8 Tdo 814/2025-200
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněného L. T., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 4 To 125/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 136/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 63 T 136/2024, byl obviněný L. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem stručně spočívajícím v tom, že dne 5. 9. 2024 v 11:28 hodin na pozemní komunikaci v ulici XY v Ústí nad Labem řídil motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ: XY, přestože věděl, že mu byl rozhodnutím Magistrátu města Ústí nad Labem sp. zn. MMUL/OPA/ODN/180999/2024/KruE ze dne 29. 5. 2024, které nabylo právní moci dne 22. 6. 2024, uložen mj. správní trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 měsíců.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti měsíců.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 4 To 125/2025, odvolání obviněného podané pouze proti výroku o trestu tohoto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. I když poukázal v obecné rovině na princip in dubio pro reo a na to, že soudy jeho věc „kvalifikovaly a uložily mu trest“, jeho argumenty směřují pouze proti výroku o trestu.
5. Trestu odnětí svobody obviněný vytýkal nepřiměřenost, neboť za přiměřený by považoval trest podmíněný, tedy přímo nespojený s odnětím svobody. Připomenul, že během hlavního líčení prohlásil svou vinu, objasnil dané skutečnosti a projevil značnou dávku lítosti nad svým jednáním, což je zásadní polehčující okolnost, ke které je nutno přihlížet. V důsledku odsouzení k nepodmíněnému trestu nebude moci řádně hradit exekuce, ani nebude mít možnost starat se o nemocnou matku. Ačkoli má několik záznamů v rejstříku trestů, nikdy v minulosti nebyl soudně trestán pro obdobnou trestnou činnost. Proto mu měla být dána možnost prokázat, že k jeho nápravě postačuje podmíněný trest. Má za to, že splňuje podmínky pro uložení trestu, který by mohl vykonat na svobodě. Je přesvědčen, že u něj existuje možnost dosažení nápravy alternativním trestem, který nebude představovat nepřiměřený zásah do života obviněného a jeho nepřiměřené trestání.
6. Vzhledem k uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc vrátil zpět soudu prvního stupně.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání (§ 265h odst. 2 tr. ř.) předeslal, že považuje za sporné, zda dovolání obsahuje podstatnou zákonnou náležitost podle § 265f odst. 1 tr. ř. v podobě odkazu na konkrétní dovolací důvod podle § 265b tr. ř., o který se opírá, pokud obviněný při konstatování všech důvodů jen tučně zdůraznil důvod dovolání podle písm. h), který slovně jeho obsahem konstatoval. Tento nedostatek přitom podle státního zástupce nemůže zhojit alibistické uvedení všech zákonných dovolacích důvodů, neboť podstatou této náležitosti je uvedení právě toho důvodu, o který se opírá konkrétní argumentace podaného dovolání. Vzhledem k jistému grafickému zvýraznění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a celkovému obsahu dovolání má za to, že není třeba obviněného vyzývat k doplnění takto vadného dovolání postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř.
8. Pokud jde o námitku údajného porušení presumpce neviny, nemohl se k ní pro absenci jakékoli argumentace státní zástupce blíže vyjádřit. Poznamenal však, že presumpce neviny je zásadou procesní, jež se váže k výroku o vině, nikoli k výroku o trestu, přičemž proti výroku o vině je v posuzované věci dovolání nepřípustné, neboť obviněný v řízení před soudem prvního stupně postupem podle § 206c tr. ř. prohlásil vinu a soud toto prohlášení viny přijal. V důsledku toho podle § 206c odst. 7 tr. ř. ve spojení s § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl oprávněn napadat výrok o vině v odvolacím řízení, čehož si byl vědom, neboť i své odvolání zaměřil pouze proti výroku o trestu odnětí svobody. Proti výroku o vině tak již v dovolacím řízení brojit nelze.
9. Námitky proti výroku o trestu státní zástupce označil za obsahově neodpovídající jakémukoli zákonnému dovolacímu důvodu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nadto neshledal v druhu a výměře trestu nedostatky spočívající v porušení proporcionality trestních sankcí. Vzhledem k osobě obviněného, který byl opakovaně soudně trestán, a byly mu ukládány tresty výchovného charakteru, které k nápravě nevedly, uložený trest označil za spíše mírný, protože se projednávaného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody, byť za čin jiného druhu, neboť to, že se doposud nedopustil totožného trestného jednání, je z hlediska volby druhu a výměry trestu podružné. Prostor pro zcela výjimečný zásah do výroku o trestu nad rámec dovolacích důvodů podle názoru státního zástupce zde dán není, a proto když shledal, že dovolání je ve své podstatě blanketní a neodpovídající žádnému ze zákonných dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
10. Obviněný ani jeho obhájce na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které jim bylo zasláno a doručeno, do dne konání neveřejného zasedání nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně a odvolání obviněného proti němu podané, směřující rovněž pouze proti výroku o trestu, bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podal ho obviněný prostřednictvím obhájce jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na to, že soud prvního stupně přijal ve smyslu § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny obviněného učiněné v souladu s § 206c odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí soudu má význam pro rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, protože podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Tato podmínka vyplývá z povahy takového rozhodnutí a řízení, z jakého vzešlo. Dovolatel může napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze v tom rozsahu, v jakém byl podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V případě, kdy obviněný prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud toto prohlášení přijal (§ 206c odst. 4 tr. ř.), nastává situace stanovená v § 206c odst. 7 věta druhá tr. ř., podle něhož skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, což je promítnuto do § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož rozsudek může odvoláním napadnout obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny. To v důsledku znamená, že odvolací soud výrok o vině v rozsahu, v jakém bylo soudem prohlášení viny obviněného přijato, nemůže přezkoumat podle § 254 odst. 1 tr. ř., protože odvolání proti němu by podala osoba, která takovou část rozsudku nemůže napadat. Tudíž ani Nejvyšší soud nemůže v této části rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat.
13. Pro úplnost Nejvyšší soud v posuzované věci zmiňuje podle obsahu spisu, že obviněný po přednesení obžaloby a řádném poučení ze strany soudu při hlavním líčení dne 5. 3. 2025 (č. l. 131 až 133 spisu) prohlásil k činu, jenž mu je kladen za vinu, tak i k právnímu posouzení, že institutu prohlášení viny rozumí a že trestné jednání kladené mu za vinu spáchal, souhlasí s jeho právní kvalifikací a toto prohlášení učinil dobrovolně. Soud prvního stupně následně provedl dokazování jenom v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o trestu (viz č. l. 132) a po zjištění, že žádná ze stran nemá návrhy na doplnění dokazování, udělil stranám slovo k závěrečným řečem a vyhlásil odsuzující rozsudek ve znění uvedeném výše v bodě 1., 2. tohoto usnesení.
14. Odvolací soud při projednávání odvolání obviněného zaměřeného jen proti výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. jen pasáže týkající se výroku o trestu. Obviněný tudíž dodržel podmínku § 265a odst. 1 tr. ř., neboť když odvolací soud ve druhém stupni přezkoumal jen výrok o trestu, mohl také jen proti tomuto výroku dovolání účinně podat, tzn. že zmínka obviněného o nedodržení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo vztahujících se k výroku o vině, k nimž však kromě obecného konstatování nic neuvedl, nemohla být podkladem přezkumu Nejvyššího soudu [k tomu srov. postup podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.].
15. Pokud obviněný nyní v dovolání vytýkal nedostatky v uloženém trestu pro jeho nepřiměřenost a vznesl svůj požadavek na uložení mírnějšího trestu přímo nespojeného s odnětím svobody, je dovolání ve smyslu § 265a odst. 1 ve spojení s § 206c odst. 7 a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23).
16. Na základě tohoto závěru Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněný argumenty vůči trestu opřenými o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tento důvod naplnil.
V. K obsahu dovolání
17. Dovolání je mimořádný opravný prostředek s přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), a proto Nejvyšší soud může napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
18. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.
19. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Proto nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro posouzení důvodnosti námitek vznesených v dovolání Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda obviněným označený důvod koresponduje s jeho zákonným vymezením.
20. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze použít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. U námitek proti výroku o trestu je možno považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
21. Výhrady proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento důvod však obviněný v dovolání neuvedl, a ani okolnosti, za kterých mu byl trest uložen, nesvědčí o jeho naplnění. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval námitky, které obviněný ve vztahu k výroku o trestu vznesl, a dospěl k závěru, že s popsanými podmínkami pro řádné uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nekorespondují. Jeho výhrady zcela v rozporu s označeným důvodem spočívaly ve výtkách vůči nepřiměřenosti trestu odnětí svobody (proti trestu zákazu činnosti nic nenamítal) s tím, že trestem přiměřeným by podle něj byl podmíněný trest odnětí svobody, a to jednak proto, že v hlavním líčení prohlásil svou vinu a projevil lítost nad svým jednáním, a jednak proto, že nepodmíněný trest mu znemožní řádně hradit exekuce i péči o nemocnou matku.
24. Je zřejmé, že primárně vyjádřil nespokojenost s druhem a výměrou uloženého trestu, a tudíž nedostál kritériím nejen § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž své dovolání opřel, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015, a další). Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud výrok o trestu věcně přezkoumávat.
25. Obiter dictum mimo tyto závěry však konstatuje, že v dané věci nejde o extrémní porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadě mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/04), neboť soud prvního stupně se podmínkami pro ukládání trestu odnětí svobody, vůči němuž obviněný dovolání zaměřil, zabýval v bodech 7.
až 11. rozsudku, kde vyložil, k jakým skutečnostem přihlížel a proč právě tento druh i výměru trestu považuje za spravedlivý a přiměřený všem zjištěným okolnostem. Prohlášení viny obviněného i jím projevenou lítost bral do úvahy. Nemohl však odhlédnout od toho, že obviněný trestnou činnost spáchal ve zkušební době podmíněného propuštění (viz bod 7. rozsudku soudu prvního stupně, usnesení odvolacího soudu v bodech 7. až 15.). I když obviněný v minulosti nebyl odsouzen za trestný čin spojený s řízením motorového vozidla, jeho evidenční karta řidiče svědčí o jeho značné neukázněnosti i v této oblasti, neboť má evidováno 10 záznamů o přestupcích, z nichž se v posledních pěti letech dopustil 3 přestupků, přičemž rozhodnutí o posledním z nich nyní posuzovaným skutkem mařil.
Dobrodiní podmíněného propuštění z jejich výkonu na obviněného nemělo zjevně pozitivní vliv a nevedlo jej ke změně jeho postoje k respektování platných právních norem, ani ho nepřimělo k vedení řádného života, a proto není další trest nespojený s odnětím svobody adekvátní. Nejvyšší soud plně odkazuje na správné úvahy odvolacího soudu, jenž jak osobu obviněného, tak i okolnosti činu rozhodné pro ukládání testu podrobně vysvětlil a důvodně shledal nutnost nepodmíněného trestu, jehož výměru ponížil s ohledem na výše uvedené prohlášení viny.
Lze jen dodat, že soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá a všechny své úvahy řádně vysvětlily (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06). Z argumentů, které soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily, nelze dovodit nedodržení pravidel pro ukládání trestu. Naopak je z nich patrné, že zvažovaly všechny individuální okolnosti a zvláštnosti daného případu a zohlednily osobu pachatele tak, aby trest odpovídal všem konkrétním zjištěním vztahujícím se jak k osobě obviněného, tak i okolnostem, za kterých byl čin spáchán (srov. § 38 odst. 1 tr.
zákoníku), a to ve smyslu § 39 tr. zákoníku i dalších kritérií významných pro stanovení druhu a výměry trestu
(srov. SOLNAŘ, Vladimír. FENYK, Jaroslav. CÍSAŘOVÁ, Dagmar. VANDUCHOVÁ, Marie. Systém českého trestního práva. 1. vydání. Praha: Novatrix, 2009, s. 168). Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se druhu a výměry trestu v daných souvislostech jsou zcela v rozporu s uvedenými zásadami. Byla splněna všechna základní kritéria pro ukládání trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I.
26. Na základě shora rozvedené argumentace Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu