8 Tz 39/2013-17
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. září 2013
v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Drahomíra
Drápala a JUDr. Věry Kůrkové stížnost pro porušení zákona podanou ministrem
spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného prap. P. S., proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 54/2011, a
rozhodl t a k t o :
I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, a v řízení, jež
tomuto usnesení předcházelo, b y l v neprospěch obviněného P. S. p o r u š e
n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr. ř., § 2 odst. 5,
6 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, a rozsudek Okresního
soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. 2 T 54/2011. Zrušují se též
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 270 odst. 1 tr. ř. se věc vrací státnímu zástupci k
došetření.
Stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti podle § 266
odst. 1, 2 tr. ř. ve prospěch obviněného P. S. směřuje proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, kterým bylo podle §
256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. S. podané proti rozsudku Okresního
soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011, jímž byl obviněný
uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v P. dne 12. 12. 2010 okolo 16.50
hodin, na Obvodním oddělení Policie České republiky P., v rámci své pracovní
činnosti při výkonu dozorčí služby převzal od oznamovatele, jímž byl pracovník
Inspekce Policie České republiky, 13. oddělení Praha, vystupující pod krycími
doklady, v rámci prováděné zkoušky spolehlivosti pod názvem „S.“ oznámený nález
igelitové tašky, která obsahovala černou peněženku s finanční hotovostí ve výši
305,- Kč, černou šálu s červenými květy, propisovací tužku, papírové kapesníky
Lilien, krabičku se dvěma cigaretami zn. Red & White, zapalovač a klíč s
přívěskem, na kterém byl nápis Svijanov, všechny věci v celkové hodnotě 84,-
Kč, s tím, že tento nález nikde nezaevidoval a neučinil žádná opatření
stanovená mu Metodickou příručkou ředitele služby pořádkové policie Policejního
prezídia České republiky č. 3/2008 ze dne 22. 12. 2008, a igelitovou tašku s
obsahem si ponechal. Obviněný byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za
užití § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v
zákazu výkonu povolání příslušníka Policie České republiky na dobu pěti let.
Ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch
obviněného shledal, že byl porušen zákon v neprospěch obviněného uvedeným
rozhodnutím odvolacího soudu v ustanoveních § 254 odst. 1, § 256 tr. ř. a
rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011,
v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ve znění před novelou zák. č. 330/2011 Sb.
V obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti
nejprve poukázal na vadný postup odvolacího soudu, který ve věci již rozhodoval
podruhé a i přes své výhrady v prvním ze svých rozhodnutí nedostál všem
požadavkům na řádné objasnění věci. Ministr spravedlnosti připomenul první ve
věci vydaný rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 9. 5. 2011, sp. zn. 2
T 54/2011, jímž byl obviněný odsouzen za stejný přečin založený na shodném
skutkovém základě, jenž byl z podnětu odvolání obviněného usnesením Krajského
soudu v Plzni ze dne 22. 6. 2011 pod sp. zn. 8 To 235/2011 v celém rozsahu
zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. V této souvislosti zdůraznil, že důvodem bylo
mimo jiné to, že odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo postupováno důsledně
ve smyslu § 107 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve
znění platném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. č. 273/2008 Sb.“) Ustanovení v §
103 až 107 (část druhá) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, byla
zrušena zákonem č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o
změně souvisejících zákonů, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2012, který zkoušku
spolehlivosti nyní upravuje v § 41 cit. zák. , upravujícího průběh zkoušky
spolehlivosti především proto, že soud prvního stupně neměl k dispozici důkaz,
který by prokazoval, že taška, která byla předmětem této zkoušky, skutečně
obsahovala i třísetkorunovou finanční hotovost, ani to, jak s ní bylo nakládáno
od chvíle, kdy se v ní ocitly věci, jež si obviněný údajně následně ponechal.
Podle odvolacího soudu nepřímé důkazy netvořily ucelený a zároveň nepřerušený
logický řetězec, proto vytyčil směry dalšího postupu soudu prvního stupně.
Ministr spravedlnosti rovněž připomenul, že na základě tohoto usnesení
odvolacího soudu soud prvního stupně vyslechl svědka plk. Ing. J. H., vedoucího
Inspekce, a po provedení listinných důkazů dne 3. 8. 2011 vynesl nyní stížností
napadený rozsudek, který byl rovněž opřen mimo jiné i o úřední záznamy o
převzetí fiktivního nálezu a fotodokumentace na č. l. 27 až 28 a obrazový a
zvukový záznam o provedení zkoušky spolehlivosti podle § 107 odst. 4 zák. č.
273/2008 Sb.
S ohledem na toto řízení předcházející vydání nyní přezkoumávaného usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, ministr
spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona považoval za nesprávné, že
odvolací soud odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. V rekapitulaci
obsahu tohoto zamítavého rozhodnutí ministr spravedlnosti zdůraznil, že
odvolací soud se ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně vyvodil z
provedených důkazů, a obhajobu obviněného shledal nedůvodnou, ač současně ve
vztahu k průběhu zkoušky spolehlivosti odvolací soud zmínil, že soud prvního
stupně ani tentokrát neobjasnil všechny důležité aspekty v souvislosti s
postupem Inspekce, která provedla zkoušku spolehlivosti vedoucí ke skutku
popsanému v napadeném rozsudku. Protože ani výslech svědka plk. Ing. J. H. nové
skutečnosti nepřinesl a neměl žádnou vypovídací hodnotu, měl odvolací soud za
to, že bývalo bylo namístě vyslechnout přímo testujícího policistu, případně i
další osoby, které nakládaly s předmětnými věcmi. Rovněž připustil, že odkaz na
zájem na utajení identity těchto osob, uvedený ve zprávě státního zástupce na
č. 1. 165 spisu, nemohl vedle požadavku na spravedlivý proces obstát. Odvolací
soud však i přes tyto výhrady a poznatky o nedostatečně objasněném skutkovém
stavu zároveň dospěl k závěru, že shora naznačené okolnosti není nezbytně nutno
dále objasňovat, neboť soud prvního stupně i přes uvedené výhrady správně
dovodil vinu obviněného, a navíc obviněný na rozdíl od dřívějšího odvolání
nebrojil proti závěrům soudu prvního stupně o tom, co všechno fiktivně nalezená
taška obsahovala.
Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti vyslovil, že v projednávané
věci se ani přes výslovný pokyn odvolacího soudu nepodařilo řádně všechny
rozhodné skutečnosti objasnit, a to zejména ohledně okolnosti převzetí
fiktivního nálezu obviněným, která vychází z obrazového a zvukového záznamu
pořízeného podle § 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb., a skutková zjištění proto
nemají v provedených důkazech náležitý podklad, neboť byla učiněna v rozporu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného.
Vedle těchto pochybení v postupu odvolacího soudu ministr spravedlnosti ke
zkoušce spolehlivosti zmínil, že je oprávněním inspektora postupovat podle §
107 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb. za splnění dalších podmínek ve smyslu § 107
odst. 2 až 6 zák. č. 273/2008 Sb., a dovodil, že úřední záznam i obrazový a
zvukový záznam vyhotovený podle § 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb. může být
použit pouze k účelu, který tento zákon vymezuje, tedy jako prostředek
operativní techniky dokumentující průběh a výsledek zkoušky spolehlivosti. Tyto
záznamy mohou být i podkladovým materiálem k zahájení úkonů trestního řízení ve
smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., či k trestnímu stíhání zkoušené osoby podle § 160
odst. 1 tr. ř. pro trestné jednání, kterého se dopustila právě v rámci zkoušky
spolehlivosti. Má však za to, že materiály opatřené podle § 107 odst. 4
citovaného zákona nemohou samy o sobě obstát jako důkaz v trestním řízení,
neboť pořizování obrazových a zvukových záznamů je podrobeno speciální právní
úpravě a je také podmíněno souhlasem státního zástupce podle § 158d odst. 2 tr.
ř. Výsledky takové zkoušky je však nutné dokladovat svědeckou výpovědí osoby
(či osob), která tuto zkoušku prováděla tak, jak to ostatně uložil soudu
prvního stupně odvolací soud ve svém prvním zrušovacím rozhodnutí. Podle
ministra spravedlnosti však soudy skutečnost, že se jednalo o nakládání s
fiktivním nálezem v rámci uměle vytvořené a navozené situace, nepromítly do
právní kvalifikace a nezabývaly se tím, že obviněný fakticky jednal ve
skutkovém omylu pozitivním, v důsledku čehož měl být uvedený čin posouzen jako
pokus přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k
§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze všech zmíněných důvodů ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení
zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že
usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011,
byl v neprospěch obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a
§ 256 tr. ř. a rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp.
zn. 2 T 54/2011, v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení §
329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. uvedená
rozhodnutí zrušil, jakož aby zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby
věc v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z
důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející, a dospěl k závěru, že
stížnost pro porušení zákona je důvodná.
Stížnost pro porušení zákona směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze
dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011, neboť odvolací soud náležitě
nepostupoval v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř., protože nepřezkoumal, zda byly
dostatečně soudem prvního stupně objasněny okolnosti, za nichž došlo ke
spáchání předmětného trestného činu, a odvolání obviněného zamítl i přesto, že
shledal pochybnosti o správnosti použití zkoušky spolehlivosti jako důkazu v
trestním řízení.
K naznačeným vadám je nutné uvést, že podle § 254 odst. 1 tr. ř.
nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání, přezkoumá zákonnost a
odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno
odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska
vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud
přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno
odvolání. Podle § 256 tr. ř. může odvolací soud zamítnout odvolání, jen když
není důvodné. Odvolací soud tudíž přezkoumává a posuzuje napadený rozsudek i
správnost předcházejícího řízení podle § 254 odst. 1 tr. ř. na základě
skutkového i právního stavu, který existuje v době vydání jeho rozhodnutí. To
znamená, že je povinen přihlížet též k novým skutečnostem a důkazům obsaženým v
odvolání (§ 249 odst. 3 tr. ř.) a ve svém rozhodnutí se s nimi vypořádat z
hlediska jejich významu pro vlastní závěry o důvodnosti či nedůvodnosti
podaného odvolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp.
zn. 11 Tz 54/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, část
trestní, sv. 5, pod č. T 131).
Jestliže došlo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně na základě
postupu podle § 258 tr. ř. a § 259 tr. ř. k vydání nového rozhodnutí, soud,
jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním
názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí soud odvolací, a je povinen provést
úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil (§ 264 odst. 1 tr.
ř.). Přezkoumává-li odvolací soud takové rozhodnutí, je podle § 254 odst. 1 tr.
ř. povinen posuzovat nejen skutečnosti, které jsou v právě přezkoumávaném
odvolání vymezeny, ale i to, zda soud prvního stupně respektoval právní názor,
který v předcházejícím rozhodnutí vyslovil.
Vázanost právním názorem zavazuje soud prvního stupně respektovat
závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i
procesního práva. Pokud soud prvního stupně při nezměněném skutkovém základu
nerespektoval právní názor odvolacího soudu a neprovedl úkony a doplnění,
jejichž provedení odvolací soud nařídil, lze v takovém postupu spatřovat vadu,
a proto odvolací soud může po zrušení napadeného rozsudku podle § 259 odst. 1
tr. ř. věc opětovně vrátit soudu prvního stupně (srov. usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 2 To 7/2004, uveřejněné v časopisu
Trestněprávní revue, roč. 2004, č. 9 s. 273). Vzhledem k tomu, že odvolací soud
může vyslovit závazný právní názor i v otázkách provádění důkazů, je povinen v
rámci své další přezkumné činnosti posuzovat, zda byly jeho pokyny ve smyslu §
264 odst. 1 tr. ř. splněny, zejména, zda dokazování, které požadoval provést,
bylo realizováno v souladu s jeho požadavky. V případě, že přezkoumává v takové
situaci odvolání obviněného, které směřuje proti výroku o vině, a shledá, že
soud prvního stupně jím vyslovený právní názor na rozsah provedeného dokazování
nesplnil, a otázka, kterou bylo potřeba prokazovat, objasněna nebyla, jde o
vadu řízení, jež vydání napadeného rozhodnutí předcházelo. Proto odvolací soud
nemůže odvolání zamítnout podle § 256 tr. ř. s odkazem na to, že obviněný v
právě přezkoumávaném odvolání již nenamítal skutečnost, v důsledku níž bylo
dříve napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání (§ 259
odst. 1 tr. ř.). Odvolací soud je totiž, pokud je v odvolání opětovně namítána
vina, povinen přezkoumat v rámci § 254 odst. 1 tr. ř. i řízení, jež vydání
napadeného rozsudku předcházelo, a tedy také to, zda nalézací soud splnil
povinnosti vyplývající z ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., a to bez ohledu na
to, zda obviněný v odvolání znovu opakoval tutéž námitku jako v předchozím
odvolání. V takovém případě nemůže odvolací soud dospět k závěru, že z důvodu
vázanosti rozsahem podaného odvolání nemusí na svém předchozím právním názoru
trvat.
V projednávané věci, jak bylo poukázáno výše v obsahu podané stížnosti
pro porušení zákona, jsou nyní přezkoumávaná rozhodnutí již v pořadí druhými,
jež vydaly soudy prvního i druhého stupně. Odvolací soud ve svém prvním
rozhodnutí, jímž je usnesení ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 8 To 235/2011, shledal
nedostatky v rozsahu provedeného dokazování a zejména měl výhrady vůči obsahu
obrazového a zvukového záznamu, k němuž konstatoval, že nezachycoval celý
průběh sledované události, především okamžiky, kdy testující osoba, tašku jako
fiktivní nález, od inspektora převzala, do momentu před policejní služebnou.
Není zachyceno, co se dělo především po předání nálezu, neboť záznam končí
odchodem testující osoby. Ze záznamu rovněž není patrné, že by podle reakcí
obviněného bylo zřejmé, že v jím prohlížené peněžence se bankovky vyskytovaly,
neboť nedokumentoval, kam testující osoby uložily bankovky vyfocené v přílohách
na č. l. 27 a 28 spisu. Za neobjasněné považoval i to, že podle hlasu
zachyceného na videozáznamu přinesla na policejní služebnu shora uvedený
fiktivní nález žena, avšak písemný záznam o zkoušce založený na č. l. 25 – 26
spisu ani jeho přílohu na č. l. 27 – 28 žádná žena nesepisovala a nebylo v něm
ani uvedeno, kdo zkoušku fyzicky provedl. Osobní údaj oné ženy spis neobsahoval
a soud jej neznal. Vytkl i to, že pořízený videozáznam nezachycoval zvukovou
stopu ve chvíli, kdy si obviněný tyto údaje na podkladě ústní informace
zapisoval, a tudíž shledal, že okresní soud neměl k dispozici žádný důkaz,
který by mu umožnil učinit závěr, že zkoušku provedl pracovník Inspekce Policie
České republiky vystupující pod krycími doklady. Tím odvolací soud vytyčil jak
zjištěné vady, jimiž uvedený první rozsudek soudu prvního stupně trpěl, tak i
způsob, jak mají být odstraněny.
Okresní soud v Domažlicích rozhodující po uvedeném zrušení svého
prvního rozsudku doplnil dokazování a dne 3. 8. 2011 vynesl pod sp. zn. 2 T
54/2011 rozsudek, jímž obviněného shodně uznal vinným.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání (č. l. 249) směřující proti
výroku o vině, jímž po rekapitulaci předchozího řízení včetně postupu
odvolacího a nalézacího soudu s odkazem na své předchozí odvolání Obviněný ve
svém prvním odvolání namítal, že si nález ani jeho část pro svoji potřebu
neponechal, neboť tašku pověsil na kliku dveří nebo kohout radiátoru v
místnosti sousedící s místností dozorčí služby, aby oschla. Poukázal na její
obsah s tím, že tam byla i peněženka s několika drobnými mincemi. O tom, že se
tam nacházela také finanční hotovost v papírových bankovkách v celkové částce
300,- Kč, se obviněný dozvěděl až dne 11. 2. 2011, když byl vyslýchán Inspekcí.
Ani na videozáznamu, který při předávání nálezu pracovnice Inspekce pořídila
skrytou kamerou, nebylo zachyceno, že by během přebírání údajného nálezu a
prohlídky věcí v tašce v přítomnosti pracovnice Inspekce uvedené bankovky v
peněžence zaregistroval.
konstatoval, že si věci, které mu byly předány, „neponechal a necítí se být
vinen tím, co mu je kladeno za vinu“.
Krajský soud v Plzni v nyní přezkoumávaném usnesení ze dne 12. 10.
2011, sp. zn. 8 To 373/2011, jímž odvolání obviněného podle § 256 tr. ř.
zamítl, uvedl, že „nalézací soud neobjasnil vše důležité v souvislosti s
postupem Inspekce … ke skutku popsanému v napadeném rozsudku. K němu vyslechl
pracovníka Inspekce J. H. Uvedený výslech ale nebyl k ničemu, protože svědek
při něm popisoval akci způsobem, který neměl takřka žádnou výpovědní hodnotu...
To dokládá, že kvůli nedostatečné dokumentaci bylo záhodno vyslechnout přímo
testujícího policistu, případně i další osoby, které nakládaly s předmětnými
věcmi. Odkaz na zájem na utajení těchto osob, který zazněl ve zprávě státního
zástupce na listu 165 spisu, nemůže obstát vedle požadavku na spravedlivý
proces. Právě rozebírané okolnosti však není nutno dále objasňovat, a to nejen
vzhledem ke shora uvedené úvaze, z níž okresní soud dovodil závěr o vině
obviněného, ale především proto, že na rozdíl od dřívějšího odvolání v této
fázi řízení obviněný nebrojí proti závěrům nalézacího soudu o tom, co všechno
fiktivně nalezená taška obsahovala.“
Z uvedeného textu a v něm popsaných argumentů je zřejmé, že odvolací soud, ač
shledal závažné vady v řízení, které předcházelo vydání jeho prvního
zrušovacího rozhodnutí, a tyto nebyly soudem prvního stupně odstraněny, ve svém
následném rozhodnutí (nyní přezkoumávaném) i přes své dříve vyřčené výhrady se
spokojil s neúplným dokazováním, a to přesto, že sám výrok o vině obviněného
považoval za nedostatečně objasněný. Tím nedostál svým povinnostem vyplývajícím
z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 2 odst. 5 tr. ř., jak na ně správně
poukázal i ministr spravedlnosti v přezkoumávaném mimořádném opravném
prostředku, neboť i když shledal, že soud prvního stupně nesplnil jeho
předchozí požadavek na zjištění, zda se v obsahu tašky skutečně předmětná
peněžní částka nacházela, tuto otázku ponechal nedořešenu. To vše za situace,
kdy rovněž konstatoval, že soud prvního stupně neprovedl potřebné důkazy a
neprokázal nové skutečnosti významné pro závěr o vině obviněného, ale v zásadě
na podkladě předchozích výsledků dokazování vycházel jen z vlastních důkazy
nepodložených úvah. Jak z uvedeného vyplynulo, odvolací soud ve svém prvním
usnesení ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 8 To 235/2011, jako důvod, pro který věc
na základě prvního odsuzujícího rozsudku zrušil a vrátil k došetření, označil
vady v průběhu dokazování a požadoval, aby je soud prvního stupně napravil. Z
tohoto důvodu soudu prvního stupně uložil, aby vyslechl příslušníky Inspekce za
účelem objasnění, zda taška obsahovala uvedené finanční prostředky, a vyslovil
závěr, že zajištěné nepřímé důkazy netvořily ucelený a nepřerušený řetězec
skutečností vedoucí k závěru o vině obviněného. Při těchto výtkách majících
bezprostřední význam pro správnost výroku o vině, když shledal v postupu soudu
prvního stupně konstatované vady, nemohl odvolání obviněného zamítnout.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak vnitřně rozporné, neboť při závěru o
nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a vyjádřených pochybnostech bylo
odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto. Tím soud druhého stupně nedostál
povinnostem vymezeným v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. ani § 256 tr. ř., a
nerespektoval ani podmínky a postupy zakotvené v § 2 odst. 5 tr. ř.
Na základě těchto skutečností je zřejmé, že odvolací soud rezignoval na své
dříve vyslovené skutkové a potažmo i právní názory, neboť, ač shledal, že
nebyly soudy splněny a dostatečně respektovány, již na jejich provedení netrval
s argumentem, že je nebyl povinen přezkoumávat. Odůvodnění svého rozhodnutí tak
vystavěl na dvou protichůdných závěrech, když na jedné straně rozvedl, z jakých
důvodů dokazování nebylo řádně a úplně provedeno, a že soud prvního stupně
neprokázal vše, co mu uložil, a současně na druhé straně vyslovil, že skutkový
stav je dostatečně zjištěný. Odvolací soud tak při zjištění, že soud prvního
stupně nevyhověl jeho požadavkům vysloveným v předchozím rozhodnutí, měl
důsledně tuto skutečnost zvážit a vyvodit z ní potřebná a nezbytná opatření (§
264 tr. ř.). Především však byl odvolací soud rozhodující na základě odvolání
obviněného podaného proti výroku o vině povinen zkoumat všechny rozhodné
skutečnosti, které mají ve vztahu k celému výroku o vině význam, tj. i řízení,
které vydání tohoto výroku předcházelo (§ 254 odst. 1 tr. ř.). V takovém
případě odvolací soud nemohl přezkoumávat jen některou část výroku o vině,
resp. skutkovou okolnost, ale protože byl napadán odvoláním celý výrok o vině,
měl posuzovat správnost všech skutečností, od nichž se vina obviněného odvíjí.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud
nerespektoval pravidla vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256
tr. ř., neboť důsledně netrval na splnění všech pokynů a respektování právních
názorů, které v předchozím rozhodnutí vyslovil, a proto v těchto ustanoveních
zákon porušil.
Nejvyšší soud však shledal, že odvolací soud v návaznosti na uvedený nesprávný
postup podle § 254 odst. 1 tr. ř. pochybil i v tom, že se řádně nezabýval ani
procesní použitelností zkoušky spolehlivosti prováděné podle § 107 zák. č.
273/2008 Sb. jako důkazu ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., ani důsledky toho, že
uvedená trestná činnost zejména nevyplývala ze skutečného průběhu události, ale
byla konstruována inspektorem Inspekce v rámci fiktivně navozených okolností, a
nezkoumal, zda se nejednalo o provokaci policejního orgánu.
Podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k
objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a
listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz
vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz
nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k
odmítnutí takového důkazu.
Zkoušku spolehlivosti upravovalo v době činu obviněného ustanovení § 107 odst.
1, 2, 4 zák. č. 273/2008 Sb. Ustanovení § 41 zákona č. 341/2011 Sb. upravuje
zkoušku spolehlivosti obdobně a původní úprava podle § 107 odst. 1, 2, 4 zák.
č. 273/2008 Sb. je nyní shodně zakotvena v § 41 odst. 1, 2, 6 zák. č. 341/2011
Sb.
tak, že inspektor je oprávněn k předcházení, zamezování a odhalování
protiprávního jednání provést u policisty, zaměstnance policie, inspektora a
zaměstnance inspekce zkoušku spolehlivosti. Zkouška spolehlivosti spočívá v
navození zdání situace, kterou je zkoušená osoba povinna řešit. Průběh zkoušky
spolehlivosti inspektor dokumentuje obrazovým a zvukovým záznamem a sepíše o
něm úřední záznam.
Z této dikce je patrné, že základním smyslem zkoušky spolehlivosti je odhalit
případná protiprávní jednání příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky.
Jde tedy o prověření, zda zkoušená osoba plní své povinnosti vyplývající ze
zákona. Účelem její aplikace není jen odhalení případné trestné činnosti v
policii, ale jde jednak o prověření, zda policista v rámci zkoušky nespáchá
jakékoliv protiprávní jednání, nikoliv pouze trestný čin, ale také jde o
prověření i obecné kvality plnění úkolů policie podle principů dobré správy
(např. úroveň spolupráce uvnitř policie, úroveň jednání s občany, včasné a
iniciativní plnění úkolů apod.) Takto mohou pak výsledky jednotlivých zkoušek
spolehlivosti, které se zakládají do osobních spisů zkoušených osob, popř. i
statistické vyhodnocení zkoušek obecně, být užitečnou zpětnou vazbou pro
vedoucí funkcionáře policie mapující nejen sklon či připravenost k
protiprávnímu jednání jejích příslušníků, ale také obecnou úroveň plnění jejích
úkolů. Zkoušky spolehlivosti tak mohou sloužit také jako nástroj lepšího
zaměření vnitřní kontrolní činnosti policie (srov. Vangeli, B. Zákon o Policii
České republiky. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 344).
Účelem zkoušky spolehlivosti je předcházení, zamezování a odhalování
protiprávního jednání mimo jiné mezi policisty, a jde tedy o postup použitelný
pro řízení ve věcech služebního poměru. Její úprava není jakkoliv vymezena v
trestním řádu, a je proto otázkou, zda její výsledek může sloužit jako důkaz v
trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.), neboť na způsob jejího provedení
nedopadá ani ustanovení § 158c tr. ř. o předstíraném převodu.
Je potřeba připomenout, že právní následky zkoušky spolehlivosti jsou vždy
otázkou individuálního posouzení jednání, kterého se policista nebo zaměstnanec
policie v rámci zkoušky spolehlivosti dopustí. Výsledek zkoušky může být
důvodem pro zahájení disciplinárního řízení a může vést až k propuštění ze
služebního poměru. Jednání policisty nebo zaměstnance, vůči němuž byla zkouška
použita, může být důvodem k zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3
tr. ř., avšak může sloužit jen jako impuls, k tomu, aby bylo na základě
procesních prostředků trestního řádu zjišťováno, zda byl policistou spáchán
trestný čin. Možnost použít výsledek zkoušky jako důkaz v trestním řízení
vedeném o jednání policisty nebo zaměstnance, kterého se dopustil z důvodu
použití zkoušky, není zákonem předem vyloučena (§ 89 odst. 2 tr. ř.), ale její
použitelnost jako důkazu v trestním řízení vždy závisí na tom, zda lze
vyloučit, že se jednalo o provokaci.
Právní řád České republiky přímo nevymezuje, co lze považovat za policejní
provokaci, a výslovně se nevyjadřuje k její přípustnosti. Pravomoci orgánů
činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů jsou upraveny v trestním
řádu a v tomto směru je nutné rozlišovat aktivity policie v době předcházející
naplňování znaků skutkové podstaty a aktivity policie v době, kdy jednání
pachatele již naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, aniž by bylo
toto jednání iniciováno policií. Trestní řád s některými policejními aktivitami
počítá a stanoví omezující podmínky pro jejich využití (např. nasazení
policejního agenta § 158e TrŘ, atd.). Podle judikatury Evropského soudu pro
lidská práva nejde o policejní provokaci, když je skrytá policejní aktivita
pouze reakcí na jednání pachatele, jenž je schopen čin spáchat nezávisle i bez
zvláštního přispění ze strany policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj
úmysl začal naplňovat. Nepřípustným zásahem do skutkového děje by však bylo
doplňování chybějících zákonných znaků skutkové podstaty určitého trestného
činu iniciativou policie, jak bylo vyjádřeno např. u věci Lüdi proti Švýcarsku
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 728/2001).
Podrobnější rozbor předmětné otázky vyplývá z § 38 rozsudku Evropského soudu
pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro a další proti Portugalsku, podle
nějž lze o policejní provokaci hovořit tehdy, když se dotčení policisté – ať
členové bezpečnostních sil, nebo osoby jednající na základě jejich instrukcí –
neomezí pouze na vyšetřování trestné činnosti v podstatě pasivním způsobem, ale
uplatňují takovou formu vlivu na jedince, aby podnítily spáchání trestného
činu, který by jinak nebyl spáchán, a to za tím účelem, aby byl odhalen trestný
čin, to znamená, aby byly opatřeny důkazy a zahájeno trestní stíhání. Ve svém
rozsudku Evropský soud připustil, že Úmluva nebrání, aby ve stadiu předběžného
vyšetřování, pokud to povaha trestné činnosti odůvodňuje, bylo spoléháno na
zdroje, jakými jsou např. utajení informátoři. Jejich pozdější použití soudem
pro účely odsouzení však označil za problematické. Uvedl, že použití takových
agentů musí být omezené a provázené zárukami. I když rozmach organizovaného
zločinu podle přesvědčení Evropského soudu nepochybně vyžaduje přijetí
přiměřených opatření, právo na řádný chod spravedlnosti zaujímá v demokratické
společnosti tak výsadní místo, že nemůže být obětováno tomu, co je výhodné.
Veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazů získaných v důsledku policejní
provokace (mezi dalšími rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva lze
připomenout i rozsudky Eurofinacom proti Francii a Ramanauskas proti Litvě).
Obdobně tuto otázku formuloval i Ústavní soud České republiky, který uvedl, že
nepřípustným postupem jsou, stává-li se jednání policie součástí skutkového
děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např.
provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Nepřípustný je
proto takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří
trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je
trestní kvalifikace tohoto jednání. Je patrné, že Ústavní soud obecně
nevylučuje zásah policie do jednání pachatele trestného činu, klade však důraz
na to, aby policie nepostupovala z vlastní iniciativy a sama jednání pachatele
nepodněcovala nebo nevytvářela podmínky pro naplnění určitých znaků skutkové
podstaty trestného činu, které by pachatel bez jejího přispění nenaplnil (srov.
např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/1999).
Z uvedeného tedy plyne, že je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány
státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli
spáchat trestný čin či mu jakoukoli formou pomáhaly. Je totiž nepřípustným
porušením čl. 39 Listiny základních práv a svobod, pakliže jednání státních
orgánů (Policie České republiky) se stává součástí skutkového děje, celé
posloupnosti úkonů, z nichž se trestné jednání skládá (např. provokace či
iniciování trestného činu). Jak Ústavní soud konstatoval v řadě svých nálezů,
zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin,
resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní
kvalifikace tohoto jednání, je nepřípustný. Takový postup policejních orgánů je
současně i vybočením z přesně vymezených hranic, v jejichž rámci má probíhat
zákonný a zároveň spravedlivý proces zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3.
2003, sp. zn. II. ÚS 710/2001, uveřejněný pod č. 100 ve sv. 30 Sb. nál. a usn.
ÚS ČR). Jednání osoby, která zkoušku provádí, musí mít tedy charakter takového
jednání, aby zkoušenou osobu zásadně přímo, aktivně nepodněcovalo k realizaci
toho, co sama nemá v úmyslu konat. O policejní provokaci by se nemuselo jednat,
jestliže by skrytá policejní aktivita byla pouze reakcí na jednání pachatele,
jenž byl schopen čin spáchat nezávisle i bez zvláštního přispění ze strany
policie, projevil úmysl ho spáchat a tento svůj úmysl začal naplňovat (srov.
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lüdi proti Švýcarsku).
O provokaci jde tehdy, jestliže některá policejní složka dospěje za situace,
kdy žádné konkrétní podezření u určité osoby přípravy, pokusu či páchání
konkrétního trestného činu není dáno, k závěru, že by se za určitých podmínek a
okolností mohla takového trestného činu dopustit a pro jeho případné spáchání
jí bez jejího vědomí vytvoří předpoklady a podmínky.
V návaznosti na to již i Nejvyšší soud obdobně vyjádřil, že pokud policista
vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání,
vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem
stanoveném. Tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby
pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 718/2006).
Z obsahu spisového materiálu v projednávané věci je zřejmé, že obviněný P. S. v
době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného jednání dne 12. 12. 2010, plnil při
výkonu své služby své běžné služební povinnosti a nic nenasvědčovalo tomu, že
by chtěl spáchat trestné jednání. Neměl ani tušení, že se má podrobit zkoušce
spolehlivosti podle § 107 zák. č. 273/2008 Sb. Důvodem k jejímu provedení bylo,
jak vyplývá z „Žádosti o povolení k provedení zkoušky spolehlivosti“ ze dne 5.
10. 2010 (č. l. 20 až 23), zjištění, že obviněný je zadlužený a splátky dluhů
jsou vyšší, než odpovídá jeho příjmu, a peníze si půjčuje od známých, a rovněž
poznatek, že se v předcházejícím období ztrácely na obvodním oddělení stravenky
a peníze. Obviněnému však nebylo nikterak naznačeno, že by byl z nějakého
trestného či jiného protiprávního jednání podezírán.
Podle výše popsaných skutkových zjištění není pochyb o tom, že skutek spočívá v
převzetí „fiktivního nálezu“, u nějž mělo být dále sledováno, jak s ním
obviněný naloží. Základem skutkových zjištění se tak stal děj, který nebyl
přirozeným během událostí, ale celý byl vykonstruován Inspekcí. Obviněný ještě
před tím, než došlo k realizaci zkoušky spolehlivosti, nebyl rozhodnut spáchat
předmětný trestný čin, tzn. ponechat si věci z nálezu předaného mu v rámci
plnění pracovních povinností. Obviněný jednal údajně protiprávně (ani tato
otázka totiž nebyla z výsledku zkoušky spolehlivosti jednoznačně prokázána) až
na základě aktivity Inspektora, a to pouze v důsledku situace navozené během
zkoušky spolehlivosti. Tedy teprve až po takto simulovaném ději se měl
rozhodnout spáchat uvedený trestný čin, což je již situací, v níž jsou zřejmé
výrazné prvky provokace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004,
sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, a ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 716/2004).
V projednávané věci Inspektor v rámci zkoušky spolehlivosti na základě § 107
zák. č. 273/2008 Sb. postupoval tak, aby obviněného zásadně přímo, aktivně
podněcoval k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat, a tak nepřípustně v
rozporu s článkem 39 Listiny základních práv a svobod se toto jednání státního
orgánu stalo součástí skutkového děje. Lze proto dospět k závěru, že se jednalo
o provokaci (iniciování trestného činu), a tedy šlo o nepřípustný zásah státu
do skutkového děje.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že v projednávané věci šlo
o skutek, jenž byl vybudován na základě zkoušky spolehlivosti podle § 107 zák.
č. 273/2008 Sb. § 41 podle zák. 341/2011 Sb., a tudíž se jedná o vybočení z
přesně stanovených hranic, v jejichž rámci má probíhat zákonný a zároveň
spravedlivý proces (zaručený čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod) vymezený pravidly zakotvenými v trestním řádu, neboť se
jednalo o čin iniciovaný policií, a tedy provokaci. V takovém případě nemůže
zkouška spolehlivosti, resp. její výsledek v podobě obrazového a zvukového
záznamu či úřední záznam o ní sepsaný (§ 107 odst. 4 zák. č. 273/2008 Sb.)
sloužit jako důkaz ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., pokud se toto řízení vede pro
skutek, který byl předmětem zkoušky spolehlivosti. Navíc z okolností v této
věci zjištěných je zjevné, že před podáním návrhu na potrestání nebyly známy
takové poznatky, které by svědčily o konkrétním podezření, že se obviněný
dopouští nezákonné činnosti, kterou by předmětná zkouška spolehlivosti měla
odhalit. Jejím účelem bylo pouze obviněného k protiprávnímu jednání
vyprovokovat.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy prvního a druhého stupně uvedené
skutečnosti neposuzovaly a nezabývaly se tím, o jak závažné podezření ze
spáchání trestného činu se u obviněného jednalo, ač jde o otázky, které mají
rozhodný význam pro závěr o vině obviněného. Za podstatný důkaz pro své
rozhodnutí vzaly téměř výhradně zvukový a obrazový záznam pořízený při
provádění zkoušky spolehlivosti, který však v této věci nemůže být důkazem ve
smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., protože šlo, jak dovolací soud zjistil, o provokaci
policie. Jde o procesní pochybení, které měl zjistit odvolací soud v rámci své
přezkumné povinnosti podle § 254 odst. 1 tr. ř., jíž však, jak bylo shora
popsáno, ze všech uvedených důvodů nedostál.
V důsledku těchto zjištění a závěrů Nejvyšší soud v souladu se stížností
podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného rozhodl tak, že
pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To
373/2011, a v řízení, jež tomuto usnesení předcházelo, byl v neprospěch
obviněného P. S. porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř. a § 256 tr.
ř., § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zrušil
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 To 373/2011,
rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 2 T 54/2011,
jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud se zřetelem na zjištěné vady současně rozhodl, že se věc vrací
státnímu zástupci k došetření, a to zejména s ohledem na nezbytnost náležitého
objasnění věci, které je nutné provádět v řadách policie, jíž byla trestná
činnost obviněného vyprovokována. Věc se tak vrací do stadia před podáním
návrhu na potrestání, neboť všechny výše popsané nedostatky svědčí o tom, že v
současném stadiu trestního řízení vznikají vážné pochybnosti, zda je obviněný
P. S. stavěn před soud důvodně. Přitom otázkou, že obviněný byl k trestnému
činu vyprovokován, se ani státní zástupce ani soudy doposud nezabývaly, ač
právě tato skutečnost je rozhodná pro posouzení, zda jednání, jež je obviněnému
kladeno za vinu, je protiprávním činem ve smyslu norem trestního práva, což
jsou základní otázky, které je nutné posoudit před tím, než dojde k trestnímu
stíhání osoby a event. jejímu postavení před soud.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová