8 Tdo 794/2025

8 Tdo 794/2025-410

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněného V. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 9 To 61/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 37/2023, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 9 To 61/2025, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 14 T 37/2023.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 14 T 37/2023, byl obviněný V. T. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, IČ 47114304, sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, majetkovou škodu ve výši 28 247 Kč a poškozené Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, majetkovou škodu ve výši 48 269 Kč.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obviněného odvolání zaměřené proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 9 To 61/2025, podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že dne 15. 5. 2022 okolo 2:50 hodin v obci XY, okres Praha-XY, v ulici XY v blízkosti pozemku ev. č. XY, po předchozím požití alkoholu, nejprve vulgárně slovně napadal L. Ch., a J. Š., aniž by věděl, že se jedná o strážníky Městské policie XY, kteří na místo přijeli na základě oznámení o muži ležícím na silnici a obviněného zvedli ze země, načež obviněný zavrávoral, ztratil rovnováhu a upadl vpřed obličejem na zem, proto jej opětovně poškozený L. Ch. rukama zvedl, avšak obviněný jej napadl pěstmi do těla a obličeje, čemuž se poškozený bránil vykrýváním rukama, v důsledku čehož poškozený upadl a obviněný mu šlápl na hřbet pravé ruky, a v dalším fyzickém napadání bylo obviněnému zabráněno strážníkem J. Š., který jej od poškozeného odtáhnul, následně obviněného na zemi spoutali, zatímco obviněný se tomuto zákroku vzpouzel a kladl odpor, přičemž svým jednáním způsobil poškozenému zranění spočívající v oděrkách na obou loktech, na levém koleni a nad 3. záprstím pravé ruky při hlavičce 3. záprstí, hlubší oděrce s chybějící pokožkou na hřbetní ploše 5. prstu levé ruky, podkožním krevním výronu na pravém koleni a šikmé zlomenině těla 4. záprstní kůstky pravé ruky nad horním koncem s posunem úlomků do strany o více než šířku kosti, které si vyžádalo lékařské ošetření, operační řešení a sádrovou fixaci, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu 7 týdnů.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 14 T 37/2023, obviněného V. T. podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro zde popsaný skutek, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR a Kooperativa pojišťovna, a. s., se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému zprošťujícímu rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ odvolání v neprospěch obviněného. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 9 To 13/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud Praha-západ v řízení po zrušení rozsudku rozhodl usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 14 T 37/2023, tak, že podle § 222 odst. 2 tr.

ř. věc obviněného V. T. pro zde popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil Městskému úřadu Hostivice k projednání přestupku, neboť nejde o trestný čin.

Proti označenému usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ stížnost. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 154/2024, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Okresní soud Praha-západ v řízení po přikázání věci rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 14 T 37/2023, tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 40 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR a Kooperativa pojišťovna, a. s., se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. I proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ v neprospěch obviněného odvolání, které zaměřil proti výroku o vině a trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 9 To 234/2024, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr ř. věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Dále rozhodovaly soudy tak, jak bylo rekapitulováno v úvodu tohoto usnesení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 9 To 61/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. Namítl, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Dovolatel se podrobně vyjadřoval k průběhu celého řízení, a to od prvotního rozhodnutí soudu, přičemž poukazoval na konkrétní vyjádření zejména odvolacího soudu v jeho zrušovacích rozhodnutích. Měl za to, že odvolací soud nepřednesl žádné odlišné a závazné právní názory, nýbrž vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů soudu prvního stupně. Tím výrazně zasáhl do legitimity celého řízení a narušil smysl a účel řádného opravného prostředku. Zdůraznil, že jádro dokazování spočívá před soudem prvního stupně a důkazy mají být prováděny v rámci hlavního líčení. Odvolací soud sice není vázán zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a je oprávněn hodnotit provedené dokazování, nicméně jeho kompetencí není přehodnocování a nové hodnocení důkazů, a to tím spíše, pokud daný důkaz, s jehož hodnocením nesouhlasí, sám neprovedl. Je oprávněn udělit soudu prvního stupně pokyn, jak má v navazujícím řízení postupovat, je rovněž oprávněn uložit mu povinnost provést doplňující důkazy nebo jiné doplnění, není však oprávněn mu udílet konkrétní pokyny k tomu, jak má důkazy hodnotit (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 1837/16, či ze dne ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 564/17). Odvolací soud přitom opakovaně konstatoval, že shromážděné důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí a je možné na jejich základě věc vyřešit, nicméně se neztotožnil se soudem prvního stupně, v důsledku čehož jeho rozhodnutí opakovaně rušil, aniž by provedl jediný důkaz. Následně z důvodu odlišného hodnocení důkazů přikázal věc podle § 262 tr. ř. k rozhodnutí novému senátu, který již hodnotil důkazy způsobem shodným s jeho představou.

7. V této návaznosti dovolatel poukázal na podobný případ projednávaný Ústavním soudem v nálezu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, v němž také vyvstalo podezření, že odvolací soud se přikázáním věci jinému soudci snažil prosadit své vlastní hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry, a to způsobem, který trestní řád ani ústavní pořádek nepřipouští, zejména když hodnotil důkazy, které sám nikdy neprovedl, a na základě toho spekulativně měnil skutková zjištění soudu prvního stupně. I v nálezu ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24, Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud může soud první stupně zavázat, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy; dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit a věc mu odejmout pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a závěry o skutkových zjištěních. Dovolatel poukázal na první usnesení v dané věci vydané odvolacím soudem, v jehož bodu 13. (ale i na jiných místech) podrobně popisoval jednotlivé důkazy, které sám neprováděl, a sděloval, jaké konkrétní závěry pro danou věc z nich měl soud prvního stupně vyvodit. Z abstraktního pokynu, aby soud prvního stupně hodnotil důkazy logicky a správně, je zjevné, že tím myslí způsobem, jaký mu sám předestřel odvolací soud. Odvolací soud tak překročil svou pravomoc. Přikázáním věci k projednání jinému senátu odebral věc zákonnému soudci, aniž by pro to byly splněny podmínky, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a porušeno právo obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“).

8. Obviněný měl za naplněné také důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., když odsuzující rozhodnutí nejsou založena na řádně zjištěném

skutkovém stavu, a tedy i právní posouzení tvrzeného jednání obviněného o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným, je nesprávné. V posuzované věci je zřejmé, že skutkový stav nevyplynul z důkazů provedených a hodnocených soudem prvního stupně, ale tento je fakticky založen na hodnocení důkazů soudem odvolacím, který je nicméně neprováděl, a neměl tak možnost se s nimi řádně seznámit v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti řízení.

Podle dovolatele není možné, aby platilo, že na základě provedených důkazů je vina obviněného prokázána bez důvodných pochybností, a zároveň že v této míře nebyla prokázána tak, aby bylo vůbec možno učinit závěr o tom, že se tvrzené jednání stalo, jak učinil soud prvního stupně svým prvním rozsudkem. Soud prvního stupně v novém složení senátu postavil svá skutková zjištění a závěry o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestných činů, výlučně na závěru o celkové věrohodnosti poškozeného L.

Ch. a svědka J. Š., byť tyto jsou zcela odtržené od v řízení provedených důkazů, nezohledňují vzájemnou i vnitřní rozpornost výpovědí těchto svědků, ale ani další v řízení provedené důkazy. Obviněný v tomto kontextu zmínil zejména jeho výpověď, fotografie z místa činu a protokol o ohledání místa činu, z nichž je zřejmé, že konflikt mezi svědky a obviněným nemohl proběhnout způsobem popisovaným těmito svědky, lékařské zprávy o povaze zranění, které v rámci konfliktu utrpěl obviněný, znalecké posudky vyjadřující se k možnému mechanismu vzniku zranění poškozeného a obviněného a výpovědi dalších svědků.

Soud prvního stupně v novém složení senátu pominul základní zásady trestního řízení zakotvené zejména v § 2 odst. 5 tr. ř., podle nějž je pro závěr o vině třeba učinit skutková zjištění v rozsahu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Po provedeném dokazování zůstalo např. zcela nevysvětleno, proč policejní hlídka k obviněnému, o němž nevěděli, v jakém je stavu, a o němž měl svědek pochybnost, zda nebyl sražen vozidlem a nemá poranění, nezavolala záchrannou lékařskou službu, namísto toho s ním začala manipulovat a snažila se jej postavit na nohy, na nichž se zjevně nebyl schopen udržet, proč mu nezavolala záchrannou službu ani později a učinila tak až hlídka Policie České republiky, nevysvětleny zůstaly i krevní stopy, ale i to, že ačkoliv měl být obviněný podle poškozeného a svědka agresivní a měl je napadat, podle jejich tvrzení zároveň nebyl schopen je vnímat, udržet rovnováhu a opakovaně měl přepadávat na zem do kotrmelce.

Podle záznamu zdravotníků pak byl naprosto klidný, spolupracující, což je v příkrém rozporu s tvrzením obou svědků. Skutková zjištění, na kterých soudy postavily závěr o vině obviněného, tak nemohou obstát, stejně jako právní posouzení tvrzeného jednání obviněného.

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, č. j. 9 To 61/2025-380, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2025, č. j. 14 T 37/2023-357, a aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc opětovně projednat a ve věci rozhodnout v původním složení senátu 14 T Okresního soudu Praha-západ, tj. ve složení senátu z předsedkyně Mgr. Jitky Drábkové a přísedících Bc. Dobromily Dubinové a Mgr. Heleny Foitové.

10. Nejvyšší státní zástupkyně se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.

IV. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

13. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Obviněný namítl druhou z právě zmíněných alternativ, tj. že soud, resp. senát soudu prvního stupně, nebyl náležitě obsazen. Původcem vytýkané vady měl být Krajský soud v Praze, který nedůvodně (tj. v rozporu s § 262 tr. ř. i čl. 38 odst. 1 Listiny) odňal věc zákonnému soudci. Tomu měl podle názoru obviněného předcházet taktéž nezákonný zásah odvolacího soudu do práva soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy v souladu se svým vnitřním přesvědčením vedený snahou vnutit mu svůj pohled na průběh skutkového děje, čehož docílil právě až nařízením věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.

14. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Záruka zákonného soudce garantuje účastníku soudního řízení, že jeho věc projedná nestranný soudce příslušného soudu určený podle jasných pravidel, jemuž nebyla věc účelově přidělena (nebo odňata). Právo na zákonného soudce je nepominutelnou podmínkou řádného výkonu nezávislého soudnictví, neboť „na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen – pro různé důvody a rozličné účely – výběr soudů a soudců ad hoc“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95).

15. Podle § 262 věty prvé tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Trestní řád tedy výslovně neupravuje konkrétní případy a podmínky, za kterých může odvolací soud rozhodnout o odnětí a přikázání věci, nicméně tento postup je prolomením ústavněprávního principu zákonného soudce, a proto by k němu mělo být přistupováno restriktivně, zcela výjimečně a pouze z velice zásadních důvodů.

Za takové důležité důvody je právní naukou i praxí považováno např. nerespektování závazného právního názoru ze strany soudu nižší instance či přítomnost závažných vad, které indikují, že bez tohoto opatření by nebylo možno skončit řízení zákonným způsobem (tedy bez vad a bez průtahů). Neschopnost soudu nižšího stupně skončit věc zákonným způsobem musí být trvalejšího rázu, porušování procesních pravidel musí být opakované. Dalším důvodem může být jednání soudce naplňující současně podmínky kárné odpovědnosti (průtahy, nevhodné chování), popřípadě existence vážných pochybností o jeho nestrannosti.

V každém případě by odnětím věci neměl být řešen názorový střet dotčených soudních instancí (srov. HUSSEINI, F., BARTOŇ, M., KOKEŠ, M., KOPA, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. 1. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2021).

16. Z hlediska posuzované trestní věci je významný také nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4091/18, v němž Ústavní soud shrnul, že z ustálené judikatury obecných soudů, stejně jako Ústavního soudu, vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 tr. ř. je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12).

Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98). Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit věc tomuto soudu k novému projednání.

Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7.

9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 109/11, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). O porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného by také šlo v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 tr. ř., jestliže by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. Bylo by tomu tak zvláště tehdy, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 tr. ř. náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (viz také nález Ústavního soudu ze dne 11.

11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3780/13, či usnesení tohoto soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2991/09, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 1698/13, a ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. IV. ÚS 200/15).

17. Pro otázku přezkumu skutkových zjištění platí, že odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3059–3078, rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1968, 57/1984, 20/1994, 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Tomu odpovídá také dikce § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

18. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovanou trestní věc bylo na Nejvyšším soudu zhodnotit, zda Krajský soud v Praze nepřekročil své zákonem dané pravomoci tím, že zrušením tří předcházejících rozhodnutí soudu prvního stupně prvně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., dále podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř., posledně pak podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f) tr. ř., a to zejména z důvodu nedostatků ve skutkových zjištěních, nezasáhl do práva soudu prvního stupně hodnotit provedené důkazy nad limit, který je mu zákonem umožněn, a především zda navazujícím rozhodnutím o změně senátu nezasáhl do ústavně garantovaného práva všech obviněných na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud důkladně seznámil se všemi meritorními rozhodnutími, která byla v projednávané trestní věci postupně vyhlášena, a zjistil, že odvolací soud své pravomoci nepřekročil, že postupoval v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a že jeho rozhodnutí o zrušení obou již dříve označených rozsudků, jakož i usnesení o postoupení věci byla zcela důvodná.

19. Prvním rozhodnutím v dané věci byl rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 14 T 37/2023, jímž byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť měl za to, že nebylo prokázáno, že ke skutku, jak je popsán v obžalobě, skutečně došlo, ale ani nebylo prokázáno, že došlo k nějakému jinému jednání, např. přečinu či přestupku. Podle soudu nebylo objektivně prokázáno, jakým způsobem slovní či případně fyzický kontakt proběhl a jak k němu došlo, když další objektivní důkazy jsou v rozporu s výpověďmi zasahujících strážníků a soud provedeným dokazováním dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že se incident mohl stát tak, jak poškozený popsal.

Poukazoval zejména na místo, kde byly zaznamenány zvratky a které bylo odlišné s místem, na němž byly krvavé stopy, z čehož dovodil, že první pád, který obviněnému mohl způsobit krvavá zranění, se nemohl stát ještě před příjezdem strážníků, když ti ho nalezli právě ležícího ve zvratkách. Zároveň dovodil, že si obviněný způsobil otřes mozku pádem ještě před příjezdem strážníků, a ten mohl způsobit zvracení. S ohledem na umístění krvavých stop si pak položil (avšak nezodpověděl) otázku, zda nedošlo k nějakému útoku ze strany strážníků vůči obviněnému.

Již však nevysvětlil, jak tyto jeho (nadto poněkud spekulativní) závěry vyvracejí výpověď poškozeného, když i tento uvedl, že obviněný upadl na zem i po jejich příjezdu, respektive poté, co se jej pokusili s druhým strážníkem zvednout na nohy, stejně tak neopomněl pacifikaci agresivního obviněného, při které logicky mohla obviněnému vzniknout další poranění. Jako nepravděpodobné se soudu jevilo, že by obviněný byl v době nálezu kolemjedoucím svědkem zcela nekomunikativní, po pár minutách byl na strážníky velmi agresivní a poté opět po několika minutách při příjezdu hlídky policie a záchranné služby zase krotký a bez známek agresivity.

20. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 9 To 13/2024, z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za vadné považoval rozhodnutí o zproštění obviněného z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř., když z provedeného dokazování podle něj bylo zjevné, že podstatné skutkové okolnosti prokázány byly, když ani obviněný nevyloučil, že se bránil domnělému útoku na jeho osobu v podobě kopání do jeho těla s tím, že konflikt byl mezi ním a jednou další osobou.

Měl tak za prokázané, že skutek se, byť dílem, stal. Soudu prvního stupně pak vytknul jednostranné hodnocení důkazů a převzetí obhajoby obviněného zcela nekriticky bez jejího hodnocení v kontextu dalších provedených důkazů, kdy pominul zejména ty, které svědčí v neprospěch obviněného ve vztahu k prokázání stíhaného jednání. Kromě připuštění konfliktu samotným obviněným pak upozornil také na nedostatečné vysvětlení, proč soud prvního stupně pochyboval o pravdivosti výpovědí zasahujících strážníků, přičemž pomíjel právě ty okolnosti obviněného usvědčující a potvrzující verzi slyšených svědků, pročež je ani nijak nehodnotil, resp. hodnotil v rozporu s jejich obsahem.

Uložil mu proto, aby znovu v souladu s formální logikou, podle svého vnitřního přesvědčení a při vázanosti vysloveným právním názorem zhodnotil všechny dosud provedené důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a věc znovu posoudil. Soud prvního stupně tak měl za úkol po opětovném zhodnocení provedených důkazů zjistit, zda takto zjištěný skutkový děj, případně okresním soudem upravený tak, aby popis skutku odpovídal jeho skutkovým zjištěním, vykazuje znaky některého trestného činu, či zda nejde o jednání přestupkové, a dále měl za úkol se vypořádat s námitkami odvolatele (bod 22.

usnesení).

21. Okresní soud Praha-západ podruhé rozhodl ve věci usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 14 T 37/2023, tak, že podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného pro zde popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, postoupil Městskému úřadu Hostivice k projednání přestupku, neboť měl za to, že se nejedná o trestný čin. Soud prvního stupně upravil popis skutku svými slovy „tak, aby lépe odpovídal skutkovým zjištěním“, přičemž oproti popisu skutku v jeho předcházejícím rozhodnutí vynechal např. důvod, pro který u obviněného strážníci zasahovali, zcela vynechal i bližší popis fyzického kontaktu včetně šlápnutí na ruku poškozenému, naopak doplnil, že druhý strážník J.

Š. pojal úmysl zavolat záchrannou službu, což nakonec neučinil. Z odůvodnění jeho usnesení se také podává, že s výjimkou nepodstatných změn ve formulaci hodnotil důkazy stejným způsobem jako ve svém původním zprošťujícím rozsudku. Doplnil, že s ohledem na stav obviněného, tj. opilost, pád a otřes mozku, jakož i skutečnost, že se jednalo o dvě osoby v tmavém oblečení, za nimiž možná svítilo světlo ze zaparkovaného vozidla na místě, kde jiné žádné přímé veřejné osvětlení není, mu nelze klást za vinu, že nevyhodnotil, že se jedná o strážníky městské policie.

Naopak měl za to, že obviněný usoudil, že se dostal do ohrožení, a reagoval v tu chvíli zajisté nepřiměřeným způsobem. Neshledal však úmysl způsobit výtržnost, nadto se na místě nikdo další nenacházel, ale ani úmysl napadnout strážníky či způsobit jakoukoliv újmu na zdraví, když ublížení na zdraví bylo pouze reakcí vyvolanou nesprávným postupem strážníků. Měl za to, že výpovědi strážníků ve všech bodech nekorespondují, svědek J. Š. nepotvrdil ani úmyslné šlápnutí poškozenému na ruku ze strany obviněného.

Již na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že svědek vypověděl, že v daný moment nesledoval situaci, proto nemohl průběh napadení svého kolegy obviněným podrobně popsat a všechny jeho detaily potvrdit, což však neznamená, že jeho výpověď vylučuje pravdivost či věrohodnost výpovědi poškozeného. Vynětí okolnosti šlápnutí na ruku poškozenému ze strany obviněného ze skutkové věty s ohledem na to, že ji svědek nemohl potvrdit, přestože tak vyplývá z výpovědi poškozeného, ale odpovídá i závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je značně nelogické.

Nikterak pak soud prvního stupně nedoplnil své úvahy logickými a přesvědčivými argumenty, proč považoval výpovědi strážníků za nepravdivé, resp. jakými konkrétními důkazy jsou tyto vyvráceny, přestože se jednalo o jediné svědky projednávaného skutku (kromě obviněného, který však sám uvedl, že si téměř nic nepamatoval). Soud prvního stupně poté uzavřel, že jednání obviněného může být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití, proto rozhodl o postoupení věci.

22. Krajský soud v Praze ke stížnosti státního zástupce usnesením ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 9 To 154/2024, podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadené usnesení zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Měl za to, že soud prvního stupně nesplnil jeho pokyny, zejména pokud jde o odůvodnění jeho rozhodnutí tak, aby bylo logicky a přesvědčivě odůvodněné, o jeho přezkoumatelnosti nemluvě. Uvedl, že nalézací soud nijak neodůvodnil, proč je nutno užít subsidiarity trestní represe, čímž je rozhodnutí prakticky nepřezkoumatelné.

Konstatoval, že soud prvního stupně činil při svém hodnocení provedených důkazů spekulace a závěry, které z provedených důkazů bez pochybností nevyplývají (obviněný pravděpodobně z opilosti spadl, pádem si pravděpodobně způsobil otřes mozku, za strážníky možná svítí světlo ze zaparkovaného vozidla apod.), a ve výsledku odůvodňoval nikoli rozhodnutí o postoupení věci pro možné spáchání přestupku, ale rozhodnutí zprošťující, k němuž nemohl přistoupit s ohledem na předchozí zrušení jeho zprošťujícího rozhodnutí, přičemž odůvodnění užití § 12 odst. 2 tr.

zákoníku v napadeném usnesení absentuje zcela. Krajský soud nato zevrubně rozebral zásadu subsidiarity trestní represe a konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení společenské škodlivosti stíhaného jednání evidentně pominul nejen mnohost spáchaných trestných činů, ale i to, že horní hranice trestní sazby dopadající na jednání obviněného činí v případě hrozícího trestu odnětí svobody 12 let. Vytknul též, že modifikovaný popis skutku nevykazuje znaky přestupku, nýbrž nalézacím soudem nově uváděné skutkové okolnosti by měly de facto obviněného vyvinit.

Krajský soud dále upozornit, že soud při hodnocení důkazů musí posuzovat stejně pečlivě jak důkazy ve prospěch, tak i neprospěch obviněného. Uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže obstát, proto mu uložil, aby v hlavním líčení věcně rozhodl, aniž by jej zavazoval k doplnění dokazování, které může dále provést i k návrhům stran řízení, aby se vypořádal s výhradami uplatněnými státním zástupcem v podané stížnosti a respektoval nadřízeným soudem vyslovený právní názor dostát při zjišťování skutkového stavu věci zákonným požadavkům vymezeným v § 2 odst. 5, 6 tr.

ř., tedy provedené důkazy řádně zhodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu, a to způsobem, který nebude vyvolávat žádné pochybnosti ohledně zvoleného způsobu vyřízení věci, jak tomu bylo dosud, a dále nezpůsoboval průtahy ve věci samé (bod 19. usnesení).

23. Okresní soud Praha-západ v dalším řízení po zrušení usnesení rozhodl rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 14 T 37/2023, jímž obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku, za což jej podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 3 tr. zákoníku, § 68 odst. 2, 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy ve výměře 40 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly již dříve označené (viz bod 4.

tohoto usnesení Nejvyššího soudu) poškozené zdravotní pojišťovny se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Z odůvodnění rozsudku je zjevné, že soud hodnotil důkazy stejným způsobem jako v předcházejícím řízení (úvahy soudu jsou z větší části jen překopírovaným odůvodněním z jeho předcházejících rozhodnutí), přičemž závěrem opět konstatoval, že jednání obviněného nenaplnilo znaky přečinu výtržnictví (když se jednalo o brzké ranní hodiny a nikdo nebyl na místě přítomen) a ani zločinu násilí proti úřední osobě, ale nebylo ani prokázáno, zda vůbec a případně úmyslně obviněný šlápl poškozenému na ruku a tím mu způsobil těžkou újmu, proto mu podle soudu prvního stupně lze klást k tíži pouze lehčí poranění poškozeného, a to aniž by specifikoval, v čem takové lehčí poranění poškozeného, kvalifikovatelné jako ublížení na zdraví, mělo spočívat.

Obviněný tak měl podle soudu prvního stupně jednat „v silném rozrušení v důsledku obav o své zdraví, tedy ze strachu a nepřehledné situace na místě, tudíž z úleku a zmatku“. Soud prvního stupně tak nenapravil dosud shledané vady v nelogickém a jednostranně zaměřeném hodnocení provedených důkazů, nadto bez jakéhokoliv doplnění důkazů či změně v hodnocení již provedených důkazů tentokráte dospěl k závěru „o silném rozrušení obviněného v důsledku obav o své zdraví, tedy ze strachu a nepřehledné situace na místě, tedy z úleku a zmatku“ (bod 9.

rozsudku soudu prvního stupně). Tento právní závěr vyvodil, aniž by svůj závěr podložil např. znaleckým zkoumáním duševního stavu obviněného k této otázce a posuzoval jej v mezích teorie a judikatorní praxe věnující se tomu, co se silným rozrušením ve smyslu § 146a tr. zákoníku rozumí.

24. Krajský soud v Praze z podnětu odvolání státního zástupce usnesením ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 9 To 234/2024, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Za podstatná pochybení považoval, že soud prvního stupně porušil právo obviněného na obhajobu, když jej před vynesením rozsudku neupozornil na možnost změny právní kvalifikace, a dále že neměl jakýkoliv důkazní podklad pro konstatování, že mezi obviněným a poškozeným došlo ke vzájemné potyčce spočívající v tom, že se vzájemně napadli pomocí rukou, v důsledku čehož oba upadli na zem, v důsledku čehož měla oběma vzniknout tam popsaná zranění, čímž de facto vyvodil protiprávní jednání a z toho vyplývající trestní odpovědnost zasahujícího strážníka, aniž by přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů zjistil, že obviněný byl zasahujícím strážníkem takto fyzicky napaden, když obviněný ani zasahující strážníci o takovém jednání vůbec nevypovídali a takovýto skutkový děj nevyplývá ani z podaných znaleckých posudků.

Navíc nalézací soud naprosto pominul závěr znalkyně, že na zranění poškozeného lze nahlížet jako na těžkou újmu na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví, což do popisu skutku vůbec nezahrnul. Uzavřel, že soud prvního stupně z provedeného dokazování vyvodil nesprávné skutkové i právní závěry. Kromě toho, že jednání obviněného hodnotil jen podle základní skutkové podstaty, přestože z provedeného dokazování zcela nesporně vyplynulo, že poškozený utrpěl zranění, které je nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, což by odůvodňovalo užití odst. 2 příp. 3 ustanovení § 146a tr.

zákoníku, za zcela nezákonné označil již samotné užití ustanovení § 146a tr. zákoníku. Vysvětlil, co se v teorii i judikatuře rozumí pod pojmem silného rozrušení, a připomněl, že k objasnění takového duševního stavu pachatele je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie. Proč byly podmínky pro právní kvalifikaci citovaným trestným činem nalézacím soudem shledány naplněné, však z přezkoumávaného rozsudku nelze zjistit a z provedeného dokazování vůbec nevyplývají.

Nesprávným shledal i závěr, že skutek nevykazuje znaky trestného činu výtržnictví s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka spáchání činu na místě veřejnosti přístupném. Opět připomněl teoretická a judikatorní východiska a uzavřel, že se o místo veřejnosti přístupné jednalo. Nesprávně nalézací soud postupoval i při ukládání peněžitého trestu podle § 67 odst. 3 tr. zákoníku, jehož podmínky nebyly v daném případě splněny, ale i při rozhodování v adhezním řízení, protože v rozporu s § 228 odst. 1 tr.

ř. odkázal poškozené zdravotní pojišťovny na řízení ve věcech občanskoprávních.

Závěrem odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně ani v dalším řízení věci nevěnoval dostatečnou pozornost, aby mohl řádně hodnotit všechny provedené důkazy, opakovaně se nezabýval všemi zjištěnými skutečnostmi významnými pro posouzení trestnosti jednání, a nevypořádal se tak se všemi rozhodnými skutečnostmi důležitými pro meritorní rozhodnutí, neboť obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu doposud provedených důkazů, z nichž vyvodil zcela nelogické závěry. Nalézací soud podle něj nejenže fakticky ignoroval pokyny nadřízeného soudu, ale vyvodil ve věci spíše než odpovědnost obviněného trestní odpovědnost zasahujících strážníků, čímž de facto převzal roli obhájce obviněného a provedené důkazy proto hodnotil zcela nekriticky jen v jeho prospěch (bod 29. usnesení).

25. Odvolací soud z uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil a vzhledem k vývoji rozhodování v této věci a přetrvávajícím důvodným pochybnostem o správnosti napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že bude nutné, aby věc byla projednána v jiném složení senátu. Podle odvolacího soudu totiž bylo zřejmé, že soud prvního stupně dříve uvedené výhrady nadřízeného soudu nerespektoval a zřejmě tak ani nehodlá učinit, což se mimo jiné negativně odráží v již tak nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud toto rozhodnutí učinil se zdůrazněním, že nemá ambici zrušujícími rozhodnutími prosadit svůj vlastní názor na věc a nutit tak nalézací soud, aby jej přejal, a při vědomí, že rozhodnutí o nařízení projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu představuje zásah do práva na zákonného soudce ve smyslu čl.

38 odst. 1 Listiny. Soudu prvního stupně v jiném složení senátu pak uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl při respektování zásad trestního řízení a závěrů vyslovených odvolacím soudem v tomto i předchozích rozhodnutích, přičemž jeho úkolem bude, aby provedené důkazy znovu se vší pečlivostí zhodnotil, vyvaroval se jednostranného pohledu na věc a postupoval při hodnocení důkazů v souladu se zásadou jejich volného hodnocení, tzn. jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemném souhrnu (bod 30.

usnesení).

26. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tento výjimečný postup podle § 262 tr. ř. byl v daném případě zcela namístě a neznamenal zásah do základních principů spravedlivého procesu. Spíše naopak jím mělo být zabráněno dalšímu porušování pravidel trestního řádu ze strany do té doby činného senátu soudu prvního stupně. Krajskému soudu v Praze sice lze vytknout přílišnou obecnost pokynů, které soudu prvního stupně ve svých zrušovacích rozhodnutích ukládal, v důsledku čehož nalézacímu soud dostatečně nespecifikoval, jaké konkrétní důkazy nezohlednil v kontextu s vytýkanými vadami.

Jeho výtky proti nesprávnému, resp. jednostrannému hodnocení skutku i činění závěrů a presumpcí, které z provedených důkazů nevyplývaly, však byly zcela na místě, stejně jako výhrady proti právnímu hodnocení skutku v podobě, v jaké k ní soud prvního stupně dospěl. Závěry soudu prvního stupně byly opakovaně v rozporu se zákonem i ustálenou judikaturou vymezující podmínky daného postupu, případně znaků zvažované právní kvalifikace. Z formulace pokynů odvolacího soudu bylo zjevné, že tento se poněkud nešťastně snažil vyhnout prosazování vlastního hodnocení dokazování, které nebylo prováděno před odvolacím soudem samotným, a to na úkor konkrétnosti uložených pokynů pro další jednání věci nalézacím soudem.

Opomenout nelze ani poněkud nelogické rozsáhlé výtky ze strany odvolacího soudu ve vztahu k absenci odůvodnění aplikace subsidiarity trestní represe v usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 14 T 37/2023, přestože z rozhodnutí nalézacího soudu bylo zjevné, že tento zásadu subsidiarity trestní represe vůbec neaplikoval, neboť nepovažoval znaky skutkové podstaty žádného trestného činu za naplněné, proto věc postoupil Městskému úřadu Hostivice pro možnost posouzení jednání obviněného jako přestupku.

Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ze strany soudu prvního stupně bylo opakované (a hrubé) porušování § 2 odst. 6 tr. ř. očividné a výrazné, a to nepokrytě ve prospěch obviněného. Nerespektování (byť poněkud obecněji formulovaného) závazného pokynu odvolacího soudu důsledně zhodnotit důkazy svědčícími ve prospěch i v neprospěch obviněného, a to nejen samostatně ale i ve vzájemných souvislostech, při vyvarování se spekulací a závěrů, které z provedeného dokazování neplynuly, a opomenutí skutečností, které z provedeného dokazování naopak s jistotou vyplynuly (např. šlápnutí na ruku poškozenému a způsobení zranění vykazujícího znak těžké újmy na zdraví), jakož i značné průtahy v řízení již bezesporu indikovaly, že bez změny senátu nebude možno skončit řízení zákonným způsobem.

27. Rozhodl-li tedy odvolací soud o změně složení senátu, pak v souladu se skutečností označil klíčová pochybení a dostatečně jasně zmínil důvody svého rozhodnutí. V postupu odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal porušení pravidel vymezených v § 262 tr. ř. a potvrzených konstantní judikaturou. Důvod ke změně ve věci rozhodujícího senátu nespočíval v tom, že by odvolací soud vyjádřil závazné stanovisko k hodnocení konkrétního důkazu a následně toto požadoval respektovat jiným senátem soudu prvního stupně (v žádném ze svých rozhodnutí odvolací soud nenaznačil, jak by měl být ten který důkaz hodnocen a jaké skutkové závěry by si od soudu prvního stupně v novém složení senátu představoval), ale v tom, že dospěl k závěru, že ve věci rozhodující senát není schopen věc rozhodnout zákonu odpovídajícím způsobem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 168/2016). Hodnotící úvahy odvolacího soudu rozhodně neposkytovaly žádný podklad pro závěr, že nebude akceptován jiný výsledek než odsouzení obviněného, případně odsouzení trestnými činy tak, jak to navrhoval státní zástupce v podané obžalobě, soudu prvního stupně nebyly uděleny pokyny v tom smyslu, zda by měl rozhodnout o vině či nevině obviněného (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 6. 2020 ve věci Tempel proti České republice, stížnost č. 44151/12, bod 68., na něj navazující nález Ústavního soudu ze dne 27.

7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 110/20). Jinak řečeno, odvolací soud nezavázal soud prvního stupně svým postupem a svým právním názorem nad míru přiměřenou ke způsobu, jakým má pořízené důkazy hodnotit, ani jak má být skutek právně kvalifikován, o čemž ostatně svědčí i poslední rozhodnutí soudu prvního stupně, jež aproboval (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 112/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 8 Tz 39/2013). Jeho postup nelze považovat za výraz svévole či účelovosti.

Za takto popsané situace proto nedošlo k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 9 To 234/2024, nebylo dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces, resp. právo na zákonného soudce, a proto námitky, jež by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., nejsou opodstatněné.

28. Dovolatel odkázal také dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

30. Dovolatel mínil, že odsuzující rozhodnutí nejsou založena na řádně zjištěném skutkovém stavu, a tedy i právní posouzení tvrzeného jednání obviněného o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestných činů ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným, je nesprávné. Dovolatel přitom nepoukazoval na žádný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, ale obecně rozporoval věrohodnost výpovědi poškozeného L. Ch. a svědka J. Š., a to oproti věrohodnosti jeho vlastní výpovědi. Vyzdvihoval právě ty rozpory či nejasnosti (nikoliv však zjevné), které ve výpovědi svědků s dalšími důkazy shledal i soud prvního stupně v původním složení senátu, aniž by reflektoval, jak jejich výpovědi i v kontextu dalších provedených důkazů hodnotil soud prvního stupně v novém složení senátu.

31. Soud prvního stupně v novém složení senátu z důvodů podrobně vysvětlených v odůvodnění rozsudku přisvědčil právě verzi poškozeného L. Ch. a svědka J. Š., výpověď obviněného, který si s ohledem na předchozí požití alkoholu a stav, v jakém se z důvodu jeho požití nacházel, toho příliš nepamatoval, naopak za podklad svého rozhodnutí nepřijal. Především je pro dovolací soud podstatné, že skutkové závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly, jsou logickým vyústěním provedeného dokazování a jako takové s opatřenými a provedenými důkazy nejsou v žádném zjevném rozporu a neexistují ani žádné důvodné pochybnosti o jejich správnosti.

Dovolací soud nemůže zasáhnout jen proto, že na základě provedených důkazů by bylo možno při jejich odlišném hodnocení dospět i k jinému závěru. Soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k učiněným závěrům, proč upřednostnil výpovědi poškozeného L. Ch. a svědka J. Š. a jak do nich zapadají další důkazy. Výpovědi obviněného jako celku neuvěřil už jen proto, že obviněný byl značně opilý, a i sám uváděl, že si toho moc nepamatoval, navíc svou výpověď při doplňujícím výslechu poněkud nelogicky měnil právě v té části, v níž měl upřesnit, co si pamatuje, že se stalo.

Soud prvního stupně neopomněl připomenout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k duševnímu stavu obviněného, z něhož vyplynulo, že není možné, aby si obviněný pamatoval jen určité části děje a některé vůbec. Nalézací soud tak správně a logicky vyhodnotil výpověď obviněného jako nevěrohodnou. Naproti tomu výpovědi poškozeného L. Ch. a svědka J. Š. v podstatných bodech korespondovaly, stejně tak odpovídaly závěrům MUDr. Olgy Plockové Tatičové, znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ohledně vzniklých zranění a možného a pravděpodobného mechanismu jejich vzniku.

Zranění poškozeného a znalkyní vyvozeného mechanismu jeho vzniku odpovídají výpovědi poškozeného L. Ch. Podle Nejvyššího soudu by bylo nadbytečné opakovaně podrobně rozebírat jednotlivé důkazy a z nich vyplývající okolnosti, v podrobnostech proto v dané souvislosti odkazuje na poslední rozhodnutí soudů nižších stupňů. Podstatné je, že z výše citovaných důkazů jednoznačně vyplynulo, že ke zranění poškozeného došlo následkem agresivního jednání obviněného. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit skutečnost, že zasahující strážníci nepřivolali záchrannou službu za situace, kdy se obviněný po svém pádu na zem stal agresivním, a museli se tedy nejprve věnovat obraně, jeho pacifikaci a spoutání.

Stejně tak s výpověďmi poškozeného a svědka nekoliduje skutečnost, že obviněný byl po příjezdu dalších složek již komunikativní a klidný, poněvadž se tak stalo až po jeho spoutání, kdy už měl dostatek času na porozumění celé situaci a tomu, s kým jedná, když už se okolo něj vyskytovalo několik dalších složek (záchranná služba, Policie České republiky). Ostatně ani soudy nižších stupňů obviněnému nekladly za vinu, že by záměrně napadl poškozeného s vědomím, že se jedná o strážníka.

Soudy tedy zcela logicky vyvodily, že obviněný byl z důvodu své opilosti zmatený, v důsledku ztráty rovnováhy a upadnutí na zem se v takové zmatenosti stal agresivním, přičemž po svém spoutání a uklidnění situace i dalšími složkami již v takovém jednání nepokračoval a v klidu komunikoval. Nic nenasvědčuje ani motivaci strážníků k nepravdivé výpovědi, jak poukazoval dovolatel. Tito přeci netvrdili, že by obviněný byl zraněný již při jejich příjezdu a že by mu žádné zranění nezpůsobili, naopak popsali jak jeho pád, k němuž došlo poté, co jej zvedli, stejně tak popsali fyzický kontakt s obviněným poté, co se tento začal jejich zásahu agresivně bránit. Jejich výpovědi jim tedy neprospívají v tom smyslu, že by z jejich strany nebylo žádné zranění obviněnému způsobeno, nýbrž vysvětlují, jak k němu došlo. Shledán nebyl ani žádný motiv strážníků k tomu, aby snad fyzickou potyčku s obviněným vyvolali záměrně či záměrně napadli obviněného.

32. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soud prvního stupně, jehož závěry odvolací soud aproboval, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

33. Učiněná skutková zjištění mající podklad ve výsledcích provedeného dokazování soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jednak přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Námitky obviněného směřovaly z povahy věci především proti právnímu posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tuto právní kvalifikaci skutku odůvodnil poukazem na to, že obviněný poškozenému způsobil zranění popsaná ve výroku rozsudku, především popsanou zlomeninu 4. záprstní kůstky, kterážto poškozeného omezovala v běžném životě po dobu 7 týdnů. Z hlediska subjektivní stránky obviněný jednal ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví byla u něj shledána vědomá nedbalost ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že může poškozenému způsobit i vážná zranění, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí (bod 21. rozsudku). Odvolací soud shledal právní hodnocení správným a zákonným, proto na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázal (bod 26. usnesení).

34. V obecné rovině není od věci připomenout, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li činem těžkou újmu na zdraví. Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 146 odst. 3 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty. To dále znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým těžká újma na zdraví) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti).

35. Z hlediska naplnění objektivní stránky označeného trestného činu je třeba mít také na zřeteli, že ublížením na zdraví se ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření. Za nikoli krátkou dobou ve smyslu tohoto zákonného požadavku je podle praxe soudů považováno znesnadnění obvyklého způsobu života po dobu zpravidla trvající alespoň 7 dnů. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, které vykazuje znaky některé z forem těžké újmy na zdraví, které jsou v tomto ustanovení taxativně vypočteny. O těžkou újmu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, která je v posuzovaném případě relevantní, jde zpravidla v případě, kdy zranění či onemocnění způsobené pachatelem znesnadňovalo obvyklý způsob života poškozeného po dobu nejméně šesti týdnů. Obviněný svým jednáním způsobil poškozenému kromě oděrek na loktech, koleni, prstech a krevního výronu na pravém koleni zejména šikmou zlomeninu 4. záprstní kůstky pravé ruky s posunem úlomků, které si vyžádalo lékařské ošetření, operační řešení a sádrovou fixaci, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu 7 týdnů, z čehož plyne, že znak způsobení těžké újmy na zdraví je dán.

36. Námitkám dovolatele lze přisvědčit v části týkající se posouzení subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, z hlediska subjektivní stránky vyžaduje skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku zavinění úmyslné (§ 15 tr. zákoníku), přičemž nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku (účinku) v podobě ublížení na zdraví (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněná pod č. 22/1968-I. a č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 citovaného ustanovení postačí ve vztahu ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví zavinění nedbalostní (§ 16 tr. zákoníku).

37. Dovolatelem zpochybňované zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění, která zahrnuje vnímání pachatele, a složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).

Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nedbalost ve smyslu § 16 tr. zákoníku je pak rozdělena na vědomou a nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.

Z nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je tedy rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí.

Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné. Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasivní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená).

Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.

V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např.

z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

38. Nejvyšší soud nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně ohledně nedbalostního zavinění ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví, když obviněný byl značně opilý, motal se, padal, nekoordinoval své pohyby, napadal poškozeného pěstmi do těla a obličeje a poškozenému po jeho pádu na zem šlápl na hřbet pravé ruky, a tím mu zlomil 4. záprstní kůstku. Léčení tohoto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a sádrovou fixaci, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života po dobu 7 týdnů.

39. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu však není zjevné, proč měl soud za naplněnou úmyslnou formu zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně, tedy že poškozeného napadl, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku (účinku) v podobě ublížení na zdraví. Nalézací soud (ale ani odvolací soud ve svém potvrzovacím rozhodnutí) nevysvětlil, proč měl úmyslnou formu zavinění za naplněnou, k čemu podle jeho závěrů jednání obviněného, mající jasně znaky výtržnosti, směřovalo. Nevysvětlil, jakou formu zavinění shledal právě ve vztahu ke šlápnutí obviněného na hřbet pravé ruky poškozeného, zda šlo o projev jednání podřaditelného pod aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem ve smyslu požadavků spojených se zaviněním ve formě nepřímého úmyslu či nezachování potřebné míry opatrnosti ze strany obviněného relevantní z hlediska nedbalostního zavinění. V dané otázce je tak rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné a bližší zjištění nelze učinit ani z popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se v řízení po zrušení jeho rozhodnutí vypořádal s předmětnou otázkou, hodnotil výsledky již provedeného či podle vlastního uvážení doplněného dokazování i ve vztahu k úmyslu způsobit konkrétní zranění, které by vykazovalo znaky „ublížení na zdraví“ ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, případně na základě pečlivého hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zvážil kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

40. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že neshledal opodstatněnými neurčitě formulované výhrady proti posouzení jednání obviněného též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že se veřejně dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti zejména tím, že napadl jiného. Jelikož dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku proti použití této právní kvalifikace, když jeho výtky směřovaly proti zjištěnému průběhu napadení a zpochybňovaly zejména skutkový a právní rámec posouzení jeho jednání jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, i Nejvyšší soud tak jen v obecnosti konstatuje, že obviněný znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku zjevně naplnil, když venku na ulici, tj. na místě veřejnosti přístupném, napadl poškozeného, načež poškozený spadl na zem, kdy jednání obviněného si vyžádalo jeho pacifikaci a konečně i spoutání. V tomto ohledu tak Nejvyšší soud neshledal žádné významné pochybení. Upozornit je však třeba na nesprávné použití alternativního znaku „veřejně“ v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který obviněný nemohl naplnit, když jeho pro rozhodnutí soudu relevantnímu jednání byli prokazatelně přítomni jen dvě další osoby od obviněného odlišné (tj. poškozený L.

Ch. a svědek J. Š.), zatímco ve smyslu výkladového ustanovení § 117 písm. b) tr. zákoníku (o tiskoviny, spis, film, rozhlas, televizi, veřejně přístupnou počítačovou síť nebo jiný obdobně účinný způsob veřejné výtržnosti se zde zjevně nejedná) je k naplnění pojmu „veřejně“ vyžadována přítomnost 3 osob současně přítomných (musí se jednat o osoby odlišné od pachatele a způsobilé projev postřehnout a porozumět mu). O naplnění znaku „na místě veřejně přístupném“, který ostatně zmiňuje i soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (bod 22.) a kterým je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, i když v době činu tam nejsou přítomni, však není pochyb, v důsledku čehož není zpochybněna ani správnost označené právní kvalifikace skutku.

Stejně tak není jasné, v čem podle skutkových zjištění spočívala „hrubá neslušnost“, jíž se měl obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustit; není však sporu o tom, že chování obviněného popsané ve výroku v tzv. skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku vykazuje znaky „výtržnosti“, jíž se dopustil zejména tím, že napadl jiného.

41. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2025, sp. zn. 9 To 61/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 14 T 37/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha-západ přikázal, aby při respektu k délce řízení věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr.

ř.].

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu