Rozhodnutí o zajištění (zadržení) zboží podezřelého z porušování některých práv duševního vlastnictví (§ 23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) je rozhodnutím přezkoumatelným ve správním soudnictví.
13. 4. 2011 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobu odmítl usnesením ze dne 27. 2. 2013, čj. 30 Af 21/2011-43. Krajský soud vycházel z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006-54, č. 1982/2010 Sb. NSS, podle kterého musí rozhodnutí předběžné povahy kumulativně naplňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní. Dle posouzení krajského soudu rozhodnutí správního orgánu I. stupně naplnilo všechny tři uvedené podmínky. Rozhodnutí je dočasné, neboť správní orgán I. stupně rozhodl dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele, uvedl důvod zajištění výrobků a upozornění, že může být uloženo propadnutí zboží nebo rozhodnuto o jejich zabrání. Dále krajský soud konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že rozhodnutím ze dne 18. 11. 2011 vydal správní orgán I. stupně „konečné“ rozhodnutí o propadnutí dotčených výrobků a uložení pokuty. Z uvedených skutečností krajský soud dovodil, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zajištění výrobků bylo rozhodnutím pouze předběžným, které nepředurčuje definitivní rozhodnutí o právech a povinnostech právnické nebo fyzické osoby.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž uvedla, že krajský soud měl žalobu projednat meritorně, a nikoliv ji odmítnout. Stěžovatelka upozornila na nález Ústavního soudu ze dne
3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, č. 291/1999 Sb., v němž Ústavní soud vymezil, které znaky musí současně rozhodnutí předběžné povahy splňovat. Namítla, že v daném případě nebyl naplněn tzv. procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, tj. možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem. S ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je pak nutno v pochybnostech jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně. Faktické dopady napade-
ného rozhodnutí byly okamžité a ve vztahu k zajištěnému zboží de facto trvalé.
Dále stěžovatelka upozornila na výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního čj. 2 Afs 186/2006-54, ve kterém bylo uvedeno, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nelze posoudit jako rozhodnutí předběžné povahy. Dle jejího názoru se jednalo o skutkově velmi obdobný případ. Rozhodnutí o zajištění zboží je předběžným opatřením ve smyslu § 61 správního řádu. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení zruší správní orgán předběžné opatření „bezodkladně poté, co pomine důvod, pro který bylo nařízeno“, tj. nikoliv výlučně v následujícím správním řízení, ale i dříve. Ze skutečnosti, že předběžné opatření je vydáváno před skončením správního řízení, nelze dovodit, že by je bylo možno vydat jen v průběhu již zahájeného správního řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dostatečně ověřil a prokázal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je pouze úkonem předběžné povahy vyloučeným ze soudního přezkumu. Institut zajištění podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele je výhradně úkonem předběžné povahy, neboť po zajištění musí následovat meritorní rozhodnutí ve věci, kterým je propadnutí nebo zabrání zajištěných věcí. Účelem zajištění je umožnit ověření rozhodných skutečností pro posouzení, zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví. Procesně se jedná o správní řízení, které se řídí správním řádem, který obsahuje i lhůty pro vydání rozhodnutí. Do subjektivních práv žalobce bylo zasaženo až vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně o pokutě a propadnutí obuvi ze dne 18. 11. 2011. Samotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zajištění obuvi je rozhodnutím sui generis a nelze jej podřazovat pod § 61 správního řádu.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Z odůvodnění:
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Námitka stěžovatelky, dle které je nutno na projednávanou věc aplikovat závěry týkající se soudního přezkumu rozhodnutí podle § 42 zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků, není důvodná. Rozhodujícím důvodem pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí byl v tomto případě úmysl zákonodárce, který předmětné rozhodnutí v § 42 odst. 6 zákona o spotřebních daních výslovně podrobil soudnímu přezkumu, nikoli povaha posuzovaného rozhodnutí.
Nedůvodná je také námitka, dle které je rozhodnutí o zajištění zboží předběžným opatřením dle § 61 správního řádu. Zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele se neřídí správním řádem, ale je speciálně upraveno v zákoně o opatřeních. Mimo výše uvedené je nutno stěžovatelku upozornit na to, že účelem předběžného opatření dle § 61 správního řádu je zatímně upravit poměry účastníků nebo zajistit provedení exekuce, pokud existuje obava, že by bylo ohroženo. Svou povahou tak spadá do kategorie rozhodnutí předběžné povahy vyloučených ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s., což také výslovně uvedl zdejší soud již v uváděném rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 Afs 186/2006-54. Argumentace stěžovatelky jde tedy ve prospěch závěru, ke kterému dospěl krajský soud, nikoliv v jeho neprospěch.
Důvodnou je však námitka, dle které rozhodnutí o zajištění zboží podezřelého z porušování práv duševního vlastnictví nemá charakter předběžného rozhodnutí, neboť stěžovatelka nemá zaručenou možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem.
Podle shora uváděného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 186/2006-54 se o rozhodnutí předběžné povahy jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: věcnou, osobní a časovou.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Podmínka věcná je splněna, jsou-li v konečném rozhodnutí zahrnuty otázky, o kterých bylo rozhodnuto zatímně. Podmínka osobní je splněna, bylo-li konečné rozhodnutí adresováno stejnému subjektu, jako rozhodnutí předběžné. Podmínka časová je splněna, je-li rozhodnutí vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení. Účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného.
K časové podmínce dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy. Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizaci. Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu.
Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je „dočasnost“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že se jednotlivec může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu.
Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele se za klamavou obchodní praktiku považuje také „nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“.
V případě zjištění výrobků nebo zboží, které naplňují znaky porušení uvedeného ustanovení, je podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele celní úřad oprávněn takovéto výrobky nebo zboží zajistit a následně rozhodnout o jejich propadnutí nebo zabrání.
Zákon o ochraně spotřebitele upravoval procesní pravidla při zajištění zboží celními
úřady, a to od 29. 5. 2006 (účinnost zákona č. 229/2006 Sb.) až do přijetí zákona č. 36/2008 Sb., kterým byl s účinností od
3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, č. 291/1999 Sb., v němž Ústavní soud vymezil, které znaky musí současně rozhodnutí předběžné povahy splňovat. Namítla, že v daném případě nebyl naplněn tzv. procesní znak rozhodnutí předběžné povahy, tj. možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem. S ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je pak nutno v pochybnostech jakékoliv výluky ze soudního přezkumu interpretovat restriktivně. Faktické dopady napade-
ného rozhodnutí byly okamžité a ve vztahu k zajištěnému zboží de facto trvalé.
Dále stěžovatelka upozornila na výše citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního čj. 2 Afs 186/2006-54, ve kterém bylo uvedeno, že rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku podle § 42 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, nelze posoudit jako rozhodnutí předběžné povahy. Dle jejího názoru se jednalo o skutkově velmi obdobný případ. Rozhodnutí o zajištění zboží je předběžným opatřením ve smyslu § 61 správního řádu. Dle odstavce 3 citovaného ustanovení zruší správní orgán předběžné opatření „bezodkladně poté, co pomine důvod, pro který bylo nařízeno“, tj. nikoliv výlučně v následujícím správním řízení, ale i dříve. Ze skutečnosti, že předběžné opatření je vydáváno před skončením správního řízení, nelze dovodit, že by je bylo možno vydat jen v průběhu již zahájeného správního řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti uvedl, že krajský soud dostatečně ověřil a prokázal, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je pouze úkonem předběžné povahy vyloučeným ze soudního přezkumu. Institut zajištění podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele je výhradně úkonem předběžné povahy, neboť po zajištění musí následovat meritorní rozhodnutí ve věci, kterým je propadnutí nebo zabrání zajištěných věcí. Účelem zajištění je umožnit ověření rozhodných skutečností pro posouzení, zda zboží porušuje práva duševního vlastnictví. Procesně se jedná o správní řízení, které se řídí správním řádem, který obsahuje i lhůty pro vydání rozhodnutí. Do subjektivních práv žalobce bylo zasaženo až vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně o pokutě a propadnutí obuvi ze dne 18. 11. 2011. Samotné rozhodnutí správního orgánu I. stupně o zajištění obuvi je rozhodnutím sui generis a nelze jej podřazovat pod § 61 správního řádu.
Nejvyšší správní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Z odůvodnění:
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
(...) Námitka stěžovatelky, dle které je nutno na projednávanou věc aplikovat závěry týkající se soudního přezkumu rozhodnutí podle § 42 zákona o spotřebních daních o zajištění vybraných výrobků, není důvodná. Rozhodujícím důvodem pro soudní přezkum tohoto rozhodnutí byl v tomto případě úmysl zákonodárce, který předmětné rozhodnutí v § 42 odst. 6 zákona o spotřebních daních výslovně podrobil soudnímu přezkumu, nikoli povaha posuzovaného rozhodnutí.
Nedůvodná je také námitka, dle které je rozhodnutí o zajištění zboží předběžným opatřením dle § 61 správního řádu. Zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele se neřídí správním řádem, ale je speciálně upraveno v zákoně o opatřeních. Mimo výše uvedené je nutno stěžovatelku upozornit na to, že účelem předběžného opatření dle § 61 správního řádu je zatímně upravit poměry účastníků nebo zajistit provedení exekuce, pokud existuje obava, že by bylo ohroženo. Svou povahou tak spadá do kategorie rozhodnutí předběžné povahy vyloučených ze soudního přezkumu dle § 70 písm. b) s. ř. s., což také výslovně uvedl zdejší soud již v uváděném rozsudku rozšířeného senátu čj. 2 Afs 186/2006-54. Argumentace stěžovatelky jde tedy ve prospěch závěru, ke kterému dospěl krajský soud, nikoliv v jeho neprospěch.
Důvodnou je však námitka, dle které rozhodnutí o zajištění zboží podezřelého z porušování práv duševního vlastnictví nemá charakter předběžného rozhodnutí, neboť stěžovatelka nemá zaručenou možnost bránit se proti zajištění v následném řízení před správním orgánem a soudem.
Podle shora uváděného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 186/2006-54 se o rozhodnutí předběžné povahy jedná, pokud ve vztahu k rozhodnutí konečnému splňuje kumulativně tři podmínky: věcnou, osobní a časovou.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Podmínka věcná je splněna, jsou-li v konečném rozhodnutí zahrnuty otázky, o kterých bylo rozhodnuto zatímně. Podmínka osobní je splněna, bylo-li konečné rozhodnutí adresováno stejnému subjektu, jako rozhodnutí předběžné. Podmínka časová je splněna, je-li rozhodnutí vydáno v již zahájeném řízení o vydání rozhodnutí konečného nebo je zákonem stanovena přiměřená lhůta pro zahájení takového řízení. Účinky předběžného rozhodnutí musí být omezeny do vykonatelnosti rozhodnutí konečného.
K časové podmínce dále rozšířený senát Nejvyššího správního soudu uvedl, že souvisí s dočasným charakterem rozhodnutí předběžné povahy. Aby však tato dočasnost byla skutečná, vyžaduje tato podmínka bližší konkretizaci. Rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat soudnímu přezkumu.
Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno v rámci již zahájeného řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě je „dočasnost“ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že se jednotlivec může soudně domáhat ochrany před nečinností správního orgánu.
Podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele se za klamavou obchodní praktiku považuje také „nabízení nebo prodej výrobků nebo služeb porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování takových výrobků za účelem jejich nabízení nebo prodeje a dále neoprávněné užívání označení chráněného podle zvláštního právního předpisu v obchodním styku“.
V případě zjištění výrobků nebo zboží, které naplňují znaky porušení uvedeného ustanovení, je podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele celní úřad oprávněn takovéto výrobky nebo zboží zajistit a následně rozhodnout o jejich propadnutí nebo zabrání.
Zákon o ochraně spotřebitele upravoval procesní pravidla při zajištění zboží celními
úřady, a to od 29. 5. 2006 (účinnost zákona č. 229/2006 Sb.) až do přijetí zákona č. 36/2008 Sb., kterým byl s účinností od
12. 2. 2008 novelizován zákon o ochraně spotřebitele. Tato novelizace upravila znění § 23 odst. 6 do současné podoby a zrušila § 23b a § 23c, v nichž byly upraveny procesní otázky a postup celních orgánů při provádění zajištění.
V § 23c zákona o ochraně spotřebitele bylo uvedeno, že zajištění výrobků nebo zboží „trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Zrušení opatření o zajištění výrobků nebo zboží, o kterých se prokáže, že neporušují některá práva duševního vlastnictví, provede písemně ředitel celního úřadu. Rozhodnutí se doručí kontrolované osobě. Pokud bylo zrušeno opatření o zajištění, musí být kontrolované osobě zajištěné výrobky nebo zboží bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu, s výjimkou výrobků nebo zboží použitých pro posouzení. O vrácení sepíše celník písemný záznam.“
Z důvodové zprávy k zákonu č. 36/2008 Sb. vyplývá, že procesní ustanovení § 23b a § 23c zákona o ochraně spotřebitele byla zrušena pro jejich nesystémové zařazení do zákona o ochraně spotřebitele, neboť taková ustanovení mají být upravena ve zvláštních zákonech. Po zrušení uvedených ustanovení byl postup celních orgánů při zajištění zboží podezřelého z porušení práv duševního vlastnictví v posuzovaném období upraven pouze v zákoně o opatřeních, který se dle § 1 vztahuje také na provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele.
Z § 33 odst. 6 zákona o opatřeních vyplývá, že „[p]ro zadržení zboží, ničení padělků a nedovolených napodobenin, poskytnutí upravených padělků k humanitárním účelům, propadnutí a zabrání zboží a pro odvolání proti rozhodnutí celních orgánů platí obdobně § 9, § 14, § 14a, § 28a, § 28b a § 31a“ tohoto zákona.
Podle § 9 odst. 5 zákona o opatřeních se zadržené zboží vrátí osobě, které bylo zadrženo, „[u]plynula-li lhůta pro zadržení zboží, nebo nelze-li u zadrženého zboží uložit sankci propadnutí nebo ochranné opatření zabrání zboží podezřelého z porušení práv k duševnímu vlastnictví v řízení o správním deliktu, nebo rozhodnout o jeho zničení podle § 14“ zákona o opatřeních. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že § 29 až § 31c, které v současné době upravují dozor a kontrolu celních úřadů podle zákona o ochraně spotřebitele, byly do části čtvrté zákona o opatřeních vtěleny až zákonem č. 219/2011 Sb. účinným od 1. 8. 2011.
Existuje-li podezření, že zboží nabízené k prodeji vykazuje znaky klamavé obchodní praktiky (padělku), lze z právní úpravy účinné v posuzovaném období dovodit oprávnění celních úřadů takové zboží zajistit (zadržet) a následně rozhodnout o jeho propadnutí, zabrání či vrácení. Skutečnost, že zákon o ochraně spotřebitele používá pojem „zajištění“, zatímco zákon o opatřeních v roce 2007 tento pojem opustil a nahradil jej pojmem „zadržení“, je pouhou nedůsledností zákonodárce, bez jakéhokoliv významu.
Soulad výluky soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy s Ústavou je podle stěžovatelkou výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/99 podmíněn tím, že předběžné, soudně nepřezkoumatelné rozhodnutí, musí být následováno správním rozhodnutím konečným, v rámci jehož přezkumu se právům jednotlivce dostane soudní ochrany, a to i ve vztahu k účinkům rozhodnutí předběžného. Použitelnost této výluky je dále limitována i tím, že jednotlivec má právo na soudní ochranu, která však musí být včasná a účinná. Takové podmínky rozhodnutí o zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele nesplňuje.
Zatímco rozhodnutí o propadnutí či zabrání zboží lze nepochybně napadnout žalobou u správního soudu a v rámci tohoto přezkumu posoudit i zákonnost jeho zajištění, rozhodnutí o vrácení zboží lze žalobou napadnout jen výjimečně. Tak tomu bude např. v případě, že došlo k vrácení nesprávného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
I. Pokud krajský soud nařídí ve věci jednání a po projednání věci odročí jednání na neurčito (§ 50 s. ř. s.), nemůže následně mimo jednání rozsudkem žalobu zamítnout s tím, že v mezidobí uvážil, že další dokazování by bylo nadbytečné.
II. Odročuje-li soud zahájené jednání, je nezbytné, aby seznámil účastníky se závažnými důvody ve smyslu § 50 s. ř. s., které jej k takovému postupu vedly. Tyto důvody musí být uvedeny i v protokolu (záznamu) z jednání.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2013, čj. 4 Ads 82/2013-54)
Prejudikatura: č. 618/2005 Sb. NSS a č. 975/2006 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 113/2008
Věc: Martin S. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o příspěvek na péči, o kasační stíž-
dle
počtu zajištěného zboží. V případě, kdy naopak proti vrácení zboží nebude žádný důvod brojit, nemá osoba, které bylo zboží zajištěno, proti samotnému zajištění žádnou možnost ochrany, včetně nemožnosti uplatnit případný nárok na náhradu škody způsobenou zákona rozhodnutím nezákonným č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato skutečnost již sama o sobě vylučuje předběžnou povahu rozhodnutí o zajištění.
Z § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele a z příslušných ustanovení zákona o opatřeních navíc vyplývá, že o zajištění zboží je rozhodováno zpravidla na základě kontroly prováděné v rámci celního dohledu, tj. mimo řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V žádném z uvedených předpisů pak není stanovena lhůta, v níž musí být zahájeno řízení a vy-
2994 Řízení před soudem: odročení jednání
k § 50 soudního řádu správního
Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 3114/07).
nosti žalobce.
Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Olomouci (správní orgán I. stupně), rozhodnutím ze dne 1. 8. 2012 odňal žalobci příspěvek na péči. Své rozhodnutí odůvodnil správní orgán I. stupně skutečností, že došlo k novému posouzení nároku na příspěvek na péči, ze kterého vyplynulo, že žalobce nelze podle § 8 zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
dáno rozhodnutí konečné, tj. rozhodnutí o propadnutí, zabrání nebo vrácení zboží. Tvrzení žalovaného, že procesně se jedná o správní řízení, ovládané správním řádem, který stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí, není relevantní. Přestože lze správní řád považovat za subsidiární k řízení o zajištění dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele, žádné z jeho ustanovení neuvádí lhůtu, ve které by byl správní orgán povinen zahájit řízení o propadnutí, zabrání či vrácení zboží a vydat konečné rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o osudu zajištěného zboží.
IV. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené lze jednoznačně dojít k závěru, že rozhodnutí podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele o zajištění výrobků nebo zboží není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s.
kona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled jen při 2 základních životních potřebách (osobní aktivity a péče o domácnost) posuzovaných podle § 9 téhož zákona.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, v níž namítl, že žalovaný porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádal s námitkami vznesenými žalobcem a výsledky místního šetření.
Dne 13. 3. 2013 se u Krajského soudu v Ostravě konalo jednání, při kterém žalobce popsal své zdravotní potíže a následně požádal o osvobození od soudních poplatků a pokračování v dokazování. Krajský soud jednání odročil na neurčito.
Dne 14. 3. 2013 zaslal Krajský soud v Ostravě žalobci výzvu k vyplnění formuláře o osobních a majetkových poměrech za účelem rozhodnutí o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. Dne 25. 3. 2013 provedla pracovnice kanceláře Krajského soudu v Ostravě úřední záznam do spisu o telefonickém sdělení žalobce, že znalecký posudek ohledně svého zdravotního stavu si zajistí sám a že dne 5. 4. 2013 se bude konat schůzka se soudním znalcem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
12. 2. 2008 novelizován zákon o ochraně spotřebitele. Tato novelizace upravila znění § 23 odst. 6 do současné podoby a zrušila § 23b a § 23c, v nichž byly upraveny procesní otázky a postup celních orgánů při provádění zajištění.
V § 23c zákona o ochraně spotřebitele bylo uvedeno, že zajištění výrobků nebo zboží „trvá do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, případně do doby, kdy bude prokázáno, že se nejedná o výrobky nebo zboží porušující některá práva duševního vlastnictví. Zrušení opatření o zajištění výrobků nebo zboží, o kterých se prokáže, že neporušují některá práva duševního vlastnictví, provede písemně ředitel celního úřadu. Rozhodnutí se doručí kontrolované osobě. Pokud bylo zrušeno opatření o zajištění, musí být kontrolované osobě zajištěné výrobky nebo zboží bez zbytečných průtahů vráceny v neporušeném stavu, s výjimkou výrobků nebo zboží použitých pro posouzení. O vrácení sepíše celník písemný záznam.“
Z důvodové zprávy k zákonu č. 36/2008 Sb. vyplývá, že procesní ustanovení § 23b a § 23c zákona o ochraně spotřebitele byla zrušena pro jejich nesystémové zařazení do zákona o ochraně spotřebitele, neboť taková ustanovení mají být upravena ve zvláštních zákonech. Po zrušení uvedených ustanovení byl postup celních orgánů při zajištění zboží podezřelého z porušení práv duševního vlastnictví v posuzovaném období upraven pouze v zákoně o opatřeních, který se dle § 1 vztahuje také na provádění dozoru podle zákona o ochraně spotřebitele.
Z § 33 odst. 6 zákona o opatřeních vyplývá, že „[p]ro zadržení zboží, ničení padělků a nedovolených napodobenin, poskytnutí upravených padělků k humanitárním účelům, propadnutí a zabrání zboží a pro odvolání proti rozhodnutí celních orgánů platí obdobně § 9, § 14, § 14a, § 28a, § 28b a § 31a“ tohoto zákona.
Podle § 9 odst. 5 zákona o opatřeních se zadržené zboží vrátí osobě, které bylo zadrženo, „[u]plynula-li lhůta pro zadržení zboží, nebo nelze-li u zadrženého zboží uložit sankci propadnutí nebo ochranné opatření zabrání zboží podezřelého z porušení práv k duševnímu vlastnictví v řízení o správním deliktu, nebo rozhodnout o jeho zničení podle § 14“ zákona o opatřeních. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že § 29 až § 31c, které v současné době upravují dozor a kontrolu celních úřadů podle zákona o ochraně spotřebitele, byly do části čtvrté zákona o opatřeních vtěleny až zákonem č. 219/2011 Sb. účinným od 1. 8. 2011.
Existuje-li podezření, že zboží nabízené k prodeji vykazuje znaky klamavé obchodní praktiky (padělku), lze z právní úpravy účinné v posuzovaném období dovodit oprávnění celních úřadů takové zboží zajistit (zadržet) a následně rozhodnout o jeho propadnutí, zabrání či vrácení. Skutečnost, že zákon o ochraně spotřebitele používá pojem „zajištění“, zatímco zákon o opatřeních v roce 2007 tento pojem opustil a nahradil jej pojmem „zadržení“, je pouhou nedůsledností zákonodárce, bez jakéhokoliv významu.
Soulad výluky soudního přezkumu rozhodnutí předběžné povahy s Ústavou je podle stěžovatelkou výše uváděného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/99 podmíněn tím, že předběžné, soudně nepřezkoumatelné rozhodnutí, musí být následováno správním rozhodnutím konečným, v rámci jehož přezkumu se právům jednotlivce dostane soudní ochrany, a to i ve vztahu k účinkům rozhodnutí předběžného. Použitelnost této výluky je dále limitována i tím, že jednotlivec má právo na soudní ochranu, která však musí být včasná a účinná. Takové podmínky rozhodnutí o zajištění zboží dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele nesplňuje.
Zatímco rozhodnutí o propadnutí či zabrání zboží lze nepochybně napadnout žalobou u správního soudu a v rámci tohoto přezkumu posoudit i zákonnost jeho zajištění, rozhodnutí o vrácení zboží lze žalobou napadnout jen výjimečně. Tak tomu bude např. v případě, že došlo k vrácení nesprávného
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
I. Pokud krajský soud nařídí ve věci jednání a po projednání věci odročí jednání na neurčito (§ 50 s. ř. s.), nemůže následně mimo jednání rozsudkem žalobu zamítnout s tím, že v mezidobí uvážil, že další dokazování by bylo nadbytečné.
II. Odročuje-li soud zahájené jednání, je nezbytné, aby seznámil účastníky se závažnými důvody ve smyslu § 50 s. ř. s., které jej k takovému postupu vedly. Tyto důvody musí být uvedeny i v protokolu (záznamu) z jednání.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2013, čj. 4 Ads 82/2013-54)
Prejudikatura: č. 618/2005 Sb. NSS a č. 975/2006 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 113/2008
Věc: Martin S. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o příspěvek na péči, o kasační stíž-
dle
počtu zajištěného zboží. V případě, kdy naopak proti vrácení zboží nebude žádný důvod brojit, nemá osoba, které bylo zboží zajištěno, proti samotnému zajištění žádnou možnost ochrany, včetně nemožnosti uplatnit případný nárok na náhradu škody způsobenou zákona rozhodnutím nezákonným č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tato skutečnost již sama o sobě vylučuje předběžnou povahu rozhodnutí o zajištění.
Z § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele a z příslušných ustanovení zákona o opatřeních navíc vyplývá, že o zajištění zboží je rozhodováno zpravidla na základě kontroly prováděné v rámci celního dohledu, tj. mimo řízení před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V žádném z uvedených předpisů pak není stanovena lhůta, v níž musí být zahájeno řízení a vy-
2994 Řízení před soudem: odročení jednání
k § 50 soudního řádu správního
Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 3114/07).
nosti žalobce.
Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Olomouci (správní orgán I. stupně), rozhodnutím ze dne 1. 8. 2012 odňal žalobci příspěvek na péči. Své rozhodnutí odůvodnil správní orgán I. stupně skutečností, že došlo k novému posouzení nároku na příspěvek na péči, ze kterého vyplynulo, že žalobce nelze podle § 8 zá-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
dáno rozhodnutí konečné, tj. rozhodnutí o propadnutí, zabrání nebo vrácení zboží. Tvrzení žalovaného, že procesně se jedná o správní řízení, ovládané správním řádem, který stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí, není relevantní. Přestože lze správní řád považovat za subsidiární k řízení o zajištění dle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele, žádné z jeho ustanovení neuvádí lhůtu, ve které by byl správní orgán povinen zahájit řízení o propadnutí, zabrání či vrácení zboží a vydat konečné rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto o osudu zajištěného zboží.
IV. Závěr
S ohledem na vše výše uvedené lze jednoznačně dojít k závěru, že rozhodnutí podle § 23 odst. 6 zákona o ochraně spotřebitele o zajištění výrobků nebo zboží není rozhodnutím předběžné povahy podle § 70 písm. b) s. ř. s.
kona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, jelikož z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu potřebuje každodenní pomoc nebo dohled jen při 2 základních životních potřebách (osobní aktivity a péče o domácnost) posuzovaných podle § 9 téhož zákona.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012 zamítl.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, v níž namítl, že žalovaný porušil § 68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádal s námitkami vznesenými žalobcem a výsledky místního šetření.
Dne 13. 3. 2013 se u Krajského soudu v Ostravě konalo jednání, při kterém žalobce popsal své zdravotní potíže a následně požádal o osvobození od soudních poplatků a pokračování v dokazování. Krajský soud jednání odročil na neurčito.
Dne 14. 3. 2013 zaslal Krajský soud v Ostravě žalobci výzvu k vyplnění formuláře o osobních a majetkových poměrech za účelem rozhodnutí o žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků. Dne 25. 3. 2013 provedla pracovnice kanceláře Krajského soudu v Ostravě úřední záznam do spisu o telefonickém sdělení žalobce, že znalecký posudek ohledně svého zdravotního stavu si zajistí sám a že dne 5. 4. 2013 se bude konat schůzka se soudním znalcem.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne
16. 4. 2013, čj. 73 Ad 2/2013-28, věc postoupil Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému. Shledal totiž, že k řízení je místně příslušný Krajský soud v Brně, v jehož obvodu má žalobce bydliště.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
25. 7. 2013, čj. 22 A 36/2013-40, žalobu zamítl a v rozhodnutí uvedl, že poté, co mu byla věc postoupena usnesením Krajského soudu v Ostravě, již nepovažoval za nutné ve věci nařizovat další jednání. Dle názoru Krajského soudu v Brně by se totiž jednalo v podstatě o duplicitní výpověď žalobce, v průběhu které by Krajskému soudu v Brně nebyly sděleny žádné nové skutečnosti, neboť žalobce již měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem.
V rámci posouzení věci samé se Krajský soud v Brně zabýval všemi žalobními námitkami žalobce, ale žádnou z nich neshledal důvodnou. S ohledem na tento závěr ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že ačkoliv žalobce vyžaduje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc, dohled nebo péči při 2 základních životních potřebách (osobní aktivity, péče o domácnost), tak podle § 8 zákona o sociálních službách není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, a to ani ve stupni I. (lehká závislost), jelikož podle § 8 odst. 2 písm. a) téhož zákona se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I. (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž mimo jiné namítl, že mu bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení. Poukázal na skutečnost, že přípisem ze dne 31. 5. 2013 výslovně žádal Krajský soud v Brně o sdělení data a času konání soudního jednání, přičemž vyjádřil vůli být osobně tohoto jednání účasten. K závěru Krajského soudu v Brně o nadbytečnosti nařízení ústního jednání uvedl, že žádost o sdělení termínu ústního jednání, kterého se hodlal zúčastnit, zaslal Krajskému soudu v Brně až poté, co byla tomuto soudu věc postoupena Krajským soudem v Ostravě, a poté, co na Krajský soud v Brně zaslal a prokazatelně doručil znalecký posudek. Podle stěžovatele tak nebyly splněny podmínky pro to, aby Krajský soud v Brně rozhodoval bez nařízení jednání, a nelze přisvědčit ani názoru Krajského soudu v Brně, že by stěžovatel nesdělil nové skutečnosti.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Z odůvodnění:
II. Posouzení kasační stížnosti
(...) [20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti především namítá vadu řízení u Krajského soudu v Brně a nesprávné zjištění skutkového stavu – svého zdravotního stavu a schopnosti sebeobsluhy – v řízení před správními orgány. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval tvrzenou vadou řízení před Krajským soudem v Brně, tj. námitkou, v níž stěžovatel tvrdil, že mu bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení.
[21] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterého, „[k]aždý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“.
[22] Podle článku 96 odst. 2 Ústavy „[j]ednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“
[23] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]tanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech“.
[24] Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Brně přípisem ze dne
25. 7. 2013, čj. 22 A 36/2013-40, žalobu zamítl a v rozhodnutí uvedl, že poté, co mu byla věc postoupena usnesením Krajského soudu v Ostravě, již nepovažoval za nutné ve věci nařizovat další jednání. Dle názoru Krajského soudu v Brně by se totiž jednalo v podstatě o duplicitní výpověď žalobce, v průběhu které by Krajskému soudu v Brně nebyly sděleny žádné nové skutečnosti, neboť žalobce již měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem.
V rámci posouzení věci samé se Krajský soud v Brně zabýval všemi žalobními námitkami žalobce, ale žádnou z nich neshledal důvodnou. S ohledem na tento závěr ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že ačkoliv žalobce vyžaduje z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu každodenní pomoc, dohled nebo péči při 2 základních životních potřebách (osobní aktivity, péče o domácnost), tak podle § 8 zákona o sociálních službách není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, a to ani ve stupni I. (lehká závislost), jelikož podle § 8 odst. 2 písm. a) téhož zákona se osoba starší 18 let věku považuje za závislou na pomoci jiné osoby ve stupni I. (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, v níž mimo jiné namítl, že mu bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení. Poukázal na skutečnost, že přípisem ze dne 31. 5. 2013 výslovně žádal Krajský soud v Brně o sdělení data a času konání soudního jednání, přičemž vyjádřil vůli být osobně tohoto jednání účasten. K závěru Krajského soudu v Brně o nadbytečnosti nařízení ústního jednání uvedl, že žádost o sdělení termínu ústního jednání, kterého se hodlal zúčastnit, zaslal Krajskému soudu v Brně až poté, co byla tomuto soudu věc postoupena Krajským soudem v Ostravě, a poté, co na Krajský soud v Brně zaslal a prokazatelně doručil znalecký posudek. Podle stěžovatele tak nebyly splněny podmínky pro to, aby Krajský soud v Brně rozhodoval bez nařízení jednání, a nelze přisvědčit ani názoru Krajského soudu v Brně, že by stěžovatel nesdělil nové skutečnosti.
Nejvyšší správní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Z odůvodnění:
II. Posouzení kasační stížnosti
(...) [20] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že stěžovatel v kasační stížnosti především namítá vadu řízení u Krajského soudu v Brně a nesprávné zjištění skutkového stavu – svého zdravotního stavu a schopnosti sebeobsluhy – v řízení před správními orgány. Nejvyšší správní soud se v prvé řadě zabýval tvrzenou vadou řízení před Krajským soudem v Brně, tj. námitkou, v níž stěžovatel tvrdil, že mu bylo odepřeno právo účastnit se projednání věci před soudem a uplatnit v řízení svá práva účastníka řízení.
[21] Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně možnosti vyjádřit se k věci, je v ústavněprávní rovině garantováno článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle kterého, „[k]aždý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům“.
[22] Podle článku 96 odst. 2 Ústavy „[j]ednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.“
[23] Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. „[s]oud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.“ Podle odstavce 2 téhož ustanovení „[s]tanoví-li tak tento zákon, rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech“.
[24] Ze spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Krajský soud v Brně přípisem ze dne
30. 5. 2013 stěžovatele mimo jiné vyzval, aby se vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání a poučil jej, že nevyjádří-li do dvou týdnů od doručení této výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
věci, má se dle § 51 odst. 1 s. ř. s. za to, že souhlas je udělen. Ve spise se však nenachází doklad o doručení tohoto přípisu stěžovateli. Dne 3. 6. 2013 byl Krajskému soudu v Brně doručen přípis, v němž stěžovatel požádal o sdělení data a času konání soudního jednání, neboť by chtěl být osobně přítomen rozhodnutí o věci samé. V posuzované věci je dále třeba zohlednit, že u Krajského soudu v Ostravě, se předtím, než byla věc postoupena Krajskému soudu v Brně, konalo dne 13. 3. 2013 jednání, při kterém stěžovatel výslovně požádal o pokračování v dokazování ohledně posouzení jeho zdravotního stavu. Toto jednání bylo odročeno na neurčito. Ačkoli to není výslovně uvedeno v protokolu z jednání ze dne
13. 3. 2013, je zřejmé, že další dokazování mělo být provedeno znaleckým posudkem, jinak by totiž neměly smysl úkony prováděné Krajským soudem v Ostravě, ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť předmětné řízení je osvobozeno od soudních poplatků ze zákona [srov. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. O tom, že stěžovatel navrhl důkaz znaleckým posudkem, svědčí i úřední záznam ve spisu ze dne 25. 3. 2013 a dále přípis stěžovatele ze dne 23. 4. 2013, v němž uvádí, že soudní znalec objednaný stěžovatelem vypracuje posudek ve lhůtě do jednoho měsíce, který bude obratem zaslán Krajskému soudu v Brně.
[25] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Ostravě, a následně i skrze přípisy adresovanými Krajskému soudu v Brně navrhl provedení dalších důkazů. Krajský soud v Brně však přesto další jednání nenařídil a rozhodl ve věci samé tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2006, čj. 2 Azs 216/2005-50, č. 975/2006 Sb. NSS, „[p]ravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána zejména
s ohledem na zájmy účastníka řízení, neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyslovil, že „[ú]častník řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Je pouze na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup soudu při projednání věci.“
[26] V posuzované věci se stěžovatel výslovně domáhal dalšího jednání ve věci a provedení dalšího dokazování za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené výjimky pro upuštění od soudního jednání a rozhodnutí věci bez jednání. Nebyly totiž dány podmínky pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání stanovené v § 51 odst. 1 s. ř. s. (souhlas účastníků), přičemž přezkoumávaným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu pro nedůvodnost, takže nepřicházela v úvahu aplikace § 51 odst. 2 s. ř. s., neboť soudní řád správní připouští v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vydání rozsudku bez jednání kromě případů uvedených v § 51 odst. 1 s. ř. s., pouze ruší-li soud napadené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s., popřípadě vyslovuje-li jeho nicotnost. Nezbývá tak než konstatovat, že Krajský soud v Brně měl nařídit další jednání a pokud tak neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že mu nezákonně odepřel možnost veřejného projednání věci v jeho přítomnosti.
[27] Výše uvedený závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, č. 113/2008 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá
čl. 36 a násl. Listiny), náleží – nikoli v poslední řadě – také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit [kupř. nález ze dne
13. 3. 2013, je zřejmé, že další dokazování mělo být provedeno znaleckým posudkem, jinak by totiž neměly smysl úkony prováděné Krajským soudem v Ostravě, ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků, neboť předmětné řízení je osvobozeno od soudních poplatků ze zákona [srov. § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. O tom, že stěžovatel navrhl důkaz znaleckým posudkem, svědčí i úřední záznam ve spisu ze dne 25. 3. 2013 a dále přípis stěžovatele ze dne 23. 4. 2013, v němž uvádí, že soudní znalec objednaný stěžovatelem vypracuje posudek ve lhůtě do jednoho měsíce, který bude obratem zaslán Krajskému soudu v Brně.
[25] Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v řízení před Krajským soudem v Ostravě, a následně i skrze přípisy adresovanými Krajskému soudu v Brně navrhl provedení dalších důkazů. Krajský soud v Brně však přesto další jednání nenařídil a rozhodl ve věci samé tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2006, čj. 2 Azs 216/2005-50, č. 975/2006 Sb. NSS, „[p]ravidlem při soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána zejména
s ohledem na zájmy účastníka řízení, neboť je to tento účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje.“ V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyslovil, že „[ú]častník řízení podle názoru Nejvyššího správního soudu má ústavně zaručené právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny). Je pouze na jeho vůli, zda a jak toto své právo využije. Pokud účastník sám na využití tohoto svého práva netrvá, jedná se pouze o jeho rozhodnutí, a z něho potom případně vychází další postup soudu při projednání věci.“
[26] V posuzované věci se stěžovatel výslovně domáhal dalšího jednání ve věci a provedení dalšího dokazování za situace, kdy nebyly splněny zákonem stanovené výjimky pro upuštění od soudního jednání a rozhodnutí věci bez jednání. Nebyly totiž dány podmínky pro rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání stanovené v § 51 odst. 1 s. ř. s. (souhlas účastníků), přičemž přezkoumávaným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl žalobu pro nedůvodnost, takže nepřicházela v úvahu aplikace § 51 odst. 2 s. ř. s., neboť soudní řád správní připouští v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vydání rozsudku bez jednání kromě případů uvedených v § 51 odst. 1 s. ř. s., pouze ruší-li soud napadené rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení uvedené v § 76 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s., popřípadě vyslovuje-li jeho nicotnost. Nezbývá tak než konstatovat, že Krajský soud v Brně měl nařídit další jednání a pokud tak neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že mu nezákonně odepřel možnost veřejného projednání věci v jeho přítomnosti.
[27] Výše uvedený závěr je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na nález ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, č. 113/2008 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že „k základním zásadám řádného a ústavního pořádku republiky, odpovídajícím výkonu spravedlnosti a zejména také ústavně zaručeným podmínkám práva na soudní ochranu (hlava pátá
čl. 36 a násl. Listiny), náleží – nikoli v poslední řadě – také veřejnost soudních jednání (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo účastníka soudního řízení se jej s příslušnými procesními právy zúčastnit [kupř. nález ze dne
4. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 627/01, č. 44/2002 Sb. ÚS]. Respekt k ústavně zaručenému právu na soudní ochranu, resp. k právu na přístup k soudu předjímá, že (ex lege založené) výjimky z uvedeného pravidla je přitom třeba vykládat adekvátním, případně restriktivním způsobem [srov. kupř. nálezy ze dne
18. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02, č. 349/2002 Sb., a ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 331/02, č. 113/2002 Sb. ÚS]; totiž tak, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. kupř. nálezy ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, č. 106/1998 Sb. ÚS, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 257/98, č. 10/1999 Sb. ÚS, ze dne
10. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 315/99, č. 157/1999 Sb. ÚS, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, č. 156/2002 Sb. ÚS a další]. Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména § 49 odst. 1, § 51, § 76 a § 110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené.“
[28] V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, čj. 4 Azs 82/2008-56, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 310/97,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
č. 68/1998 Sb. ÚS, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, č. 95/2002 Sb. ÚS, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, č. 92/2005 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07, č. 167/2007 Sb. ÚS].
[29] „Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat svá práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [č. 209/1992 Sb.], tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit se jak ke všem důkazům, tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (viz princip kontradiktornosti; srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2002, Meftah a další proti Francii, [stížnosti č. 32911/96, č. 35237/97 a č. 34595/97, ECHR 2002-VII]: ,Právo na kontradiktorní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 tak, jak je interpretováno judikaturou Soudu, v principu implikuje právo procesních stran na to, aby byly seznámeny a mohly se vyjádřit ke každému dokumentu či připomínce předloženým soudci s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí‘.). Konečně je zapotřebí poukázat rovněž na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož je jednání soudu ústní a veřejné s tím, že výjimky z tohoto pravidla může stanovit pouze zákon.“
[30] Argumentaci Krajského soudu v Brně, který svůj procesní postup (rozhodnutí věci bez nařízení dalšího jednání) zdůvodnil tím, že v dalším ústním jednání by se již jednalo v podstatě o duplicitní výpověď stěžovatele, kdy by k předmětu řízení nebyly sděleny nové skutečnosti, jelikož stěžovatel již měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem, nepovažuje Nejvyšší správní soud za správnou. Je tomu tak především s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že se stěžovatel výslovně domáhal dalšího dokazování a jednání ve věci a nebyly splněny žádné ze zákonem stanovených výjimek pro upuštění od soudního jednání a rozhodnutí věci bez jednání. V této souvislosti je rovněž nutné vytknout Krajskému soudu v Ostravě, že v protokolu z jednání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
konaného dne 13. 3. 2013 neuvedl důvod odročení jednání. Jakkoli je z kontextu (viz argumenty výše: návrhy stěžovatele, postup soudu ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků) zřejmé, že jednání bylo odročeno za účelem obstarání znaleckého posudku ohledně posouzení zdravotního stavu stěžovatele, toto nebylo výslovně v protokolu uvedeno. Zde Nejvyšší správní soud odkazuje na to, že § 50 s. ř. s. umožňuje odročit jednání pouze z důležitých důvodů. Tyto důležité důvody vedoucí k nutnosti odročení řízení musí být účastníkům oznámeny a uvedeny v protokolu z jednání (srov. též § 119 odst. 1 o. s. ř., a Drápal, L.; Bureš, J. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 1. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009, s. 850). Právě absence důvodu odročení v protokolu z jednání patrně vedla následně k chybnému postupu Krajského soudu v Brně, který (neznaje důvod odročení) pokládal další jednání za nadbytečné.
[31] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že soudní řád správní v případě, že se ve věci konalo jednání, jako v posuzovaném případě, a nebyly dány ani zákonné podmínky pro rozhodnutí ve věci bez jednání, neumožňuje upustit od ústního vyhlášení rozsudku, které je nutné realizovat při soudním jednání (§ 49 odst. 10 s. ř. s.). Výjimkou je pouze případ, kdy se k vyhlášení rozsudku dostaví pouze úřední osoby, přestože o termínu vyhlášení byli všichni účastníci (osoby zúčastněné na řízení) řádně vyrozuměni (§ 49 odst. 11 s. ř. s.). V případě postupu zvoleného Krajským soudem v Brně rovněž nebyl respektován § 49 odst. 8 s. ř. s., který vyžaduje, aby na závěr jednání bylo dáno účastníkům slovo ke konečným návrhům.
[32] Výše uvedené lze shrnout tak, že nejsou-li dány výjimky umožňující rozhodnutí o žalobě bez jednání, je krajský soud povinen jednání nařídit a vést tak, aby účastníci vyjádřili svá stanoviska a návrhy k projednávané věci, aby byly provedeny navržené důkazy, pokud soud neshledá důvody pro jejich neprovedení, o čemž by měl účastníky informovat; následně by mělo být dáno účastníkům na vědomí, že dokazování je ukončeno a měli by být vyzváni k přednesu závěrečných návr-
hů; jednání by mělo být pravidelně zakončeno vyhlášením rozsudku. Pokud soud jednání odročí z důležitých důvodů, s nimiž účastníky seznámí, je povinen při dalším jednání navázat na předchozí jednání ve věci a plynule v něm pokračovat. Od tohoto logického a zákonem předvídaného průběhu jednání se ovšem Krajský soud v Brně nevysvětlitelně a pro účastníky zcela překvapivě odchýlil, čímž zkrátil jejich práva.
[33] Za velmi závažné pochybení Krajského soudu v Brně považuje Nejvyšší správní soud i to, že ve spise není založen (ani v napadeném rozsudku zmíněn) znalecký posudek zaslaný stěžovatelem. Stěžovatel Krajskému soudu v Brně prokazatelně zaslal znalecký posudek, a jeho zaslání doložil v rámci řízení o kasační stížnosti podacím lístkem ze dne
10. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 315/99, č. 157/1999 Sb. ÚS, a ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. II. ÚS 369/01, č. 156/2002 Sb. ÚS a další]. Z pohledu práva jednoduchého relevantního pro její ústavněprávní posouzení dopadají na předmětnou věc zejména § 49 odst. 1, § 51, § 76 a § 110 odst. 3 s. ř. s. Z nich (kromě dalšího) vyplývá, že k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání, k němuž předvolá účastníky. Uvedený imperativ adresovaný soudu platí potud, pokud nejsou splněny podmínky výluky z této povinnosti v nich taxativně obsažené.“
[28] V rozsudku ze dne 30. 12. 2008, čj. 4 Azs 82/2008-56, pak Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Ústavní soud opakovaně judikuje tak, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení, daného čl. 38 odst. 2 Listiny [srov. např. nálezy ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. I. ÚS 310/97,
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
č. 68/1998 Sb. ÚS, ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 145/02, č. 95/2002 Sb. ÚS, ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, č. 92/2005 Sb. ÚS, a ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07, č. 167/2007 Sb. ÚS].
[29] „Účast na jednání vytváří předpoklady pro to, aby účastník řízení mohl realizovat svá práva plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i samozřejmě z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [č. 209/1992 Sb.], tj. především právo být přítomen projednání své vlastní věci a vyjádřit se jak ke všem důkazům, tak i k jakýmkoliv dalším procesně relevantním informacím (viz princip kontradiktornosti; srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 7. 2002, Meftah a další proti Francii, [stížnosti č. 32911/96, č. 35237/97 a č. 34595/97, ECHR 2002-VII]: ,Právo na kontradiktorní řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 tak, jak je interpretováno judikaturou Soudu, v principu implikuje právo procesních stran na to, aby byly seznámeny a mohly se vyjádřit ke každému dokumentu či připomínce předloženým soudci s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí‘.). Konečně je zapotřebí poukázat rovněž na čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož je jednání soudu ústní a veřejné s tím, že výjimky z tohoto pravidla může stanovit pouze zákon.“
[30] Argumentaci Krajského soudu v Brně, který svůj procesní postup (rozhodnutí věci bez nařízení dalšího jednání) zdůvodnil tím, že v dalším ústním jednání by se již jednalo v podstatě o duplicitní výpověď stěžovatele, kdy by k předmětu řízení nebyly sděleny nové skutečnosti, jelikož stěžovatel již měl možnost se během ústního jednání před Krajským soudem v Ostravě v dostatečné míře vyjádřit ke všem rozhodným skutečnostem, nepovažuje Nejvyšší správní soud za správnou. Je tomu tak především s ohledem na již zmíněnou skutečnost, že se stěžovatel výslovně domáhal dalšího dokazování a jednání ve věci a nebyly splněny žádné ze zákonem stanovených výjimek pro upuštění od soudního jednání a rozhodnutí věci bez jednání. V této souvislosti je rovněž nutné vytknout Krajskému soudu v Ostravě, že v protokolu z jednání
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
konaného dne 13. 3. 2013 neuvedl důvod odročení jednání. Jakkoli je z kontextu (viz argumenty výše: návrhy stěžovatele, postup soudu ve věci osvobození stěžovatele od soudních poplatků) zřejmé, že jednání bylo odročeno za účelem obstarání znaleckého posudku ohledně posouzení zdravotního stavu stěžovatele, toto nebylo výslovně v protokolu uvedeno. Zde Nejvyšší správní soud odkazuje na to, že § 50 s. ř. s. umožňuje odročit jednání pouze z důležitých důvodů. Tyto důležité důvody vedoucí k nutnosti odročení řízení musí být účastníkům oznámeny a uvedeny v protokolu z jednání (srov. též § 119 odst. 1 o. s. ř., a Drápal, L.; Bureš, J. Občanský soudní řád. Komentář, I. díl. 1. vyd., Praha : C. H. Beck, 2009, s. 850). Právě absence důvodu odročení v protokolu z jednání patrně vedla následně k chybnému postupu Krajského soudu v Brně, který (neznaje důvod odročení) pokládal další jednání za nadbytečné.
[31] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že soudní řád správní v případě, že se ve věci konalo jednání, jako v posuzovaném případě, a nebyly dány ani zákonné podmínky pro rozhodnutí ve věci bez jednání, neumožňuje upustit od ústního vyhlášení rozsudku, které je nutné realizovat při soudním jednání (§ 49 odst. 10 s. ř. s.). Výjimkou je pouze případ, kdy se k vyhlášení rozsudku dostaví pouze úřední osoby, přestože o termínu vyhlášení byli všichni účastníci (osoby zúčastněné na řízení) řádně vyrozuměni (§ 49 odst. 11 s. ř. s.). V případě postupu zvoleného Krajským soudem v Brně rovněž nebyl respektován § 49 odst. 8 s. ř. s., který vyžaduje, aby na závěr jednání bylo dáno účastníkům slovo ke konečným návrhům.
[32] Výše uvedené lze shrnout tak, že nejsou-li dány výjimky umožňující rozhodnutí o žalobě bez jednání, je krajský soud povinen jednání nařídit a vést tak, aby účastníci vyjádřili svá stanoviska a návrhy k projednávané věci, aby byly provedeny navržené důkazy, pokud soud neshledá důvody pro jejich neprovedení, o čemž by měl účastníky informovat; následně by mělo být dáno účastníkům na vědomí, že dokazování je ukončeno a měli by být vyzváni k přednesu závěrečných návr-
hů; jednání by mělo být pravidelně zakončeno vyhlášením rozsudku. Pokud soud jednání odročí z důležitých důvodů, s nimiž účastníky seznámí, je povinen při dalším jednání navázat na předchozí jednání ve věci a plynule v něm pokračovat. Od tohoto logického a zákonem předvídaného průběhu jednání se ovšem Krajský soud v Brně nevysvětlitelně a pro účastníky zcela překvapivě odchýlil, čímž zkrátil jejich práva.
[33] Za velmi závažné pochybení Krajského soudu v Brně považuje Nejvyšší správní soud i to, že ve spise není založen (ani v napadeném rozsudku zmíněn) znalecký posudek zaslaný stěžovatelem. Stěžovatel Krajskému soudu v Brně prokazatelně zaslal znalecký posudek, a jeho zaslání doložil v rámci řízení o kasační stížnosti podacím lístkem ze dne
18. 5. 2013 a výpisem ze sledování zásilek České pošty, dle kterého byla zásilka doručena Krajskému soudu v Brně dne 21. 5. 2013. Ve spise Krajského soudu v Brně se z neznámého důvodu tento znalecký posudek nenachází. Krajský soud v Brně si nicméně i tak jeho existence vědom, neboť mohl být v soudním spise je založen přípis stěžovatele ze dne 23. 4. 2013, v němž před postoupením věci informoval Krajský soud v Ostravě, že znalecký posudek bude vypracován soudním znalcem cca do měsíce a ihned po vyhotovení bude odeslán Krajskému soudu v Brně. Tento znalecký posudek přitom představuje řádně navržený důkaz, kterým je třeba provést dokazování při jednání (§ 77 odst. 1 s. ř. s.).
[34] Jak Nejvyšší správní soud uvedl např. ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS, „[z] hlavy páté Listiny vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného rozhodnutí tak vede k nepřezkoumatelnosti; takové rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II ÚS 686/02, č. 155/2004 Sb. ÚS]. Soud má bezesporu právo posoudit a rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli, toto právo jej však ne-
zbavuje povinnosti odůvodnit, co jej vedlo k takovému závěru a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné. Této povinnosti však v projednávané věci krajský soud nedostál, konstatoval-li v protokolu o jednání pouze, že dokazování nebude prováděno, neboť není nezbytné pro rozhodnutí soudu, a tento svůj postup nikterak neospravedlnil ani v odůvodnění napadeného rozsudku.“ Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatelem objednaný a Krajskému soudu v Brně zaslaný znalecký posudek představuje opomenutý důkaz, tj. důkaz účastníkem řádně navržený, který však Krajský soud v Brně neprovedl, a ani neodůvodnil, proč tento důkaz neprovedl. Z povahy věci ovšem vyplývá, že znalecký posudek, jehož předmětem je posouzení zdravotního stavu stěžovatele za účelem zjištění stupně jeho závislosti na pomoci jiné osoby ve smyslu zákona o sociálních službách je v předmětné věci naprosto relevantní. Opomenutí tohoto důkazu Krajským soudem v Brně tedy znamená porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[35] Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Brně porušil právo stěžovatele zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím, že rozhodl ve věci samé bez dalšího jednání (poté, co bylo předchozí jednání odročeno za účelem dalšího dokazování), zatížil Krajský soud v Brně řízení vadou, jež v daném případě mohla mít za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Další vadou řízení je opomenutí stěžovatelem navrženého důkazu znaleckým posudkem. Stěžovatel tedy plně uspěl s námitkou, v níž se dovolával tohoto důvodu kasační stížnosti.
[36] V dalším řízení Krajský soud v Brně především nařídí další jednání ve věci a provede navržený důkaz posudkem soudního znalce, případně další důkazy navržené účastníky řízení. Na základě řádného vyhodnocení takto provedených důkazů poté o žalobě znovu rozhodne. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Společnost s ručením omezeným DEICHMANN-OBUV proti Generálnímu ředitelství cel diskrečního oprávnění nezohlednil veškeré skutečnosti, které vyšly v řízení před ním najevo. Nikterak si neověřil a nevypořádal tvrzení stěžovatelky, jakkoli si měl (stejně jako před ním stěžovatelka, potažmo správní orgán I. stupně) při hodnocení majetkových poměrů žalobce učinit úplný obraz o celkové aktuální majetkové situaci stěžovatele, nikoliv jen o jeho příjmové složce. Ostatně ani zjištění příjmových poměrů neprovedl bezvadným způsobem, neboť z předloženého výpisu z běžného účtu za měsíc srpen 2010 vyplývá, že na účet žalobce byla poukázána ještě částka 7 000 Kč. Městský soud vůbec nezjišťoval, jaký je původ této částky, zda ji žalobce dostává pravidelně, či zda šlo o jednorázovou úhradu (a za co) atd.
V situaci, kdy stěžovatelka v reakci na návrh na moderaci pokuty dokonce předložila městskému soudu doklady minimálně indikující vlastnictví nemovitostí žalobcem (o nichž se v prohlášení ze dne 1. 9. 2010 vůbec nezmiňoval), jejich prodej a účastenství žalobce v obchodní společnosti, nemohl městský soud tyto skuteč- o zajištění zboží, o kasační stížnosti žalobce.