a č. 354/2003 Sb. Platební výměr vydaný podle $ 2601 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, vů- či celnímu ručiteli má stejnou právní povahu a účinky jako rozhodnutí vydané ve vyměřovacím řízení vůči celnímu dlužníkovi. Proto rozhodnutí adresované ručiteli mu musí být doručeno v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl ($ 268 odst. 2 citovaného zákona).
a č. 354/2003 Sb. Platební výměr vydaný podle $ 2601 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, vů- či celnímu ručiteli má stejnou právní povahu a účinky jako rozhodnutí vydané ve vyměřovacím řízení vůči celnímu dlužníkovi. Proto rozhodnutí adresované ručiteli mu musí být doručeno v propadné lhůtě tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl ($ 268 odst. 2 citovaného zákona).
C) IV. Věcné posouzení 15) Východiskem pro posuzování věci rozšířeným senátem byl princip jednotnosti a nerozpornosti právního řádu. Ten mimo jiné vyžaduje, aby stejný právní institut, který je vlastní více právním odvětvím, byl pokud možno koncipován a vykládán shodně. S ohledem na institut ručení již rozšířený se- nát uvedl, že nelze přijmout názor, podle kte- rého jsou ručení ve veřejném právu a ručení v soukromém právu něco odlišného. Ručení je obecným institutem vlastním celému práv- nímu řádu, pro který mohou, pokud je to ra- cionální anebo pokud tak zákonodárce vý- slovně stanoví, existovat v jednotlivých právních odvětvích odlišnosti. Ty ostatně existují i v rámci samotného práva soukro- mého (srovnej odlišnosti v úpravě ručení dle občanského zákoníku a zákoníku obchodní- ho odůvodněné rozdílnými požadavky na za- jištění závazků ve vztazích mezi občany opro- ti obchodnímu životu). Odlišnosti však nikdy nemohou přesáhnout do samé podstaty tak tradičního institutu, jakým ručení bezesporu odedávna je. Je-li veřejnoprávní úprava stro- há, neúplná či rozporná, její výklad v aplikač- ní praxi správních orgánů a soudů by měl hledat shodu, nikoliv vytvářet umělé rozpory (srov. v tomto ohledu rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS; tomuto právnímu názoru výslovně přitakalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. PL ÚS 72/06, č. 291/2008 Sb., bod 50). ) Argument požadavkem nerozpornos- ti právního řádu je argumentem systematic- kým; s ohledem na prvek srovnání se může jednat o argument systematikou vnitrooboro- vou či mezioborovou. Rozdíl mezi oběma je v míře abstrakce, tedy míře zobecnění posu- zovaných systémových rysů, ze kterých jsou destilovány principy právní úpravy. Systema- tický argument plní nezastupitelnou úlohu při zaplňování mezer v právu. V rámci této ar- gumentační činnosti sleduje vnitřní logiku systému: od specifického a příbuzného k ví- ce obecnému a společnému. Při zaplňování mezery v zákoně se v prvé řadě využije prin- cipů stejného právního předpisu. Není-li jich, pak je namístě využít principy předpisu příbuz- ného. Není-li ani těchto, pak principů daného právního odvětví, široce definovaného. Koneč- ně pokud není možné nalézt odpověď v rámci odvětvových principů, pak je namístě zohlednit obecnou úpravu určitého právního institutu. Ta se zpravidla nalézá v občanském právu či obecné teorii soukromého práva, která je zá- kladnou celého právního řádu. 17) Pokud aplikujeme výše uvedené na zde vykládaný institut ručení v celním záko- ně, pak nejbližší paralelou mimo samotný právní předpis bude institut ručení v daňo- vém řádu, který je příbuzným předpisem od- větvovým. Příbuznost je zde dána obdobnou podstatou a smyslem existence obou veřej- noprávních povinností, tedy platit daně a cla a tomu odpovídající zájem na zajištění splně- ní těchto povinností jinou osobou namísto toho, koho jinak primárně taková povinnost stíhá. Obě specifické úpravy pak mají svůj předobraz v institutu ručení v občanském právu, tedy $ 546 a n. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších před- pisů (dále jen „obč. zák.“), a v teorii občan- ského práva. 18) Devátý senát ve své předkládací zprá- vě zdůraznil akcesorický charakter institutu ručení. S odkazem na úpravu ručení v občan- ském právu argumentuje, že celní úřad je po- vinen celní dluh vyměřit pouze jednou, a to (primárnímu) dlužníkovi, nikoliv však již ru- čiteli (tedy jakémusi sekundárnímu dlužníko- vi), vůči kterému je již jednou vyměřená po- 65 1754 vinnost pouze následně vymáhána. Nutnost samostatně vyměřovat vůči ručiteli by dle právního názoru devátého senátu vedla k po- pření charakteru ručení a jeho přetvoření v postavení solidárního dlužníka. 19) Právní názor devátého senátu nemů- že obstát. Vymáhání splnění určité pohledáv- ky po povinném subjektu nutně předchází je- jí stanovení. Každé právo je vždy nezbytné nejprve nalézt (ustálit skutkový stav a podřa- dit jej pod příslušnou právní normu - jazy- kem celního zákona či daňového řádu vymě- řit či doměřit) a teprve poté může dojít k jeho vymáhání. Ze stejné logiky ostatně vy- chází úprava ručení v občanském zákoníku, kde je věřitel povinen (chce-li si vynutit uspokojení své pohledávky, když tak dlužník dobrovolně neučinil) získat samostatný exe- kuční titul, tedy zpravidla pravomocný rozsu- dek, jak proti dlužníkovi, tak proti ručiteli, tj. je povinen podat proti ručiteli samostatnou žalobu ($ 548 obč. zák., blíže viz např. Švest- ka, J., a kol. Občanský zákoník. 10. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 970 an.; blíže k vý- voji institutu ručení v občanském a obchod- ním právu a jeho povaze akcesority, viz Peli- kánová, I. Ručení. Právník, 1996, č. 5, str. 401 - 414, nas. 402 an.). Je ostatně na věřitelově rozhodnutí, zda bude žalovat jen dlužníka ne- bo jen ručitele či oba dva zároveň (dokonce ve společném řízení nebo jindy odděleně, a to iu různých soudů). Soud pak posuzuje též samostatně skutkový stav a právní důvod k případnému stanovení povinnosti ohledně dlužníka i ručitele. Procesně zde není pří- tomna pasivní solidarita dlužníka a věřitele, nýbrž samostatné procesní společenství obou. I v případě vydání jediného rozsudku je rozhodováno o povinnosti dlužníka a věřitele zaplatit celý dluh, přičemž úhradou jednoho z nich zaniká povinnost druhého. Devátým se- nátem zdůrazňovaná paralela s občanským právem tedy naopak vyžaduje, aby celní úřad získal samostatný exekuční titul (a mohl ná- sledně splnění povinnosti vymáhat) jak proti dlužníkovi, tak proti ručiteli, a to v rámci dvou samostatných správních řízení. 20) Znění ustanovení $ 2601 odst. 1 celní- ho zákona předvídá, že celní úřad doručí 66 „platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla“ ručiteli. Celní zákon blíže nespecifikuje, jaký platební výměr má být v těchto přípa- dech vlastně doručován: zda samostatný (no- vý) platební výměr, jehož adresátem je ručitel, anebo zda se má jednat pouze o „přeposlání“ již existujícího platebního výměru, který byl předtím doručen dlužníkovi, spolu s výzvou, ať plní ručitel. Posledně zmiňovaná konstruk- ce je však s ohledem na výše uvedený poža- davek jasného stanovení povinnosti neudrži- telná; i vůči ručiteli musí dojít k adresnému a konkrétnímu „vyměření“ cla, byť jde o sta- novení povinnosti uhradit za dlužníka neza- placené clo. 21) Platební výměr podle $ 2601 odst. 1 celního zákona (v projednávané věci celním orgánem nadepsán „rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka“) je v materiál- ním smyslu rozhodnutím, kterým se stanoví výše cla pro ručitele. Pro tento náhled na roz- hodnutí vydávaná podle $ 2601 celního záko- na se jednoznačně vyslovil Ústavní soud, nej- nověji ve svém nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I ÚS 2345/07, přístupný na http:// nalus.usoud.cz, ze starší judikatury také nále- zy pod sp. zn. I. ÚS 445/2000; I. ÚS 446/2000; I. ÚS 447/2000 a I. ÚS 448/2000. V tomto nejčerstvějším nálezu Ústavní soud jednak odkázal na své dosavadní (materiální) vnímá- ní výzvy ručiteli coby rozhodnutí ve smyslu $ 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, kterou se adresátovi zakládají práva a povin- nosti. Dále konstatoval, že práva a povinnosti lze jak v daňovém, tak v celním řízení ukládat pouze na základě rozhodnutí. Samotné pro- hlášení ručitele v záruční listině tuto povahu nemá, stejně jako ji s účinky pro ručitele ne- má vyměření daňového či celního dluhu vůči dlužníkovi. Ústavní soud tedy odmítl kon- strukci, že povinnost ručitele k uhrazení dlu- hu by vznikala ze zákona ve spojení s právní skutečností, že dlužník i přes výzvu neplní. Naopak zdůraznil, že na výzvu podle f$ 2601 celního zákona je nezbytné pohlížet jako na rozhodnutí, kterým byla vyměřena daň a kterým bylo zároveň aplikováno hmotné právo (bod 22 citovaného nálezu). 22) Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze pro účely posuzování věci rozšíře- ným senátem učinit pouze jediný závěr: Ústavní soud rozšířil předchozí požadavky, které vyslovil s ohledem na postavení daňo- vého ručitele (srov. především nález ze dne 29. 1.2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, č. 291/2008 Sb)), také na postavení celního ručitele. Výzva (či rozhodnutí) podle $ 2601 celního zákona je rozhodnutím činěným v řízení vyměřovacím, kterým je vůči ručiteli poprvé stanovena pla- tební povinnost co do jejího důvodu i výše. Pokud se tedy jedná o samostatné „vyměření“ dluhu vůči ručiteli, pak jediným logickým zá- věrem co do příslušných lhůt ohledně doru- čení rozhodnutí podle $ 2601 celního zákona ručiteli je, že se tak musí stát ve lhůtách cel- ním zákonem předepsaných pro „vyměření“ povinnosti, tedy ve lhůtě tříleté propadné, stanovené v $ 268 celního zákona, nikoliv ve lhůtě stanovené pro vymáhání nedoplatků cla v $ 282 celního zákona, tedy ve lhůtě šes- tileté promlčecí. 23) Nad rámec výše uvedených argumen- tů ústavních, které se týkají především poža- davku odpovídající ochrany práv ručitele, lze také podotknout, že jedině za podmínky sa- mostatného stanovení povinnosti ručitele uhradit dlužné clo lze vůči ručiteli dostát po- žadavku právní jistoty a předvídatelnosti. Předně je patrné, že ručitel nemusí být vždy povolán k plnění dluhu za dlužníka v plné vý- ši; dlužník mohl část dluhu splatit, část dluhu mohlo zaniknout či mohlo v mezidobí dojít k opravě nesprávně stanovené částky cla. Za všech těchto okolností je nezbytné, aby ruči- tel obdržel řádný a samostatný platební vý- měr, který se může lišit od částky stanovené dříve dlužníkovi. Z požadavku předvídatel nosti a právní jistoty konečně plyne dále nut- nost pevně stanovené lhůty pro vyměření právní povinnosti, která zvyšuje jistotu sub- jektů právní regulace a umožňuje jim racio- nálně plánovat. Pochopitelně se může nabízet námitka nemožnosti „vyměření“ cla ručiteli, když bylo již předtím vyměřeno dlužníkovi, tedy jakási překážka věci rozhodnuté. Podle názoru rozšířeného senátu tomu však tak ne- ní. Při stanovení povinnosti k úhradě cla je podstatné komu, na základě jakého skutkové- ho stavu a z jakého právního důvodu je tato povinnost stanovena. Je nesporné, že situace dlužníka a ručitele bude s ohledem na pod- statu ručení (zejména akcesoritu a subsidiari- tu) rozdílná. Právě proto je třeba trvat na sa- mostatném právním prostoru pro každého z nich, včetně časového rámce ohraničeného příslušnými prekluzivními Ihůtami pro ulo- žení povinnosti platit clo adresované ručiteli, a navazujícími lhůtami promičecími pro jeho vymáhání. Jinými slovy, jestliže marně uplynula prekluzivní lhůta, aniž došlo vůči ručiteli k uložení povinnosti platit clo, nemů- že se tak stát ve vymáhací promlčecí lhůtě, si- ce ještě běžící, ale vůči dlužníkovi. Ke stano- vení povinnosti platit clo může dojít toliko v řízení vyměřovacím, odtud tedy „vyměření“ jako pojem, který v sobě obsahuje výsledek procesu zahrnujícího zjištění existence po- vinnosti úhrady celního dluhu dlužníkem, ru- čitelského závazku v podobě individuální cel- ní záruky a jeho předchozí akceptace celním orgánem, (částečné či úplné) nesplnění po- vinnosti dlužníkem a kroky celního orgánu vůči němu, atd. Je-li formálním výsledkem to- hoto procesu individuální správní akt nazva- ný „výzva k zaplacení“, „platební výměr“ či „rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka“, není tolik podstatné. Rozhodu- jící je naopak, že celní orgán tak nemůže uči- nit v jiném než vyměřovacím řízení ohraniče- ném časově na jedné straně vznikem celního dluhu a marným uplynutím prekluzivní Ihůty pro jeho vyměření na straně druhé (nebylli ovšem před jejím uplynutím učiněn úkon směřující k vyměření částky cla či jejímu do- datečnému vyměření - srovnej $ 268 odst. 3 celního zákona). V takto stanoveném prosto- ru může ručitel v závislosti na okolnostech případu uplatnit své výhrady (zánik práva, nesprávně stanovená výše cla, částečná úhra- da dlužníkem, apod.). 24) Od okamžiku vzniku celního dluhu tak běží jak vůči dlužníkovi, tak vůči ručiteli tříletá lhůta pro vyměření cla, stanovená $ 268 odst. 2 celního zákona. V této lhůtě mu- sí celní orgán o stanovení výše uvedené po- vinnosti ohledně každého z nich rozhodnout 67 1754 samostatně (pochopitelně v pořadí vyplývají- cím z podstaty ručení). Pokud tak neučiní, je- ho právo vůči danému subjektu zaniká. Poža- davek samostatného rozhodnutí má za následek samostatný běh lhůty s ohledem na oba subjekty ($ 268 odst. 2, respektive odst. 3 celního zákona). Pokud celní úřad učiní před uplynutím tříleté lhůty úkon směřující k vy- měření částky cla anebo k jejímu dodatečné- mu stanovení, běží tříletá lhůta znovu od kon- ce roku, v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu zpravena. Přerušení tříleté lhůty v dů- sledku takového úkonu se děje samostatně vůči tomu subjektu, vůči kterému celní úřad úkon učinil, tedy buď vůči ručiteli, anebo vů- či dlužníkovi. Z této skutečnosti také plyne možnost, že vyměřovací lhůta může skončit odlišně pro dlužníka a odlišně pro ručitele v závislosti na aktivitě celního úřadu. Nejzaz- ší hranicí pro oba subjekty pro vyměření (v případě ručitele přesněji stanovení povin- nosti k úhradě dlužného cla za dlužníka) však vždy bude lhůta deseti let od konce roku, v němž celní dluh vznikl ($ 268 odst. 3 celní- ho zákona). V. Právo Evropských společenství 25) Výše zaujatý právní názor k výkladu zákona č. 13/1993 Sb., ve znění do 30. 4. 2004, Ize konečně také podpořit odkazem na úpravy celního zákona v období před při- stoupením České republiky k Evropské unii. Již v období před přistoupením se Česká re- publika v Dohodě o přidružení (Evropská do- hoda zakládající přidružení mezi Českou re- publikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, publikováno pod č. 7/1995 Sb.) zavázala, že bude postupně své právo sbližo- vat s právem Evropských společenství. Celní právo je výslovně zmiňováno jako aproxi- mační oblast v čl. 70 a dalších ustanoveních Dohody. Na tento závazek reagovala mimo ji- né novela celního zákona, přijatá zákonem č. 1/2002 Sb. Ta s účinností od 1. 7. 2002 zásad- ním způsobem proměnila pro posuzovanou kauzu rozhodné pasáže celního zákona, mimo jiné $ 264 - 276 (evidence cla) a ustanovení $ 254- 2601 (zajištění celního dluhu). 68 26) Důvodová zpráva k zákonu č. 1/2002 Sb. (sněmovní tisk č. 887/0 ze dne 22. 3. 2001) stanovila jako hlavní cíl přijímané novely cel- ního zákona dosažení plné shody českého celního práva s právem Společenství, jmeno- vitě tedy s tehdy platným zněním nařízení Ra- dy č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (v češtině ZV Úř. věst., kap. 2, sv. 4, str. 307) a nařízení Komise č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (v češtině ZV Úř. věst., kap. 2, sv. 6, s. 3). Obecná část důvodové zprávy dokonce zdů- raznila dosažení plné shody a zapracování řa- dy dalších ustanovení nařízení Komise č. 2454/93 jako hlavní cíl předkládané novely. 27) Jak již zdejší soud opakovaně zdůraz- nil, právo Evropských společenství předsta- vuje vhodné výkladové vodítko i pro posuzo- vání právních skutečností, které se odehrály před přistoupením České republiky k Evrop- ské unii. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských spole- čenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. v tomto ohledu kupř. rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 92/2005-45, č. 741/2006 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 3. 2007, čj. 9 Afs 5/2007-70, www.nssoud.cz; rozsudek ze dne 29. 8. 2007, čj. 1 As 3/2007- -83, č. 1401/2007 Sb. NSS; viz též např. rozsu- dek ze dne 29. 4. 2008, čj. 5 As 69/2006-92, www.nssoud.cz). 28) Výše uvedené beze zbytku platí v pří- padě novely celního zákona č. 1/2002 Sb. V tomto případě zákonodárce dokonce vý- slovně zdůraznil svůj úmysl dosáhnout plné shody českého práva s právem Společenství, a to především s „prováděcím“ nařízením Ko- mise č. 2454/93. Nahlédnutím do tohoto právního předpisu a tamních ustanovení tý- kajících se celního ručení (zajištění cla) je pa- trné, že jakýkoliv celní ručitel (tedy jak ten, kdo poskytuje globální celní záruku nebo paušální záruku, tak ten, kdo poskytuje pouze individuální zajištění) musí být ve lhůtě 12 mě- síců od registrace celního prohlášení zpra- ven o tom, že může být povinován zaplatit celní dluh za dlužníka. Ve znění čl. 374 naří- zení Komise: „Kromě případů uvedených v čl. 199 odst. 1 kodexu je ručitel zproštěn svých zá- vazků po uplynutí lhůty dvanácti měsíců ode dne registrace prohlášení TI, jestliže jej celní orgán členského státu odeslání nevyro- zumí, že prohlášení TI nebylo vyřízeno. Jestliže ručitele celní orgány ve lhůtě uve- dené v prvním pododstavci vyrozumí, že prohlášení TI nebylo vyřízeno, musí mu rovněž oznámit, že je nebo může být poví- nen zaplatit částky, za něž ručí s ohledem na danou operaci tranzitu Společenství. Toto oznámení musí ručitel obdržet nejpozději tři roky ode dne registrace prohlášení TI. Jestliže ručitel neobdrží oznámení ve výše uvedené lhůtě, je zproštěn svých závazků.“ 29) Ve světle výše uvedeného je patrné, že právo Společenství vyžaduje, aby byl celní ručitel o existenci možnosti plnění za dlužníka zpraven do 12 měsíců, respektive spolu s vy- mezením přesné částky do 3 let od registrace prohlášení T1 (tj. od podání celního prohláše- ní Společenství - srov. čl. 341 nařízení). Analo- gií k české celní úpravě se tedy jedná o požada- vek samostatného běhu řízení „vyměřovacího“ vůči ručiteli, které je svázáno lhůtou obdob- nou, jako vyměření cla vůči dlužníku. 30) Lze tedy uzavřít, že i právo Společen- ství, které sloužilo jako vzor pro přijímání české úpravy před přistoupením, předpoklá- dá vůči ručiteli samostatné řízení, kterým mu má být v určené lhůtě sdělena výše celního dluhu, k jehož placení může být povolán. Ta- to skutečnost přirozeně nemění nic na znění českého celního zákona v období před při- stoupením České republiky k Evropské unii; slouží však jako podpůrný argument pro zá- věry výše učiněné na půdorysu českého prá- va a požadavků Ústavního soudu, totiž že cel- nímu ručiteli má být celní dluh „vyměřen“ samostatně, jemu adresovaným rozhodnu- S +4 tím, a to v propadné lhůtě tří let. 1755 Školství: přijímací řízení; právo nahlížet do materiálů v k $ 50 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách) Uchazeč o studium na vysoké škole má právo nahlédnout do všech svých mate- riálů (6 50 odst. 6 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách), které mají význam pro rozhodnutí 0 jeho přijetí ke studiu, nejméně po dobu běhu lhůty, ve které může po- dat žádost o přezkum rozhodnutí děkanovi.
Akciová společnost Čechofracht proti Celnímu ředitelství Praha o clo, v řízení o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti, a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přitom sám neshledal vady uvedené v § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud však s ohledem na obsah konkrétních uplatněných námitek usoudil, že namítá především nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, neboť stěžovatel ostatní námitky v kasační stížnosti nijak blíže nerozvedl a nekonkretizoval. V přezkoumávaném rozsudku Nejvyšší správní soud vady, ke kterým by přihlížel z úřední povinnosti neshledal, neboť výrok rozhodnutí je řádně a srozumitelně odůvodněn. Ze spisového materiálu kasační soud nezjistil ani „jinou vadu řízení před soudem“, jež by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a blanketně uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti proto odmítl jako nedůvodnou.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel se v záruční listině svým písemným prohlášením o ručení zavázal společně a nerozdílně s dlužníkem (deklarantem) uhradit celní dluh, který nebyl splněn v zákonné lhůtě. Jako jediný ručitel tak vystavením záruční listiny převzal ručení za clo, daně a poplatky spojené s dovozem zboží (s výjimkou peněžitých pokut), včetně úroků, až do částky uvedené v záruční listině, tj. až do částky 3762 Kč. Zavázal se tak uhradit během lhůty deseti dnů ode dne doručení rozhodnutí o vyměření cla, daní a poplatku vybíraných při dovozu celní dluh až po nejvyšší zaručenou částku uvedenou v záruční listině, která byla celním úřadem přijata k jeho zajištění, pokud ručitel nebo jiný účastník neprokáže před uplynutím této lhůty, že celní dluh nevznikl nebo byl uhrazen.
Předně je zapotřebí konstatovat, že v posuzované věci není pochybností o tom, že ručitelský závazek za výše specifikovaný celní dluh vznikl na základě záruční listiny datované (a podepsané ze strany stěžovatele pověřenou osobou) dnem 19. 2. 1998. Z listin založených ve spise je také patrno, že poskytnutá záruka byla celním úřadem přijata dne 21. 2. 1998. Dále je nesporné, že jde o tzv. „individuální záruku“ (takto je v záhlaví předmětná záruční listina i explicitně označena). Znamená to tedy, že zajištění se vztahuje k celnímu dluhu vzniklému z jedné operace se zahraničním zbožím (v tomto případě jde o jednu paletu omílacích kamenů z keramiky) odlišné od režimu tranzitu ve smyslu celního zákona, přičemž tato operace je prováděna jedním subjektem (celním dlužníkem). Zároveň stěžovatel (a logicky ani žalovaný) nerozporuje skutečnost, že celní dluh vznikl propuštěním shora konkrétně určeného zboží do volného oběhu, a že následně byl tento dluh zapsán do příslušné evidence vedené ze zákona celními orgány. V projednávané věci je ze spisového materiálu také zřejmé, že společnost Zbrojovka Vsetín, a. s., se sídlem Jasenice 1254, Vsetín (dále jen „dlužník“), nezaplatila žádnou část jí vyměřeného celního dluhu, neboť ze spisu vyplynulo, že dne 3. 6. 1998 mu byla doručena výzva k zaplacení vyměřeného cla (daně z přidané hodnoty vybírané při dovozu) ve výši 3762 Kč, které jí bylo vyměřeno rozhodnutím ze dne 19. 2. 1998, č. j. 11764218-01860-0 (dále jen „JCD“), v náhradní lhůtě 15 dnů. Na tuto výzvu datovanou dnem 29. 5. 1998 (č. j. V 801262/98), dlužník nereagoval, neboť již dne 21. 4. 1998 byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka ze dne 15. 3. 2004, č. j. R/400595/2004, ukládá podle § 260 odst. 1 celního zákona ručiteli povinnost uhradit pohledávku ve výši 3762 Kč, a je tedy zřejmé i to, že v posuzovaném případě je ručitelský závazek jako závazek vedlejší plně shodný i co do obsahu se závazkem hlavním. S ohledem na výše uvedené je třeba odmítnout námitku stěžovatele, že po něm bylo požadováno ručení ve větším rozsahu, než ke kterému se v záruční listině zavázal, neboť částky uvedené v JCD a v následných výzvách adresovaných nejprve dlužníkovi, a poté stěžovateli - ručiteli (viz shora), se shodují. Stěžovatel navíc ani v kasační stížnosti nijak blíže nespecifikoval, v čem požadavek většího rozsahu plnění (ručení) spatřuje.
Tvrzení stran se rozcházejí v datu přijetí ručitelského závazku. Zatímco celní orgány uvádějí ve svých dokumentech datum 20. 2. 1998, stěžovatel v kasační stížnosti operuje s datem 23. 2. 1998. Taktéž příslušné údaje ohledně rozhodného data, které jsou dostupné ze správního spisu, se liší (viz shora). Zmíněný rozpor však nemá pro posouzení merita věci zásadnějšího významu, neboť sporným není to, zda celní dluh vůbec vznikl, ani to, zda stěžovatel je ručitelem nebo jím není; spornou je v projednávané věci pouze otázka, zda stěžovatelem vznesená námitka promlčení byla oprávněná či nikoli. S tím úzce souvisí i problém rozlišení lhůty k vyměření celního dluhu a lhůty k jeho vymáhání ve vztahu k dlužníku a ve vztahu k ručiteli, stejně tak jako i nutné ujasnění charakteru těchto lhůt a jejich délky, a to i s ohledem na různá znění dopadajících ustanovení celního zákona v období vzniku celního dluhu a v době vydání rozhodnutí, jímž byla stěžovateli ze strany celního úřadu jakožto správního orgánu prvního stupně uložena povinnost k plnění za dlužníka (rozhodnutí ze dne 15. 3. 2004, č. j. R/400595/2004, které bylo stěžovateli doručeno dne 17. 3. 2004).
Vzhledem k námitce stěžovatele polemizující s právním názorem městského soudu, dle něhož „běh lhůt pro vyměření či vymáhání celního dluhu nelze posuzovat odděleně od hlavního závazku dlužníka, a dluh lze ručiteli vyměřit ve lhůtě k vymáhání dluhu vůči dlužníkovi“, je úvodem třeba podotknout, že městský soud v odůvodnění rozsudku takto doslova svůj závěr neformuloval. Soud uvedl, že: „uplatnění řádně vyměřeného celního dluhu vůči ručiteli tudíž nemůže být součástí vyměřovacího řízení, ale řízení vymáhacího, neboť jde o vymáhání již vyměřené pohledávky, která byla nejprve uplatněna vůči dlužníkovi“. Tato námitka je námitkou stěžejní. Klíčovou právní otázkou k posouzení v této věci je tedy otázka, zda uplatnění řádně vyměřeného celního dluhu vůči ručiteli je součástí vyměřovacího řízení nebo zda je uplatnění tohoto dluhu vůči ručiteli součástí řízení vymáhacího. Od posouzení této základní otázky se odvíjí i posouzení charakteru a běhu příslušných lhůt, které mají být aplikovány, tj. zda zda uplatnění řádně vyměřeného celního dluhu vůči ručiteli je součástí vyměřovacího řízení a vymezení okamžiku počátku běhu lhůty ve vztahu k ručiteli se řídí ustanovením § 268 celního zákona (tj. tříletou prekluzivní lhůtou, obdobně § 47 zákona o správě daní a poplatků) či zda je uplatnění řádně vyměřeného celního dluhu vůči ručiteli součástí řízení vymáhacího a vymezení okamžiku počátku běhu promlčecí lhůty ve vztahu k ručiteli se řídí ustanovením § 282 celního zákona, tj šestiletou lhůtou promlčecí (obdobně § 70 zákona o správě daní a poplatků).
Při předběžné poradě rozhodující tříčlenný senát zjistil, že právní otázka, kterou je třeba posoudit je dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena rozdílně.
V rozsudku ze dne 11. 1. 2005, č. j. 5 Afs 52/2004 – 46, dospěl pátý senát Nejvyššího správního soudu při řešení problému ručení v celní věci k závěru, že ve vztahu k ručiteli v celním řízení, který se zavázal v záruční listině uhradit dluh za dlužníka, není vedeno řízení vyměřovací, neboť rozhodnutí, kterým je ručiteli uložena povinnost zaplatit celní dluh není rozhodnutím ve věci vyměření celního dluhu. Platební povinnost ručitele se neváže k vyměření daně, ale k okamžiku, kdy dlužník jemu řádně vyměřený dluh nesplnil, a věřitel na místo dlužníka vyzval k jeho splnění ručitele.
ení problému ručení v celní věci k závěru, že ve vztahu k ručiteli v celním řízení, který se zavázal v záruční listině uhradit dluh za dlužníka, není vedeno řízení vyměřovací, neboť rozhodnutí, kterým je ručiteli uložena povinnost zaplatit celní dluh není rozhodnutím ve věci vyměření celního dluhu. Platební povinnost ručitele se neváže k vyměření daně, ale k okamžiku, kdy dlužník jemu řádně vyměřený dluh nesplnil, a věřitel na místo dlužníka vyzval k jeho splnění ručitele.
Druhý senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Afs 51/2004 - 62 zaujal názor, dle kterého daňový ručitel může v odvolání proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ve znění platném do 31. 5. 2006, vznést námitku promlčení, přičemž promlčecí lhůta se v tomto případě řídí ustanovením § 47 citovaného zákona. Rozhodování o tomto odvolání podle názoru druhého senátu ve své podstatě ve vztahu k daňovému ručiteli nahrazuje vyměřovací řízení a teprve po právní moci výzvy k zaplacení daňového nedoplatku je proto ve vztahu k daňovému ručiteli daňový nedoplatek ve smyslu § 47 zákona o správě daní a poplatků „vyměřen“.
Dle názoru rozhodujícího devátého senátu není podstatné, že citované judikáty, v nichž devátý senát shledal rozporné právní závěry, se týkají daňového řízení v jedné věci, a celního řízení ve věci druhé, neboť s ohledem na požadavek jednoty právního řádu a právní jistoty subjektů právních vztahů, je třeba obecné principy veřejnoprávní úpravy ručení, ať už v oblasti daňového či celního práva vykládat shodně. Mimo výše uvedené je nutno připomenout, že až na zákonem uvedené výjimky platí pro řízení před celními orgány obecné předpisy o správě daní a poplatků.
S ohledem na výše uvedené byla v souladu s ustanovením § 17 odst. 1. ř. s. věc postoupena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.
Devátý senát Nejvyššího správního soudu zastával v souzené věci původně ohledně této otázky shodný názor jako krajský soud. Domníval se, že na povinnost ručitele, který se v záruční listině zavázal, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, je nutno nahlížet tak, že tato povinnost mu nevznikla z titulu postavení solidárního dlužníka ve smyslu ustanovení § 238 – 242 celního zákona, nýbrž z titulu jeho postavení ručitele. Dle jeho názoru tedy výzva k zaplacení daňového nedoplatku ve vztahu k daňovému ručiteli nemohla nahrazovat vyměřovací řízení, neboť závazek ručitele je zcela nesporně vedlejším (zajišťovacím) právním vztahem, který přistupuje k hlavnímu závazku, a má tedy akcesorický a subsidiární charakter, a pro tuto svou povahu nemůže existovat bez hlavního závazku dlužníka, což vyplývá z obecné úpravy institutu ručení v soukromém právu. Dlužník a ručitel jsou sice oba společně zavázáni věřiteli, každý však z jiného právního titulu, a ručitel se zavazuje k plnění sekundárně. Není tedy dlužníkem primárním, kterému by měl být dluh vyměřen v rámci vyměřovacího řízení, nýbrž až sekundárním, po kterém je z titulu jeho ručitelského závazku již jednou vyměřená povinnost toliko vymáhána. I když je tedy ručitel zavázán stejně jako dlužník, nejde o jejich solidární závazek, a ručitel tudíž není zavázán vedle hlavního dlužníka coby společný dlužník, ale je povinen uspokojit pohledávku věřitele teprve tehdy, neuspokojí-li ji dlužník.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 - 96, zaujal k předmětné otázce názor zcela opačný. V odůvodnění citovaného usnesení mj. vyslovil následující úvahy: „Vymáhání splnění určité pohledávky po povinném subjektu nutně předchází její stanovení. Každé právo je vždy nezbytné nejprve nalézt (ustálit skutkový stav a podřadit jej pod příslušnou právní normu – jazykem celního zákona či daňového řádu vyměřit či doměřit) a teprve poté může dojít k jeho vymáhání. Ze stejné logiky ostatně vychází úprava ručení v občanském zákoníku, kde je věřitel povinen (chce-li si vynutit uspokojení své pohledávky, když tak dlužník dobrovolně neučinil) získat samostatný exekuční titul, tedy zpravidla pravomocný rozsudek, jak proti dlužníkovi, tak proti ručiteli, tj. je povinen podat proti ručiteli samostatnou žalobu (§ 548 O. Z., blíže viz např. Švestka, J., a kol., Občanský zákoník. 10. vydání. C. H. Beck: Praha, 2006, str. 970 a n.; blíže k vývoji institutu ručení v občanském a obchodním právu a jeho povaze akcesority, viz Pelikánová, I,. Ručení. Právník, roč. 1996, č. 5, str. 401 – 414, na str. 402 a n.). Je ostatně na věřitelově rozhodnutí, zda bude žalovat jen dlužníka nebo jen ručitele či oba dva zároveň (dokonce ve společném řízení nebo jindy odděleně, a to i u různých soudů). Soud pak posuzuje též samostatně skutkový stav a právní důvod k případnému stanovení povinnosti ohledně dlužníka i ručitele. Procesně zde není přítomna pasivní solidarita dlužníka a věřitele, nýbrž samostatné procesní společenství obou. I v případě vydání jediného rozsudku je rozhodováno o povinnosti dlužníka a věřitele zaplatit celý dluh, přičemž úhradou jednoho z nich zaniká povinnost druhého. Devátým senátem zdůrazňovaná paralela s občanským právem tedy naopak vyžaduje, aby celní úřad získal samostatný exekuční titul (a mohl následně splnění povinnosti vymáhat) jak proti dlužníkovi, tak proti ručiteli, a to v rámci dvou samostatných správních řízení.
Znění ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona předvídá, že celní úřad doručí „platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla“ ručiteli. Celní zákon blíže nespecifikuje, jaký platební výměr má být v těchto případech vlastně doručován: zda samostatný (nový) platební výměr, jehož adresátem je ručitel, anebo zda se má jednat pouze o „přeposlání“ již existujícího platebního výměru, který byl předtím doručen dlužníkovi, spolu s výzvou, ať plní ručitel. Posledně zmiňovaná konstrukce je však s ohledem na výše uvedený požadavek jasného stanovení povinnosti neudržitelná; i vůči ručiteli musí dojít k adresnému a konkrétnímu „vyměření“ cla, byť jde o stanovení povinnosti uhradit za dlužníka nezaplacené clo.
Platební výměr podle § 260l odst. 1 celního zákona (v projednávané věci celním orgánem nadepsán „rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka“) je v materiálním smyslu rozhodnutím, kterým se stanoví výše cla pro ručitele. Pro tento náhled na rozhodnutí vydávaná podle § 260l celního zákona se jednoznačně vyslovil Ústavní soud, nejnověji ve svém nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. I ÚS 2345/07, přístupný na http://nalus.usoud.cz, ze starší judikatury také nálezy pod sp. zn. I. ÚS 445/2000; I. ÚS 446/2000; I. ÚS 447/2000 a I. ÚS 448/2000). V tomto nejčerstvějším nálezu Ústavní soud jednak odkázal na své dosavadní (materiální) vnímání výzvy ručiteli coby rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, kterou se adresátovi zakládají práva a povinnosti. Dále konstatoval, že práva a povinnosti lze jak v daňovém, tak v celním řízení ukládat pouze na základě rozhodnutí. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině tuto povahu nemá, stejně jako ji s účinky pro ručitele nemá vyměření daňového či celního dluhu vůči dlužníkovi. Ústavní soud tedy odmítl konstrukci, že povinnost ručitele k uhrazení dluhu by vznikala ze zákona ve spojení s právní skutečností, že dlužník i přes výzvu neplní. Naopak zdůraznil, že na výzvu podle § 260l celního zákona je nezbytné pohlížet jako na rozhodnutí, kterým byla vyměřena daň a kterým bylo zároveň aplikováno hmotné právo (bod 22 citovaného nálezu).
Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze pro účely posuzování věci rozšířeným senátem učinit pouze jediný závěr: Ústavní soud rozšířil předchozí požadavky, které vyslovil s ohledem na postavení daňového ručitele (srov. především nález ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, č. 291/2008 Sb.), také na postavení celního ručitele. Výzva (či rozhodnutí) podle § 260l celního zákona je rozhodnutím činěným v řízení vyměřovacím, kterým je vůči ručiteli poprvé stanovena platební povinnost co do jejího důvodu i výše. Pokud se tedy jedná o samostatné „vyměření“ dluhu vůči ručiteli, pak jediným logickým závěrem co do příslušných lhůt ohledně doručení rozhodnutí podle § 260l celního zákona ručiteli je, že se tak musí stát ve lhůtách celním zákonem předepsaných pro „vyměření“ povinnosti, tedy ve lhůtě tříleté propadné, stanovené v § 268 celního zákona, nikoliv ve lhůtě stanovené pro vymáhání nedoplatků cla v § 282 celního zákona, tedy ve lhůtě šestileté promlčecí.
Nad rámec výše uvedených argumentů ústavních, které se týkají především požadavku odpovídající ochrany práv ručitele, lze také podotknout, že jedině za podmínky samostatného stanovení povinnosti ručitele uhradit dlužné clo lze vůči ručiteli dostát požadavku právní jistoty a předvídatelnosti. Předně je patrné, že ručitel nemusí být vždy povolán k plnění dluhu za dlužníka v plné výši; dlužník mohl část dluhu splatit, část dluhu mohlo zaniknout či mohlo v mezidobí dojít k opravě nesprávně stanovené částky cla. Za všech těchto okolností je nezbytné, aby ručitel obdržel řádný a samostatný platební výměr, který se může lišit od částky stanovené dříve dlužníkovi. Z požadavku předvídatelnosti a právní jistoty konečně plyne dále nutnost pevně stanovené lhůty pro vyměření právní povinnosti, která zvyšuje jistotu subjektů právní regulace a umožňuje jim racionálně plánovat. Pochopitelně se může nabízet námitka nemožnosti „vyměření“ cla ručiteli, když bylo již předtím vyměřeno dlužníkovi, tedy jakási překážka věci rozhodnuté. Podle názoru rozšířeného senátu tomu však tak není. Při stanovení povinnosti k úhradě cla je podstatné komu, na základě jakého skutkového stavu a z jakého právního důvodu je tato povinnost stanovena. Je nesporné, že situace dlužníka a ručitele bude s ohledem na podstatu ručení (zejména akcesoritu a subsidiaritu) rozdílná. Právě proto je třeba trvat na samostatném právním prostoru pro každého z nich, včetně časového rámce ohraničeného příslušnými prekluzivními lhůtami pro uložení povinnosti platit clo adresovanou ručiteli, a navazujícími lhůtami promlčecími pro jeho vymáhání. Jinými slovy, jestliže marně uplynula prekluzivní lhůta, aniž došlo vůči ručiteli k uložení povinnosti platit clo, nemůže se tak stát ve vymáhací promlčecí lhůtě, sice ještě běžící, ale vůči dlužníkovi. Ke stanovení povinnosti platit clo může dojít toliko v řízení vyměřovacím, odtud tedy „vyměření“ jako pojem, který v sobě obsahuje výsledek procesu zahrnujícího zjištění existence povinnosti úhrady celního dluhu dlužníkem, ručitelského závazku v podobě individuální celní záruky a jeho předchozí akceptace celním orgánem, (částečné či úplné) nesplnění povinnosti dlužníkem a kroky celního orgánu vůči němu, atd.
S ohledem na výše citované úvahy je nutno konstatovat, že stěžovateli je třeba přisvědčit v tom ohledu, že mu svědčí stejná „vyměřovací“ lhůta, jako dlužníku samotnému, neboť jeho postavení ručitele je dle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obdobné jako postavení daňového dlužníka ve vyměřovacím řízení. Rozhodnutí o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka mu proto musí být doručeno ve stejné lhůtě jako rozhodnutí o vyměření celního dluhu původnímu dlužníku. Konkrétní postup, který celní orgány v roce 2004 zvolily, byl tedy ve světle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nezákonný.
K doplnění vyjádření žalovaného ze dne 20. 11. 2008, ve kterém odvolací orgán reaguje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 – 96, a s odkazem na rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2007, č. j. 9 Afs 27/2007 – 90, nebo rozsudek ESD C-201/04 ze dne 23. 2. 2006 uvádí, dle nichž na vyměření celního dluhu vůči dlužníkovi či ručiteli nelze aplikovat prekluzivní lhůtu uvedenou v ustanovení § 268 odst. 2 celního zákona, neboť celní dluh uplatňovaný vůči ručiteli v daném případě vznikl v roce 1998, přičemž ustanovení § 268 odst. 2 celního zákona začalo platit teprve v roce 2002, je třeba konstatovat, že závěry vyslovené rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu jsou v další rozhodovací činnosti pro správní soudy při řešení téže problematiky závazné (§ 12 s. ř. s.); přímo je jimi vázán i senát Nejvyššího správního soudu rozhodující v dané věci, která byla rozšířenému senátu k posouzení předložena (§ 16 a násl. s. ř. s.). Bez ohledu na výše uvedené je nutno zdůraznit, že obecný princip, který rozšířený senát v předmětném usnesení vyslovil, není s právním názorem, který Nejvyšší správní soud judikoval v rozsudcích č. j. 9 Afs 25/2007 – 95 a č. j. 9 Afs 25/2007 – 90 (oba ze dne 12. 7. 2007, dostupné na www.nssoud.cz), v nichž byla řešena otázka zákazu retroaktivity, v kolizi. Předmětem souzené věci je zákonnost postupu celních orgánů vůči ručiteli v roce 2004, nikoli jejich postup v době vzniku celního dluhu. Žalovaným namítané retroaktivní uplatnění citovaného usnesení ze závěrů citovaných v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nevyplývá.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší správní soud za vhodné na tomto místě připomenout, že absence vyměřovací lhůty v době vzniku celního dluhu nemůže vést k závěru, že celní orgány mohou vyměřit celní dluh kdykoliv, bez jakéhokoliv časového rámce, v libovolných lhůtách. Takový názor není v právním státě udržitelný. Zákonné zakotvení lhůt, ve kterých je stát po určitém subjektu oprávněn vyžadovat splnění povinnosti, je ochranou tohoto subjektu, neboť stanoví dobu, po jejímž uplynutí je najisto postaveno, že jeho právní vztahy zůstanou nezměněny. Pokud tedy zákon z těchto lhůt připouští výjimku, může tak učinit jen z akceptovatelných důvodů a zákonem stanoveným způsobem. Ukládání povinností na základě zákona, v daném případě vyměření či doměření celního dluhu, tedy rovněž znamená časové omezení, v němž lze splnění povinnosti požadovat, neboť tato povinnost není a nemůže být časově zcela bezbřehá (viz rozsudek NSS ze dne 19. 6. 2008, č. j. 9 Afs 211/2007). Nestanoví-li tedy celní zákon v předmětném období žádnou lhůtu pro vyměření celního dluhu, pak cestou ústavně konformího výkladu je nutno délku této lhůty dovodit a stanovit ji per analogiam iuris, tedy za pomoci nejbližší obecné právní úpravy (srovnej usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 – 110).
Lze uzavřít, že městský soud posoudil právní otázky týkající se postavení ručitele v celním řízení a otázky týkající se charakteru a běhu příslušných lhůt tak, že jeho právní názor je v rozporu s právním názorem vysloveným v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 9 Afs 58/2007 – 96.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle § 110 odst. 1 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle § 110 odst. 2 s. ř. s. krajský soud v novém rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu