8 Tdo 915/2024

8 Tdo 915/2024-457

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2024 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 7 To 357/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 92/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 1 T 92/2023, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v průběhu měsíce května 2020 až do 14. 12. 2020 v Brně u XY, a také v městě XY v bydlišti poškozeného a XY v bydlišti obviněného, v předchozím zištném plánu svého neoprávněného obohacení, žádal po poškozeném M. R., nar. XY, půjčky peněz přesto, že věděl, že tyto peníze nevrátí, a vědom si nepravosti svých tvrzení a současně vědom si své tíživé finanční situace, zatížení exekucemi s celkovou dlužnou částkou přesahující 1.415.871 Kč, když to, že má exekuce, nesdělil poškozeným, kteří v případě, že by toto věděli, tak by na půjčení peněz nepřistoupili, a obviněný kromě toho, že dopředu věděl, že finanční půjčky nechce vrátit, taktéž pro množství exekucí na svou osobu, i kdyby chtěl, tak by nebyl schopen dostát svým neupřímným příslibům k navrácení zapůjčených finančních prostředků, když o tom, že peníze nechce vrátit, svědčí i to, že když obviněný, respektive společnost Open Land s.r.o. nějaké peníze obdržela, a to i v milionové částce, tak nic nevrátil a naopak dále tvrdil poškozenému, že on ani společnost Open Land s.r.o. žádné peníze nemá a že na peníze čeká a že mu v nejbližší době budou zaslány a poté půjčené peníze i s úroky vrátí, a pod touto záminkou požadoval další půjčky, a takto postupně vylákal od M. R. pod různými nepravdivými záminkami, především údajnou potřebou financování provozu společností Open Land, s. r. o., IČ: 06741452, či STAKOP HD, s. r. o., včetně slibů uhrazení konkrétní výše zúročení a poskytnutí zástavy v podobě šperků, údajně z ryzího zlata, fakticky však, až na 4 prsteny v hodnotě okolo 30.000 až 40.000 Kč, padělků nevalné hodnoty, poskytnutí dílčích částek finanční hotovosti, coby půjčky, v celkové hodnotě 1.945.000 Kč, a to částku 650.000 Kč v květnu 2020, částku 220.000 Kč v květnu 2020, částku 200.000 Kč v květnu 2020, částku 280.000 Kč v květnu 2020, částku 190.000 Kč v květnu 2020, částku 75.000 Kč dne 6. 10. 2020, částku 180.000 Kč dne 10. 10. 2020, částku 35.000 Kč dne 10. 10. 2020, částku 10.000 Kč dne 13. 10. 2020, částku 30.000 Kč dne 30. 10. 2020, částku 15.000 Kč dne 7. 12. 2020 a částku 60.000 Kč dne 14. 12. 2020, kdy zapůjčené finanční prostředky, ani sjednané zúročení podle svého slibu, doposud ani z části obviněný nesplatil, čímž tak poškozeným manželům M. R., nar. XY, a I. R., nar. XY, způsobil škodu v celkové výši nejméně 1.945.000 Kč, když tato částka je ve společném jmění manželů.

2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 1. 2024, sp. zn. 7 To 357/2023, odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Podle důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdil, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která nemají žádnou vazbu na provedené důkazy, z nichž nevyplývají, protože soudy vycházely pouze ze svých domněnek. Proto podle obviněného jde v této věci o důkazní nouzi a má za to, že jeho vina nebyla prokázána. Zmínil, že soudy své závěry opíraly pouze o výpověď poškozené I. R., která jako jediná byla schopna srozumitelně věci popsat, když poškozený M. R. ani nevěděl, kdy peníze obviněnému půjčoval. Na výpověď poškozené však bylo třeba nahlížet s určitou mírou opatrnosti, a to zejména s ohledem na zmatenou a nevěrohodnou výpověď poškozeného. Podle obviněného jeho obhajoba nebyla vyvrácena a jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Soudy opomněly ověřit, zda zlato, které poškozený obdržel do zástavy od obviněného, bylo falešné, jak poškozený tvrdí. Obdobné platí i ohledně údajných falešných zlatých mincí, jež měl obviněný prodat synovi svědka P. K. před deseti lety. Takto uvedená tvrzení soud neověřoval a neprováděl v této souvislosti žádné dokazování, proto došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu a presumpce neviny. Soud se nezabýval rozpory ve výpovědích poškozených, zejména když výpověď poškozeného M. R. byla zmatená a nevěrohodná. Nebyly tudíž splněny požadavky na řádně provedené dokazování, ani objasněno, zda chtěl poškozené uvést v omyl a sebe obohatit. Rovněž soud pominul občanskoprávní povahu věci.

6. Obviněný poukazoval na svou obhajobu, podle níž mu poškozený peníze půjčil nikoliv v Brně, ale v bydlišti poškozeného, čímž nebyla dána místní příslušnost Městského soudu v Brně. Soudy neprovedly řádné dokazování a ve věci existují tzv. opomenuté důkazy v případě neprovedení potvrzení o úhradě částky zpět poškozenému, a zkoušky kontroly zlata, které má poškozený v držení. Zcela nedůvodně soud rovněž nebral do úvahy, že poškozený M. R. byl odsouzen za křivé svědectví a že synové poškozeného jsou ve výkonu trestu odnětí svobody pro závažné zločiny. Soud nedůvodně neprovedl ani znalecký posudek z oboru písmoznalectví na podpisy poškozených. Postupy soudu shledal v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí s požadavky zakotvenými v § 125 tr. ř.

7. Podle obviněného byl předseda senátu soudu prvního stupně podjatý, o čemž svědčí způsob jeho rozhodování, neboť odmítal nestranným způsobem hodnotit důkazy nebo navržené důkazy provést.

8. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vytýkal odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho odvolání, které jako nedůvodné zamítl. Nerozhodl o jím namítaných vadách a nevypořádal se s nimi, nereagoval na opomenuté důkazy, což mělo vliv na nedostatečné zjištění všech rozhodných skutečností a správné

právní posouzení skutku, neboť pro závěry o tom, že naplnil znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, nebyly dostatečně zjištěny všechny rozhodné skutečnosti.

9. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 To 357/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, stejně jako rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 1 T 92/2023, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby soud projednal věc v jiném složení senátu, popř. aby ji přikázal k projednání a rozhodnutí jinému věcně příslušnému soudu a jiném státnímu zástupci. III. Z Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Ve vyjádření k dovolání státní zástupce (§ 265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že obviněným vznesené námitky jsou opakováním již dříve uplatněných výhrad. V situaci, kdy se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly s obdobnými námitkami obviněného, jde o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

11. I přes toto konstatování státní zástupce uvedl, že neshledal ve věci tzv. extrémní nesoulad, protože se soudy řádně vypořádaly se všemi zjištěnými skutečnostmi, a to zejména pokud jde o výpovědi poškozených, u nichž vysvětlily, proč je považovaly za věrohodné, mimo jiné zejména poškozeného M. R. Rozvedly, že i když byl tento poškozený v minulosti odsouzen za křivou výpověď (ve vztahu ke svému synovi), jeho věrohodnost v této věci to samo osobě nesnižuje. Kromě toho, že zásadní a kardinální nedostatky v jeho výpovědi neshledal a opíral se předně o výpověď poškozené I. R., doložil, že jejich výpovědi korespondovaly i s obsahem SMS, které půjčky poškozených obviněnému prokazovaly. Pokud jde o tvrzení poškozených, že listiny podepsali, tuto skutečnost vztahovali k nájemním smlouvám, nikoliv k podpisům na příjmových dokladech předložených obviněným, které nepodepsali, jak vyplynulo i z písařské expertízy. Poukázal i na to, že ani obviněný nezpochybnil, že mu půjčili 750.000 Kč, jež vrátil, což vedlo k tomu, že mu i v dalších půjčkách, které již nevracel, důvěřovali a byli mu schopni půjčit i větší částky, protože finančními prostředky disponovali. S těmito argumenty soudů nižších stupňů se státní zástupce pro jejich věcnou správnost ztotožnil. Neshledal opodstatněnými ani výhrady obviněného o opomenutých důkazech, protože pokud nyní vytýkal, že soudy nedůvodně neprovedly ověření pravosti zlata či zlatých mincí nebo znalecký posudek z oboru písmoznalectví, nezjistil v obsahu spisu, že by takové požadavky obviněný v řízení před soudy vznesl. Pokud jde o další obviněným navrhované důkazy, odvolací soud na ně reagoval a vypořádal se s nimi (viz body 7. a 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

12. Námitky obviněného o nesprávném právním posouzení skutku, porušení principu presumpce neviny nebo odkaz na subsidiaritu trestní represe jsou podle státního zástupce formulovány natolik obecně, že i když spadají pod označený dovolací důvod, nelze na ně dostatečně pro jejich obecnost reagovat. Přesto zmínil, že při neporušení zásady presumpce neviny a správnosti právních závěrů o použité právní kvalifikaci jde v této věci o případ, na nějž zásady subsidiarity trestní represe nelze aplikovat, jak výstižně uvedl odvolací soud v bodě 6. přezkoumávaného usnesení, na nějž pro jejich správnost odkázal. K zmínce obviněného o místní nepříslušnosti soudů uvedl, že by tato námitka mohla dopadat na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však obviněný neuvedl.

13. Vzhledem k tomu, že státní zástupce dospěl k závěru o nedůvodnosti dovolání, což je závěr, jenž je zřejmý z přezkoumávaných rozhodnutí, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.

14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného, jenž k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslal žádné připomínky. IV. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést takové výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

17. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., proto dále posuzoval, zda je podané dovolání důvodné. V. Obecně k důvodům dovolání

18. Obviněný v dovolání označil důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že namítá vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a že odvolací soud zamítl odvolání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup, což jsou výhrady, které odpovídají znění trestního řádu před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, ač dovolání obviněný podal až dne 3. 4. 2024, tj. hluboce za účinnosti uvedené novely. Podle ní jím uvedené označení důvodů odpovídá písmenům h) a m) § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve své přezkumné činnosti vycházel ze zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době konaného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.) a při rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022.

19. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [od 1. 1. 2022 důvod podle písmene m)], spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Obviněný své dovolání směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2023, sp. zn. 7 To 357/2023, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 1 T 92/2023, za situace, kdy došlo k zamítnutí jeho odvolání, a proto, když uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., učinil tak, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže označil i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil druhou alternativu důvodu pod písmenem l) citovaného ustanovení, neboť podle něj byl v řízení předcházejícím vydanému rozsudku dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

20. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní písm. h) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Tento důvod slouží k přezkoumání správnosti právního posouzení činu, tj. právní kvalifikace skutku, jak byla v původním řízení zjištěna a její souladnosti s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnosti jiného hmotně právního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

21. Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, příp. důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy nebo pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

22. Podle obsahu dovolání obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění stávající právní úpravy [dříve podle písmene g)] popsanými výhradami nenaplnil, neboť brojil zejména proti učiněným skutkovým zjištěním a procením postupům soudů nižších stupňů, a jak výstižně státní zástupce ve svém vyjádření zmínil, k těmto výhradám neuvedl žádnou argumentaci, z níž by bylo možné dovodit nesprávnost jím označených právních pojmů zavinění a subsidiarity trestní represe. Námitky obviněného je však možné podřadit pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž byl do trestního řádu nově vložen ve znění „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).

VI. K námitkám obviněného

23. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že námitky přiřazené k obviněným označenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle jeho stávající zákonné dikce s ním korespondují, protože je jimi naznačováno, že skutková zjištění týkající se závěru o vině obviněného nemají dostatečnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování, což lze považovat za námitky proti podstatné okolnosti dotýkající se alternativy označeného důvodu spočívající v tom, že „rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků zločinu podvodu, je ve zjevném rozporu s výsledky provedeného dokazování, a že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navržené podstatné důkazy“, a proto se Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek dovoláním obviněného zabýval.

Tvrzení o tom, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, se zásadně opírá o to, že soudy uvěřily výpovědím poškozených M. a I. R., jejichž výpovědi považoval soud za věrohodné i přes výhrady obviněného. S hodnocením výpovědí poškozených se obviněný z důvodů popsaných v dovolání neztotožnil, zásadně má za to, že jde o vadné a nekomplexní hodnocení provedených důkazů. S těmito námitkami se však Nejvyšší soud neztotožnil, protože podle obsahu zajištěných a soudem prvního stupně provedených a hodnocených důkazů takový závěr učinit nelze.

24. Jen ve stručnosti je možné odkázat na to, že soud prvního stupně důkazy, které při hlavním líčení provedl, rozvedl v bodech 3. až 13. svého rozsudku. Hodnotil je ve vzájemných souvislostech, jak popsal v bodech 14. až 18., kde se vyjádřil ke všem podstatným skutečnostem, které z výsledku provedeného dokazování vyplynuly, a vysvětlil i způsob, jak posuzoval věrohodnost poškozené I. R. a jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že výpověď poškozeného M. R. je vlivem jeho vysokého věku a nemoci zčásti zkreslena tím, že si již na všechny skutečnosti, jak sám přiznal, zcela jasně nepamatuje, avšak dospěl k závěru, že rozhodné podrobnosti znala zejména jeho manželka, o jejíž výpověď soud své závěry opřel. Nutno však zmínit, že i přes paměťový nedostatek u M. R., i tento poškozený zásadně uváděl, že k půjčkám docházelo, a to proto, že obviněnému, s nímž se znal dlouhou dobu, důvěřoval, přitom však o jeho dluzích nevěděl. Rozhodné okolnosti i časové souvislosti a výše půjčených částek znala především I. R., jíž soud uvěřil, a pro své závěry vycházel zejména z její výpovědi. Rozvedl rovněž své hodnotící úvahy o validitě jednotlivých důkazů, jež jasně a srozumitelně vysvětlil, přičemž je hodnotil v souladu s dalšími ve věci učiněnými důkazy. Zdůvodnil, co jej vedlo k tomu, že se právě o skutečnosti vycházející z výpovědí poškozeného opíral. Významným podle něj byly mimo jiné i SMS zjištěné ze vzájemné komunikaci s obviněným, z nichž předmětné půjčky, o něž je touto cestou žádal, rovněž plynou. Soud se neopomenul zabývat i výpovědí obviněného, jíž však, jak rozvedl v bodě 15. odůvodnění svého rozsudku, uvěřil jen velmi okrajově, protože nekorespondovala s obsahem výpovědí poškozených, ale zejména byla i vnitřně nejednotná, jak jasně plyne z jejího obsahu rozvedeného v bodě 3. rozsudku. Soud nepochybil, jestliže pro úplnost při hodnocení nevěrohodnosti výpovědi obviněného vycházel i z údajů uvedených svědkem P. K. (viz bod 11. rozsudku), jenž rovněž popsal svou nedobrou zkušenost s obviněným, který ho v minulosti podvedl (srov. bod 17. rozsudku).

25. Námitkami vadného hodnocení důkazů a nevěrohodností poškozených se k odvolání obviněného zabýval důkladně i odvolací soud, a to k výhradám obsahově shodným s těmi, jež jsou nyní předmětem dovolání, a popsal své závěry na stranách 3 až 7, kde rozvedl úvahy k jednotlivým vytýkaným skutečnostem, zabýval se výhradami obviněného, postupy soudu prvního stupně při provádění důkazů i jejich vyhodnocováním. Popsané úvahy i vysvětlení lze považovat za dostatečné a komplexní, reagující na vznesené námitky v kontextu s učiněnými důkazními prostředky i důkazy z nich vyplývajícími. Odvolací soud úvahy učiněné na základě skutkových zjištění rozvedl i k naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž se zabýval jak subjektivní stránkou tohoto jednání, tak i skutečnostmi vztahujícími se k závěru, že nejde o případ ultima ratio, a proto na posuzovaný čin nelze aplikovat principy vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

26. Pokud obviněný poukazoval na to, že ve věci jde o tzv. opomenuté důkazy, tzn. že soud neprovedl řádně důkazy, které navrhoval, a nevysvětlil, z jakých důvodů tak postupoval, je třeba zmínit, že podle obsahu rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, že by obviněný v průběhu hlavního líčení nějaké doplnění dokazování navrhoval, a proto ani taková reakce v obsahu odůvodnění rozsudku tohoto soudu není obsažena. Tento závěr lze dovodit i z textu protokolů o hlavním líčení, z nichž důkazní návrhy obviněného neplynou.

27. Z obsahu usnesení odvolacího soudu je zjevné, že tento soud reagoval na námitku v odvolání, jíž obviněný poukazoval na to, že při hlavním líčení nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou, a to předvolání zpracovatele posudku OKTE, a že se soud opírá o exekuce, ačkoliv žádné dokazování v tomto směru neprovedl. Na základě této námitky odvolací soud vysvětlil (viz strana 3 usnesení), proč jí nepřisvědčil tím, že takový požadavek vznesl při hlavním líčení dne 5. 10. 2023 (č. l. 308 spisu) státní zástupce, jenž následně přípisem ze dne 10. 10. 2023 (č. l. 311 spisu) vzal tento návrh zpět. Obhajoba v rámci uvedeného hlavního líčení sdělila, že do 10 dnů zašle návrhy na doplnění dokazování, avšak neučinila tak. Teprve u hlavního líčení dne 23. 10. 2023 navrhla přečtení dvou článků z inzerátu (č. l. 321 spisu), čemuž soud vyhověl. Obhajoba další návrhy ani k dotazu soudu neučinila. Z uvedeného plyne, že odvolací soud se výhradami proti neprovedeným důkazům zabýval a vysvětlil, z jakých důvodů porušení pravidel spravedlivého procesu nezjistil.

28. Nejvyšší soud k obdobným námitkám obviněného uvedeným v dovolání z jeho textu připomíná, že obviněný za opomenuté důkazy považoval takové, které podle něj nebyly řádně hodnoceny v souladu se zákonem, např. potvrzení o úhradě částky zpět poškozenému, jakož i důkazy, kterými se soudy vůbec nezabývaly. Poukazoval na absenci provedení důkazu zkoušky nebo jiné kontroly zlata. Nutné je však zdůraznit, že ani on neuvádí, že by takový důkaz před soudem prvního či druhého stupně navrhoval. Takto jím uváděná výhrada v dovolání formulována není. Pro úplnost Nejvyšší soud též zmiňuje, že v tomto kontextu nejde o splnění požadavku § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že by šlo o „nedůvodně neprovedené navrhované podstatné důkazy“. Z uvedeného plyne, že obviněný vlastně ani výslovně provedení konkrétních důkazů v řízení před soudem prvního stupně nepožadoval, a pokud uvedenou skutečnost namítl v řízení před odvolacím soudem, ten se s jeho požadavky vypořádal.

29. Z uvedených důvodů nešlo o tzv. opomenuté důkazy. O opomenutý důkaz jde, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Tento pojem je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Pouze tehdy, jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny.

30. Z výše popsaného postupu soudů obou stupňů podle Nejvyššího soudu lze shledat, že soudy nezatížily svá rozhodnutí tzv. opomenutými důkazy, protože pokud obviněný provedení určitého důkazu navrhoval, odvolací soud se s takovým návrhem v potřebné míře vypořádal, a jestliže takový návrh neučinil a jen později poukazoval na to, že soudy neprovedly podle něj všechny důkazy, takové sdělení vymezení pojmu tzv. opomenutých důkazů neodpovídá.

31. Uplatnil-li obviněný výhrady proti postupu soudu prvního stupně při prováděném dokazování a vytýkal-li odvolacímu soudu, že odvolací soud na jeho námitky nereagoval v dostatečné míře, ani v tomto ohledu není dovolání důvodné, protože dokazování či přezkoumávaná rozhodnutí vadami, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, netrpí, když způsob, jakým zejména soud prvního stupně v tomto kontextu postupoval, nevzbuzuje pochybnosti, neboť vycházel jak z přímých, tak i nepřímých důkazů, jež posuzoval s ohledem na skutečnosti, které zjistil z jednotlivých důkazních prostředků.

Své závěry vyložil a výsledky této své činnosti rozvedl v úvahách, které jsou založeny na logických myšlenkových pochodech a neodporují skutečnostem, jež z výsledku provedeného dokazování jako celku vyplynuly. Skutkové a potažmo i právní závěry považoval za správné a své úvahy řádně a dostatečně rozvedl. Obsah přezkoumávaných rozhodnutí netrpí obviněným vytýkanými nedostatky, protože poškození E. i M. R., vůči nimž obviněný zejména brojil, podali výpovědi, s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Výsledkem této činnosti odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr.

ř. jsou skutková zjištění popsaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Z nich je patrné, proč soudy uvěřily verzi zejména poškozené, a nikoli tvrzením obviněného. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným a ta, kterou prezentovali poškození, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi.

Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že na základě provedeného dokazování soudy správně objasnily rozhodné skutečnosti, z nichž lze vycházet pro posouzení správnosti právních úvah, a nedopustily se pochybení, jež by založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neshledal nedostatky, které by svědčily o vadách zakládajících porušení pravidel spravedlivého procesu, protože soudy splnily povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí, což však ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu (srov. z rozhodnutí ESLP např. rozsudek velkého senátu ze dne 21.

1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku, stížnost č. 30544/96, bod 26., nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další). Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), nebo na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11.

10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). V posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).

VII. Závěr

33. Nejvyšší soud po shrnutí správnosti postupu soudů při realizaci dokazování konstatuje, že na jeho podkladě učiněná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o vině obviněného a dostatečně objasňují jednotlivé znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Proto, když obviněný jen zcela formálně vytýkal vady v právním posouzení bez uvedení konkrétních nedostatků, považuje jen mimo jím označený důvod za vhodné pro úplnost uvést, že posouzení správnosti právních otázek se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Proto i Nejvyšší soud zmínku obviněného o nedostatku subjektivní stránky nebo při závěrech o tom, že jde o trestný čin a nikoli o případ, na který by bylo třeba použít normy trestního práva jako ultima ratio, posuzoval na skutkovém podkladě, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Plně se ztotožnil s úvahami a závěry obou soudů o tom, že obviněný naplnil všechny znaky uvedeného zločinu, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, k nimž soudy své úvahy a závěry popsaly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, na něž Nejvyšší soud odkazuje, a to tím spíše, že jde o situaci, kdy obviněný konkrétní nedostatky neuváděl.

34. Z uvedených důvodů nejsou dány podmínky pro závěr o naplnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho novém znění podle novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., protože, jak bylo popsáno výše, uvedená skutková zjištění soudy na základě provedeného dokazování správně zjistily a vyhodnotily. Postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve věci nebyly zjištěny ani vady ve smyslu výhrad proti právní kvalifikaci, jež obviněný založil výhradně na polemice s učiněnými skutkovými zjištěními, která netrpí vytýkanými nedostatky. Naopak skutkové okolnosti jsou dostatečné pro závěr o naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

35. Stručně může Nejvyšší soud též dodat, že konstatování obviněného o vyloučení soudce nebo že rozhodoval místně nepříslušný soud, nedopadají na důvody jím v dovolání uvedené. Obviněný takové výhrady ani nevysvětlil ani nerozvedl. Podle toliko lakonické zmínky o nich je zjevné, že by nemohly obstát ani s ohledem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., protože nesplňují zákonné podmínky pro jejich uplatnění.

36. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit jen na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, a veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako v zákonné úpravě, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

37. S ohledem na tento způsob rozhodnutí se není třeba zabývat požadavky obviněného, aby věc byla přidělena jinému senátu nebo jinému soudu, neboť ty se týkaly pouze situace, kdyby věc byla zrušena s předpokladem dalšího řízení před soudem nižšího stupně, pro což v této věci, jak je výše popsáno, nebyly splněny podmínky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20.11.2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu