Právo na přístup k soudu a právo na obhajobu ve světle postupu Nejvyššího soudu dle § 265d odst. 2 věty třetí trestního řádu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. Simonou Hinkelmannovou, advokátkou, se sídlem Slovanská 275/16, Šumperk, proti postupu Nejvyššího soudu vyjádřeného sdělením ze dne 19. prosince 2023 sp. zn. 4 Tdo 855/2023 o vrácení věci bez věcného vyřízení podle § 265d odst. 2 trestního řádu, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá vyslovení, že postupem Nejvyššího soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Tdo 855/2023 (jakožto "jiným zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel Ústavní soud žádá, aby Nejvyššímu soudu zakázal pokračovat v porušování jeho práva na přístup k soudu podle citovaného článku spočívajícím v neprojednání jeho dovolání.
2. Proti stěžovateli bylo u Okresního soudu v Šumperku vedeno trestní řízení pod sp. zn. 4 T 79/2017, a to pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit (stručně řečeno) tím, že jako jednatel společnosti X, uplatnil neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty za konkrétní zdanitelná plnění, která neproběhla, a za která jmenovaná společnost nezaplatila, dále za plnění, která stěžovatel použil výhradně pro své soukromé účely, a za plnění, která vědomě nezahrnul do přiznání k dani z příjmu právnických osob a přiznání k dani z přidané hodnoty.
3. Stěžovatele zastupoval v uvedeném trestním řízení na základě plné moci obhájce JUDr. Josef Sedláček, ml. Současně byla v tomto trestním řízení obžalována i právnická osoba X (dále jen "spoluobviněná společnost"), kterou na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 2019 č. j. 2 Nt 2419/2019-34 zastupovala jako opatrovník advokátka Mgr. Simona Hinkelmannová.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. 11. 2022 č. j. 55 To 12/2022-2509 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 22. 9. 2021 č. j. 4 T 79/2017-2378 byli stěžovatel i spoluobviněná společnost uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaným částečně ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem a zkušební dobou v trvání tří roků. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest celkem ve výši 50 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků.
5. Dne 14. 5. 2023 udělil stěžovatel advokátce Mgr. Simoně Hinkelmannové plnou moc k zastupování a obhajobě v řízení o dovolání v uvedeném trestním řízení (č. l. 2625 spisu). Dne 19. 5. 2023 stěžovatel podal prostřednictvím jmenované obhájkyně dovolání k Nejvyššímu soudu v předmětné trestní věci, k němuž byla uvedená plná moc přiložena. Spoluobviněná společnost dovolání nepodala.
6. Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k dovolání stěžovatele navrhlo, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek a aby krajskému soudu přikázal věc znovu projednat. Současně navrhlo, aby takto Nejvyšší soud rozhodl rovněž ohledně spoluobviněné společnosti.
7. Přípisem ze dne 19. 12. 2023 Nejvyšší soud stěžovateli a výše jmenované advokátce sdělil, že o dovolání stěžovatele nebude rozhodovat, neboť je nelze považovat za podané prostřednictvím obhájce, jak vyžaduje § 265d odst. 2 trestního řádu. Svůj postup Nejvyšší soud zdůvodnil tím, že advokátka, jejímž prostřednictvím stěžovatel podal dovolání, byla v trestním řízení opatrovníkem spoluobviněné společnosti. Za dané situace není podle dovolacího soudu přípustné, aby se jmenovaná advokátka stala pro dovolací řízení obhájkyní stěžovatele.
Takovou situaci podle dovolacího soudu výslovně zapovídá ustanovení § 35 odst. 2 trestního řádu, které stanoví, že advokát, který je v téže věci obviněným, je vyloučen z obhajoby spoluobviněných. Dovolací soud v tomto ohledu poukázal na § 34 odst. 6 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), podle kterého má opatrovník v řízení stejná práva a povinnosti jako ten, proti němuž se řízení vede.
8. Na uvedené sdělení Nejvyššího soudu stěžovatel reagoval prostřednictvím advokátky Mgr. Simony Hinkelmannové přípisem ze dne 21. 12. 2023, v němž uvedl, že se neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu a žádá, aby Nejvyšší soud přistoupil k věcnému projednání dovolání stěžovatele.
9. Na to Nejvyšší soud reagoval přípisem ze dne 5. 1. 2024, v němž sdělil, že na svém stanovisku trvá a že uvedené podání, včetně vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a kopie přípisu o vrácení věci bez věcného vyřízení, bylo zasláno Ministerstvu spravedlnosti jako podnět pro případné podání stížnosti pro porušení zákona. II.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu, a to navíc za situace, kdy se i Nejvyšší státní zastupitelství ztotožnilo s argumentací uplatněnou v jím podaném dovolání a navrhuje napadená odsuzující rozhodnutí zrušit. Od okamžiku podání dovolání neměl stěžovatel podle svých slov žádný důvod domnívat se, že by jeho dovolání nebylo věcně přezkoumáno, když vůči němu nebyl učiněn žádný úkon ani nebyl upozorněn na to, že by jeho obhájkyně mohla být vyloučena z obhajoby.
11. Stěžovatel má za to, že v případě vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajoby musí Nejvyšší soud respektovat postup podle § 37a trestního řádu. Nerespektováním citovaného ustanovení bylo stěžovateli znemožněno zvolit si ještě ve lhůtě pro podání dovolání jiného obhájce a podat případně dovolání jeho prostřednictvím. Stěžovatel rovněž poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které vyloučení obhájce z obhajoby působí s účinky ex nunc.
12. K porušení práv stěžovatele došlo podle jeho názoru také v důsledku nesprávného výkladu ohledně možnosti zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení Mgr. Simonou Hinkelmannovou jako obhájkyní. K tomu stěžovatel uvádí, že spoluobviněná společnost nepodala v trestním řízení dovolání, a rozsudek odvolacího soudu se tak stal pro tuto společnost ve své podstatě konečným. Nadto bylo se spoluobviněnou společností zahájeno řízení o zrušení této společnosti, na což stěžovatel (jako jediný společník této společnosti) nijak nereagoval, a prokázal tak vůli nechat společnost zaniknout. Podle názoru stěžovatele právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, tj. v konkrétním případě dne 22. 11. 2022, výkon funkce opatrovníka Mgr. Simoně Hinkelmannové skončil. Nenastala tedy situace, na níž se Nejvyšší soud odkazuje, tj. že advokát zastupující z titulu opatrovníka spoluobviněnou právnickou osobu zároveň ve věci vystupuje jako obhájce jiného spoluobviněného.
13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu a Nejvyššího státního zastupitelství a seznámil se rovněž s obsahem spisu vedeného Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 4 T 79/2017.
14. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zopakoval závěry, které uvedl ve shora citovaném sdělení o tom, že nebude věcně projednávat podání stěžovatele. Nadto dodal, že advokátka Mgr. Hinkelmannová byla řádně ustanovena jako opatrovník spoluobviněné společnosti, a byla tak oprávněná za tuto společnost podat dovolání prostřednictvím zvoleného obhájce. Nejvyšší soud zdůraznil, že trestní řízení automaticky nekončí rozhodnutím soudu druhého stupně, ale jeho součástí je i řízení o dovolání. Dovolací lhůta spoluobviněné společnosti uplynula dne 24. 5. 2023, přičemž jmenovaná advokátka převzala právní zastoupení stěžovatele ještě v době, kdy měla činit případné úkony za zmíněnou právnickou osobu. Podání označené jako dovolání bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 19. 5. 2023, tedy také před uplynutím lhůty k podání dovolání spoluobviněné společnosti. K námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvádí, že opatrovník právnické osoby je povinen v trestním řízení hájit její zájmy bez ohledu na požadavky a pokyny stíhaného spoluobviněného, který je zároveň jednatelem a společníkem této právnické osoby. Nejvyšší soud má za to, že v projednávaném případě nemohlo postavení obhájce vůbec vzniknout, a nebyl zde tedy ani žádný prostor pro posouzení, zda takové postavení advokátce vzniklo, či nikoliv. Advokátka měla stěžovateli poskytnutí advokátních služeb odmítnout s odkazem na § 19 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii").
15. Nejvyšší státní zastupitelství (dále také "vedlejší účastník") ve svém vyjádření konstatovalo, že ústavní stížnost považuje za důvodnou. V případě konfliktu zájmů mezi zastupovanými obviněnými je podle vedlejšího účastníka nutné vycházet přiměřeně z ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, přičemž pro vyloučení advokáta jako obhájce si musí zájmy spoluobviněných skutečně odporovat, nepostačí hypotetická možnost kolize. Nic nebrání tomu, aby toto ustanovení bylo aplikováno, zastává-li stejná osoba postavení opatrovníka obviněné právnické osoby a obhájce spoluobviněné osoby.
K tomu vedlejší účastník odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 863/16 a uvedl, že materiálně se jedná o totožnou situaci, kdy jedna osoba vykonává obhajobu (byť třeba zprostředkovaně) ohledně vícero spoluobviněných. Tomu podle vedlejšího účastníka nasvědčuje i § 34 odst. 6 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Podle vedlejšího účastníka se jedná o zákonnou fikci umožňující opatrovníkovi plně hájit zájmy zastupované obviněné právnické osoby; pokud ji Nejvyšší soud zaměňuje s důvodem vyloučení obhájce podle § 35 odst. 2 trestního řádu, a sice souběžného trestního stíhání (případně dřívějšího) samotného obhájce, nemůže taková argumentace ze strany Nejvyššího soudu obstát.
Nejvyšší soud podle vedlejšího účastníka nehodnotil, zda si zájmy spoluobviněných skutečně odporují, což nevyplývá ani z dostupného spisového materiálu. Vedlejší účastník dále konstatuje, že nelze identifikovat ustálenou praxi Nejvyššího soudu ohledně vyloučení advokáta z obhajoby v dovolacím řízení. Nicméně Nejvyšší soud tím, že se odmítl zabývat stěžovatelem podaným dovoláním, aniž by byl dodržen zákonný postup předvídaný trestním řádem, stěžovateli znemožnil, aby mohl uplatnit zákonem zakotvený mimořádný opravný prostředek.
Ve všech Nejvyšším soudem citovaných rozhodnutích, o něž svůj postup opírá, byla řešena procesní situace, v níž obviněná právnická osoba podala dovolání procesním subjektem odlišným od obhájce.
16. V replice k uvedeným vyjádřením stěžovatel uvedl, že nemá výhrad vůči argumentaci Nejvyššího státního zastupitelství, ale nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že Mgr. Simona Hinkelmannová za něj podávala dovolání jakožto jím zvolená obhájkyně na základě plné moci ze dne 14. 5. 2023. Jestliže plná moc má všechny náležitosti, je udělená advokátovi a advokát ji předloží orgánu činnému v trestním řízení, pak od tohoto okamžiku obhajuje obviněného. V takovém případě podle názoru stěžovatele nelze vůbec hovořit o tom, že by postavení obhájce objektivně nevzniklo.
Pokud by u tohoto obhájce případně existoval nějaký důvod pro jeho vyloučení z obhajoby předpokládaný § 35 odst. 2 a 3 trestního řádu či § 37a odst. 2 trestního řádu, je nutno postupovat podle § 37a trestního řádu a do doby řádného vyloučení takto zvoleného obhájce s ním jako s obhájcem jednat. Jedinou překážkou vzniku obhajoby (v případě zvoleného zástupce) je situace, kdy by tímto zvoleným obhájcem nebyl advokát, nebo by plná moc neměla všechny nezbytné náležitosti včetně souhlasu advokáta s přijetím zastoupení, příp. by nebyla předložena orgánu činnému v trestním řízení.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že by jeho obhájkyně měla poskytnutí advokátních služeb stěžovateli odmítnout s odkazem na § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii a dodává, že z průběhu trestního řízení zcela zřetelně vyplynulo, že stěžovatel i spoluobviněná společnost postupovali v trestním řízení ve vzájemné shodě.
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je rovněž právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
18. V nálezu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 289/22
Ústavní soud konstatoval, že splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřující proti sdělení Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu nevyžaduje, aby stěžovatel podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní stížnost je přípustná přímo proti uvedenému sdělení. V nyní projednávaném případě lze tedy dovodit, že stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost je přípustná.
19. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním výkladem či aplikací pramene práva.
20. V projednávané věci Ústavní soud považoval za nezbytné zaměřit se na to, zda postupem Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny, práva obhajovat se prostřednictvím zvoleného obhájce podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny. V. I Právo na přístup k soudu
21. Ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
22. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné a co do zákonem stanovených formálních a obsahových náležitostí řádné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva. Nesprávné posouzení, jež by mělo za následek odmítnutí včas a řádně podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by nebyl dán jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13]. Rozhodnutím, kterým by byl takovýto procesní prostředek z uvedeného důvodu odmítnut, nebo by o něm bylo zastaveno řízení, by bylo porušeno základní právo této osoby na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny [viz nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4012/19 (N 59/99 SbNU 181)]. K porušení citovaného článku může rovněž dojít v případě, kdy soud o podaném procesním prostředku v důsledku nesprávného vyhodnocení jeho formálních náležitostí vůbec nerozhodne [srov. např. nález ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 1981/17 (N 22/88 SbNU 293)].
23. Ústavní soud rovněž v minulosti zdůraznil, že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat určitý návrh soudu podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1981/17 , citovaný výše; nález ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)].
24. Jednou z formálních náležitostí dovolání v trestním řízení je podmínka stanovená v § 265d odst. 2 trestního řádu, podle kterého může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Důvodem podmínky podání dovolání toliko prostřednictvím obhájce je především ochrana práv obviněného vzhledem k formální náročnosti tohoto opravného prostředku, jakož i zajištění jeho dostatečné kvalifikovanosti, a tím i rovnosti obviněných v řízení o něm [srov. např. ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212; či DRAŠTÍK, A. In: FENYK, J.; DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, citováno dle: ASPI (právní informační systém), k § 265d, body 8. a 9.]. V. II Právo si zvolit obhájce
25. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že právo na právní pomoc a obhajobu považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana podle článku 1 Ústavy [viz nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 22/10 (N 77/57 SbNU 43)]. Právo obviněného (obžalovaného) hájit se sám nebo prostřednictvím jím zvoleného obhájce (viz článek 40 odst. 3 Listiny) lze přitom chápat jako právo speciální k obecnému právu na právní pomoc zakotvenému v článku 37 odst. 2 Listiny, přičemž zajištěním pomoci právního odborníka je fakticky realizováno právo na rovné postavení v řízení (srov. WAGNEROVÁ, E. a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 817).
26. Právo na volbu obhájce vyplývající z článku 40 odst. 3 Listiny nicméně není právem absolutním a nelze je vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Podobně ani právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zaručeného článkem 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy není absolutní; naopak toto právo lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody", že je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, § 29, či rozsudek ve věci Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, § 54). Zvoleného obhájce tedy je možné vyloučit. Jde však o mimořádně významný zásah do práva na obhajobu a s ním spjaté svobody volby obhájce, a proto je takové rozhodnutí svěřeno nezávislému soudci a toliko ze zákonem stanovených důvodů. Pokud si obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva [nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16 (N 152/82 SbNU 415), nález ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91) a obdobně nález ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 2445/07 (N 65/49 SbNU 15)].
27. Zákonné podmínky určující, kdo může být obhájcem v trestním řízení, jsou zakotveny v § 35 trestního řádu. Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Podle § 35 odst. 2 trestního řádu nemůže být obhájcem advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Podle § 35 odst. 3 trestního řádu dále nemůže být obhájcem advokát, který v daném trestním řízení vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.
28. Obviněný si zvolí obhájce tím, že s ním uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, kterou se v řízení obhájce prokazuje. Tato smlouva je právním důvodem vzniku zastoupení, jež vzniká její účinností a jejíž právní účinky jsou spjaty s předložením plné moci [viz nález ze dne 13. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1855/08 (N 8/52 SbNU 91)].
29. Ustanovení § 37a trestního řádu stanoví postup, kterým lze vyloučit advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování. K tomu může dojít: a) z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo 3, nebo b) jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn (odst. 1). O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce lze rozhodnout též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují (odst. 2). O vyloučení advokáta z výše uvedených důvodů rozhoduje podle citovaného ustanovení předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Ten má před svým rozhodnutím povinnost umožnit obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a k tomuto vyjádření pak ve svém rozhodnutí přihlédnout. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1 trestního řádu (odst. 3). Proti usnesení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (odst. 4). V. III Vlastní posouzení ústavní stížnosti
30. V projednávané věci podal stěžovatel dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve své trestní věci prostřednictvím advokátky, které udělil plnou moc ke svému zastupování a obhajobě, včetně zastupování v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem. Jak Ústavní soud zjistil z předmětného soudního spisu, plná moc ze dne 14. 5. 2023 byla formálně bezvadná, soudu prvního stupně byla předložena jako příloha podaného dovolání a dovolací soud ji měl k dispozici jako součást spisu (č. l. 2625).
31. Navzdory tomu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel nepodal dovolání prostřednictvím obhájce, a o jeho podání nijak nerozhodoval. Svou úvahu zdůvodnil tím, že advokátka vystupovala v předmětném trestním řízení v pozici opatrovníka spoluobviněné společnosti, a je proto nepřípustné, aby se stala obhájkyní stěžovatele. K tomu Nejvyšší soud odkázal na § 35 odst. 2 trestního řádu, podle kterého advokát, který je v téže věci obviněným, je vyloučen z obhajoby spoluobviněných. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud dále vyložil, že podle něj advokátce nemohlo postavení obhájce vůbec vzniknout, a nebyl zde tedy ani žádný prostor k tomu, aby o této otázce Nejvyšší soud rozhodoval.
32. Ústavní soud se však s tímto závěrem neztotožnil. Vyloučení advokáta z obhajoby představuje zásadní omezení práva na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny a k tomuto omezení mohou soudy přistoupit pouze ze zákonem stanovených důvodů a na základě zákonem stanoveného postupu, jenž je konkretizován v § 37a trestního řádu. Za situace, kdy za obviněného podá dovolání advokát, který byl na základě plné moci pověřen k jeho zastupování a obhajobě v trestním řízení, kdy tato plná moc byla obecným soudům řádně předložena a kdy tento advokát nebyl vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, nelze aprobovat závěr Nejvyššího soudu o tom, že takové dovolání nebylo podáno prostřednictvím obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 trestního řádu. Odmítnutí věcně se zabývat takovým dovoláním ze strany Nejvyššího soudu podle § 265d odst. 2 věta třetí trestního řádu představuje porušení práva na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
33. V nyní projednávané věci nedošlo k vyloučení advokátky jako zvolené obhájkyně z obhajování podle § 37a trestního řádu. O vyloučení advokátky obecné soudy formálně nerozhodovaly, stěžovateli ani advokátce neumožnily se k věci vyjádřit, či podat proti takovému rozhodnutí stížnost. V důsledku toho stěžovateli rovněž nebylo umožněno, aby si našel obhájce jiného. Namísto dodržení zákonného postupu bylo stěžovateli pouze zasláno sdělení, že o jeho dovolání Nejvyšší soud nebude rozhodovat, proti čemuž stěžovatel nemohl jakkoliv dále brojit.
34. Nejvyšší soud ve svém sdělení adresovaném stěžovateli poukázal na svoji předchozí judikaturu (sp. zn. 6 Tdo 1175/2021, 4 Tdo 530/2018, 11 Tdo 1044/2019), z níž vyplývá, že advokát vystupující v roli opatrovníka či zmocněnce obviněné právnické osoby není oprávněn za tuto právnickou osobu podat dovolání, neboť takové dovolání nelze považovat za podané prostřednictvím obhájce. Tuto judikaturu Ústavní soud nezpochybňuje, v projednávaném případě však jde o zcela odlišnou situaci. Stěžovatel je fyzickou osobou vystupující v trestním řízení v pozici obviněného, přičemž jím zvolená obhájkyně byla v tomtéž řízení ustanovena opatrovníkem spoluobviněné právnické osoby. Ačkoliv nelze vyloučit, že za situace, kdy opatrovník trestně stíhané právnické osoby vykonává obhajobu spoluobviněné fyzické osoby, může dojít ke konfliktu zájmů mezi spoluobviněnými, a že by z toho důvodu mohlo být takové zastupování vyloučeno, nelze a priori konstatovat, že takové právní zastoupení vůbec nemohlo vzniknout. Naopak tím, že obviněný s advokátem uzavře smlouvu o poskytování právních služeb a udělí mu plnou moc, přičemž tuto plnou moc předloží orgánům činným v trestním řízení, nastávají právní účinky takového právního zastoupení. Advokát se tak stává zvoleným obhájcem obviněného a o jeho případném vyloučení z obhajování je třeba vždy rozhodnout v souladu s § 37a trestního řádu.
35. Na shora uvedeném nic nemění ani argument Nejvyššího soudu, že v projednávaném případě mělo jít o objektivní vyloučení advokáta z obhajování spoluobviněného bez ohledu na to, zda jsou jejich zájmy v kolizi či nikoliv. I v případě naplnění předpokladu stanoveného v § 35 odst. 2 trestního řádu, na který Nejvyšší soud odkazuje, je zákonodárcem předpokládaný postup vyloučení advokáta z obhajoby jednoznačně stanoven v § 37a odst. 1 písm. a) trestního řádu. K vyloučení advokáta z obhajoby v trestním řízení dochází právní mocí usnesení o jeho vyloučení podle § 37a trestního řádu. Žádný jiný postup, kterým by bylo možné omezit ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu vyloučením zvoleného obhájce, český trestní řád nezná. Pokud k vyloučení advokáta, který byl obviněným řádně pověřen k jeho zastupování, postupem podle § 37a trestního řádu nedojde, a přesto jej soud odmítne považovat za obhájce obviněného, dochází k nepřípustnému omezení práva obviněného na obhajobu chráněného článkem 40 odst. 3 Listiny, jakož i práva na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny.
36. Ústavní soud zdůrazňuje, že i v případě, kdy je obviněným zvolený obhájce po podání dovolání vyloučen z obhajoby podle § 37a trestního řádu, není na místě postup podle § 265d odst. 2 věty třetí trestního řádu. Vyloučení advokáta z obhajoby působí s účinky ex nunc, což ostatně konstatoval i Nejvyšší soud ve své dřívější rozhodovací praxi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 4 Tdo 965/2022-1162, jehož závěry byly potvrzeny usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. II. ÚS 1426/23 ). V důsledku toho je třeba přiznat právní účinky dovolání i v případě, že bylo podáno prostřednictvím obhájce, jenž byl následně vyloučen z obhajoby. Ve shora citovaném usnesení proto Nejvyšší soud projednal dovolání, které v rámci zákonné dovolací lhůty podal obhájce, jenž byl následně vyloučen z obhajoby, a naopak nepřihlížel k dovoláním, která za téhož obviněného podal po dovolací lhůtě obhájce nově zvolený.
37. Pro posouzení otázky, zda postupem Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému omezení práva stěžovatele na přístup k soudu, tedy není významné, zda jmenovaná advokátka měla být vyloučena či nikoliv. I její případné vyloučení totiž nemění nic na tom, že bylo povinností Nejvyššího soudu dovolání považovat za podané prostřednictvím obhájce. S ohledem na princip minimalizace zásahu se Ústavní soud v nynějším rozhodnutí nezabýval tím, zda a případně za jakých okolností má být advokát vystupující v roli opatrovníka obviněné právnické osoby vyloučen z obhajoby spoluobviněného. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že tato otázka není zákonem jednoznačně řešena, v úvahu proto přichází pouze použití analogie k ustanovením upravujícím možnost vyloučení advokáta z obhajoby.
38. Ústavní soud uzavírá, že postupem spočívajícím ve vrácení stěžovatelova dovolání bez jeho věcného projednání Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na přístup k soudu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Svým postupem rovněž porušil jeho právo na obhajobu podle článku 40 odst. 3 Listiny a právo na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny, neboť jím zvolenou právní zástupkyni odmítl považovat za jeho obhájkyni, aniž by došlo k jejímu vyloučení z obhajoby na základě zákonem předvídaného procesu.
39. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které vyústilo v neprojednání dovolání proti odsuzujícímu rozsudku v jeho trestní věci, je z pohledu stěžovatele tím závažnější, že Nejvyšší státní zastupitelství ve vyjádření k tomuto dovolání navrhlo zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k novému projednání. Nejvyšší soud svým postupem odepřel přezkum dovolacích námitek stěžovatele, jejichž relevanci do určité míry potvrzovala i veřejná žaloba. Tímto postupem, který lze s ohledem na shora popsanou zákonnou úpravu, jakož i dostupnou judikaturu, považovat za zcela překvapivý, Nejvyšší soud zmařil očekávání stěžovatele, že se mu dostane odpovědi na jeho dovolací námitky.
40. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že zásahem Nejvyššího soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zakázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v tomto zásahu a přikázal mu, aby podání stěžovatele ze dne 19. května 2023 považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce.
41. Ústavní soud tímto nálezem nepředjímá způsob ani výsledek rozhodnutí o dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud je povinen toliko považovat je za podané prostřednictvím obhájce ve smyslu § 265d odst. 2 věta první trestního řádu. Ústavní soud se nevyjadřuje k dalším procesním náležitostem a formálním požadavkům tohoto dovolání, natož k jeho obsahu, a ani je nepřezkoumával. V těchto směrech Nejvyšší soud tímto nálezem není vázán.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu