8 Tdo 993/2024-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný M. F., t. č. ve Vazební věznici a ÚPVZD Praha Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 226/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 51/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 43 T 51/2024, byl obviněný M. F. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena zabezpečovací detence. V dalším bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 4 357 Kč s úrokem z prodlení ve výši 13,25 % ročně od nabytí právní moci rozsudku do zaplacení, a Hlavnímu městu Praze, zastoupenému Městskou policií hl. m. Prahy, částku 13 228 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o trestu, o zabezpečovací detenci a výroku o náhradě škody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 226/2024, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 7. 1. 2024 v době kolem 13:10 hodin v Praze XY, XY, kde křičel a kopal do vrat garáže, a proto byla na místo přivolána hlídka Městské policie hl. m. Prahy ve složení strž. K. R. a strž. R. M., kteří na místo přijeli služebním vozidlem a byli oblečeni ve služebním stejnokroji hlídky Městské policie hl. m. Prahy, poté, co byl jimi vyzván k prokázání totožnosti, na což nejprve nedbal a od hlídky odcházel a vrátil se až po opětovné výzvě, hlídce sdělil, že nemá občanský průkaz, a když vzala strž. R. M. do ruky služební tablet, aby provedla jeho ztotožnění, začal z místa utíkat, načež byl nejprve pronásledován strž. K. R. a poté strž. R. M., zatímco strž. K. R. se ho snažil dojet služebním vozidlem, přičemž v době kolem 13:30 hodin, když byl v XY u č. XY strž. R. M. dostižen, zůstal stát, otočil se čelně k ní, a v okamžiku, kdy se rozešla proti němu v úmyslu ho zastavit, držíc přitom v ruce služební pouta, rozeběhl se proti ní, a když byl u ní, natáhl před sebe ruce, a oběma rukama ji velkou silou udeřil do obličeje, v důsledku čehož poškozená upadla na zem na pravou ruku a pravé koleno, načež z místa utekl, avšak následně byl zadržen svědkem události a předán hlídce, a tímto jednáním způsobil poškozené strž. R. M. podkožní krevní výron na levé tváři, drobnou oděrku na dlani pravé ruky a víceúlomkovou zlomeninu levého jařmového oblouku s vpáčením úlomků o šíři kosti směrem ke střední čáře, tj. poranění, které si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Bulovka a pracovní neschopnost poškozené do 11. 2. 2024, během níž se musela podrobit operaci, při níž byly kostní úlomky vráceny do pokud možno původní polohy a spojeny chirurgickou dlahou se třemi šrouby, které poškozenou omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu tří až čtyř týdnů v důsledku bolesti levé jařmové krajiny na dotek či jiný kontakt a nutností dodržovat klidový režim v rámci prevence komplikací hojení zlomeniny a míst po operačním zákroku, a které je ze soudně lékařského hlediska hodnoceno jako ublížení na zdraví. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 226/2024, podal obviněný M. F. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. k), m) tr. ř. a namítl, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení, rovněž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a dále že bylo porušeno jeho právo se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na spravedlivý proces.
5. Dovolatel připomněl, že ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obsahuje podmínky pro uložení fakultativní zabezpečovací detence. Jednou z nich je subsidiarita zabezpečovací detence k ochrannému léčení, tedy nemožnost očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Podle dovolatele nebyla tato podmínka naplněna, soudy ji nedostatečně zkoumaly a projevily při ukládání zabezpečovací detence ryzí formalismus. V dané souvislosti upozornil i na judikaturu Ústavního soudu, podle kterého zabezpečovací detence představuje mimořádně razantní zásah do základních práv, srovnatelný s uložením výjimečného trestu odnětí svobody (srov. nález ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 497/18). Nad tento rámec poukázal také na skutečnost, že zabezpečovací detence bude vykonávána až po výkonu trestu odnětí svobody, pravděpodobně ve výměře 6 let.
6. Dále měl obviněný za to, že soudy pominuly jím navrhované důkazy, a to vyžádání aktuální zprávy o jeho zdravotním stavu z Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác (obviněný pravidelně užívá předepsané léky a dodržuje léčebný režim), zprávu o výkonu vazby, z níž by vyplynulo, že nemá žádné konflikty či kázeňská řízení, dodržuje veškeré povinnosti, zprávu z ambulantního léčení, které bylo obviněnému uloženo a které vykonával v Psychiatrické nemocnici Bohnice, a dále výslech znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. Dovolatel vytkl, že soud prvního stupně se s těmito návrhy vůbec nevypořádal a neuvedl náležité odůvodnění toho, proč důkazy neprovedl. Odvolací soud se k těmto nevyjádřil vůbec, jedná se tak podle dovolatele o opomenuté důkazy a rozpor spočívající v porušení obecných procesních předpisů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Napadené rozhodnutí je z uvedených důvodů podle dovolatele nepřezkoumatelné a protiústavní.
7. Z hlediska doporučení znalci vytkl, že soudy nižších stupňů se náležitě nevypořádaly s posudkem MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D, primáře v Psychiatrické nemocnici Bohnice, ze dne 31. 1. 2023, kde znalec nenavrhl zabezpečovací detenci, ale spíše ochranné léčení ústavní, byť to výslovně neuvedl. Zdůraznil, že tento závěr je v přímém rozporu se závěry znalkyně MUDr. Gabriely Leblové. Ke znalkyni MUDr. Gabriele Leblové dovolatel uvedl, že tato zpracovala v roce 2024 240 znaleckých posudků, což je velmi vysoký počet a je zjevné, že se znalkyně nemohla podrobně věnovat každému posuzovanému s náležitou mírou pečlivosti a odbornosti. S ohledem na tento zjevný rozpor mezi znalci měly soudy přibrat dalšího znalce či znalecký ústav. V případě obviněného, kdy skutkový stav je natolik nejednoznačný, považoval postup soudu spočívající v přibrání jen jednoho znalce za porušení zásad spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/2011).
8. Dovolatel upozornil také na skutečnost, že v jeho případě postrádá uložená zabezpečovací detence s ohledem na její účel (jímž je zajistit ochranu společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli zločinů, jejichž společenská škodlivost je zvláště vysoká z důvodu jejich duševního stavu, pro který z jejich strany hrozí opakování takového závažného trestného jednání, ale také potřeba působení léčebnými, psychologickými a jinými programy pro stimulaci jejich rozhodnutí podrobit se a řádně vykonávat ústavní ochranné léčení) smysl. Poukázal na svou současnou abstinenci a náhled, a to v rámci výkonu vazby i trestu. Zdůraznil, že užívá předepsané léky, plní své povinnosti, neužívá omamné látky a usiluje o přeložení na specializovaný oddíl příslušné věznice. Podle dovolatele může příslušná věznice v současné době v rámci výkonu trestu obviněnému zajistit uvedené programy a působit tak na chování obviněného již v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož v minulosti bylo obviněnému uloženo ochranné léčení toliko v ambulantní formě, není zřejmé, jak by bylo ovlivněno jeho chování v rámci případného ochranného léčení ústavního.
9. Dovolatel se konečně vyjádřil také k výši uloženého trestu. Měl za to, že soudy rozhodovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu, které se týkají řetězení trestů odnětí svobody (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18). Podle obviněného soudy hodnotily podmínky pro uložení trestu zcela formálně, aniž by vzaly v úvahu přeměnu již uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 40/2023, a to ve výměře 3 let. Konstatoval, že za zločin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ukládá zákon trest odnětí svobody od 6 měsíců do 6 let. Pokud pak bude Obvodním soudem pro Prahu 9 rozhodnuto o přeměně již uloženého trestu odnětí svobody, bude mu fakticky uložen trest ve výměře 6 let, tj. na samé maximální horní hranici zákonné trestní sazby uvedené v § 325 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1202/17, a uvedl, že v jeho případě nevykonává individualizovaný trest. Konstatoval, že pro naplnění účelů nápravy je klíčové, v jaké celkové výměře bude nařízen výkon trestu odnětí svobody, nikoliv jaký trest byl uložen jednotlivými rozhodnutími. Uložený trest je pro obviněného demotivující a není nutný pro jeho nápravu.
10. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 9 To 226/2024, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 6. 2024, sp. zn. 43 T 51/2024, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí a dále aby Nejvyšší soud podle § 265l tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9 věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatoval, že s většinou jeho námitek se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž s jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni proto odkázal. K námitce subsidiarity zabezpečovací detence státní zástupce konstatoval, že judikatura dává dovolateli zčásti za pravdu, ve svém celku však směřuje k tomu, že v případě dovolatele byla i tato podmínka splněna. S připomenutím věci projednávané v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 7 Tdo 213/2011, rozvedl, že věc obviněného je poněkud odlišná, když dovolatel se dopustil toliko zločinu, nikoliv zločinu zvlášť závažného, nebyl nepříčetný, avšak vedle paranoidní schizofrenie trpí také drogovou závislostí a opakovaně odmítal dosavadní léčbu, byť pouze ambulantní. Názor odborníka byl v jeho věci zcela odlišný než od věci judikované, kdy znalkyně MUDr. Gabriela Leblová jednoznačně a bohatou argumentací doporučovala, aby byla dovolateli uložena pouze zabezpečovací detence s tím, že další ochranné léčení nedává žádný smysl.
12. I v usnesení ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2011, Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence není podmíněno předcházejícím uložením a výkonem ochranného léčení a že nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě nelze posuzovat pouze na základě závěru znalce, ale je nutno opatřit další důkazy. Připomněl také usnesení ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 8 Tdo 637/2014, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda je namístě uložit zabezpečovací detenci mnohokrát trestanému pachateli znásilnění trpícímu sexuální deviací, který dvakrát neúspěšně podstoupil ústavní ochranné léčení. Z uvedených neúspěchů léčby dovodil, že nelze očekávat, že by další uložené ochranné léčení splnilo svůj účel a vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Z uvedených judikátů je podle státního zástupce zřejmé, že zabezpečovací detence by sice zpravidla měla následovat po neúspěšném ochranném léčení, zpravidla ústavním, avšak taková návaznost není zcela nezbytná, a že rozhodujícím důkazem pro volbu takového ochranného opatření je sice názor odborníka, nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě je však třeba opřít i o další důkazy.
13. K odkazu dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2018 sp. zn. I. ÚS 497/18, v němž bylo zdůrazněno, že zabezpečovací detence představuje mimořádně razantní zásah od základních práv, srovnatelný s uložením výjimečného trestu odnětí svobody, čemuž musí odpovídat náležité zkoumání toho, zda je zabezpečovací detence nezbytná a zda ji nelze nahradit ochranným léčením, státní zástupce poznamenal, že v judikované věci byla zabezpečovací detence uložena nepříčetnému pachateli drobných krádeží, proto měla být o to přesvědčivěji odůvodněna nezbytnost držení v zabezpečovací detenci, kdy měl být opatřen znalecký posudek a soud se neměl spoléhat jen na zprávu samotného Ústavu pro výkon zabezpečovací detence. Ve věci dovolatele se však jednalo o trestnou činnost závažnější a zejména existoval znalecký posudek soudní znalkyně detenci jednoznačně doporučující. Státní zástupce pak konstatoval, že věci dovolatele se nejvíce blíží věc, v níž Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 8 Tdo 662/2024, odmítl dovolání obviněné. Státní zástupce pak shrnul, že zabezpečovací detence byla obviněnému uložena na základě jednoznačného závěru soudní znalkyně, že ani ústavní ochranné léčení by nemělo žádný smysl, a konstatoval, že nebezpečnost pobytu dovolatele na svobodě je zřejmá z násilného charakteru trestných činů, jichž se opakovaně dopustil.
14. Stran námitky opomenutých důkazů, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce předně poznamenal, že pokud jde o zprávy a výslech znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., pak z jeho dovětku „srov. podání obviněného ze dne 30. 5. 2024“ není jasný adresát tvrzených důkazních návrhů a není patrno ani to, zda snad byly uvedené důkazní návrhy vůbec doručeny soudu prvního stupně, zejména že by se tak stalo před skončením dokazování v závěru hlavního líčení dne 3. 6. 2024, což se nepodává ani z protokolů o hlavním líčení. Pokud by pak taková korespondence mezi soudem a obviněným skutečně existovala a nebyla vyjevena státnímu zástupci, nebyla by s ohledem na koncipování projednání obžaloby jako veřejně vedeného souboje stran relevantní. Podle státního zástupce tak neexistoval důvod na takové návrhy ze strany soudu prvního stupně reagovat. Předmětné návrhy obsahovalo až odvolání obviněného, kdy z bodu 11. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že soud tyto návrhy zaznamenal, byť v dalším textu odůvodnění na ně výslovně nereagoval. Z obsahu jeho odůvodnění je však zřejmé, že je považoval za nadbytečné, neboť ohledně duševního stavu dovolatele bez výhrad uvěřil znalkyni MUDr. Gabriele Leblové. Zamítnutí důkazního návrhu z důvodu nadbytečnosti přitom odpovídá důvodům pro neakceptování důkazního návrhu podle judikatury Ústavního soudu. Skutečnost, že soud na důkazní návrhy nereagoval výslovně, považoval státní zástupce pouze za formální vadu, když z jeho obsahu je výše uvedené patrno.
15. Poukazoval-li dovolatel na svou současnou abstinenci a užívání předepsaných léků, pak státní zástupce zdůraznil, že se jedná o skutečnosti následující až po právní moci napadeného rozhodnutí, které mohou být podkladem pro změnu výkonu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení podle § 100 odst. 6 tr. zákoníku a § 355 tr. ř., nemohou však založit žádný z dovolacích důvodů.
16. Nepřisvědčil ani námitce dovolatele týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu. Po připomenutí judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 136/21, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1163/2020) státní zástupce konstatoval, že v dovolatelově věci hodnotily oba soudy přiměřenost ukládaného trestu zejména i s přihlédnutím k trestům dosud nevykonaným (viz bod 6. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 24. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěrem poukázal i na judikaturu vztahující se k možnosti přezkumu uložených trestů v rámci dovolacího řízení a uzavřel, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá, leda by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (kdy by se jednalo o trest svou nespravedlností výjimečný), či pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Zmíněnou proporcionalitu trestních sankcí však dovolatel nezmínil, a není tak žádný důvod se uloženým trestem z tohoto pohledu zabývat, zvláště když nic nenasvědčuje tomu, že by se jednalo o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Samotný dovolatel jej označuje pouze za trest „demotivující“ a za trest nikoliv nutný pro jeho nápravu. Státní zástupce uzavřel, že ani tato námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
17. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. m) a k) tr. ř.
20. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa). S ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem, jeho rozhodnutí i konkrétní dovolací námitky je zřejmé, že obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to ve spojení s dalším dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Mezi ochranná opatření patří ochranné léčení podle § 99 tr. zákoníku, zabezpečovací detence podle § 100 tr. zákoníku, zabrání věci, zabrání náhradní hodnoty, zabrání části majetku nebo zabrání spisů a zařízení podle § 101 až § 103 tr. zákoníku, popř. § 26 a § 26a zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a též ochranná výchova podle § 22 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).
22. Z tohoto pohledu je zřejmé, že část námitek, jimiž obviněný v rámci citovaného dovolacího důvodu argumentoval, nelze pod tento důvod podřadit. Jednalo se především o ty výhrady proti výroku o uložení zabezpečovací detence v rozsudku soudu prvního stupně, jejichž prostřednictvím brojil proti provedenému dokazování, zejména pro opomenutí z jeho strany navržených důkazů, jakož i hodnocení provedených důkazů, když znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Gabriely Leblové a MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., (který vypracoval znalecký posudek na obviněného v jiné jeho věci) jsou podle jeho názoru vzájemně ve zjevném rozporu, a mělo proto být přistoupeno k vypracování dalšího znaleckého posudku v této věci.
23. Výhrady zaměřené výlučně do způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany rozhodujících soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily, jakož i výhrady stran neprovedení navržených důkazů bez řádného odůvodnění takového neprovedení, lze uplatnit jen s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Dovolatel citovaný dovolací důvod ve věci neuplatnil, ostatně tento se váže toliko k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoliv k jiným okolnostem, např. pro naplnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence. Nejvyšší soud je však povinen zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva dovolatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4.
3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
Právě k takovému porušení práva na spravedlivý proces ve své podstatě směřovaly námitky dovolatele, že v jeho věci existovaly ve vztahu k prokázání podmínek pro uložení zabezpečovací detence opomenuté důkazy a zjevný rozpor mezi důkazy.
24. Nejvyšší soud však žádné porušení, které by mělo za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ve věci nezjistil. K výtce obviněného, že soudy nižších stupňů opomněly jím navržené důkazy, a to vyžádání aktuální zprávy o zdravotním stavu obviněného z Vazební věznice a ÚPVZD Praha Pankrác, zprávu o výkonu vazby, zprávu z ambulantního léčení, které bylo obviněnému uloženo a které vykonával v Psychiatrické nemocnici Bohnice, a dále výslech znalce MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20.
5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III.
ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného
lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Je třeba souhlasit se státním zástupcem, že z protokolů o hlavních líčeních nevyplývá, že by obviněný či jeho obhájce dovolatelem jmenované návrhy na provedení důkazů před soudem prvního soudu učinili. Tyto návrhy sice soudu prvního stupně zaslal, a to podáním označeným „Další vyjádření obžalovaného ve smyslu ust. § 196 odst. 2, odst. 3 tr. řádu“, doručeným soudu dne 30. 5. 2024 (č. l. 267–269), z následujícího hlavního líčení konaného dne 3. 6. 2024 však nevyplývá, že by na takových návrzích trval a před soudem i státním zástupcem tyto přednesl, když po provedeném dokazování zůstal bez vyjádření a další návrhy na doplnění dokazování on ani jeho obhájce nevznesli (viz protokol na č. l. 273–275). V rámci podaného odvolání pak pod bodem V. konstatoval, že tyto návrhy byly ze strany soudu prvního stupně opomenuty, a dále je bez dalšího jmenoval pod tvrzeními zpochybňujícími, že je v jeho případě nutné uložení zabezpečovací detence (č. l. 292–295). Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání obviněného ze dne 23. 7. 2024 (č. l. 302–303) se podává, že obhájce obviněného přednesl (z protokolu není zcela zjevné, zda je předložil či toliko navrhl) zprávu z Psychiatrické nemocnice Bohnice a zprávu MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., kdy k dotazu na doplnění dokazování žádný návrh obviněný ani obhájce neučinili. Z procesního hlediska lze konstatovat, že obviněný před soudy nižších stupňů jím citované návrhy na doplnění dokazování zjevně formálně neučinil, proto nelze soudům oficiální zamítnutí těchto důkazních návrhů a jeho odůvodnění vytýkat jako vadu. Přestože odvolací soud ve shrnutí odvolací argumentace obviněného pod bodem 11. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že obviněný výše uvedené důkazy znovu ve svém odvolání navrhoval, tak v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi nikterak nevypořádal.
26. Nejvyšší soud je stejně jako státní zástupce však přesvědčen, že v tomto konkrétním případě absence provedení označených důkazů a nedostatek přesvědčivého vysvětlení, proč procesnímu návrhu obviněného nebylo vyhověno, pokud je odvolací soud za takový návrh považoval, ještě neznamená deficit z hlediska respektu k právu obviněného na spravedlivý proces. Tyto důkazy totiž nemohou ničeho změnit na zjištění stran psychického stavu obviněného, jeho nebezpečnosti, potřebného způsobu jeho léčby a celkově vhodnosti uložení zabezpečovací detence namísto ochranného léčení.
27. Dovolatel v daném smyslu argumentoval především tím, že návrh znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Gabriely Leblové na uložení zabezpečovací detence byl v rozporu se závěry učiněnými znalcem MUDr. Jiřím Švarcem, Ph.D., který zpracoval znalecký posudek v jiné trestní věci obviněného a zabezpečovací detenci nenavrhoval. Dále obviněný kladl důraz na svůj aktuální stav, připomněl, že v rámci výkonu vazby i trestu odnětí svobody dodržoval léčebný režim, bral léky a abstinoval.
Pokud jde o závěry MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., resp. o absenci jeho návrhu uložit obviněnému zabezpečovací detenci, pak je nutno poznamenat, že tento vyhotovil znalecký posudek v jiné trestní věci dne 31. 1. 2023 (č. l. 120–126), nemohl tak brát v úvahu další trestnou činnost obviněného, další jeho pobyty v psychiatrické léčebně, následné užívání drog aj., které nastaly až poté, co vypracoval předmětný znalecký posudek, a to na rozdíl od MUDr. Gabriely Leblové, která znalecký posudek vypracovala dne 18.
3. 2024 (č. l. 97–116). MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., jak se podává z jeho znaleckého posudku v této věci provedeného jako listinný důkaz, měl za to, že hospitalizace obviněného, která trvala od 16. 11. 2022 (do 3. 3. 2023), splnila svůj účel. Ze znaleckého posudku MUDr. Gabriely Leblové se podává, že tato při činění svých závěrů vycházela i z dalších zpráv vyplývajících ze zdravotnické dokumentace obviněného z doby poté, co MUDr. Jiří Švarc, Ph.D., vypracovával na obviněného svůj posudek, a které tedy tento znalec neměl a nemohl mít k dispozici.
Jejich závěry tak nemohou být v rozporu, když závěry MUDr. Gabriely Leblové byly činěny o více než rok později, a to na základě nových informací. Vycházela tak např. z toho, že obviněný byl znovu hospitalizován od 15. 3. do 19. 5. 2023 a znovu pak od 27. 5. do 4. 7. 2023, v obou případech bylo při přijetí zjevné, že předcházelo užívání návykových látek. Znalkyně měla k dispozici informace i o jeho trestné činnosti. V úvahu brala jak předcházející znalecký posudek MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., znalecký posudek MUDr.
Petra Navrátila, tak i svůj předcházející znalecký posudek, v němž navrhovala toliko ochranné léčení v ústavní formě. Právě s ohledem na nová zjištění a vývoj psychického stavu obviněného uzavřela, že situace obviněného se posunula tak, že obviněného již je nutno z psychiatrického hlediska považovat za osobu pro společnost významně nebezpečnou, když opakuje násilné incidenty, nedodržuje léčbu, užívá drogy, je bez náhledu a nelze předpokládat abstinenci do budoucna či řádnou spolupráci v léčbě, a splňuje tak kritéria pro zabezpečovací detenci.
Lze uzavřít, že znalecké posudky MUDr. Gabriely Leblové a MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., který byl v této věci navíc proveden toliko jako listinný důkaz, rozhodně nebyly v žádném rozporu, nebylo ani důvodu provádět výslech MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D., který navíc jako znalec figuroval v jiné věci obviněného, či přibrání jiného znalce k vypracování dalšího znaleckého posudku. Na velice podrobně odůvodněných a jasně a logicky vysvětlených závěrech znalkyně MUDr.
Gabriely Leblové, z nichž soudy po řádném hodnocení jejího znaleckého posudku v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. i ve světle její výpovědi před soudem vycházely, by nemohly ničeho změnit ani zprávy týkající se zdravotního, resp. psychické stavu obviněného a dodržování léčby v rámci výkonu vazby a následně i trestu odnětí svobody. Obviněný byl totiž i v minulosti po krátkou dobu pobytu např. v psychiatrické nemocnici schopen abstinovat a dodržovat léčbu, nikdy to však nevedlo k jeho trvalejší nápravě.
Pokud obviněný zvládne dodržovat léčbu a abstinovat od užívání návykových látek delší dobu, jistě bude vhodné takovou skutečnost zvážit v rámci úvah o trvání důvodů pro pokračování zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 5 tr. zákoníku, mohlo by se také jednat o důvody pro změnu zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, budou-li splněny další podmínky, ve smyslu § 100 odst. 6 tr. zákoníku, případně pro upuštění od výkonu zabezpečovací detence ve smyslu § 100 odst. 7 tr. zákoníku. S ohledem na trestní, ale i léčebnou minulost obviněného a jeho duševní stav však taková zjištění v aktuální době opravdový posun obviněného prokázat nemohou.
I dovolací soud proto shledává provedení dovolatelem jmenovaných důkazů fakticky nadbytečným.
28. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je pak relevantní námitka dovolatele, že v jeho případě nebyla dodržena podmínka subsidiarity zabezpečovací detence k ochrannému léčení, vyplývající z ustanovení § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud předně poznamenává, že jelikož nebyly zjištěny žádné rozpory mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ani pochybení v podobě opomenutých důkazů, které by měly za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces, je při hodnocení naplnění podmínek zabezpečovací detence nutno vycházet ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, nikoliv z verze, kterou dovolacímu soudu předestírá dovolatel.
29. Soud prvního stupně v posuzované věci obviněného využil prvního ze dvou fakultativních důvodů pro uložení zabezpečovací detence podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení soud může uložit tento druh ochranného opatření vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Přitom je nutné, aby všechny tři vyjmenované podmínky byly splněny kumulativně, to znamená (i) spáchání zločinu ve stavu vyvolaném duševní poruchou, (ii) pobyt pachatele na svobodě je nebezpečný a (iii) ochranné léčení nebude postačovat k dostatečné ochraně společnosti (subsidiarita zabezpečovací detence vůči ochrannému léčení). Obviněný ve svém dovolání zpochybnil naplnění třetí z citovaných podmínek.
30. Soud prvního stupně se v bodech 8. a 9. odsuzujícího rozsudku vyčerpávajícím způsobem zabýval naplněním zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence obviněnému a odvolací soud se s jeho názorem ztotožnil a správné úvahy potvrdil v bodech 19.–23. napadeného usnesení. Podle Nejvyššího soudu byla osoba obviněného při posouzení otázky naplnění podmínky subsidiarity zabezpečovací detence k ochrannému léčení hodnocena s vysokou mírou pečlivosti. Soud prvního stupně dospěl po shrnutí výsledku provedeného dokazování k závěru, že u obviněného je dána tzv. duální problematika spočívající v existenci duševní poruchy (paranoidní schizofrenie) a zneužívání návykových látek, konkrétně pervitinu, což vede k agresivitě obviněného v důsledku projevu chorobných fenoménů.
Z posudku znalkyně MUDr. Gabriely Leblové pak vyplynulo, že u obviněného nastala v důsledku stižení duševní poruchou ve spojení s užíváním návykových látek porucha osobnosti, která má za následek u již obecně anomální osobnosti, kterou obviněný primárně má, rozvoj absence náhledu na přítomnost duševní poruchy i nutnost abstinovat od návykových látek, poškození charakteru, hodnotového systému a bezohledný postoj vůči společenským hodnotám. Soud dospěl k závěru, že jednoznačným projevem takové poruchy osobnosti bylo právě jednání obviněného v projednávané věci.
Znalkyně pak rovněž konstatovala, že pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný a doporučila mu uložit zabezpečovací detenci. Soud prvního stupně pak uzavřel, že s ohledem na vykonávaná léčení, která neměla žádný účinek, nelze na obviněného dostatečně působit ochranným léčením, a to ani v ústavní formě. Obviněný se i přes podstoupené léčby dále oddává návykovým látkám i navzdory existence duševní poruchy, která ve vzájemném spojení vede k jeho agresivnímu chování.
31. Pokud tedy za uvedené důkazní situace soudy prvního i druhého stupně (při vědomí skutečnosti, že zabezpečovací detence představuje mimořádně razantní zásah do práv obviněného) shledaly, že zjištěné skutkové okolnosti i výsledek zkoumání duševního stavu obviněného dávají zřejmý a dostatečný podklad o splnění zákonných podmínek pro uložení zabezpečovací detence obviněnému podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, Nejvyšší soud nemá důvod na jejich závěrech cokoliv korigovat. Nelze tudíž považovat za důvodnou námitku obviněného stran nepřiměřenosti zabezpečovací detence, neboť z výsledku provedeného dokazování vyplynulo, že pravděpodobnost účinnosti ochranného léčení je u obviněného jen velmi malá, v zásadě vyloučená.
Namítá-li obviněný, že doposud neabsolvoval ochranné léčení v ústavní formě, nelze tudíž předpokládat, jaký by toto mělo účinek, lze v tomto ohledu přisvědčit státnímu zástupci, že uložení zabezpečovací detence není podmíněno předcházejícím uložením a výkonem ochranného léčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1646/2011). Možno je pak poznamenat, že podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti, přičemž soud je povinen nejméně jednou za dvanáct měsíců přezkoumat, zda důvody pro její další pokračování trvají.
Nelze v této souvislosti pominout ani možnost dodatečné přeměny zabezpečovací detence na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody jejího uložení a budou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení. Jak správně poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření, zákon dokonce umožňuje upuštění od výkonu zabezpečovací detence, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena (§ 100 odst. 6, 7 tr. zákoníku; v podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud také na příslušnou procesní úpravu obsaženou v § 355 a násl. tr.
ř.). Obviněnému tudíž nic nebrání v tom, aby naplnil proklamované snahy po své nápravě, zapojil se do případné léčby ještě v průběhu vykonávání trestu a tím dal najevo vážnost svého zájmu o změnu v chování tak, aby přestal být osobou nebezpečnou nejen svému okolí, nýbrž i sám sobě. Budou-li tyto snahy úspěšné, nelze vyloučit, že by v konečném důsledku mohly vést právě ke zmíněnému upuštění od výkonu zabezpečovací detence ještě před započetím jejího výkonu, eventuálně k její přeměně v ochranné léčení či k dřívějšímu propuštění ze zabezpečovací detence, bude-li její výkon započat.
Je tedy na obviněném, jak bude v budoucnu řešit svou situaci, zda využije možnosti poskytnuté odborné pomoci a projeví vážnou vůli potlačit své psychické potíže a ovládat je tak, aby se vyvaroval dalšího protiprávního jednání podobné povahy, pro které byl v posuzované věci potrestán. Jde o otázky, které nemůže Nejvyšší soud předjímat, jen sám obviněný může svým přístupem a účinnou snahou po nápravě osvědčit v budoucnu naplnění podmínek pro některý z výše uvedených procesních postupů ve vztahu k uloženému ochrannému opatření.
32. Obviněný dále brojil proti výměře uloženého trestu odnětí svobody, konkrétně proti nedostatečnému zohlednění pravděpodobnosti nařízení dříve uloženého podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Zde je nutno poznamenat, že tyto námitky nelze podřadit pod žádný z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
33. Pokud jde v případě výroku o trestu o jiné vady záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod., lze takové výhrady podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.
34. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv.
Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.
35. Pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byl podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněný byl přitom v nyní projednávané věci ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 6 let.
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil, pak správně a pečlivě zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti. Jako polehčující okolnost hodnotil, že obviněný se doznal a prohlásil svou vinu, jedná se však o jedinou polehčující okolnost. Naproti tomu za přitěžující považoval, že obviněný byl již v minulosti odsouzen, dokonce opakovaně za násilnou trestnou činnost, za což i vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody. Za další přitěžující okolnost považoval to, že obviněný se projednávané věci dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a to rovněž za násilnou trestnou činnost, a navíc svým jednáním porušil mu uloženou přiměřenou povinnost zdržet se ve zkušební době podmíněného odsouzení požívání návykových látek (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28.
6. 2023, sp. zn. 2 T 40/2023).
36. S námitkou dovolatele, že soudy při ukládání trestu nevzaly v potaz skutečnost, že obviněnému bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, který mu byl uložen Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 40/2023, a to v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, není možné souhlasit. V tomto nálezu bylo mj. řečeno, že pokud soudy při ukládání nového trestu nezohledňují dříve uložené a nevykonané tresty, může při takovém postupu docházet (a v některých případech skutečně dochází) k problematické praxi spočívající v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, jejichž celková délka může být nepřiměřená k závažnosti jednání a silně ztěžuje individualizaci při ukládání trestů.
O takovou situaci však v tomto případě nejde. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně (bod 6.), tak odvolacího soudu (bod 24.), oba soudy nižších stupňů se přiměřenosti trestu, jeho individualizaci i řetězení ukládaného trestu s trestem již dříve uloženým věnovaly. Soud prvního stupně pak po pečlivém rozboru polehčujících a přitěžujících okolností konstatoval, že obviněnému by bylo s ohledem na všechny přitěžující okolnosti (opakovanost a vysokou závažnost násilné trestné činnosti, jakož i její páchání ve zkušební době podmíněného odsouzení za jinou násilnou trestnou činnost a již dříve vykonaný trest odnětí svobody) namístě ukládat trest v horní polovině zákonné výměry trestní sazby vymezené v § 325 odst. 2 tr.
zákoníku. Trest toliko ve výměře 36 měsíců, tedy ještě pod polovinou zákonné výměry, pak uložil soud nejen s ohledem na doznání a prohlášení viny obviněného, ale zejména pak také s ohledem na skutečnost, že obviněný je vystaven nařízení původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody ve výměře 3 let.
37. S tímto závěrem se i Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací, zcela ztotožňuje. Za dané situace, kdy se v případě obviněného jedná o obtížně napravitelného recidivistu, kterého od dalšího páchání trestné činnosti neodradily dříve uložené tresty, nelze uložení trestu odnětí svobody ve výměře 36 měsíců, který společně s již dříve uloženým trestem, na který bude svým výkonem navazovat, činí ve svém souhrnu trest odnětí svobody ve výměře 6 let, považovat za trest nepřiměřený. Jedná se o trest individualizovaný, který reaguje na konkrétní situaci obviněného, jeho osobnost i poměry, zhodnocené možnosti nápravy i pečlivě zvážené polehčující i přitěžující okolnosti.
Pokud obviněný opakovaně páchal trestnou činnost, a to navíc ve zkušební době podmíněného odložení trestu odnětí svobody, nadto porušoval i mu uloženou přiměřenou povinnost zdržet se ve zkušební době podmíněného odsouzení požívání návykových látek, musel být srozuměn s následky takového jednání (pravděpodobnost nařízení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody i uložení dalšího trestu), které rovněž musí nést. Evidentní rovněž je, že předcházející jak vykonaný trest odnětí svobody, tak i následně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody, v jehož zkušební době se dopustil nyní projednávané trestné činnosti, se minuly účinkem, proto je třeba na obviněného působit již trestem (byť až ve svém souhrnu s trestem dříve uloženým) důraznějším.
I společně s dříve uloženým trestem, který nebyl dosud obviněným vykonán, se navíc stále jedná o trest, který nepřekračuje hranici stanovenou zákonem na trestný čin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl v této věci uznán vinným.
38. Pokud jde o nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1202/17, na který dovolatel poukazoval, pak tento neřešil individualizaci trestu samotného, nýbrž aplikaci principu individualizace při nařizování výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a přeměnách alternativních trestů v souvislosti s možným stanovením dalších omezení či povinností nad minimální rámec respektování právních norem. Soudy v nyní projednávané věci ukládaly trest po rozhodnutí o vině obviněného, tedy nenařizovaly výkon podmíněně odloženého trestu, nepřeměňovaly alternativní trest, ani obviněnému neukládaly při takové přeměně/nařízení výkonu trestu specifická omezení či povinnosti, předmětný nález se tak nyní projednávané věci nijak netýká. To samozřejmě nic nemění na závěru, že je důležité obviněného motivovat k vedení řádného života a potřeby nalezení řešení, které k takovému životu a ochraně společnosti povede, s ohledem na výše uvedené však lze uzavřít, že soudy nižších stupňů svými rozhodnutími právě k takovému řešení přistoupily, když předcházející odsouzení ani výkon trestu odnětí svobody obviněného dosavadně k vedení řádného života, léčbě a abstinenci nevedly. Lze uzavřít, že uložený trest odnětí svobody nepředstavuje porušení ústavního principu proporcionality trestní represe, nejedná se o trest extrémně přísný ani zjevně nespravedlivý. Úvahy soudů jsou přiléhavé a trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, tedy pod polovinou zákonné trestní sazby, je s přihlédnutím ke všem soudy zmiňovaným skutečnostem adekvátní. Soudy uvážily všechny okolnosti relevantní z hlediska druhu a výměry trestu a jejich závěry jsou logické a přesvědčivé. K zásahu dovolacího soudu proto není dán v projednávané věci žádný důvod.
39. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání z části podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a z části se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., zčásti je zjevně neopodstatněné, proto je (jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu