8 Tdo 790/2024-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný N. P., t. č. neznámého pobytu, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 90/2023, v řízení proti uprchlému takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného N. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 2. 2024, č. j. 16 T 90/2023-321, byl obviněný N. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 – Vinohrady, na náhradě škody 5 812 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal za obviněného odvolání jeho ustanovený obhájce. To bylo usnesením Krajského soudu Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku tím, že 29. června 2021 kolem 13:45 hodin v katastru obce XY, okres Praha-XY, řídil osobní automobil Ford Fiesta, RZ XY, MPZ Německo, při výjezdu z benzínové čerpací stanice OMV na km XY silnice XY. třídy č. XY ve směru jízdy od dálnice XY na XY nedbal potřebné opatrnosti, nesledoval dostatečně situaci v silničním provozu a nedal přednost v jízdě vozidlu jedoucímu po hlavní pozemní komunikaci, porušil tak povinnosti vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), písm. b), písm. c), § 5 odst. 1 písm. b) a § 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když při přejíždění z připojovacího pruhu do průběžného jízdního pruhu nerespektoval dopravní značení „Dej přednost v jízdě!“ a vodorovné dopravní značení „vodicí čára“ a levým předním rohem vozidla narazil do pravého předního rohu osobního automobilu Škoda Octavia, RZ XY, které po hlavní silnici řídila S. H., narozená XY, která při střetu utrpěla nalomení IV. žebra vlevo a popáleniny předloktí I. a II. stupně, což si vyžádalo její omezení v běžném způsobu života po dobu delší než 14 dní spočívající v bolestech hrudníku a popálených ploch, omezení hybnosti a omezení soběstačnosti.
4. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že rozsudku soudu prvního stupně předcházelo vydání trestního příkazu týmž soudem dne 28. 7. 2023, č. j. 16 T 90/2023-172, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 148 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v 70 denních sazbách po 500 Kč, tedy v celkové výměře 35 000 Kč, a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 314e odst. 2 písm. d) tr. ř. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody 5 812 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 10 To 131/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř.
6. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu i řízení mu předcházející v celém jeho rozsahu, zejména ovšem brojil proti trestu, který mu byl uložen napadeným usnesením ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně. Vyjádřil přesvědčení, že uložený trest je projevem libovůle soudů, důsledkem skutkových zjištění extrémně nesouladných s provedenými důkazy, zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv a představuje rozpor s judikaturou Ústavního soudu, která stanoví podmínky, za nichž může být trest zpřísněn oproti trestu uloženému prve trestním příkazem. Těmto podmínkám soudy nedostály.
7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl uložen trest na základě skutkového zjištění, které je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně se jednalo o zjištění, že se měl pokusit od dopravní nehody ujet, což bylo důvodem pro uložení přísnějšího trestu oproti předchozímu trestnímu příkazu. Obviněný připustil, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se formálně týká skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Měl nicméně za to, že veškerá skutková zjištění, o něž se opírá soudní rozhodnutí (i co do rozhodnutí o trestu), musí být v souladu s provedenými důkazy. Je-li uložení přísnějšího trestu odůvodněno skutečností, která je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dochází k zásahu do základních práv obviněného a v takovém případě je třeba poskytnout mu ochranu i v řízení o dovolání. Na podporu své argumentace dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Následně polemizoval s odvolacím soudem, jenž odůvodnil závěr o snaze ujet od dopravní nehody tím, že jeho vozidlo odjelo přes kopec, a nemohlo tedy pokračovat pouhým samospádem. Obviněný naopak vyzdvihl pořízenou fotodokumentaci i mapu místa, podle nichž mělo jet jeho vozidlo po střetu z kopce. Doplnil, že kopec, za který měl podle svědeckých výpovědí jeho automobil po nehodě zmizet, se ve skutečnosti nachází po levé straně silnice a za něj směřuje levotočivá zatáčka. Připomenul i stanovisko státní zástupkyně v přípravném řízení, podle níž nebylo najisto postaveno, z jakého důvodu došlo k odstavení vozidla až ve vzdálenosti cca 400 metrů od místa nehody. Dovolatel měl proto po celou dobu řízení před soudem za to, že tato okolnost byla vyřešena již v přípravném řízení a že není třeba navrhovat a předkládat jakékoliv důkazy k tomu, že předmětná silnice směřuje z kopce. Opačný závěr soudu bylo možné zjistit až ze stručného ústního odůvodnění napadeného rozhodnutí po jeho vyhlášení, tedy po jeho právní moci. Obviněnému tak vůbec nebyla dána příležitost, aby se (prostřednictvím ustanoveného obhájce) k této okolnosti vyjádřil či k ní navrhl nějaký další důkaz.
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. obviněný vytkl, že mu byl napadeným rozhodnutím, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen původním trestním příkazem. Připustil, že v případě zrušení trestního příkazu se zákaz reformace in peius neuplatní v plné podobě. Odkázal nicméně na judikaturu Ústavního soudu, týkající se základního práva na spravedlivý proces, připouštějící zpřísnění trestu následným rozsudkem jen za splnění určitých podmínek, jimž soudy v projednávané věci nedostály.
V nálezu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 39/09, tam, kde obecný soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkaze, měl by rozumně vysvětlit, proč nově vyměřený trest ukládá. Jestliže má obecný soud za to, že v hlavním líčení vyšly najevo takové okolnosti, jež oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodňují uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem, musí tyto okolnosti v odůvodnění svého rozsudku výslovně zmínit.
V projednávané věci byla rozhodnutí soudů postavena na jejich libovůli a navenek působí jako „trest“ za to, že obviněný, stíhaný jako uprchlý, podal prostřednictvím ustanoveného obhájce proti trestnímu příkazu odpor. Soudy výslovně neuvedly, jaké nové skutečnosti (oproti těm zjištěným v přípravném řízení), jež by odůvodňovaly přísnější potrestání dovolatele, vyšly najevo v hlavním líčení. Nadto je z trestního spisu zjevné, že žádné takové nové skutečnosti najevo nevyšly, neboť skutkový stav zůstal od přípravného řízení nezměněn.
9. Obviněný následně zpochybnil důvody, které soudy vedly k uložení přísnějšího trestu. Pokud jde o jeho údajný pokus od nehody odjet, již bylo zmíněno výše, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Navíc se nejednalo o novou okolnost, která by byla prokázána až po vydání trestního příkazu. Především měl ale dovolatel za to, že tato otázka byla již v přípravném řízení vyřešena s tím, že nebude nadále posuzována jako okolnost, jež by měla být brána v úvahu v trestním řízení. V důsledku toho nevyužil práva se k danému tématu (prostřednictvím ustanoveného obhájce) vyjadřovat a navrhovat důkazy. Ani druhý soudy uvedený důvod, tedy že případný peněžitý trest uložený trestním příkazem by byl nevymahatelný, nemůže být podle mínění obviněného relevantním důvodem pro zpřísnění tohoto trestu na podmíněný trest odnětí svobody. Nejprve se dotázal, proč soud prvního stupně peněžitý trest vůbec trestním příkazem ukládal, když mu uvedená okolnost musela být již v dané době známa vzhledem k tomu, že dovolatel byl stíhán jako uprchlý. Stejnou okolnost by navíc bylo možné jako důvod pro neuložení trestu aplikovat i na podmíněný trest odnětí svobody, když nebude možné sledovat, zda ve zkušební době vedl řádný život. V neposlední řadě obviněný zpochybnil závěr o nevymahatelnosti peněžitého trestu argumentem, že z ničeho nevyplývá, že by jej neuhradil, a ten by proto musel být v budoucnu přeměněn na nepodmíněný trest odnětí svobody. Z těchto důvodů dovolatel uzavřel, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a v důsledku toho mu byl uložen nepřípustný trest.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný doplnil, že shora popsané vady a zásahy do jeho práv lze vztáhnout nejen na napadené usnesení soudu druhého stupně, ale už na rozsudek soudu prvého stupně.
11. Vzhledem ke shora uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve konstatoval, že s námitkami dovolatele se již vypořádaly oba soudy v odůvodnění jejich rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Posléze se zabýval otázkou, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohou založit výhrady proti takovému skutkovému zjištění, které mají význam výlučně pro výrok o trestu, a nikoliv pro výrok o vině. Připomněl, že Nejvyšší soud takové rozšíření označeného dovolacího důvodu ve své judikatuře dosud nepřipouští. Citoval jeho rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle kterého námitky směřující do uloženého trestu mohou naplnit pouze dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo písm. i) tr. ř. Poukázal také na současnou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 5 Tdo 789/2023. Státní zástupce proto uzavřel, že podané dovolání v příslušné části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť skutková zjištění lze namítat, pouze pokud se týkají viny, nikoliv jen trestu. Po stránce věcné poznamenal, že ani dovolatel nenamítal nic proti skutkovému zjištění, že se u svého vozidla nacházel ještě v době, kdy na místo přijeli hasiči, kteří jeho vozidlo objevili. To, že je ujetí od nehody sporné z hlediska viny, neznamená, že je nelze hodnotit při ukládání trestu. Ani dovolatel nijak nebrojil proti zjištění, že o osud poškozené neměl tehdy žádný zájem. Jako jej ostatně neměl ani o průběh následného trestního řízení.
13. K výhradám vzneseným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupce vyzdvihl, že ve vztahu k trestu uloženému trestním příkazem se zákaz reformationis in peius neuplatní. Judikaturu Ústavního soudu, na níž dovolatel poukazoval, označil v souladu s názorem odvolacího soudu za nepřiléhavou. Jako podstatnější hodnotil státní zástupce otázku, zda a do jaké míry je vůbec uložený podmíněný trest přísnější než před tím uložený trest peněžitý. V této souvislosti podrobně rozebíral závěry vyjádřené v usnesení ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 315/2024, v němž Nejvyšší soud neshledal porušení zákazu reformationis in peius ve změně původně uloženého trestu obecně prospěšných prací na podmíněný trest odnětí svobody. Obdobně lze přistupovat i k věci dovolatele. Jemu uložený peněžitý trest byl trestem nezákonným, poněvadž nebyly a nejsou známy jeho majetkové poměry a soudy ani neměly k dispozici podklady, které by dovolily, byť odhadem, stanovit jeho příjmy (§ 68 odst. 4 tr. zákoníku). Uložení nedobytného peněžitého trestu v rozporu s § 68 odst. 6 tr. zákoníku přitom zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014 nebo ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 425/2022).
14. Po vzoru odkazované věci (sp. zn. 5 Tdo 315/2024) státní zástupce konstatoval, že pro dovolatele byl nově uložený podmíněný trest méně zatěžující než původně uložený trest peněžitý. Na jeho základě by totiž musel uhradit částku 35 000 Kč, kterou by si mohl vydělat přibližně za 1 měsíc, pokud je vůbec vzhledem ke svému věku práce schopen. Jinak by ji musel vzít ze své penze. Peněžitý trest by musel splatit posléze i pod hrozbou exekuce. Ať již by na jeho úhradu užil příjmů ze mzdy nebo z penze, vždy by se jednalo o značný zásah do jeho příjmů – v tuzemsku, v Německu i v Řecku. Oproti tomu k vykonání zkušební doby podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nemusí činit nic. I s ohledem na jeho osobu je zjevné, že je téměř vyloučeno, aby se ve zkušební době dopustil jednání, kterým by zavdal důvod k výkonu trestu. Jedná se o osobu narozenou v roce 1946, která se dopustila pouze nedbalostního trestného činu v dopravě. Tím nechtěl státní zástupce říci, že podmíněný trest odnětí svobody je mírnějším trestem vůči každému peněžitému trestu u každého obviněného. Lze si představit vícekrát trestaného mladého narkomana bydlícího u movitých rodičů, pro kterého může být zaplacení peněžitého trestu mnohem výhodnější než několikaletá hrozba přeměny podmíněného trestu odnětí svobody. Podle konstantní judikatury je přísnost trestu třeba hodnotit z pohledu tíže pro konkrétního obviněného. Pokud v této souvislosti dovolatel ve svém dovolání uvedl, že z ničeho nevyplývá, že by peněžitý trest neuhradil, připomenul státní zástupce, že se jedná toliko o slova jeho obhájce, který předtím konstatoval, že o finanční situaci dovolatele není nic známo a který sám ani nyní tuto finanční situaci zjevně nezná. Státní zástupce proto uzavřel, že nově uložený trest je mírnější než trest původně uložený trestním příkazem. K porušení zákazu reformationis in peius tudíž nedošlo a dojít ani nemohlo.
15. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i), m) tr. ř.
18. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
19. Obviněný výslovně zvolil posledně uvedenou alternativu, když brojil i proti rozhodnutí soudu prvního stupně prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
20. V kontextu citovaného dovolacího důvodu obviněný protestoval proti závěru soudů obou instancí, že se měl pokusit od dopravní nehody ujet. Podstata jeho argumentace tkvěla v tom, že označené nesprávné skutkové zjištění soudy zahrnuly do svých úvah při ukládání trestu a právě s jeho využitím odůvodnily zpřísnění trestu původně uloženého trestním příkazem. Uvedenými výhradami tedy obviněný napadl výrok o uloženém trestu. Tím ovšem nemohl naplnit zákonný rámec důvodu dovolání, na který ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal. Ostatně on sám připustil, že nejde o okolnost určující pro naplnění znaků trestného činu, trval ale na tom, že se stále jedná o zjištění, které je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nelze ovšem odhlédnout od zákonného znění ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které explicitně připouští napadat toliko skutková zjištění, „která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“. Rozšířený výklad předmětného dovolacího důvodu a aplikace jeho zákonného vymezení také na skutková zjištění mající význam pouze z hlediska uloženého trestu dosud judikatura Nejvyššího soudu nepřipouští, což správně připomenul státní zástupce v bodech 11. až 14. svého vyjádření k podanému dovolání. Namítal-li obviněný v této souvislosti i zásah do svých základních práv, bylo by tuto konkrétní okolnost možno uplatnit jako součást výhrad proti porušení zásady proporcionality trestních sankcí, o čemž bude pojednáno níže. Na tomto místě lze nicméně uzavřít, že argumentace vznesená s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje ani tento, ani žádný jiný zákonný důvod dovolání.
21. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Prostřednictvím právě zmíněného důvodu dovolání obviněný vytkl, že mu byl uložen přísnější trest, než jaký mu byl vyměřen trestním příkazem, a to v rozporu s podmínkami, které pro takový postup na základě zásady zákazu reformace in peius stanoví judikatura Ústavního soudu. Daný argument však není v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. relevantní, již jen z toho důvodu, že po zrušení trestního příkazu se zákaz reformace in peius neuplatní (§ 314g odst. 2 tr. ř.). Tento postup upravený v § 259 odst. 4 tr. ř. dopadá až na řízení před soudem druhého stupně. Koneckonců i sám Ústavní soud v judikátech, které dovolatel ve svém podání obsáhle citoval, v obecné rovině akceptoval uložení trestu rozsudkem soudu prvního stupně, který je přísnější než trest stanovený jemu předcházejícím trestním příkazem. V odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 213/2000 Ústavní soud zmíněný fakt přímo konstatoval. Jeho základním požadavkem bylo, aby uložení přísnějšího trestu nebylo založeno na libovůli soudu, ale mělo by odpovídat zjištěným skutečnostem. Rovněž kladl důraz na to, aby stejným skutečnostem nebyla v různých fázích trestního řízení přikládána bez rozumného vysvětlení rozdílná váha, a to v neprospěch obviněného. V nálezu sp. zn. III. ÚS 39/09 pak Ústavní soud nevyloučil možnost, aby obecný soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu, a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. Obecný soud však musí v rozsudku výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu.
23. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud v zásadě neshledal pochybení v uložení přísnějšího trestu v odsuzujícím rozsudku než v trestním příkazu, a to i za nezměněného skutkového stavu. Vyžadoval pouze, aby soud své závěry podepřel relevantními důvody, čímž by byla vyloučena libovůle v jeho rozhodování. V posuzované trestní věci nelze o žádné libovůli při ukládání trestu hovořit (a to ani za situace, byl-li by nově stanovený podmíněně odložený trest odnětí svobody doopravdy přísnější než původně uložený trest peněžitý). Nelze totiž odhlédnout od zásadní skutečnosti, a sice že novým výrokem o trestu v rozsudku soudu prvního stupně došlo k nápravě pochybení, kterého se tentýž soud dopustil v jím vydaném trestním příkazu. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku důvodně poznamenal, že peněžitý trest by byl nevymahatelný, a proto od jeho uložení zcela logicky upustil. Lze doplnit, že nedobytnost peněžitého trestu je zákonnou překážkou, která brání jeho uložení (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku). Přitom u osob, které jsou stíhány jako uprchlé, lze nedobytnost trestu velmi reálně předpokládat. Kromě toho soud za účelem vydání trestního příkazu nezjistil vůbec nic ani o majetkových poměrech dovolatele, byť toto je jednou z podmínek pro určení výše denní sazby (§ 68 odst. 3 tr. zákoníku). Platí tedy, že peněžitý trest byl v trestním příkazu uložen v rozporu se zákonem a následně byl nahrazen podmíněně odloženým trestem odnětí svobody, jenž byl naopak stanoven plně v souladu se všemi zákonnými podmínkami.
24. Na takovém postupu proto není nic nezákonného ani vadného. Stejně tak nedochází k žádnému zásahu do práv a svobod obviněného, a to i za situace, pokud by nově udělený trest byl o něco málo přísnější nebo jej tak on sám subjektivně vnímal. I takové rozhodnutí totiž zákon v § 314g odst. 2 tr. ř. dovoluje. Podstatné dále je, že oba soudy změnu druhu trestu náležitě a přezkoumatelným způsobem odůvodnily ve svých rozhodnutích, přičemž okolnost spočívající v nevymahatelnosti peněžitého trestu byla v daném případě natolik zásadní, že již ani nemusely dodávat žádné další důvody pro jeho nahrazení krátkým a mírným podmíněně odloženým trestem odnětí svobody. Nad rámec všeho právě zmíněného lze ještě dodat, že Nejvyšší soud se beze zbytku ztotožnil s názorem státního zástupce, že v daném případě nelze hovořit o jakémkoli zpřísnění uloženého trestu. Naopak je také toho názoru, že pro dovolatele je trest stanovený rozsudkem soudu prvého stupně mnohem méně zatěžující, a tudíž i příznivější a mírnější (v podrobnostech srov. body 18. až 26. vyjádření státního zástupce).
25. Na tomto místě by mohl Nejvyšší soud své úvahy k posuzovanému případu uzavřít, přesto ovšem musí konstatovat, že neakceptoval závěr soudů obou stupňů, že obviněný se pokusil od dopravní nehody ujet. K této okolnosti totiž nebylo prováděno prakticky žádné další dokazování a Nejvyšší soud má za to, že nebyly s potřebnou mírou jistoty vyloučeny jiné možné důvody, proč dovolatel zastavil své vozidlo až několik set metrů od místa nehody. Nebylo tedy správné, aby soudy obou stupňů k dané skutečnosti přihlížely v rámci úvah o trestu.
To ovšem nic nemění na tom, co již bylo zmiňováno výše v tomto usnesení, tedy že uložený trest je zcela zákonný a správný. Uvedené, a nutno dodat, že nepříliš závažné, pochybení nemůže na celkové bezvadnosti výroku o trestu ničeho změnit. Za této situace není Nejvyšší soud oprávněn do uloženého trestu žádným způsobem zasahovat, poněvadž jej k tomu neopravňuje žádný zákonem vymezený dovolací důvod. Případný jeho zásah do napadeného výroku o trestu by byl možný pouze výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17).
26. Jak již bylo opakovaně konstatováno výše, k žádné takto závažné vadě v posuzované trestní věci nedošlo. Ač soudy v neprospěch dovolatele nesprávně přihlížely k nedostatečně prokázané skutečnosti, je trest, který mu soud prvního stupně vyměřil, zcela přiměřený všem okolnostem případu, které byly bez důvodných pochybností prokázány. Zejména odpovídá povaze a závažnosti trestného činu, poněvadž nedání přednosti v jízdě na frekventované komunikaci, na níž jezdí vozidla poměrně vysokou rychlostí, je velmi závažným porušením dopravních předpisů a často sebou nese těžké (až fatální) následky. Za tohoto stavu je kombinace poměrně krátkého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody s nedlouhým trestem zákazu činnosti zcela běžnou sankcí, kterou nelze v žádném případě hodnotit jako příliš přísnou a zjevně nespravedlivou.
27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu zakotvenému v § 265b tr. ř. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu