8 Tdo 868/2024

8 Tdo 868/2024-1062

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného P. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2024, č. j. 44 To 16/2024-917, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 36/2022, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Obviněný P. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 2 T 36/2022-788, uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (bod II. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná v bodech I. a II. citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod podle § 356 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle § 326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 30 T 17/2022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 9 To 74/2023, byl obviněný podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 (devatenácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12 To 192/2022, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 30 T 17/2022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 9 To 74/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla jeho podkladu. [týmž rozsudkem – Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 2 T 36/2022-788, byli uznáni vinnými rovněž obviněný T. Č. (odvolání nepodal) a Z. M. (podal odvolání, nikoli již dovolání)].

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 2 T 36/2022-788, napadl dovolatel a obviněný Z. M. odvoláními, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2024, č. j. 44 To 16/2024-917, podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že usnesení odvolacího soudu se „toliko přidrželo argumentace soudu prvého stupně s tím, že takové odůvodnění je z pohledu odvolacího soudu úplné a výstižné, když sám odvolací soud již do celé věci nevnesl prakticky žádné nové úvahy“. Podle obviněného odvolací soud k jednotlivým odvolacím bodům obhajoby pouze zrekapituloval, na kterém místě odůvodnění se soud prvního stupně s danou námitkou vypořádal.

Stejně tak rozsudek soudu prvního stupně trpí vnitřní rozporností ve vymezení skutků, kdy je v návětí výroku I. uvedeno, že se obviněný dopustil jednání sám a dále je uvedeno, že jednal ve skupině dalších osob. Tato nejasnost způsobuje nepřehlednost skutkového stavu a narušuje zásadu spravedlivého procesu. Podle dovolatele neexistují přímé důkazy, které by jej jednoznačně spojovaly s jednáními popsanými v rozsudku. Soud prvního stupně navíc opomenul provést důkazní návrhy obhajoby, a to především nepřehrál reportáž, která měla mít vliv na hodnocení celé věci, nezajistil stovky telefonních hovorů do ordinace K., nevyslechl navržené svědky, zejména paní K.

aj. Podle obviněného je rozsudek soudu prvního stupně založen na videonahrávkách, na kterých však není identifikován jako hlavní aktér, stejně tak na videozáznamech, které by měly dokládat skutky bod bodem I. odst. 9, 10, 11, 12 a 13. Soud tak podle dovolatele založil rozhodnutí na subjektivním hodnocení situace K., přičemž výpovědi dalších svědků nebyly dostatečně podloženy dalšími důkazy. V případě skutků pod bodem I. odst. 4–6 a 8 výroku rozsudku soudu prvního stupně nebyla identita volajícího definitivně prokázána.

Obviněný rovněž zpochybnil právní kvalifikaci daných jednání, a to především z důvodu absence dlouhodobosti jednání, způsobilosti vyvolat důvodnou obavu a nenaplnění znaků výtržnictví, neboť svědek F. vypověděl, že dění před svým domem prakticky neregistroval. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2024, č. j. 44 To 16/2024-917, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 2 T 36/2022-788, zrušil a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu.

Zároveň vyjádřil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K uplatněným námitkám předně uvedl, že obviněný v rámci dovolání opakuje obhajobu z předcházejících fází řízení, přičemž konstatoval (státní zástupce), že se soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí s uplatněnými námitkami vypořádaly, proto vyjádřil svůj souhlas s jejich závěry, které považuje za logické a vyčerpávající. Podle státního zástupce dovolatel navíc ve své argumentaci námitky týkající se uplatněných dovolacích důvodů jasně nerozlišuje. Poukazuje na to, že je lze rozdělit do 3 hlavních skupin, a to na námitky proti skutkovým zjištěním, námitky proti právnímu posouzení

skutku a námitky ostatní (proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, proti nestíhání dalších zúčastněných a proti opatřením soudu v průběhu hlavního líčení). Pokud jde o námitky proti učiněným skutkovým zjištěním, pak podle státního zástupce argumentace obviněného zjevně neodpovídá znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy sice dovolání obsahuje část námitek, které se mohou jevit jako rozpor mezi provedeným dokazováním a z něj učiněným skutkovým zjištěním, jde však o směs nejrůznějších námitek proti skutkovým zjištěním i proti právnímu posouzení skutku.

Podle státního zástupce námitky, které je možno označit za skutkové (byly zmíněny námitky, že na příslušných videozáznamech není obviněný vidět ani slyšet, že nebyla prokázána identita obviněného v telefonních hovorech), směřují spíše k závěru, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, což podle rozsáhlé judikatury, kterou ve vyjádření citoval, nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. Stejně tak dovolatel neuvedl žádnou námitku týkající se procesně nepoužitelných důkazů. Pokud jde o neprovedení navržených důkazů, a to výslechu svědkyně K.

(manželky poškozeného K.), nepřehrání v dovolání blíže neoznačené reportáže a nezajištění ostatních stovek telefonních hovorů do ordinace poškozeného, pak je vhodné uvést, že oba soudy nižších stupňů se s těmito námitkami dostatečně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, navíc jde o opakované námitky z předchozích fází trestního řízení. Pokud jde o námitky týkající se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ty považuje státní zástupce za velmi kusé, zmiňované spíše nahodile mezi jinými námitkami.

Ve vztahu k naplnění znaku „dlouhodobosti“ u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku s odkazem na judikaturu, státní zástupce zdůraznil, že dovolatel se předmětného jednání dopouštěl po dobu téměř dvou měsíců, v jejichž průběhu uskutečnil celkem 14 útoků, a přitom kombinoval celkem 3 různé formy těchto útoků podle písm. b), c), a d) § 354 odst. 1 tr. zákoníku. Forma těchto útoků byla v novodobém českém prostředí neobvyklá a evokovala útoky davu na zástupce menšin či elit, přičemž se tak stalo v době ohrožení všech lidí nebezpečnou nakažlivou nemocí, což zvyšuje závažnost předmětných jednání a plně postačuje k závěru o naplnění znaku „dlouhodobě“.

Podobně považuje za neopodstatněnou námitku obviněného o nenaplnění dalšího znaku uvedeného přečinu spočívajícího ve vzbuzení „důvodné obavy“ o život nebo zdraví poškozeného nebo jeho blízkých, neboť obviněný mylně považuje za podstatné, že nebylo prokázáno, že jeho jednání tuto obavu objektivně vyvolalo. Stejně tak je třeba odmítnout tvrzení, že dané jednání nemohlo naplnit znaky přečinu výtržnictví, neboť poškozený F. dění před svým domem prakticky neregistroval, neboť dovolatel pomíjí skutečnosti zmíněné v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů.

K naplnění znaku „veřejně“ ve vztahu k § 358 tr. zákoníku přitom podle státního zástupce postačuje přítomnost mnoha dalších osob v místě samotném i na sociálních sítích. Ve vztahu k námitkám zařazeným do skupiny „ostatní“ státní zástupce zmínil, že z jejich formulace je zřejmé, že směřují proti důvodům rozhodnutí, což je podle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Stejně tak námitka spočívající v požadavku, aby byly stíhány další osoby, nespadá pod žádný dovolací důvod a neexistuje žádné ústavní právo obviněného na stíhání dalších osob.

Žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka týkající se ponechání pout obviněnému (viz bod 52 vyjádření) při hlavním líčení. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. V rámci své repliky k vyjádření státního zástupce obviněný obsahově zopakoval své výhrady, které uplatnil již ve svém dovolání. Opětovně soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy, např. výslech paní K., autorství dalších hanlivých telefonních hovorů ze záznamníku K. Poukazuje na to, že policejní ochrana nebyla K. poskytnuta nejen pro jeho (myšleno obviněného) jednání. Státnímu zástupci vytýká, že jeho jednání přirovnal k útoku na „zástupce menšin či elit v minulém století či ve středověku“, když smyslem jeho jednání bylo pouze to, aby veřejnost byla objektivně o celé pandemické situaci informována a v žádném případě se nejednalo o „umlčování odborníků pro jejich názory“. Závěrem opětovně konstatoval, že jednání, pro které byl odsouzen nemá znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

10. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, resp. v podaném odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, videozáznamů a listin.

Nejvyšší soud tak musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují jeho prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, když obviněný považuje hodnocení důkazů soudem prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, za nesprávné, přičemž se se svými námitkami snaží docílit změny ve skutkovém zjištění.

Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Nadto je třeba odmítnout námitku dovolatele, že odvolací soud pouze převzal závěry soudu prvního stupně. Je pravdou, že odvolací soud v usnesení na závěry soudu prvního stupně několikrát odkázal, obviněný však již taktně pomíjí body 12 a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, ve kterých zmíněný soud své závěry ve vztahu k námitkám obviněného jednoznačně formuluje a rozvádí.

14. Hovoří-li obviněný v dovolání o tzv. extrémním rozporu – nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné dovolatele upozornit na skutečnost, že Nejvyšší soud shodně s Ústavním soudem v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uváděly, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu - zjevný rozpor (extrémní nesoulad), přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).

15. V souvislosti se shora uvedeným musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že neshledal ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ve smyslu výkladu tohoto pojmu Ústavním soudem v jeho rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde mj. konstatoval, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

16. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení obhajobou navržených důkazů, Nejvyšší soud připomíná, že z konstantní judikatury vyplývá, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). V tomto ohledu je třeba uvést, že soud prvního stupně v bodě 22 rozsudku přesvědčivě vysvětlil a odůvodnil, proč důkazní návrhy obviněného zamítl.

Pokud jde o návrh na opětovný výslech svědka (poškozeného) K., byl tento zamítnut pro nadbytečnost, neboť zmíněný svědek již vypovídal v rámci hlavního líčení, které proběhlo dne 21. 5. 2023, přičemž obviněný měl možnost mu klást otázky. Stejně tak bylo odůvodněno neprovedení důkazu reportážemi ze dne 12. 5. 2023 a 8. 12. 2023, které byly vysílány na DVTV. Za nadbytečný považoval soud prvního stupně i důkazní návrh výpisem hovorů z ordinace svědka, a to z důvodu, že tyto údaje nebyly uchovány a nebylo zřejmé, jaké skutečnosti měly být tímto důkazem prokázány.

Odvolací soud se vypořádal i s námitkou dovolatele týkající se nevyslechnutí manželky poškozeného K., což odůvodnil tak, že zmíněný poškozený zodpověděl všechny dotazy položené obhajobou včetně dopadů, jaké mělo jednání obviněného na jeho manželku a nebylo tak důvodu ji nadbytečným výslechem stresovat a traumatizovat. K takto formulovaným závěrům soudů obou stupňů nemá Nejvyšší soud, vzhledem k tomu, že se s nimi ztotožňuje, důvod cokoliv doplňovat a námitku obviněného tudíž posoudil jako neopodstatněnou.

17. Co se týče námitky, že na videozáznamech, které měly dokládat skutky pod bodem I. odst. 9-13, není obviněný vidět ani slyšet, z bodu 13 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že tyto videozáznamy byly jako důkaz přehrány. V bodě 23 rozsudku soud prvního stupně pak vyjádřil své úvahy k provedeným důkazům včetně závěrů učiněných. Soud pak zcela adekvátně poukázal na to, že obviněný nepopíral, že by k předmětným jednáním nedošlo. Uvedenou námitkou se navíc zabýval i odvolací soud, když podrobně popsal, proč je na uvedených záznamech zachycen obviněný. Je pak třeba dále uvést, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že dovolatel byl hlavním aktérem všech jednání uvedených pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně (bod 31). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je rovněž patrno, že se zabývaly také námitkami dovolatele, které směřovaly a směřují do hodnotících úvah zmíněných soudů ve vztahu k telefonátům, které byly učiněny z telefonního čísla XY (užíval obviněný) na telefonní číslo XY (Uživatel K.). V souvislosti s předmětnými telefonáty soud prvního stupně dospěl k závěru, že záznamy korespondují s výpovědí poškozeného K., která byla podpořena i výpovědí svědkyně Rohové, stejně jako znaleckým posudkem z odvětví fonoskopie znalkyně PhDr. Marie Hes Svobodové, Ph.D., která uvedla, že osoba, která namluvila nahrávku 24. 11. 2021 namluvila také další záznamy (viz bod 24 rozsudku, též bod 12 usnesení odvolacího soudu). Popsané skutky tak nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat za vnitřně rozporné, naopak zcela odpovídají provedenému dokazování. Námitku obviněného je tak třeba považovat rovněž za nedůvodnou.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se nenaplnění znaků dlouhodobosti, způsobilosti vyvolat důvodnou obavu a nenaplnění znaků tr. činu výtržnictví. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.

19. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání obviněného uvedené pod bodem I. bylo právně kvalifikováno jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

20. Z konstantní judikatury vyplývá, že zákonný znak „jiného dlouhodobě pronásleduje“ u přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku může být spatřován i v době trvající jeden měsíc, jestliže jde o velmi intenzivní jednání vyznačující se soustavností, úporností, tvrdošíjností, a pro svou nebezpečnost vyvolává důvodnou obavu u poškozeného a případně graduje ve fyzické násilí, výrazně vybočuje z mezí normálních společenských vztahů, je prováděno různými prostředky a spočívá v kombinaci alternativ vymezených v citovaném ustanovení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.

4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 178/2019, uveřejněné pod č. 41/2019 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o otázku vzbuzení důvodné obavy, je třeba obecně uvést, že důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh.

tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozeného je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožován, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život o zdraví patří rovněž způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které poškozené osoby ovlivňují ve způsobu života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.

7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 777/2018).

21. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný v době od 6. 11. 2021 do 3. 1. 2022 na různých místech, ve skupině dalších osob, číhal na poškozeného M. K., prezidenta České lékařské komory, kontaktoval jej u něj doma, zvonil na něj, vnikal do domu, kde poškozený bydlí, čekal na něj před jeho pracovištěm, oslovoval členy jeho rodiny, spolupracovníky a sousedy, přičemž se dožadoval toho, aby s ním poškozený navázal komunikaci a odpovídal na jeho účelově poskládané otázky, ačkoliv poškozený pro útočnost jednání obviněného a obavy z něj neměl zájem s ním kontakt navazovat.

Z rozsudku soudu prvního stupně navíc vyplývá, že k předmětným kontaktům docházelo po dobu delší než 1 měsíc, přičemž příslušný výrok obsahuje popis 14 pokusů o kontakt obviněného s poškozeným. Poukázat je třeba i na to, že k pokusům o kontakt docházelo na různých místech, kde se poškozený během dne pohyboval (bydliště, zaměstnání), což svědčí pro úpornost či tvrdošíjnost jednání dovolatele. Znak „jiného dlouhodobě pronásleduje“ tak byl v posuzovaném případě naplněn. Pokud jde o otázku vzbuzení důvodné obavy, ze skutkových zjištění rovněž vyplývá, že obviněný vůči poškozenému použil řadu expresivních výrazů, z nichž některé mohly v poškozeném (s ohledem na kontext situace a celkové okolnosti chování obviněného) vzbudit obavu o jeho zdraví.

Lze například zmínit jednání pod bodem I. odst. 6, kdy obviněný namluvil na záznamník obviněného vzkaz: „K., ty si budeš s trpělivostí národa tak dlouho zahrávat, až ti ty vakcíny přijdeme všichni narvat do prdele“ nebo jednání pod bodem I. odst. 5 spočívající rovněž v namluvení vzkazu na záznamník poškozeného: „No to jsem rád, K., že ti ten telefon zase funguje. Tak co policie a armáda? Co když odejde 10 tisíc policajtů, kdo tě bude chránit? Myslíš, že budou mít pořád dost lidí na to?“. Námitky dovolatele tak jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.

Přehlédnuta nemůže být ani skutečnost, že obviněný s dalšími osobami vstoupil do bytového domu v bydlišti poškozeného a poté, co manželka poškozeného otevřela, dožadoval se přítomnosti poškozeného K. Zde je však nutno zdůraznit, že takové jednání obviněný (s dalšími osobami) uskutečnil za situace, kdy byl oblečen do mikiny černé barvy s nápisem „ministerstvo vnitra“. Za takto popsané situace pak uvedený způsob jednání obviněného bezpochyby dodával na závažnosti a nebezpečnosti výhružek, při snaze o fyzický kontakt či telefonických kontaktech s poškozeným, což bylo u poškozeného i jeho rodinných příslušníků způsobilé vyvolat důvodnou obavu o život či zdraví.

Skutečnost, že se poškozený bál o sebe a svoji rodinu v souvislosti s jednáním obviněného vyplývá i z výpovědi svědkyně Rohové (viz též body 26-29 rozsudku).

22. V samém úvodu podaného dovolání poukazuje dovolatel na to, že rozsudek soudu prvního stupně trpí vnitřní rozporností, když na jednu stranu uvádí, že se obviněný jednání dopustil sám, na druhou stranu uvádí, že tak jednal ve skupině dalších osob. Následně k uvedenému uvádí, že ve své podstatě došlo k porušení pravidla legality a spravedlivého procesu, když si státní zástupce ze skupiny jednajících osob vybere jednu osobu (obviněného) a ten je následně odsouzen. K uvedené argumentaci dovolatele lze pouze uvést, že uvedená námitka nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů a nejedná se ani o porušení práva na spravedlivý proces, když mj. z ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. vyplývá, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby (…), kterou podává státní zástupce, který také zastupuje veřejnou žalobu před soudem a je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví… [viz též § 2 odst. 3, 9 tr. ř.].

23. Jednání obviněného pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně bylo kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Toho se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

24. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný spolu s dalšími osobami dne 27. 11. 2021 okolo 15:00 hod., na ulici před domem J. F., biologa a profesora Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, vedeni úmyslem tohoto pro jeho odborná stanoviska a názory prezentované k onemocnění novým typem coronaviru Covid-19 hrubě urazit a dehonestovat v očích veřejnosti, nejprve hlasitě prostřednictvím elektronického megafonu provolávali specifikovaná hesla a následně mířili megafonem na dům poškozeného a vykřikovali ve výroku rozsudku specifikované dehonestující výrazy. Nejvyšší soud tak v této souvislosti konstatuje, že popsané jednání jednoznačně naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž pro její naplnění není podstatné, zda poškozený na příslušné jednání reagoval či je registroval. Pro uvedený přečin je podstatné, což patrně obviněný přehlédl, že jde o jednání, kterého se pachatel mj. také dopustí na místě veřejnosti přístupném, což bezpochyby ulice je (srov. rozh. č. 7/2020 Sb. rozh. tr.). Ze skutkového zjištění dále mj. vyplývá, což stěží může obviněný zpochybnit, že za použití elektrického megafonu napadali (spolu s obv. Č. a M.) slovně jiného. Vzhledem k tomu, že obviněný blíže své výhrady k uvedenému přečinu nespecifikoval a dovolání podal proti usnesení odvolacího soudu jako celku, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ve kterém zmíněný soud mj. konstatoval, že Nejvyššímu soudu nepřísluší takové nedostatky podaného dovolání odstraňovat za obviněného tím, že bude domýšlet směr jeho zamýšlených úvah, jimiž snad měl v úmyslu dokladovat naplnění zmíněných dovolacích důvodů.

25. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost, přičemž je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání.

26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13.11.2024

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu