8 Tdo 671/2024-394
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 7 To 223/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 87/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 6 T 87/2023, byl obviněný J. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1. výroku o vině přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 358 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, přičemž zároveň byl nad obviněným vysloven dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Podle § 85 odst. 3 a § 48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, a to podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy a podrobit se vhodným programům psychologického poradenství.
2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, které zaměřil do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 7 To 223/2023, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 358 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora označených přečinů tím, že
1. v XY, v budově XY č. p. XY, dne 24. 8. 2023 v době od 11:00 do 11:10 hodin po úředních hodinách poté, co byl vyzván zde přítomným asistentem kriminality Městské policie Sokolov D. O., nar. XY, aby budovu úřadu práce opustil s tím, že jednání na úřadu práce již skončilo a je po úředních hodinách pro veřejnost, tohoto nejdříve odstrčil, poté jej udeřil rukou do oblasti břicha a následně při odchodu z budovy D. O. vyhrožoval slovy „já tě jednou trefím, ty černá svině, a zabiju tě a můžeš si vzít černou přilbu na hlavu“, a dále mu nadával výrazy „šašku, rukavičkáři“ a opakovaně mu vyhrožoval, že ho zabije, čímž v poškozeném D. O. vzbudil důvodnou obavu o jeho zdraví a život, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo, shora uvedeného jednání se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 4 T 99/2019, který nabyl právní moci dne 25. 8. 2020, a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 9 To 125/2020, byl odsouzen mimo jiné i za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců,
2. v XY, v budově XY č. p. XY, dne 29. 8. 2023 v době od 11:00 do 11:10 hodin po úředních hodinách poté, co byl vyzván zde přítomným asistentem kriminality Městské policie Sokolov D. O., aby budovu úřadu práce opustil s tím, že nejsou úřední hodiny, mu nejdříve začal nadávat slovy „ty nedáš pokoj, ty kriple“, kdy dále mu řekl „zabiju tě, ty kriple, zařídím, že skončíš v kriminále“, přičemž výrazy o zabití vícekrát opakoval, čímž v poškozeném D. O. vzbudil důvodnou obavu o jeho zdraví a život, přičemž ke zranění poškozeného nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 7 To 223/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, kterým brojil proti odsuzujícímu výroku o vině, jakož i výroku o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel předně uvedl, že se sice „jaksi“ doznal k jednání jemu kladenému za vinu, nicméně pouze z důvodu a ve snaze vyhnout se pobytu ve vězení, vlastně tomu ani nerozuměl a zvlášť následkům s tímto úkonem spojeným. Proto obviněný oběma soudům vytkl, že se nezabývaly okolnostmi údajné trestné činnosti a především osobou svědka D. O., když v rozporu s provedeným dokazováním zhodnotily, že dovolatel se dopustil údajného nevhodného chování či dokonce spáchal trestnou činnost. Obviněný opakovaně poukazoval na to, že jmenovaný svědek je velmi nebezpečný, celá věc je na dovolatele vykonstruovaná ve snaze dosáhnout jeho co nejdelšího pobytu ve vězení, proti čemuž on opakovaně brojil, rozsáhle se k věci vyjadřoval a zdůrazňoval, že nebylo dostatečně přihlíženo k jeho výpovědi a presumpci neviny. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy učiněný závěr, že byly naplněny všechny formální znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je nesprávný. Současně je uložení nepodmíněného trestu v rozporu s kritérii uvedenými v § 39 tr. zákoníku, neboť není na místě ukládat trest spojený s přímou represí. Tento trest je nepřiměřeně přísný a dosavadní snaha dovolatele vybudovat si zázemí a začlenit se by byla zmařena.
6. Z důvodů výše uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
7. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek doplnil dvěma dalšími podáními, v nichž opakovaně namítal, že odvolací soud se nevypořádal s jeho obhajobou a pochybil při provádění dokazování, když některé důkazy neprovedl, jiné provedl nadbytečně a některé důkazy byly procesně nepoužitelné. Soudy neobjasnily příčiny trestné činnosti, zejména to, že obviněný byl vyprovokován poškozeným. Celá věc byla fakticky komplotem poškozeného a dalších osob z úřadu práce ve snaze vyvolat proti dovolateli trestní řízení a nemuset tak plnit jeho požadavky stran úhrady nákladů na bydlení. Dovolatel nesouhlasil ani s trestem uloženým odvolacím soudem. Připomenul, že nad rámec výkonu trestu odnětí svobody bude muset vykonat ještě veřejně prospěšné práce a zúčastnit se psychologické personální terapie. V neposlední řadě vyslovil nespokojenost nad dosavadním průběhem výkonu trestu odnětí svobody.
8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Dovolaní do výroku o vině považovala za nepřípustné, poněvadž obviněný prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř., přičemž o následcích daného postupu byl poučen. Uložený trest hodnotila státní zástupkyně jako přiměřený. V tomto směru se plně ztotožnila s úvahami odvolacího soudu uvedenými v bodě 4. jeho rozsudku, které v podrobnostech citovala. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Obviněný v replice s vyjádřením státní zástupkyně nesouhlasil. Nezpochybnil, že byl v minulosti opakovaně trestán za různorodou trestnou činnost a dlouhodobě nikde nepracoval. Vždy ale vyvinul veškerou snahu o nalezení vhodného zaměstnání, jeho minulost je však v tomto směru překážkou. Přesto se snaží nalézt alespoň příležitostnou brigádu, pravidelně docházet do zaměstnání a různých reparačních zařízení. Ačkoliv o to aktivně usiluje, jeho začlenění je složitější a obtížné. Nesouhlasí s tím, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je v daném případě zcela namístě. Závěrem podotkl, že na podaném dovolání včetně zde učiněného konečného návrhu trvá, neboť nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků přečinů nebezpečného vyhrožování a výtržnictví a v rozporu s hledisky § 39 tr. zákoníku mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.
10. Replika obviněného nebyla zasílána Nejvyššímu státnímu zastupitelství k dalšímu případnému vyjádření, neboť v jejím textu nezazněly žádné nové argumenty, na které by bylo třeba reagovat.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že na základě ustáleného výkladu ustanovení § 265a tr. ř. není přípustné v tom rozsahu, v jakém obviněný uplatnil své dovolací námitky proti výroku o vině, ale že je přípustné pouze v té části, v níž brojil proti výroku o trestu.
12. K přípustnosti podaného dovolání je potřeba nejprve zmínit ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval v druhém stupni a zákon to připouští. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé je uveden v § 265a odst. 2 tr. ř. pod písmeny a) až h) tr. ř., přičemž rozsudek odvolacího soudu vydaný v této trestní věci je podřaditelný pod § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., tj. rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání.
V obecné rovině tak lze předmětné rozhodnutí odvolacího soudu považovat za způsobilé k tomu, aby proti němu bylo podáno dovolání. Nicméně existuje ještě další podmínka přípustnosti dovolání, která je vázána na rozsah přezkumu odvolacím soudem, která má právě v posuzované trestní věci zásadní význam. Podle konstantního stanoviska právní teorie je totiž dovolání nepřípustné i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni odvolací nebo stížnostní soud (srov. ŠÁMAL, P.
a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3240 až 3260). Názor, že obviněný může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn, resp. povinen, přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, odpovídá i ustálené soudní praxi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003, ze dne 11.
2. 2004, sp. zn. 8 Tdo 129/2004, aj.). Jiný závěr by byl v kolizi s podstatou a funkcí dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 660/02).
13. V této trestní věci nelze pominout fakt, že obviněný v hlavním líčení před Okresním soudem v Sokolově konaném dne 31. 8. 2023 v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil svou vinu v plném rozsahu, skutečnosti uvedené v obžalobě označil za nesporné (zde poněkud nepřesně, je však zřejmé, že jeho prohlášení se týkalo spáchání skutků uvedených v návrhu na potrestání) a souhlasil i s právní kvalifikací, která je v návrhu na potrestání (slovy zákona „obžalobě“) uvedena (srov. protokol o hlavním líčení č. l.
183 spisu). To mimochodem znamená, že se výslovně ztotožnil s posouzením svého jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v bodě 1. výroku o vině a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. výroku. Soud prvního stupně podle § 206c odst. 6 tr. ř. přijal prohlášení viny obviněného, a to ve vztahu ke skutkům popsaným pod body 1., 2. návrhu na potrestání Okresního státního zastupitelství v Sokolově ze dne 31.
8. 2023, sp. zn. 2 ZK 95/2023, s tím, že v tomto rozsahu se dokazování neprovede a bude provedeno toliko k osobě obviněného (č. l. 184). Na závěr předmětného hlavního líčení soud vyhlásil rozsudek, načež obviněný se ihned vzdal práva podat odvolání za sebe i všechny oprávněné osoby, zatímco přítomný státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu (č. l. 187, 188). Z toho plyne, že výrok o vině nebyl žádným opravným prostředkem napaden a nabyl právní moci již dne 31. 8. 2023.
Rozsudek soudu prvního stupně z důvodu prohlášení viny obviněného, které soud přijal, ani neobsahoval odůvodnění ve vztahu k tomuto výroku.
14. Nejen s ohledem na skutečnosti uvedené v bodě 10. tohoto usnesení Nejvyššího soudu, ale též na ustanovení § 206c odst. 7 tr. ř., podle něhož soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, lze konstatovat, že dovolání obviněného je přípustné pouze do výroku o trestu a správnosti postupu řízení, které mu předcházelo. Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku platnost jím učiněného prohlášení viny zpochybnil, když namítl, že se doznal pouze ve snaze „vyhnout se pobytu ve vězení, vlastně tomu ani nerozuměl a zvlášť následkům s tímto úkonem spojeným“. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že obviněný byl v předmětném hlavním líčení řádně zastoupen obhájkyní, s níž mu byla na počátku umožněna porada v trvání 20 minut (č. l. 182). Podstatné je, že dovolatel byl řádně poučen o právu prohlásit vinu a o následcích spojených s takovým prohlášením. V této souvislosti byl samosoudkyní výslovně dotázán, zda rozumí prohlášení viny, které učinil, tedy zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutků, které se mu kladou za vinu, jaká je jejich právní kvalifikace, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestné činy, které jsou v těchto skutcích spatřovány. Dále zda prohlášení o tom, že spáchal skutky, pro které je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku. A nakonec, zda jsou mu známy všechny důsledky učiněného prohlášení o vině, tedy že se dokazování v rozsahu, v jakém prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Na všechny tyto otázky obviněný (za přítomnosti své obhájkyně) odpověděl, že ano (č. l. 183, 184).
15. Nejvyšší soud tudíž neshledal nic, co by mohlo zpochybnit platnost učiněného prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2183/23). Za takového stavu již nemůže být odvoláno a okolnosti, které jsou jeho součástí, podrobeny přezkumu na základě řádného či mimořádného opravného prostředku. Skutečnost, že dovolateli byl odvolacím soudem uložen trest, s nímž není spokojen, na tom nemůže nic změnit. Ani prohlášení viny totiž soudu nebrání uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, přičemž obviněný musí i s takovou eventualitou počítat a sám zvážit případné riziko spojené s prohlášením podle § 206c tr. ř., které posléze již nelze vzít zpět a vyhnout se jeho následkům. Lze tak uzavřít, že Nejvyšší soud se v tomto řízení nebude zabývat námitkami týkajícími se dokazování skutkového děje i právní kvalifikace jednání popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně z citace jeho zákonného znění je patrné, že dovolatel zvolil předmětné ustanovení v jeho znění účinném do 31. 12. 2021. V současné době (tj. s účinností od 1. 1. 2022) je tento konkrétní důvod dovolání definován v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Je nutno zopakovat, že dovolání obviněného je přípustné jen do výroku o uloženém trestu. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. by teoreticky mohla zapadnout výhrada ohledně kombinace nepodmíněného trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací a přiměřené povinnosti absolvovat výcviky a terapie konkretizované v rozsudku soudu prvního stupně. Avšak obviněný v doplnění svého dovolání přehlédl, že soudem druhého stupně byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu (tj. co do veškerých trestů i přiměřených povinností), proto tato jeho námitka, stejně jako obava, jak budou obecně prospěšné práce i veškeré výcviky vykonány, se zcela míjí s realitou posuzované trestní věci.
19. Dovolatel rovněž vytkl nepřiměřenou přísnost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pramenící z nedodržení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku. Podle jeho mínění by tímto byla zmařena jeho dosavadní snaha vybudovat si zázemí a začlenit se. Nicméně taková argumentace nemůže být dovolacím důvodem, jak bylo popsáno v bodě 15. tohoto usnesení. Za této situace by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
20. Námitku porušení zásady proporcionality trestní represe však obviněný ve svém dovolání ani nevznesl. Nadto Nejvyšší soud v uloženém trestu žádnou takto závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) neshledal. Naopak považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a příslušnou sankci hodnotí jako přiměřenou. Za tohoto stavu není dovolací soud povolán k tomu, aby opětovně rozebíral veškerá kritéria pro ukládání trestu, a postačuje, aby odkázal na bod 4. napadeného rozsudku. Zde odvolací soud velmi správně poukázal na četné přestupkové i trestné jednání, kterého dovolatel nezanechal ani v důsledku jeho opakovaných odsouzení, a to i k nepodmíněným trestům odnětí svobody, jež ale neměly na jeho chování „absolutně žádný výchovný vliv“. Kromě správných úvah odvolacího soudu může Nejvyšší soud poukázat také na evidentní projev nedostatku sebereflexe na straně obviněného, jenž má tendenci svalovat vinu za své nevhodné jednání na druhé osoby (v případě projednávaných skutků zejména poškozeného D. O.), což je patrné jak z jím sepsaného doplnění dovolání, tak z jeho závěrečné řeči přednesené v hlavním líčení dne 31. 8. 2023 (č. l. 185, 186).
21. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu