud prvního stupně nesprávně, pokud zúžil výčet nemovitostí, na které se padělaná poslední vůle vztahovala (tím byla samozřejmě ovlivněna i výše neoprávněného prospěchu a následně i právní kvalifikace).
V souvislosti s takto vysloveným závěrem odvolacího soudu nelze přehlížet např. skutečnosti, které soud druhého stupně zmiňuje např. v bodech 19 a 20 odůvodnění svého rozsudku. Poukazuje-li obhajoba v dovolání např. na to, že opětovnou výpovědí obviněné J. P. či M. T. by bylo možno ozřejmit pravou podstatu skutečného záměru této obviněné, a to v době, kdy se podílela na falšování poslední vůle zemřelého, pak Nejvyšší soud pouze uvádí, že již v rozhodnutích soudů nižších stupňů je např. zmínka o tom, že obviněná J.
P. měla největší starost o to, kam půjde [myšleno, kde bude dál žít (jak obv. J. P., tak svědkyně T. byly v průběhu trestního řízení vyslechnuty)]. Obhajoba pouze od tohoto zjištění, bez vazby na další skutečnosti, např. znění poslední vůle, tedy nikoli důsledně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jak učinil odvolací soud, dovozuje zúžený rozsah páchané trestné činnosti (nikoli značný prospěch), když váže jednání obviněné toliko pouze k nemovitosti (kde by mohla dál žít), a zcela pomíjí zřetelný obsah „Poslední vůle“ vázaný na všechny nemovitosti zapsané na LV XY pro obec a katastrální území XY.
Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud s hodnotícími závěry odvolacího soudu, které shledal logickými, ztotožnil, je možno s ohledem na charakter námitek uvedených v dovolání na zmíněné závěry odvolacího soudu odkázat (viz též bod 26).
13. Za neopodstatněné považoval Nejvyšší soud dále námitky týkající se stanovení výše škody (ohledně znaku značného prospěchu) a námitky, že odvolací soud vzal v úvahu pouze závěry znaleckého posudku Ing. Miroslava Lukeše. Zmíněným námitkám (ohledně znaku značného prospěchu) se odvolací soud věnoval v bodech 27-30 odůvodnění svého rozsudku. Ve vztahu k omezovací podmínce [v darovací smlouvě z roku 2008] dospěl k závěru, že se netýkala nemovitostí, které byly předmětem padělané poslední vůle, a které měl nabýt V.
I. Navíc příslušná omezující podmínka byla v darovací smlouvě sjednána právě ve prospěch
V. I., který mohl vyslovit nesouhlas s prodejem nemovitosti stran svého bratra Z.
I. Stejně tak je z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé (bod 29), proč tento soud odmítl závěry obsažené ve znaleckém posudku Znalecké kanceláře ESA. Stalo se tak především proto, že svědkyně H. (jednající za zmíněnou znaleckou kancelář) nedokázala odpovědět na otázku, z jakého důvodu byla ve znaleckém posudku snížena obvyklá cena dotčených nemovitostí o 20 %, přičemž v rámci hlavního líčení potvrdila, že se s podobným příkladem nesetkala. Naproti tomu znalec Ing. Lukeš podle odvolacího soudu danou omezující podmínku racionálně zhodnotil a popsal její možný vliv na snížení ceny, přičemž se vyjádřil i k prodeji podílů. Obviněné v dovolání rovněž argumentují tím, že odvolací soud si protiřečí či postupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz str. 4 dovolání, první odstavec), když interpretoval darovací smlouvu z roku 2008, a obviněným klade za vinu, že „Poslední vůlí“ zamýšlely postihnout veškeré nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY ve prospěch
V. I., když současně v bodě 30 svého odůvodnění uvádí, že „nic nenasvědčuje tomu, že v době, kdy podepisovaly nepravdivou Poslední vůli, měly vědomost o tom, že v darovací smlouvě z roku 2008 je nějaká omezující podmínka …“. Na tomto místě Nejvyšší soud pouze upozorňuje, že bod 30 se obsahově váže na předchozí body mj. 26 – 29, ve kterých odvolací soud rozvádí své úvahy ohledně omezující podmínky [omezení obdarovaného Z. I. (darovací smlouvou z roku 2008), že v budoucnu neprodá dar bez souhlasu svého bratra V. I. (toto omezení- podmínka nedopadá na část, kterou měl nabýt V. I. na základě padělané závěti] ve vazbě toliko k výši prospěchu. Závěry odvolacího soudu tak Nejvyšší soud považuje za logické, bez zjevných nesprávností a nemá důvodu k nim cokoliv dodávat.
14. V reakci na obviněnými namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Stejně tak Nejvyšší soud nezjistil, že by v rámci řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces, neboť soudy jim umožnily výkon veškerých práv, která jim právní řád v rámci trestního řízení přiznává.
15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V rámci podaného dovolání námitky obviněných byly směřovány pouze k problematice nesprávných hodnotících úvah odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení znaleckých posudků a otázce zjištění možného značného prospěchu. K uvedené problematice „značného prospěchu“, jako znaku kvalifikované skutkové podstaty § 347a odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se již vyjádřil Nejvyšší soud shora [viz dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když současně pro stručnost opětovně odkazuje na hodnotící úvahy odvolacího soudu, které shledal správnými].
16. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněné uplatnily v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelky upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 3. 2025 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu