9 Afs 195/2023- 43 - text
9 Afs 195/2023 - 46
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: A. J., proti žalovanému: Magistrát města Hradec Králové, se sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. MMHK/183118/2022 OE3/Vor, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2023, č. j. 31 Af 36/2022 70,
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2023, č. j. 31 Af 36/2022 70, se zrušuje.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 10. 2022, č. j. MMHK/183118/2022 OE3/Vor, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalobkyně od roku 2013 vlastní pozemek v k. ú. Svinary, p. č. st. XA, jehož součástí je stavba s číslem evidenčním XB (dále také „stavba“). Tato stavba byla v roce 1993, kdy vznikla, kolaudována jako zemědělský účelový objekt, avšak z důvodu chyby byla v katastru nemovitostí evidována jako stavba určená pro rodinnou rekreaci.
[2] Žalobkyně v roce 2020 obdržela od žalovaného složenku k úhradě místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů (od roku 2021 poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, dále také „místní poplatek za komunální odpad“) vztahující se ke stavbě. Na to žalovanému odpověděla dopisem, v němž projevila nesouhlas se zpoplatněním stavby a přiložila kolaudační rozhodnutí z roku 1993. Žalovaný na úhradě i přes to trval, žalobkyně proto v letech 2020, 2021 a 2022 poplatek za komunální odpad, celkem 1 800 Kč (600 Kč za každý rok), uhradila. Ke dni 12. 8. 2022 žalobkyně zajistila opravu chyby v katastru nemovitostí, a proto se na žalovaného obrátila dopisem, v němž požadovala vrácení nedůvodně uhrazených poplatků. Žalovaný sdělením ze dne 14. 9. 2022, č. j. MMHK/168911/2022 OE3/Vor, žalobkyni sdělil, že její žádosti nevyhověl. Proti tomuto sdělení žalobkyně podala námitku, kterou žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl.
[3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále též „krajský soud“), který jí v záhlaví uvedeným rozsudkem vyhověl, rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uvedl, že „správní poplatek je daní“ ve smyslu § 2 odst. 3 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobkyně podala žádost o vrácení správního poplatku podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Žalovaný měl proto o této žádosti rozhodnout podle § 101 odst. 1 daňového řádu; pokud by žádost zamítl, jednalo by se o rozhodnutí, proti němuž je přípustné odvolání podle § 109 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný však takové rozhodnutí nevydal, a tudíž podle krajského soudu nepostupoval procesně správně.
[4] K otázce, zda je žalobkyně poplatníkem podle § 10e písm. b) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“), a zda je stavba předmětem poplatku podle § 10f písm. b) zákona o místních poplatcích, odkázal krajský soud na komentářovou literaturu, podle níž je rozhodné, k jakému účelu je stavba zkolaudována, resp. zapsána do katastru nemovitostí. Faktické užívání stavby jako stavby pro rodinnou rekreaci není relevantní. Má li správce poplatku podezření, že je stavba užívána v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, může se obrátit na stavební úřad, aby zjednal nápravu. V tomto ohledu krajský soud nepovažoval za postačující vyjádření Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, jenž na dotaz žalovaného na „předmět daně ze staveb“ odpověděl, že se jedná o budovu pro rodinnou rekreaci. II. Obsah kasační stížnosti žalovaného a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Krajský soud aplikoval na věc zákon o správních poplatcích, který na ni však vůbec nedopadá. Zároveň opomenul zohlednit ve správním spise obsažený hromadný předpisný seznam ze dne 21. 9. 2022, kterým byl žalobkyni vyměřen místní poplatek za komunální odpad za roky 2020 a 2021. Pokud by jej vzal v potaz, musel by návrh žalobkyně zčásti odmítnout pro nedostatek podmínek řízení, neboť žalobkyně nevyčerpala zákonem předpokládané možnosti obrany.
[7] Místní poplatek za komunální odpad je upraven v zákoně o místních poplatcích, jedná se tedy o daň, za niž daňovému subjektu nenáleží žádná „protihodnota“, jak tomu je u správních poplatků, na jejichž zákonnou úpravu krajský soud chybně odkázal. V letech 2020 a 2021 stavba žalobkyně podléhala místnímu poplatku za komunální odpad, protože byla vedena v katastru nemovitostí jako stavba pro rodinnou rekreaci. Vyjádření Finančního úřadu pro Královéhradecký kraj, podle něhož je stavba daněna jako budova pro rodinnou rekreaci, je v tomto ohledu relevantní. Ve vztahu k roku 2022 je nutné zohlednit nový § 10f písm. b) zákona o místních poplatcích účinný od 1. 1. 2021, jímž zákonodárce sledoval – oproti dřívější úpravě obsažené v § 10b odst. 1 písm. b) téhož zákona – zpoplatnění všech nemovitých věcí, v nichž není trvale hlášena žádná osoba a u nichž se vyskytne možnost využití obecního systému odpadového hospodářství. Od roku 2022, s ohledem na změnu textu zákona o místních poplatcích, proto stavba podléhala místnímu poplatku již s ohledem na možnost využít obecní systém odpadového hospodářství.
[8] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout. Vydání hromadného předpisného seznamu není s ohledem na jádro argumentace krajského soudu podstatné. Pro jeho vydání nadto nebyly splněny podmínky a žalobkyně se proti němu ani neměla jak bránit, neboť o jeho existenci nevěděla. Aplikaci zákona o správních poplatcích na projednávanou věc považuje za správnou, stejně jako výklad § 10f písm. b) zákona o místních poplatcích zaujatý krajským soudem.
[9] Stěžovatel v replice k vyjádření žalobkyně uvedl, že místní poplatek vyměřil hromadným předpisným seznamem, neboť zákon o místních poplatcích takový postup vyžaduje v případě, že je poplatek uhrazen po datu splatnosti. Zopakoval, že zákon o správních poplatcích se na vracení místních poplatků nevztahuje, a uvedl, že žalobkyně měla možnost podat odvolání proti hromadnému předpisnému seznamu. Nesouhlasí s názorem žalobkyně, že nový místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství nebyl předmětem rozhodování krajského soudu. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Stěžovatel správně namítl, že krajský soud na věc aplikoval nesprávnou právní úpravu. Ten totiž na podkladu na § 7 odst. 1 písm. c) zákona o správních poplatcích dospěl k závěru, že žalovaný postupoval procesně nesprávně, neboť měl o žádosti žalobkyně rozhodnout; proti tomuto rozhodnutí by pak bylo přípustné odvolání, o kterém by rozhodoval nadřízený správní orgán stěžovatele. Zákon o správních poplatcích však na nyní projednávanou věc skutečně nedopadá. Místní poplatek za komunální odpad je upraven v zákoně o místních poplatcích (§ 10b ve znění účinném do 31. 12. 2020, § 10d a násl. ve znění účinném od 1. 1. 2021). Zákon o místních poplatcích obsahuje především hmotné právo, jakož i „procesní úpravu správy místních poplatků, která však není komplexní, nýbrž upravuje pouze určité dílčí otázky s tím, že ve zbytku se řídí obecnou úpravou v daňovém řádu [srov. § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 písm. a) tohoto zákona].“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 5. 2023, č. j. 5 Afs 261/2018 69, č. 4490/2023 Sb. NSS)
[13] Zákon o místních poplatcích neobsahuje speciální úpravu vracení poplatku, jako je tomu v § 7 zákona o správních poplatcích. Vracení místních poplatků se tudíž řídí obecnou úpravou vracení přeplatku na dani v daňovém řádu (srov. bod 30 usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012 34, č. 3096/2014 Sb. NSS, či obdobně body 27–29 usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 261/2018 69). Podle § 155 odst. 5 daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2021 [n]elze li žádosti o vrácení, použití nebo převod vratitelného přeplatku vyhovět, správce daně o tom daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumí. To žalovaný učinil sdělením ze dne 14. 9. 2022. Protože proti tomuto sdělení není přípustné odvolání, žalobkyně proti němu brojila námitkou podle § 159 odst. 1 daňového řádu, o které žalovaný v souladu s § 159 odst. 3 daňového řádu rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Z hlediska procesního tudíž žalovaný postupoval zcela v souladu se zákonem o místních poplatcích a daňovým řádem.
[14] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud pochybil, pokud nevzal v potaz hromadný předpisný seznam založený ve správním spisu a žalobu zčásti neodmítnul. V tomto řízení je nicméně předmětem přezkumu rozhodnutí o námitce proti sdělení o nevyhovění žádosti o vrácení přeplatku. Projednatelnosti žaloby proti tomuto rozhodnutí nijak nebrání existence platebního výměru či hromadného předpisného seznamu, na jejichž základě dochází k předpisu daňové povinnosti na osobní daňový účet. Ze stěžovatelovy argumentace ani není zřejmé, proč k takovému závěru dospěl. Žaloba byla tudíž plně projednatelná a krajský soud nijak nepochybil, pokud nepřistoupil k jejímu částečnému odmítnutí. Zároveň Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) považuje za nezbytné zdůraznit, že hromadný předpisný seznam, na nějž stěžovatel odkazuje, byl vydán teprve dne 21. 9. 2022, tedy až poté, co žalobkyně požádala o vrácení přeplatku a žalovaný vydal sdělení, že její žádosti nevyhovuje. Žalobkyně tudíž zvolila vhodnou procesní obranu a tato kasační námitka není důvodná.
[15] Stěžovatelova poslední námitka se týká otázky, zda žalobkyni za stavbu vznikla poplatková povinnost či nikoliv. Stěžovatel má za to, že v letech 2020 a 2021 stavba podléhala poplatkové povinnosti, neboť byla v katastru vedena jako stavba pro rodinnou rekreaci. Od roku 2022 pak podle stěžovatele, s ohledem na změnu znění zákona o místních poplatcích, podléhala stavba místnímu poplatku proto, že u ní existovala možnost využít obecní systém odpadového hospodářství. NSS se ani s jednou z těchto argumentačních linií neztotožňuje.
[16] Ve vztahu k rokům 2020 a 2021, k nimž stěžovatel namítá, že stavba byla v katastru nemovitostí zapsána jako stavba pro rodinnou rekreaci, považuje NSS za stěžejní, že mezi stranami není bez ohledu na údaje zapsané v katastru nemovitostí sporu o tom, že stavba byla kolaudována jako zemědělský účelový objekt. Žalobkyně ostatně již na první výzvu k zaplacení místního poplatku stěžovateli náležitě doložila, že tento zápis je v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, a následně se také postarala o opravení této chyby, která vznikla zřejmým omylem ve smyslu § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Jelikož stavba nebyla kolaudována jako stavba určená pro rodinnou rekreaci, a nebýt chyby v katastru, nebyla by v něm takto ani evidována, neexistoval zákonný podklad pro to, aby byla zpoplatněna místním poplatkem za komunální odpad (viz podrobněji níže). Bylo by pak v rozporu s principy dobré správy, aby žalobkyně hradila místní poplatek za komunální odpad jen v důsledku chybného postupu jiného správního orgánu.
[17] Ke zpoplatnění stavby žalobkyně místním poplatkem za komunální odpad nemohly vést ani stěžovatelovy úvahy, že tato stavba mohla být fakticky jako stavba pro rodinnou rekreaci užívána. Ze zákona o místních poplatcích nijak nevyplývá, že by bylo při určení poplatkové povinnosti možné zohlednit faktické užívání stavby, jako tomu bylo před 30. 6. 2012, kdy zákon o místních poplatcích výslovně uváděl, že poplatníkem je vlastník stavby „určené nebo sloužící k individuální rekreaci…“ (srov. bod 24 rozsudku NSS ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 176/2016 46). Pokud je stavba stavbou pro rodinnou rekreaci ve smyslu bodu 4 přílohy k vyhlášce č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), ve znění pozdějších předpisů, a jako taková je náležitě kolaudována a zapsána do katastru, pak podléhá poplatkové povinnosti.
[18] Rozhodné je tedy nyní pouze formální kritérium (srov. bod 9 rozsudku NSS ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Afs 24/2016 26). Pokud stavbou pro rodinnou rekreaci formálně není, pak poplatkové povinnosti podléhat nemůže, a to bez ohledu na to, že si stěžovatel myslí, že k ní fakticky slouží či sloužit může, nebo o tom má dokonce důkazy. Zjednodušeně řečeno, bude li někdo k rodinné rekreaci používat garáž, povinnost hradit místní poplatek za komunální odpad mu tím nevznikne. Důraz na formální kritérium působí zároveň i opačně, takže se ani poplatníci nemohou naopak povinnosti místní poplatek hradit zbavit tvrzením, že fakticky stavbu neužívají či dokonce ani užívat nemohou (rozsudek č. j. 8 Afs 176/2016 46).
[19] Podstatné není ani to, jak je stavba daněna, neboť předmět daně ze staveb je konstruován jinak než předmět místního poplatku za komunální odpad [viz § 7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“)], přičemž faktické užívání stavby je u této daně relevantní až z hlediska určení sazby daně (§ 11 zákona o dani z nemovitých věcí; viz také usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 3. 2016, č. j. 2 Afs 153/2014 71, č. 3420/2016 Sb. NSS).
[20] Na výše uvedeném nic nezměnila ani novela zákona o místních poplatcích provedená zákonem č. 543/2020 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpadech a zákona o výrobcích s ukončenou životností. Podle § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích ve znění do 31. 12. 2020 [p]oplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není přihlášená žádná fyzická osoba […]. Od 1. 1. 2021 je pak podle § 10f písm. b) zákona o místních poplatcích [p]ředmětem poplatku za obecní systém odpadového hospodářství […] jednotlivá možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství, která je dána vlastnictvím jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která se nachází na území této obce.
[21] Není totiž pravda, jak tvrdí stěžovatel, že po novele zákona o místních poplatcích zakládá poplatkovou povinnost již samotná možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství. Návětí § 10f zákona o místních poplatcích v současném znění totiž netvoří samostatnou normu, tou je teprve v kombinaci s písm. a) či b). Předmětem poplatku je tedy buď a) jednotlivá možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství, která je dána přihlášením fyzické osoby v obci; anebo b) jednotlivá možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství, která je dána vlastnictvím jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která se nachází na území této obce. Pro aktivaci ustanovení § 10f písm. b) zákona o místních poplatcích je zároveň i nadále rozhodné veřejnoprávní určení nemovité věci, a nikoliv jeho faktické užívání. Novela totiž změnou terminologie pouze reflektovala rekodifikaci soukromého práva, neboť podle důvodové zprávy k zákonu č. 543/2020 Sb. „pojmy ‚stavba určená k individuální rekreaci‘, ‚byt‘ a ‚rodinný dům‘ […] již nemusí představovat samostatné nemovité věci, a tedy nemusí být předmětem vlastnictví“ (srov. dále např. § 1159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravující byt jako součást „jednotky“, jež je věcí nemovitou).
[22] Zákon o místních poplatcích tedy ani po 1. 1. 2021 nedává stěžovateli pravomoc bez ohledu na veřejnoprávní určení stavby posuzovat, k jakému účelu je fakticky užívána, a na základě těchto úvah pak vyměřovat místní poplatek za místní odpad. Lze proto uzavřít, že žalobkyně neměla v letech 2020–2022 povinnost za stavbu hradit místní poplatek za komunální odpad, neboť stavba nebyla stavbou určenou k rodinné rekreaci a byla jako taková zapsána v katastru nemovitostí pouze v důsledku omylu, jejž katastr nemovitostí následně napravil. Protože však žalobkyně místní poplatek na výzvy stěžovatele uhradila, vznikl jí přeplatek, který jí měl stěžovatel na její žádost postupem podle § 155 a násl. daňového řádu vrátit. IV. Závěr a náklady řízení
[23] Závěr krajského soudu o nesprávném procesním postupu žalovaného NSS shledal chybným. Kasační stížnost stěžovatele v tomto směru tudíž byla důvodná, a protože zmíněný závěr představuje podstatnou část nosných důvodů rozsudku napadeného kasační stížností, nezbylo NSS než přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[24] NSS se však zároveň ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně poplatkové povinnosti žalobkyně. Již v řízení před krajským soudem tudíž byl důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatele podle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., NSS proto s ohledem na hospodárnost soudního řízení rovnou přistoupil k jeho zrušení a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Pro úplnost NSS dodává, že k takovému postupu může přistoupit i tehdy, podal li kasační stížnost žalovaný správní orgán (rozsudky NSS ze dne 11. 7. 2012, č. j. 1 As 78/2012 35, či ze dne 6. 12. 2017, č. j. 6 Afs 282/2017 26). O věci soud rozhodl bez jednání postupem dle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[25] V dalším řízení se stěžovatel bude řídit závazným právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
[26] Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. v případě, že NSS zruší rozhodnutí žalovaného, rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před krajským soudem. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníku, který neměl ve věci úspěch. Stěžovatel sice dosáhl zrušení rozsudku krajského soudu, ve věci samé však úspěch neměl, neboť žaloba proti jeho rozhodnutí byla důvodná a NSS přistoupil k jeho zrušení. Z hlediska celkového soudního přezkumu rozhodnutí stěžovatele je proto nutné za úspěšného účastníka řízení považovat žalobkyni (viz výše citovaný rozsudek č. j. 6 Afs 282/2017 26 nebo rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 67/2013 42, č. 2949/2014 Sb. NSS). Stěžovatel proto právo na náhradu nákladů řízení nemá a náhradu nákladů řízení NSS přiznal žalobkyni.
[27] Žalobkyně nebyla v řízení o žalobě a o kasační stížnosti zastoupena advokátem, náklady řízení tudíž představuje pouze zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč. Celkem je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobkyni 3 000 Kč na náhradě nákladů řízení, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. října 2023
JUDr. Pavel Molek
předseda senátu