8 Tdo 776/2025

8 Tdo 776/2025-1563

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání, které podal obviněný Ivo Martinek, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 10 To 78/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 14/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Iva Martinka odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 73 T 14/2022, byl obviněný Ivo Martinek (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31.

5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, a za sbíhající se zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, mu byl podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců. Pro jeho výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 410 denních sazeb při výši denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výši 4 100 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.

zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 9 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.

5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Jihlavská 823/78, IČ 63996219, škodu ve výši 94 501 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedeného zločinu dopustil tím, že v úmyslu neoprávněně obohatit společnost ELMO-PLAST, a. s., se sídlem Alojzov 171, IČ 28126548 (dále také jen „EP“) na úkor společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Jihlavská 823/78, IČ 63996219 (dále také jen „PPT“) a dále v úmyslu poškodit v obchodním styku společnost PPT podal dne 31. ledna 2020 za společnost EP návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti PPT k Městskému soudu v Praze, které bylo vedené pod sp. zn. MSPH 89 INS 2466/2020, kdy v odůvodnění insolvenčního návrhu uvedl, že společnosti EP vznikl nárok vůči společnosti PPT (dříve pod názvem ELMO-TRADE, s. r. o.) za plnění poskytnuté v rozsahu stanoveném Smlouvou o spolupráci ve výši 18 150 000 Kč (dále jen „Pohledávka“), přičemž odkázal na Smlouvu o spolupráci ze dne 2. května 2017 a Výzvu k plnění ze dne 12. dubna 2019, kterou nechal vyhotovit a odeslat společnosti ELMO-TRADE, s. r. o., v níž vyzýval k zaplacení údajného plnění ze Smlouvy o spolupráci uzavřené dne 2. května 2017 mezi společností EP a společností ELMO-TRADE, s. r. o., za období roku 2018 ve výši 18 150 000 Kč do pěti dnů, na účet společnosti EP číslo XY, kdy v závěru upozornil na to, že v případě, že nedojde ke splnění výše uvedeného závazku v souladu s výzvou společnosti EP, uplatní svá práva právní cestou a to ačkoliv si byl vědom toho, že v předmětné Smlouvě o spolupráci ze dne 2. května 2017 mezi společností EP a společností ELMO-TRADE, s. r. o., v článku 4. je k době trvání smlouvy v článku 4. 2. výslovně uvedeno, že tato smlouva se uzavírá na dobu určitou v délce trvání do 31. prosince 2017 (doba trvání smlouvy) a v článku 4. 3., že jakékoli prodloužení doby trvání této smlouvy vyžaduje výslovný písemný souhlas obou smluvních stran, ať již v podobě dodatku k této smlouvě či v podobě nově uzavřené smlouvy, a věděl, že k žádnému písemnému prodloužení smlouvy ze dne 2. května 2017 nedošlo, a ačkoliv byl informován, že společnost ELMO-TRADE, s. r. o., z tohoto důvodu pohledávku neuznává, přičemž

insolvenční návrh na společnost PPT podal, ačkoliv si byl vědom, že standardním způsobem zjištění sporné pohledávky je vedení sporného nalézacího řízení a současně věděl, že o Pohledávce nebylo řádně účtováno, přičemž obžalovaný v minulosti dal popud dne 12. dubna 2019 k vystavení zálohové faktury číslo 191700067 na částku 18 150 000 Kč, kdy na jeho popud byla vedena pouze v knize zálohových faktur, přičemž o další pohledávce, kterou uvedla společnost EP v návrhu na zahájení insolvenčního řízení, ve výši 297 660,- Kč podle faktury č. 319003343 ze dne 30. 9. 2019 věděl, že ji taktéž společnost PPT neuznává,

a protože neměl skutečné poznatky o tom, že společnost PPT je v úpadku ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a zároveň si nebyl vědom mnohosti věřitelů jako základní podmínky pro zahájení a vedení insolvenčního řízení, v úmyslu docílit zahájení insolvenčního řízení účelově postoupil dne 10. 1. 2020 pohledávku ve výši 297 660 Kč vyplývající z titulu nákladů za skladování za 2. čtvrtletí roku 2018 účtovaných na základě Rámcové smlouvy o skladování ze dne 22. 12. 2016 uzavřené mezi společnostmi EP a ELMO-TRADE, s. r. o., na společnost EUROAKVIZICE Limited, M36BZ Manchester, Salford, 6 Bexley Square, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 9834878, v ČR zastoupen EUROAKVIZICE Limited – odštěpný závod, se sídlem Bořivojova 878/35, Žižkov, 130 00 Praha 3, IČ 04631781,

kdy na základě podaného insolvenčního návrhu Městský soud v Praze pod č. j.: MSPH 89 INS 2466/2020-A-4 dne 3. února 2020 rozhodl o zapsání společnosti PPT do insolvenčního rejstříku,

insolvenční návrh byl následně odmítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, č. j. MSPH 89 INS 2466/2020-A-20, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 1VSPH 544/2020-A-36, neboť společnost EP ani k výzvě soudu nedoložila pohledávku uznáním dlužníka s ověřeným podpisem nebo vykonatelným rozhodnutím nebo notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo exekutorským zápisem se svolením k vykonatelnosti nebo potvrzením auditora podle zvláštního zákona, soudního znalce nebo daňového poradce, že o pohledávce účtuje ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 insolvenčního zákona,

kdy popsaným jednáním se pokusil způsobit poškozené společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Jihlavská 823/78, IČ 63996219, škodu ve výši 18 150 000 Kč neoprávněným vymáháním Pohledávky a dále jí způsobil škodu spočívající nejméně ve vynaložených nákladech v souvislosti s vedeným insolvenčním řízením, a to nákladů na zpracování odborného vyjádření Pechmannova Partners, s. r. o., ve výši 27 951 Kč a znaleckého posudku GT Appraisal services – Znalecký ústav, a. s., ve výši 66 550 Kč a dále nákladů na právní zastoupení v blíže neurčené výši.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená Plastika Pipes Trade, s. r. o., odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 10 To 78/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Jednalo se o již v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, neboť předchozí odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. 73 T 14/2022, odvolací soud usnesením ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 10 To 96/2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného, státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a poškozené Plastika Pipes Trade, s. r. o., v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby znovu rozhodl. Ten posléze rozhodl rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, sp. zn. 73 T 14/2022.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 10 To 78/2024, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř. Namítl, že obě napadená rozhodnutí jsou nezákonná, neboť rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Napadeným usnesením odvolacího soudu došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení jemu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a i) tr. ř. Mínil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a presumpce neviny ve smyslu čl.40 odst. 2 Listiny.

6. Obviněný v konkrétní rovině vytkl, že oba soudy vyselektovaly části důkazů, z nichž dovodily vinu obviněného, aniž by důkazy hodnotily v jejich vzájemných souvislostech. Odvolací soud chybně vyložil výslech obviněného provedeného u veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze dne 22. 10. 2024, který se promítl v nesprávné protokolaci. Byl v něm uveden pravý opak výpovědi obviněného. Obviněný fakticky uvedl: „O získání těch 18 milionů korun mi vůbec nešlo“. Odvolací soud v usnesení ze dne 12. 3. 2024 pak konstatoval, že obviněný sdělil, že jeho cíl směřoval k získání fakturované částky 18 150 000 Kč, což je ve zjevném rozporu s jeho skutečnou výpovědí. Odvolací soud vykládá výpovědi obviněného opačně a následně mylně dovozuje vinu obviněného, čímž se posléze řídil i soud prvního stupně při vydání v pořadí druhého rozhodnutí ve věci. Protože výpověď obviněného je stěžejním důkazem k posouzení subjektivní stránky stíhaného zločinu, tedy zejména úmyslu získat fakturovanou částku ve výši 18 milionů, je nutno ji posuzovat o to pečlivěji. Soud prvního stupně ve svém prvním zrušeném rozsudku celou situaci a motivaci obviněného popsal naprosto přesně, když dovodil, že hlavní motivací obviněného nebylo dosáhnout uspokojení případného nároku, nýbrž s ohledem na rozpory mezi společnostmi, respektive jeho zástupci, bylo jeho hlavní motivací poškození společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., jejího jména a kredibility tím, že poškozená bude jako dlužník vedena ve veřejném insolvenčním rejstříku. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou proto ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž je naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Postupem obou soudů bylo zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a zásada presumpce neviny upravená v čl. 40 odst. 2 Listiny.

7. Odkázal-li soud prvního stupně ve svém druhém meritorním rozsudku na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, dovolatel měl za to, že závěry z něj plynoucí nesprávně vyložil a aplikoval na jeho případ. V dříve posuzovaném případě bylo jednání obviněného posouzeno podle základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž insolvenčním návrhem byla za poškozeným uplatňována částka v celkové výši 6 737 120 Kč. Ačkoli se jedná o případy obdobné, ne-li totožné, oba soudy nižších stupňů nyní posoudily nesprávně skutek podle přísnější kvalifikace, a to kvalifikované skutkové podstaty stíhaného zločinu vydírání. Nalézací soud nemohl uzavřít, že insolvenční návrh byl šikanózní a současně dovozovat, že obviněný jednal v přímém úmyslu s cílem vymoci částku ve výši 18 150 000 Kč, jelikož šikanózní návrh nemohl být způsobilý k vymožení předmětné částky, a obviněný by si v takovém případě musel být vědom, že jeho insolvenční návrh bude odmítnut a nemůže dojít k vymožení předmětné částky. Oba soudy nesprávně dovodily, že by obviněný jednal s úmyslem získat fakturovanou částku, což je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním.

8. Použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný zdůvodnil tím, že soud prvního stupně nezohlednil souhrnný trest uložený mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, který na něj již dostatečně působí právě nepodmíněným trestem odnětí svobody a vysokým peněžitým trestem. Obviněnému tak byl uložen nepřiměřený trest v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Soud měl postupovat podle § 44 tr. zákoníku a upustit od uložení souhrnného trestu, když trest uložený tímto rozsudkem byl dostatečný s ohledem na věk a špatný zdravotní stav obviněného. Obviněný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let řádně nastoupil a vykonává jej, peněžitý trest uložený v celkové výměře 4 100 000 v povolených splátkách v celé výši uhradil. Nelze odhlédnout ani od sekundárního vlivu již uloženého souhrnného trestu na rodinu obviněného (manželku, děti, vnoučata obviněného a jeho staré rodiče).

9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 10 To 78/2024, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k podanému dovolání konstatoval, že obviněný zcela nenaplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť konkrétně nevymezil, kterých rozhodných skutkových zjištění se jeho námitka týká, v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, o jaké konkrétní důkazy se jedná, proč jsou tato skutková zjištění podstatná. Za takovou námitku nelze považovat obecné konstatování o údajném selektivním výběru částí důkazů a jejich hodnocení nikoli ve vzájemných souvislostech. Obviněný tyto vlastnosti v procesu hodnocení důkazů bez bližšího vysvětlení a v rozporu s vlastním obsahem odůvodnění obou soudních rozhodnutích přisuzuje soudům. Soudy musí vedle jiných důkazů hodnotit celou výpověď obviněného, nikoli jen vybranou pasáž z doplnění výpovědi ve veřejném zasedání o odvolání po obsahové stránce zjevně přizpůsobenou dosavadnímu průběhu řízení. Shora naznačený závěr soudů o úmyslech obviněného (ne zcela přesně podávaný jako motivace) pochopitelně nemůže mít nelogický základ, pokud sám obviněný ve svých předchozích výpovědích potvrdil, že částku 18 150 000 Kč po poškozené společnosti reálně požadoval zaplatit a chtěl se jí domoci, přičemž volbu způsobu uplatnění tvrzené pohledávky v insolvenčním řízení uzpůsobil výši soudních poplatků spojených s podáním návrhu v běžném civilním řízení na plnění a v řízení insolvenčním.

11. Soudy nadto v závěru o jednání obviněného v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nevycházely výhradně z výpovědi obviněného, jak vyplývá z jejich rozhodnutí. Úvahy o naplnění určité formy zavinění pachatele trestného činu přitom nelze omezovat výlučně na jediný zdroj poznání. Obvykle v praxi totiž nedochází k tomu, že by se k úmyslnému páchání trestné činnosti pachatelé doznávali. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973 sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněného pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo ze dne 16. 6. 1976 sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). V souladu s tímto přístupem provedené důkazy vyhodnotil i prvoinstanční soud, přičemž se neomezil jen na vlastní výpověď obviněného (srov. body 35.–39. odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu). To ovšem dovolatel ve své námitce údajné existence tzv. extrémního nesouladu pomíjí a zaměřuje se výlučně na své prohlášení, jež ke svému požadavku učinil ve veřejném zasedání o odvolání.

12. Na podkladě spíše obecně formulovaných poznatků dovolatele tedy nelze konstatovat zjevný (tzv. extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (až na jednu výjimku ani neoznačeným), kdy by bylo možno definovat, že určitá skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, kdy skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či dokonce by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.

13. Za námitku neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům a ani důvodům jiným nelze považovat poukaz obviněného na použitou právní kvalifikaci ve zcela jiné trestní věci, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014. V této věci byl šikanózní insolvenční návrh podaný na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku činěný ve snaze donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, skutečně posouzeno mimo jiné jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr.

zákoníku. Nejvyšší soud nicméně v tomto rozhodnutí vůbec neposuzoval případné naplnění kvalifikovaných znaků tohoto trestného činu uvedených ve vyšších odstavcích, včetně těch v odstavci 2 písm. d) a odstavci 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť k tomu neměl ani procesní poklad a ani důvod se k této otázce jakkoli vyjadřovat. Rozhodoval pouze o dovolání obviněného; dovolání v neprospěch obviněného iniciováno nebylo. Nejvyšší soud tedy (nejen) z hlediska právního posouzení skutku nemohl uvažovat o změně právního posouzení v neprospěch obviněného a k možnosti posouzení předmětného skutku jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se v dovolatelem zmiňovaném rozhodnutí vůbec nevyjadřoval. Ve své další rozhodovací praxi naopak Nejvyšší soud nezpochybnil správnost takového právního posouzení při splnění a důkazním podložení všech potřebných předpokladů, včetně naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu způsobit jednáním vykazujícím znaky uvedené v § 175 odst. 1 tr. zákoníku škodu velkého rozsahu, k jejímuž způsobení ovšem nedošlo vzhledem ke spáchání činu ve formě pokusu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

1. 2020 sp. zn. 4 Tdo 1540/2019).

14. Ačkoli obviněný neoznačil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ř., má spíše povahu nesprávného právního posouzení námitka dovolatele vycházející z toho, že nelze při podání šikanózního insolvenčního návrhu dovodit přímý úmysl způsobit škodu. V obecné poloze je taková argumentace vadná, jelikož by vlastně znamenala, že spáchání úmyslného trestného činu v základní skutkové podstatě vylučuje úmyslné zavinění ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty téhož trestného činu.

Odmítavý postoj obviněného je ovšem nesprávný i proto, že tak jako většina lidského počínání může být podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), ze strany pachatele uskutečněno nikoli z jednoho důvodu, nýbrž z více pohnutek a motivováno snahou o dosažení hned několika cílů.

Například vedle snahy o poškození dobrého jména údajného insolvenčního dlužníka v obchodních kruzích a u klientů může existovat u iniciátora insolvenčního řízení snaha skutečně donutit poškozeného k plnění. Ten totiž může v rámci minimalizace nepříznivých důsledků spojených s insolvenčním řízením reálně před případnou určitou finanční ztrátou upřednostnit rychlé ukončení řízení právě z důvodu rychlého odstranění informace o zápisu v insolvenčním rejstříku a deklarovat tak v zájmu zachování obchodních vztahů a nasmlouvaných kontraktů svou finanční zdatnost.

Rovněž tak tvrzený insolvenční dlužník ať již z nedbalosti či chybného rozhodnutí nemusí řádně využívat všech procesních možností, které mu k obraně v insolvenčním řízení právní úprava poskytuje. Závěru o tom, že v podání návrhu na insolvenční řízení jde o úkon vědomě podložený lživými okolnostmi, které nemají podklad v reálných poměrech údajného dlužníka, a tento úkon je neoprávněným prostředkem k vážně myšlenému záměru vymožení plnění, nebrání ani to, že insolvenční soud je oprávněn podle § 100a insolvenčního zákona předběžně posoudit insolvenční návrh podaný věřitelem a při důvodných pochybnostech o důvodnosti insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku takový návrh nezveřejnit, jakož i právo odmítnout insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost – viz § 128a insolvenčního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

2. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1352/2014).

15. Státní zástupce ve vztahu k námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uvedl, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců za několik zločinů, a to podle ustanovení § 175 odst. 3 tr. zákoníku, u něhož je stanovena trestní sazba odnětí svobody na pět až dvanáct let. Obviněnému tedy nebyl uložen ani takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Obviněný neargumentoval ani ve smyslu vady jemu uloženého trestu v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) t. ř. a netvrdil, že došlo k porušení hmotněprávních podmínek pro uložení souhrnného trestu. Upřednostnil možnost upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku. Takový požadavek však nelze přiřadit k žádnému z dovolacích důvodů. Jako obiter dictum státní zástupce poznamenal, že obviněný se domáhá užití § 44 tr. zákoníku za situace, kdy soud neměl a ani nemohl mít za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.

Je totiž porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, ačkoli později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku (§ 43 odst. 2 a contrario), šlo-li o trest odnětí svobody, který byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby tohoto trestu stanovenou za trestný čin přísněji trestný, jímž byl pachatel uznán vinným v pozdějším trestním řízení, pokud současně nebyly splněny a zohledněny podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 nebo § 58 tr.

zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018, publikované pod č. 6/2019 Sb. rozh. tr.). Právě v takové situaci se nacházel obviněný v posuzované věci. Byl mu ukládán trest odnětí svobody podle ustanovení s dolní hranicí trestní sazby pět let, přičemž v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Přitom nejsou dány podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 ani podle § 58 tr.

zákoníku. Obviněný nespáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti. Dovolatel ani taktéž neuvedl, resp. nijak neodůvodnil existenci takových okolností případu či svých poměrů, že by bylo možno dovozovat kumulativní splnění podmínek stanovených v § 58 odst. 1 tr. zákoníku. To neumožňuje ani povaha a závažnost pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve smyslu § 58 odst. 6 tr. zákoníku.

16. Jestliže obviněný bez bližšího upřesnění a v obecné poloze namítl porušení ustanovení § 39 tr. zákoníku, je podle státního zástupce možno doplnit, že rozhodovací praxe ohledně možnosti zásahu do výroku o trestu v dovolacím řízení vychází primárně ze zákonného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu lze v řízení o dovolání zásadně uplatnit jen v jeho rámci, tedy nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Prostřednictvím žádného dovolacího důvodu tedy není zásadně možné namítat pochybení soudu spočívající v údajném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 a násl. trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Přesně toho se ovšem obviněný ve své velmi stroze uplatněné námitce domáhá, nadto bez jakékoli relevantní argumentace.

17. Nutno sice zohlednit, že shora naznačený striktní postoj byl postupným vývojem v rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména pak Ústavního soudu poněkud zrelativizován, a je tedy na místě vycházet z toho, že i v dovolacím řízení přichází v úvahu zásah do výroku o trestu, byť byl uložen druh trestu trestním zákoníkem předpokládaný a v jeho zákonné sazbě, zejména v těch výjimečných případech, pokud by byl uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Při zohlednění všech rozhodných okolností vysvětlených v odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, zvlášť pak skutečnosti, že souhrnný trest byl ukládán za pět poměrně závažných úmyslných zločinů, se však o takový případ v projednávané věci zjevně nejedná.

18. Státní zástupce dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. shrnul, že v předchozím řízení nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle písmene m) tohoto ustanovení.

19. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

20. Obviněný na vyjádření státního zástupce prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Rampuly reagoval replikou, v níž uvedl, že státní zástupce interpretuje výsledky dokazování výhradně v jeho neprospěch a zcela opomíjí řízení předcházejí vydání nyní dovoláním napadeného rozhodnutí. Je také zřejmé, že v době podání svého vyjádření neměl státní zástupce k dispozici informace, které vyšly najevo v době pozdější. Znovu zopakoval, že o získání předmětné částky mu podáním insolvenčního návrhu nešlo, přičemž závěr odvolacího soudu o opaku byl učiněn pouze na základě nesprávné protokolace jeho výpovědi před odvolacím soudem, což se potvrdilo v řízení o námitce proti protokolaci veřejného zasedání. Odvolací soud usnesením ze dne 26. 5. 2025, č. j. 10 To 78/2024-1505, námitce obviněného proti protokolaci vyhověl a protokol o veřejném zasedání ze dne 22. 10. 2024 opravil tak, že část „Neříkám, že o těch 18 mil. Kč mi vůbec nešlo.“ nahradil slovy „O získání těch 18 milionů korun mi vůbec nešlo“.

21. Již z uvedeného je podle dovolatele zřejmá diametrální (extrémní) odlišnost obou tvrzení, kdy nesprávná protokolace výpovědi odsouzeného vedla odvolací soud k nesprávným skutkovým závěrům. Opravou protokolace ale došlo k napravení skutkového stavu, pokud jde o subjektivní stránku, do souladu se skutečností. Nebylo tak možno dospět k závěru, že by obviněný měl v úmyslu podáním insolvenčního návrhu neoprávněně obohatit společnost ELMO-PLAST a. s. na úkor společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., o částku 18 150 000 Kč a že v této výši zamýšlel uvedené společnosti způsobit škodu. Pro popis skutku, z nějž následně vychází právní kvalifikace takového jednání, se přitom jedná o stěžejní závěry, neboť i subjektivní stránka musí být předmětem dokazování, a také subjektivní stránka musí být obsažena v popisu skutku, který soud vymezuje na základě výsledku dokazování. Nalézací soud své závěry o subjektivní stránce odsouzeného vtělil v popisu skutku do formulace „…v úmyslu neoprávněně obohatit společnost ELMO-PLAST a. s., se sídlem Alojzov 171, IČ 28126548 (dále také jen „EP“) na úkor společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Jihlavská 823/78, IČ 63996219 (dále také jen„PPT“)…“ Takový skutkový závěr ale z provedeného dokazování učinit nelze. Za předpokladu, že nižší soudy dospěly na základě nesprávného vyhodnocení výsledku dokazování k nesprávným skutkových závěrům, nemůže obstát ani trest, který byl odsouzenému za takové jednání uložen.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

24. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (tzv. prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (tzv. druhá alternativa). Vzhledem k tomu, že odvolání obviněného nebylo odvolacím soudem zamítnuto z formálních důvodů, ale bylo zamítnuto po jeho věcném přezkoumání podle 256 tr. ř., obviněný relevantně odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

26. Obviněný naplnění deklarovaného důvodu dovolání spatřoval v tom, že odvolací soud chybně vyložil jeho výpověď ve veřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2024 o podaných odvoláních, když zaprotokoloval opak toho, co obviněný během něj uvedl, a z chybné protokolace vycházel ve svém rozhodnutí. Vrchní soud v Praze konstatoval, že obviněný sdělil, že jeho záměrem bylo získat předmětnou částku přesahující 18 mil. Kč, avšak obviněný ve skutečnosti uvedl, že o získání těch 18 milionů korun mu vůbec nešlo, na základě čehož odvolací soud mylně dovozoval úmysl obviněného neoprávněně obohatit společnost ELMO-PLAST, a. s., na úkor společnosti Plastika Pipes Trade, s. r. o., podáním předmětného insolvenčního návrhu dne 31. 1. 2020.

27. Obviněný touto argumentací však opomíjí, že Nejvyšší soud se jeho stížností ve vztahu k protokolaci vrchního soudu již jednou zabýval a usnesením ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 11 Tvo 5/2025, jí vyhověl. Podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 10 To 78/2024-1479, kterým nebylo podle § 57 odst. 1 tr. ř. vyhověno námitce obviněného ze dne 7. 1. 2025 proti protokolaci a jeho žádosti o opravu protokolu z veřejného zasedání konaného dne 22. 10. 2024, a uložil mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Praze tak učinil usnesením ze dne 26. 5. 2024, č. j. 10 To 78/2024-1505, jímž podle § 57 odst. 1 tr. ř. opravil protokol o veřejném zasedání konaném před Vrchním soudem v Praze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 10 To 78/2024, tak, že v doplňujícím výslechu obviněného Iva Martinka se opravuje protokol v části „Neříkám, že o těch 18 mil. Kč mi vůbec nešlo,“ a nahrazuje se slovy „O získání těch 18 milionů korun mi vůbec nešlo.“ Nejedná se o situaci, kdy by bylo rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

28. Nejvyšší soud neshledal žádný, natož případný zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaku subjektivní stránky pokusu zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 25.–40. rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz bod 7. usnesení soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.

Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí v podstatě správně vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

29. Skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají celkovým výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení obviněným vytknutých pravidel spravedlivého procesu, zásady presumpce neviny a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

30. Námitky obviněného ve vztahu k úmyslnému zavinění, nesprávné aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 na nyní projednávanou věc a závěru, že z podání šikanózního insolvenční návrhu nelze dovozovat přímý úmysl jednat s cílem vymoci částku ve výši 18 150 000 Kč, jelikož si obviněný musel být vědom, že bude odmítnut a nemůže dojít k vymožení předmětné částky, lze jen stěží s úspěchem podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde o výtky náležející spíše pod dovolací důvod podle písmene h) téhož ustanovení, jelikož se jedná primárně o výtky nesprávného právního posouzení skutku. Třebaže obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neuplatnil, uvedený nedostatek nebrání Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného i v tomto ohledu přezkoumal.

31. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný pokusu zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy donutí, aby něco konal nebo trpěl a způsobí tak škodu velkého rozsahu, přičemž k dokonání činu nedošlo.

32. V obecné rovině není od věci uvést, že podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pokusem trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného mimo jiné pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 175 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se pro účely tohoto zákona škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.

33. Jak přiléhavě konstatoval státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného, závěr soudů o úmyslech obviněného pochopitelně evidentně nemá nelogický základ, pokud sám obviněný ve svých předchozích výpovědích potvrdil, že částku 18 150 000 Kč po poškozené společnosti reálně požadoval zaplatit (viz výzva k plnění ze dne 12. 4. 2019) a chtěl se jí domoci, přičemž volbu způsobu uplatnění tvrzené pohledávky v insolvenčním řízení uzpůsobil výši soudních poplatků spojených s podáním návrhu v běžném civilním řízení na plnění a v řízení insolvenčním. V této souvislosti není rozhodné, zda ve výpovědi ve veřejném zasedání odvolacího soudu správně a nezkresleně uvedl, že o získání těch 18 milionů korun mu vůbec nešlo. Tento údaj může mít případně vliv toliko na posouzení formy úmyslného zavinění, nikoliv existenci závěru o úmyslném zavinění.

34. Podle ustálené teorie i praxe zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění je podle § 15 a § 16 tr. zákoníku vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, b) na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

35. Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat.

Závěr o úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Z hlediska posouzení, zda jde o zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

36. V těchto intencích nelze souhlasit s obviněným, že oba soudy nižších stupňů vycházely při dovození jeho úmyslu neoprávněně obohatit společnost ELMO-PLAST, a. s., (úmysl poškodit tuto společnost v obchodním styku obviněný nesporoval) toliko z původně nesprávné protokolace a jediné věty obviněného pronesené během jeho výslechu dne 22. 10. 2024 před Vrchním soudem v Praze. Jeho úmyslné jednání dovodily zejména ze skutečnosti, že obviněný ještě předtím, než podal dne 31. 1. 2020 insolvenční návrh, zaslal poškozené společnosti Plastika Pipes Trade, s.

r. o., výzvu k plnění ze dne 12. 4. 2019 (č. l. 92), prostřednictvím které jednatele této společnosti (v té době ELMO-TRADE, s. r. o.) Petra Poppela a Tomáše Martiníka explicitně vyzývá k úhradě částky ve výši 18 150 000 Kč, a to ve lhůtě 5 dnů od doručení této výzvy, na zde uvedený účet společnosti ELMO-PLAST, a. s., jejímž byl obviněný statutárním ředitelem, s dovětkem, že pokud nedojde ke splnění tohoto závazku, bude společnost ELMO-PLAST, a. s., uplatňovat svá práva právní cestou. Tedy od počátku usiloval o získání této částky nejprve touto výzvou, přičemž při úvaze, zda zvolit k potvrzení této pohledávky sporné civilní řízení před soudem anebo ji vymoci v insolvenčním řízení, zvolil s ohledem na náklady s tím spojené insolvenční řízení.

Posléze dne 31. 1. 2020 podal předmětný insolvenční návrh, který posléze Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. MSPH 89 INS 2466/2020-A-20, odmítl podle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona jako neúplný, jelikož insolvenční návrh nebyl k výzvě insolvenčního soudu doplněn, tedy nebyly k insolvenčnímu návrhu připojeny zákonem požadované přílohy nebo neobsahovaly tyto přílohy stanovené náležitosti. Mezi povinné přílohy podle § 105 tohoto zákona náleží kvalifikované osvědčení existence splatné pohledávky navrhovatele.

Společnost ELMO-PLAST, a. s., jako navrhovatelka pohledávku ve výši 18 150 000 Kč nespecifikovala ani v doplnění svého návrhu číslem účetního dokladu, kterým měla být dlužníkovi vyúčtována. Insolvenční soud uzavřel, že zálohová faktura č. 191700067 ze dne 12. 4. 2019 na 18 150 000 Kč byla ze shodných tvrzení navrhovatele a dlužníka vystavena jako vyúčtování plnění ze smlouvy z roku 2018, ačkoli předmětná smlouva byla uzavřena pouze pro plnění roku 2017, a navrhovatel, na rozdíl od dlužníka, se domnívá, že došlo k jejímu prodloužení i na rok 2018 konkludentně.

Insolvenční soud poté uzavřel, že údaj o tom, zda je tato faktura vedena v knize pohledávek ve zprávě chybí a insolvenční soud má s ohledem na dlužníkem osvědčené tvrzení, že tuto fakturu jako nesprávně vystavenou odmítl, což navrhovatel nerozporuje, za to, že jako pohledávka v účetnictví vedena buď nebyla, nebo zde byla vedena neoprávněně (srov. bod 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. MSPH 89 INS 2466/2020-A-20). Předmětné usnesení pak k odvolání věřitele i dlužníka potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25.

5. 2020, č. j. 1 VSPH 544/2020-A-36. Dovolání směřující proti tomuto usnesení Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 30. 9. 2022, č. j.

29 NSČR 130/2020-A-55, a zároveň rozhodl o nákladech řízení. I tento soud dospěl k závěru, že odvolací soud náležitě zdůvodnil, že nebylo o uplatňovaných pohledávkách předloženo řádné potvrzení, jelikož pohledávky, které měl osvědčovat auditor v přiložené zprávě ze dne 2. 3. 2020, byly jiné pohledávky, než které navrhovatel (ELMO-PLAST, a. s.) označil v insolvenčním návrhu a v přihlášce, a tedy odvolací soud nepochybil, když přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že byl dán důvod pro odmítnutí insolvenčního návrhu podle § 128 odst. 2 insolvenčního zákona.

37. Z uvedeného plyne, že obviněný jako statutární ředitel nejenže podal insolvenční návrh, ale aktivně se snažil proti (pro něj nepřiznivému) rozhodnutí insolvenčního soudu o odmítnutí jeho insolvenčního návrhu podat odvolání i dovolání, avšak v žádném stupni tohoto řízení nebyl schopen doložit kvalifikované doklady o tom, že je jeho pohledávka skutečně existuje a byla řádně účtována. Nelze tedy souhlasit s jeho tvrzením, že mu nešlo o vymožení samotné pohledávky, když v insolvenčním řízení pro tuto svou snahu vyčerpal neúspěšně všechny opravné prostředky, které měl k dispozici. I kdyby získání částky převyšující 18 000 000 Kč (bez doložitelného právního důvodu) nebylo jeho primárním záměrem, jisto je, že jeho jednání k němu zřetelně směřovalo. Ačkoliv tedy obviněný ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 22. 10. 2024 uvedl, že o získání 18 milionů korun mu vůbec nešlo, nic to na správném záměru o jeho, byť eventuálním, úmyslu směřujícím k obohacení společnosti ELMO-PLAST, a. s., právě o částku 18 150 000 Kč nemění. Přímý úmysl směřující k poškození společnosti PPT, s. r. o. (dříve ELMO-TRADE, s. r. o.), v obchodním styku, obviněný, jak již bylo uvedeno, nezpochybnil.

38. Podstatu jednání obviněného přiléhavě popsal již soud prvního stupně, který poznamenal, že lze chápat rozhořčení obviněného nad jednáním svědka Petra Poppela a Tomáše Martiníka, kteří neplnili své sliby a nechovali se vůči obviněnému zcela korektně a využili obviněného jako pomoc ke stabilizování jejich vlastního podnikání a následně se rozhodli, že obviněného dále nepotřebují (srov. bod 33. rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný na to však reagoval (tím nejméně vhodným) způsobem překračujícím hranice trestní odpovědnosti, když svědky Petra Poppela a Tomáše Martiníka, respektive společnost ELMO-TRADE, s. r. o., (nyní Plastika Pipes Trade, s. r. o.), nutil zaplatit předmětnou pohledávku pod hrozbou uplatnění svých práv právní cestou, v tomto konkrétním případě zahájením insolvenčního návrhu, u něhož obviněný musel vědět, že zahájí-li neoprávněně insolvenční řízení s tím, že je poškozená Plastika Pipes Trade, s. r. o., v úpadku, ač nebyla, protože minimálně věděl, že není v úpadku pro mnohost věřitelů, že ji tímto poškodí. Druhého věřitele obviněný účelově vytvořil, když postoupil pohledávku ve výši 297 330 Kč jako skladné z Rámcové smlouvy o skladovaní ze dne 22. 12. 2016 uzavřené mezi ELMO-PLAST, a. s., a ELMO-TRADE, s. r. o., na společnost EUROAKVIZICE Limited, M36BZ Manchester, Salford, 6 Bexley Square, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 9834878.

39. Tedy zneužil tento institut k závažnému následku, které jako (insolvenční) navrhovatel sledoval, veden snahou poškodit společnost Plastika Pipes Trade, s. r. o. (zejména z důvodu odmítnutí společníků této společnosti Petra Poppela a Tomáše Martiníka převést podíl v této společnosti na obviněného) a vzniku dalších sporů mezi nimi. A to snahou poškodit jméno této společnosti, její pověst a vytvořit zdání její nesolventnosti a obchodní nezodpovědnosti, když objektivně nevěděl o jiném jejím věřiteli, a za tím účelem účelově postoupil předmětnou pohledávku ve výši 297 330 Kč na další osobu, aby vytvořil situaci mnohosti věřitelů (alespoň dva), tedy insolvenční návrh zneužil k tomu, aby si vynutil plnění, jež poškozený odmítal.

Sám pak v insolvenčním řízení nebyl k výzvě insolvenčního soudu schopen doložit, že jeho pohledávka vůbec existuje, tedy zneužil nepovoleně jinak zákonný prostředek k jiným než zákonem stanoveným účelům a zneužil jej k donucení Plastika Pipes Trade, s. r. o., jako jiné osoby, ač nebyla v úpadku minimálně pro neexistenci více věřitelů, aby konala něco (zaplatila spornou pohledávku), co je proti její vůli. Obviněný tak činil úmyslně ve snaze se domoci neoprávněného obohacení a současně poškodit Plastika Pipes Trade, s.

r. o., předstíráním, že je v úpadku, ač nebyla. Pokud pak ve veřejném zasedání dne 22. 10. 2024 během svého výslechu uvedl, že jeho cílem nebylo získat fakturovanou částku 18 150 000 Kč, je to v příkrém rozporu s jeho snahou a jeho faktickým jednáním, jak bylo shora popsáno, když se snažil vyvinit z trestní odpovědnosti, což pregnantně popsal již soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku. I v tomto ohledu lze souhlasit se státním zástupcem, že u navrhovatele v insolvenčním řízení může existovat i u šikanózního insolvenčního návrhu snaha skutečně donutit poškozeného k plnění, které nemá zákonný či smluvní podklad, tedy že neexistují předstírané dluhy a údajný dlužník není v úpadku.

Je-li návrh zneužit jen k vlastním nekalým zájmům, stává se protiprávním nástrojem a nedovoleným prostředkem. Jde především o případy, kdy je insolvenční návrh dokládán skutečnostmi osvědčujícími úpadek dlužníka na základě vědomě nepravdivých, lživých nebo smyšlených informací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, uveřejněné pod č. 49/2015-I. Sb. rozh. tr.). Navrhovatel může v takovém případě předpokládat, že insolvenční dlužník bude chtít docílit co nejrychlejší zastavení insolvenčního řízení pro minimalizaci nepříznivých následků z insolvenčního řízení z něj plynoucího, a to i za cenu například uhrazení sporné či neexistující pohledávky, popřípadě spoléhat na to, že insolvenční dlužník nemusí řádně využívat všech procesních možností, které mu k obraně v insolvenčním řízení právní úprava poskytuje.

40. Pokud obviněný namítl, že měl být shledán vinným toliko trestným činem vydírání v jeho základní skutkové podstatě podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku jako v obdobné trestní věci, již přezkoumával Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, nelze mu přisvědčit. Je nutno souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že v odkazované trestní věci odvolání a posléze dovolání podal pouze obviněný, nikoli státní zástupce v jeho neprospěch tak, aby mohl odvolací, popřípadě dovolací soud zvažovat užití přísnější právní kvalifikace v kvalifikované skutkové podstatě podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když i ve věci sp. zn. 8 Tdo 1352/2014 žádal pachatel zaplatit celkovou sumu ve výši 6 767 120 Kč, což se v tehdy platném znění trestního zákoníku považovalo za škodu velkého rozsahu v intencích § 138 odst. 1 tr. zákoníku (částka nejméně ve výši 5 000 000 Kč). V takovém případě i tehdy připadalo v úvahu užití právní kvalifikace skutku podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy i v tehdejší věci mohlo být soudy nižšího stupně rozhodnuto nesprávným způsobem ve prospěch obviněného, avšak Nejvyšší soud nebyl povolán s ohledem na absenci dovolání (odvolání) státního zástupce přezkoumávat správnost tehdy použité mírnější právní kvalifikace. Stejně tak nyní Nejvyšší soud nemůže nyní přezkoumávat dřívější odsouzení zcela jiného pachatele v jiné trestní věci.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

41. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

42. Obviněný s odkazem na zmiňovaný důvod dovolání namítl, že Městský soud v Praze při ukládání souhrnného trestu nezohlednil již předtím uložený trest rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, který na obviněného již dostatečně působil ve formě nepodmíněného trestu odnětí svobody a vysokého peněžitého trestu, tudíž nyní uložený trest je nepřiměřené vysoký a jsoucí v rozporu se zásadami pro ukládání trestu uvedenými v ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku. Soud měl postupovat podle § 44 tr. zákoníku a upustit od uložení souhrnného trestu, když trest shora uvedeným rozsudkem byl dostatečný i s ohledem na věk, zdravotní stav obviněného a dopady na jeho rodinu a s ohledem na skutečnost. Je tedy zjevné, že jeho námitky nelze subsumovat pod jím deklarovaný dovolací důvod, nevytkl (a ani tak nemohl objektivně učinit), že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen souhrnný trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl totiž uložen podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců za několik zločinů, přičemž za zločin podle § 175 odst. 3 tr. zákoníku je stanovena trestním zákonem trestní sazba odnětí svobody na pět až dvanáct let.

43. Se zřetelem na konkrétně uplatněné výtky obviněného směřující proti výroku o trestu by zásah dovolacího soudu přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci ale nešlo.

44. Obviněnému byl nyní uložen souhrnný trest odnětí svobody za současného zrušení výroků o trestech již dříve uložených, a to rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, soud podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou dne 19.

4. 2023 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně a mimo jiné obviněným Ivo Martinkem a společností ELMO-PLAST, a. s. Obviněný Ivo Martinek byl uznán vinným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr.

zákoníku a byl za tyto zločiny a za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, odsouzen podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále k peněžitému trestu v celkové výměře 4 100 000 Kč, což představuje 410 celých denních sazeb s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, a také trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na 5 let.

Současně byl zrušen výroku o trest (jakož i všechna další na něj navazující rozhodnutí, pokud vzhledem k jeho zrušení pozbyla podkladu) z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců (do 8. 6. 2025), a peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 100 000 Kč. Dovolání obviněného Iva Martinka a společnosti ELMO-PLAST, s.

r. o., směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. usnesením ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 6 Tdo 576/2023. V celkovém kontextu byl obviněnému naposledy nyní dovoláním napadeným rozhodnutím ukládán souhrnný trest za pokus zločinu vydírání podle § 21 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jakož i zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr.

zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1, § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným předcházejícími odsuzujícími rozhodnutími. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.

5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, podala poškozená Česká republika – Ministerstvo financí odvolání a z jeho podnětu Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, jímž byla jmenovaná poškozená odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a nově rozhodl o povinnosti obviněného Iva Martinka a společnosti ELMO-PLAST, a. s., společně a nerozdílně nahradit škodu ve zde konkretizovaném rozsahu. Dovolání obou jmenovaných obviněných byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16.

10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 836/2024, podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnuta jako nepřípustná.

45. Obviněný sice v dovolání zmínil, že trest je nepřiměřený s ohledem na ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, blíže své dovolací námitky nijak nezdůvodnil. Jak bylo uvedeno shora, nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nutno ale podotknut, že soud prvního stupně se hledisky relevantními pro ukládání druhu a výměry trestu zevrubně zabýval především pod body 49.

a 50. odůvodnění rozsudku a jeho úvahy jsou logické a přesvědčivé. Správně upozornil na absenci jakékoliv sebereflexe a lítosti obviněného ve spojení s posuzovaným jednáním, nezbytný rozmysl, s nímž byla trestná činnost spáchána, poněvadž zpočátku se jednalo o do jisté míry sofistikovaný „spor“ mezi obchodními partnery, který však na straně obviněného vyeskaloval podáním šikanózního insolvenčního návrhu, k čemuž musel učinit určitou přípravu ať už postoupením pohledávky dalšímu věřiteli, tak instruováním svých právních zástupů k vytvoření takového návrhu.

Právě tyto skutečnosti také podle soudu prvního stupně vyloučily reálnosti vah o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Nalézací soud podrobně vysvětlil zejména v bodě 50. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, že ukládal souhrnný trest k původnímu souhrnnému trestu, tj. za 5 trestných činů v trestní sazbě za nejpřísnější z nich 5–12 let, a to při její dolní hranici (ve vztahu k předchozímu tříletému nepodmíněnému souhrnnému trestu odnětí svobody). Obviněný se nyní posuzovaného jednání dopustil v době své tehdejší bezúhonnosti.

Soud prvního stupně považoval za adekvátní jen mírné navýšení trestu odnětí svobody nad dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby (nepřesně hovoří o výměře 6 let, ačkoliv byl ukládán souhrnný trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců), a to za situace, kdy mu současně uložil (zopakoval uložení) peněžitý trest. Významné bylo podle soudu prvního stupně také uložení přísného trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 9 let, tj. pod horní hranicí zákonné výměry, jelikož všech trestných činů se dopustil v souvislosti s výkonem této činnosti.

46. Nejvyšší soud tak v uloženém trestu žádnou závažnou vadu (neslučitelnou s ústavním pořádkem České republiky) neshledal. Lze sice přisvědčit, že vedle peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 9 let (ve spojení s dalšími tresty) uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců představuje trest přísný, byl však uložen blíže dolní hranici odpovídající trestní sazby, tudíž nebyl uložen nepřípustný druh trestu a ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za daný zločin. Takový závěr soudů pak má své logické opodstatnění v jednání obviněného. Naopak nyní bude záležet pouze na něm, zda si vezme ze série trestů za předmětné zločiny ponaučení a do budoucna se obdobného jednání zdrží. Z uvedeného je patrné, že již nalézací soud pečlivě zohlednil rozhodující okolnosti a náležitě zdůvodnil, proč obviněnému uložil dané tresty v konkrétní výměře. Souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 6 let a 6 měsíců byl uložen v souladu se zásadou přiměřenosti trestní represe a nedostal se mimo rámec souvisejících ústavních kautel.

47. Z již řečeného vyplývá, že nebyly ani naplněny podmínky užití ustanovení § 44 tr. zákoníku, podle něhož soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný. V tomto kontextu nutno zcela přisvědčit státnímu zástupci, že obviněný se domáhá užití § 44 tr. zákoníku za situace, kdy soud neměl a ani nemohl mít za to, že je tento předpoklad splněn. Je totiž porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, ačkoli později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku (§ 43 odst. 2 a contrario), šlo-li o trest odnětí svobody, který byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby tohoto trestu stanovenou za trestný čin přísněji trestný, jímž byl pachatel uznán vinným v pozdějším trestním řízení, pokud současně nebyly splněny a zohledněny podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 nebo § 58 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 855/2018, publikované pod č. 6/2019 Sb. rozh. tr.). Jak již bylo dříve prezentováno, obviněnému byl ukládán trest odnětí svobody podle ustanovení s dolní hranicí trestní sazby pět let, přičemž v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let. Přitom nebyly dány podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 ani podle § 58 tr. zákoníku.

48. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný taktéž uplatnil, je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., z čehož plyne, že není-li dovolání podané ve vztahu k těmto obviněným deklarovaným důvodům dovolání důvodné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

49. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu