8 Tdo 919/2024-993
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 14 To 58/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 T 146/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 5 T 146/2023, byl pod bodem I. podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2023, č. j. 7 T 47/2023-105, pravomocného týmž dnem, a výroky o vině v bodech III/1, III/2 a III/ 3 a výrok o trestu II. z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 T 168/2022-423, pravomocného týmž dnem, jakož i výrok o vině pod bodem 2) a výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 T 37/2023-111, pravomocného dne 28. 5. 2023, jakož i všechny další výroky, které mají v uvedených výrocích o vině svůj podklad. Pod bodem II. byl obviněný V. K. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným pod body 1. a)–d) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 2. a)–l), n) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod body 2. a), k) pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, dílem odst. 2 tr. zákoníku, pod body 2. a), h), i) pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. e), f), ch) pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. m), p), q) pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod body 2. n), o) pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za jednání pod body 1. a)–d) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 T 168/2022-423, pravomocným dne 24. 10. 2023, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 T 37/2023-111, pravomocným dne 28. 5. 2023, byl obviněný podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání pod body 2. a)– q) byl podle § 205 odst. 3, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody poškozeným Poctivá restaurace, s. r. o., IČ 17665281, částku 15 500 Kč, GAIDA, s. r. o., IČ 05593611, částku 19 269 Kč, Allianz pojišťovna, a. s., IČ 47115971, částku 20 393 Kč, M. S., narozenému XY, částku 800 Kč, A 3 PROJEKT, s. r. o., IČ 26046920, částku 2 044 Kč, P. Š., narozené XY, částku 3 000 Kč, NYL CZ, s. r. o., IČ 28135105, částku 1 050 Kč, M. Ř., narozené XY, částku 2 800 Kč, P. K., IČ 10318615, částku 6 853 Kč, FSGN, s. r. o., IČ 05183618, částku 7 500 Kč, M. H., narozenému XY, částku 6 000 Kč, Kalesmeno best, s. r. o., IČ 09945466, částku 7 302 Kč, A. B., narozenému XY, částku 6 360 Kč, I. V., narozené XY, částku 39 500 Kč, P. S., narozenému XY, částku 70 000 Kč a LR PRO, s. r. o., IČ 26072220, částku 14 713 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. R., narozený XY, a J. D., narozenýXYXY, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození M. S., P. Š., NYL CZ, s. r. o., FSGN, s. r. o., A. B. a LR PRO, s. r. o., se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti oběma výrokům o trestu. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 14 To 58/2024, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 14 To 58/2024, podal obviněný V. K. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k uloženým trestům.
6. Dovolatel uvedl, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a nereflektuje všechna relevantní fakta a polehčující okolnosti. Nadto je dokonce v tak extrémním rozporu s povahou a závažností spáchaných trestných činů, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, přičemž tímto principem a principem subsidiarity trestní represe je podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, nutno ospravedlnit nezbytné zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice. Soudy nižších stupňů se však s otázkou proporcionality uložených trestů nevypořádaly správně. Výměra trestů byla odůvodňována toliko četností útoků, výší způsobené škody a formalizovanými kvalitami osoby obviněného (speciální recidiva a počet záznamů v rejstříku trestů). Zda soud prvního stupně či odvolací soud posuzovaly uložené sankce z hlediska principu subsidiarity přísnější trestní represe, není z napadeného usnesení ani rozsudku vůbec zřejmé, což považoval za závažnou vadu obou rozhodnutí, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, podle něhož je naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu.
7. Obviněný vytkl, že soudy nezahrnuly do úvah o výměře ukládaných trestů jeho kladné osobnostní rysy a kriminogenní faktory páchané trestné činnosti. Zdůraznil, že od počátku trestního řízení spolupracoval s policejním orgánem, sám se dokonce policejnímu orgánu přihlásil, před soudem prohlásil svou vinu. V rámci hlavního líčení podrobně seznámil soud se zásadními okolnostmi, které jej k trestné činnosti a jejímu opakování vedly, přičemž se jednalo především o snahu zajistit prostředky na výživné pro jeho nezletilé děti, když téměř veškeré prostředky získané z trestné činnosti předával bývalé manželce. Jeho motivaci tak nelze podle jeho názoru označit za zištnou. Upozornil též, že zásadním faktorem, kvůli kterému opět sklouzl k páchání trestné činnosti, byla ztráta zaměstnání a nájemního bydlení, a to právě s odkazem na jeho trestní minulost. Nepáchá násilnou trestnou činnost, jím páchané majetkové trestné činy, byť četné, jsou v zásadě banálním protiprávním jednáním. Měl-li by pro tuto trestnou činnost, páchanou z popsaných socioekonomických důvodů, vykonávat trest odnětí svobody v celé uložené délce trvání (při zohlednění dalších trestů a přeměn by vystoupil z výkonu v roce 2029), jeví se tato skutečnost jako zcela excesivní. Poukázal rovněž na zájem jeho nezletilých dětí na tom, aby jejich otec ukončil výkon trestů co nejdříve a mohl se opět zapojit do jejich výchovy a péče o ně.
8. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. a sám v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uloží trest při ? trestní sazby.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že námitky, kterými dovolatel zpochybnil výrok o trestu, neodpovídají důvodu dovolaní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu upozornil, za jakých podmínek lze napadnout výrok o trestu pod tím kterým dovolacím důvodem s tím, že námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nemohou být relevantně vzneseny pod žádný z dovolacích důvodů, tedy ani s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani ve variantě „jiného nesprávného hmotněprávního posouzení“. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023), pokud by byl uložený trest v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe. Podle státního zástupce však trest uložený obviněnému není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.
10. Konkrétně pak státní zástupce poznamenal, že soudy vzaly při svém rozhodování o výměře trestů v úvahu polehčující okolnost spočívající v učiněném prohlášení viny, které soud přijal. Neakceptoval námitku, že soudy se dostatečně nezabývaly osobnostními rysy obviněného a kriminogenními faktory jím páchané trestné činnosti. Byť si podle státního zástupce lze představit poněkud podrobnější úvahy soudů k hodnocení osoby obviněného, zdůraznil, že se jeho osobou zabývaly a v rámci svých úvah o druhu a výměře trestů poukázaly na 23 záznamů, které obviněný v opisu z evidence rejstříku trestů má.
11. Státní zástupce měl za to, že soudy stanovily výměru trestů i s ohledem na povahu a závažnost spáchaných trestných činů. Připomněl, že v případě obviněného šlo o opakované páchání stíhaných trestných činů, přičemž pohnutky obviněného je třeba posuzovat v souvislosti s jeho dlouhodobým negativním chováním ve společnosti, kdy opakovaně převážně porušuje zájem na ochraně majetku fyzických a právnických osob. Ani v jeho případě nelze páchání trestné činnosti ospravedlnit uspokojováním ekonomických zájmů, třebaže by se tak stalo z pohnutek ryze vycházejících z jednání, které sleduje prospěch jiné osoby než samotného obviněného. Připomněl, že intenzita a povaha pohnutky má sice též v tomto směru význam při posuzování povahy a závažnosti trestného činu, kdy trestní zákoník dokonce obsahuje trestně relevantní pohnutky [např. jako okolnost přitěžující podle § 42 písm. b) tr. zákoníku či polehčující podle § 41 písm. b), c), d), e) tr. zákoníku]. V nyní posuzované věci však obviněným tvrzená pohnutka, ze které páchal trestnou činnost a která měla spočívat především v zajištění výživného pro jeho nezletilé děti, nemůže představovat natolik významnou okolnost určující povahu a závažnost trestného činu, aby to vedlo k ještě výraznějšímu snížení výměry uložených trestů odnětí svobody.
12. Státní zástupce odmítl také tvrzení obviněného, že se dopouštěl v podstatě banálního protiprávního jednání, neboť za banální rozhodně nelze označit opakované a soustavné páchání převážně majetkové trestné činnosti. Takové jednání svědčí o jeho setrvale neukázněném postoji k hodnotám a zájmům, které jsou předmětem ochrany trestního práva. Uzavřel, že uložené tresty odnětí svobody odpovídají všem zákonným hlediskům a nejsou ani v extrémním rozporu s povahou trestného činu a dalšími hledisky, která by zakládala neslučitelnost trestu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
13. Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný ve svém podání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení ve vztahu k uloženým trestům. Podstatou jeho námitek pak byla nepřiměřenost uložených trestů a jejich neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe při zohlednění všech polehčujících okolností, osobnosti obviněného a povahy a závažnosti spáchané trestné činnosti.
16. Nutno poznamenat, že vznesené námitky dovolatele proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
17. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
18. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí, na niž se odkazoval i sám dovolatel, je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31.
3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17, či dovolatelem zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
19. Soud prvního stupně, jehož rozhodnutí bylo potvrzeno i soudem odvolacím, se žádného pochybení při ukládání trestů odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným pod body 1. a)–d) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, pod body 2. a)–l), n) pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod body 2. a), k) pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, dílem odst. 2 tr.
zákoníku, pod body 2. a), h), i) pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. e), f), ch) pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pod body 2. m), p), q) pokračujícím přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod body 2. n), o) pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za jednání pod body 1. a)–d) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 T 168/2022-423, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 T 37/2023-111, byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen [za současného zrušení výroku o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30.
8. 2023, č. j. 7 T 47/2023-105, pravomocného týmž dnem, a výroků o vině v bodech III/1, III/2 a III/ 3 a výroku o trestu II. Z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 T 168/2022-423, pravomocného týmž dnem, jakož i výroku o vině pod bodem 2) a výroku o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 T 37/2023-111, pravomocného dne 28. 5. 2023, jakož i všech dalších výroků, které mají v uvedených výrocích svůj podklad] ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 16 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Za jednání pod body 2. a)–q) byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
20. Pokud jde o trest uložený za jednání pod body 1. a)–d) a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem II. rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, č. j. 19 T 168/2022-423, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným pod bodem 1. trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2023, č. j. 8 T 37/2023-111, zde byl soud prvního stupně při ukládání trestu vázán ustanoveními § 43 odst. 2 a § 45 odst. 2 tr.
zákoníku, v souladu s nimiž nemohl uložit společný a souhrnný trest za předmětná jednání mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 19 T 168/2022 (v textu rozsudku soudu prvního stupně někdy také nesprávně uvedeno 19 T 168/2023), byl obviněnému uložen společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 14 měsíců. Navýšil-li soud prvního stupně v případě trestu uloženého za jednání pod bodem 1. za doplněné trestněprávní jednání obviněného, resp. i za další dílčí pokračující útok přečinu krádeže, trest odnětí svobody o pouhé dva měsíce, jistě se nejedná o trest nepřiměřeně přísný.
21. V případě jednání pod body 2. a)–q) byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od jednoho roku do pěti let. Soudy nižších stupňů správně zhodnotily všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Soud prvního stupně pod bodem 7. odůvodnění svého rozsudku poněkud stručně, avšak z hlediska zákonných a judikatorně vymezených náležitostí odůvodnění zcela dostatečně, uvedl, že ve prospěch obviněného přihlédl k jeho prohlášení viny, v jeho neprospěch však zohlednil množství útoků a výši způsobené škody, pročež za přiměřený považoval úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 30 měsíců nepodmíněně.
Dále pak rozvedl, že mírnější trest by dostatečně nereflektoval závažnost všech posuzovaných jednání obviněného. Obhajobou, že obviněný trestnou činnost páchal proto, aby měl na výživné pro nezletilé děti, se soud prvního stupně nezabýval, neboť měl za to, že touto se bude zabývat příslušný soud, u něhož byla podána obžaloba pro přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se s úvahami soudu prvního stupně zcela ztotožnil a pod bodem 9. odůvodnění svého usnesení poznamenal, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je zjevné, že tento při ukládání trestu přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného činu, k osobním a jiným poměrům obviněného, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnostem jeho nápravy, významným způsobem pak přihlédl i k prohlášení viny, resp. k doznání obviněného.
Odvolací soud za zřetele hodnou považoval i polehčující okolnost upřímné lítosti. S ohledem na četnost útoků, způsobenou škodu, zejména pak ale s ohledem na osobu obviněného, který je speciálním recidivistou páchajícím majetkovou trestnou činnost (má 23 záznamů v opisu rejstříku trestů), pak odvolací soud označil uložený trest ve výměře 30 měsíců za spíše mírný, když sám by za přiměřený považoval trest odnětí svobody v délce minimálně 36 měsíců. Ani navýšení trestu odnětí svobody za skutky pod bodem 1.
o pouhé dva měsíce při doplnění dílčího útoku krádeže nepovažoval za přísné.
22. Z uvedeného tedy vyplývá, že soudy nižších stupňů při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédly ke všem rozhodným kritériím uvedeným v § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. V úvahu vzaly i v dovolání zpochybňované jak osobnostní rysy obviněného, tak i kriminogenní faktory páchané trestné činnosti, byť odůvodnění jejich úvah v napadených rozhodnutích je poněkud strohé. Soudy však rozhodně nepominuly, že obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval a před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny, které soud přijal, odvolací soud zdůraznil i obviněným projevenou lítost.
Na straně obviněného však nelze shledávat žádné jiné polehčující faktory. Skutečnost, že obviněný nepáchal násilnou trestnou činnost, ale trestnou činnost majetkovou, je zohledněna již v samotné zákonem stanovené trestní sazbě odnětí svobody, která se liší u každé skutkové podstaty právě s ohledem na její povahu (např. majetková či násilná trestná činnost). Opakovanou majetkovou trestnou činnost, a to navíc v rozsahu páchaném obviněným a se zřetelem k výši škody způsobené poškozeným, rozhodně nelze označit za „banální“, jak tvrdil dovolatel, naopak je nutno ji považovat za spíše závažnou.
Obviněnému nemůže svědčit ani motivace jeho jednání, kterou podle jeho tvrzení bylo plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Vždyť skutečnost, že obviněný se nesnaží získat prostředky pro plnění své vyživovací povinnosti legální cestou, ale opakovaně se uchyluje k páchání převážně majetkové trestné činnosti, poukazuje na jeho přístup k plnění svých povinností, k práci jako takové, ale i na lhostejnost k zájmům společnosti, když bere druhým, aby nemusel pracovat a splnit svou vyživovací povinnost legální cestou.
Nadto je z projednávaného jednání zjevné, že obviněný se dopouštěl i druhově odlišné trestné činnosti, konkrétně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když nerespektoval jemu uložený zákaz řízení motorových vozidel, jejíž páchání nemělo s plněním vyživovací povinnosti žádnou souvislost. Je zjevné, že obviněný nejedná snad z pouhého zoufalství, když se mu legálními postupy při opravdu vyvinuté snaze nedaří získat prostředky na živobytí a plnění vyživovací povinnosti, nýbrž jeho chování svědčí o tom, že nemá žádný respekt k zákonům, pravomocným a vykonatelným rozhodnutím a obecně k pravidlům a obecně uznávaným hodnotám společnosti.
Dovolatel hovořil o stigmatizaci odsouzených, aniž by však sám o začlenění do společnosti a fungování bez dalšího páchání trestné činnosti opravdově usiloval a ve prospěch tohoto cíle také objektivně konal. S ohledem na skutečnost, že děti obviněného jsou v péči matky, k jejímž rukám také platí výživné, nelze z hlediska ukládání trestu ani významně přihlížet k zájmu dětí na tom, aby se obviněný mohl opět a co nejdříve zapojit do jejich výchovy a péče o ně. Ostatně obviněný si byl dobře vědom toho, že má děti, o které by se měl starat, a měl na to myslet dříve, než se uchýlil k opětovnému páchání trestné činnosti, a to při nutném vědomí, že mu hrozí uložení trestu odnětí svobody.
Nelze než uzavřít, že soud prvního stupně obviněnému vyměřil tresty přiměřené, odpovídající všem zákonným hlediskům. Uložené tresty odnětí svobody rozhodně nelze označit za extrémně přísné a zjevně nespravedlivé.
23. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13.11.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu