8 Tdo 952/2025

8 Tdo 952/2025-700

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2025 o dovolání obviněného M. T., nyní ve výkonu trestu ve věznici Horní Slavkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 5 To 15/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 16/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 46 T 16/2024, byl obviněný M. T. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustil (zkráceně) tím, že dne 19. 6. 2024 v době od 14:30 hodin do 15:10 hodin v Praze XY – XY, ul. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů a jiných návykových látek s obsahem amfetaminu a metamfetaminu, vykřikoval do okolí nesrozumitelná slova, v průběhu čehož zámečnickým kladivem rozbil skleněné výplně tří oken přízemních nebytových prostor a způsobil škodu ve výši 3.400 Kč, na benzínové čerpací stanici Orlen s nožem o celkové délce 205 mm s ostřím o délce 125 mm bez zjevné příčiny vyhrožoval újmou na zdraví či životě náhodně vybraným osobám, přistoupil k poškozenému I.

B., a se slovy „já tě zabiju” se uvedeným nožem ohnal v úrovni jeho trupu, ramen a hlavy, poškozený uskočil stranou a z místa utekl, rozeběhl se k poškozenému M. R., na kterého křičel „pojď sem, zabiju tě, čuráku”, na což poškozený R. reagoval útěkem, obviněný nožem bodl do otevřeného prostoru okna spolujezdce projíždějícího osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda řízeného I. S., jenž z místa odjel. Když se k obviněnému pomalou jízdou přiblížil na motocyklu J. T. F., obviněný mu řekl „abys chcíp”, plivl na něj, když poškozený motocykl zastavil, obviněný k němu přistoupil zezadu, a se slovy „chcípneš” jej nožem bodl do šíje.

Způsobil mu tím povrchní bodnou ránu vzadu uprostřed na krku s vbodem ve výši 2. krčního obratle pronikající do podkoží, do hloubky asi 1 cm s následným otokem měkkých tkání v okolí vbodu, což si vyžádalo pouze lékařské ošetření, přesto mu mohl zasáhnout životně důležité orgány, zejména horní krční míchu či krční tepny, a způsobit tak mnohem závažnější zranění mající charakter těžké újmy. Po tomto útoku poškozený z motocyklu sestoupil a z místa utekl. Obviněný se přemístil do mycího boxu, kde křičel na P.

Ch., narazil do něj pravým ramenem, a poté před ním začal zvedat ruku s nožem, se kterým šermoval, poškozený zakřičel a obviněný od něj odstoupil, pozornost zaměřil na poškozeného J. H., který ho chtěl odlákat od ostatních lidí, obviněný jej pronásledoval i v prostorách budovy čerpací stanice, křičel na něj s nožem v ruce „kreténe, pojď sem, zabiju tě”, poškozený J. H. obviněnému řekl „stůj, nebo budu střílet”, vyhrnul si košili, byla vidět část oprávněně držené střelné zbraně, bezprostředně poté na místo dorazila hlídka Policie České republiky, která obviněného zadržela.

Uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 2. 1998, s právní mocí téhož dne, sp. zn. 4 T 20/98, jímž byl odsouzen též podle § 222 odst. 1 tr. zákona z roku 1961, a rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 6. 2021, s právní mocí téhož dne, sp. zn. 5 T 125/2020, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, ze kterého byl dne 26. 8. 2021 podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 5 PP 25/2021, se zkušební dobou do 26. 8. 2023, a dne 15. 11. 2023 se osvědčil.

2. Za výše popsané trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí kladiva a nože. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozeným.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 5 To 15/2025, odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, které zaměřil toliko proti výroku o vině v části týkající se pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku v závěru, že měl v úmyslu poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Brojil tedy proti subjektivní stránce a domáhal se posouzení tohoto jednání jako pokusu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

5. Obviněný uvedl, že nezpochybňoval vytýkané jednání a před soudem prvního stupně prohlásil za nesporné všechny objektivní skutečnosti uvedené v popisu skutku, nikoliv však závěr soudu, že mohl poškozeného T. F. zasáhnout a poranit mu životně důležité orgány a způsobit poškozenému závažná poranění mající charakter těžké újmy, neboť nesouhlasí, že v tomto smyslu jednal s úmyslem těžkou újmu poškozenému způsobit. Soud v tomto rozsahu jeho prohlášení přijal podle § 206d tr. ř. a uznal jím prohlášené skutečnosti za nesporné a upustil od dokazování. V souladu s tím obviněný uvedl, že odmítá právní závěr, že poškozenému mohl způsobit těžkou újmu na zdraví a poukázal na to, že ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem vyplynulo, že způsobená rána byla povrchní, nepronikla do hlubších struktur krku, zranění vzniklo působením malé až střední síly a lze je hodnotit jako lehké poranění, které ze soudně lékařského hlediska nedosahuje charakteru ublížení na zdraví. Ke vzniku těžké újmy by mohlo dojít, pokud by bodný nástroj pronikl hlouběji, nikoli, kdyby se poškozený jinak pohnul, přitom vzniku závažnějšího zranění nebránily helma, oděv ani pohyb poškozeného, což svědčí o tom, že šlo o nevýznamný zásah a útok byl veden nízkou intenzitou (srov. bod 50. rozsudku). Posouzení, zda by ke vzniku těžké újmy mohlo dojít v případě, kdyby se poškozený jinak pohnul, nemůže činit soud, protože jde o odbornou otázku. Jeho vina nemůže spočívat na tom, co se podle soudu prvního stupně stát mohlo, ale co se ani náznakem nedělo. Pokud soud chtěl tuto eventualitu zvažovat, měl vyzvat znalce k doplnění znaleckého posudku.

6. Nesprávnost právních závěrů obviněný dovozoval i z toho, že soudy nepodloženě tvrdily, že neměl kontrolu nad vedeným útokem, zaměnily hloubku bodnutí s jiným místem bodnutí. Ačkoli z provedeného dokazování vyplynulo, že útok byl veden nízkou intenzitou, odvolací soud přesto setrval na právní kvalifikaci skutku jako pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a nedůvodně tvrdil, že ke vzniku těžké újmy na zdraví nedošlo jen v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli. Obviněný však měl dostatek prostoru i místa na to, aby si způsob vedení útoku připravil, a nebránila mu žádná vnější překážka ani pohyb poškozeného, aby útok zasadil do jiného místa na těle poškozeného. Nešlo o „souhru šťastných okolností“, ale o jeho jednání vedené způsobem, intenzitou a do místa, které zamýšlel. Závěr odvolacího soudu, že vedl útok způsobem, který v podstatě vylučoval kontrolu nad tím, do jakého místa poškozeného přesně zasáhne, označil za důkazy nepodloženou spekulaci, ke které není možné přihlížet.

7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že své závěry opíral o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1159/2012, protože v něm šlo o jiný případ (pachatel skutečně zjevně zamýšlel těžkou újmu způsobit, neboť zvolil brutální způsob útoku s opakovanými údery jednoznačně směřujícími ke způsobení těžké újmy), kdežto obviněný v projednávané věci poškozeného jednou bodl nízkou intenzitou a způsobil mu pouze zranění povrchové. V tom, aby poškozenému způsobil závažnější újmu, mu přitom nic nebránilo. Nízká intenzita bodnutí byla v souladu s jeho vůlí.

8. Nesprávným je i závěr soudů o úmyslném zavinění směřujícím k těžšímu následku, neboť nelze dospět k závěru, že byl se způsobením těžké újmy na zdraví srozuměn, když poškozenému de facto způsobil pouze škrábnutí. Uvedl, že jeho záměrem bylo náhodné kolemjdoucí pouze vystrašit, upoutat na sebe pozornost a ventilovat nahromaděné napětí. Úmysl způsobit těžkou újmu na zdraví mu nebyl prokázán. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 10/2005, se Nejvyšší soud zabýval obdobným případem, kde rovněž obviněný vedl útok nožem proti krku poškozeného, avšak s tím, že dospěl k závěru, že nebyl prokázán úmysl tohoto obviněného způsobit těžkou újmu na zdraví, neboť úmysl nelze dovozovat toliko z povahy předmětu, kterým byl veden útok, což podle obviněného dopadá i na jeho věc, kde též pouhý fakt, že byl útok veden nožem do oblasti krku, ještě bez dalšího neodůvodňuje posouzení skutku jako pokusu těžkého ublížení na zdraví.

9. Při posuzování subjektivní stránky bylo třeba se zabývat i tím, jaký vliv na závěr o jeho úmyslném zavinění mělo, že v době útoku byly jeho ovládací schopnosti sníženy. Za přiléhavé obviněný považoval názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 5 Tz 49/2001, podle něhož „…s ohledem na mimořádně silný vystupňovaný afekt a na podstatně snížené ovládací schopnosti pachatele v době činu není vyloučeno dovodit, že si plně neuvědomoval všechny hrozící následky svého počínání vůči poškozenému a že k jejich způsobení cílevědomě nesměřoval, třebaže použil nástroj způsobilý přivodit závažnější újmu na zdraví, než jaká vznikla, a útočil jím proti důležitým částem těla poškozeného“. I v nyní posuzované věci s ohledem na podstatně snížené ovládací schopnosti obviněnému nelze přičítat úmysl k těžké újmě a bylo třeba klást důraz na to, že jednal v afektu. Třebaže použil nástroj způsobilý přivodit poškozenému závažnější újmu na zdraví nebo dokonce smrt a útočil do zátylku poškozeného, nelze vyloučit, že s ohledem na jeho snížené ovládací schopnosti si možné hypotetické následky trestného činu plně neuvědomoval, resp. k jejich způsobení nesměřoval.

10. S ohledem na tyto námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 5 To 15/2025, a přikázal mu podle § 265l tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, které nepovažoval za důvodné, poukázal na to, že skutková zjištění, jak jsou v obviněným vytýkané části rozsudku popsaná, dávají podklad pro závěry o objektivní i subjektivní stránce pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku. Subjektivní stránku soudy správně dovozují mimo jiné z charakteru užitého nástroje (nůž s čepelí o délce 12,5 cm), části těla poškozeného, proti které útok nožem směřoval, i z intenzity útoku (srov. bod 45. a násl. rozsudku a bod 12. a násl. usnesení).

12. Při správnosti závěrů uvedených v přezkoumávaných rozhodnutích k námitkám obviněného zmínil, že rána nožem vedená nižší až střední intenzitou je s ohledem na zacílení plně dostačující ke způsobení závažného poranění. Nůž užitý jako nástroj útoku je vysoce nebezpečný a způsobilý vyvolat těžké poranění i v případě úderu nižší intenzity, obzvláště míří-li do šíje poškozeného, tak jako tomu bylo v posuzovaném případě. Tvrzení obviněného o menší razanci bodnutí, a že cíl a intenzitu úderu pečlivě korigoval, nemá oporu v provedených důkazech, protože z nich naopak vyplývá, že byl ve svém jednání ovlivněn požitím různých opojných látek a počínal si nepředvídatelně a nekontrolovaně, aniž by své pohyby dokonale ovládal. Ačkoli byla jeho příčetnost zachována, je zřejmé, že nebyl schopen precizního míření s přesně určeným cílem i razancí. Protože přezkoumávaná rozhodnutí shledal správnými, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Vyslovil přitom souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání jak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

13. Obviněný, jemuž bylo toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil.

IV. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Formální podmínky dovolání

15. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek se zákonem přesně stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.), je možné podat jen na základě důvodů zákonem vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním v rámci své přezkumné rozhodovací činnosti vázán (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad.

16. Při přezkumu dovolání Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení Nejvyšší soud při vázanosti uplatněnými důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž obviněný uplatnil, dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

18. Tento důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro zhodnocení a určení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být

samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z tohoto důvodu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

VI. K obsahu dovolání

19. Obviněný v dovolání brojil proti závěru, že jeho jednání směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu nikoli pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku a domáhal se posouzení jako pokusu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, což jsou právní námitky, které uplatnil v souladu se zákonným vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Opodstatněnost těchto výhrad Nejvyšší soud zkoumal na podkladě soudem prvního stupně zjištěných skutečností, které soudy učinily a soud prvního stupně je popsal ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku. Obviněný proti nim žádné výtky nevznesl (ostatně vůči nim prohlásil vinu ve smyslu § 206c tr. ř.). Dílčí jednání, k němuž se jeho právní výhrady vztahují, spočívalo v tom, že obviněný poškozenému J. T. F., jenž přijel na motocyklu, nejprve řekl „abys chcíp” a plivl na něj, když poškozený zastavil, přistoupil k němu zezadu, řekl mu „chcípneš” a nožem jej bodl do šíje. Tím mu způsobil povrchní bodnou ránu vzadu uprostřed na krku s vbodem ve výši 2. krčního obratle pronikající do podkoží 1 cm vyžadující ošetření, avšak mu mohl zasáhnout a poranit životně důležité orgány, zejména horní krční míchu či krční tepny, a způsobit tak mnohem závažnější zranění mající charakter těžké újmy.

21. Podle obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že soudy pro obviněným namítaný závěr zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti, neboť posuzovaly objektivní okolnosti významné pro pokus těžkého ublížení na zdraví, rovněž se zabývaly zaviněním obviněného a zkoumaly podstatné okolnosti, z nichž dovodily, že šlo o úmyslné jednání. Pro tento závěr vycházely z intenzity, jakou byla rána nožem vedena, z povahy použité zbraně, způsobu provedení útoku a části těla, proti které útok směřoval, a zhodnocení všech dalších souvislostí, za nichž k činu došlo. Po zhodnocení všech zásadních skutečností uzavřely, že útok byl veden sice menší intenzitou, avšak proti oděvem nezakryté zadní části krku. Soud prvního stupně k zavinění obviněného vysvětlil, z jakých důvodů shledal v činu obviněného vztahujícímu se k jím namítané části nepřímý úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku k následku těžké újmy na zdraví. Po vysvětlení všech objektivních skutečností, z nich je třeba na zavinění usuzovat, za důležitý považoval vedení útoku s velkým nápřahem (obviněný zdvihl pravou ruku nad své levé rameno, zhruba do úrovně hlavy), bral do úvahy i jím přitom opakovaně pronesená slova „chcípni“ a „chcípneš“ (v podrobnostech srov. body 47. až 50. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud jeho názory shledal správnými a dodal, že všechna učiněná zjištění dokládají, že obviněný jednal v eventuálním úmyslu a vysvětlil, v čem shledal jeho srozumění s možností vzniku těžkého následku (srov. body 27. a 28. usnesení). Správnost posouzení soudem prvního stupně doložil způsobem útoku obviněného (velký nápřah, nekontrolovaný útok nožem proti odkrytému krku poškozeného) s tím, že vážný následek nenastal jen souhrou šťastných okolností, protože kdyby rána dopadla o pár centimetrů jinam, například do místa, kudy procházejí krční tepny nechráněné svalovinou, i při malé intenzitě mohla ohrozit zdraví nebo i život poškozeného, neboť úder mohl zasáhnout tepnu, míchu, apod. (srov. zejména bod 26. usnesení odvolacího soudu).

22. Nejvyšší soud, jenž v uvedených závěrech soudů neshledal obviněným vytýkané nedostatky, na dotvrzení správnosti právních úvah uvádí, že pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, takového jednání se dopustí opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus, jehož se pachatel dopustil v úmyslu tento trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

23. U pokusu (§ 21 tr. zákoníku) pachatel posuzovaným jednáním již bezprostředně směřoval ke spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo pro nějakou překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění objektivní stránky trestného činu. U pokusu trestného činu vždy chybí následek. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně určitý trestný čin (srov. ŠÁMAL, P., GŘIVNA, T., BOHUSLAV, L., NOVOTNÝ, O., HERCZEG, J, VANDUCHOVÁ, M., a kol. Trestní právo hmotné. 9. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2022, s. 280 a násl.).

24. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, podle písmen a) až h) tohoto ustanovení, jde o zmrzačení, ztrátu nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, nebo delší dobu trvající poruchu zdraví.

25. Soudy pro závěr o tom, jaká újma poškozenému hrozila, soustředily svou pozornost jak na průběh útoku a mechanismus vzniku zranění, pro jehož posouzení vyšly vedle svědeckých výpovědí především z lékařských zpráv a závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, tak na újmu, která byla činem obviněného způsobena, i na tu, jež mu objektivně z útoku obviněného hrozila, a učinily závěr vyjádřený v popisu skutku. Podle výsledků dokazování, zejména lékařských zpráv (č. l. 346 až 347 spisu) a ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Jiřího Hladíka (č. l. 328 až 344 spisu), posuzovaly povahu újmy skutečně vzniklé i charakter hrozících zranění, jež zvažovaly. Ačkoli nedošlo k žádným závažným poraněním, a vzhledem k povaze užité zbraně a místu, které obviněný na těle poškozeného zasáhl, a s ohledem na celkovou situaci, která útoku předcházela, je patrné, že obviněný mohl poškozenému způsobit závažná až život ohrožující poranění, zejména poranění míchy, což mohlo vést i k ochrnutí poškozeného nebo zasažení cév a žil, k čemuž nedošlo jen na obviněném nezávislých okolnostech.

26. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu. Dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63).

27. Při právním posuzování jednání pachatele, jenž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovým útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností, s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu, je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

Ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku z hlediska nepřímého (eventuálního) úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku, zejména z povahy použité zbraně, intenzity útoku, způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh.

tr.). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným.

Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. Na srozumění usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem je nezbytný proto, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání.

Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327). Úmysl u pokusu trestného činu musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.

28. Se zřetelem na tato pravidla je správným i závěr soudů obou stupňů, že obviněný věděl, že popsaným jednáním může těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví způsobit, a byl s tím přinejmenším srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podstatné pro uvedený závěr je způsob, jakým obviněný na poškozeného zaútočil, jakož i to, co tomuto dílčímu jednání obviněného předcházelo. Soudy správně posuzovaly, že obviněný útočil již na jiné osoby, jak o tom svědčí celý popis skutkového děje. U každé z osob, kterou nožem rovněž ohrožoval, na osobní integritu přímo nezaútočil, protože před ním prchly. Teprve J. T. F. se stal obětí, proti níž obviněný vedl přímý útok nožem. Tento útok byl cílený, což je patrné z kamerového záznamu, kde je zřetelné, že obviněný ve větší rychlosti se přiblížil zezadu k poškozenému otočenému k němu zády a s nápřahem ve směru shora dolů nůž vedl do míst mezi helmou a oděvem, tedy do nechráněného místa na zadní část krku. Obviněný poškozeného zasáhl právě do tohoto odhaleného místa. Rozhodné bylo, že se v tomto místě nacházejí velké krční cévy a povrchně uložené krční žíly, jež lze velmi snadno zasáhnout a způsobit tak masivní, život ohrožující krvácení, jakož i průnik vzduchu do cévy, což znamenalo reálnou bezprostřední hrozbu těžké újmy na zdraví poškozeného. Nelze opomenout ani skutečnost, že obviněný na poškozeného zaútočil neočekávaně zezadu, což svědčí o tom, že obviněný byl srozuměn s tím, kam nůž a útok proti krku poškozeného cílí (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1006/2018).

29. Obviněným zdůrazňovaná malá intenzita s ohledem na použití bodnořezného nástroje nebyla v dané situaci pro závěr o tom, že byl s možností vzniku těžké újmy srozuměn, rozhodující, protože úder nožem byl veden s velkým nápřahem, do jediné části těla, jíž měl poškozený motocyklista v jeho úhlu pohledu odhalenu.

30. Všechny tyto skutečnosti soudy zvažovaly právě pro závěr o zavinění, protože braly v potaz velký nápřah i odhodlání poškozeného zasáhnout. Roli v tomto případě hraje i lokalizace, protože útok vedený zezadu na zátylek, je zákeřným jednáním, o němž poškozený obvykle neví, a tedy se nemůže ani bránit (srov. bod 50. rozsudku soudu prvního stupně). Z obecně vymezených zásad lze připomenout, že i dle literatury při zasažení krku hrozí těžká újma na zdraví, pokud nejde o vražedný útok (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1955). Ke srozumění obviněného se způsobením těžké újmy na zdraví je možno zmínit i verbální projevy, které byly proneseny zcela bezprostředně při provedeném útoku a opakovaně, po obsahové stránce vyjadřovaly smrt („chcípneš“), což svědčí o odhodlání obviněného (byť ne doslovně) poškozenému ublížit. Soudy tato vyřknutá slova bezprostředně při útoku nepřecenily, ale z hlediska vůle a vnímání situace obviněným je braly do úvahy právě při dovození jeho srozumění s těžkou újmou na zdraví, nikoliv smrtí (srov. přiměřeně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993 sp. zn. 5 To 76/93, a ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Praha: C. H. Beck, 2025, str. 1237).

31. Tvrzení obviněného, že jeho primárním cílem bylo náhodné kolemjdoucí vystrašit, neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, protože soudem prvního stupně popsané chování nenasvědčovalo pouze tomu, že by šlo o obviněným prezentovanou pohnutku vystrašení, neboť útok zbraní proti tělu jiného nesvědčí o snaze pouze na sebe upoutat pozornost, ale naopak o násilném nebezpečném chování. Záměr upoutat na sebe pozornost a ventilovat městnající napětí je pohnutkou, která závěr o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nevylučuje. Pohnutka u posuzovaného trestného činu není znakem základní skutkové podstaty, používá se v obecném pojetí a je jedním z hledisek pro posouzení povahy a závažnosti činu (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku), popřípadě společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a je na ní třeba brát zřetel při výměře trestu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 337).

32. V rozvedených souvislostech není namístě ani výhrada obviněného o tom, co by bylo, kdyby se okolnosti na něm nezávislé vyvinuly jinak, např. že by se poškozený pohnul nebo nůž sklouzl, protože pro závěry o vině soud vychází ze zjištěných, nikoliv jiných skutečností. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tom, že útok proti vysoce zranitelnému místu lidského těla plně kontroloval, zvolil přesně takové místo a razanci, aby ještě nezpůsobil těžkou újmu na zdraví. Taková obhajoba byla vyvrácena zejména kamerovým záznamem, z něhož je zjevné, že o kontrolovaný útok nešlo, naopak se odehrál v rychlém sledu, u něhož obviněný neměl kontrolu nad svých chováním ani nad chováním poškozeného.

33. Jestliže obviněný na dotvrzení své obhajoby poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 10/2005, toto dopadalo na jiné okolnosti, za nichž byl čin v této odkazované věci spáchán, nutné je však uvést, že i zde Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „cílený útok pachatele s nožem délky čepele asi 12 cm do oblasti krku napadené osoby, bude možné v obvyklých případech zpravidla hodnotit jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, nedošlo-li z určitých důvodů ke způsobení těžké újmy na zdraví“. Pokud věci zrušil, bylo tomu pro vady spočívající v tom, že se soudy řádně nevypořádaly s nepřímým úmyslem pachatele a bylo třeba krom jiného objasnit i okolnosti, za kterých k činu došlo. Význam má rovněž odlišnost provedení činu, neboť ve srovnávané věci pachatel útok vedl proti krku poškozeného oblečeného do zimní bundy nezjištěného materiálu. Uvedené závěry proto nelze s posuzovanou věcí ztotožnit. Ve věci nyní posuzované obviněný M. T. nožem poškozeného zasáhl právě v místě, kde byl jeho krk odhalen, a byť ze zdravotního hlediska jej zasáhl nevýznamně, jeho nůž do kůže pronikl. A soudy se v této věci též se subjektivní stránkou řádně vypořádaly.

34. Skutečnost, že obviněný v době, kdy se jednání dopustil, byl pod vlivem omamných látek a jeho ovládací schopnosti byly sníženy, není podstatná, když o jeho příčetnosti (srov. § 26 tr. zákoníku) nejsou pochybnosti. Podle obsahu spisu je zjevné, že soudy věnovaly duševnímu stavu obviněného nezbytnou a nutnou pozornost a pro své úvahy vycházely z výsledků provedeného dokazování, zejména ze znaleckého posudku, podle něhož zjistily, v jakém stavu se obviněný činu dopustil. Závěr o příčetnosti obviněného založily na odborných znalostech znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a tedy mohly opodstatněně zvážit i vliv jeho duševního stavu subjektivní stránku (viz body 21. a 51. rozsudku, též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 462/2010, ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 11 To 73/92 a ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1164/2023). V posuzované věci nebylo zjištěno, že by obviněný jednal v mimořádně vystupňovaném a silném afektu ani jeho schopnosti ovládat své jednání nebyly sníženy podstatně, ale jen na polovinu stupnice mezi vymizením a jejich zachováním, a to v důsledku deprivované osobnosti. Nic v posuzované věci nenasvědčovalo tomu, že by si obviněný neuvědomoval všechny hrozící následky svého počínání, jak bylo alternativně usuzováno ve věci Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tz 49/2001, na nějž obviněný odkazoval.

35. Nejvyšší soud z uvedených důvodů výhrady obviněného proti použité právní kvalifikaci neshledal důvodnými, protože se soudy řádně s námitkami již v potřebné míře vypořádaly, a jejich úvahy jak o objektivní, tak i o subjektivní stránce odpovídají zákonnému vymezení nepřímého úmyslu u pokusu směřujícího ke způsobení těžké újmy, a důvodně shledaly, že se obviněný dopustil zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku.

36. Při tomto závěru je třeba k požadavku obviněného, aby soudy posoudily jemu za vinu kladené jednání jako pokus ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, uvést, že již shora uvedeným závěrem o naplnění použité právní kvalifikace tato mírnější právní kvalifikace nepřipadá do úvahy, protože o pokus lehké újmy na zdraví zde nešlo z důvodů výše uvedených.

37. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví, a v důsledku toho i rozdíl mezi přečinem podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v § 122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku. Závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, v posuzované věci soud učinil na základě závěru znalce, který konkrétně stanovil, k jakým závažným zraněním v tomto konkrétním případě mohlo dojít. Jestliže soudy podle těchto výsledků shledaly hrozbu zjištěných závažných zranění, nevznikají pochybnosti o tom, že jak porušení míchy, tak proříznutí tepny by vedlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Tento závěr je závěrem právním, který přísluší soudu (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1529). Soudy všechny naznačené zásady této věci respektovaly, a proto důvodně s vysvětlením všech rozhodných právních závěrů obviněného uznaly vinným pokusem těžké újmy na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 tr. zákoníku. VII. Závěr

38. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že napadená rozhodnutí netrpí v dovolání namítanými vadami. Tento závěr mohl Nejvyšší soud učinit na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné okolnosti, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 11. 2025 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu