9 As 52/2025- 44 - text
9 As 52/2025 - 47 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: Ing. P. K., zast. Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem Hlinky 126/48, Brno, proti žalovaným: 1) Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, 2) Statutární město Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného 1) ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUOK 3177/2024, a proti rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 11. 2023, č. j. SMOL/343366/2023/OS/PS/Bui, a ze dne 25. 1. 2024, č. j. SMOL/033101/2024/OS/PS/Bui, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025 50,
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025
50, se v části výroku I., kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 11. 2023, č. j. SMOL/343366/2023/OS/PS/Bui, a ze dne 25. 1. 2024, č. j. SMOL/033101/2024/OS/PS/Bui, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025 50, s e ve výroku II. zrušuje.
III. Kasační stížnost se v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025 50, kterou byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUOK 3177/2024, zamítá.
IV. Žádný z účastníků řízení o kasační stížnosti v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025 50, kterou byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUOK 3177/2024, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V. Žádný z účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 15. 1. 2024, č. j. KUOK 3177/2024, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Předmětem sporu je jednak včasnost podané žaloby proti rozhodnutí žalovaného 1) a jednak účastenství stěžovatelky v řízeních o napadených rozhodnutích vydaných Magistrátem města Olomouce.
[2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byla její žaloba proti rozhodnutí žalovaného 1) odmítnuta jako opožděná a žaloba proti rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023 a ze dne 25. 1. 2024 odmítnuta pro nedostatek aktivní procesní legitimace.
[3] Rozhodnutím žalovaného 1) bylo pro opožděnost zamítnuto odvolání stěžovatelky podané proti rozhodnutí Stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce ze dne 4. 9. 2023, č. j. SMOL/228880/2023/OS/US/Sem, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o vydání územního rozhodnutí o umístění stavebního záměru zahrnujícího soubor čtyř řadových rodinných domů, včetně přípojek technické infrastruktury, pozemní komunikace, vodovodu, splaškové kanalizace a veřejného osvětlení, na konkrétních pozemcích v k.ú. Nemilany, obec Olomouc, v ulici Zákřovská.
[4] Rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 11. 2023, č. j. SMOL/343366/2023/OS/PS/Bui, bylo vydáno dodatečné povolení stavby s názvem „Prodloužení rozvodů veřejného osvětlení v Olomouci – Nemilanech, v ul. Povelská a Zákřovská na pozemcích parc. č. 654 a 1209/1 v k. ú. Nemilany“; rozhodnutím Magistrátu města Olomouce ze dne 25. 1. 2024, č. j. SMOL/033101/2024/OS/PS/Bui, byl vydán kolaudační souhlas k témuž stavebnímu záměru (dále jen „rozhodnutí ze dne 28. 11. 2023 a ze dne 25. 1. 2024).
[5] Krajský soud se nejdříve zabýval včasností podané žaloby ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného 1). Napadené rozhodnutí ze dne 15. 1. 2024 bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 18. 1. 2024 dle doručenky z datové schránky. Stěžovatelce bylo rozhodnutí doručeno dne 20. 1. 2024, jak vyplývá z přiložené poštovní doručenky. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby počala plynout dne 18. 1. 2024 a uplynula dne 18. 3. 2024. Stěžovatelka žalobu podala až dne 31. 12. 2024, tj. více než 9 měsíců po uplynutí zákonné lhůty; byla tedy podána opožděně.
[6] Námitky týkající se neplatnosti plné moci udělené projektantovi ve správním řízení nemají vliv na posouzení včasnosti samotné žaloby. Argumentace směřuje do správního řízení a nemůže nic změnit na faktu, že jí i jejímu zástupci bylo napadené druhostupňové rozhodnutí doručeno v lednu 2024. I kdyby se počátek lhůty pro podání žaloby počítal od doručení stěžovatelce, lhůta by uplynula dne 20. 3. 2024 a žaloba byla stále podána opožděně. Žádosti o mimořádné prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby nelze s odkazem na § 72 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět.
[7] Krajský soud se ve vztahu k napadeným rozhodnutím ze dne 28. 11. 2023 a ze dne 25. 1. 2024 nejdříve zabýval otázkou včasnosti podané žaloby. Stěžovatelka nebyla účastníkem ani jednoho z daných řízení, rozhodnutí jí nebyla ani doručována. Dle svých tvrzení se o jejich existenci dozvěděla až ze sdělení Magistrátu města Olomouce ze dne 20. 12. 2024 doručené stěžovatelce dne 27. 12. 2024, což soud ověřil z doručenky. Zároveň nejsou indicie o jiném okamžiku, kdy by se stěžovatelka mohla o těchto rozhodnutích dozvědět, proto považoval lhůtu k podání žaloby proti těmto rozhodnutím za uplynulou ke dni 27. 2. 2025. Žaloba proto ve vztahu k těmto řízením byla podána včas. Rovněž s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí ze dne 28. 11. 2023 bylo poslednímu z účastníků doručeno dne 14. 12. 2023, stěžovatelka nemohla v souladu s § 84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podat proti tomuto rozhodnutí odvolání, pročež je nutno její žalobu proti prvostupňovému rozhodnutí vyhodnotit jako přípustnou i přes nevyčerpání opravných prostředků.
[8] Následně se soud zabýval podmínkou aktivní žalobní legitimace stěžovatelky. Dospěl k závěru, že v žalobě žádná tvrzení o konkrétním zásahu do svých práv nepřinesla, proto ji vyzval k doplnění a upřesnění žaloby. V doplnění stěžovatelka uvedla, že jí město Olomouc fakticky donutilo napojit se na nezákonně postavené veřejné osvětlení a že jí byla zamezena možnost trasování infrastruktury jiným způsobem, což jí způsobilo finanční újmu. Dále uvedla, že neúčastí v řízeních jí byla odejmuta možnost podat námitky a opravné prostředky a že napadená rozhodnutí jí bránila ve výstavbě, jelikož požadovala napojení na nezákonnou stavbu. Tím jí přímo vznikají právní povinnosti z této stavby, neboť je vlastníkem sousedního pozemku, stavba zasahuje do jejího přístupu k nemovitosti a má vliv na podmínky využívání jejího pozemku.
[9] Ani v doplnění žaloby stěžovatelka nepřednesla tvrzení o konkrétním přímém zásahu do svých práv. Obě napadená rozhodnutí se týkala veřejného osvětlení a dle soudu je zjevné již z jejich povahy, že ani jedno z nich nemohlo tvrzenou újmu stěžovatelce způsobit, neboť nic z toho, co namítá stěžovatelka, nebylo jejich předmětem a žádná taková povinnost v nich nebyla uložena. Námitky nesměřují do obsahu napadených rozhodnutí ani jejich účinků ve vztahu ke stěžovatelce. Ta brojí proti soukromoprávním povinnostem, ke kterým se sama zavázala ve prospěch žalovaného 2) ve smlouvách o budoucích kupních smlouvách, ohledně nichž je vedeno u krajského soudu samostatné řízení. Napojení se na současnou infrastrukturu však nelze označit za dotčení jakýchkoliv veřejných subjektivních práv stěžovatelky.
[10] Soudu není z tvrzení stěžovatelky zřejmé, jakým způsobem mohla napadená rozhodnutí zamezit její plánované výstavbě, když z rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky o vydání územního rozhodnutí o umístění jejího stavebního záměru neplyne jediný důvod, který by poukazoval na dotčené veřejné osvětlení jakožto tehdy černé stavby. Důvody zamítnutí žádosti jsou zcela jiného charakteru. Nerozumí ani tomu, jak může za současného stavu docházet k přímému zásahu do užívání jejího pozemku či do přístupu k němu, když je pouze sousedním pozemkem dotčeného veřejného osvětlení a není ohledně něj vedené žádné stavební řízení. K výstavbě řadových domů na svém pozemku jistě potřebuje součinnost žalovaného 2), s kterým uzavřela soukromoprávní smlouvy. Pouze jejich existence však nezakládá její právo stát se automaticky účastníkem každého řízení, které se bude týkat stavebních záměrů žalovaného 2), byť mohou do budoucna souviset se stavebním záměrem stěžovatelky.
[11] Jiné legitimní argumenty krajský soud z podání stěžovatelky neseznal, a to i přes výzvu soudu, ve které byla poučena o možných následcích odmítnutí žaloby v případě nedostatečného doplnění žaloby. Jednou z náležitostí žaloby je i tvrzení o aktivní legitimaci. Stěžovatelka tato tvrzení ani přes výzvu nedoplnila, krajský soud tedy shledal podmínku za nesplněnou a žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako návrh podaný osobu k tomu zjevně neoprávněnou. II. Obsah kasační stížnosti a související podání
[12] Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Navrhuje toto usnesení zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[13] Krajský soud pochybil při výkladu § 72 odst. 1 s. ř. s., když žalobu označil jako opožděnou, aniž by zohlednil to, že rozhodnutí odvolacího orgánu bylo stěžovatelce oznámeno až dodatečně, tedy došlo k její právní nejistotě.
[14] Na výzvu soudu reagovala přesně a obsáhle. Popsala konkrétní okolnosti i právní rámec, dodala i příslušné přílohy. Soud tyto argumenty ignoroval a nevysvětlil, proč je nepovažuje za důležité. Výtku soudu, že žaloba neobsahuje konkrétní tvrzení a právní formulace, považuje za přepjatý formalismus. Nadto konkrétně tvrdí dotčení svých veřejných subjektivních práv, neboť uvedla, že jí bude způsobena právní i finanční újma v důsledku nutnosti napojení se na černou stavbu veřejného osvětlení, čímž rovněž dojde i k zásahu do jejích vlastnických práv. Rovněž jí byla odejmuta možnost účastnit se řízení a uplatnit námitky.
[15] Z výzvy vyplývalo pouze obecné poučení o nutnosti doplnit tvrzení o zasažení do jejích práv. Trváním na výslovné formulaci považuje za porušení právní jistoty i poučovací povinnosti soudu. Takový postup je v rozporu s právem na soudní ochranu a porušuje i samotný účel správního soudnictví. Napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích veřejných subjektivních práv – práva vlastnického, práva na účast v řízení a práva na přístup k soudu, a to jak legalizací nezákonné stavby bez její účasti, tak následným zásahem do jejího pozemku a nemožností realizovat vlastní stavební záměr.
[16] V doplnění kasační stížnosti přiložila mimo jiné i usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 21/2025 6, kterým byla odmítnuta její žaloba proti přípisu Krajského úřadu Olomouckého kraje, který neshledal důvody k zahájení přezkumného řízení týkajícího se napadených rozhodnutí ze dne 28. 11. 2023 a ze dne 25. 1. 2024. To doložila jako důkaz, že jí byla odepřena jiná cesta věcného přezkumu nezákonného správního postupu. Setrvává na závěru, že nezákonný zásah trvá.
[17] Žalovaný 1) ve vyjádření uvedl, že lhůta pro podání žaloby může začít plynout pouze tehdy, je li řádně oznámeno žalobci jako účastníkovi řízení, tak se v řízení stalo, žaloba byla podána opožděně. Prominutí zmeškání žalobní lhůty není v souladu s § 72 odst. 4 s. ř. s. možné (viz rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2012, č. j. 6 Ads 10/2012 41). Krajský soud postupoval správně. Navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
[18] Ve vyjádření Ing. Černý, tajemník Magistrátu města Olomouce, označil vypořádání krajského soudu za srozumitelné, přezkoumatelné a správné. Plně se ztotožnil s jeho argumentací ohledně nedostatku aktivní procesní legitimace stěžovatelky. Navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[19] V replice k vyjádření žalovaného 1) stěžovatelka připojila přípis stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce ze dne 20. 12. 2024, který má potvrdit, že se dozvěděla o dodatečném povolení stavby veřejného osvětlení až rok po jeho vydání, nikoli k datu 18. 1. 2024, jak uvádí žalovaný 1). Přípis je rovněž klíčový dokument dosvědčující to, že správní úřad věděl o platné smlouvě na napojení na tuto stavbu a že je neopomenutelným účastníkem řízení. Přesto byla z řízení vyloučena, což považuje za nezákonný zásah. Stavební úřad opomenul uvedení nelegální stavby v rozhodnutí jejího stavebního řízení, což by jí umožnilo napadnout rozhodnutí krajského soudu dříve. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[20] V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí důvody § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Jak vyslovil rozšířený senát v usnesení ze dne 29. 3. 2023, č. j. 6 As 105/2021 72, č. 4484/2023 Sb. NSS, bod 29, z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že je li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (srov. rozsudek ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 98, č. 625/2005 Sb. NSS, či pozdější rozsudky ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 65, a ze dne 16. 5. 2012, č. j. 4 As 24/2012 18, aj.). Proto NSS v nyní projednávané věci bude napadené usnesení přezkoumávat pouze z důvodů spadajících pod § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[21] Úvodem NSS rovněž konstatuje, že shodně s krajským soudem má za to, že ačkoli stěžovatelka na několika místech zmiňuje nezákonný zásah správního orgánu, z obsahu podání a z označených napadených rozhodnutí plyne, že kasační stížnost (a celé řízení) směřuje proti třem rozhodnutím a že se jednalo o žaloby ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s.
[22] Nejprve se při přezkumu soud zabýval včasností podané žaloby proti rozhodnutí žalovaného 1).
[23] NSS neshledal pochybení při výkladu § 72 odst. 1 s. ř. s. krajským soudem, naopak se s ním plně ztotožňuje. Počátek plynutí uvedené lhůty je určen dnem, kdy bylo napadené rozhodnutí oznámeno žalobci (resp. jeho zástupci) [viz KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, § 72.]. Zástupci stěžovatelky bylo druhostupňové rozhodnutí doručeno do datové schránky dne 18. 1. 2024 (viz doručenka na dokumentu č. 4, posledním listu, založeném ve správním spise). Stěžovatelce samotné bylo dané rozhodnutí doručeno dne 20. 1. 2024 (viz doručenka na č. l. 20 spisu krajského soudu). Z poštovní doručenky, kterou podepsala, je zřejmý jak odesílatel [žalovaný 1)], tak i číslo jednací rozhodnutí (KUOK 3177/2024). Náležitosti doručenky ostatně stěžovatelka nesporuje. Lhůta začala plynout nejpozději dne 20. 1. 2024 (v řízení je sporná plná moc udělená zástupci stěžovatelky) a uplynula dne 20. 3. 2024. Žalobu stěžovatelka podala dne 31. 12. 2024 osobně na krajský soud. Lhůta k jejímu podání jí jednoznačně uplynula, žaloba byla podána opožděně. Z ničeho neplyne, že by jí bylo rozhodnutí oznámeno až dodatečně, jak tvrdí v kasační stížnosti.
[24] V replice stěžovatelka dokládá přípis stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce mající osvědčit doručení rozhodnutí žalovaného 1) až dne 20. 12. 2024, nikoli v lednu 2024. Přípis se týká dodatečného povolení stavby a kolaudačního souhlasu, tj. rozhodnutí vydaných Magistrátem města Olomouce, nikoli žalovaným 1), u něhož bylo shledáno opožděné podání žaloby; stěžovatelka rozhodnutí zaměnila a závěry, které z něj vyvozuje, jsou tudíž nesprávné.
[25] Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost v této části za nedůvodnou.
[26] Následně se zabýval účastenstvím stěžovatelky v řízeních o napadených rozhodnutích vydaných Magistrátem města Olomouce, resp. vadami, k nimž musí přihlédnout z úřední povinnosti. Konkrétně zkoumal pasivní legitimaci žalovaného správního orgánu.
[27] Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného usnesení dospěl k závěru, že krajský soud zatížil svoje rozhodnutí vadou, ke které musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
[28] V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu náleží postavení žalovaného správnímu orgánu, jenž vydal rozhodnutí v posledním stupni. Žalovaný tak není určen tvrzením žalobce, nýbrž kogentně přímo zákonem (usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2024, č. j. 5 Afs 16/2003 56, č. 534/2005 Sb. NSS). Pokud tedy žalobce označí jako žalovaného správní orgán, jemuž toto postavení dle definice účastenství obsažené v § 69 s. ř. s. nenáleží, neznamená to, že by soud měl jednat jako s žalovaným se správním orgánem označeným takto v žalobě. Žalobce disponuje řízením jen v tom směru, že rozhoduje, proti jakému správnímu rozhodnutí podá žalobu. Tím současně určí, komu bude v řízení náležet postavení žalovaného. Žalobci ovšem nad rámec vymezení předmětu řízení v tomto typu řízení nepřísluší, aby určoval osobu, které má náležet postavení žalovaného. Je povinností soudu, aby bez ohledu na to, koho žalobce označil jako žalovaného, jednal v řízení jako s žalovaným s tím, komu toto postavení skutečně náleží. Pokud soud jednal jako s žalovaným s někým jiným, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 19. 10. 2004, č. j. 3 Ads 11/2004 84, č. 459/2005 Sb. NSS) [viz KÜHN, Z., KOCOUREK, T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, § 69.].
[29] V souladu s § 69 s. ř. s. je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni. V nyní posuzovaném případě napadena rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a kolaudační souhlas vydal v prvním a současně posledním stupni Magistrát města Olomouce, proto měl být správně uveden jako žalovaný. Skutečnost, že soud v řízení považoval za žalovaného jiný subjekt, než s jakým měl dle zákona jednat, považuje NSS za závažné pochybení, ke kterému musel přihlédnout z úřední povinnosti a je rovněž důvodem ke zrušení napadeného usnesení.
[30] Soud dodává, že nepřehlédl tvrzení krajského soud v bodě 11. napadeného usnesení týkající se přípustnosti žaloby i přes nevyčerpání opravných prostředků. Uvedené tvrzení není žádným způsobem odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné. S ohledem na ustálenou judikaturu NSS ohledně nutnosti vyčerpat všechny řádné opravné prostředky (viz např. rozsudky ze dne 4. 3. 2020, č. j. 9 As 290/2018 26, či ze dne 15. 5. 2008, č. j. 2 As 11/2008 42), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 560/01, který se vyjádřil ke smyslu a účelu lhůt v právu, bude nutné, aby se krajský soud v dalším řízení znovu zabýval i touto otázkou.
[31] Závěrem NSS uvádí, že na rozdíl od krajského soudu považuje tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích veřejných subjektivních práv (právní a finanční újmu, zamezení její plánované výstavbě, nemožnost podat opravné prostředky) za dostatečná a souladná s požadavky stanovené judikaturou (viz. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005 86, č. 1764/2009 Sb. NSS).
[32] V dalším řízení bude krajský soud jednat s žalovaným určeným v souladu s § 69 s. ř. s. a zároveň znovu posoudí, zda stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu, aniž vyčerpala všechny řádné opravné prostředky. Pokud ano, vyzve Statutární město Olomouc, zda chce uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení. Pokud nebyla z důvodu nevyčerpání řádných opravných prostředků ve správním řízení oprávněna podat žalobu, pak ji odmítne, avšak nikoli dle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. a) s. ř. s. IV. Závěr a náklady řízení
[33] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. kasační stížnost v části týkající se rozhodnutí žalovaného 1) zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti v části týkající se rozhodnutí žalovaného 1) rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému 1), byť měl ve věci plný úspěch, žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu je soud nepřiznává.
[35] S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud zrušil výrok č. II. usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2025, č. j. 65 A 2/2025 50, v celém rozsahu, je jeho povinností rozhodnout nejen o nákladech řízení o kasační stížnosti v části, v které byla zamítnuta, ale i o náhradě nákladů řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného 1). O náhradě nákladů řízení o žalobě v části týkající se rozhodnutí žalovaného 1) NSS rozhodl dle § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož stěžovatelka ani žalovaný 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla li žaloba odmítnuta.
[36] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost v části týkající se rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 11. 2023, č. j. SMOL/343366/2023/OS/PS/Bui, a ze dne 25. 1. 2024, č. j. SMOL/033101/2024/OS/PS/Bui, důvodnou, napadené usnesení krajského soudu proto dle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[37] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti v části týkající se rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 28. 11. 2023, č. j. SMOL/343366/2023/OS/PS/Bui, a ze dne 25. 1. 2024, č. j. SMOL/033101/2024/OS/PS/Bui, rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 věta první s. ř. s.).
[38] V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).
[39] O věci rozhodl Nejvyšší správní soud bez jednání postupem dle § 109 odst. 2 věty první s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. července 2025
JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu